Příspěvky do knížky Pošli to dál

„Kosmické vědomí, říkáte... Je vesmír víc hmotou, nebo duchem? Sítě dřív dokonalého světa rozmotává kybernetika. Nové, netušené formy Inteligence a Vědomí ponoukají lidský rod k jiným, adekvátnějším sebenazřením. Jsme vývojovou fází evolučního plánu přírody, potažmo kosmu. Mysleme na to častěji: vývojovou fází...“

Miroslav Vejlupek,

Jednatel OS V-Art

POŠLI TO DÁL...

MOTO: Vesmír, co je Vesmír?/ Pán Bůh, kdo je Bůh?/ Co se smí a nesmí,/ co je lidský dluh./ Mnoho pánůbohů,/ mnoho vesmírů,/ jak já člověk mohu/ léčit nevíru?/ Utrpení boží/ v našem křesťanství,/ proč takové hloží,/ to sám pánbůh ví./ Žádné utrpení,/ to by bylo hej./ Pro tohle Bůh není,/ jak mám věřit v Něj./ Věřím lásce, míru,/ svému svědomí,/ a mou lidskou víru/ pánbůh nezlomí...

TŘI POHÁDKY PRO DOSPĚLÉ

PRVNÍ: „Pozdrav pánbůh,“ řekla víla vil/ všechny nemocné a všechnu bídu prostého lidu.

DRUHÁ: Za devaterou horou a devaterou řekou/ nikdo se nedře/ a přitom štědře/ medy jim tekou.

TŘETÍ: Byli, žili manželé, v lásce stálí,/ a ti se nikdy nehádali...

PhDr. Zdenka Bergrová

Vyznání víry

Lásko stokrát milovaná

stokrát proklínaná

stokrát vzpomínaná stokrát na zeď přibitá

stokrát se zdi snímaná

kdyby už nebylo pro co

pro tebe

navěky chtěl bych žít

Lásko odpouštějící i opouštějící

zas zrazující zas se vracející

na oltář krví kladená

dokonce Mojžíšem do kamene vtesaná

kdyby už nebylo pro co

pro tebe

navěky chtěl bych žít

Lásko nikdy nezabitá

vždy znovu vzkříšená

stále bolestná radostná

slzami vítězství napájená

kdyby už nebylo pro co

pro tebe

navěky chtěl bych žít

Erwin Kukuczka

farář Československé církve husitské

Pošli to dál...

Nejdříve pišme o naději. Není vždy jasně vidět, ale existuje. Ta, která směřuje k paprskům světla, jež vychází z nás i z hlubin Vesmíru.

Naděje souvisí s dobrem. To působí často neokázale a nehalasně, někdy bývá zasuté. Zvolíš-li dobro, je nutné se vymanit z lákavých pastí života i z vlastního sobectví. Staneš-li se obětí chaosu a hluku, nedovolí ti naslouchat vnitřnímu hlasu.

Rozhlížej se a vnímej. Když vystoupíš vzhůru, podej ruku dalšímu, vždyť člověk potřebuje člověka. Barvy a vůně krajiny podnítí tvou představivost, takže žij v harmonii s přírodou. Obnoví tvé smysly, probudí vlohy k rozjímání.

Neboj se jizev, které cestou získáš, ale střez se útočných zákrut a srázů v sobě. Nemíjej bez povšimnutí duchovní poklady minulosti a snaž se, ať ti neunikne to kvalitní ze současnosti.

Také vyslechni často tajemné vzkazy Vesmíru. A pokud nejsi lhostejný pozorovatel či pobavený divák, dospěješ k pochopení bohatství života.

S v é p o z n á n í pošli dál...

Jaroslav Schnerch

Světla

Marie, přestaň, cožpak může

mazlení tvému odolat

a s plnou polní děcko růže

železo meče pozvedat?

To nikomu se nezdařilo

na světě činit současně.

Marie, spusť je, dost už pilo

z prsů nalitých barokně.

Teď k soklu povoláno bylo

sešikovat se radostně.

Tam do tympánu udeřilo

a ty vystoupíš na nebe.

Připadne mužským pažím mávat

zezdola k boji povely,

buclatým mrakům odevzdávat

fakulí vzdušné pocely

zda ohnivě jim bez Madony,

jak vlají větrem ztracení.

Divoši vědy. Mezi hromy

a Eliáši na kopcích.

Zeno Kaprál

V předvečer Zeleného čtvrtka zazněla ze starodávného domu U Halánků na Starém Městě pražském výzva Pošli to dál! V čase, který je plný myšlenek obrácených jak hluboko do minulosti – na počátek našeho letopočtu – tak i do budoucna, od kterého každý z nás očekává něco jiného. A to v místě, kde se ve středověku scházeli prostí lidé i studenti a kde v 19. století vzniklo muzeum, které opět vábilo prosté i učené, a kde se dodnes snoubí staré s novým. Muzeum – stánek múz, má obohacovat naši mysl, seznamovat s minulostí a také uchovávat artefakty pro ty, kteří přijdou po nás a naše současnost jim bude minulostí.

Tak jako muzeum i člověk by měl být vnímavý k múzám a tak jako muzeum máme vztah k minulosti i budoucnosti. Každý si neseme svou minulost – ten temnou, ten světlou, ale našimi myšlenkami a skutky by se měla zušlechťovat, aby až ji doneseme na konec, byla co nejsvětlejší a ti, kterým ji předáme, neměli tak těžké břímě.

Měli bychom se snažit předávat jen lásku, radost a štěstí a těm, kteří jsou schopni vnímat více, i víru a naději.

Dr. Milena Secká

Ve jménu Otce Syna i Ducha

Svatého

Otče nebeský smiluj se

Kriste Ježíši buď se mnou

Duchu Svatý promluv mým jazykem

Ježíši Kriste ať naplním vůli

Tvoji ať jen Tebe následuji

Ve jménu Otce Syna i Ducha svatého

Amen

Dr. Josef Lebeda

Známe svá práva, ale zapomněli jsme na hlubší pravdu.

Svět se radikálně změnil. Nejen pro události z 11. září 2001, ale již pro dřívější, které způsobily totalitní režimy. Ať se podíváme komkoli, všude nacházíme stavy určité krize, ať sociální, náboženské, národnostní, ale i v rodinných vztazích, a především na úrovni individuální, krizi jedince. Nicméně podívejme se jen na poslední dva problémy.

Zdá se, že krize v rodinné instituci má své příčiny v nespoutané orientaci k materializmu. Ztrácíme se v povrchních hmotných a ekonomických záležitostech, až jsme přeťali hlubší vzájemné propojení struktury naší společnosti. Při našem narůstajícím pocitu osamělosti jsme zapomněli na smysl pro odpovědnost. Vyhlašujeme svá práva a touhy, ale přehlížíme naši odpovědnost k sobě samému i k lidem kolem nás. Práva člověka jsou zajisté důležitým poznáním, ale jejich přijetí jsme přepracovali tak, že jsme zapomněli na skutečnost hlubší jednoty s veškerenstvem.

Konflikt mezi osobními právy a odpovědnostmi je příčinou ohrožení tradice rodiny a může se vyřešit jen tím, když se sám každý pozná jako bytost procházející evolucí a zároveň si uvědomí náš společný duchovní podklad s rodinou daleko větší, která se nazývá lidstvem.

V každém z nás existuje ještě hlubší a závažnější krize, která je zcela nezávislá na vnější situaci. Drží nás pocit nepokoje, něco, „co pociťuji, že bych měl učinit, ale nevím co“. Pociťujeme pobídku k něčemu stálejšímu, než je vír událostí, kterému jsme vystaveni. Je to touha prolomit naše omezení a vnořit se do nesmírnosti stálé radosti a míru.

Toto toužení a hledání je jádrem neklidu a nepokoje, který v dnešní společnosti nacházíme. Nejpronikavěji se jeví u mladých, kteří v touze vše rozluštit jsou často hnáni k nevázanému experimentování se životem. Nevědí, co vlastně hledají a kam mají své inspirace namířit. Svádí je vše, co se třpytí a co je slibné. Proto propadnou snadno zavedení.

Zdrojem takového počínání je vnitřní tlak pozvednout se nad běžnou úroveň, což se splní jen vědomým úsilím ve směru vyšší kvality. Jedině když se naše touha rozhoří v plamen, jsme schopni poznat zdroj našeho hledání. Pak prožijeme svrchovanou odpověď ve formě božské milosti, která nás očistí od nečistot naší vnější přirozenosti a roztaví nás ve vnitřní skutečnosti, která se sama začne v našich životech vyjadřovat.

Onen zdroj nás naplní intenzivní láskou, která rozpustí všechna zauzlení naší osobnosti, ať jsou zděděná či v dětství nabytá. Tato síla si vynutí překonání všech překážek v životě a jako spiritualita je jeho nejzávažnějším projevem. Je to jediné rozuzlení všech problémů života a všechny problémy nás vedou k tomuto poznání. Je to jediný cíl, který je schopen opravdu uspokojit a který poskytuje našim životům smysluplné zaměření.

Rudolf Skarnitzl

Odkazujem tíško, pošepky.

V zhode s poétkou Verou Ludíkovou odkazujem: Láska je velikánske bohatstvo. Jediné, ozajstné bohatstvo tohoto sveta. Láska materská, rodičovská, milenecká, manželská. Láska okamihu a večná láska. Láska k rodnej hrude, láska k blízkym aj vzdialeným. Láska košatá aj skromná. Láska odovzdaná. Láska bolestná a bolesť utišujúca. Láska k nepriateĺom? Pravzor lásky Matka Tereza. Postoj chvíĺa – je tu láska. Čas sa zastavil. Tíško, pošepky odkazujem vekom budúcim svoju lásku.

Peter Lipták

CO JE A NENÍ PŘÍBĚH. Všechno lze odůvodnit. Zkazku, vyprávění, pověst, esej, novelu, povídku, báseň v próze, verše. A dohromady? Je to sdělení? A komu?

Přemíra výpovědí se kupí v deníkových záznamech mnoha knih. Vtipné glosy ke stavu duše, ke způsobu myšlení klasiků, filozofů, reformátorů... Většinou souhlasíme, nejméně z devadesáti procent, zaradujeme se nad přiléhavým přirovnáním, nad objevnou metaforou.

Čteme to znovu. Ano, ano, je to přesně tak – ani o vlásek neuhnuli. Strefa. A do čeho? Do černého? Co je to černé? Opakovaná věta ztrácí smysl. Ale ano, pochopili jsme, rozumíme i stylu, prostě chápeme. A za tím důmyslným, objevným spojením nalézáme další. Trochu vyvrací předchozí útočnou spleť, ale znovu se vrací k původnímu tvrzení. Opakovací hodina čtení. Soustředění žáci. Poslušní. Obracejí stránky. Další kniha končí.

Listujeme zpět, hledáme úryvek, který nás nadchl, odnesl do polozapomenutého tajemství oplocené zahrady s vysokými slunečnicemi. Nenašli jsme. Zato přehršle vynalézavých přirovnání. Moudrost?

Nová knížka; proložíme literárním časopisem. Přeskakujeme obsahy viděného, čteného a sláva! Obsahy slyšeného se nevyskytují.

Útržky vět v dopravním prostředku, splývající s hučením volných kolejí a špatně smontovaných motorů.

Oknem proniká pouliční lampa, bliká a vrhá stíny na špinavé okno.

Další rozečtený text. Zkušenosti oscilují na hraně chtěného prožitku. Souhlasíme, souhlasíme, máte pravdu, přesně takhle cítíme osten nedávné minulosti v našem městě. Takže opravdu souhlasíme, souhlasíme. Nevymysleli bychom to lépe.

Souhlas. A za ním je prázdno. Není nic. Z toho souhlasu není nic než souhlas. Následuje díra. Propad.

Jak posbírat všechna přitakání, aby nespadla do otevřené jámy. Zkusíme to znovu. Namátkou rozevřeme: deníkový záznam, přesný v popisu nálady a ještě preciznější v myšlence. A nic. Prázdno.

Začátek, prostředek, konec příběhu? Je-li jaký.

Snad šum - rachot - ticho.

Alena Munková

prosí mě

zadrhává

zaklepe na dveře

vejde

v prázdný rám

Nedávno podlehla krátké, ale intenzivní nemohoucnosti. Připoutána na lůžko v hotelovém pokoji nevnímala prostor. Čas se odvíjel mezi denním světlem a obtížně snesitelnou rozsvícenou žárovkou. Ta nabývala neobvyklých rozměrů; byly to žárovky dvě nad sebou vrstvené, komíhající se. Občas se podařilo přivřít jedno oko a žárovka už byla pouze jedna. Někdy tenhle úskok udělal ze dvou malých červených ok na televizním přijímači jenom jedno. V temné noci při pokusu o spánek byly její oči pevně stisknuté. Občasné návštěvy rozmazaných postav byly vzdálené, i jejich hlasy prodlužovaly slabiky, spíše šeptaly. Nic nemohlo zaplašit vzrůstající úzkost bdělého stavu. Koleny se dotýkala brady, schoulená do rohu polštáře, skoro bez hnutí. Úzkost neodcházela ani v ranním rozbřesku, naopak, ráno se vysmívalo probdělé naději.

Dosáhnout na sklenici čaje, zapít prášek, nezapomenout na pravidelný obdélníkový tvar krabičky, roztrhnout staniol, vyjmout bílé kolečko. Sklenici vrátit, nezvrhnout. Pár kapek od koutku úst teče tence po krku.

Úzkost z opuštění lůžka, kdy se celá místnost proměnila v šikmou chodbu, jejíž stěny se vlnily a marně se jich dotýkaly její paže. Stěny pořád ustupovaly. Několik kroků do koupelny byla velehorská túra. Asi v Alpách. Úleva po zvracení. Spočinutí v posteli, vzdálený zvuk dětských hlasů. Kolena znovu u brady, přikrývka omotaná kolem krku. Čekání, nesnesitelně dlouhé čekání na sebemenší náznak změny. Lze už otevřít obě oči naplno?

Jednoho rána nastal obrat. Skříně a stůl v hotelovém pokoji stály na svém místě, stěny se nevlnily. Okno propouštělo záclonou sluneční svit. Ale strach z večera a noci doprovázel každý výdech. Úzkost se přilepila na patro, do hrdla, ne a ne ji odstranit. Slibovala, že bude hodná na všechny, že se ve všem přizpůsobí, že nebude zbrklá, že, a to hlavně, nebude nic chtít, že přijme dny, jak jsou, že se nebude tak křečovitě snažit... že, že, že.

Vrátila se domů. Trochu vystrašená, hodně unavená. Vágní předsevzetí se ještě dala splnit. Nelhala při nátlaku na různé schůzky; mohla odmítat.

Ticho následujících dnů mělo šedavé zabarvení a nerozvrstvený čas. V bdělém stavu přijímala pouze zvuky, ale i ty měly neurčitý charakter, odrážely se od její neschopnosti je identifikovat a mizely rozmazané v prostoru.

Natáhla budík, jehož hlasitý chod ji měl připoutat k rozbitému času. Nepomáhalo to. Teprve když několik dnů nechala všechno kolem sebe bez povšimnutí, na pospas věcem samotným, bez sebemenší snahy postrčit děj. Teprve tehdy se pomalu vracel rozvrh dne poskládaný do stereotypů, a co hlavně, rozvrstvený do zaběhnutých rán až do večerů. Občas se vracela noční úzkost s vyschlým hrdlem a přilepeným jazykem Zvykla si na ni a přehlušovala ji rozečtenou knížkou, ťapkáním po kuchyni se sklenicí studené vody.

Do tichých dnů se vkrádala čím dál větší lenost. A nechuť k vlastní existenci. Přijala první výzvu k návratu do společnosti ostatních. Přijala ji v domnění, že potlačí svoji lenivost, špatnou náladu, občasné výčitky svědomí bez konkrétního obsahu. A taky narůstající vrstvu prachu na nábytku, na podlaze, špínu v koutech.

Telefonů přibývalo, planých schůzek taky. Už zase dny nestačily, znovu doháněla promeškané s iluzí, že má čas pod kontrolou. Bez zastavení, aby mohla posoudit co je a co není důležité. Co je ztráta smyslu konání a spěchu do hrobu. Protože tam se zastaví bez možnosti ohlédnout se.

A třeba je to strach. Asi určitě. Strach.

Alena Munková

Mein Lebensmotto wurde eine fernöstliche Weisheit: „Hat ein Armer viele Freunde, ist er reicher als er ahnt.“ Mit der erreichten Fünfundsiebzig glaubte ich an sein Aufhören. Die Begegnung mit der Dichterin Věra Ludíková und ihren frommen Erkenntnissen, Zufriedenheit mit meinen Übersetzungen dieser Poesie und Beobachten der Wirkung auf die Zuhörer bei den Lesungen begleiten mich weiterhin...

Mým životním heslem se stala moudrost z Dálného východu: „ Má-li chudák hodně přátel, je bohatším, než tuší.“ Dosažením své pětasedmdesátky jsem věřila, že přestává platit. Setkání s básnířkou Věrou Ludíkovou a jejími zbožnými úvahami, spokojenost s mými překlady této poezie a možnost pozorovat dopad na posluchače při čteních mě provázejí stále...

Berta Cibulková

Celý svět se podle mne zbláznil,

neboť chování některých vlivných lidí mně připadá jako chování malých kluků na pískovišti. Také zde platí zákon rychlejšího a silnějšího. Demokracie dostává na světě ránu za ranou, a čím více je někdo tupější, zlý a netolerantní, tím se má na tomto světě lépe. Lidé si neuvědomují, že násilí plodí zase jen násilí, a žádný nechce ustoupit.

Jsem odmala věřící a teď jsem se upnul na bibli a našeho Pána ještě více, neboť je to jediná naděje všech lidí. Věřím pevně, že se dobří lidé spojí, ať už žijí kdekoliv, ať je jejich barva kůže jakákoliv a jsou různé víry. Věřím v Boha, a proto také věřím v lidi. Moje poselství světu zní: „Otevřete svá srdce a milujte svého bližního jako sebe samého.“

Pavel Štosek, básník a t. č. bezdomovec

Paní

Věře Ludíkové

Umělkyně ví, že její práce ji

spojuje s Bohem,

zapojuje ji do mystického

vztahu se světem...

(není to z mé hlavy, ale kdyby to nemluvilo i za mne, nenapsala bych Vám to)

M. T.

...tento způsob živobytí

sahá za pouhé přežití, je nositelem

zdraví a přispívá

k obohacování

vesmíru...

Pamatuj,

že při každém tvém konání

je přítomno

Věčné Oko,

které vše vidí,

Ucho,

které vše slyší,

a Kniha,

kam se vše zapisuje.

(Rabínská moudrost)

Pošli to dál!

Markéta Turková

Ikare

zpevni křídla

ať doletíš

k cíli

pozdravuj

skřivánky

Šťastný návrat

bratře

Čestmír Vidman

23. XI. 2002, Brno

Vážený pane,

nevím, jestli tento dopis nepadne do rukou ženy, v tom případě asi skončí špatně. Vy mne neznáte a ani já Vás neznám. Nečtete žádnou reklamu, nabídku na výhodný nákup nebo přijímací dopis do některé vysoce uznávané společnosti. Neslíbím Vám výhru, neslíbím Vám žádné náboženství, neslíbím Vám vyhledávací služby. Budu od Vás vyžadovat.

Vy mne už asi ani nesledujete, už buď ležím v koši, ne ve Vaší mysli, kam se chci vetřít úplně otevřeně. Dostala jsem nápad poslat někam po České republice dopis na úplně neznámou adresu. Nečekám vyřízení, ale protože jsem zatím zpět nic neobdržela, vše je na nejlepší cestě.

Posaďte se, můj milý, mohu Vás takto titulovat? Však o co jde? Vždyť se ale vůbec neznáme. Jakou máte povahu? Jste klidný, pracující muž s rodinou, bez rodiny? Promiňte. Neznáme se, snad Vás ani nechci poznat, nějak jsem si Vás však už dávno představila. Vím totiž docela přesně, že stojíte. Při čtení takového dopisu se přece nedá sedět v ušáku. Jenže já Vás o to na začátku žádala. Máte rád kávu? Měl byste, a také číst noviny. Zn.: Není podmínkou. (?!) Postavte na kávu.

Můj milý, píši Vám, abych se vyznala zcela anonymně z těch myšlenek mého života, jež nepatří k lidem, patří jen na papír a pro Vaše oči.

Nechce se mi psát dál, jsem znechucena formou, jíž jsem započala. Počít něco je překrásné, věřte mi, jenomže co potom s útěžkem? Přestane tě bavit a tělo i mysl si žádá prázdniny. Volně být, volně myslet, volně milovat. Vonět přírodou, její spanilostí, jejím řádem, být sobec a být mecenáš. Propojit svá břicha s rozkoší znovuobjevení sebe sama.

Toužím svírat ve svém klíně píseň zklamání.

Jmenuje se Svoboda, alespoň nyní mi přišlo, že Zlobou být nemůže. Žádné cizojazyčné jméno jsem si pro Vás nepřipravila, buďme čeští, buďme vlastenci, aspoň ti z nás, kteří ještě věříme v obrodu našeho národa.

Proč na mne prodavačka mluví a snaží se získat mou přízeň? Kdyby mlčela, uslyšela by více, uslyšela by můj tlukot srdce, přání a mohla by říci přijďte zas. Když ruce se spojí, přichází sláva...

Chtěla jsem se Vám vyznat, milý příteli, jenomže žízeň po slovech je větší, než mohu dát. Usmějte se přece, jsem už klidná, ruce se mi netřesou, tváře nehoří, ozvěna deštných lesů zmizela za hory. Pronikněte do nich, proklestěte se hustým křovím, abyste zachránil jen jednu bytost, třeba jen svým slovem, jenomže v jednom je zádrhel. Můžete mít jak chcete silný meč, sílu v rukou, výmluvnost řeckého řečníka, bez vložení srdce do hry přijde jasný bankrot. Znáte to, čímsi se oba konce jedné věci liší, čímsi osobním. Myslete na to, snažně Vás prosím, už jen pro bloudící oči.

Hodiny se zrychlují, flétnista zahraje partituru od poslední noty k první, je na výsluní nočního času, leccos smí a leccos jej sváže černou mašlí. Ručička odměřující budoucí zatracené vteřiny oběhla svou trasu jednou, sto devadesát šestkrát. Stihnete mezitím dýchat a promyslet strategii výpadu. Nepromarněte čas.

Pro posměch, pro pohrdání zajímají se o tvou osobu. Proč rádi sledují to, co děláš, jen proto, aby tě za vlasy vytahali při chybě té nejskromnější. Kdybyste tušil, první a poslední slova jsou věnována lásce, která není mileneckým citem. Takové stmívání v náručí přichází po noci. Ráno je doprovodíš prohnutím v zádech, svěříš se druhému tělu. Mlha před domem láká. Promnout si oči! zavelel král. Ví to, nemá žádné poddané, tak jako já. Nepřeji si, aby někdo nožem rozřízl mlhu před domem, bylo by vidět do oken. Co po Vás tedy chci? A priori jsem chtěla požádat o smilování.

Poslat dopis po České republice? Poslat jej do vesmíru? Aťsi. Pane, paní, čtete totiž poslední reklamu, náboženství hrstky konečných slov. Naslouchat lžím přikázal král a prchnul. Není více času na pravdu!

Sbohem!

Kateřina F. Podhorská

Moji milí přátelé,

odpusťte mi, pro tentokrát uchopím zrcadlo do rukou, abych pověděla, že slovo člověku podané je záchranou, někdy i životem.

Slyším křičet Jakuba Demla: „Modlete se!“ Křičí hlasitě.

Vaše Kateřina Farkasová

MAGICKÁ SÍLA SLOV

Myslím, že by prospělo zamyšlení nad touto úvahou každému, kdo aspiruje na schopnost vyjádřit se ke skutečnosti světa, který nás obklopuje. Nad tím, jak jsme uzpůsobeni chápat skutečnost nejenom svými smysly, ale také jak vyjádřit realitu podstaty našeho bytí. Způsobem, kterému jsme zjednodušeně říkali poezie, ale který by měl přesahovat zdánlivě poznané a otevírat nové a dosud neobjevené prostory vnímání.

Vnímání, jež by bylo jako imperativ a nejniternější diktát vedlo k pochopení a přetvoření našeho života k vášnivému zaujetí pro krásu. Pro vyjádření jejího vnímání. Jak zažívat krásu v každém jejím vdechnutí, protože již jenom samotné slovo inspirace pochází od pojmového vyjádření vdechovat.

Každým svým dechem vnímat krásu a drahocennost našeho života.

Zažívat ji v dokonalém oživení a posvěcení slov, která užíváme v našem každodenním životě!

Vdechovat slova jako divoce kvetoucí rajské růže, přetavené v propastných hlubinách země v horské křišťálové krystaly, které se proměňují v magické klíče otevírající oltáře srdce. Mluvme a pišme tak, abychom prozářili temnoty obecné lhostejnosti!

Otevřeme utajované čarovné zahrady, které nejsou ukryty v neprostupných lesích, ani za štíty velehor, kam musíme beznadějně putovat přes vyprahlé pouště!

Vysušující a práchnivějící nicota svírá nás v nejhlubším vězení naší lhostejnosti. Pod zdánlivě okoralým příkrovem všednosti leží netušené bohatství, utajená pokladnice klenotů nevídané krásy a hodnoty. Otevřeme ji s nejvyšší vytříbenou pozorností!

Požehnejme našemu zraku, aby konečně prohlédl! Naslouchejme tichounkému a šepotavému hlasu, který k nám promlouvá od našeho nejútlejšího dětství! Promlouvá k nám ve chvílích tichého zadumání z našeho vlastního nitra.

Tento nejdražší klenot je utvořen z nejvzácnějších substancí, které svou hodnotou překonávají všechny molekulární skladby utajené v přírodních pozemských démantech. Je ukryt v našem nejhlubším nitru. Je tak průzračný, že je neviditelný, a tak lehounký, že je nezvažitelný. A PŘESTO JE ZDE, JE ZDE, JE ZDE!

Neuchopíme ho do našich hmotných rukou, ale přesto lehounce klepe na komůrku našeho srdce. Je vlastním rytmem našeho bytí. Jako melodický úsvit táhne po strunách našich cév. Je posvátným elixírem nesmrtelnosti, který pijeme a který se probouzí, obnovuje a žije v každém našem dechu.

Jaromír Skřivánek

Je na nás, aby v Kosmu zavládla láska, jen na nás je, aby všude kolem nás zavládla láska, jen na nás je, abychom my, příslušníci všech národů, ras a vyznání nalezli vzájemné pochopení, porozumění a tím i naplnili naši touhu po dorozumění.

Jiří Patera, i za pražské esperantisty