Autor jako čtenář

 

   Vybírej z úhlů pohledů, dobře vybírej, z kterého se chceš dívat, protože všechny ani nelze popsat, protože všechny nepopíšeš…

   Tak dlouho hledáš v dávno zapsaných slovech, v starých knihách i v knížkách současníků, tak dlouho hledáš právě taková slova, která by hovořila za tebe, která by vystihla právě tvoji situaci, tak dlouho je hledáš, až je si je sám zapíšeš na papír, sazeč je přepíše a urovná do stránek, tiskař možná vytiskne a knihtiskař sváže. Mezitím se mnohé změní a ty se udiveně dočítáš o někom, kdo už došel o kus dál, než jak ho popsalo tvoje pero…

   Hovořím-li za sebe, mohu říct, že čtenář často nepoznává, co sám jako autor napsal v jakémsi „hnutí“ mysli, v jakémsi spatření jevů v celé komplexnosti. Ty obrazy, ta slova, zcela zvláštně uskupená do metafor, jen rychle zapisuje,  později dotváří, domýšlí a doplňuje.

   Během života se pohled na věc mění. Nejprve jsme jen v němém úžasu i před autory doslovů a úvodních slov románů, dokonce si z nich děláme výpisky. Osobně jsem knížky dlouho vybírala, zajímal mě nejen příběh sám, ale kniha mi musela poskytnout něco tajemného mezi řádky, co jsem nacházela například u Otokara Březiny.     

   Autor sám sobě může být čtenářem. Může však sám sobě být autorem čtenář? Snad ano, má-li dost fantazie a domýšlí-li příběh i souvislosti přečteného dál.

   Autor jako čtenář, jako posuzovatel jiných děl by měl zůstat nestranný, neovlivněný sympatiemi či nesympatiemi, dokonce ani závistí k posuzovanému dílu. Čtenář v osobě autora ocení práci druhého možná lépe než takový, který dosud nic nenapsal.

   Autor jako čtenář může dobře ocenit práci kolegů, může si jí o to víc vážit. Na druhé straně může být, jak je tomu, přiznám se, i v mé osobě, určitým způsobem zdeformovaný. Z textu totiž vyskakují skutečné i pomyslné chyby a člověku se posmívají, že se jim podařilo narušit plynulost četby. Vynořují se však také slova, která by zdánlivě lépe zapadla do rytmu, zkrátka máme nepěknou tendenci opravovat.

   Autor by měl pro své čtenáře prostřednictvím svých postav určovat směr, formulovat a formovat vize a rozpoznat někde v dálce světlo reálné naděje. Takový autor musí především poznat sám sebe. Potom pravděpodobně rozpozná to, co je zásadní a podstatné – a co je slovní obal.  

   Přestaň už vybírat z úhlů pohledů, přestaň vybírat, z kterého se chceš dívat, protože vybíráš jenom náhodně, zdaleka všechny nepopíšeš…

 

 

                                                                                        Věra Ludíková