Čas naděje

Lidem a do celého Kosmu posíláš poselství na prahu Nového věku, posíláš vzkaz. Dál chceš jít, až za okraj zapsaných slov a přeješ si nakročit vstříc jejich naplnění. Nejprve pozorně nasloucháš vesmírným chvěním a snažíš se porozumět Veliké tvůrčí síle, zákonům Božím. Dostává se ti Milosti uvidět světlo v beznadějích a zmatcích, když ve chvíli prozření se před tebou odvíjí jediná schůdná cesta, která dobrou budoucnost planety Země umožní; zatím je však pro většinu z nás zahalená mušelínem tajemství i mlčením o nutné duchovní obrodě lidstva.

Lidstvo přežilo do dnešních dnů, protože v jeho vývoji bylo dobro a zlo přinejmenším v rovnováze, avšak čas ubíhá mnohem rychleji, rychlostí závratnou, aniž bychom pocítili zpětnou vazbu, reakci na naše činy. Svět je neúprosně vtahován do jednoho malého prostoru – čidla v lidském geonomu pravděpodobně vyhodnotí situaci a dají vyniknout altruismu, který se v něm zatím jen sem tam objevuje. Tím se mohou vytvořit podmínky pro lepší vztahy, podstatné při novém a rozumném uspořádání světových záležitostí. Každý, kdo je toho schopen, by měl vidět naši civilizaci v úplnosti, dívat se dál, do budoucnosti, protože již brzy bude záležet na tvořivých schopnostech co možná největšího počtu jedinců, dokonce snad celého národa, aby se co nejvíce lidí mohlo podílet na nápravě světa. Tyto myšlenky jsou aktuální právě dnes, kdy jsme svědky stagnace obecné vzdělanosti. Dílčí vědění, které dnes produkuje všeobecný nadbytek informací, zakrývá skutečné pochopení světa a ti, kteří rozhodují, často jsou v mnoha obecných otázkách neznalí a nekompetentní. Důležité věci by měli rozhodovat lidé moudří, lidé s velkým rozhledem a s přirozenou autoritou, kteří poznávají nejen rozumem, ale i citem a intuicí, protože samo logické myšlení nebude muset stačit.

Mnoho lidí je dosud bezradných, tápajících, nerozumí přírodním zákonům, jichž jsme nedílnou součástí, ani zákonitostem společenským. Jeden z důvodů nespokojenosti i znepokojení nad současným stavem společnosti je pocit bezcílného tápání v bludném kruhu pouze materiálních zájmů, což do blízké budoucnosti znamená bezvýchodnost. Takovou dominanci určuje nebezpečný cíl, totiž vlastnit víc, ještě víc, s důsledkem druhé jedince i celé národy ovládat. To je falešná cesta, protože zdroje stále více vyčerpané planety Země tomuto cíli brzy nebudou stačit a mezilidské i mezinárodní vztahy se vyostří úměrně s úbytkem nerostného bohatství, bojem o vodu, o zdroje výživy – a o to víc poroste agrese. Energie by měla být co nejdokonaleji využívána ze Slunce jako nekonečného zdroje, měli bychom co nejdříve sluneční energii všemi možnými prostředky zachycovat a akumulovat. Bez dalšího odkladu musíme být nejen skromní, ale i vynalézaví – už dnes totiž žijeme v době předělové. Přirozenou touhu dominovat – dnes v materiální oblasti – nutně vystřídá jiná kvalita dominancí, totiž umění řešit složité situace v nové době, v době střídmosti, stát se uznávanými, všeobecně váženými, být přirozenými vůdci, kteří určují směr, kterou cestou jít. To je vysoký cíl, ke kterému bychom měli směrovat naše vzdělání, náš život, naše vnímání světa.

Příroda se neřídí jen podle teorie sobeckého genu, ale myslí i na prospěch celku, celého společenství. Musíme ji respektovat, hovoříme-li například o agresi, jíž jsme vybaveni pro přežití. Brzdou agrese je přátelství, také zvyklosti, etika a etiketa. V přírodě nalézáme příklady spolupráce celých společenství, příklady nesobeckosti uvnitř širší rodiny, vždyť každý živý organismus je založen na spolupráci vlastních orgánů, všech buněk. Na lidské spolupráci jsou postaveny například nemocnice, záchranné čety, ostatně žádné organizace se bez spolupráce neobejdou. Z těch lidí, kteří nejdou jen za vlastním prospěchem, by měli být vybíráni vedoucí, takoví, kteří mají přirozenou autoritu a dokážou nastavit systém. Měli by být zkušení, kdykoliv schopní poradit, jako by měli v ruce připraveného žolíka pro spoluhráče, kterým znovu sladí orchestr.

Nic není neměnné, vše se vyvíjí až překvapivě rychle. Podle učení francouzského filozofa, myslitele, kněze, antropologa a přírodovědce Theilharda de Chardin vývoj člověka bude směřovat od kvantity ke kvalitě, od bodu alfa k bodu omega, jehož cílem je člověk duchovní, přibližující se Bohu. Takový přirozený vývoj klade tento výjimečný muž do daleké budoucnosti, avšak již dnes pociťujeme naléhavou potřebu takové změny a dáváme ji do souvislosti s příchodem Nového věku, který znamená především zodpovědnost nejen vůči sobě, rodině, ale i celé planetě Zemi. Také zodpovědnost bude ta vlastnost, která člověka přiblíží Bohu, z jeho rukou ji může přejímat, nikdy však zneužít.

Nebojme se nových úkolů, a pokud možno se dobře na ně připravme, obávejme se však netečnosti a lhostejnosti. S údivem v očích nad důmyslností přírody žasněme nad její krásou, sklánějme se před všeobjímající Láskou, jež je v Božím plánu prvoplánově. Očekáváme, že se brzy změní hodnoty, že se stanou váženými ne ti, kteří vlastní hmotné statky, ale ti, jejichž bohatstvím jsou duchovní hodnoty, ti, kteří jako přirození vůdci budou rozhodovat ve prospěch všech, ve prospěch dobré budoucnosti planety Země.

Podle teorie antropismu byl už v samotném Velkém třesku, v samotných kvarcích zapsán vznik života, jenž vede až k nám, lidem, k člověku duchovnímu, k takovému, který poznává svůj úkol a poslání. Úžas a touha po poznání patří k základům lidského bytí, avšak již podle Platónovy filozofie jsou ideje „bytnější“ než smyslové věci. Vesmír se člověkem totiž naplňuje, člověkem duchovním, který je jeho smyslem a nadějí.

Věra Ludíková