FRANTIŠEK OMELKA
(19.VIII.1904 - 23.VI.1960)
František Omelka byl celým svým životem a dílem spjat se dvěma regiony - Slováckem a Zlínskem, a přece ho nemůžeme označit jen za autora regionálního. Vmnoha ohledech přerostl svým významem nejen oblast střední Moravy, ale několikrát i hranice naší republiky.
František Omelka se narodil 19. srpna 1904 ve Starém městě u Uh. Hradiště v početné rodině poštovního zřízence. Díky obětavosti rodičů i sourozenců mu bylo umožněno absolvovat klasické gymnázium v Uherském Hradišti, kde se už projevily jak jeho literární vlohy, tak jazykové nadání (ještě po letech zahajovával srazy své gymnazijní třídy plynulým latinským proslovem). Po maturitě toužil cestovat, poznávat romantické dálky, které ho vždy tolik vábily, ale existenční starosti ho přinutily k činnosti mnohem prozaičtější: začal roznášet poštu. V téže době se seznámil se svou půvabnou jmenovkyní Františkou Omelkovou, čerstvou absolventkou učitelského ústavu v Přerově, a ta ho přivedla k rozhodnutí složit na téže škole doplňovací maturitu z pedagogiky a dalších odborných předmětů a věnovat se učitelství. Životní osudy obou mladých lidí zamilovanýeh nejen do sebe navzájem, ale také do literatury, kantořiny a esperanta se už nikdy nerozešly.
Oba působili ve 30.letech jako učitelé ve vesnicích a městečkáeh Moravského Slovácka: v Blatnici, Blatničce, Stříbrnicích a Hluku (tam se jim narodila jejich jediná dcera Věra); společně hledali novátorské přístupy k různým metodicko-didaktickým problémům, měli oči, srdce i dlaně otevřené pro chudobná venkovská děcka, vedli čilou esperantskou korespondenci s celým světem, psali povídky do tehdejších dětských časopisů (Malý čtenář, Vlaštovička, Lidové noviny dětem aj.), a oba se pokoušeli i o prózy rozměrnější. Františka Omelková se věnovala tzv. ženským románům (všechny byly čtenářsky velmi úspěšné a rozhodně převyšovaly průměr daného žánru, třebaže autorka, toužící po tom, aby jednoho dne vytvořila něco cennějšího, je podepisovala pouze pseudonymy), František Omelka se pustil do obsáhlejších próz věnovaných většinou dětem a mládeži: Hore dědinú (1935, povídky ze Slovácka), Nebezpečí láká, Komňanský hrdina (1938, příběh zdoby husitské), Vlci proti mustangům (1940, I947, rozverné vyprávění o dvou soupeřících partách vesnických kluků) a Pasáček Ali (1946, příběh ze středovékého Iranu). Františka Omelková poté, co onemocněla těžkou tuberkulózou, musela odejít ze školské služby, ale ve svém nitru zůstala nadšenou učitelkou po celý svůj život. Podporovala proto všemožně svého manžela v jeho pedagogickém i literárním usilování - a jen díky této skvělé týmové spolupráci se mohl František Omelka věnovat stejně intenzívně oběma těmto oblastem.
V roce 1938 se rodina přestěhovala do Otrokovic, kde se František Omelka stal odborným učitelem na pokusné měšťanské škole dr. Edvarda Beneše, jejíž tvůrčí a hledačský duch mu plně vyhovoval. Nejen skvěle učil (na jeho hodiny češtiny a dějepisu dodnes vzpomínají jeho žáci, kteří i přes dovršenou osmdesátku si vybavují s neuvěřitelnou přesností podstatné rysy Omelkovy osobnosti: citovost, vypravěčské umění, náročnost, spravedlivost, vyrovnanost), ale také psal metodické články, pedagogická čtení, učebnice, sbírky diktátů a slohových cvičení - a o prázdninách, svátcích a po nocích beletrii. Jeho manželka mu vedla korespondenci, pořádala materiály, přepisovala (a leckdy nejednou) všechny texty na stroji; vědomě se tak vzdala svého vlastního literárního růstu a dala své síly plně do služeb toho, jehož talent považovala za průkaznější.
Poválečné období přineslo Omelkovi-spisovateli nejprve radost a pak rozčarování. Na pultech knihkupců se žádná z jeho prací dlouho neohřála - ať, už to byly Blesky nad Beskydami (1947), věnované památce synovců padlých v protifašistickém odboji, či dobrodružný příběh Pomoc přijde z hor (1948) nebo jeho nejúspěšnější próza Štafeta (1946), přeložená do němčiny, esperanta, islandštiny a holandštiny; čím vlastně po roce 1948 provokovalo toto vyprávění o skutečné události - o chlapském neokázalém hrdinství bojujícím za záchranu dětských životů ohrožených epidemií záškrtu, že muselo být - stejně jako některé jiné autorovy práce -vyřazeno z knihoven? Patrně jen tím, že se jeho děj odehrával v extrémních podmínkách daleké Aljašky. . . A tak dnes lze v knihovnách nalézt (snad kromě časopiseckých a sborníkových prací) zřejmě jedinou Omelkovu prózu, vydanou až posmrtně - historicko-cestopisný román Velký admirál (1976) o mořeplavci Magalhaesovi a jeho první cestě kolem světa. Zásluhu o to měla opět Františka Omelková, která svého manžela přežila o 37 let a dočkala se ještě knižního vydání svých pohádek pro děti, ne však už svého nejúspěšnějšího románu ze Slovácka A byla sbatba, který vyšel jen několik týdnů po jejím skonu v roce 1997 a jehož korekturu si jako čilá devadesátnice sama udělala.
První polovinu padesátých let prožil František Omelka jako ředitel v Otrokovicích a Napajedlích a posléze jako krajský metodik jazyka českého. Jeho učitelským vyznáním se tehdy stala útlá knížka nazvaná Pedagogický takt (1958), neboť právě taktnost, tedy úctu k žákově osobnosti a osobitosti, považoval za základní postulát učitelovy práce.
Zákeřná rakovina odvedla 23. června 1960 Františka Omelku od nezavršeného, nicméně respekt vzbuzujícího díla.
Věra Kramářová