POŠLI TO DÁL II

Lidem a Vesmíru máš poslat vzkaz. Kdyby ti byl dán jen kratičký čas, jen okamžik volných vlnových délek v éteru pro tvá slova a obrazy, jak bys je využil? Jako by ses celý život připravoval na tuto chvíli, nanejvýš se soustřeďuješ a v tvé mysli defilují osudy předešlých věků. V amfoře našel se pergamen se starým zápisem podobným Písmům. Svitky rozvinou až lidé novověcí, aby poznali, že touha po Bohu a po poznání je věčná, bez ní by duše hladověly. Když hranice vědění posunuli o kousek dál, chvíli se cítili být pány Země i Vesmíru, na Boha zapomněli až do doby, než hranice poznání posunuli. Obrovská tajemství však dál čekají na odhalení. Galaxie, a snad i celý Vesmír jsou ponořeny v lázni skryté hmoty. Jsme součástmi mikrosvěta kvantových zákonů Planckových, a zároveň zákonů Einsteinových v rozměrech světelných let. Fyzikové nadšenci nalezli společnou teorii strun a svinuté dimenze, dál však hledají vše vysvětlující teorii všeho, M – teorii (Mystery, anebo Mather). Kosmos jednotný je, i skvoucí obří krystaly mají své atomární předobrazy. Člověk je sice nepatrnou, avšak důležitou jednotkou Vesmírné duše, jež má své poslání jako vykonavatel Božích záměrů, až dospěje k pochopení své kosmické role. Prsty zachytit chvění strun... Struny, nejelementárnější částice hmoty, nekonečně tenké nitě a jejich chvění, jejich kmitočty jsou základním kamenem všeho, co známe a můžeme uchopit. Vzniku nám známého Vesmíru je blízká představa obří Tvůrčí vůle, jež je shodná s biblickým: Na počátku bylo Slovo. Pochopit tuto sílu, vnímat ji a zachytit je dáno nadšencům vědy a mystikům. Po řasnatých závojích k Bohu putují rychlostí světelnou. Vnímáme nikdy nekončící mořské vlny, nasloucháme houslovým strunám i hudbě sférických varhan. Sáhnout si do nich, prsty je rozčeřit, ladit je! Pohledem zachytit kmitavou polární zář! Tolik je poezie uprostřed známých jevů! Skryté dimenze v nás, Milostí zachytitelné, dokáží povolaní rozvinout do podoby sdělné naslouchajícím, vnímajícím obraz, hudbu i báseň. Světelné struny jako polární záře spojují nás, pozemšťany, s tím, co nás přesahuje. Co si přát víc, než tajemné zachycovat...

Slunečním výtahem, výtahem fotonů stoupáš výš. Světlo na konci vysloví resultát. Překračuješ časoprostor do minulosti, anebo se na okamžik ocitneš uprostřed budoucího dramatu, jenž se poté odehraje. Proto snad, aby byl podán důkaz jeho překračování, poznáváš, že je možné dostat se dál, až za vědou poznatelné výpočty. Víš, že můžeš zhmotňovat pozitivní myšlenky a stavět z nich opěrné body pro pokolení budoucí. Ještě chvíli potrvá, než se v lidských myslích změní náhled na pravé hodnoty, a budou ceněni ti, již ukážou tápajícím cestu a světlo. Uzavřené systémy jako Kosmos a lidská společnost kyberneticky samy sebe udržují v chodu, avšak bez promyšleného sebeničení. Milénium je i přírodní zlom v lidských dějinách na cestě k zduchovnění člověka a poté i Vesmíru. To je úkol, jenž před lidstvem stojí. Jen podle potřeby bude se moci ukrajovat z koláče Země, jiná možnost na stále více vyčerpané planetě totiž není. Z podnětu jedné obří tvůrčí síly Vesmír vznikl, avšak zatím dál je k tvému, než k mému Bohu, než do středu Země a galaxií. V tibetských proroctvích se praví, že přijde obroda brzy. Očekávají, že vzejde od bytostí mířících výš, možná někde poblíž nás, od národa tolik zkoušeného. Vesmír se člověkem totiž naplňuje, jen takovým však, který poznává, že právě on, duchovnější, je jeho smyslem a nadějí.

Aby se slova šířila jako kruhy na vodě, posílej je opakovaně dál. Dobrá slova, taková, kterými předáváš světlo a naději. S Otcem a s druhými bratry, spojeni láskou, na jedné lodi jsme. Spirálou duchovnou stoupejme výš rychlostí sluneční. Jako vlnění, jako kruhy na vodě posílej naději dál.

Věra Ludíková