FRANTIŠEK OMELKA

Začalo to v III. A



PRAHA 1953


STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ DĚTSKÉ KNIHY

	POČETNÍ ÚLOHA

	Toho prosincového dne roku 1948 bylo v třetí A střední školy hrobové ticho. Jen pera skřípala jako o závod. Oba první příklady byly dosti snadné. Ale když se většina třídy dostala k třetímu, nejtěžšímu, pera se zastavila.
	Chlapci se nad ním chvilku zamyslili. Nebyl to nějaký neobyčejný příklad. Vyžadoval jen soustředění myšlenek a pozorného uvažování, ale na to byli mnozí příliš pohodlní. Když nepřišli na správné řešení bez námahy ihned, hledali záchranu jinde. Mrknutí doprava, mrknutí doleva, ale opatrně! Učitel Vávra stojí před lavicemi a jeho vážný pohled znovu a znovu připomíná, aby pracovali samostatně.
	Vpravo, hned v druhé lavici, sedí Jenda Musil. Pracuje klidně. Jemu je hej, vždyť kromě Karla Bednáře je to nejlepší počtář ve třídě. Zřejmě se nad třetím příkladem ani nepozastavil. Jeho pero hbitě klouže po papíře - jistě bude hotov čtvrt hodiny před zazvoněním. Ten kdyby chtěl, mohl by zachránit celou třídu. Ale v tom je to právě: kdyby chtěl! Jenda však nechce. Nikdy nechce, jistě nebude chtít ani dnes.
	Jediná spása bude jako obvykle u Karla Bednáře. Sedí uprostřed řady u oken. Píše velmi rychle a usmívá se - také už rozluštil třetí příklad. Jakmile bude hotov, opíše jej na papírek, pošle Václavovi do poslední lavice - a to už bude mít třída vyhráno! Václav Severa, vysoký statný chlapec, jehož tmavé oči neustále slídí po třídě, aby mu nic neušlo, ten již to dovede zařídit. Má okolo sebe celý štáb pomocníků. Nejprve si opíše příklad do sešitu zároveň se svým sousedem Mirkem Růdlem, pak dají papírek - tahák - dalšímu kumpánovi a sami napíší podle svých sešitů nové taháky, a než se nadáš, třídou se rozletí záplava papírků, která znamená záchranu. Bednář, to je chlapík. Hbitý a mrštný, znamenitý běžec, nejlepší hráč ve stolním tennisu a hockeyi, výborný žák - a hlavně kamarád, který nikdy nenechá třídu v bryndě. Ať je to při diktátě či při matematické úloze, ať při ruské úloze či při písemce z fysiky nebo zeměpisu, vždycky dá nezištně opsat.
	Jen bude-li dnes dosti času na rozepsání papírků! Třetí příklad je dlouhý a učitel je pozoruje. . .
	Většina třídy přestala počítat a s napětím sleduje ručičky náramkových hodinek. Téměř každá lavice má dnes hodinky. Je přece nutno pracovat hospodárně, každý musí vědět, kdy může vydechnout, kdy zvýšit tempo.
	A už se jich zmocňuje neklid. Za patnáct minut bude zvonit, a Karel Bednář stále nic! Příklad sice již opsal - Pavel Peprna ho bezpečně kryl svými širokými zády - ale teď je v úzkých. Učitel sleduje právě řadu lavic u oken, jako by se na ni upřel. Sebemenší neopatrný pohyb by mohl zkazit všechno. Co teď? Vteřiny ubíhají. . .
	Za třináct minut zvoní, a stále ještě nic! Třída se vrtí, vzrůstá zmatek a šumot, židle vrzají. Ukrývané pohledy se stáčejí k oknům. Karle! A teď - ke všemu - Jenda zavírá sešit a nese jej na stůl.
	"Hotovo?" táže se učitel a mímě se pousměje.
	Bere do ruky Musilův sešit a letmo kontroluje výsledky. Spokojeně kývá hlavou.
	Teď!
	Tiše a nenápadně se šine Karlův papírek do poslední lavice. Třída si oddychuje, ale oči jsou už zase upřeny na hodinky. Za jedenáct minut! Stačí to?
	Vtom se ozval povědomý šramot. Všichni zvedli hlavy a podívali se k amplionu, umístěnému u stropu nad tabulí. Školní rozhlas! Vytržení z práce, neklid, rozruch.
	"Haló, haló! Prosím pana učitele Vávru, aby se ihned dostavil do. ředitelny. Volá ho státní telefon! - Opakuji: Pan učitel Vávra ať se ihned dostaví do ředitelny. Volá ho státní telefon!"
	Pohledy celé třetí A spočinou v napjatém očekávání na učiteli. Co udělá?
	Učitel Vávra je několik vteřin na rozpacích. Ředitelna je o dvě poschodí níže než pracovna pro počty. Pak se náhle rozhoduje:
	"Chlapci, mohu vám důvěřovat, že budete pracovat poctivě?"
	"Můžete!"
	Učitel odchází.
	Je nejvyšší čas - za osm minut zvoní!
	Sotva se dveře zavřou, ujímá se velení Severa. Povstává a tlumeným hlasem uděluje rozkazy:
	"Kluci, na rozpisování je už pozdě. Ty nám to, Karle, nadiktuješ a Růdl bude zatím hlídat u dveří. Až uslyšíš na schodech kroky -"
	"Dobře," souhlasí Růdl, chlapec dlouhý a tenký jako tyčka s věčně rozcuchanými černými vlasy, se snědou pletí a s černýma velkýma očima, a už běží ke dveřím. Náhle se však zastavuje: "Ale co bude se mnou? Já mám také jenom dva příklady, a to ještě nevím, jestli ten druhý -"
	"Neboj se!" uklidňuje ho Severa. Přiskakuje k Růdlovi a podává mu Bednářův papírek. "Tady ho máš, pak si to opíšeš."
	Když Růdl vezme za kliku, zmocní se ho znovu obavy: "A bude-li tam učitel až do přestávky?"
	"Budeme hotovi ráz dva, potom tě vystřídáme. Zmiz!" syčí Severa.
	Růdl již neodporuje. Rychle otvírá dveře a vychází na chodbu. Ví, že na jeho odvaze závisí osud třídy.
	"A teď, Karle, diktuj!" zní další rozkaz.
	Třída svírá pera. Rozrušení dostupuje vrcholu.
	Vtom se prudce zvedá Jenda Musil a téměř hlasitě volá:
	"Kluci, nechte toho!"
	To, co zaznívá třídou, připomíná podrážděný, výhružný štěkot.
	"Při psaní ses o nás nestaral. Nestarej se ani teď!"
	"Tobě se dobře mluví, když jsi hotov!"
	"A vůbec - nevšímejte si ho!"
	"Kluci," nedává se odradit Musil, "nezapomeňte, co jste slíbili!" 
	Jenda je bledý, modré oči se mu podivně lesknou a hlas se chvěje:
	"Uděláte-li to, řeknu všechno!"
	Ale už je u něho Severa. Zaťátými pěstmi šermuje Jendovi před očima:
	"Opovaž se! Cekneš-li, naděláme z tebe nudlí!"
	Třída bouřlivě souhlasí. Václav se vítězoslavně, sebevědomě rozhlíží a jde na své místo.
	"A teď, Karle, diktuj!" opakuje rázně.
	Zaražený Jenda si sedá, vrtí hlavou - a Karel diktuje. Někteří jako by zaváhali. Dívají se střídavě na Jendu, na Karla, na Severu. A na své sešity, v nichž chybí třetí příklad. Pak se rozpačitě chápou odložených per a píší.
	Většina neváhá ani okamžik.
	Napsání příkladu netrvá ani tři minuty. Severa jde pro Růdla.
	"Vidíš, Mirku, řekl jsem ti, že budeš mít času dost." 
	Učitel se vrací před samým koncem hodiny.
	Jde k oknu a beze slova sleduje těžké vločky sněhu, které se rozpleskují na okenních tabulích. Je to hubený čtyřicátník prostřední postavy. Tmavé vlasy mu začínají šedivě prokvétat. Je vedoucím učitelem školní žákovské organisace: Žáci ho mají rádi. Získal si jejich důvěru tím, že s nimi jedná jako s dospělými lidmi. Nikdy nekřičí, málokdy hubuje. Nikdy žáky nesnižuje, nevysmívá se jim, neuráží je. Naopak, kde může, tam vyzvedne každý projev snahy jít kupředu. Dobrému vtipu se rád a srdečně zasměje, ale většinou je vážný.
	Třída sleduje každý jeho pohyb. Ví, že si třídní potrpí na spravedlivou klasifikaci. Teď patrně přemýšlí, nemá-li dát novou početní úlohu, když se mu to tak zvrtlo. Bylo by opravdu škoda, kdyby se měli znovu namáhat. A dvojnásobná škoda, když měli dnes takové štěstí.
	Jenda sedí jako zařezán. Ruce má nečinně složeny na kolenou, světlovlasou hlavu skloněnu. Je celý ztrnulý, ani v obličeji se nic nehne. Srdce mu však buší vzrušením a hlavou viří myšenka za myšlenkou.
	Nebyl to první výstup, který měl s třídou pro opisování. Řadu menších i větších střetnutí se táhla už pomalu třetí rok. Nikdy však nebyl tak pobouřen jako dnes. Jeho povaze se příčí každý podvod a každá nepoctivost, proto nemohl pochopit jednání spolužáků a styděl se za ně. Trápí se i pro svou slabost vůči nim. Jako předseda třídy neměl dopustit, aby došlo k hromadnému opisování.
	Byly i u něho doby, kdy dával opisovat, třebaže cítí, že nejedná správně. Tehdy si ještě nedovedl ujasnit, proč. Oči mu otevřel teprve jeho strýc, který byl úředníkem na poště a často k nim docházel na návštěvu.
	Jednou, to chodil Jenda do první třídy střední školy, přiběhl k nim v přítomnosti strýčkově Vojta Náplava.
	"Jendo, máš už matickou?" zeptal se hned po pozdravu.
	"Právě jsem dopočítal."
	"Půjč mi ji. Opíšu si to a hned ti sešit přiňesu."
	"Dobře."
	Vojta vzal sešit a už utíkal. Strýček pohlédl na Jendu a otázal se: "To děláváš často, Jeníku?"
	"Skoro při každé úloze. Vojta je v matematice slabý."
	"A neuvědomil sis, že mu škodíš?"
	"Škodím? Vždyť Vojta je tak rád!"
	"Rád!" zvolal zatrpkle strýc. "Rád. . .! A po letech ti bude třeba zlořečit." .
	"Ale proč, strýčku?"
	"Něco ti povím," řekl místo odpovědi strýc a rozpovídal se. 	"Bylo to za první světové války. Ve vesnici, z níž pocházíme, já i tvoje maminka, byli ubytováni vystěhovalci z Polska. Zabrali pro: ně hostince, obecní dům a konečně i školu. Nastaly nám dlouhé prázdniny - neučilo se celý rok. Já jsem byl velmi dobrým žákem, proto můj učitel přišel za našimi, aby mě dali do gymnasia. Tatínek z počátku nechtěl ani slyšet, protože nás bylo sedm dětí a peněz nebylo nikdy nazbyt, ale pak si dal říci.
	Zkoušku jsem udělal, byl jsem přijat, ale hned v první třídě se ukázalo, co pro mne znamenal ten ztracený rok. Češtinu, dějepis, zeměpis a jiné předměty jsem dohonil poměrně brzy a lehce, ale s matematikou to nešlo a nešlo. Ještě štěstí, řekl jsem si, že do šesté třídy gymnasia chodí sousedův Pepa, ten mi pomůže. Pomohl mi opravdu rád, ale právě tak, jak ty pomáháš Vojtovi. Úlohu mi vypočítal, já jsem ji opsal - a tak to trvalo celé tři roky. Dařilo se mi docela dobře. Profesor matematiky kladl hlavní důraz na písemné práce. Domácí mi udělal Pepa, školní se opsaly a u tabule to vždycky dopadlo jakž takž, poněvadž náš matematik měl ve zvyku každému hodně pomáhat.
	Ve čtvrté třídě jsme dostali nového profesora, Pepa odešel do Bma - a já zůstal bez pomocné ruky. Velrni brzy jsem poznal, že z celé matematiky neznám skoro nic. Měl jsem co dělat, abych nepropadl. Doháněl jsem to všelijak, plných pět let jsem s počty zápasil, poněvadž mi chyběly základy, na nichž je budována matematika ve vyšších třídách.
	Pepa byl přesvědčen, že mi pomáhá. Já jsem si to myslíval také. Ale jak mi bylo, když jsem poznal svůj omyl!
	Jsi už dost rozumný, abys to pochopil. Bylo by škoda, kdyby měl Vojta jednou na tebe vzpomínat tak, jako já na Pepu. Chceš-li mu opravdu pomoci, pak mu to vysvětli, poraď, naznač - ale nedávej opisovat! Nikdy a nikomu!"
	"A co když bude někdo chtít opisovat ve škole? Třeba při matematické úloze nebo pří diktátě? Tam přece nemohu nic vysvětlovat?!"
	"Úlohy a diktáty vám dávají ve škole proto, aby poznali, jak učivo ovládáte. Když dáš opsat, podvádíš. I ten, kdo od tebe opisuje," řekl strýc.
	"Kdybych nedal opsat, kluci by rni nadávali."
	"Řekni jim, proč to děláš, a jistě ti nebudou nadávat." 
	Jenda vzpomíná na tento rozhovor a trpce se usmívá. Jak se strýc mýlil! Kdyby viděl Severu, jak mu šermoval pěstmi před očima! A nejen Severa. Celá třída by se na něho dnes nejraději vrhla. . .
	Ale ať se zlobí sebevíc, musí něco podniknout. Nemůže trpět, aby to šlo v jejich třídě tak dále. Kolikrát je už napomínal, kolikrát vysvětloval! Nic nepomohlo. Nezbývá, než všechno povědět učiteli. To je snad vzpamatuje.
	Je přesvědčen, že jedná správně, a přece se nemůže rozhodnout. Ještě chvíli zápasí. Pak vítězí jeho smysl pro spravedlnost. . . Jendova ruka se vymrštila do výše. Učitel se odvrátil od okna. Byl zamyšlený a tak bledý, jak ho ještě nikdy neviděli. Na jeho čele bylo několik nových vrásek.
	Musilova ruka klesla dříve, než ji mohl učitel zpozorovat.
	"Zítra vás bude učit místo mne soudruh Valenta," pronášel tichým hlasem. "Poznamenejte si příklady, které s ním budete počítat."
	Nadiktoval osm příkladů.
	"A proč vy nás nebudete učit?" ozvalo se několik žáků:
	"Právě jsem dostal zprávu, že můj tatínek těžce onemocněl. Pojedu ho navštívit."
	Třída ztichla.
	"Chovejte se zítra tak, jak jste se chovali v dnešní hodině," pokračoval učitel Vávra. "Bylo to od vás, chlapci, pěkné."
	Rozhlédl se po tříďě, která zatím vstala k pozdravu na rozloučenou. Byl zřejmě příliš zaujat smutnou zprávou z domova. Jinak by mu nebylo ušlo, že jsou chlapci zmateni. Jedni se dívali lhostejně, netečně. Těch bylo málo. Někteří se potutelně usmívali. Těch bylo ještě méně.
	A většina v rozpacích pohlížela na desky svých lavic.
 

	V BOJI

	Sotva zapadly za učitelem dveře, Musil se obořil na celou třídu:
	"Styďte se!"
	Chvíli bylo ticho. Třída jako by zakolísala.
	Jen Václav Severa byl pevný, rozhodný. Přistoupil k Jendovi a změřil si ho pohrdavým pohledem. 
	"A mohl bys nám říct, za co?"
	"Co ti budu povídat! Podvést našeho třídního, k tomu je třeba -"
	"Čemu říkáš podvod?" tázal se ledově Severa.
	"Ještě se ptej! Můžeš se stydět - a vy ostatní s ním!"
	"Ty nám budeš něco vyčítat!" ohrnul rty Pavel Peprna, chlapec jako cvalík. Škádlívali ho, že je širší než delší. "Podvod! Podvod! A sobectví - to je nic?"
	"Jak to myslíš - sobectví?"
	"Kdo si nechává všechno pro sebe, je přece sobec - ne?"
	"Už jsem vám kolikrát povídal, proč nedávám opisovat," bránil se Musil. "Říkat tomu sobectví je hloupost!"
	"A mluvit o podvodu je také hloupost!" zaútočil znovu Vádav.
	"S vámi je těžká řeč, kluci," mávl rukou Jenda a začal si skládat věči do aktovky.
	"Já se divím, že se rozčiluješ, Jendo," ozval se Karel Bednář. "Víš, mně se zdají všechny ty řeři o poctivosti trochu přemrštěné. Opsat úlohu - to je toho! Kdyby někdo sebral sousedovi peněženku nebo něco takového. . . pak bych s ním první zatočil. Ale tohle?"
	"Vidíš, Karle!" vzplanul znovu Jenda. "A já si myslím, že tohle je zrovna tak veliký podvod jako krádež!"
	"Přestřeluješ, Jendo! Nakonec ještě řekneš, že i já jsem podvodník - ne?"
	"Jsi! A větší než ti ostatní - protože jim to umožňuješ!"
	"Pojďte, kluci! Nechte ho! Musil je trochu - víte - tento...!"
	A Severa ukázal na čelo a zatočil rukou, jako že Jenda to tam nemá všechno v pořádku.
	Chlapci se dali do smíchu. Chtěli se vyhrnout ze třídy, ale Karel Bednář je zadržel.

	"Tak se jen trochu zamysli, Jendo," snažil se mluvit mírně, ale z jeho hlasu bylo cítit, jak je uražen Musilovou poznámkou. "Ty řekneš - podvod. A myslíš si, bůhvíjak strašná věc -"
	"Strašná nebo ne! Vím jenom, že to není česmé!"
	"Tedy my všichni jsme tu - podle tebe - nečestní?"
	"Jste!" řekl tvrdě Jenda.
	"Mne k nim nepočítej!" ozvalo se z první lavice.
	Všichni se překvapeně ohlédli.
	Petr Slavík!
	Ten malý, slabý, neduživý, zakřiknutý hoch, který se k nim přistěhoval po prázdninách? Po celou dobu, co se chlapci přeli, stál opodál a mlčky sledoval jejich spor. "Mne k nim nepočíťej!" opakoval. "Když Karel diktoval, já jsem nepsal!"
	"Protožes nestačil!" obořll se na něho zlostně Václav Severa.
	"Stačll bych!" nedal se Petr. Když se tak postavil vedle Václava, vypadal jako David vedle Goliáše. "Dva příklady jsem dal dohromady, protože jsem tomu rozuměl. Ale třetí jsem nepsal."
	"Bál ses!" doráželi chlapci.
	"Nebáli jste se vy, proč bych se měl bát já?" bránil se Petr.
	"Tak proč jsi to neopsal?"
	"Protože bych se styděl! Když jednou slibím učiteli, že neopíšu, tak neopíšu!"
	"Gratuluju, Musile, řekl posměšně Severa. "Tak ode dneška máš pomocníka. A my ostatní máme o kamaráda míň. Ještě štěstí, že od něho nebylo co opsat!"
	Chlapci se rozesmáli. Severova ironie je strhovala.
	Petr mlčel. Bylo vidět, že výsměch spolužáků ho bolí.
	"Ale s tím opisováním jsi vedle, Jendo," přihlásil se zase Bednář.
	"Proč?"
	"Zeptej se koho chceš, každý ti řekne, že ve škole opisoval. Opisování - to je přece něco tak samozřejmého. . . Opisuje se v národní škole, na střední škole, na gymnasiu, na vysokých školách, u všech možných zkoušek - vždyť pan učitel nám jednou v občanské nauce povídal, že oni také opisovali."
	"Ano, povídal," přerušil ho Jenda. "Ale zapomněls, co tehdy
dodal?"
	"To už nevím. . ."
	"Vidíš, a to je právě to hlavní! Řekl nám přece, že jak se dříve vykořisťovalo, tak se i podvádělo. To patřilo k sobě. Ale dnes tak jednat nemůžeme."
	"Říkal to, už vím," vzpomněl si Bednář. "No - v továrně nebo v obchodě, to neříkám. Tam jistě musí být poctivost. Ale opisování ve škole?"
	"Koho tím poškodíš, když opíšeš?" pustil se do Jendy Zdeněk Burda.
	"Koho? Sebe a všechny!"
	"Prosím tě. . !"
	"Ano," trval na svém Jenda. "Když budu spoléhat na opisování, budu málo umět. A když budu málo umět, nic nedokážu."
	"Třeba. Ale jak uškodíš jiným?"
	"Přemýšlejte!"
	"Pěkné řeči!" ušklíbl se Václav Severa. "Pracuj poctivě - a
praskneš. A potom, až budeš třídu opakovat, můžeš se tlouct do hlavy a naříkat, jakýs to byl blázen! Udělá-li ti to dobře, můžeš mi nadávat podvodníků třeba tisíckrát za den - hlavní věc, že vyjdu školu s pěkným vysvědčením."
	"Však řekni, Jendo!" dorážel opět Bednář. "Co je lepší: aby třída pracovala poctivě a přitom prasklo osm kluků - nebo aby se opisovalo a propadl jeden nebo dva?"
	"Ono by jich stejně nepropadlo víc než teď," mínil Jenda.
	"Jak to? Přece ti, co to při opisování dotáhnou na čtverku, dostali by při samostatné práci pětku. Tak by propadli - ne?"
	"Nepropadli by. Když by nespoléhali na opisování, tak by se víc učili."
	"Dřeli by!" vybuchl Severa. "Dřeli by až do noci, jak to děláváě ty, viď?"
	I to někdy musí být. . "
	"Tak vidíte ho, kam by nás chtěl zavléct!" vysmíval se Severa a hlas se mu chvěl rozhořčením. "Chtěli byste být takoví dříči jako on?"
	"Nikdy!"
	"Hanba mu!"
	"Šprtoun!"
	"To by znamenalo," naježil se tlustý Peprna, "vzdát se kina, ping-pongu, bruslení, sáňkování - no zkrátka všeho!"
	"A stát se otrokem školy!" vypískl Cyril Nechuta.
	Jenda se trpce usmíval.
	"On se tomu ještě směje!" vyrážel zlostně Severa. "Zrazuješ třídu - a dost! Ale chceš-li, tak si zrazuj - však my si poradíme i bez tebe!"
	Uchopil Karla Bednáře za ruku a táhl ho ze třídy. Všichni se opovržlivě odvraceli od Jendy, který tu stál zase již pobledlý a bez hnutí jako socha.
	Náhle se však vzpamatoval a zvolal:
	"Kluci, jak s tím nepřestanete, seknu s předsednictvím!" Severa se ve dveřích zastavil.
	"To ani nemusíš! My se už sami postaráme, abys nebyl předsedou! A náhradu za tebe najdeme, buď bez starosti! No ne, Karle?"
	Bednář neodpověděl.
	'Třída se vyprázdnila. Jenda Musil stál u své lavice a připravoval se k odehodu.
	Pojednou ho zatahal za rukáv malý Petr Slavík a řekl:
	"Jendo, ale já jsem opravdu neopisoval! A vůbec - máš pravdu!"
	Musil mu chtěl cosi odpovědět, ale vtom se otevřely dveře a do učebny počtů se hnala s povykem jiná třída.



	SVĚŽÍ VÍTR

	Siréna zahoukala. Konec práce.
	Pracující spěchali k bráně, u níž bylo několik východů. Každý vytáhl svou kontrolku - podlouhlý tuhý lístek, na němž byla vyznačována doba příchodu a odchodu z továrny - zasunul ji obratným pohybem do kontrolních hodin a vyšel na ulici.
	Téměř čtvrt hodiny se valil tento mohutný proud. Motocykly zahřměly, kola se rozjížděla, přespolní spěchali k autobusům, místní se rozcházeli do všech ulic města. V okolí továrny bylo jako v úle na jaře.
	Mezi posledními dělníky kráčel Miloš Bednář, Karlův bratr. Byl to vysoký, štíhlý, téměř hubený osmnáctiletý mladík. Šel rychlým krokem, jak to měl ve zvyku, a jeho veselé hnědé oči se usmívaly na všechny, které předbíhal. Rozháněl se rukama, jako by si razil cestu ve vodě. Ne snad proto, že by mu někdo překážel. To jen tak, z přebytku životnosti. Celý jeho zjev vyzařoval energii, pohotovost, ráznost.
	"Co tak spěcháš, Miloši?" volali na něho kamarádi.
	"Chce se doma pochlubit, to víte!"
	Miloš se usmíval. Pochlubit? Ano, mají pravdu soudruzi. Tatínek - ten už to ví, poslouchal přece závodní rozhlas. Ale mamince musí sdělit tu radosmou zprávu. A Karlovi, přišel-li už ze školy.
	Za chvíli byl doma.
	Vpadl do kuchyně jako jarní bouře.
	"Mami, už to víš?"
	"Copak?" podivila se matka zvláštnímu pozdravu.
	"Tatínek ještě nepřišel?"
	"Ne."
	Miloš uchopil matku a prudce se s ní zatočil.
	"Ale pusť mě, ty divochu!" bránila se s úsměvem. "Člověk by myslil, že se to vrátí z továrny unavené, udřené, a -"
	"Mami, představ si, jsme první!"
	"Jak - první? V čem? A kdo?"
	"Naše úderka! Já, Pepa, Tonda, Jaroš a Lojza!"
	"To si to nějak v závodní radě popletli!" durdila se ještě na oko matka. Ale skutečnost, že nechala plotnu plotnou a zvědavě pohlížela na rozdováděného syna, prozrazovala, jak napjatě očekává jeho vysvětlení.
	"Nic si nepopletli, maminko!" zářil Miloš a teď už se zase točil s Karlem, který byl jako u vidění. "Závodní rada si pěkně všechno ověřila - produktivitu práce, kvalitu, výkon, absenci, srovnala s druhými - a už je to tady!"
	"Ale co je tady?"
	"První místo v soutěži!"
	"Ale jdi, ty větroplachu! Spustíš tu cosi o produkci a co já vím o čem jestě - a kdo ti má rozumět?"
	"Tak podívej se, mami, a ty, Karle, poslouchej také: Soutěžíme v produktivitě práce - podali jsme šest zlepšovacích návrhů. Kvalitu výrobků máme stoprocentní. Normy plníme na sto padesát procent. A co se týče absence - nevynechali jsme ani hodinu! Tak -! První, maminko, první! Víš, co to znamená, když je člověk se svou úderkou první? Kluci mě div neroztrhali samou radostí!"
	Matka mávla beznadějně rukou.
	"Já se už s tebou pomalu ani nedomluvím - vždyť mluviš jak nějaký inženýr!"
	Miloš vyhodil čepici zručným pohybem tak, že si poslušně sedla na skříň. Pak usedl ke stolu, dlouhé nohy natáhl pod něj a spustil:
	"To je tak, maminko: Produktivita práce znamená - vyzrát na práci!"
	Karel se dal do smíchu.
	"Nesměj se, Karle! Je to přesně tak, jak povídám: Vyzraješ-li na práci, děláš ji produktivní. Podívej se," rozohňoval se Miloš, "někdo vyrobí za směnu sto součástek. Dovede-li si práci zdokonalit tak, aby za stejnou dobu vyrobil při stejné nebo ještě menší námaze na příklad sto padesát výrobků, pak je jeho práce produktivní. To je přece jasné, ne?"
	"Ano, ale jak by to bylo možné? Pracuješ-li pořádně a uděláš sto kusů, pak jich nemůžeš po druhé udělat sto padesát!"
	"A jde to!" jásal Miloš. "My jsme to dokázali!"
	"Jak?"
	"Zlepšovacími návrhy!"
	"A kolik jste jich podali?"
	"Šest! To nemá žádná úderka v továrně!"
	Karel mohl nechat oči na Milošovi. Tatínek často mluvil o zlepšovacích návrzích. A nikdy nezapomněl dodat, že kdo chce podat zlepšovací návrh, musí mít oři otevřené a musí moc a moc přemýšlet. A Milošova úderka. . .
	"Proč jsi nám o tom nic neřekl?" durdí se na bratra.
	"Protože jsme si to nechávali jako překvapení! A ne jenom pro vás, ale pro celou továrnu!"
	"A jak je to s kvalitou?" dotazovala se dále matka.
	"Víš, mami, někdo pracuje přesně jako stroj, někdo nedbale. A kdo je při práci nedbalý, pokazí hodně materiálu. Dělá moc -"
	"Zmetků!" vpadl mu do řeči Karel.

	"Správně! Čím menší počet zmetků, tím lepší kvalita práce."
	"A vy nemáte žádné zmetky?"
	"Ne!"
	Okolo oken se mihl stín.
	"Panebože!" lekla se matka. "Já se tu s vámi bavím - a tatínek už jde!"
	Rychle prostírala ubrus na stůl. Miloš se šel umýt.
	Otec odložil v předsíni zimník a zamířil do kuchyně. Už z chodby volal vesele:
	"Tak kdepak máme toho vítěze?"
	"Ty už to víš?" divila se matka.
	"Bodejť! Vždyť v továrně se nemluví o ničem jiném! Co to vyhlásil závodní rozhlas, nestačím přijímat gratulace. Jako bych vyhrál já, a ne Miloš."
	Miloš právě vycházel z koupelny.
	"Tak. . . pojď sem, ty kluku!" řekl jaksi měkce otec a poklepal synovi na rameno. "No, co budeme povídat. . . děláš to dobře!"
	Miloš znal tatínkovu málomluvnost. Věděl, co znamená těch několik slov.
	"A. . . abych nezapomněl," pokračoval otec a sáhl do náprsní kapsy. "Výzkumné oddělení ti posílá nějaký dopis. Nesli ti ho do dílny, ale už jsi byl pryč."
	Miloš hmátl po dopisu a ruce se mu třásly nedočkavostí. Roztrhl obálku. Jeho oči rychle klouzaly po řádcích.
	"Tak copak ti píšou?" otázala se matka, která se snažila vyčíst obsah dopisu z výrazu synovy tváře.
	"Tati! Mami!" zabouřil znovu Miloš. Přiskočil k matce, políbil ji. Karla pleskl do zad, až to zadunělo, a už byl zase u otce. "Přijali to! Přijali!"
	"Ale co?" pověsil se na něho Karel.
	"Tak nenapínej!" usmíval se otec. On jediný tušil, jakou zprávu přinesl.
	"Můj zlepšovací návrh na broušení - však poslouchejte!" Závodní rada mu oznamovala, že podle jeho zlepšovacího návrhu byl zhotoven přístroj, který se při zkouškách plně osvědčil. O dalších podrobnostech bude Miloš uvědoměn v nejbližší době.
	Když Miloš dočetl, matka si utírala oči, otec cosi bručel, pokyvoval hlavou a usmíval se a Karel - Karel se díval na bratra jako na zjevení. Ještě nikdy nestál Miloš v jeho očích tak vysoko jako dnes.
	"Tak přijali. . .," řekl konečně otec.
	"Chválabohu!" vydechla šťastná matka. "Když já si vzpomenu na ty prsty. . ."
	V té chvíli zaletěly myšlenky všech o několik měsíců dozadu. Miloš si vzpomněl na to ráno, kdy ho poslali do oddělení, v němž se brousila víka kelímků na pastu. Několik dělníků z dílny onemocnělo - bylo nutno vypomoci, aby práce neuvázla.
	Na pohled to nebyla nijak těžká práce. Miloš stál u stolu, na němž byl připevněn rychle se otáčejíčí kovový kotouč, asi tak velký jako nárazníkové talíře u vagonů. Kotouč byl potažen smirkovým papírem.
	Z vedlejší dílny přivezdi bednu kulatých celuloidových vík o průměru osmi centimetrů a vysokých sedm milimetrů. Okraje víček byly nerovné, kostrbaté. Miloš uchopil každé víčko a přitlačil je spodní, otevřenou částí ke kotouči. Smirkový papír ve zlomku vteřiny vyrovnal všechny výběžky a pěkně víko uhladil.
	Byla to vlastně docela snadná práce. Stojíš u stolu, bereš jedno víko za druhým, přitlačíš ke kotouči, odhodíš, klidně, pohodlně, bez námahy - však v dílně je nálada podle toho. Do tichého vrčení kotoučů se ozývaji žerty a vtipy, přezušované jen pravidelnými nárazy odhazovaných vík.
	Miloš se usmívá. Opravdu, docela lehoučká práce. Je třeba jen trochu zručnosti. Hloubka víka je tak malá, že je musíš uchopit jen špičkami prstů. U kotouče dát pozor, aby ti některý prst neujel, aby se nesesmekl - smirek je smirek - a ta rychlost k tomu -
	To vlasrně ani není práce, myslí si Miloš a rozhlíží se po svých spolupracovnících. Usmívají se, žertují, občas si zazpívají, kotouče bzučí a víka odletují -
	Pozor, Miloši - !
	A už to bylo. Palec mu nějak uklouzl, dotkl se kotouče - a ze špičky crčela krev.
	Miloš zbledl, spíše leknutím než bolestí, a zmateně se rozhlédl.
	"To nic," říká mu klidně soused. "To zakusí každý začátečník. I nám zapracovaným se to někdy stane. Dej si to ovázat a bude dobře."
	Miloš se vrací z ambulance ke stroji a už je opatrnější. Dívá se na kutouč s nedůvěrou. Vrčí to, potměšilec, nevinně a dobrácky jako kočka - ostatně i kočka škrábne. Tak opatrně!
	V deset hodin si poranil prostředník. Byla to jen menší odřenina, ani s tím nešel k obvazu.
	"Na to si zvykneš," utěšuje ho kamarád od sousedního stroje, když mu obvazuje ruku. "Ty hadry ti teď budou trochu překážet, ale i tak se dá pracovat."
	Miloš se vrací ke kotouči rozmrzelý, nahněvaný. Hned by do něho praštil kladivem. Už to není kus mrtvé hmoty, která se točí a zastavuje na povel. Ne, ne! Je to zákeřný dravec, který sice vypadá nevinně, ale ve skutečnosti čihá na vhodný okamžik. . .
	Ale ať, říká si Miloš, mne už neoklameš!
	Dává si pozor a pomalu ho zlost přechází. Jakýpak dravec! Poslouchá na slovo, vrčí a zpívá -
	A po poledni mu to sedřelo kus nehtu s ukazováčku. Rána šla do živého.
	Maminka tehdy div neomdlela leknutím, když ho uviděla s ovázanými prsty.
	Otec se zamračil.
	"Buď opatrnější!" řekl poňěkud podrážděně.
	"Musím být veliký nešika," pronáší trpce Miloš a zmocňuje se ho jakási hrůza, když si představí, že zítra bude zápasit s dravcem opět. "Ti ostatní dělají jenom legraci, zpívají, kotouče si skoro ani nevšimnou - a nic se jim nestane."
	"Protože jsou tam už léta. Mají pro tu práci zvláštní cit. Když začínali, byli na tom právě tak jako ty."
	Několik dní chodí Miloš s ovázanými prsty. Na obou rukou. Strach z kotouče již nemá. Naučil se mu unikat. Posedla ho nová myšlenka, která přechází v prudkou touhu: Zkrotit dravce! Zneškodnit ho! Zbavit ho ostrých a nebezpečných drápů!
	Když je přesnídávka, hovoří o tom se spolupracovníky. Nešlo by udělat něco, co by - ?
	Ti se jenom smějí.
	"Tady už bylo sedřených prstů, Miloši!" povídají bez hořkosti. "Vždyť s tím pracujeme dvanáct roků! Kolik lidí se o tom napřemýšlelo, ale co se dá dělat? Zkoušeli jsme to všelijak, no - nejde to!"
	Za dva týdny se vrací Miloš zpět do své dílny. Je zase v práci, která je mu nejbližší.
	Ale brusičská dílna mu nejde z hlavy. Znovu a znovu prožívá strach, který poznal v prvních dnech u nebezpečného kotouče. Je pravda, že zkušení dělníci pracují téměř bez nehody. Ale každý z nich prošel peklem trpkých začátků. A kolik takových Milošů-začátečníků jím teprve projde!
	Na tyto budoucí brusiče myslí Miloš, když se po skončení práce vracívá do brusičské dílny. Je tam sám a zkouší všelicos. Nápadů má sice dost, ale každý se ukáže neproveditelným.
	Pak na to přijde. Je to jednoduché - jako všechno, co už známe. K boční stěně kotouče přimontoval podlouhlé kovové pouzdro. Jeho přední část vyčnívá a končí ve štítě, jímž je kotouč chráněn. Ve štítě je otvor, kudy se víčka vsunují do pouzdra. Děje se tak mechanicky, třeba vsedě, bez nejmenšího nebezpečí. Celé pouzdro je skloněno šikmo dolů - tak, že se víčka posunují samočinně podél kotouče. Uprostřed pouzdra jsou zvlášmím perem přitisknuta ke smirku a uhlazená vyskakují do přistavené bedny.
	Miloš nakreslil plány a zaslal je výzkumnému oddělení. A dnes - jak mu to napsali?
	Zvýšená bezpečnost.
	Zvýšený výkon. Zvýšená kvalita.
	Miloš se dívá na své prsty. Už dávno jsou zahojeny, jen nehet na ukazováčku ještě dorůstá. Že to bolelo? Ovšem! A jak! Ale kolik bolesti ušetří těm, kteří přijdou po něm!
	"Škoda, že jsem to nevěděla!" zalitovala matka. "Byla bych uvařila nějaký sváteční oběd."
	"To nic, mami," těšil ji Miloš. "Chutná mi jako snad ještě nikdy!" 
	Při obědě se Miloš rozpovídal o soutěžení mezi jednotlivými úderkami, o tom, jak iniciativní jsou jeho soudruzi i soudružky  -
	"A čím to, tati," zeptal se Karel, "že všichni lidé nejsou iniciativní -"
	"To je tak," vysvětloval otec. "Někteří za. to ani nemohou, že nemají schopnost řešit úkoly samostatně. Ale jiní si to zavinili sami. Vždycky a ve všem spoléhali na jiné. Ve škole na svého souseda, který jim dával opisovat úkoly. V dílně na svého spolupracovníka, který jim musel třeba desetkrát ukázat, jak se co má dělat. A právě tím, že si zvykli od malička spoléhat na druhé, ubili v sobě iniciativu."

	Po obědě se rozešli za svou prací. Maminka umývala nádobí, tatínek něco opravoval na půdě, Miloš se připravoval na večerní kurs ruštiny.
	Karel si psal domácí úlohy, ale dnes mu to nějak nešlo. Jeho myšlenky se vracely k rozhovoru, který vyslechl při obědě: Mnozí lidé ubili v sobě iniciativu tím, že od dětství spoléhali na druhé. . .
	A u nich ve škole?
	Kolik žáků spoléhá na něho! Kolik spolužáků sedí v lavici netečně a místo aby přemýšleli, jak se vypočítá to či ono, všechny jejich myšlenky jsou upřeny k jedinému: Dodá jim Karel tahák? A pošle jim ho včas? Nebudou při tom dopadeni? Budou mít dost času na opsání?
	Čím déle na to myslil, tírn větší horkost zaplavovala jeho nitro. Vždycky se domníval, že je velkodušný, kamarádský, obětavý. Že jeho činnost je docela správná, ba dokonce záslužná. Což nepomáhá slabším spolužákům? A oni to tak také chápou - vždyť jak odsuzují jendu Musila, že jim nechce dát nic opsat! Jak mu nadávají protivných sobců! A zatím -?
	Teprve teď rozumí Musilovu počínání. A chtěj nechtěj musí si přiznat, že Jenda je dál, mnohem dál než on. . .
	Karlův neklid vzrůstal. Jak je to všechno vzhůru nohama! Myslíval si, jakým je dobrodincem třídy, jakým je hrdinou. Kluci na něho nedají dopustit, Karle sem, Karle tam, vděčně se na něho usmívají, obletují ho. Ale co budou dělat, až vyjdou školu? Až se tak při prvních nezdarech v práci vrátí myšlenkami do školních let a rozpomenou se, že kdosi podporoval jejich pohodlnost a tím v nich ubíjel touhu po samostatném jednání? Budou se také usmívat?
	Kdosi...
	Kdo?
	Jak se jrnenoval ten skvělý kamarád, který je nikdy nenechal na holičkách?
	Nu ovšem - Karel Bednář...
	Vstal a začal se procházet po světnici.
	Miloš seděl u okna skloněn nad učebnicí ruštiny. Všiml si Karlova neklidu.
	"Copak je s tebou?" otázal se.
	"Ale -," začal nejistě Karel, "víš - myslím na to, o čem jsme
mluvili u oběda."	-
	"Vidíš," usmál se Miloš, "a já jsem už zas v ruštině. Člověk se musí umět soustředit."
	"Ano... ale já myslím stále na tu iniciativu."
	"Ještě tomu nerozumíš? Hleď, to je tak..."	_
	"Ale ne," řekl odmítavě Karel."To vím! Ale... chtěl bych se tě zeptat na něco jiného: Opisovali jste také ve škole?"
	"No jej! A jak!" rozesmál se Miloš.
	Karlovi se rázem ulehčilo.
	Miloš však zpozorněl.
	"Počkej, Karle, ... a proč tě to zajímá?" otázal se.
	"No ... víš ... my ve škole také opisujeme..."
	"Já ne. Ale dávám opsat jiným. A tak mi napadlo, jestli jim snad neškodim."
	Miloš zvážněl.
	"To tedy škodíš!" řekl ostře.
	"Jak to? Sám jsi přece řekl, že jste také opisovali - a jací jste úderníci!" -
	"Jsme dobří úderníci, pravda. Ale ty nevíš, co nás to stálo, než jsme se jimi stali! Jací jsme byli neobratní, když jsme vyšli ze školy a když jsme měli ukázat svou samostatnost! A toho všeho nemuselo být, kdybychom se byli už ve škole naučili spoléhat jen sami na sebe."
	"Však já neopisuji," bránil se Karel.
	"Ale dáváš opisovat - a to je ještě horší!"
	Přechodné uklidnění bylo to tam.
	"Nedělej to, Karle," naléhal už mírněji Miloš. "Jednou bys toho litoval."
	"Ale kluci mi budou nadávat sobců!"
	"To jenom teď. Později pochopí."
	Karel se dal zase do práce. Ale ať dělal cokoliv, jeho myšlenky se stále vracely k příhodám ve škole. A k Jendovi.
	Náhle se zvedl. Oblekl si zimník.
	"Půjdu se projít, maminko," řekl v předsíni.
	"Jenom běž, Karlíku. Potřebuješ trochu vzduchu. A s úlohami jsi hotov?"
	"Mám dodělávat ještě matematickou, ale už jenom jeden přiklad." 
	Bednářovi bydleli v malém domku na předměstí. Krčila se jich tam celá řada, všechny téměř stejné, s širokými dveřmi uprostřed a s dvěma okny po každé straně. Před domky byly maličké zahrádky, v létě plné květin, a za domkem dvorek s kurníkem a králikárnou. Bydleli v nich dělníci, s jejichž dětmi si Karel hrával nebo chodil s nimi do školy. Ulice se jmenovala Kollárova.
	Karel jí prošel a dostal se do Dlouhé ulice. Ta už působila dojmem města. Byly v ní domy jednoposchoďové, sem tam i některý dvouposchoďový. Vypadaly starobyle a v každém bydlelo několik rodin. 
	Karel zamířil k jednoposchoďovému domu s širokým průjezdem. Tam bydleli Musilovi. Vešel do tmavé chodby a po vyšlapaných schodech do prvního patra. Zaklepal na dveře Musilova bytu.
	"Dále!" ozvalo se zevnitř.
	Uchopil za kliku a vstoupil do kuchyně, která sloužila i za obývací pokoj. Paní Musilová seděla u šicího stroje a šila. Jendův otec, který byl topičem na dráze, četl noviny. Dvě malá děvčátka si hrála s panenkami.
	"Paní Musilová, je Jenda doma?" zeptal se Karel.
	"Je vedle v ložnici. Učí se. Však jdi za ním!"
	Jenda zaslechl rozhovor a už vcházel do kuchyně.
	"Nazdar, Karle!" zvolal radostně. "Pojď dál!"
	"Jdu se projít. Nechceš jít se mnou?"
	"Proč ne!" řekl živě Jenda. "Jsem už stejně hotov. Mohu?" obrátil se k rodičům.
	"Jen si jdi," souhlasil pan Musil.
	"Mohl by ses zastavit v obchodě pro kousek kvasnic," vzpomněla si matka.
	Oba hoši vyšli do osvětlené ulice. Jenda vypravoval o úkolech na zítřek a o knížce, kterou má právě rozečtenu.
	Karel mlčel. Teprve na náměstí řekl:
	"Jendo, hádej, proč jsem tě vytáhl!"
	"Já myslím, žes přišel jen tak. . . no, prostě. . . projít se."
	"Ne. . . Víš, pořád myslím na to, jak jsme se pohádali. . ." 	"A dej pokoj! Nu. . . pěkné to nebylo, ale. . .," Jenda mávl rukou a odmlčel se. Teprve za chvilku se otázal: "A proč na to myslíš?"
	"Hned ve škole mě to trochu mrzelo. . . ovšem, jen tak. . . docela maličko. Ale když přišel Miloš z továrny. . ."
	A tichým, trochu rozechvělým hlasem vypravoval o dojmech z dnešního odpoledne.
	"Řekl jsem si," končil své vypravování, "že ode dneška to budu dělat tak jako ty. Ať kluci špačkují."
	Jenda byl překvapen, na chvili i zmaten. Věděl sice, že jedná spřávně, ale nadávky chlapců ho přece jen mrzívaly. Někdy trpce pociťoval jakési osamocení a skoro vyřazení. A teď -
	"Karle," vzpamatoval se konečně a stiskl kamarádovi ruku, "ani nevíš, jak jsem rád!"
 

	PETR SNÍ O HRDINNÝCH ČINECH

	Petr Slavík dnes ze školy spěchal. Babička, která jim hospodařila, odjela k tetě - čekalo ho tedy plno práce.
	Oba jeho mladší sourozenci byli již doma. Desetiletá Irča si hrála s nějakým vyšíváním a osmiletý Ivan se hmoždil s polámanými bruslemi.
	"Děcka, nechte toho!" pustil se do nich Petr. "A rychle do práce! Než přijde maminka z továmy, musí být na stole!"
	"Co mám dělat?" Irča rychle schovávala ruční práci.
	"Utíkej pro mléko! A ty, Ivane," obrátil se k mladšímu, jemuž se od bruslí nějak nechtělo, "zatop ve sporáku. Já poběžím pro potravinové lístky."
	Sourozenci se rozešli za svými úkoly. Když se Petr vrátil domů, bylo zatopeno, mléko stálo na sporáku, Irča míchala jíšku na polévku a Ivan škrabal brambory.
	"Co bude k bramborům? Neseš salám nebo uzenky?" tázala se Irča.
	"Máme tam karbanátky od včerejška. Zapomnělas? Snad jste je nesnědli!" lekl se a rozběhl se do spížky. Hned se vracel i s pekáčem. "Trochu je přihřejeme a bude oběd jedna báseň," liboval si.
	Za chvíli zadrnčel zvonek. Ivan s Irčou se rozběhli ke dveřím.
	"Mami!" zvolali radostně a uchopili matku každý za jednu ruku.
	"Dobrý den, děti!" - pohladila je a kráčela do kuchyně. "Copak je nového? Mléko jste prinesli?"
	"Ano. Já!" hlásila se Irča.
	"A potravinové lístky?"
	"Ty donesl Petr."
	"A kdo zatopí?" zeptala se, potlačujíc úsměv. Viděla, jak malý Ivan čeká, kdy se zeptá i na jeho práci.
	"Já!" hlásil se překotně, tak tak, že mohla otázku dokončit. "Trochu jsem se spálil," ukazoval začervenalý prstík, "ale to nic!"
	"To jste všichni hodní! Dokonce i brambory? Však už máte jistě hlad."
	"Jak vlci!" zasmála se Irča.
	"Hned to bude, děti," řekla matka, převlékla se a umyla a rychle připravovala oběd na stůl.
	"Co jste dělali ve škole?" tázala se při obědě.
	Bylo toho dost. Irčina třída měla zkoušku na besídku, Ivan byl vyvolán z počtů.
	"A uměls?"
	"Dostal jsem jedničku!"
	"To jsi hodný, že mi děláš radost!" usmála se matka. "A co bylo u vás, Petře?"
	"My jsme se pohádali."
	"Kdo?"
	"Skoro celá třída. Nadávali Musilovi, že nechce dát opisovat." 
	Stručně vylíčil celou příhodu z hodiny matematiky.
	Maminka se zamyslila. Po chvíli řekla:
	"Musil je správný chlapec. Třída mu křivdí. A ty, Petře? Tys mu také nadával?"
	Petr jí pověděl o svém střetnutí s třídou.
	"Tak se mi to líbí," pochválila ho matka. "Z poctivé trojky budu mít větší radost, než kdybys přinesl s podváděním třeba jedničku. Vždyť nadarmo se neříká: S poctivostí nejdál dojdeš. - Tak. Trochu jsme si popovídali, a teď zase do práce. Udělejte si všechny úlohy, ať se můžete i chvíli proskočit. Já se dám do nádobí."
	"Já ti pomohu, maminko," nabízela se Irča.
	"My to uděláme, mami," řekl rázně Petr.
	"Jen si dělejte své!" odbývala je. "Máte toho stejně dost!" 
	V pokoji bylo zima, proto se museli rozsadit v kuchyni. Nebyl to lehký úkol. Kuchyňka byla malá, tak tak, že se do ní vešli. Petr s Ivanem si sedli ke stolu a psali. Irča se u okna učila vlastivědě. Mezi nimi se proplétala matka. Pracovala potichu, opatrně, aby rachotem hrnců a talířů nebyly děti při práci příliš rušeny.
	Když byla hotova s úklidem, odešla na nákup. Irča šla s ní. Brzy po jejich odchodu dokončil svou úlohu také Ivan. Složil si věci do aktovky a vytáhl ze skříňky brusle, které si dal před obědem jakž takž dohromady.
	"Půjdu si zabruslit," řekl, popadl čepici a už pelášil.
	Petr osaměl.
	Úkoly mu šly pomalu, velmi pomalu. V úloze z češtiny dumal nad každou větou, nad každým měkkým nebo tvrdým y.
	Proč to mají někteří kluci tak lehké? pomyslil si. Takový Musil nebo Bednář jsou jistě už dávno hotovi a probíhají se po uliei. Aon-
	Ale ví, dobře ví, proč je tomu tak. To všechno má na svědomí ten nešrastný rok 1944. . .
	Tehdy mu bylo teprve deset let, ale přesto cítil napjaté ovzduší, v němž se u nich žilo. Tatínek chodíval domů z práce vzrušený. V pozdních večerech a často i v noci přicházeli za ním neznámí muži. Tatínek se s nimi zavíral v pokoji a o něčem se tam radili.
	Pak jednoho dne vyletěla na trati část mostu do vzduchu. Němečtí fašisté jezdili městem na motocyklech jako ďábli. Maminka sebou poděšeně trhla, kdykoliv se mihli okolo oken. Před polednem stále vybíhala na ulici a dívala se, vrací-li se otec z továrny.
	Když konečně přišel, usmíval se a měl tak dobrou náladu, jak už dávno ne.
	Potom vybuchla na nádražní stanici nádrž s benzinem. Brzy nato byl poškozen transformátor; továrna, v níž se teď vyráběl hlavně válečný materiál, zůstala několik hodin stát.
	Tatínek se ještě usmíval, ale už ne tak bezstarostně. Na maminčiných spáncích se objevily stříbrné nitky.
	Před velikonocemi je poslal tatínek k babičce na Kopanice. Měla tam starou chalupu na samých hranicích Slovenska. Slíbil, že na Bílou sobotu za nimi přijede a v pondělí se vrátí všichni do města.
	Babička je přivítala s otevřenou náručí a nevěděla, co by jim ve své chudé chaloupce snesla.
	Děti byly hned jako doma. Poklízely králíky, obdivovaly se právě vylíhnutým kuřátkům, hrály si s kůzletem. Musely se však zdržovat jen u chalupy, neboť hlídky střežily hranice a sťřílely po každém, kdo se k nim přiblížil. Před nedávnem zastřelili němečtí fašisté malého školáčka, který utíkal za šera podél hranic ze školy domů.
	Byli u babičky čtvrtý den, když se to stalo.
	Od rána byl takový nevlídný, větrný den. K večeru vichr ještě zesílil. Honil se po Kopanicích, lomcoval dveřmi dřevěných chalup, vyvracel chatrné ploty, shazoval došky se střech a lámal větve na stromech. Z oblohy po celý den zatažené spustil se liják.
	"Tam je boží dopuštění!" vešla do jizby maminka a zástěrou si utírala mokrý obličej.
	"A kde je babička?" zeptala se Irča.
	"Odešla k sousedům."
	"Že tam šla v té tmě a v takovém dešti!" řekl Petr, který vyřezával ze dřeva koníka Ivanovi.
	"A kdyby ji tak Němci -"
	Irča nedořekla.
	Chalupa se otřásla salvou výstřelů.
	"Maminko!" vykřikla Irča a přikrčila se k matce.
	"Co to bylo, maminko?" otázal se pobledlý Petr.
	"Němci! Někdo zas utíká na Slovensko."
	Venku zarachotil nový výstřel.
	"Mami," zašeptala Irča, "někdo zaťukal na okno!" Hlas se jí chvěl strachem a rozčilením.
	Všichni ztichli a naslouchali. Opravdu!
	Ťuk! Ťuk!
	"Maminko, to bude uprchlík," volal přidušeně Petr.
	"Buďte tiše," řekla matka a šla otevřít.
	Vítr vnikl pootevřenými dvěrmi do jizby: Petrolejová lampa zablikala.
	Ozval se slabý výkřik matčin. Hned potom se otevřely dveře a vstoupil - tatínek. Byl bez klobouku, s vlasů mu stékala voda. Jeho šaty byly zabláceny, obličej odřen. Z rukávu se řinul úzký pramének krve.
	Děti se daly do pláče, ale hned ztichly.
	"Bože, jsi raněn!" lekla se matka.
	"Škráblo mě to do rarnene." Otec se zapotácel únavou. Přitom se dotkl rukou postele, u níž stál. Na peřině se objevila rudá skvma.
	"Hned něco najdu. Obvážu ti to. A sedni si!"
	Matka mluvila zmateně a rozčilením pobíhala s místa na místo. Vtom dolehla do světnice směsice blížících se mužských hlasů.
	"Proboha! Co teď?" zděsila se matka.
	"Do sklípka!" zvolal tlumeně Petr. Z prvního leknutí se již trochu vzpamatoval. Rychle vstal a odhodil pytlovinu, která ležela na podlaze. Pod ní byla sklápěcí dvířka, jimiž se po žebříku vstupovalo do maličkého sklepa. 
	Petr nadzdvihl dvířka. Tatínek sebral poslední síly a proklouzl otvorem.
	"Stoupni si až do kouta!" připomněla mu šeptem matka. Petr potichu spustil dvířka, matka na ně hodila pytlovinu a na tu postavila škopík s brambory.
	Pod okny zaduněly kroky.
	V jizbě se všichni snažili tvářit klidně, jako by se nic nebylo stalo. Matka sekala brambory, Irča hleděla do knížky a Petr vyřezával koníka. Jen Ivan natahoval moldánky, ale u tak malého děcka to jistě nebude nic divného.
	Na dveře i na okna někdo prudce zabušil.
	"Otevřete!" zaznělo z ulice německy.
	Matka ještě několikrát sekla do brambor, pak šla otevřít. Čtyři ozbrojení němečtí fašisté vpadli do jizby. Pušky měli připraveny k výstřelu. Mlčky a nasupeně se rozhlíželi. Pak se jeden obrátil k matce a lámanou češtinou se ostře otáz.al:
	"Kdo tu byl?" 
	"Kdy?" opáčila klidně.
	"Teď! Ted tu musel někdo být!" zakřičel druhý.
	"Kdo?" pohlédla tázavě na vojáka.
	"Nezapírejte! Musí tu být! Nemohl nikam jinam než k vám!"
	"Nikdo tu nebyl!" řekla pevně.
	"Mluv ty!" přiskočil voják k Petrovi a prudce mu zvedl bradu.
	"Kdo tu byl?"
	"Nikdo!" odpověděl Petr.
	Irča se rozplakala.
	Vojáci na okamžik zmlkli. Náhle jeden pohlédl na postel a vítězoslavně vykřikl:
	"Krev! Čerstvá krev!"
	Jedním skokem byl u matky. Dal jí políček, až se zapotácela.
	"Je tu! Teď už nemůžete zapírat!" křičel.
	Ale již byl u něho Petr.
	"Co ji bijete? To já -! Vyřezávám koníka a řízl jsem se do prstu. Podívejte se!"
	Opravdu! S Petrova prstu kapala krev. . .
	Fašisté se na sebe zaraženě podívali.
	"Jste tu všichni prolhaná banda! Však. . . uvidíme!" zablýskal očima voják.
	Vrhli se na zařízení chudé jizby jako dravci.
	Rozhodili postele, vyházeli obsah skříně, nahlédli pod stůl, otvírali dokonce i zásuvky, jako by se i do nich mohl skrýt hledaný uprchlík. Pak vybéhli do síně, do chléva, na půdu.
	"A sklep?" vrátil se ten nejzuřivější.
	"Já vám ho ukážu!" přiskočil Petr a ochotně ho odváděl na dvůr, kde byl ve svahu vykopán obyčejný sklep. 
	Do jizby se už nevrátili. S nadávkami a klením spěchali k další chalupě.
	Petr zůstal chvíli na zápraří. Když kroky ztichly, vešel dovnitř. Matka dosud stála u škopku brambor jako zkamenělá. Jakmile vstoupil, popošla k němu.
	"Petříčku, jak si to udělal?"
	"Tož tak. . . Řízl jsem se!"
	"Chlapče! A nebolí to?"
	"Kdepak! Ale co tatínek?"
	"Ještě chvíli počkáme. Kdyby se vrátili! Jediné štěstí, že neměli s sebou psy!"
	Když se nic nedělo, matka rozsvítila svíčku a sestupovala pod podlahu. Otec stál přikrčen u zadní stěny. Byl bledý vzrušením.
	"Už pojď nahoru!" vyzvala ho.
	Tatínek vyšel a maminka rychlé sháněla obvaz.
	"Hned si lehneš. Jsi bílý jako stěna."
	"Nemohu. Za chvíli by tu zas mohli být, a to už bych jim neunikl. Nevím, jestli jsem jim teď padl do rány náhodou, nebo jestli šli už najisto. U nás to totiž prasklo. Utekl jsem v poslední chvíli."
	"Proboha! Co budeš dělat?"
	"Musím pryč."
	"Kam?"
	Trochu se pousmál.
	"Kam jinam než na východ. K našim."
	"Kdy?" vydechla matka.
	"Ihned."
	"A my?" otázala se s pláčem.
	"Ráno se vraťte domů. Vyšetřování neujdete, ale tady by to mohlo být horší."
	Pak se rychle rozloučil a odešel.
	Ráno se vrátili do svého opuštěného domova. Prohlídka stíhala prohlídku, ale po otci jako by se země propadla.
	O prázdninách se odstěhovali k babičce na Kopanice, protože se tam lehčeji sehnal kousek živobytí. Petr však na to doplatil. Do školy měl přes hodinu cesty. Poněvadž byl velmi slabý, za plískanic a sněhových vánic často nemohl do školy. Jeho prospěch se nápadně zhoršil.
	Paní Slavíková byla pro to nešťastna a Petr také. Oba se utěšovali, že se všechno změní, až se tatínek vrátí.
	Konečně válka skončila, ale tatínek se nevrátil. Po dlouhém pátrání se dověděli, že padl v partyzánském boji někde za Prešovem.
	Rodina zůstala u babičky na Kopanicích.
	Do města se nastěhovali až letos o prázdninách i s babičkou, neboť maminka nastoupila do práce ve zdejší továrně.
	Petr se octl mezi svými bývalými spolužáky. Ale nebylo mu mezi nimi dobře. Nevyrovnal se jim v učení ani v závodech nebo tělocvičných hrách. Když se rozdělovali na skupiny, které měly hrát proti sobě, mnozí nepokrytě dávali najevo nelibost, dostal-li se mezi ně. Skupina, v níž byl on, měla vždycky větší naději na prohru.
	Propadl zatrpklosti a ztrácel důvěru v sebe. Sedával ve své lavici tiše, zakřiknutě, ustrašeně, vždycky připraven na další neúspěch.
	Po první konferenci, v níž měl čtverku z češtiny a matematiky, zašla paní Slavíková za učitelem Vávrou. S účastí vyslechl osudy rodiny a ujistil matku, že se bude Petrovi věnovat se vší péčí.
	"Prosím vás o to, pane učiteli," řekla. "Vždyť ten chlapec je doma čiperný a myslím si, kdyby se mu trochu pomohlo, že by ty čtverky nemusely být."
	Doma Petrovi domluvila. Nesmí být ve škole jako zařezaný. Musí se hlásit! Musí ukázat, že dovede tolik jako jiní!
	"Nedovedu, maminko," odpovídal sklesle. "Jsem ve všem pozadu. A vůbec - kluci o mne nestojí."
	Toto byla hlavní Petrova bolest. Když přišel do města, každý ze spolužáků už měl svého kamaráda a nenápadný, ničím nevynikající chlapec neupoutal jejich pozornost.
	"Kdybych tak udělal něco velikého, něco, co by kluky omráčilo, jistě bych měl hned dost kamarádů," myslíval si Petr a snil.
	Kdyby tak zachránil dítě z hořícího domu. . . Nebo kdyby vytáhl z vody topícího se kamaráda. . . Kdyby zabránil sabotáži. . . Anebo takhle ve sportu! Šplhali by a on by se najednou ,utrhl' od ostatních a letěl by nahoru jako hbitá opička. Nebo v košíkové. Skupina, do níž by byl vylosován, by se zakabonila, on by uchopil míč a všechny jeho hody by prolétly soupeřovou síťkou, zvítězili by a po druhé by už všichni křičeli: "My chceme Slavíka! Petře, pojď k nám!"
	Bylo zlé, že snil i při úkolech. Hemžily se pak chybami. Ani dnes se nemohl soustředit na práci. Téměř za každou větou se zastavil, odložil pero, opřel hlavu do dlaní a zadíval se z okna ven. Severovy jizlivé poznámky ho pálily. "Ještě štěstí, že od něho nebylo co opsat. . ." Kdyby tak. . . kdyby tak pochopil celou matematiku jako třeba Karel Bednář! Kdyby dovedl vypočítat příklady, s nimiž by si neporadil nikdo z celé třídy! Kdyby dovedl psát diktáty bez jediné hrubé chyby, nebo ještě lépe bez chyb vůbec! To by pak zmlkl Severa i ostatní, kteří se smáli Václavovým vtipům! A jistě by měl potom kamaráda.
	Když konečně úkol dopsal, bylo již tma.
	Maminka se vrátila z nákupu.
	"Tak co, Petře, jsi už hotov," otázala se.
	"Právě jsem dopsal úlohu z češtiny."
	"Na náměstí jsem viděla Musila s Bednářem."
	Petrem to trhlo. Karel a Jenda? Spolu?
	Rychle se oblekl a spěchal na náměstí.
	Setkal se s nimi na začátku Dlouhé ulice.
	"Nazdar, Petře! Právě jsme mluvili o tobě!" vítal ho Jenda.
	"O mně? To snad ne?" trochu se polekal, ale zároveň i zaradoval.
	"Líbilo se nám, jak ses postavil ráno proti klukům. K tomu bylo třeba odvahy."
	Petr se začervenal radostí.
	"Kluci," řekl rázně, "však je to opravdu ostuda! Ta naše třída - hanba mluvit!"
	"Zrovna se o tom domlouváme," řekl Jenda. "Jenom nevíme, jak do toho. Že nedáme opsat, to jsme si s Karlem už řekli. Ale co dál? Nedat opsat - to je lehké! Ale jak jim dokázat, že jednáme správně? A jak je přesvědčit, aby přestali i jinak podvádět? Víš-li něco, poraď!"
	"Nevím," řekl Petr zvolna a zamyslil se. Po chvilce dodal: "A nešlo by to nějak ... s úderkami? Jsou teď toho plné noviny..."
	"Což - noviny!" vpadl živě Karel."Vždyť i tady v továrně jsou úderky!"
	"To by snad šlo," připouštěl Jenda. "Utvořit úderku..."
	"Nebo několik," přidával Petr.
	"A ty by spolu soutěžily!" rozjařil se Karel.
	"To by šlo!" nadchl se nápadem Jenda. "Takhle soutěžit v prospěchu.."
	"A v docházce!"
	"A taky v pořádku a ve sběru!"
	"A v brigádách!"
	"Kluci, uděláme to!"
	Bezděky přidali do kroku. Malý Petr měl co dělat, aby jim stačil.
	Ale počkejte. . .," zamyslil se pojednou Jenda. "A co když ostatní nebudou chtít soutěžit?"
	"Budou!" vyhrkl Petr.
	"A když ne, začneme sami!" rozhodl Karel. "Víte, jak to uděláme? Předneseme to na příští schůzi třídní organisace! Řekneme, že my tři jsme vytvořili první úderku, a vyzveme ostatní, aby s námi soutěžili! Ať si udělají také -"
	"Kolik členů musí mít taková úderka?" přerušil ho Jenda.
	"Na tom nezáleží. Miloš říkal, že u nich jsoú úderky po čtyřech členech, po pěti, v některých odděleních jsou prý i po třech."
	"My jsme zatím také jenom tři," zamyslil se Jenda.
	"Každá úderka má i nějaké jméno," vzpomněl si ještě Karel.
	"Aspoň v továrně to tak mají."
	"To by bylo něco!" rozjásal se Petr. "Takhle třeba úderka Pro republiku!"
	"To je dlouhé! Radši úderka Vpřed!"
	"Nebo V boj!"
	Návrhy se jen sypaly. Jeden byl lákavější než druhý, ale na žádném se nemohli shodnout. Pak zvolnili chůzi a odmlčeli se. Usilovně přemýšleli.
	"No, nevadí," řekl konečně Jenda. "Zatím toho nechme, třeba nám potom něco chytrého napadne. Však jméno není to hlavní."
	"Baže!" přidával se Karel. "Hlavní je, co budeme dělat!" 	Petr mlčel.
	"Ale začít by se mělo slavnostně," pokračoval Jenda. "Tak, aby to všechny chytlo. Bylo by hloupé, kdyby měla zůstat jenom naše úderka."
	Začali se radit. Nic jim nevadilo, že sníh padal stále hustěji, že vypadali jako sněhuláci, že promáčené boty začínaly studit. . .
	Konečně byl program sestaven.
	"Už se na to těším!" zvolal radostně Karel. "Vždyť ta naše třídní schůzka - to bude úder!"
	"Kluci!" vyrazil náhle Petr. "Už mám jméno!"
	"Jaké?"
	"Úderka Zdar!"
	Začali ho objímat a tlouci do zad.
	"To je bezvadné, Petře!"
	"To aspoň zní!"
	"Kluci budou bez sebe!"
	"Já říkám: Když se dají hlavy dohromady, hned to klape! Sám by na všechno nikdo nepřišel!"
	Chodili ještě chvlíli a kuli další plány.
	A když se rozcházeli, zvolali, jako by byli domluveni:
	"Zdar - úderce Z d a r !"

	ÚDER

	Schůze třídní žákovské organisace bývala pravidelně v sobotu po skončeném vyučování.
	Dnešní schůze byla očekávána s mimořádným zájmem. Byla poslední před vánočními svátky a už to vyvolávalo zvláštní náladu. A pak, cosi se povídalo o programu, který připravili jen někteří spolužáci.
	Kteří? A co to bude? Předseda mlčí a tváří se tajemně. Konečně zazněl zvonek. Konec hodiny. Do třídy vešel třídní učitel Vávra. Sedl si do poslední lavice jako vždy a dal Musilovi pokyn, že může zahájit schůzi.
	Jenda obrátil tabuli, na jejíž zadní straně býval napsán pořad. Všichni zvědavě četli: Zahájení. Zprávy o činnosti. Úder - pásmo. Diskuse. Volné návrhy. Ukončení.
	Úder!
	Co to bude? A kdo?
	Ještě nikdy nebyli chlapci tak nepozorní jako dnes. Koho teď zajímal zápis o poslední sehůzi? Co si dnes dělali z výtek referenta čistoty a pořádku, který už bůhví po kolikáté připomínal, že lavice bývají poškrtány, že se v nich stále ještě objevují papírky, tabule před vyučováním nebývají ve vzorném pořádku. . . Ba ani referent sportu nebyl vyslechnut s takovou pozorností, na jakou byl zvyklý. A to už bylo co říci, neboť jeho zprávy bývaly zajímavé nejen obsahem, ale i formou. Dovedl je zpestřit samorostlým humorem a třída se nejednou otřásala smíchem. Hodně k tomu přispíval i vzhled referentův, neboť Pavel Peprna byl jako kulička. Výborně rozuměl kdejakému sportu, ale nejraději se zúčastňoval jenom jako divák. Když se však někdy pustil do hry, každý žasl, kolik živosti je v tom zavalitém těle.
	I referent pro otázky kulturně politické pohořel. Hned po jeho zprávách mělo následovat pásmo Ú d e r. Všichni byli vzrušeni napjatým očekáváním.
	Úder!
	Jaký úder? K čemu? Proč? A kdo?
	Konečně byly referáty skončeny.
	Jenda Musil přistoupil k tabuli a řekl:
	"Milí spolužáci! Jak víte, za několik dní skončí dvouletý plán, který měl odstranit válečné škody. Naše třída a celá škola pomáhala podle svých sil. Sbírali jsme odpadové hmoty, a kde bylo třeba, vypomáhali jsme brigádami. Můžeme tedy říci, že jsme také přispěli k úspěšnému splnění dvouletky.
	Od prvního ledna nastupuje celý národ do první pětiletky. Aby se zdařila, k tomu bude zapotřebí sil všech uvědomělých Čechů a Slováků.
	I my se zapojíme do plnění pětiletého budovatelského plánu. Budeme se řídit výzvou Vladimíra Iljiče Lenina: Učit se! Učit se! Učit se! Naším cílem bude práce samostatná, poctivá.
	A této myšlence je věnováno naše pásmo Úder."
	Třída se zklamaně usmívaÍa. Samostatná, poctivá práce. . . Už jsou doma! Teď už každý tuší, co bude následovat! A to se tak těšili?
	Ale Jenda jim nedopřál času na rozhořčené úvahy.
	"Jako první číslo," řekl, "přednesu vám báseň Vzkaz." Uklonil se a recitoval:

	František Halas

	Vzkaz

	Dnes vzkazuje nám čas
	že čeká fúra dřiny
	a musíme s tím hnout
	z vás mladých každý z vás
	by se měl zapřáhnout 
	aby už svět byl jiný.

	Dnes vzkazuje vám čas
	vypalte hnízda špíny 
	vysmyčte každý kout
	jen na vás je to zas
	lež křivdu napadnout 
	vy jste mé výbušniny.

	Dnes vzkazuje vám čas
	minula vyhnat stíny 
	jednotu lidskou kout
	Slyšíte května hlas
	Zbavte se starých pout
	a hanba kdo je líný.

	Sotva Jenda dopřednášel, už stál před tabulí Karel Bednář. Třída zůstala překvapena. Karel? Při matematické úloze se přece postavil proti Jendovi, a teď -
	Severa se naklonil k svému sousedu Růdlovi:
	"Zrádce!"
	"Však ten si to slízne!" odvětil Růdl.
	"Jistě jste už slyšeli jméno Stachanov," začal Karel. "A víte všichni, že stachanovský výkon znamená něco velkého, něco mimořádného.. Ale snad vám není známo, jak to s tou stachanovštinou vlastně začalo. Proto vám přečtu povídku ,A. G. Stachanov'."
	V povídce se vypravovalo o tom, jak v Sovětském svazu potřebovali zvýšit těžbu uhlí. Horníci přemýšleli o nových pracovních metodách, ale výsledky stále nebyly uspokojující. Vytěžili nejvíce sedm tun za směnu. . .
	Chlapci se jen pomalu soustřeďovali. Teprve když Karel začal číst, jak Stachanov dostal nápad, aby homíci pracovali ve skupinkách, a to tak, že každý by dělal jen jeden druh práce, povídka je plně zaujala. A téměř nedýchali, když Karel četl:
	"A potom - 31. srpna 1935 - sfárali k velkému boji s přírodou. Podaří se to?
	Zvítězíš, Alexeji Grigorjeviči Stachanove?
	Zvítězíš!
	Zvítězíš ne svou tělesnou silou, vždyť jsou silnější chlapíci než ty, a také mají jenorn sedm tun - ale svou myšlenkou! Už nebudeš konat všechny práce od prvního nárazu sbíječkou až po stavění dřevěných stojek, ne, ne - ty budeš, Stachanove, vrtat a kopat, Kalinin a Ščigolev budou za tebou dřevit, vozkové odvážet uhlí.
	Štola sténala toho památného dne pod drtivými údery Stachanovovy sbíječky. Lekala se tohoto mladého muže, který do ní bušil ze všech sil. Řítící se balvany rachotily, všechno bylo zahaleno mračny prachu, ustrašená štola couvala do nitra země a rychle vydávala tajemství, jež v sobě skrývala od věků. Stachanov se usmíval, vypadal jako přízrak a sbíjel a sbíjel. . .
	"Stačíte?" zavolal občas, když uslyšel oba soudruhy.
	"Stačíme!" zářil Kalinin.
	"Jen do toho!" pobízel Ščigolev.
	Tři hodiny již pracovali tímto tempem. Čtyři hodiny! Pět hodin! Což - neklesnou?
	Jak by klesali! Kdo chce ukazovat cestu, ten nezklame! Pět hodin čtyřicet pět minut!
	Siréna.
	Konec směny.
	Stachanov odkládá sbíječku a stírá si pot. Kalinin a Ščigolev upevňují poslední stojku.
	Jdou k vedoucímu úseku. Kolik?
	"Soudruzi, blahopřeji vám," říká vedoucí Mašurov a hlas se mu zadrhuje. "Roznesete slávu Donbasu do šestiny světa -"
	"Kolik?" přerušuje ho nedočkavě Stachanov.
	"Sto dvě tuny!"
	Ščigolev objímá Stachanova a Kalinin říká: "Jsi orel!"
	"Však bez vás bych se jím nestal," odpovídá skromně Stachanov. Siréna volá osazenstvo.
	Poplach?
	Ano, poplach. Ale žádné výbuchy hluboko pod zemí. Žádné neštěstí. Žádná smrt.
	Sto dvě tuny za jednu směnu!
	Předseda závodní rady blahopřeje Stachanovovi a jeho druhům. Elektrisující zpráva letí z Donbasu na všechny strany: Sto dvě tuny za jednu směnu! 
	Kdo? Stachanov! Alexej Grigorjevič Stachanov! Uhlokop z Donbasu na Ukrajině.
	Stachanov! - volají tučné nápisy v sovětských novinách. Stachanov! - drnčí telefonní i telegrafní dráty.
	Stachanov! - zpívají vlny etheru a jméno letí od Moskvy k Tichému oceánu, od Severního Ledového moře až ke Kavkazu. Stachanov! Stachanov! Stachanov!
	A s tímto jménem se šíří celým Sovětským svazem nová vlna pracovního nadšení. Stachanov dokázal, co všichni před ním považovali za nemožné. Čím to dokázal? Zdatnými svaly? Také, zajisté. Ale především - myšlenkou! Rozhlédněme se kolem sebe! Zamysleme se znovu nad svou prací! Nevěřme, že už je všechno vynalezeno a promyšleno! Pokusme se každý ve svém oboru podat nějaký - stachanovský výkon!
	Stachanov byl jiskrou, která zapálila. Se všech stran byly hlášeny nové rekordy.
	Pocty se mu jen hmuly. V prosinci téhož roku se mu dostalo nejvyššího vyznamenání, jaké poskytuje Sovětský svaz: Vláda mu udělila Leninův řád.
	Stachanov nezpychl závratným úspěchem. Zůstal u své sbíječky v Donbasu jako havíř.
	Je rád, že prospěl své vlasti.
	A nejkrásnější vzpomínku na nezapomenutelný den z roku 1935 prožívá, je-li hlášeno nové veliké vítězství na poli práce s dodatkem: "Je to stachanovský výkon." - Když Karel dočetl, přihlásil se o slovo třídní učitel.
	"Zdalipak víte, chlapci, že se stachanovské hnutí dostalo také k nám?"
	Třida nejistě přikyvovala.
	"Chcete-li, povím vám, jak probíhalo na Ostravsku."
	"Chceme! Chceme! Povídejte, pane učiteli!"
	Třídní vypravoval o tom, jak němečtí fašisté za druhé světové války vydrancovali ostravské doly. Technická zařízení zanechali ve špatném stavu. Zdraví horníků bylo do značné míry podlomeno, poněvadž po celou dobu okupace museli pracovat bez oddechu.
	Za tohoto stavu se přiblížila první cukerní kampaň v osvobozené vlasti. Cukrovary potřebovaly mnoho uhlí. Jak je zajistit?
	Tehdy se u nás začalo šířit stachanovské hnutí. V ostravsko-karvínském revíru byla vyhlášena 29. září 1945 velká hornická soutěž. A už za týden byl zaznamenán první výkon, který mohl být označen za stachanovský. To horník Vilém Hajn nakopal za směnu 37 tun uhlí. Brzy po něm František Bělíček 42 tun. A 20. listopadu. sfáral horník Viktor Gach, který použil podobného systému jako Stachanov. Výsledek byl neuvěřitelný: Gach nakopal za jednu směnu 112 tun uhlí, čímž překonal i pověstný výkon Stachanovův!
	Ale to nebylo všechno. Soutěž trvala až do 31. prosince 1945 a do toho data byl Gachův rekord ještě několikrát překonán. Objevila se jména nových nadšených stachanovců: Müller, Mrázek, Barvík, Štauder. A nakonec, v poslední den soutěže, opět horník Gach se svými soudruhy: za silvestrovskou směnu nakopali 455 tun - to je normální nákladní vlak. 
	"Stachanovské hnutí u nás dosáhlo dvou velikých cílů: končí své vypravování učitel. "Zachránilo cukerní kampaň a zvýšilo pracovní morálku, která za války značně poklesla.
	Z dolů se přeneslo i do jiných výrobních odvětví. Otřáslo netečnými, zburcovalo lhostejné.
	A proto jsme stachanovcům vděčni."
	Vávra domluvil. Chlapci poslouchali celé jeho vypravování s napětím. Oči se jim leskly nadšením a obdivem.
	"Pane učiteli, ještě něco!" žadonili.
	Ale čas letěl a úderka Z d a r ještě nebyla hotova se svým programem. Proto Jenda mrkl na Petra a ten pevně vykročil k tabuli.
	Vlna úžasu proletěla třídou.
	Severa vyprskl, ale když se na něj učitel káravě podíval, rázem ztichl. Jen posměšný výraz s jeho tváře nezmizel.
	"V novinách se teď píše o tom," začal Petr, "v kolika závodech byl už splněn dvouletý plán. Někdy k tomu bylo třeba opravdového hrdinství. Poslechněte si o jednom takovém hrdinovi práce."
	Četl přiběh o statečném zedníkovi z vápenky. Uprostřed práce se pec porouchala - v kouřovém kanálu se objevila trhlina. Provést opravu - to znamenalo nechat vychladnout pec, ztratit mnoho pracovních hodin a ohrozit splnění dvouletého plánu. Byl tam však statečný zedník, kterého neodradil pekelný žár, a provedl opravu bez vychladnutí pece.
	"Tento příklad je novým důkazem," četl závěrem Petr, "že počet uvědomělých a nadšených pracovníků v naší lidově demokratické republice stále vzrůstá. Je si jen přát, abychom takový poměr k práci měli všichni, každý na svém pracovišti."
	Petr dočetl a odcházel na své místo. Třída seděla jako pěna. I se Severovy tváře zmizel posměšek.
	"Tož to byl hrdina!" vydechl Pavel Peprna.
	A už tu byl zase Jenda.
	"Naše pásmo je skončeno. Zajímalo by nás, jestli víte, proč jsme vám je předvedli?"
	Několik rukou se pomalu zvedalo.
	"Co myslíš, Poledno?"
	"Chtěli jste naznačit, že bychom také měli lépe budovat republiku."
	"Ano."
	I Severa se přihlásil.
	"My ji přece budujeme. Chodíme na brigády a sbíráme odpadky. Však na začátku dnešní schůze jsi nám řekl, že jsme pomáhali podle svých sil. Tož co najednou -"
	"Pomáhali - to je ravda," řekl Musil. "Ale my jsme si řekli, že v pětiletce budeme pracovat ještě lépe."
	"Povídáš ,my'," řekl Severa. "Koho tím myslíš?"
	"Bednáře, Slavíka a sebe."
	Třída vykulila oči. Několik žáků se dalo do smíchu.
	Spojení těch tří jmen je ohromilo. Jenda - ten nepřekvapil. Ale co má s ním společného Karel? A Petr Slavík - jak ten chce se svými čtverkami povídat něco o budování?
	"Jistě jste už slyšeli o úderkách," pokračoval Jenda. "Navrhujeme vám, abyste v naší třídě utvořili také takové úderky. My jsme už jednu sestavili. Má tři členy: Bednáře, Slavíka a mne -"
	"A jmenuje se úderka Zdar!" vyhrkl Karel.
	"No ne - toto je zas jednou švanda!" rozesmál se Pavel Peprna.
	"Petr Slavík - a úderka Zdar! Jen pozor, Petře, abys se zdarem nepropadl!"
	"Však k tomu daleko nemá - úderník!" uchichtl se Růdl. 	Petr zčervenal lítostí, zlostí i studem. Chtěl něco povědět, ale byl tak rozčilen, že nemohl promluvit.
	"O Petra se nestarejte!" zastal se napadeného Jenda. "Ten vám sám ukáže, je-li úderník nebo ne."
	Ozvaly se nové výkřiky, ale třídní rázně zakročil:
	"Smát se spolužákovi je nekamarádské a nepěkně. A jde-li o Petra Slavíka, je to dvojnásob nepěkné."
	A užaslé třídě vypravoval o Petrově tvrdém životě na Kopanicích i o jeho chování při setkání s německými fašisty.
	"A pokud se jeho prospěchu týče," pokračoval, "nemám o Petra obav. Ujmou-li se ho Musil a Bednář, jistě se brzy zlepší."
	Překvapení chlapců neznalo mezí. Jejich pohledy se stáčely k Petrovi, který seděl na svém místé celý červený a s očima sklopenýma. Byly to docela jiné pohledy, než jaké mu věnovávali až dosud.
	Chvíli bylo ticho, pak se hlásil o slovo Severa.
	"Celou třídu by jistě zajímalo, jak si ten život s úderkami představujete. V čem by se na příklad soutěžilo?"
	"Můžeme soutěžit v prospěchu," vysvětloval Jenda, "ve sběru odpadků, v docházce, v pořádku, v samostatné práci -"
	"Na tohle jsem čekal," přerušil ho vítězoslavně Severa. "Celou úderku jste nalíčili jen proto -"
	Náhle se zarazil. Pohlédl na učitele a zmlkl.
	"Proč? Jen to dopověz!" vyzýval ho Jenda.
	"Však ty dobře víš!" mávl rukou Severa. "Jsem proti úderkám!"
	"Proč?" vybuchl Karel.
	"Stejně to k ničemu není!"
	Jenda zrudl, ale ovládl se a řekl s mrazivým klidem:
	"Budou-li úderky nebo ne, o tom rozhodne hlasování. Kdo je pro úderky?"
	Polovina chlapců zvedla ruku okamžitě. Asi pět se jich chvíli rozmýšlelo. Ostatní se nehlásili.
	Jenda je hbitě spočítal.
	"Pětadvacet žáků je pro, to stačí," řekl. "V příští schůzi se dohodneme, v čem a jak budeme soutěžit. Máte nějaké volné návrhy?"
	Severa něco pošeptal Růdlovi. Ten se zlomyslně usmál a okamžitě se hlásil.
	"Musile, nedávno jsi říkal, že se vzdáš předsednictví. Kdy to uděláš?"
	"Rozmyslil jsem si to. Do nových voleb si funkci ponechám." 
	Růdl zůstal tou stručnou a jasnou odpovědí celý zmatený a už se na nic dalšího nevzmohl. I ostamí žáci mlčeli. 
	"Ještě něco," zasáhl nakonec třídní Vávra. "Jsem rád, chlapci, že jste se rozhodli pro ty úderky. Byl už nejvyšší čas, podniknout něco pro zlepšení poměrů v naší třídě. Poslední početní úloha mě o tom přesvědčila. Všichni, kteří jste třetí příklad opsali, budete ji psát znovu. Místo ,a na čtvrtou' jste napsali ,a na druhou' - a výsledek máte správný. Lež má krátké nohy, chlapci, pamatujte si to.
	A vám třem, úderko Zdar, vyslovuji pochvalu. Jen se nedejte ničím odradit!"
 

	SVĚTLO A STÍN

	Nastaly vánoce.
	Kluziště se hemžilo dětmi. Byli tu ti nejmenší, které vodili tatínkové za ruce, byli tu školáci i mládež odrostlejší. Také několik dospělých přišlo oživit vzpomínky na mladá léta.
	Chlapci hráli hockey, děvčata trenovala osmičky a kroužky. Všude bylo plno smíchu, křiku a radosti.
	Skupinky bruslařů se rychle měnily. Koho přestalo těšit závodění, přidal se k hockeyistům. Kdo byl unaven hrou, odpoutal se od ostatních a chvíli se projížděl sám.
	Jen jedna skupina se držela stále pohromadě: Václav Severa, Mirek Růdl a Pavel Peprna. Sešli se tu hned po poledni. Teď bylo už k večeru a oni po celou tu dobu jen spolu a spolu. Přidal-li se k nim někdo, okamžitě zmlkli a bezohledně dávali najevo, že chtějí být sami. A nikdo se dlouho nevtíral, neboť Severa i Růdl si dovedli vynutit všechno, co si přáli. Severa to dokázal ostrým slovem, Růdl, který byl ve své zlomyslnosti až hrubý, i podražením nohou nebo pořádným štouchancem.
	Kdo by je byl slyšel, pochopil by, proč chtějí být nerušeni. Vždyť celé odpoledne kuli jen plány proti úderce Zdar.
	"Kdyby to mělo jít po jejich," rozohňoval se znovu a znovu Růdl, "to by byl pěkný život! Samé učení, samá soutěž, samá brigáda -"
	"Stejně si to Musil vymyslil, jenom aby si šplhl u učitelů. Aby ukázal, že je něco víc než my," soptil Severa.
	"A Karel! Kdo by to od něho čekal! Takový dobrý kamarád! Když se zkoušelo, napověděl vždycky tak šikovně, že to zas chvíli jelo. A teď tohle -" zlobil se Peprna.
	"Ale s tím Slavíkem si dali!" vyprskl posměšně Růdl.
	"A tož to zas všecka čest Petrovi," zastal se ho Peprna. "Nevím, který z nás by to s těmi fašisty dokázal."
	"No," procedil Severa. "Mne nejvíc štve ten Musil. Myslí si, že může orat s celou třídou. Ale to se mýlí!"
	"Na nás je krátký," přizvukoval mu Růdl.
	"Ukážeme mu, že nás nezotročí."
	"To tedy ne," souhlasil se Severou Peprna.
	"Nenecháme je ani chvilku na pokoji," rozkládal strategicky Severa. "Budou-li chtít soutěžit v docházce, nepůjdeme do školy. Budou-li soutěžit v pořádku, budeme ,zapomínat' sešity."
	"Páni, to bude švanda!" plácl si do dlaní Peprna a jeho kulatý obličej zářil jako úplněk. Pavel byl vždycky plný humoru a z každé události si dovedl vybrat tu veselejší stránku. Bral život lehce, nic ho nadlouho neupoutalo, nad ničím se příliš nerozmýšlel. Ani teď neuvažoval, kam ho Severa vleče. Viděl jen švandu a těšil se na ni.
	"Ale nesmíme zapomínat, že učitel je při nich," řekl Růdl.
	"Bodejť!" zasmál se Severa. "Snad sis nemyslil, že se přidá k nám!"
	"To vím. Ale když to na nás kluci řeknou?"
	To se v Mirkovi ozval strach z otce, který ho vychovával od malička většinou bitím. Růdl se před ním třásl, nikdy s ním důvěrněji nepromluvil. Aby ušel bití, dopouštěl se všemožných lží a podvodů. Stal se lstivým, zlomyslným, hrubým a otrlým. Nic kromě bití na něho nepůsobilo. Sebelépe míněná slova se míjela účinkem. Ve škole s ním měli učitelé těžkou práci a spolužáci se sporům s Růdlem raději vyhýbali. Jen se Severou byl odjakživa zadobře. Hodili se k sobě a doplňovali se. Severa vypomáhal Růdlovi různým sportovním nářadím, poštovními známkami, sem tam i penězi a Růdl za to pohotově zastal Severu, když ten uznal, že by bylo třeba někomu natlouci.
	"Jaképak strachy z kluků!" odpověděl na Růdlovu otázku Severa.        
	"Musíme to dělat tak, aby nám nemohli nic dokázat."
	"Tož švanda to může být, což o to!" těšil se Peprna. 
	"A víte co, kluci?" řekl pojednou Růdl. "Udělejme také úderku!"
	Oba hoši sebou trhli. 
	"Mirku," řekl Severa zlostně, "proč děláš hloupé vtipy?"
	"To není vtip! Docela vážně!"
	"Pojď, Vašku," řekl Peprna. "S Mirkem jsem domluvil. Celé odpoledne se radíme, jak úderkám vypálit rybník, a on -"
	"Nekřič, dokud nic nevíš!" obořil se na něho Růdl. "Uděláme úderku - ale bude to protiúderka!"
	"Hm. . . jak to myslíš?"
	"Tak, jak to říkám: oni půjdou hat - my půjdeme čihy! Když budeme pěkně organisovaní v protiúderce, tak uděláme víc - nemyslíte?"
	"Jsem proti každému úderničení," řekl Severa, "no, ale v tomto případě -"
	"A měl bych už i její jméno. Hádejte!"
	"To je těžké. . . ," řekl Severa rozmrzele. Myšlenka se mu začínala amlouvat, ale byl nerad, že napadla Rudlovi a ne jemu. "A nemáme času. Pomalu bychom měli jít domů."
	"Tak vám to řeknu," svoloval Růdl. "Naše	protiúderka se bude jmenovat - úderka Zmar!"
	"Zmar?" nechápal Pavel. "Proč Zmar?"
	"Protože budeme mařit všechno, co podnikne úderka Zdar. Co tomu říkáš, Vašku?"
	"Zmar. . . Zmar. . . úderka Zmar. . . ," opakoval si Severa. "Není to špatné."
	"A jak se to rýmuje: Zdar! Zmar! - Zdar! Zmar!" opájel se
libozvukem Peprna. "To se zas jednou povedlo!"
	"A jsme tři jako oni!"        
	"Ale oni mají za sebou přes půl třídy!" připomínal Peprna. 
	"A my?" ohradil se sebevědomě Severa."Neviděls, kolik se jich nepřihlásilo do úderek? Nechuta, Vyskočil, Mrázek. . . ti udělají, co budu chtít! Však si je vezmu do práce ještě teď o vánocích."
	Severa měl kolem sebe vždycky houf obdivovatelů. Jeho tatínek byl autodopravcem, a tak Vádav snadno přišel k něčemu, čím si chlapce získával. Jednou přinesl gumu na praky, po druhé je podaroval kalendáříky, po třetí vytáhl z kapsy sáček bonbonů. Měl všechno, co si jen zamanul. Brusle, sáňky, lyže, kopací míč, mnoho dobrodružných knížek - všechno, po čem může chlapecké srdce zatoužit. Chtěl-li chlapce upoutat, ochotně půjčoval a obdarovával. Znal jejich záliby a věděl, jak má na každého jít. Nejsnadnější to měl s Růdlem, který byl vášnivý filatelista. Stačilo ukázat nějakou cizozemskou známku a Mirek se neznal. 
	Největším lákadlem bylo ovšem nákladní auto, s nímž jezdívali Severovi pro zboží. A což teprve osobní, v němž podnikala rodina nedělní výlety! Václav si vzal s sebou skoro po každé některého chlapce - a to bylo něco pro ně! Za takovou jízdečku člověk už spolkl nějaké ostřejší Václavovo slovo, snesl jeho panovačné chování, podřídil se jeho náladám a rozkazům. 
	Ještě téhož večera, kdy vznikla úderka Zmar, pustil se Václav do uskutečňování plánu, jak získat co nejvíce spojenců. 
	"Maminko," začal lichotně hned po příchodu domů, "přimluv se u tatínka, aby mě s kamarády zavezl v neděli někam do hor na lyžování!"
	"Proč ne, Vašíčku," souhlasila matka, která by chlapci byla snesla modré s nebe. "Ale do auta se vás vejde nanejvýš pět," připomínala. 
	"Však v nákladním!"
	"Vždyť byste zmrzli!"
	"Neboj se! Natáhli bychom plachtu! A přece máme přikrývky!"
	"No, uvidíme, Vašíčku. U večeře si promluvím s tatínkem."
	Václav se spokojeně usmál. Řekne-li matka ,promluvím si s tatínkem', to už má vyhráno. 
	U večeře se sešla celá rodina: rodiče, Václav a jeho osmnáctiletá sestra Eva. 
	Jan Severa, Václavův otec, byl pětačtyřicátník hřmotné, zavalité postavy. Blahobyt, v němž rodina žila, obrážel se na jeho kulatých řervených tvářích. 
	Povahou to byl člověk rozkolísaný. Nezapomněl na svůj chudý původ a těžké začátky. Když se vyučil mechanikem, začínal jako šofér. Šéf byl přísný a tvrdý. Se zaměsmanci zacházel jako s otroky. Kdo se mu odvážil odporovat, byl okamžitě propuštěn. 
	Severa zatoužil po osamostatnění. S pomoci rodičů a sourozenců sehnal peníze a koupil zánovní fordku. Dostal koncesi na pravidelnou linku. Dařilo se mu dobře. Do roka dluhy zaplatil a ještě mu zbylo. Později si koupil větší vůz, pak jeden přikoupil. Najal si šoféra. Podnik se rozrůstal. Tři auta, čtyři auta, pět aut. Vozy nákladní i osobní. Přestal sám jezdit a jenom potvrzoval objednávky. Koupil velký dům. Jméno Severa mělo dobrý zvuk. Zvali ho do společnosti, kam měla přístup jenom místní honorace. Říkali o něm: "Což Severa! Ten měl panečku úspěch!"
	AIe tento, úspěch způsobil, že se povaha Jana Severy jaksi nalomila. Kořeny jeho bytosti byly spleteny s lidem, z něhož vyrostl: s mechaniky, zámečníky, šoféry, prodavači benzinu. . . Usedl-li však ve společnosti doktorů, advokátů, ředitelů továren, cítil se jedním z nich. K oběma vrstvám ho cosi táhlo. Se všemi chtěl vycházet dobře. Se všemi souhlasil a nikomu neodporoval. Nakonec sám nevěděl, kde je jeho místo. 
	Jeho manželku bohatství oslnilo. Dívala se spatra na lidskou ,spodinu'. Cepovala muže, aby si s dělníky nezadával. Jeho místo je v lepší společnosti. 
	Václav byl matčiným mazlíčkem. Osvojil si její názory. Jako ozvěna opakoval všechno nenávistné, čím útočila proti novým poměrům. Jeho záporný poměr k práci ve škole byl do značné míry jejím dílem. 
	Eva byla pravým opakem Václavovým. Byla zaměstnána jako korespondentka v městské plynárně. Měli ji tam rádi, neboť pracovala svědomitě, byla spolehlivá, přesná, dochvilná. A k její oblibě nemálo přispěl i jasný, veselý pohled na život. V SČM, kam vstoupila přes odpor matčin, byla jednatelkou. 
	Dokud si Eva myslívala, že se jí podaří matku přesvědčit, mívala s ní dlouhé rozhovory. 
	"Hleď, mami," říkávala, "proč ty na socialismus stále jen nadáváš Vždyť je to taková skvělá myšlenka!"
	"To je dojemné!" rozčilovala se matka. "A to, prosím, řekne má dcera!"
	"Opravdu skvělá myšlenka, maminko," nedala se Eva. "Víš,  to je spravedlnost pro chudého člověka."
	"My nejsme chudí - tak jaké řeči o spravedlnosti!"
	"Ano, ale kromě nás jsou na světě. . . víš, mami, svět je plný chudých!"
	"Nech si své rozumy a nerozčiluj! Každý ať se stará o sebe a bude dobře! Tvůj otec byl také chudý a vidíš, kam to dotáhl! Jenom ať každý pracuje - a bude rázem po chudých!"
	"Já vím, že se tatínek napracoval. Ale uznáš, že jsou tisíce a miliony jiných lidí, kteří se nadřeli právě tolik jako on - a snad i víc - a zůstali chudáky."
	"Protože byli nešikovní! Měli v hlavě slámu!"
	"Mýlíš se, maminko. Teprve nový řád -"
	"S tím novým řádem nikdo rozumný nemůže souhlasit!"
	"A strýc Jan?"
	To byl bratr paní Severové. Vystudoval hospodářskou školu a po válce odešel jako správce státního statku do pohraničí na sevemí Moravě. 
	"Jan?" rozkatila se matka. "Toho mi ani nevzpomínej! Co se naši nadřeli, aby ho udrželi na studiích - a on? Dal se k bolševikům a bylo po kariéře! Po válce přišel z koncentráku kost a kůže a už má zas plnou hlavu politiky. Ten to jakživ nikam nedotáhne," mávla pohrdlivě rukou. 
	"Strýc Jan je moc hodný "clověk!"
	"Já vím! Ty nemáš nad strýčka! Však ty rozumy máš stejně jenom od něho!"
	Paní Severová řekla pravdu. Eva byla strýcovým miláčkem. Jezdívala k němu na prázdniny a s dychtivostí naslouchávala jeho vypravování o bojích dělnické třídy. Jeho knihovna, docela jiná než jejich doma, otvírala jí svět, o němž věděla až dosud málo. Fučíkovy knihy o SSSR jí přiblížily velikou sovětskou zemi a její lid. A což teprve četba knih sovětských! Četla je plna vzrušení. Milovala sovětské hrdiny a komsomolci se stali jejím vzorem. 
	Někdy zastihl Evu s matkou v rozhovoru otec. 
	"Tatínku, zakroč!" obracela se na něho manželka. "Vždyť s Evou to už není k vydržení!"
	"Hm. . . když ono něco na tom je," odpovídal otec. "Ale pravdu máš ty, maminko, rozhodně máš pravdu."
	"Tak prosím! A ona ne a ne! Strýc Jan ji úplně pokazil!"
	Při dnešní večeří řekl Václav:
	"Tati, zavezl bys nás v neděli na Radhošť?"
	"A co -?"
	"Rádi bychom si zalyžovali."
	"Ty s Evou?"	
	"Ne, několik kluků z naší třídy. . . Ale museli bychom jet nákladním autem."
	"Proč?"
	"Bude nás asi patnáct."
	Otec se chvíli rozmýšlel. Váhal. 
	"Podívej se, tatinku," přimlouvala se paní Severová, "co ten
chlapec na světě má? Ničeho neužije - udělej mu tu radost!"
	"No, když to musí být. . ."
	Václav se vděčně usmál na matku i na otce. 
	Zato Eva se zamračila. 
	"Vidíš, tati, jaký jsi! Onehdy jsem chtěla, abys zavezl náš soubor SČM na kulturní brigádu - a to nešlo!"
	"Tehdy byly všecky vozy obsazeny. Víš přece, že teď s nimi
nemohu disponovat, jak bych chtěl!"
	"A příště bys nás zavezl?"
	"Když by to muselo být. ."
	V neděli vyjelo nákladní auto s patnácti chlapci z Václavovy třídy. Zpívali a smáli se, zvláště když do sebe vráželi v prudkých zatáčkách. 
	"Páni, to je švanda!" zářil Peprna. "Tak jsem ještě nejel!"
	Seděli pod plachtou zabaleni do teplých přikrývek. 
	"A podívejme se na našeho letce!" zvolal Růdl a žďuchl do Cyrila Nechuty, který seděl v koutě a tvářil se, že podřimuje. "Vždyť on spí!"
	"Probuď se ze spánku, ty náš eroplánku!" zašimral ho Peprna. 
	"Ale jdi!" durdil se Cyryl. "Začínalo se mi něco krásného zdát, a vy mě probudíte!"
	"Vsaďrne se, že to bylo o létání!"
	"Cosi takového to mělo být. Seděl jsem v dakotě - ale když jsem to nedokončil!"
	"Z toho si nic nedělej!" smál se Peprna. "Já to dokončím za tebe. Seděls v dakotě, která se šílenou rychlostí vznesla do stratosféry. Tam se párkrát zatočila jako na obrtlíku a střemhlav se snesla do náklaďáku, který uháněl k Radhošti. Buď rád, člověče, že už tu sedíš!"
	,Letec' si protřel oči a vyhlédl zpod plachty. Uviděl orientační tabuli s velkým nápisem. 
	"Kluci, vždyť už jsme ve Frenštátě!" zvolal překvapeně. 	"Hurá!" zaburácelo to na autě."
	"Poslyš, Cyro," škádlil Nechutu Mrázek, "ne abys nám s Radhoště uletěl nějakou dakotou!"
	V radostné náladě kráčeli k lanovce. 
	Cyril byl ve svém živlu. Lanovka sice nemá nic společného s létáním, ale přece jsi ve vzduchu, ve výšce -
	A být ve výšce - o tom snil Nechuta ve dne v noci. Chlapci věděli o jeho touhách, proto mu říkali Letec. A Cyril se na ně nezlobil, naopak, vždycky ho přijemně zašimralo, byl-li tak osloven. Letec! Však jednou, kluci, až budu vojákem, nikam jinam nepůjdu než k letcům! A pak - pak uvidíte!
	Lanovkou se vyvezli k Pústevnám. 
	Na kopci už bylo živo. Desítky lyžařů sjížděly s táhlého svahu a s rozkoší vdechovaly čistý vzduch horských výšin. Opájeli se závratnou rychlostí. Všude bylo plno křiku, smíchu, jásotu, výskotu. 
	A lanovka chrlila nové a nové houfy sportovců. . . 
	Václavova skupina se držela v tom reji dosti pohromadě. Panečku, to bylo jiné než u nich na Skalisku! Vždyť jakápak to byla jízda tam u nich, doma? Kopeček jako větší mraveniště - sotva ses rozjel, už jsi byl v údolí. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů. . . A zde? Postavíš se, odrazíš - oj! - vítr hvízdá okolo uší, dech se ti samou rychlostí až zatajuje, letíš jako pták, po stranách jízdní dráhy stoupají do kopce ti, kteří už jednou sjeli, tváře jim hoří radostným ohněm a zraky se lesknou ve zdravých úsměvech, ale to všechno ty nevidíš, protože stále jen letíš a letíš, čím dále tím rychleji a rychleji -
	Bum!
	Malý pahrbek - kdopak by si ho v té rychlosti všiml! - prudký náraz, uvolnění vázání - a jedna lyže uvázla ve sněhu, kdežto tyč se vymrštila do výše a velikým obloukem dopadla o padesát metrů níž a kutálí se dolů -
	Ležíš ve sněhu, vstáváš, zkoušíš ruce i nohy. Na štěstí je všechno v pořádku. Usmíváš se, ale při pohledu na uvolněné vázání a kutálející se tyč se trochu zarazíš, potřeboval bys někoho, kdo by ti pomohl utáhnout zmrzlé řemínky - ale kdo by se v té rychlosti kvůli tobě zastavoval, kdo by se vzdal požitku z této čarovné jízdy! Kdo? 
	Václav!
	Div se sebevíc - je to on! On - jindy takový tvrdý, sobecký, pánovitý, zvyklý jen poroučet a dávat se obsluhovat! Sjel až po zakutálenou tyč, vystoupil zpět až k tobě. 
	"Dej to sem, Dušane," říká Mrázkovi a bere do ruky lyži s uvolněným vázáním. "Trochu to namrzlo, ale nějak to utáhnem."
	Smýká vázáním sem a tam, ale řemínky se ani nehnou. A Vašek - ku podivu! - žádná zlost, žádný hněv, žádná nervosita. Trpělivě odstraňuje s řemenů zmrzlý sníh, usmívá se a jaksi otcovsky se táže:
	"Tož jak, jezdí se dobře?"
	"Báječně!" Dušanovi září oči a je těžko uhodnout, zda pro opojení z jízdy či pro neuvěřitelnou ochotu Václavovu. 
	"To není jako u nás, viď?"
	"Copak u nás! Nechci vidět kluky! Ti puknou zlostí, až jim povíme, co jsme tu prožili!"
	"Třeba taková úderka Zdar. . . ," říká jakoby mimochodem Václav. 
	"Ti teď asi šprtají!" směje se Dušan. 
	"A z nás by chtěli nadělat také takových dříčů, jako jsou sami."
	"To se jim nepodaří! Na ty jejich řeči nikdo nenaletí!"
	"A vidíš, kolik se jich přihlásilo do úderek!"
	"Mne tam nedostanou!" zvolal bojovně Mrázek. 
	Václav je velmi spokojen. 
	"My s Růdlem a Peprnou jsme si to řekli taky. Udělali jsme protiúderku."
	"Přidávám se k vám," říká rozhodně Dušan.
	Václav se sotva znatelně usmívá. 
	"Úderku rozšiřovat nebudeme," povídá už trochu roztržitě. Dušan je jeho, proto Václavovy oči bloudí po terénu, aby zpracoval zase dalšího spolužáka. "Ale chceš-li být naším pomocníkem -"
	"Budu!"
	"Litovat toho nebudeš, to víš. Ale musel bys mi slíbit, že nikomu ani cek!"
	"Slibuju!"
	Opravené vázání drželo znamenitě. . .
	Václav obešel postupně všechny kamarády. A když k večeru nasedali do auta, byla celá výprava nadšena pro ničivou práci úderky Zmar. . . 
	Ani úderka Zdar o vánočních prázdninách nelenila. Ale jak jiná to byla práce!
	Jenda s Karlem se domluvili, že společně zlepší Petrův prospěch. Jenda si vzal na starost češtinu, Karel matematiku. 
	Z počátku jim to šlo těžko. Nevěděli, jak vysvětlit to, co jim samým bylo jasné. Nemohli pochopit, jak Petr může nerozumět učivu, které pro ně bylo hračkou. 
	Jen pomalu vnikali do tajů vyučování. Poznali, že Petrovi chyběji základy, ať už to bylo v pravopisu nebo v počtech. 
	"Víš co, Petře?" řekl v první hodině Jenda. "Já ti dám diktát a potom budeme procvičovat to, v čem naděláš nejvíc chyb. Ano?"
	Petr přikývl. 
	Když byl Jenda hotov s opravou, diktát se změnil v červené moře. . I Petrova tvář zčervenala. 
	"Je to zlé, Jendo, že?" řekl malomyslně a jaksi provinile pohlédl na svého učitele. 
	"Nic se neboj, ono to půjde!"
	Šlo to pomalu, ale šlo to. 
	A jak míjely jednotlivé dny vánočních svátků, tak se rozšiřovaly obzory zanedbaného chlapce v češtině i v matematice. 
	Petr byl vděčný žák. Dovedl pozomě vnímat rady svých kamarádů. Když něčemu nerozuměl, ptal se tak dlouho, až přišel věci na kloub. 
	"Máte se mnou trápení, kluci," povzdychl si jednou na procházce. 
	"Jaké trápení!" smáli se. "Už se těšíme na překvapení třídy!"
	"Jenom abyste se nezklamali!"
	"Toho se nebojíme."
	Dopoledne pracovávali u Slavíků, odpoledne u Musilů nebo u Bednářů. 
	V obou rodinách rádi uvítali tichého, z počátku tak nesmělého chlapce. Zvláště Karlův otec se zajímal o Petrovy pokroky. 
	"Tak je to správné, chlapci," povzbuzoval je. "Dnes si musíme všichni pomáhat: vy ve škole, my v továrnách a na polích. . ."
	S uspokojením se díval na chlapce, kteří se radili o programu první povánoční schůze školní organisace, o tom, jak získat co nejvíc chlapců pro úderky, jak zaznamenávat průběh a výsledky soutěží, jak graficky znázorňovat činnost budoucích úderek, jak uspořádat nástěnky, aby poučovaly i burcovaly. Dobrým pomocníkem jim byl i Miloš. 
	Když se vánoce schýlily ke konci, byly obě úderky v třetí A připraveny k zahájení své činnosti. 
	Úderka Zdar i úderka Zmar. 

	NÁSTUP DO PRVNÍ PĚTILETKY

	Hned první den po vánocích vyhlásila škola svůj příspěvek k pětiletému plánu. Žáci všech osmi tříd se sešli i se svými učiteli ve shromažďovací místnosti, která byla slavnostně vyzdobena. 
	Jakmile zahrčel zvonek, oznamující začátek vyučování, zazněla státní hymna. Potom promluvil o pětiletém plánu ředitel školy i jednotliví učitelé. Závěrečný proslov měl učítel Vávra jako vedoucí školní žákovské organisace. Podal zprávu o tom, co bylo vykonáno ve dvouletce, pak se rozhovořil o plánech do budoucna. 
	"A jak si tuto práci představujeme," končil, "o tom nám poví první úderka naší školy - úderka Zdar."
	Shromážděním to zašumělo. Všichni už něco zaslechli, ale že je to s tou úderkou tak vážná věc, to přece jen nemyslili. Zvědavé pohlíželi na Jendu, Karla a Petra, kteří předstupovali před shromáždění. 
	Všichni tři byli rozechvěni, přestože se na dnešek dobře připravili. Vždyť na tomto prvním vystoupení před celou školou tolik záleží!
	První promluvil Jenda:
	"Jistě jste slyšeli, co se stalo v naší třídě před vánocemi při početní úloze. My tři jsme se tehdy sešli a řekli jsme si, že musíme něco udělat, aby se takový případ už neopakoval. A to ne jenom v naší třídě, ale v celé škole. Vím, že opisujete a napovídáte skoro všichni. Ostatně - kdo z vás za poslední dva roky ani jednou nepodvedl?" 
	Žáci se dívali jeden na druhého, ohlíželi se dozadu. Na většině tváří se objevily rozpačité úsměvy. 
	Nepřihlásil se nikdo. 
	"Tak vidíte!" pokračoval Jenda. "Podvádělo se ve všech třídách. Vědomosti pak ovšem vypadají podle toho! A s pořádkem to také není takové, jaké by to mělo být. Třeba dnes. Před školou ležel papír. Chlapci, který šel přede mnou, ani nenapadlo, že by jej mohl zvednout a hodit do koše. Nebo chodby. Jsou teď po vánocích vyleštěny tak, že si je několik žáků spletlo s kluzištěm. 
	Uznáte, že to tak v naší škole jít nemůže, chceme-li se stát budovateli republiky. A to jistě všichni chceme. Proto dnes, kdy naše škola vstupuje do první pětiletky, vám oznamujeme, že jsme vytvořili úderku Zdar, a o ní vám poví tady Bednář."
	Žáci zatleskali, ale jen krátce. Zvědavost je hned utišila.
	"My," začal Karel, "kteří jsme vstoupili do úderky Zdar, zavázali jsme se, že se budeme učit, jak nejlépe dovedeme, že nebudeme opisovat, napovídat a ani jinak podvádět. Své věci budeme mít v pořádku a bez vážné příčiny nevynecháme školu. Slabším žákům budeme ochotně pomáhat. Budeme chodit podle potřeby na brigády, sbírat odpadky a léčivé byliny. Navrhujeme, abyste ve všech třídách vytvořili úderky, které by soutěžily mezi sebou i s ostatními třídami. Podmínky našeho soutěžení vypracuje výbor školní žákovské organisace. 
	Zazněl potlesk. Ačkoliv tleskali všichni, zněl hluše. Dobrá polovina žáků se návrhem úderky Zdar nijak nenadchla. Nedovedli si představit život bez opisování a napovídání a do soutěžení se jim také nechtělo. 
	Přesto se projevilo působení úderky Zdar hned v prvních povánočních dnech. Především se změnila tvárnost celého okolí školní budovy. Tam, kde se jindy volně pohazovaly papírky a jiná nečistota, zavládl vzorný pořádek. Třídy se dohodly, že každá se bude starat o okolí školy jeden měsíc. Začalo to nejnižší třídou a bylo radost se podívat na chlapce, s jakou důkladností odstraňovali všechno, co rušilo pěkný dojem. 
	I na výzdobě chodeb bylo vidět pronikavé změny. Všude se objevily úhledné nástěnky. A hned se také začaly plnit. Obrázky i články zachycovaly rozčeřenou hladinu národního života. Chlapci se denně dovídali, co se kde pozoruhodného událo. Každý mimořádný výkon - ať to bylo v dolech, v továrnách, v zemědělství, ať v úřadech - byl zachycen. Fotografie, výstižný článek, upozomění ve školním rozhlase, rozhovor v hodině občanské nauky. 
	Nebylo pochyby; Pětiletka vnikla do školy!
	A jako když utne, rázem také ustaly mrzutosti s neutřenými tabulemi, nevyrovnanými židlemi, poškrábanými lavicemi. Pořadatelé si hleděli těchto věcí mnohem pečlivěji než ďříve, protože věděli, že to všechno spadá do stálé soutěže čistoty a pořádku. 
	Pořádek v osobních věcech u jednotlivých žáků se značně zlepšil zásluhou ,soutěžního výboru'. Bylo to osm chlapců, z každé třídy jeden. Ti se vždycky domluvili a společně provedli před vyučováním nebo o přestávce neočekávanou prohlídku. Výbor vešel do třídy a jeho předseda řekl žákům:
	"Chlapci, jdeme prohlížet sešity." 
	Třída vytáhla sesity z aktovek, rozložila je na lavici a soutěýní výbor kontroloval. Za znečištěný sešit ztrácela třída jeden bod. 
	Jindy prohlíželi knihy, pouzdra, obsah aktovek. Nezapomínali ani na tělesnou čistotu - ruce, nehty, uši. . . 
	Celá prohlídka třídy trvala několik minut. Před odchodem oznámiI předseda soutěžního výboru, kolik bodů třída ztratila. Všechno bylo veřejné, takže si nikdo nemohl stěžovat na nespravedlnost nebo zaujatost. 
	Výsledky ve sběru odpadových hmot se také od začátku ledna nápadně zlepšily. Co dříve dělávali skoro s nechutí, jako nepříjemnou povinnost, do toho se nyní vrhli s nevídanou podnikavostí. 
	Nejsnadnější to měli s železem. Od fronty zůstalo ležet na různých místech mnoho rozbitých součástek strojů a zbraní. Nikdo si jich až dosud nevšímal. Ležely v blízkosti města v příkopech, na polích, na lukách, v lesích. Lidé je odtáhli jenom tolik, aby jim nepřekážely při polních pracích, a dále se o ně nestarali. Byly mezi nimi odpadky drobné i kusy vážící několik metrických centů, ale chlapci se nezaIekli. Utvořili brigádu, pozvali šoféra, který měl na starosti odvážení odpadových hmot, opřeli se do toho - a za chvíli si odváželi vzácnou kořist. 
	Ve sběru starého železa vedla úderka ÚP - Úspěch pětiletce! Jejími členy byli Machoň, Novák, třídní básník Burda, Mráček a Hančík. Závodní rada národního podniku jim dovolila, aby vyčistili celé nádvoří továrny. Na různých místech se tam povalovaly staré kolejnice, kola od železničních vagonů, traversy, tyče, šrouby a když to chlapci snesli na váhu, byli radostí bez sebe. Osmdesát metrických centů!
	S papírem to bylo mnohem těžší. Domácí knihovny, staré učebnice, alba, sbírky zažloutlých pohlednic - to všechno bylo vybrakováno při prvním náporu. Tehdy byl také měsíční předpoklad - škola si stanovila průměr na žáka tři kilogramy - vysoko překročen. Ale pak to šlo již pomalu. Schovávaly se denní noviny, krabice od bot a jiného zboží, sáčky, lepenky, znovu se přehrabovaly knihovny. 
	Zdeněk Burda prohlédl celý dům, ale výsledek byl slabý - necelé tři kilogramy. A Zdeněk chtěl, aby jejich úderka zvítězila nejen ve třídě, nybrž v celé škole!
	Pak navštívil známé, kteří neměli školáků. Obešel asi dvacet domů a to mu vyneslo dalších šest kilogramů. 
	Nakonec poprosil o pomoc i tatínka. Ten se do toho zakousl s takovou chutí, jako by soutěžil on sám. 
	"Dnes budeš mít radost," řekl Zdeňkovi jednou po návratu z práce. "Jdi se podívat do sklepa!"
	Stály tam dva těžké pytle, dohromady měly jistě šedesát kilogramů. 
	"Kdes to sehnal?" přihnal se Zdeněk s jásotem do kuchyně. 
	"V knihkupectví!" zářil otec právě tak jako syn. "Už tam chodím čtrnáct dni a denně si skládám do pytlů, co mi soudruh Svoboda odloží."
	"A ješté přineseš?"
	"Bodejť! Mám to zamluveno natrvalo!"
	"Tati, ty jsi nejhodnější ze všech tátů na světě!" řekl uznale Zdeněk a byl by skákal radostí. 
	"Ale pamatuj si, že musíte trhnout celou školu!"
	"Když nám budeš pomáhat, pak má naše úderka vyhráno!"
	A otec pomáhal. . . 
	Nový a svěží vítr zadul do všech tříd. A byl tak mocný, že strhl i ty nejnepořádnější. 
	Úderka Zdar zářila. 
	Když měli na konci ledna schůzi třídní žákovské organisace, řekl Jenda:
	"Jak to vypadá, naše třída má největší naději na první místo za tento měsíc. Podle výsledků z konference jsme v prospěchu první. Zásluhou úderky ÚP vedeme ve sběru odpadků. S docházkou a pořádkem to máme také dobré. Tak jenom vytrvat, abychom si to v těch několika dnech do pololetí nepokazili."
	Ze školy šel Severa s Růdlem a Peprnou. 
	"Jak se vám líbil na dnešní schůzi Musil?" začal Severa. 
	"Dobře," řekl Růdl. 
	"Dobře?" ušklíbl se Severa. "A nezdálo se ti, že se naparoval, jako by všechno, co třída udělala, byla jenom jeho zásluha?"
	"Tož - však kdyby Musil nezačal -," připouštěl Peprna. 
	"Nesmysl! Kdyby třída neskákala, jak Musil zapíská, tak on sám by těch bodů moc netrhl. Ale kluci jsou zbabělci. A vy dva také!"
	"Jak to?" ohradil se Růdl. 
	"Také jste dělali hadráře! A to jste, prosim, členové úderky Zmar!"
	"Však tys nosil také sběr!" bránil se Pavel. 
	"Ale kolik? Být víc takových jako já, Musil by nechodil po škole jak páv!"
	"To máš těžké," řekl trochu bezradně Růdl. "Co jsme měli dělat?"
	"To, co jsme si řekli o vánocích!"
	V pondělí rázem pobledla sláva třetí A. 
	Soutěžní výbor vkročil do třídy o hlavní přestávce. 
	"Prohlížíme sešity," řekl předseda školního výboru. 
	Všechno šlo hladce, až u Pepmy to zaskřípalo. Měl na lavici pouze jeden sešit. 
	"Kde máš ostatní?"
	"Zapomněl jsem je doma."
	"Tak . . . Dnes máme mít ve škole celkem čtyři sešity, ty máš jen jeden, to jsou tři body. A tento sešit je celý ušpiněný, to jsou tedy čtyři body."
	"A nyní aktovky!"
	"To jde dnes nějak zostra," prohodil Karel Bednář, rozladěný ztrátou tolika bodů. 
	"Je to rozhodnutí soutěžního výboru," vysvětloval hoch, který právě prohlížel jeho lavici. 
	Úderníci a ještě někteří měli všechno v pořádku. Ale Nechuta měl v aktovce plno zmačkaných novin. 
	"Nač to máš?
	"Na nic," odpověděl klidně Cyryl a nevinně se díval do očí prohlížejícího.
	"Tak proč to nosíš do školy?"
	"Co já vím?"
	Několik žáků se zasmálo. 
 	"Dobře - zase jeden bod," řekl chlapec ze čtvrté třídy. Pokročil k další lavici, ale pak, jako by si něco rozmyslil, vrátil se k Nechutovi a dodal: 
	"A za chování by se ti mělo strhnout aspoň deset bodů!"
	"Jsi štědrý!" odsekl Nechuta. "Ještě štěstí, že chování nebodujete." 
	Mrázek měl v aktovce plno zbytků chleba a rohlíku. 
	"Při dnešní prohlídce," oznamoval předseda soutěžního výboru, ztrácí vaše třída sedmnáct bodů." 
	Všem se zatajil dech. Při dřívějších prohlídkách také někdy ztráceli body. Ale jaké to byly ztráty! Jeden, dva - nejvýše tři body. A dnes -!
	"Máte snad nějaké námitky?" otázal se předseda, když zpozoroval účinek svých slov. 
	Ne, nemají námitek. Všechno bylo kontrolováno správně, všechny přestupky byly opravdu spravedlivě zhodnoceny. 
	Výbor odešel v okamžiku, kdy zazvonilo. 
	Začalo vyučování. Chlapci seděli tiše, ale pod zdánlivě klidným povrchem všechno vřelo.
	Sotva zazvonilo a učitel vyšel, Musil vyskočil:
	"Toto je sabotáž!" vykřikl hněvivě. "Žádám Pepmu, aby vysvětlil, proč jsme kvůli němu ztratili čtyři body!"
	"No - za ty sešity," odpověděl Peprna a tvářil se jako neviňátko. 
	"Nedělej vtipy!" obořil se na něho Jenda. "Chceme vědět, proč jsi je nechal doma!"
	"Večer jsem se učil a zapomněl jsem je na stole."
	"Ale svačinu jistě nezapomněl!" vykřikl Machoň. 
	"Tož to ne," usmál se blaženě Peprna. 
	"A co s tím ušpiněným sešitem?"
	"Večer mi vzala aktovku naše Věra," odpovídal pohotově. "Než jsem na to přišel, bylo po sešitě. Ráno měli v knihkupectví zavřeno, otvírají až v osm. Mohl bys rni poradit, když jsi tak chytrý, jak jsem si měl obstarat nový sešit?"
	Všichni cítili Peprnův výsměch. 
	"Při dobré vůli by to šlo zařídit," dorážel dále Musil. 
	"Jak?"
	"Však ty víš!"
	"Ne, nevím, opravdu nevím!" - a to se už nepokrytě vysmíval. Pane, to byla zas jednou švandička!
	"Kluci maji doma čisté sešity, mohl sis vypůjčit. Ale - co se budu s tebou hádat!" chtěl to ukončit Jenda. 
	"A s tím Severou a Růdlern to také nebude v pořádku!" vykřikl Karel Bednář. 
	"No dovol," pustil se do něho Cyril Nechuta. "Pomalu aby se člověk v této třídě bál i onemocnět!"
	"Že by z ničeho nic oba tak najednou -!" nedal se Karel. 
	"Jsou za školou!" vybuchl Hančík. 
	"Víš co, Jendo? Já se tam skočím zeptat!" nabídl se ochotně Petr Slavík. 
	"Kam?"
	"K Růdlům. Však to není tak daleko."
	"A já k Severům! Kdo tu máte kolo?" obrátil se Karel ke spolužákům. 
	"Dobře," souhlasil Jenda a vrhl na Peprnu výhružný pohled. 
	"Uvidíme."
	Karel přijel k Severům a chvatně zazvonil. Přišla mu otevřít
Václavova matka. 
	"Paní Severová," vyrážel udýchaně, "co je s Vaškem, že není ve škole?"
	Očekával překvapení, leknutí, nadávky. Ale tvář paní Severové byla klidná jako hladina jezera. 
	"Ani nevím," odpovídala zvolna. "Už večer si naříkal, že ho bolí hlava. A ráno mu bylo tak zle, že skoro plakal. Dala jsem mu teploměr, ale horečku nemá. Nevím, co z toho bude. Nepřejdeli ho to, zavoláme lékaře. Ale zdá se, že už je mu lépe. Leží a čte si. Však pojď se na něho podívat!"
	"Ne - děkuju - já nemohu - už musím jet," zajíkal se Karel
a rychle obracel kolo. 
	"A proč ses přišel zeptat?" vzpozomněla náhle paní Severová. 
	"Já - víte - my máme soutěž v docházce, tak chceme vědět
proč kluci vynechávají," odpovídal Karel a už nasedal. 
	"A to tě poslal učitel?" vybuchla paní Severová. 
	"Ne - kluci. Pozdravujte Vaška. A na shledanou!"
	"To jsou nějaké divné manýry!" láteřila pohněvaně žena. "Jen abyste se s těmi úderkami a soutěžemi nestrhali! Tady děcko je nemocné -"
	"Co se vám stalo, paní Severová?" otázala se jí sousedka, která právě vycházela z domu.
	"Ale představte si, co si teď ve škole dovolují! Vašíček je nemocný - leží tam, chudinka, jako lazar - a ze školy si pošlou kluka na výzvědy! Že prý - soutéž! A tomu se říká výchova mládeže!"
	Křičela, až jí hlas přeskakoval. 
	Sousedka se usmála. 
	"Berou to doopravdy," řekla dobrosrdečně. "Náš Jiříček teď mluví stále jen o soutěži. A líbí se mi to. Od té doby, co začali soutěžit, je jako vyměněný. Každý večer si dá do pořádku aktovku, podívá se na rozvrh, jestli něco nezapomněl, a vynechat školu - chraň Bůh!"
	"To se divím, že se vám ty hlouposti líbí!"
	Ale to všechno už Karel Bednář neslyšel. Ujížděl do školy, jako by mu hořelo nad hlavou. 
	Zarudlý spěchem i rozčilením vrazil do třídy. 
	Tam už byl rozruch. Petr se před chvílí vrátil od Růdlů. Mirek je nemocen. Bolí ho břicho, paní Růdlová mu dala thermofor, budou prý volat lékaře -
	Karlova zpráva dovršila porážku úderky Zdar. 
	"Tak vidíte, kluci," vykřikoval Peprna a vítězoslavně pohlížel na Severovy věrné. "A potom tu bude někdo mluvit o sabotáži! Jsi na lopatkách, předsedo!"
	Jenda Musil byl zmaten. 
	Nechal Peprnu jásat bez poznámky. 
 

ZRCADLO

	Úderka Zmar triumfovala. 
	Na společném shromáždění oznámil předseda školní organisace výsledky soutěže za měsíc leden. Na prvním místě byla třetí B, kdežto třetí A uvázla až na místě třetím. 
	"Ale nandali jsme jim to!" jásal Severa. 
	"A ještě nandáme!" zvolal bojovně Růdl. "Příště je musíme srazit až na páté místo!"
	"Ať jim konečně zajde chuť na ten nesmysl s úderničením!" dodával Severa. 
	"Jenom víc opatrnosti!"	radil Peprna. "Posledně jsme trochu přestřelili."
	"Žádné strachy," uklidňoval ho Severa. "Však to dopadlo dobře."
	"Ale moc nechybělo."
	"Byl to, úder číslo dvě!" smál se Růdl. "Jenom trochu pádnější než ten jejich ,stachanovský'!"
	Smích je však přešel, když byla rozdána pololetní vysvědčení. Severa měl o nějakou dvojku víc než obvykle, ale nijak ho to nemrzelo. 
	Horší to už bylo s Peprnou, který dostal tři dostatečné. A nejhůře pochodil Růdl. Propadl z matematiky. 
	Zato úderníci se vesměs zlepšili. Nejnápadnější pokrok byl u Petra Slavíka. Jeho sny se za těch několik týdnů velmi změnily. Už netoužil po záchraně dítěte z hořícího domu. Už nesedával nad knihou v bláhových představách o rozvodněné řece a tonoucím kamarádovi. Místo planého snění vrhl se do učení s chutí, jaké dosud v životě nepoznal. Jaký div, že pololetní vysvědčení měl bez jediné dostatečné. 
	Třidní učitel Petra pochválil a dal ho za vzor Peprnovi a Růdlovi. Ale to už bylo na ně příliš. Cestou ze školy div nebrečeli zlostí. 
	"Co se rozčilujete, kluci?" divil se jejich láteření Severa. "Máme přece, co jsme chtěli!"
	"Tobě se mluví, když nemáš ani jednu trojku!" naříkal Peprna. "Ale co já se čtverkami?"
	"To je křiku! Vždyť jsme si řekli, že budeme třídě srážet body!"
	"Já vím! Ale sražené body a čtverka na vysvědčení - to je něco jiného!"
	"To sis měl rozmyslit napřed," řekl Severa chladně. 
	"Copak si člověk hned vzpomene na ten protivný papír? Dělá jenom švandu - a bác! Radši bych se neviděl!"
	"Tobě, Pavle, je hej!" řekl Růdl chmurně. "Kdybych měl čtverky, ani bych necekl. Ale s pětkou -," mávl beznadějně rukou. 
	Bez pozdravu se rozešli. 
	Peprna se za kamarády ani neohlédl, ale Růdl se po několika krocích zastavil. 
	"Počkej, Vašku. . . ! Půjdu kousek s tebou. Domů se mi nechce." Severa se zastavil. 
	"Bojíš se?"
	"Co bych se bál! Však cosi vydržím," řekl s předstíranou bezstarostností. 
	"Dostaneš?"
	"To se neptej!"
	Chvíli mlčeli. Pak řekl Růdl zamyšleně:

	"Kdyby šlo nějak vymazat to ,ne'! Dostatečné by našim nevadily, na to jsou zvyklí."
	"A proč by to nešlo?"
	"Táta je moc chytrý. Hned by poznal, že jedna dostatečná začíná o kousek vpravo."
	Opět chvíle ticha. 
	"Snad by to šlo takhle," napadlo konečně Václavovi. "Řekl bys doma, že nedošly tiskopisy a že nám známky jenom nadiktovali."
	"Však loni to tak bylo," chopil se návrhu Růdl. "Udělám to tak." Zamířili k Severům. 
	Paní Severová už synka netrpělivě očekávala. 
	"Jak jsi dopadl, Vašíčku?" tázala se plna laskavosti. 
	"Jako vždycky," řekl nedbale. "Mohla bys chvíli počkat s obědem? Chci něco ukázat Mirkovi."
	"Ale pospěš si! Jistě už máš hlad."
	Severa uvedl Mirka do svého pokojíku. Měl tam pěkný dubový nábytek, ale na stole, na podlaze i v knihovně byl takový nepořádek, že se sám před kamarádem zastyděl. 
	"Naši tu jenom ustelou, jinak mi nesmí nikdo na nic sáhnout," omlouval se. 
	Ale Růdl si ničeho nevšímal. Myslel jen na to, aby pětka zmizela. Vašek odhodil věci se stolu na postel a podal Mirkovi papír. Mirek si sedl ke stolu a vytáhl z aktovky vysvědčení. 
	"Opíši to, jak to leží a běží, jenom z matematiky si dám čtverku místo pětky."
	"Zlepši si toho víc! Ať nedostaneš!" radil mu Severa. 
	"Radši ne. To by mohlo být našim nápadné."
	U Růdlů se nad papírem se známkami vůbec nepozastavili. Mirek dostal řádný pohlavek za ty čtverky a zdálo se, že tím je to vyřízeno. . . 
	Ale u Peprnů byla vojna. Tatínek Pavlovi domluvil a maminka prohlásila, že se zajde přeptat na syna do školy. 
	"Nechci vidět, co tomu řekne babička," hubovala. "Víš, že se vždycky ptá na vysvědčení. Tři čtverky! To je hrozné! Helenka jí dělá jinou radost! Jistě má zase samé jedničky!"
	Helenka byla Pavlova sestřeníce. Učila se výborně a paní Peprnová ji vždycky dávala synovi za vzor. Jak u nich padlo jméno ,Helenka', Pavel se už ježil. Dnes však byl zticha, protože nechtěl ještě víc dráždit beztak už rozzlobené rodiče. . . 
	Přes pololetní prázdniny rozbouřené vlny opadly, rodiče se uklidnili a osvěžení chlapci se vrátili opět do školy. 
	Úderky Zdar, ÚP a Vpřed se daly do práce s novou chutí. Úderka Zmar se brzy vzpamatovala z pololetního otřesu. Vedena Severou bojovala proti pravým úderníkům se stupňovanou horlivostí. Jednou ,zapomněl' sešit ten, po druhé měl ruce špinavé onen, do školy nepřisel zase jiný - bylo těžko obviňovat. A když se ztracené body na konci měsíce února sečtly, byla z toho opět porážka třetí A. 
	"Prohráli jsme," řekl Jenda na schůzi třídní žákovské organisace, "protože někteří spolužáci jsou nedbalí. Je pravda, i úderky něco pokazily, ale to celkem nestojí za řeč." 
	"Bylo toho dost!" zvolal Severa. 
	"Nemáš právo mluvit, dokud se nepřihlásíš o slovo," napomenul ho rázně Jenda. "Jak jsem už řekl, nejvíce nás poškodili ti, co nejsou v úderkách. Mají nejmenší zlepšení v prospěchu, někteří se dokonce zhoršili. Odvedli nejmíň sběru a mají nejhorší docházku. Jejich vinou jsme ztratili nejvíc bodů v soutěži pořádku a čistoty."
	Severa se hlásí. 
	"Slovo má Severa," řekl Jenda. 
	"S těmi body bys to musel dokázat," zaútočil Václav. "Víme přece všichni, že moc bodů jsme ztratili i vinou úderníků."
	"Však říkám, že i mezi námi někteří ještě dělají chyby," bránil se Jenda. "Ale myslím, že je jasné, kdo zavinil největší ztráty." 
	"Říkáš ,myslím'. Ale chceš-li něco tvrdit musíš mít důkazy. Pěkně čemé na bílém!"
	"Důkazy, povídáš. . . ," opakoval Jenda a zamyšleně se podíval z okna. "Snad máš pravdu."
	"To tedy mám!" řekl sebevědomě Severa. "Ostatně porážka naší třídy byla zaviněna něčím jiným." 
	"Čím?" vyskočil Bednář. 
	"Tím, že u nás byly založeny úderky. Prosím, důkazy: V naší třídě je nejvíc úderek. Dalo by se tedy očekávat, že budeme na prvním místě. A zatím? Tři třídy jsou před námi! A v jedné z nich není ani jedna úderka!"
	"Úderky přece nic nepokazily!" rozohňoval se Jenda. 
	"A pokazily!" 
	"Co, prosím tě?" 
	"Rozeštvaly třídu na dva tábory, na úderníky a neúderníky. Kdyby nebylo úderek, učili bychom se radši."
	"Ty bys tedy chtěl, abychom je zrušili?"
	"Ano!"	
	"Nikdy!" vyhrkl Petr Slavík. 
	"Kdybyste všichni dělali to, co úderníci, kde by byla naše třída!" řekl pohněvaně Musil. 
	"Neurážej!" zvolal Růdl. "Děláme, co můžeme!"
	Úderníci se dali do smíchu. 
	Jenda musil zakročit. 
	"Hádat se nebudeme, kluci. Kdo chce mluvit, musí se přihlásit o slovo. A úderky zůstanou!"
	Severa se znovu přihlásil. 
	"Navrhuji, aby se o tom hlasovalo," řekl bojovně. 
	"Není třeba," odrazil útok Jenda. "Úderky tu jsou, osvědčily se - tož jaké hlasování?"
	"Bojíš se toho!"
	"Vůbec ne! Ale abys neřekl. . . kdo je pro to, aby byly úderky zrušeny?" 
	Patnáct rukou vyletělo jako na povel. Václav se spokojeně usmál. 
	"Kdo je proti tomu návrhu?"
	Dvacet rukou!
	"Kdo se zdržel hlasování?"
	Pět nerozhodných. 
	"Vyřízeno," řekl stručně Jenda. "A nyní se vrátím k těm tvým důkazům. . . Tedy ty bys měl rád všechno - černé na bílém?"
	"Velice rád!"
	"Tož to se může stát."
	Jenda se obrátil k učiteli, který seděl v poslední lavici a dělal si poznámky. 
	"Pane učiteli," řekl, "když jsme zahajovali pětiletku, pan ředitel nás vyzval, abychom podávali zlepšovací návrhy."
	"Ano. Máš nějaký?"
	"Navrhnu něco, co by naší třídě prospělo. Zaveďme si knihu
nebo sešit, kam bychom zaznamenávali dobré i zlé skutky každého žáka."
	"To je dobrá myšlenka," souhlasil učitel. "A jak by sis to představoval?"
	"Pro každého žáka by tam byly dvě strany. Na levou by se zapisovaly přestupky, na pravou dobré činy. Při vyučování by kniha ležela na učitelském stole. A když by třeba někdo zapomněl úlohu, přišel pozdě do školy, vyrušoval nebo něco takového, pan učitel by ho zapsal. Byla by to taková soutěž. Zvítězil by ten, kdo by měl nejméně zápisů na levé straně. 
	"A na pravou stranu?"
	"Tam by se zapisovaly dobré činy. Někdo se třeba začne učit tak pilně, že si zlepší o hodně prospěch. Jiný nasbírá moc odpadků. Někdo pomůže panu učiteli po vyučování při opravě pomůcek. Někdo -"
	"Už ti rozumím."
	"Máme to zavést, pane učiteli?"
	"Nu - pohovořte si o tom. Ať rozhodne třída." 
	Jenda chtěl dát hlasovat, ale už se zase hlásil Severa. 
	"Jsem proti tomu," řekl rázně. 
	"Jako vždycky!" zamračil se Jenda. "Jsi proti všemu, co navrhnu já. Ale tentokrát tě nechápu."
	"Pochopíš!"
	"Nepochopím! Vždyť v tom sešitě by byly důkazy, které tak chceš!"
	"Důkazy - snad. . . Ale takový sešit by nadělal víc škody než užitku."
	"Jak to?" 
	"Každý by chtěl mít samozřejmě co nejvíc zápisů na pravé straně a co nejmíň na levé." 
	"Však to by bylo v pořádku!"
	"Ale někdo by radši podváděl, jen aby nebyl zapsán na levé
straně!"
	"To by šlo těžko."
	"Prosím tě! Jako bys nevěděl. . . A za druhé: Někdo by konal dobré činy jenom proto, aby byl zapsán na pravou stranu."
	"Na to by se přišlo. Vždyť víme, jaký kdo je."
	Přihlásil se Zdeněk Burda. 
	"Musilův návrh je dobrý. V takovém sešitě bychom se viděli jak v zrcadle. Stačilo by se podívat na obě stránky."
	"A Severa by měl všechno černé na bílém!" zvolal Hančík. 
	"Jsem proti tomu! A myslím, že většina je také proti!"
	"Dobře, Severo," řekl Musil. "Budeme hlasovat. Kdo je pro to, abychom si sešit zavedli?"
	Ruce se zvedaly. Několik rychle, některé pomalu, váhavě. Musil spočítal hlasy. Bylo jich dvaadvacet. 
	"Kdo je proti?"
	Osmnáct. 
	"A nyní navrhujte, jak bychom sešit nazvali!"
	"Naše chování!" řekl Bednář. 
	"Světla a stíny," volal Burda. 
	"Černá kniha!"
	"Jací jsme!"
	"Obraz třídy!"
	Jenda psal návrhy na tabuli. Pak dal o každém hlasovat. Většina byla pro návrh, který byl dán až naposled:
	ZRCADLO. 
	"Posledním bodem dnešního programu," řekl Musil, "jsou připomínky pana učitele." 
	Vávra šel ke stolku u tabule: Třída ztichla. 
	"Vaše dnešní jednání, chlapci," mluvil pomalu a s důrazem, "bylo veltni poučné. Především je správné, že jste hovořili. o příčinách neúspěchu naší třídy. Sestavil jsem si předem tabulku, kdo zavinil ztrátu bodů. Dohadovali jste se, zdali to udělali úderníci nebo neúderníci. Nuže -"
	Otevřel poznámkový sešit a chvíli v něm listoval. Chlapci sledovali s napětím každý jeho pohyb. 
	"Nuže," opakoval třídní, dívaje se střídavě do sešitu a na žáky, "jedna pětina ztracených bodů připadá na úderníky. Zbytek, to jsou čtyři pětiny, zavinili ti ostatní."
	Členové úderek na sebe pohlédli a radostně se usmáli. 
	"Dále se mi líbilo, že sami hledáte cestu k nápravě. Musilův návrh se Zrcadlem nám jistě prospěje. Většina z vás rozhodla, že je zavedeme. Je to důkazem, že větší část třídy jde správnou cestou. Věřím, že se vám podaří přesvědčit a získat i ty ostatní."
	Někteří žáci zmateně klopily oči. 
	"Ale jednání Severovo," pokračoval Vávra, "zaslouží pokárání. Ne proto, že řekl veřejně své mínění. Ale nemůžeme souhlasit s tím, jak neukázněně vystupoval a jak se snažil stůj co stůj obvinit členy úderek. Muselo ti být přece jasné, Severo, že tvé tvrzení neodpovídá pravdě!"
	Poslední větu řekl učitel jako otázku i výzvu. 
	Severa mlčel. 
	"Tak ses domáhal důkazů," končil své připomínky třídní, "ale sám se podle toho neřídíš. Vypadá to, jako by ti vůbec nezáleželo na prospěchu třídy. A to je chyba."
	Toho dne šel Severa domů trochu zneklidněný. 

TRHLINA 

	Po odpoledním vyučování seděl učitel Vávra ve sborovně a opravoval domácí početní úlohy žáků z třetí A. 
	Vyučoval je matematice a byl jejich třídním teprve od začátku tohoto školního roku. Převzal třídu po učitelce, která odešla na jinou školu. 
	Dnešní prohlídku sešitů dělal velmi důkladně. Nejdříve opravil poslední úkol, pak prolistoval celý sešit. Srovnával jednotlivé stránky a viděl: tento žák se zlepšuje, tento zhoršuje, tento pracuje stále pořádně, onen kolísá. Každý ten sešit byl věrným obrazem svého majitele. 
	Nejdéle se zdržel u sešitu Pavla Peprny. První stránky byly téměř vzomé. Další však už byly neúpravné a z úkolů psaných po vánocích čišelo lajdáctví. Zřejmě byly psány ve spěchu, mnohé asi až ve třídě před vyučováním. Jenom dva poslední úkoly byly o něco lepší. 
	Prolistoval sešit ještě jednou. Kdyby Pavel chtěl, mohl by být dobrým žákem. Ale nechce se mu. Nemá dosti pevné vůle a vytrvalosti. Práci do školy odbývá a jen rychle za kamarády. Kdyby to byli kamarádi dobří, Pavel by se dal lehko strhnout jejich příkladem. Bohužel - našel si Růdla a Severu. Od vánoc je Vávra vidí stále jen spolu. I na sešitě je vidět to přátelství. 
	Pak se znovu dívá na poslední dva úkoly. Mohl by mít radost, že se Pavel lepší. Ale nemá. Vidí ho před sebou. Pavlova usměvavá tvář bývá nyní vážná, skoro ustrašená. Při vyvolání sebou trhne, do očí se nepodívá. . . 
	Dnes ráno ho Vávra zastavil na chodbě. 
	"Stalo se ti něco, Pavle?" zeptal se a zvedl mu sklopenou hlavu. 
	"Ne, pane učiteli," odpověděl spěšně, vylekaně. 
	Jeho oči však Vávru přesvědčily, že se přece jen něco stalo. Když byl hotov s opravou, oblekl si zimník a zamíříl k Peprnům. Promluví si o chlapci s rodiči. Přišla mu otevřít Pavlova matka. Když uviděla učitele, zarazila se. 
	"Ach, pan učitel! To je překvapení! Jistě jdete kvůli Pavlovi! Však se k vám chystám už od pololetí, ale vždycky mi do toho něco vlezlo," mluvila o překot, uvádějíc Vávru do pokoje. 
	Otec mu pokročil vstříc. "Že ten náš kluk něco provedl!"
	"Jdu si s vámi o něm trochu popovídat. Není doma?"
	"Před chvílí někam odešel."
	"Kam jinam než k Růdlům nebo k Severům. To jsou jeho největší kamarádi," vysvětlovala paní Peprnová. 
	"Vím," řekl učitel. "A - co soudíte: Jaký vliv na něho mají?"
	"No - Pavel se nikdy prací nepřetrhl. Ale od té doby, co se kamarádí s Růdlem a Severou, na učení by ani nesáhl, kdybychom my s tátou na to nedohlédli. Jenže člověk po každé nemá čas -"
	"Chápu," řekl Vávra, "ale nic se nedá dělat, musíte si ho všímat víc než dosud. Dnes jsem prohlížel jeho početní sešit. Má ho pošpiněný, utahaný, písmo nepořádné, výpočty často nesprávné. A v jiných předmětech to není lepší. Soudruzi si na něho velmi stěžovali. Z fysiky mu hrozí dokonce pětka."
	"To snad ne," lekla se paní Peprnová. "Ta ostuda!"
	"Dobře, že jste nám to přišel říci," řekl Peprna a energicky dodal: "Já si to s ním vyřídím, buďte bez starosti! Já mu dám kamarádů!"
	"Bylo by dobře, pane Peprno, kdybyste mu pomohl vypracovat takový denní pořádek. Aby věděl, kdy se má učit, kdy jít na hřiště. A hlavně ho naučit odpovědnosti. Že nesmí jít spát, dokud nemá všechno v pořádku na příští den."
	"Udělám to. Vždyť co by z kluka bylo!"
	"Přicházím ještě s jinou věcí," pokračoval učitel. "Pavel se mi zdá v poslední době nějaký změněný. Nepozorovali jste nic?"
	"Jak - změněný?" zeptal se Peprna. 
	"Není už tak živý a veselý. Vždycky byl samá legrace, a teď sedí v lavici jako zakřiknutý, s nikým téměř nepromluví, často ho zastihnu, jak hledí zamyšleně do prázdna."
	"Vidíš, táto!" zvolala paní Peprnová. "Včera jsem ti to také říkala a dal ses mi do smíchu!"
	"Já jsem na něm nic neviděl. A co by to mohlo být?"
	"Tak doma se mu nic nestalo?"
	"My nevíme o ničem!"
	"U takových chlapců stačí někdy malá, nepatrná událost - a už je celý život jakoby vyšinutý z normálních kolejí. Doufám, že ani u Pavla to nebude nic vážného. Musíme si ho víc všímat - vy i já." 
	Ještě chvíli hovořili o Pavlovi a o životě ve škole. Pak se Vávra rozloučil. 
	"Děkujeme vám, pane učiteli," tiskla mu paní Peprnová srdečně ruku.
	"A s tím učením na něho dupnu," dodal otec. 
	Večer na Pavla společně uhodili. 
	Začali zostra, ale chlapcem to nepohnulo. Pak mu mímě domlouvali. Mají přece na mysli jen jeho dobro, měl by se jim svěřit, vždyť nikdo na celém světě to s ním nemyslí tak dobře jako oni. Ubližuje mu někdo? Stala se mu nějaká nehoda? Ztratil něco? Co se mu stalo? Co? Ale Pavel mlčel jako dub. Když potom začali zase přísně, promluvil. Jeho hlas se chvěl:
	"Co ode mne chcete? Nikomu jsem nic neudělal, nikoho jsem neokradl, nic se nestalo - co vám mám povědět?"
	"Jestli v tom mají prsty tvoji kamarádi," řekl otec nakonec, "zarazím ti všechny vycházky. Ze školy půjdeš rovnou domů a pak už ani krok!"
	Při zmínce o kamarádech Pavel sebou trhl. Řekl to tatínek s nějakým úmyslem? Ví nebo tuší něco?
	Úzkostně se podíval na pobouřeného otce. Ale ten už zase přeskočil v hovoru jinam. Ne, ne, tatínek nemá tušení. . . 
	Nemá tušení o úderce Zmar. 
	Nemá tušení o všech nepěkných činech, které už provedli, ani o velkých plánech, které chce jejich úderka teprve uskutečnit. Bohudíky!
	Po večeři odešel do světnice. Má se učit zeměpisu. 
	Seděl nad knihou, ale neučil se. Zase propadl těm neradostným úvahám, které ho pronásledovaly už delší dobu. . . 
	To k nim přijela v sobotu po poledni jeho sestřenice Helenka. Pavel s ní chodil po městě, vypravoval jí o škole, ale hlavně poslouchal. Helenka byla stále myšlenkami v jejich škole v severomoravském pohraničí. Živě mu líčila, jak se u nich soutěží, jak jejich třída vítězí nad ostatními, jak je chtějí třídy dohonit, ale marně, jak její spolužačka přinesla za únor tři metrické centy papíru -
	"A představ si, Pavle," Helenčiny oči zářily nadšením jako dvě veliké hvězdy, "budeme první školou v celém okrese, která bude mít pionýrský oddíl! Víš, co to znamená?"
	"Já se vám divím!" ohrnul rty Pavel. 
	Helenka chtěla pokračovat ve svém chvalozpěvu, ale po Pavlově poznámce zapomněla zavřít ústa a překvapením se zastavila. 
	"Jak? Cos to řekl?"
	"Že se vám divím!"
	Proč?"
	"Že se vám chce mluvit o pionýrech a jásat nad starým papírem!"
	"A vy byste tu. . . nejásali?"
	"Kdepak! My a takové hlouposti!"
	Sestřenice na něho pohlédla nechápavě. 
	"Poslyš, Pavle, vy tu nesoutěžíte?"
	"Hm. . . také se našlo pár takových bláznů!"
	Helenka zmlkla. 
	"Pojďme už domů, Pavle," řekla po chvilce tiše. 
	Paní Peprnová se divila jejich brzkému návratu. 
	"Vždyť jste chtěli být venku až do večera!"
	"Ale. . . je tam chladno," řekla Helenka a pokusila se usmát. 
	Po večeři šla do světnice za Liduškou a málou Věrkou. Za chvíli se vrátila do kuchyně. Paní Peprnová připravovala moučník na neděli. Pavel seděl na stoličce a četl si. 
	"Tetičko, já pojedu hned ráno," řekla tak, aby to vypadalo nevinně a vesele. 
	Teta spráskla ruce. I Pavel přestal číst a zvedl překvapeně hlavu. 
	"Co ti to napadlo, děvenko? A co tak najednou? Vždyť jsme si řekli, že pojedeš až večer - no, to by tak vypadalo! Či se ti u nás nelíbí?"
	"Líbí se mi tu, tetičko. . . ale. . . už je mi smutno," řekla neobratně. Cítila, jak je to směšné - vždyť je jí čtmáct let a je na
návštěvě teprve půl dne. 
	"Tak z toho nebude nic, Helenko," řekla energicky paní Peprnová. "Koupila jsem už lístky na odpolední koncert, měla bys čeho litovat."
	Její ráznost Helenku zviklala. 
	Chvíli se s tetou bavila, pak odešla zase za děvčaty. 
	Pavel byl jako na trní. 
	Dlouho v kuchyni nevydržel. Vešel za Helenkou. . 
	"Poslyš, Helo. . . ," začal nejistě, "já jsem nemyslil, že jsi taková. . . urážlivá. Aspoň kdybych věděl, co tě tak dopálilo!"
	"Však ty víš!" řekla nadurděně. 
	"Že jsem nebyl pro ten sběr?"
	"A úderníkům jsi nadával bláznů!" vyhrkla. 
	"A copak je to něco jiného než bláznovství? Všude slyšíš jenom o budování! Samý sběr, samá brigáda, samá soutěž. Máme to na talířku každý den!"
	"No a -?"
	"Už toho mám až po krk!"
	"A tos toho už tolik udělal?"
	"Já?" rozesmál se Pavel."Ty jsi dobrá! Měla bys vidět, co my vyvádíme!"
	Vzpomínka na všechny ty ,švandy', které spáchal se Severou a Růdlem, Pavla tak rozehřála, že se rozpovídal. Vyložil Helence kdeco: jak byli za školou, jak zapomínají sešity, jak úznyslně špiní tabule. Povídal o Růdlovi, Nechutovi, o skvělém Severovi. . . Povídal a povídal a vůbec si nevšiml, jak se k tomu tváří Helenka. 
	Pohlédl na ni teprve, když si už nemohl na žádnou ,švandu'
vzpomenout. 
	Stála před ním hrdá, vzpřímená, jakoby připravená k útoku. 
	V očích jí poskakoval hněvivý plamének. 
	Pavel se ještě usmíval, ale už nejistě. 
	"Pavle!" vybuchla. "A to nechápeš, co děláš?"
	"Ty jsi hned jak sopka," řekl zmateně. 
	"Člověk by nevěřil, že něco takového je možné. My se tam poctivě učíme, máme úderky, zakládáme pionýrské oddíly, a vy tady -"
	Hlas se ji zadrhl. 
	"No . . . však my tu máme také nějaké úderky. ."
	"Ano, ale nadáváte jim! Posmíváte se jim! Chováte se jako nejhorší darebáci!"
	"No - no!"
	"Žádné no - no! Stydím se za to, že jsi můj bratranec!"
	Pavel se urazil a odešel do kuchyně. Jeho dobrá nálada byla ta tam. Měl zlost na Helenku i na sebe. Nemusel všechno vyžvanit. Holka je zblázněná do úderek - hned v jejich švandách vidí kdovíco!
	Ale - jsou to opravdu švandy?
	Znovu si začal vzpomínat na všechny povedené kousky úderky Zmar. A pojednou se mu nechtělo tolik smát. Ba ani usnout nemohl. . . 
	Druhého dne nepromluvil s Helenkou o úderkách již ani slova. 
	Oba se vyhýbali sebemenší zmínce o škole. A přece oba nemyslili na nic jiného. 
	Ani na koncertě neměl Pavel klidu. Viděl stále potměšilý výraz Severův a zlomyslné oči Růdlovy. Vybral si dobře kamarády? Co by jim řekla Helenka, kdyby je poznala?
	Pohlédl na její jasnou tvář. Ano, tam bylo světlo. A za jeho
přáteli - hluboký stín . . . 
	Světlo a stín. 
	Kde stojíš ty, Pavle?
	A je správné, že tam stojíš?
	Cestou s koncertu se mihl okolo nich Václav Severa. Projížděl se na kole. Když poznal Peprnu, vrátil se k nim velkým obloukem a v jízdě zavolal:
	"Ahoj, Pavle! Večer před záložnou! Přijdeš?"
	"Nevím. Asi ne."
	"Proč?"
	"Máme návštěvu!"
	Václav cosi zabručel a ujížděl dále. 
	"Vždyť já už budu pryč," připomněla Helenka. 
	"Já vím. Ale nechce se mi."
	"Kdo to byl?"
	"Severa."
	"Škoda, že jsem to nevěděla. Byla bych mu něco řekla!" 
	Po Helenčině odjezdu se Pavel změnil. Chodil stále na schůzky s Růdlem a Severou, ale už to nebyl ten starý Pavel. Když chlapci navrhli nějakou novou lotrovinu, nedal se do radostného pokřikování, jaká to zas bude švanda, jako to dělával jindy. Mlčel a chtěj nechtěj myslil na to, co by tomu asi řekla Helenka. Když se ho ptali, co soudí o jejich plánech, krčil rameny. A sám nepodal ani jeden návrh, jak zlepšit boj proti úderce Zdar. 
	Chlapci si brzy všimli této změny. . . 
	"Poslyš, Pavle," řekl jednou Severa, "s tebou se něco stalo. Skoro ani nemluvíš, v ničem nám nepomáháš -"
	Pavel chvíli sbíral odvahu, pak řekl:
	"Kluci, já nevím, je-li to správné. . ." 
	"To, co děláme." 
	Severa táhle zahvízdl. 
	"Ach táááák! Teď už tomu rozumím. Zkrátka - chceš nás zradit!"
	"Tož. . . zradít. . . Proč zrovna zradit? Ale. . . kluci, nechme toho!" vyhrkl náhle. 
	Co se napřemýšlel, jak jim to řekne! A už to bylo venku. Dodatečně celý zrudl a na chlapce ani nepohlédl. 
	"Čeho máme nechat?" zeptal se Severa zlostně. 
	"Ale. . . s tou úderkou Zmar."
	"Ty ses zbláznil, člověče!"
	"Nezbláznil, Vašku. Vůbec ne!"
	"Tak co vykládáš hlouposti?"
	"Myslím, že bychom měli -"
	"Stát se opravdovými úderníky, ne?" rozchechtal se Růdl. 
	"Třeba."
	Václav uchopil Růdla za ruku. 
	"Pojď, Mirku! A s tebou," obrátil se k Pavlovi, "jsme domluvili!" 
	Pavlovi bylo úzko. Cítil, že se octl v slepé uličce. Skoro litoval, že promluvil. Přidat se k úderce Zdar, když předtím proti ní tak bojoval, to se jaksi styděl. A být vyhozen z úderky Zmar, to znamenalo konec opisování. A bez opisování se neobejde. Propadl by. Vždyť se v několika předmětech drží jen tak tak nad vodou. . . 
	Uprostřed hlučící třídy byl Pavel bezútěšně sám. Severa a Růdl řekli svým přívržencům, že Peprna je zrádce. Celá skupina s ním přestala mluvit. Úderníci nevěděli, co se stalo, proto ho také nezvali mezi sebe. 
	Pavel se potácel mezi světlem a stínem. 
	Věděl, že věčně to tak nepůjde. Jednou padne rozhodnutí. Rozhodlo se to ještě před koncem března. 
	Před vyučováním vešel do třídy soutěžní výbor. Prohlídka sešitů a kapesníků. 
	Uderky měly své věci v pořádku. 
	Když přišli k Růdlovi, neměl kapesník. Pak se obrátili na Severu:
	"Kapesník, Severo!"
	"Nemám. Zapomněl jsem ho doma," odpověděl Václav s vyzývavým úsměvem. 
	Stejně to dopadlo u Nechuty a několika jiných. 
	Předseda výboru hbitě počítal. 
	"Vaše třída," řekl nakonec, "ztratila při dnešní prohlídce pětadvacet bodů."
	Okamžik bylo ve třídě ticho. 
	V té chvíli se to u Pavla prolomilo. 
	Vstal a za nepopsatelného úžasu celé třídy i soutěžního výboru řekl jasným, pevným hlasem:
	"Nesouhlasím!"
	"S čím?" divil se předseda. "Zde je všechno zapsáno, pojď si to přepočítat!"
	"Výpočty jsou správné, ale výsledek je neplatný."
	"Proč?"
	"Protože. . . ," Pavel se odmlčel a nabral dechu, "protože Severa - lhal!"
	Třída se rozvlnila. 
	Severa pobouřeně vyskočil. Střídavě se rděl a bledl. 
	"To je urážka!" vybuchl. "Dokaž to!"
	Peprna šel k Severově lavici, hmátl pod aktovku a vytáhl kapesník. 
	Severa se lekl, ale hned se vzpamatoval. 
	"Já jsem o něm nevěděl."
	"Nelži!" okřikl ho Pavel. 
	"Jak to vysvětlíš, Severo?" otázal se předseda. 
	"Nevím, jak se to mohlo stát." 
	"Ale já to vím," dodával Pavel neúprosně. "Když jste oznámili, že se bude prohlížet, schoval kapesník pod aktovku. Viděl jsem to!"
	"Tím se počet ztracených bodů sníží na čtyřiadvacet," řekl předseda. 
	"A možná, že by se snížil ještě víc," řekl Pavel a podíval se na Severovy kumpány, kteří zaražené klopili oči. "Ale řekl jsem jenom to, co jsem viděl." 
	"Jste jakási divná třída," vrtěl hlavou předseda soutěžního výboru. "Aby někdo tajně půjčil kapesník sousedovi, který ho nemá, to se nám už stalo. Ale tomuto nerozumím."
	"My tomu rozumíme," řekl Jenda. "A také si to hned vyřídíme!" Výbor odešel. 
	Sotva se zavřely dveře, Severa byl několika skoky u Pavla. 
	"Darebáku!" vykřikl zuřivě a jeho pěst už už měla dopadnout na Peprnovu tvář. 
	Ale již tu byl Jenda. Odrazil Váelavovu ruku a zvolal:
	"Opovaž se ho dotknout!"
	"Ty se do toho nepleť!" obořil se na něho Václav. 
	"A starej se o své!" vyštěkl Růdl, který se postavil po bok Severovi. 
	"Růdle, na místo!" zahřímal Bednář a už táhl zmítajícího se chlapce za límec. 
	Třída povstala jako na povel. Jedni se řadili k Jendovi, druzí k Václavovi. Zdálo se, že srážka je neodvratná. 
	Vtom se otevřely dveře. Do třídy vstoupil učitel. 
	"Co to znamená?" otázal se přísně, když viděl rozohněné chlapce. 
	"Ale nic, pane učiteli," řekl Jenda. "Máme tu nějaké třídní záležitosti. 
	Rozešli se na svá místa. 
	Sotva bylo po hodině a učitel odešel, Pavel rázně povstal:
	"Kluci, myslím, že toho podvádění a všeho možného už je dost. Přidávám se k údernikům. Kdo půjde se mnou?"
	Dobře si všiml již v hodině, že někteří přívrženci Severovi po výstupu s kapesníkem zakolísali. 
	Pět rukou se zvedlo. 
	"Utvoříme další úderku," řekl Pavel. "Jendo, zapiš si nás!"

	"Však můžeš někdy přijít, abych ti dal opsat!" vyhrožoval Severa. "Pak něco uvidíš!"
	"On nepřijde, Severo," pronášel klidně Jenda a zapisoval si jména nově přihlášených. "A aby nepropadl, o to se postaráme my, úderníci. A bez podvádění!"
	Téhož večera řekla paní Peprnová se zřejmou úlevou:
	"Poslyš, táto, tak se mi zdá, že s Pavlem už bude zas dobře. . . ."
	"Proč rnyslíš?"
	"Ze školy přišel celý rozesmátý, chvíli si dokonce hrál s děvčaty a zas je všechno samá švanda - a potom. . . sám, úplně sám, bez řikání - sedl si k učení!"
	Táta se spokojeně usmál. 
 

	BÁSNÍK

	Druhého dne po příhodě s kapesníkem sešla se úderka Zdar u Bednářů. Společně řešili obtížnou matematickou úlohu. 
	Když byli hotovi, rozpovídali se o Peprnovi. 
	"Bylo to od něho pěkné, že tak zakročil," řekl Jenda. 
	"Vždycky jsem si myslil, že Pavel je taková bačkora, co mu nakukáš, to udělá - a prosím!" přizvukoval Karel. 
	"A zrovna proti Severovi!" řekl uznale Petr. "Však Vašek zuří! Kdyby ses do něho, Jendo, nebyl dal, tak by si jich byl Pavel pár chytil!"
	"Ale pak by měl Vašek co dělat také se mnou!" řekl Karel. 
	"A vůbec -," rozohňoval se Petr, "měli bychom s ním zatočit. Vždyť jenom on kazí třídu."
	"A Růdl," dodal Karel. 
	"Růdl by nebyl takový, kdyby ho nepopichoval Severa," mínil Jenda. 
	Do pokoje vstoupil Miloš. 
	"O čem se bavíte, chlapci?"
	Karel mu pověděl, co se včera přihodilo ve škole. 
	"To mi nejde do hlavy. Jejich Eva je přece tak dobrá svazačka! Řeknu jí, aby na Vaška dohlédla. A vy mu také domluvte!"
	"S Vaškem není žádná řeč," mávl rukou Jenda. "Včera po vyučování jsem šel za ním. Ale marně! On se ze všeho vytočí, všechno zapře - však ani z třídního si nic nedělá!"
	"A co ostatní? Zlepšují se?"
	"Zlepšují. Většina třídy se učí a opisování také ubývá. Ale několik - takový Růdl, Nechuta, Mrázek - se drží Severy a kazí nám práci, kde mohou."
	"Oni také přestanou, tak jako Peprna," řekl přesvědčivě Miloš. "A zapisujete do kroniky, co teď ve škole prožíváte? Je to přece všechno zajímavé a poučné!"
	"Naše kronika!" pohrdavě se usmál Jenda. 	
	I Petr s Karlem ohrnuli rty. 
	"Není dobrá?"
	"Taková kronika a nic - to je jedno," řekl Karel. "Nikdo nechce do ní psát, pan učitel nás musí do toho nutit."
	"Však v každé schůzi se ptá: Kdo má něco do kroniky? A protože se obyčejně nikdo nehlásí, jednoduše nařídí: Ty napíšeš článek o tom a o tom, ty nalepíš obrázek z kulturního života, ty něco ze sportu -"
	"A proč to děláte tak neradi?"
	"Protože to na nic není! Pan učitel má kroniku ve svém stolku, na konci roku ji odevzdá panu řediteli, ten ji zavře do archivu - tak co z toho máme!" říkal rozhořčeně Petr. 
	"Tak si zapisujte sami - vaše úderka - co prožijete! Vždyť je toho dost!"
	"To máš těžké," namítal Karel. "My stejně víme, co jsme prožili, a když bychom psali jenom pro sebe, co by z toho měli ostatní?"
	"Však byste jim to mohli dát přečíst! Jednomu po druhém."
	"To neznáš naše kluky! Za týden by byl sešit jak salát!"
	Poiednou Petr zvolal:
	"Kluci, šlo by to! Ale jinak!"
	"Tak řekni!"
	"Mohli bychom vydávat časopis!"
	"Ale víš, co by to dalo dřiny? Každý měsíc by muselo vyjít aspoň jedno číslo -," řekl pochybovačně Karel. 
	Jendovi se však Petrova myšlenka zalíbila. 
	"Nemusel by to být časopis jenom úderky Zdar," řekl. "Mohly by se k nám přidat i úderky ÚP, Vpřed a ta, co dá dohromady Peprna." 
	"Ale co!" byl opojen svou myšlenkou Petr. "Vždyť by tam mohli psát i neúderníci! A vůbec - celá škola!"
	"Aspoň by se k vám rychleji přidávali ti ostatní!" zvolal živě Miloš. 
	"Byl by to časopis celé školy! Kluci, dejme se do toho!"
	Myšlenka je strhla. 
	Příspěvky by se jistě našly. Žáci z vyšších tříd by je oklepali na blány. Cyklostyl škola má. A češtinář Příhonský by jim rád poradil, kdyby to někde vázlo. 
	A nemýlili se. 
	Učitel Příhonský uvítal jejich návrh s pochopením. Domluvil se s Vávrou, s výborem školní organisace a za několik dní byla utvořena redakční rada. Každá třída vyslala do ní své zástupce. Členové rady si rozdělili úkoly: Byl tam šéfredaktor Horský ze čtvrté B, redaktoři jednotlivých rubrik - kultumí, politické, sportovní, hádankářské soutěžní - ,sazeči', kteří oklepávali příspěvky a rozmnožovali je, korektor, který měl na starosti jazykovou stránku uveřejňovaných příspěvků, a nezapomněli ovšem na funkci nejdůležitější - pokladníka. Učitelský sbor byl zastoupen češtinářem Příhonským a vedoucím učitelem žákovské organisace Vávrou. 
	Když se měla rozhodnout třetí A, které zástupce vyslat do redakční rady, nerozpakovala se ani okamžik. Kdo jiný by to mohl být - kromě Musila - než třídní spisovatel, básník Zdeněk Burda, člen úderky ÚP! Slohové úkoly míval vždy na jedničku, recitovat uměl lépe než Karel Bednář - a to už bylo co říci, přečetl tolik básní jako půl třídy dohromady. A hlavně - dovedl sám skládat básně. Některé byly dokonce uveřejněny v časopisech pro mládež. Pořádala-li třída nějakou besídku, Burda měl hned po ruce vhodné verše. Nenašel-li je v knihách, napsal je sám. 
	Velké množství básní znal zpaměti. On je však nejen znal, nýbrž dovedl jich také vhodně použít.  
	V hodině literámí výchovy vypravuje učitel o hudebnosti českého verše. Když všechno vysvětlí na několika ukázkách, táže se:
	"Znáte sami nějaký příklad?"
	Všichni mlčí, jen Burda okamžitě zvedá ruku:
	"V Máji od Karla Hynka Máchy je mnoho hudebních veršů. Na příklad v místě, kde odsouzenec hledí k oblakům, která plují po obloze. Vězeň je žádá, aby na své pouti pozdravovala jeho zemi:

	Ach, zemi krásnou, zemi milovanou, 
	kolébku mou i hrob můj, matku mou, 
	vlast jedinou i v kolébku mi danou, 
	širou tu zemi, zemi jedinou!"  

	Vysype to jako z rukávu, jako by se byl na toto vystoupení důkladné připravil. 
	"Výborně, Burdo!" chválí ho Příhonský. "Mohl bys nám povědět, v čem záleží hudebnost těchto veršů?"
	A Zdeněk vysvětluje. . . 
	Když připravovali první číslo školního časopisu, jemuž dali název "Mládí buduje", řekl šéfredaktor Burdovi:
	"S básněmi spoléháme na tebe, Zdeňku. Nemáš něco?"
	"V neděli jsem jednu napsal. Počkej, mám ji tady. Můžeš se podívat, jestli se hodí."
	Zdeněk sáhl do kapsy, vytáhl popsaný papírek a četl:

	Píseň mládí 

	Nové síly nastupují, 
	nový život nastává, 
	víra v lepší světa příští
	chuti k práci dodává. 

	S vírou a odvahou, 
	s písničkou jásavou
	kráčíme vpřed - 
	cesta nás neleká, 
	vždyť s vírou v člověka
	krásný je svět!

	Padly hradby mezi námi, 
	všichni máme jeden cíl:
	vybudovat svornou prací, 
	co včerejšek rozbořil. 
	
	S vírou a odvahou, 
	s písničkou jásavou 
	kráčime vpřed - cesta nás neleká, 
	vždyť s vírou v člověka
	krásný je svět!

	"Ta se ti povedla, Zdeňku!" řekl uznale Horský."Je to skoro jako písnička!" 
	Báseň se v redakční radě velmi líbila. I češtinář byl spokojen. 
	Rukopisy se scházely dosti rychle. Byly mezi nimi sice i příspěvky slabé, ba bezcenné, ale většinou to byly články dobré úrovně, které zachycovaly rušný tep nového života ve škole. Úvodní článek napsal ředitel školy.
	"Jenom básní je málo," řekl šéfredaktor, když bylo číslo připraveno k tisku. "Rukopisů je sice dost, ale jsou to jen rýmovačky. Jediná, kterou jsme zařadili, je Burdova ,Píseň mládí'"
	"To nevadí," řekl zástupce druhé B. "Básně stejně nikdo nečte!" 
	Redakění rada se s porozurněním usmála. Jen češtinář se trochu zamračil a šéfredaktor řekl:
	"Podle sebe nesmíš soudit celek, Jandero! Znám dost chlapců, kteří čtou básně se zájmem."
	"U nás jich moc není," trval na svém Jandera. 
	"Časopis nevydáváme jenom pro vaši třídu, ale pro celou školu. Proto myslím, že by tam měly být aspoň dvě básně. Kdo s tím souhlasí?"
	Většina zvedla ruce. 
	"Tak napiš ještě něco, Burdo! Ale udělej to dnes! Zítra začneme tisknout. Uděláš to, viď?" obrátil se Horský na Zdeňka. 
	"Nevím. Ono to vždycky nejde. A o čem?"
	"No," zrozpačitěl šéfredaktor. "Budovatelskou máme. . . o životě ve škole je dost článků. . . to už nechám na tobě. Snad něco z přírody."
	"Zkusím to."
	Po návratu ze školy se Zdeněk zavřel v pokoji a přemýšlel, o čem by psal. Z přírody. . . O zasněženém lese, to by mohlo být pěkné. Třeba tehdy, o vánocích - šel s kamarády sáňkovat na lesní cestu. Když tam přišli, zůstali jako očarováni. Větve stromů se ohýbaly pod tíhou čerstvě napadlého sněhu. . . Les byl jako zakletý, ani větvička se nepohnula. . . Jako v pohádce - ano, takovou ,Zimní pohádku' by mohl napsat -
	Uchopil tužku, ale náhle se zarazil. Zimní pohádka? Vždyť už bude jaro! A komu by se chtělo číst na jaře verše o zimě? Proč psát o mrtvém tichu zímy, když jaro je tak veselé, bujné - plné života?
	Ano, něco o jaru!
	Dlouho seděl, aniž mu co napadlo. Ne a ne začít. Když si konečně řekl první dva verše - Zima prchla v dálku, jaro už je tu - nemohl najít vhodné rýmy. 
	Přeškrtl napsané verše, odhodil tužku a začal chodit po pokoji. A to se mu stane zrovna dnes, když je o báseň požádán! Jindy má za hodinu verše jedna radost!
	Znovu usedl ke stolu. Co mu pomůže nadávání? Zítra se bude tisknout, zítra musí být báseň dodána redakci. A něco z přírody. Sluníčko začíná hřát, děti skotačí, stařenky se usmívají, dědečci vycházejí na zahrádku, modrá obloha je bez jediného mráčku - něco takového! Skřivánek, sněženky, fialky- 
	Krutá vláda strašné zimy - konečně se zlomila. . . ne! Takhle to nejde!
	Sluníčko jde po obloze - ptáci pěkně zpívají - a stařenky i stařečci - nové jaro vítají. . . 
	To by se mu Horský poděkoval!
	Škrt! Škrt!
	Což nesvede nic lepšího?
	Zapraskaly ledy - zahučely lesy - dětičky. se ptají - kde jsi, jaro, kde jsi?
	Opravdu, jako by učaroval! Horský si myslí, že Zdeněk přinese bůhvíjakou ódu na jaro - a tu máš: zahučely lesy - - - vždyť je to stejně z písničky!
	Odhodil tužku po druhé. Když to nejde, tak to nejde! Ale co bude zítra, Zdeňku? Celá škola tě považuje za básníka: Učitel Příhonský tě vybízí, abys poslal své verše do ěasopisů. Kluci v tobě vidí příštího Erbena, Vrchlického nebo Wolkera. Mohl bys zítra říci tak beze všeho: Nešlo mi to? Dovedeš si představit ta zklamání?
	Ne, ne, nesmí se vzdát! Copak by oni mohli pochopit, že báseň musí z člověka vytrysknout jako. . . jako třeba smích, výskot, jásot. . . jako pláč nebo sten. . . jako touha, jako tvrdé odhodlání - ale že nelze říci: Sedni a piš! Ne, nikdy by nepochopili. Pro ně by bylo jasné: Zdeněk Burda byl básník, ale už není. Měl napsat báseň z přírody a nedovedl to. Tož jaký básník?
	Myšlenky se honily v divokém reji. 
	Vyjděme do lesa - srdce nám zaplesá - úchvatné, Zdeňku, můžeš také plesat nad krásou svých veršů --
	Ani jsme se nenadáli, přišlo jaro z daleka - všechno se dnes proti Zdeňkovi spiklo, jeden verš je horší než druhý. 
	"Zdeňku, spat!" zazněl z kuchyně maminčin hlas. 
	Pohlédl na hodinky. Deset hodin! To se už s tírn lopotí tak dlouho, a pořád nic, a úkoly čekaji -
	"Za chvilku, maminko! Mám ještě počítat několik příkladů!" 	"Tak jen ať to netrvá do půlnoci!"
	"Deset hodin! A na papíře pár nepodařených veršů! Básnická sláva se zítra rozplyne jako bublina. . . Šlo by také. . . nejít do školy! Ne. . . to neudělá! To by byl pěkný úderník!
	Nezbývá nic jiného než báseň napsat. A hodiny letí, minutová ručička utíká jako zběsilá - už bude jedenáct, maminka šla dávno spat, celý dům spí, jenom on, Zdeněk, básník - jaro, jaro, jaro -
	Což tu bude sedět do rána? I to by udělal, jen kdyby věděl, že něco kloudného napíše. Ale s takovou?
	Jeho zoufalý pohled spočinul na knihovně. Vzal do rukou starou zažloutlou knihu básní s názvem Výbor české poesie. Byl to objemný svazek, který obsahoval verše starších básníků, rozdělené do několika oddílů: Příroda. Vlast a národ. Člověk. . . . Tatínek mu ji o vánocích přivezl z pražského antikvariátu. 
	Zdeněk se začetl do oddílu Příroda. Jak je to jednoduché: Přilítlo jaro z daleka a všude plno touhy, vše tlačilo se k slunci ven, že snilo sen tak dlouhý. - Nikde nic, všechno tak prosté - a zkus to ty! Tohle už je složitější: Já, země, tobě nezávidím ty květy, které všady vidím, má duše tobě rovna v jaře - má písní dost. - - - A tu je zase tak prostá, přímo dětská: Až se jaro vrátí, ó, to bude ráj! Zelenat se bude celý širý kraj. 
	To bych asi také dovedl, myslí si Zdeněk. Vždyť je tu vlastně všechno, o čem jsem chtěl psát: jaro, slunce, skřivánek - 	Náhle se zachvěl. Kniha je stará, verše jsou dávno zapomenuty. Což - aby - -?
	A měl by po starosti!
	Byla již půlnoc, když zhasínal. Byl spokojen. Už usínal a stále mu ještě zaznívalo: Až se jaro vrátí, ó, to bude ráj. . . 
	Ráno bylo mnohem střízlivější než půlnoc. Celá věc se objevila Zdeňkovi v docela jiném světle.
	Má? Nemá?
	Ale představa, že by klesl v očích spolužáků, byla silnější než výčitky svědomí. 
	Do školy šel pevně rozhodnut. 
	Již před vstupem do třídy zaslechl hlasité výkřiky. Co se tam děje? Chlapci byli namačkáni u veliké nástěnky. Objevila se tu do rána jako překvapení úderky Vpřed. 
	V pravém rohu byl drobný nápis: Šídlo třetí A. 
	Vydává úderká Vpřed. Celá plocha nástěnky byla rozdělena na dvě poloviny. Přes levou byl velký nápis: TAK JSME PRACOVALI, přes pravou TAK PRACUJEME. 
	V levé bylo nakresleno několik chlapců v lavicích. Psali úkol. Jeden nahlížel k sousedovi, druhý se díval dozadu, třetí měl otevřenou knihu na kolenou a díval se do ní, čtvrtý otvíral tahák, každý nějakým způsobem podváděl. 
	V pravé polovině byla také skupina chlapců. Psali rovněž úkol, ale jaký rozdíl! Seděli na svých místech klidně, ukázněně. Bylo vidět, že pracují soustředěně a samostatně. 
	Ve spodní části byl malý hlouček, který se zmateně a nerozhodně o něčem domlouval. Jedni pohlíželi ke skupině vpravo, jiní ke skupině vlevo - a pod nimi byl nápis: A CO MY? ? ?
	"Kluci, to se vám povedlo!" opakoval už po několikáté Jenda Musil. "A komu to napadlo?"
	"Tož komu," usmíval se spokojeně vedoucí úderky Vpřed. "Měli jsme schůzku a tam jsme to upekli."
	"Ale ty figury!" nemohl se vynadívat Peprna. "Ty uši! A ty rozcuchané vlasy! Toto je zas jednou švanda!"
	"Takové Šídlo nám pomůže víc než bůhvíjaké přemlouvání!" volal nadšeně Bednář. 
	Burda se díval na pravou polovinu nástěnky. 
	TAK PRACUJEME . . . 
	Šídlo . . . 
	Údemíci pracují samostatně. Poctivě. Bez podvádění. I on je úderník. I on se zavázal, že bude pracovat poctivě. A báseň?
	Zastyděl se až do krve. 
	Ve dveřích se objevil šéfredaktor. 
	"Je tu Burda?"
	"Ano!" 

	"Neseš?"
	"Nesu!"
	"Výborně! Někteří kluci mají volno - je náboženství - hned to dáme na blánu!"
	"Je to o jaru, jak jsi chtěl," podával mu báseň Zdeněk. A hlasem plným úlevy a náhlého osvobození dodal: "Ale není to moje báseň. Nemohl jsem nic napsat, nějak mi to včera nešlo. Přinesl jsem báseň ,Až se járo vrátí' od Josefa Václava Sládka."


NOVÝ ZÁVAZEK

	Byla to radostná chvíle, když první číslo školního časopisu konečně vyšlo. Ředitel školy vyzval třídní kolportéry, aby si přišli do ředitelny pro výtisky. Ti se pak vraceli do svých tříd s takovým výrazem pýchy, jako by školní časopis byl jejich dílem. 
Chlapci se hned dali do čtení. Přelétli článek ředitele a pak to začalo:
	"Kluci, podívejte se, Jenda píše o úderce Zdar!"
	"A tu je báseň od Zdeňka!" 
	"Úderka ÚP má článek o sběru papíru!"
	"A úderka Vpřed o nástěnkách!"
	"Čtvrté třídy tam mají jenom dva příspěvky!!
	"Druhá A ani jeden!"
	"Mně se líbí ta báseň Sládkova. Hned má člověk jarní náladu!"
	"Však tu tam dala také naše třída! Viď, Zdeňku!"
	"Naše třída vede!"
	Dlouho to trvalo, než se uklidnili. 
	Pavel Peprna listoval s očima na stopkách. Také poslal příspěvek a čekal, kdy ho uvidí. Ruku měl zvednutu - to jak se chtěl plácnout do stehna a radostně vykřiknout: "Páni, to je švanda!"	Ale obracel stránku za stránkou a jeho jméno se neobjevovalo. Ruka zůstala zvednuta až k poslední stránce. Pak místo veselého plácnutí pomalu klesla a místo bouřlivého "Páni, to je švanda!" zaznělo tíché a zklamané: "Tak nic. . ."
	Ale to by nebyl Peprna, aby se dlouho trápil! "Co se dá dělat," myslil si, "také mi mohlo napadnout, že kluky nebude zajímat, jak jsem lezl přes plot k sousedům na hrušky. Po druhé se pustím do něčeho rozumnějšího."
	Setřásl se sebe rozladění a rozhlédl se po třídě. Všichni ještě byli skloněni nad časopisy. Náhle zvedl hlavu Severa a vykřikl zlostně:
	"To je protekce! Já jsem poslal pěkný příspěvek, a není tu nic!" Ale Burda zakročil:
	"Žádná protekce, Severo! Podívej se do rubriky Redakce odpovídá - tam se o sobě dočteš!"
	A dočetl se nejen Severa, aIe i ostatní. 
	Severa, III. A: Tvůj příspěvek je slohově obratný, ale s obsahem redakce nesouhlasí. Pošli něco jiného!
	Růdl, III. A: Kdo chce psát do novin; musí znát český pravopis. 
	Peprna, III. A: Nehodí se!
	Když Pavel uviděl ta dvě stručná slovíčka, jen mávl rukou. 	"Peprno, tobě to dali vypít!" smál se Nechuta. 
	"Kdo nic nedělá, nic nepokazí, Letče," odpověděl klidně. 	Růdl se Severou láteřili společně:
	"Obsah! Obsah!" hučel Severa. "Jak jim člověk nepíše o úderkách, tak po tom nic není. No ovšem! Samá úderka! Už je z toho člověku nanic!"
	Jendu upoutal článek Lacigův. Měl název: Nepůjde to? Laciga si v článku stěžoval, že v jejich třídě jsou stále jen dvě úderky a s neopisováním to úplně selhává. Článek končí: "Obracím se na všechny úderky naší školy: Poraďte, co máme dělat, aby náš boj o samostatnou práci vedl k úspěchu!"
	"Jendo, přečti si článek od Lacigy!" zavolal na Musila Bednář. 
	"Právě jsem ho dočetl."
	"Co tomu říkáš?"
	"O hlavní přestávce si s ním promluvíme." , 
	"Nebude lepší, když za ním půjdeme už s hotovým návrhem?"
	"Jak myslíš," svoloval Jenda. 
	Po vyučování se sešla úderka Zdar u Slavíků. Nejprve se společně naučili fysice, pak dal Jenda Petrovi diktát. Karel si zatím skládal slohovou úlohu. 
	Když byli hotovi, rozhovořili se, co poradit Lacigovi. 
	"Co kdyby si udělali seznam žáků, pověsili jej na zeď a do něho udělali čárku každému, koho uvidí podvádět?" navrhoval Petr. 
	"To by neškodilo zavést i u nás. Kluci by si pak rozmyslili podvádět, když by viděli, jak jim přibývá čárek," schvaloval návrh Karel. 
	Ale Jenda odporoval. 
	"Možná, že by to trochu pomohlo. Ale kluci by nepodváděli jen ze strachu před čárkami."
	"A co na tom?
	"To by nebylo správné."
	"Podívejte se, kluci, nejvíc nám pomáhá soutěž. Nešlo by to i v té samostatné práci nějak se soutěží?" pohlédl na oba tázavě Petr. 
	"To asi ne," trochu se pousmál Jenda. 	. 
	"A co by ne! Myslím, že soutěžit jde ve všem!" řekl rozhodně Karel.
	"Jak bys to chtěl udělat?" řekl zvolna Jenda. Ale vtom se ťukl do čela a živě zvolal: "Už to mám!"
	"Řekni!" vyzvali ho oba. 
	"Uděláme soutěž v poctivé práci mezi třetí A a třetí B. Pomůže to oběma třídám!"
	Druhého dne vyhledali Lacigu a sdělili mu svůj plán. Pak šli všichni čtyři za učitelem Vávrou. 
	"Pane učiteli," začal Jenda, "v našich třídách se stále ještě podvádí. Proto k vám přicházíme s návrhem." 
	"S jakým?"
	"Abyste uspořádal mezi našimi třídami soutěž v poctivé práci."
	Učitel pokýval hlavou: "Mohlo by se udělat něco takového."
	Jenda se rozpovídal. Chlapci ho doplňovali a učitel Vávra usměrňoval jejich nápady. 
	"Je to od vás pěkné, že jste přišli s takovým návrhem sami," loučil se s nimi. "Tato akce je opravdu pozoruhodná. Nepochybuji, že u nás mnoho zlepší."
	Druhého dne po vyučování si pozval obě třídy do kreslírny.
	"Chlapci," řekl jim, "po dohodě s některými z vás jsme se rozhodli, že uspořádáme mezi třetí A a třetí B soutěž v poctivé práci. Ten, kdo se do ní přihlásí, se zaváže, že nebude žádným způsobem podvádět. Nebude opisovat, napovídat, domácí úlohy bude pracovat opravdu doma -"
	Potom jim oznámil další podrobnosti o soutěži. Dá se očekávat, že někteří nebudou mít dost síly, aby vydrželi. Třebaže budou mít ty nejlepší úrnysly, někdy podvedou. Nuže - pro takový případ nebude ve třídách žádný policejní dozor. Kdo podvede, přijde za zvoleným důvěrníkem sám od sebe a oznámí mu, že se dopustil podvodu. Zvítězí ta třída, která bude mít méně zápisů. Kdo je pro to, abychom tu soutěž uspořádali?
	Hlásili se všichni. 
	Zapisování těch, kteří se přihlásí, že podvedli, vzali si na starost předsedové třídních organisací Musil a Laciga. 
	"Kdy soutěž začne a kdy skončí?" tázali se někteří. 
	"Začne zítra a skončí na konci školního roku."
	Několik obličejů se protáhlo zklamáním. Čekat tak dlouho na výsledek?
	Učitel jim však vysvětlil, že výsledky budou oznamovány každý měsíc. 
	"Pane učiteli," tázal se Vojta Malínský z třetí B, "a co když někdo podvede a nepřihlásí se?"
	"Pak se musí vyrovnat se svým svědomím," odpověděl vážně učitel. "Ale já vám důvěřuji."
	Severa s Růdlem seděli v poslední řadě. Po těchto učitelových slovech zatahal Severa svého druha za kabát: "Jenom blázen by se přihlásil!"
	A tak začala soutěž v poctivé práci . . .
	Hned v prvních dnech se vyskytly rozmanité starosti. 
	"Pane učiteli," přiběhli za učitelem Vávrou dva chlapci. "My se tu nemůžeme dohodnout. Včera jsme byli v zájmovém kroužku ruštiny. Jsou tam i žáci z druhých tříd. Tady Standa napověděl komusi z druhé třídy a teď se se mnou hádá, že to není podvod!"
	"Nemůže to být podvod!" horlil napadený. "Napověděl jsem, nezapírám. Ale to přece nebyl nikdo z naší třídy nebo z třetí A!
A soutěží jenom naše třídy!"
	"I to je podvod," řekl učitel. "Pro dnešek se nemusíš dát zapsat, když jsi to nevěděl, ale pro příště si to pamatuj! Zde přece nejde ani tak o tu soutěž, jako o čestný závazek, že nebudeš podvádět, tedy ani napovídat!"
	Nebo s těmi domácími úlohami!
	"Pane učiteli, co s tím máme udělat?" otázal se jednou při vyučování Bohuš Jirečků. "Byl u nás včera Toník Vlachynský, abych mu půjčil geometrickou úlohu, že tomu nerozumí. Ve třídě se na to přišlo a teď jedni chtějí, abych se dal zapsat já, druzí, že Vlachynský - a někteří dokonce, že se máme dát zapsat oba!"
	"Oba," řekl učitel."Měl jsi mu vysvětlit, čemu nerozuměl, ale rozhodně nedávat opsat."
	Za několik dní po vyhlášení soutěže vešel učitel Vávra do třetí B o hlavní přestávce. Třída hlučela a Laciga stál před lavicemi jako sršeň. Když uviděl učitele, zmlkl a váhavě šel na své místo. 
	"Co je, Lacigo?" otázal se učitel. 
	"Ale. . . vyšetřujeme takovou věc. V první hodině jsme měli písemku z chemie. Třetí A píše ji teď a už ví, které otázky jsme měli. Je samozřejmé, že budou mít mnohem lepší známky než my, protože o přestávce se mohli připravit. Někdo z naší třídy jim to řekl. Máme určité podezření. Vyzval jsem třídu, aby se vinník přihlásil, ale není nikoho."
	"Nu, tak to dořešte!"
	Laciga šel opět před lavice. 
	"Tak. . . vyzývám vás znovu: Kdo to prozradil, ať má tolik cti a přihlásí se!"
	Třída mlčí. 
	"Prohlašuji," naléhá Laciga, "že se mu nic nestane. Chceme prostě, aby se přihlásil."
	"Tak máte podezření?" táže se učitel, když se zase nikdo nepřihlásil. 
	"Ano!" volá půl třídy. 
	"Vyzvěte ho tedy přímo, ať se ospravedlní!" radí učitel. 
	"To právě nechceme!" odporují. "Ať to napraví sám!"
	"Já bych postupoval jinak. . . Podívejte se: Když se vinník nepřihlásí, vznikne mezi vámi nedůvěra. Bureš si bude myslit na Kováříka, Pospíšil na Navrátila. Já, kdybych měl na někoho podezření, otázal bych se ho přímo."
	Třída nesouhlasí a vede dále svou: "At se přihlásí sám!"
	Zvoní konec přestávky a pomalu vstává Kovářík. 
	"Tak vida!" obořují se na něho někteří. "A to dalo tolik práce!"
	"Ale já jsem jim neřekl otázky," brání se Kovářík. "Jenom jsem prozradil, že je to z poslední látky."
	Učitel se chytá stopy. 
	"Kdo řekl třetí A něco takového jako Kovářík?"
	Vstává sedm chlapců. Každý z nich na sebe žaluje, ale stále jen takové všeobecné označení - ,z poslední látky'. 
	"To není ono, pane učiteli," vrtí hlavou Laciga. "Oni to věděli docela přesně. To jirn někdo musel vyzradít podrobně!"
	"Tak, chlapci, tím se kruh velmi zúžil," pokračuje učitel a těm, kteří stáli, řekl: "Kdo prozradil jenom všeobecně, že to bylo z poslední látky, může si sednout."
	Šest chlapců si sedlo. 
	Sedmý - Valenta - zůstal stát. 
	"Byls to ty, Valento?" táže se učitel. 
	"Ano."
	"No tak! A je to!" povídá stručně Laciga a jde si sednout. 
	"Je to žák," táže se učitel, "na kterého jste měli podezření?"
	"Ano!" volají jedni. 
	"Mohl se přiznat dávno a nezdržovat!" zlobí se druzí. 
	Valenta stojí mlčky, zarputile, vzdorovitě. A přece je vidět, že má na krajíčku. 
	"Jen by mě zajímalo," vstává ještě jednou Laciga, "proč jsi jim to prozradil?"
	"Proč? Však si vzpomeňte, kolik nám toho říkávala třetí A! A to vám bylo dobré!" 
	"Ano!" zlobí se Laciga, "ale to bylo před soutěží!"
	Po ukončení hodiny šel Vávra za učitelem chemie. Chtěl mu
oznámit, co se právě dověděl v třetí B. 
	Chemik však začal první:
ioo

	"Můžeš mít radost ze své třídy, soudruhu! Představ si, co se mi stalo! Chtěl jsem dát písemnou práci a vtom přijde Musil a povídá: ,Pane učiteli, nadiktujte nám jiné otázky, než měla třetí B. My už víme, co oni psali!"
	Závazek o poctivé práci plnili každý podle své povahy. Bylo mezi nimi ještě několik takových, kteří se přes vnitřní rozpory přehoupli s podivuhodnou lehkostí. Občas je pošimralo cosi jako výčitka, ale to bylo jen na povrchu. Otřásli se a pak podváděli dále. Nikdo je nenutil, aby se přihlásili, tak se nepřihlašovali. 
	Když bylo těch případů již několik, sešly se obě třídy ke společné poradě. Řídili ji Musil a Laciga. 
	"Kluci, někteří jste podvedli a nepřihlásili jste se," řekl Musil. 
	"Jak to můžeš vědět?" ozval se Nechuta. "Řekli jsme si přece, že tu nebude žádné policajtství. A jestli to víš, pak jsou ve třídě špicli. A to je horší než všechny podvody."
	"Ve třídě nejsou žádní špicli," ohradil se Jenda. "Ale podváděli jste tak okatě, že to víme všichni."
	"Tak co s tím?"
	"Právě proto jsme se sešli. Musíme to nějak skončit," řekl Laciga. 
	"Tak - kdo podvedl a nepřihlásil se, ať vstane," vyzval je Musil. Vstávali pomalu, ostýchavě. Z obou tříd jich bylo devět. 
	"Proč jste se nedali zapsat?" Mlčení. Rozpačité úsměvy. 
	O slovo se hlásil Peprna:
	"Já si myslím, že ta soutěž má chybu."
	"Jakou?"
	"Že se podvod netrestá."
	"Správně!" ozval se Bednář. "Já jsem si hned myslil, že to bez trestů nepůjde."
	Mnoho žáků se přiklonilo k Bednářovi. I Laciga. 
	Jenda však trval na tom, aby soutěžili bez trestání. 
	"Vidíš sám, že to nejde!" řekl Bednář. "Tak prosím: Devět se přiznalo, že opisovali - někteří se ani teď nepřihlásili - a co se stalo? Nic! Nepřihlásili se, zapsáni nejsou, potrestáni nebyli - tak příště budou opisovat zas! Má to smysl?"
	"Než tak soutěžit, tož radši tresty!" přizvukoval Laciga. 	"A já jsem proti trestům!" opakoval Jenda. 
	"Ale jak potom chceš zabránit podvádění?"
	"Vy jste moc hr! Všechno byste chtěli mít do rána. Ale ono to půjde! Uvidíte!"
	Do ticha, které zavládlo po těchto slovech, zaútočil Severa:
	"Navrhuji, abychom soutěž zrušili. Stejně není k ničemu!"
	"Ty bys chtěl zrušit všechno!" obořil se na něho Jenda. "Úderky, sběr, soutěž o poctivou práci -"
	"Dal jsem návrh," řekl Václav. "Myslím, že je tvou povinností, abys dal o něm hlasovat!"
	"Vždyť už jsme jednou hlasovali a tys byl také pro!"
	"Tehdy ještě nikdo nevěděl, o co jde!"
	"Tak dobře," svolil po chvilce váhání Jenda."Budeme hlasovat. Kdo je pro to, aby soutěž pokračovala?"
	Hlásilo se více než tři pětiny chlapců. 
	"Na něco tě upozorňuji," řekl Bednář. "Pro soutěž hlasují i někteří z těch, co podvedli a nepřihlásili se."
	"Já vím," usmál se Musil. "A to je dobře."
	"Jak to?"
	"Řekli si, že teď už podvádět nebudou. A jestli podvedou, tak se jistě přihlásí!"
	"No nevím," zapochyboval Karel."Já bych nebyl tak důvěřivý jako ty."
	Hned ňásledujícího dne se ukázalo, že Musilovo stanovisko bylo správnější. 
	Psali diktát. 
	Po rozdání sešitů Randýsek - jeden z těch devíti, kteří se dříve nepřihlašovali - vstal se svého místa a sedl si do prázdné lavice. 
	"Proč to děláš, Randýsku?" otázal se učitel Příhonský. 
	"Aby mě nic nesvádělo." 
	Randýsek míval na diktátě nedostatečnou. Postupoval do vyšších tříd jenom proto, že se jinak pilné učil. 
	Když potom diktát opravovali, třída zůstala ohromena. Randýsek měl dostatečnou. 
	"Jak je to možné?" ptali se chlapci. 
	"Snad bych vám to mohl vysvětlit, řekl učitel. "Dokud Randýsek opisoval, býval rozčilen a rozrušen, podaří-li se mu opsat. Při tom nadělal mnoho chyb. Posledně však, když pracoval samostatně, mohl se klidně soustředit na práci - a vyhrál to."
	Tato příhoda zapůsobila na několik chlapců, kteří dosud spoléhali na podvod. Což kdyby to také zkusili jako Randýsek?
	I Růdl se nad sebou zamyslil. Ale už tu byl Severa. 
	"Snad by ses také nedal nahoupat, Mirku?" řekl pohrdavě. 	A Růdl opisoval. Opisovali i jiní. 
	Ale většina vzala soutěž doopravdy. 
 

BLOUDĚNÍ

	O každé soutěži vedli chlapci přesné záznamy. Jednou za měsíc byly výsledky zveřejňovány na nástěnkách, které visely na chodbách. 
	Tehdy bývalo u nástěnek rušno. 
	V soutěžích se výsledky měnívaly tak, že nebylo možno předvídat, kdo bude na prvním místě. Mohla to být kterákoliv z osmi tříd. Jenom u sběru papíru se vědělo předem, že o vítězství budou bojovat pouze dvě třídy: třetí A a třetí B. Obě třídy se zakously do této soutěže s takovým zápalem, že získaly veliký náskok před ostatními. Tak velký, že nemohly být nikým ohroženy. 
	Na začátku května se tísnilo před diagramem o sběru papíru nékolik desítek chlapců. 
	"Ale dali jsme jim to, kluci!" liboval si Laciga a usmíval se na chlapce z třetí B. 
	"Trhli jsme je o dva metráky!"
	"Máme průměr ná žáka pamáct kilo - oni sotva deset!" To mrkáš, Musile, co?"
	A Jenda opravdu mrkal. Chtěl sice vzdorně odseknout, ať se jen třetí B nenaparuje, že v květnu jim to ukážou - ale neřekl nic. Těžko by se jim něco ukazovalo. Vždyť v dubnu dělala třetí A, co mohla. Kluci běhali do roztrhání, a když si vypočetli průměř na jednoho žáka, byli si jisti vítězstvím. Ostatní třídy mívají průměr okolo tří kilogramů a jim vycházelo 9,7 kg. Copak by bylo možno, aby je třetí B předstihla? A zatím - patnáct kilogramů! 
	Severa popichoval:
	"Ale ti naši kluci to dopracovali - co říkáš, Mirku?"
	"Nediv se jim," odpovídal hodně hlasitě Růdl, "vždyť jsou to úderníci!"
	"Vy buďte zticha!" okřikl je Jenda. "Však kdyby nebylo vás - ale škoda řečí!"
	"Proč se rozčiluješ, Musile?" pronášel sladce Severa. "Donesl jsem půl kila, a to se dá sbírat! Růdl chudák běhal po domech s vyplazeným jazykem, a sehnal jenom třicet deka. Až mi ho bylo líto, jak se ztrhal!"
	"A já?" rozhodil rukama Cyril Nechuta."Poběhal jsem všechny přibuzné a známé - a co mi to vyneslo: čtvrt kila! Prosím vás, když ten papír je tak lehký!"
	Severova skupina se za tu dobu ztenčila na pouhých sedm chlapců, ale ti bojovali proti úderníkům tím tvrdošíjněji. 
	"Však vás brzo přejde smích!" řekl hrozivě Karel Bednář a tvářil se, jako by měl bůhvíjaký plán. "Dlouho se už na vás dřít nebudeme!" 
	"Sabotéři!" rozčiloval se Musil. 
	"Nech je být, Jendo!" ozval se Slavík. "Vyhrajeme i bez nich!" 
	Úderka Zdar poodešla od ostatních. 
	"Víš, Petře, to je těžké," vracel se Musil k posledním Slavíkovým slovům. "Také jsem si řekl, že to v květnu nějak spravíme: Ale jak, prosím tě? Víc už dělat nemůžeme, než jsme udělali v dubnu!"
	"Kdyby nebylo ve třídě těch několik ulejváků. . !" láteřil Karel. 
	"I toho se dočkáme, Karle, uvidíš! Když ne letos, ve čtvrté jistě," řekl Jenda pevně. 
	Po zazvonění měli občanskou nauku; ale Petrovy myšlenky se každou chvíli vracely k nástěnce. Co pomohou řeči! Každý z nich udělal všechno, co udělat mohl. Sám přinesl přes dvacet kilogramů - oh, co mu to dalo! Víc už nemůže přinést. Kde by to vzal? A přece by tak rád zachránil třídu před novou porážkou! Znovu a znovu uvažoval o všech zdrojích. Ale ať se namáhal sebe víc, na nic nového nepřišel. 
	O týden později šel ke knihaři. Blížily se Irčiny narozeniny a maminka jí koupila Babičku. V knihkupectví měli jen výtisky brožované, proto ji Petr nesl svázat. 
	Mistr právě řezal desky z tvrdé lepenky. Úzké nerovné proužky okrajů padaly na zem. Ležela jich tam pěkná hromádka. 
	V Petrovi se až dech zatajil. 
	"Pane Votavo, co děláte s těmi odřezky?"
	"A co bych s tím dělal?" zabručel nevrle starý knihař. "Vyhazuji to do smetí."
	"Mohl byste mi je dát?"
	"Proč ne? A co s tím budeš délat?"
	"Do sběru."
	"Vy jste jak splašení s tím sběrem!" vrásčitá mistrova tvář se pomalu protahovala úsměvem. "Už před tebou tu byli nějací chlapci, také se o to zajímali."
	Petr zneklidněl. 
	"Kteří?"
	"Neznám je. Byli tři."
	"Nebyl mezi nimi Laciga?"
	"Nevím. Kdo by si vás všechny pamatoval."
	Petr přiskočil ke stroji a už cpal odřezky do aktovky.
	"Ale teď se mi tu nepleť!" řekl již zase nevrle knihař. "Přijď si až v sobotu. Něco mám i ve skládišti. Dříve jsem odřezky schovával, myslil jsem, že je nějak zužitkuji. Teď potřebuji místo pro nový papír, tak to vyhodím."
	"Je jich moc?"
	"No dost. Aspoň dva metráky."
	Petr neřekl Jendovi a Karlovi o svém objevu ani slova. Těšil se na překvapení, které jim způsobí, a hned zahájil přípravy. Koupil si několik papírových pytlů, u sousedů si zamluvil malý čtyřkolový vozík. 
	V sobotu ráno řekl matce:
	"Maminko, mohli bychom dnes obědvat o trochu později?" 	"Proč?" divila se. 
	"U knihaře mám papír do sběru. Rád bych si ho odvezl, než zavře obchod. A dnes pracuje jen do dvou."
	Matka se usmála jeho horlivosti a svolila. 
	V sobotu mívali vyučování do dvanácti, schůzi žákovské organisace do jedné. Odpoledne bývalo volno. Toho dne se nemohl dočkat konce hodiny. 
	Sotva přiběhl domů, zaskočil pro vozík. 
	"Irčo, pojedeš se mnou!" přikazoval. 
	"Dobře, ale jeden pytel mi musíš dát!"  
	"Podle toho, kolik přivezeme. Něco ti dám, buď bez starosti!"
	"Ty řekneš něco, a pak mi dáš málo nebo nic. Nedáš-li pytel, nejedu nikam!"
	"Tak ti dám pytel!"
	"Ale veliký. 
	"No tak. . . veliký!" mračil se. 
	"Dej mi na to česmé slovo!" zajištovala se. 
	"Nebuď směšná!" zlobil se. "Copak na takovou hloupost se dává česmé slovo?"
	"Dává - nedává! Nedáš - nejedu!"
	"Irčo, nezdržuj!" rozčiloval se Petr. "Mistr nám zavře před nosem a bude po radosti!"
	Dej čestné slovo!"
	"Říkám ti přece, že -"
	"Dobře - nejedu!"
	"No tak. . . čestné slovo!"
	Cestou potkali žáky z páté třídy národní školy. Táhli velký vozík, který si vypůjčili ze školní zahrady. Tlačilo se jich okolo něho celé klubko. Pokřikovali, pískali, zpívali, vyhazovali čepice do výše - byla jich plná ulice. 
	Vozík byl napěchován pytli. 
	Petr zbledl. 
	"Kluci," zeptal se povadlým hlasem, "co to vezete?"
	"Papír!" zahřímali sborem. "Papíííír!"
	"Odkud?"
	Rázem ztichli jako pěny. 
	Jenom ten, co byl u oje, se otočil, zakoulel očima a zasykl: "Pssst!"
	"Kdo vám to dal?"
	Ale kluci už neposlouchali. Rozběhli se jako bujná hříbata. To tak, aby se Slavík dovtípil!
	Petra se zmocnila zlá předtucha. Mistr se zmínil o nějakých chlapcích -
	"Pane Votavo, jedu si pro ty odřezky," ohlásil se na oko klidně, ale hlas se mu třásl. 
	"Kakraholte, na tebe jsern zapomněl!" řekl mrzutě mistr."Už si je odvezli."
	"Kdo?"
-	"Ale kluci . . . byli o něco menší než ty. Však právě odjeli, musels je potkat."
	"Potkal jsem je. . . ," vydechl zlomeně Petr. "A už nemáte nic?"
	"Nic. Vyrnetli všechno jako při gruntování."
	Mistr se díval na zdrceného chlapce. Bylo mu ho líto. 
	"No nic, hochu, řekl po chvíli. "Teď to budu schovávat pro tebe. 
	Metráky to sice nebudou, ale nějaké to kilo se za týden nasbírá."
	Petr stál, jako by do něho uhodil blesk. Trvalo chvíli, než se vzpamatoval. 
	"Pane mistře," řekl prosebně, "mohl byste mi dát potvrzení?"
	"Jaké?" žasl knihař. 
	"Že polovice toho papíru, co kluci odvezli, patří mně."
	"A ty to bereš nějak úředně," rozesmál se starý muž, ale hned zavrtěl hlavou."Ne, ne, synku, do vás já se plést nebudu. Přišli dřív, tak je to jejich."
	Petr se otočil s vozíkem jako ve snách. Teprve na ulici se znovu zastavil a otázal se:
	"Tak později. . . mohu přijít?"
	"Přijď, chlapče, něco tu vždycky bude. . ."
	"A nedáte to zas někomu jinému?"
	"Buď bez starosti! Teď si tě už budu pamatovat."
	Petr ujížděl domů, jako by mu nad hlavou hořelo. 
	"Co tak ženeš?" zlobila se Irča. "Však ti oběd neuteče."
	"Oběd ne. . . ale papír!"
	"Ten je už stejně v letohrádku!"
	"Snad si nemyslíš; že jim nechám všecek papír! Měl jsem ho slíbený, tak polovinu mi musí dát!"
	"To víš!" vyprskla Irča. 
	"Uvidíš! Vrať vozík a já jedu na kole za nimi! Já jim povím!"
	Letohrádkem nazývali dřevěnou boudu za koupalištěm. Sloužila žákům národní školy, a skladiště odpadových hmot. Děti konaly sběr každý týden, aby toho neměly najednou příliš mnoho. Šofér, který odvážel nasbírané odpadky, přijížděl pouze jednou za mésíc. Proto si národní škola schovávala výsledky týdenních sběrů v letohrádku. 
	Když k němu Petr přijel, chlapci už odnášeli pytle do úschovny. 
	"Co tu chceš?" zeptal se ho jeden bojovně. 
	"Kluci," Petr se snažil mluvit klidně, "polovic toho papíru patří mne." 
	"A hodinky s vodotryskem neviděls?"
	"Ještě ne," rychle ztrácel klid, "ale polovina papíru je rná!"
	"Tak! My si ho dotáhneme -"
	"Však já si ho odtáhnu! Viděli jste, že jsem si pro něj jel! Měl jsem ho u mistra zamluvený!"
	"My také!"
	"Kdo dřív přijde, ten dřív mele!"
	"Chytrák. . . !"
	"A už pal, nebo -!"
	"Jaké - nebo?"
	"Nebo ti ukážeme cestu!"
	Petr si počínal velmi rázně. To by tak hrálo, aby si neporadil s takovými špunty!
	Odhodil kolo, přiskočil k vozíku a uchopil největší pytel. Ale podceňoval své soupeře. Zatím co jedni vyskočili na vozík a snažili se Petra svrhnout, druzí ho tahali za nohavice, štípali, bušili do jeho nohou. . . 
	Nic nepomohlo, že se bránil zuby nehty. Za chvilku ležel na zemi a na něm klubko ,páťáků'. Křičeli, pištěli, ječeli, oháněli se pěstmi, vyskakovali, vráželi do sebe a padali, v zápalu boje bušili do Petra i jeden do druhého - a nakonec mohl mluvit o štěstí, že se mu podařilo povstat se země, uchopit kolo a pádit cestou necestou z dosahu hrud a kamenů. 
	Petr se však nevzdal myšlenky, že byl okraden. Kluci sice přišli dřív, pravda, ale on to měl slíbeno právě tak jako oni. Což může za to, že střední škola má v sobotu do jedné, kdežto národní jen do dvanácti? Polovina papíru je jeho a basta! A protože po dobrém by mu ho zřejmě nevydali, vezme si jej jinak . . . 
	Pozdě odpoledne se vydal na výzvědy. Letohrádek byl na odlehlém místě. Kromě sběračů tam nechodí téměř nikdo. 
	Petr se obezřetně rozhlédl. Když zjistil, že ho nikdo nevidí, přistoupíl k boudě. U dveří byl visací zámek. Tamtudy se dovnitř nedostane. 
	Prohližel si okenici, která se otevírala i zavírala zevnitř. Byla už prohnilá, ale ještě držela. Petr jí zalomcoval. Zástrčka se brzy uvolnila a okenice se otevřela. 
	Petr se úzkostně rozhlédl. Níkde nic.  
	Bez rozmýšlení skočil dovnitř. A už je viděl. . . Pytle od mistra knihaře stály v řadě jako vojáci. Dnes si vezme aspoň dva! Vyhodil je oknem, jen to žuchlo. Vyskočil ven, ale náhle se zarazil. . . V pytlích jsou odřezky. Jistě to budou jediné odřezky v celém příštím sběru. Třída se bude ptát, kde je vzal a kdesi cosi. A kluci z národní budou dělat randál. 
	Rychle rozhodnut vhodil pytle zpět a postavil je na původní místo: Místo nich si vezme třeba ty těžké balíky novin, převázané motouzem. Je jich tam taková hromada, že si toho nikdo ani nevšimne. 
	Žuch! Žuch! Žuch!
	Několik balíků bylo venku. 
	Pak přirazil okenici a schoval balíky do vzdáleného křoví. Večer je odnesl domů. 
	Usínal usmířen s celým světem. Dobře to udělal. Dva centy to sice nejsou, ale i tak to bude pěkný přínos. 
	Petr se usmíval. Ani na kluky z národní školy se už nezlobil. Když se ráno probudil, první jeho myšlenka patřila včerejšímu lovu. A zase ten spokojený úsměv. Jak to bylo vzrušující, napínavé!
	Co všechno se mu mohlo přihodit! Kdyby ho tak byli přistihli! Ale co, sotva by zaslechl nějaké hlasy nebo kroky, hned by vyskočil oknem! Hnali by se sice za ním, ale kde by mu byl konec! Jen z dálky by k němu zaléhalo: "Zloděj! Chyťte ho, zloděje!"
	Usměv mu zmizel se rtů a jaksi ho zamrazilo. 
	Zloděj?
	Bral přece své!
	Ano, ale jakým způsobem. . . Bereme-li své, proč potmě jako zloděj? Nové zamrazení. Zase to ošklivé slovo!
	Celá ta Petrova neděle nestála za nic. Jenda, který s ním odpoledne opakoval rozbor slovní a větný, byl udiven jeho roztržitostí. Mamě však pátral po příčině. 
	V pondělí měli občanskou nauku. Hovořili o poměru k práci. 
	"Nejsou všichni lidé stejní," končil hodinu učitel Vávra. "Máme hrdiny práce, ale máme i takové, kteři dosud nepracují poctivě. Snad si ani neuvědomují, jak škodí celku, jak jej okrádají. Snad ani nevědí, že jsou - zloději."
	Ve třídě bylo ticho. 
	"A proto jsem, chlapci, rád," řekl učitel po krátké pomlčce, "že jste udělali ten závazek o samostatné, poctivé práci. Kdo pracuje poctivě ve škole, ten bude poctivě pracovat i v budoucím životě. A já bych si přál, abyste to byli všichni."
	Petr hleděl upřeně na své nehty. Už kdyby byl večer! Už kdyby mohl uchopit ukradené baliky a tajně, nepozorovaně je odnést zpět do boudy! A dočkal se. . . 
 

LETCOVO DOBRODRUŽSTVÍ

	Pavel Peprna šel ze školy zvesela. Byl vyvolán z fysiky a dostal jedničku. 
	"Tak, Peprno," řekl mu učitel, "když ti dopadne dobře i písemná zkouška, dostaneš na vysvědčení dvojku." A obrácen ke třídě pokračoval: "Vidíte, co dokáže ten, kdo se učí. Ve třetím čtvrtletí jsem se rozmýšlel, nemám-li nechat Peprnu propadnout. A dnes - však jste ho slyšeli! Mám z něho radost!"
	To se bude maminka usmívat, až jí to bude Pavel vykládat! Už kdyby byl doma!
	"Co tak letíš?" zavolal za ním Nechuta. 
	Pavel se překvapeně zastavil. Cyril? Vždyť od té doby, co vystoupil z úderky Zmar, měl pro něho jen pohrdavý smích - co
najednou? Váhavě počkal. 
	"Tys ale byl dnes našprtnutý!" začal Cyril. 
	Pavel na něho pohlédl. Cyril se tvářil vážně, ani stopy po posměchu. 
	"Karel Bednář se se mnou včera dřel celý večer."
	"Tož to máš dobré."
	"Však kdybys chtěl," nabízel se ochotně Pavel, "já bych řekl 
Karlovi, že se k nám přidáš."
	"No. . . zatím neříkej, uvidíme. Nazdar! Volá mě Severa."
	Nechuta se zastavil a Pavel vykročil k domovu. 
	"Cos měl s tím zrádcem?" spustil Severa ostře. 
	"Mohu mluvit s kým chci, ne?" odsekl stejně ostře Nechuta. 
	"Ty, Cyro, . . . nechceš být také úderníkem?" pohlédl na něho pronikavě Václav. "Mně se zdá -"
	"Nemusí se ti nic zdát. Řeknu ti to sám: Mám té hlouposti plné zuby!"
	"Jaké hlouposti?"
	"A je to něco chytrého, co děláme?"
	"A podívejme se! Tos nachytal u Peprny ty rozumy?"
	"Ať jsem je nachytal kde chtěl, říkám ti jasně, že už proti třídě nehnu ani prstem!"
	"Tož to hneš!" řekl Severa pevně. "Lezou zas v soutěži moc nahoru, tak zítra nepůjdeš do školy!"
	"Půjdeš? Dobrá! Vyzradím, kdo roztrhl nástěnku!"
	"No tak - nepůjdu! Ale naposledy!" řekl Nechuta. "Mám toho všeho dost, a co bude doma, také nevím. Když jsem řekl posledně, že mi není dobře, maminka uvěřila. Ale když přišel tatínek z továmy, musel jsem si dát teploměr - no, a teplota nebyla - tak mi nadal lenochů a musel jsem štípat dříví až do večera. Teď by mi to už neprošlo jenom tak."	 
	"Copak musíš ležet? Vyprav se jako do školy, zajdi si do lesa a v poledne se vrať domů jakoby nic."
	"A odpoledne?"
	"To už přijď do školy. Omluvíš se třídnímu, že tě bolela hlava, a je to! Ujednáno?"
	"Dobrá," řekl Nechuta. "Půjdu do rokle."
	Chlapci se hned potom rozešli.
	Cyril si cestou pobručoval:
	"Naposledy! Víc nechci o Severovi ani slyšet." 
	Než přišel domů, měl plán hotový. 
	Půjde na opuštěné místo, kde ho nespatří živá duše. V Iese za mostem je skála a pod ní asi pět metrů hluboká rokle. Celé okolí je obklopeno smrky a borovicemi. Je to daleko od lesních cest, takže jen málokdy tam někdo zabloudí. 
	K té rokli Cyril půjde. A u ní konečně zkusí model letadla, na němž pracoval několik týdnů. Nikomu o tom neřekl, ani Severovi. Nechává si to jako překvapení. Nejprve všechno vyzkouší, opraví závady a nedostatky - a potom, až si bude vším jist, přihlásí se do okresní soutěže modelářských kroužků. Kluci budou mrkat!
	Pak přestanou i s vtipkováním a věčnými narážkami - jako třeba před nedávnem!
	Podnikli tehdy exkursi na letiště. Průvodce zavedl celou třídu do obrovského hangaru, kde bylo několik letounů, od malých cvičných letadélek až po veliké dakoty. Dovolil jim i vstoupit do letadel a pohodlně se tam usadit. Klukům zářily oči. A už to nebyli obyčejní žáci ze střední školy! Rázem se z nich stali piloti, radiotelegrafisté, mechanikové, cestující, para utisté, cestovatelé. . . A nebyli na letišti a docela už ne v boudě, které se říká hangar! Vznášeli se nad oceány, velkoměsty, tundrami, pouštěmi, jak o tom svědčily radostné výkřiky:
	"Singapur! Tokio! Moskva! San Francisco! New York! Leningrad! Londýn! Paříž! Severní točna! Sahara! Indický oceán. . . !" 
	Cyril si vlezl do malého cvičného letadélka, uchopil volant oběma rukama a - snil o svém modelu. 
	Ze snění ho vytrhl hlas Peprnův :
	"Kluci, rychle zavřít vrata hangaru!" křičel. 
	"Proč?"  
	"Copak nevidíte, že Letec nám chce upláchnout na sevemí točnu?"
	"Tam už letěl Vodopjanov! To není nic pro našeho Letce! On se pustí do něčeho neprozkoumaného!"
	"Na Měsíc!"
	"Nebo takhle na Mars, Letče!"
	"A ne v dakotě! Na něčem vlastním!"
	"Třeba na zdokonaleném koštěti jako čarodějnice o svatém Janu!" Smích nebral konce. Cyril se dopálil. 
	"Jen se smějte! Však až uvidíte můj -"
	Tak tak, že svůj plán nevyzradil. 
	Doma se pustil do práce na modelu ještě houževnatěji. Sotva přišel ze školy, zavřel se v dřevníku, který sloužil jeho otci, tesaři, i za malou domácí dílnu. Byl tam dubový pracovní stůl, sekera, pilky, kladívko, hřebíky, vrtáky - vše, co potřeboval. 
	Konečně byl se vším hotov. Zbývalo už jen to hlavní - zkouška. Stále však se mu to nehodilo. Po vyučování bývaly ulice plné kluků, to by rozhodně nepozorovaně z města nevyklouzl. V neděli ho obyčejně vytáhli z domu kamarádi. 
	Severův návrh mu vlastně přišel jako na zavolanou. Ano, v době vyučování - to bude to pravé!
	Ale jak dopravit model do rokle? Nejlépe by bylo, zanést si jej ještě dnes večer aspoň na pokraj lesa a zítra zmizet z města už jen s aktovkou. 
	"Kam s tím jdeš, Cyrile?" zeptala se paní Nechutová. 
	"Ale. . . mám ještě něco dodělávat - a nemám všechno náčiní. Severa mi řekl, že si to mohu dodělat u nich."
	Večer byl tmavý, takže Cyril hladce vyklouzl z města. Pak přešel most přes řeku a za pár minut byl v lese. Hned na pokraji bylo husté křoví. Cyrilovi to přišlo vhod, neboť do temného lesa se mu nějak nechtělo. Sešel pár kroků s cesty a ukryl letadélko v nejbližší houštině. 
	Druhého dne měli první hodinu počty. 
	"Kdo schází?" zeptal se učitel Vávra. 
	"Blahoň a Nechuta!"
	"Co je s nimi?"
	"Blahoň je nemocen a Nechuta - to nevíme," odpovídal Hančík, který měl na starosti docházku. 
	Dali se do počítání. A zatím co třída řešila rovnice o dvou neznámých, odnášel Cyril svúj model k rokli. Byl rozechvěn. Splní se jeho sen? Či zklame ho letoun? Vzlétne vůbec? A udrží se ve vzduchu déle než modely, které zhotovili ve škole?
	Všechno propočítal podle plánu, který mu půjčil vedoucí učitel modelářského kroužku: délku trupu, rozpětí křídel, sklon ocasu, váhu jednotlivých součástí. Všechno souhlasí s plánem. Ale co je na jeho modelu nového, to je tvar křídel. Místo aby je připevnil ve směru kolmo na trup, stočil je trochu dozadu, směrem ke kormidlu. Věřil, že touto opravou získá model na rychlosti a udrží se déle ve vzduchu. 
	Opatrně se prodíral křovím k rokli. To tak, aby se mu někde zapletlo křídlo a ulomilo se!
	Najednou sebou trhl. Od rokle k němu dolehly hlasy a přímo proti němu šel hajný. 
	Hbitě uskočil a přikrčil se k zemi. Ale již byl u něho pes s hlasitým štěkotem. 
	Cyril nechal aktovku i letoun za keřem a vyšel na pěšinku. Pozdravil hajného a jakoby nic mířil k rokli. 
	Hajný zavolal na psa a zmizel v houštinách. 
	Cyril přišel až k rokli. Nějaké dvě ženy tam žaly trávu. 
	Byl v pasti. Dopředu nemůže, nechce-li, aby ho ženy spatřily. 
	Kdož ví, neznají-li ho. To by byl doma pěkný výprask! A za zády je hajný, který se může odněkud vynořit jako duch a zeptat se, co tu dělá. 
	Chvíli přemýšlel. Pak se rozhodl, že počká, až ženy odejdou. Vrátil se k letounu a aktovce. Lehl si do trávy a štěrbinami mezi keři pozoroval plující obláčky. Čas se líně vlekl. Jak jinak to utíká ve škole! Počty už skončily, teď mají dějepis. A ženy dosud žnou. Že by šel někam jinam? Ale jinde by také mohl narázit na lidi. A u rokle to bude přece jen nejlepší!
	Začínal být netrpělivý. Kluci už mají kreslení, a on tu dosud dřepí v křoví. 
	Bylo po jedenácté, když ženy odešly. Naslouchal. Hlasy slábly, ztichly. 
	Vzal letoun i aktovku a zastavil se až na skále nad roklí. Zde provede zkoušku. 
	Srdce mu mocně bušilo, když zkoušel, je-li každá součástka dobře připevněna. Pak se rozhlédl, nepozoruje-li ho někdo. Zbytečné obavy. Krajina vůkol byla teď pustá a tichá. 
	Pustil letoun tak, aby se vznesl přímo nad roklí. 
	Několik metrů letěl model jako střela. V Cyrilovi se zatajil dech. 
	Náhle se však letadlo naklonilo levou stranou dolů a střemhlav se řítilo k zemi. Cyril uleknutě přiskočil, aby zabránil havarii. 
	Pozdě! Letadlo narazilo na okraj skály a padalo do prohlubně. 
	A s ním padal do rokle i Cyril, neboť na prudhém svahu ztratil rovnováhu. 
	Dopadl celou váhou naznak. Temný náraz a hluboký sten. Pak ticho. Pozbyl vědomí. 
	Nad roklí se mihla v neslyšném letu kukačka, vyděšená Cyrilovým pádem. Jinak se v lese nic nehnulo. . . 
	Odpoledne přišel Severa do školy velmi brzy. Byl zvědav, jak Nechuta prožil dopoledne za školou. Otáčel se nedočkavě ke dveřím, kdykoli se otevřely. Nechuta však nepřišel, ani když zazvonilo. 
	Václav byl rozladěn. Takhle se přece nedomluvili! Teď už tu měl Cyril sedět, nechtějí-li se vystavit nebezpečí, že budou prozrazeni. 
	Však zná kluky z úderky! Najednou jim napadne: Pojďme po vyučování navštívit Nechutu! A je to venku!
	Chvíli se učili, když někdo zaklepal. Učitel Příhonský šel otevřít. 
	Ve dveřích se objevila nazlobená tvář paní Nechutové. 
 	"Pane učiteli, jak to, že náš Cyril nepřišel ani k obědu?"
	Učitel na ni překvapeně pohlédl:
	"To nevím!" A obrácen do třídy zavolal: "Nechuto, pojď sem!"
	"Není ve škole!" zahlaholilo sborem. "Ani ráno tu nebyl!"
	"Panebože!" zhrozila se Cyrilova matka. "Kde ten kluk je? Vždyť šel ráno do školy!"
	Ve třídě nastal rozruch. 
	"Že šel za školu!" zvolal Slavík. 
	"To se mi nezdá," mínil Peprna. "Včera jsem s ním mluvil a vypadalo to, jako by se chtěl začít pořádně učit."
	"Prosím tě, Cyril?" nedůvěřoval Hančík. "Kde jinde by mohl být než za školou, když šel do školy a není tu!"
	"Ale. . . přece by přišel k obědu!" řekla paní Nechutová a ustrašeně dodala: "Že se mu něco stalo! Co mám dělat, pane učiteli?"
	Učitel chvíli přemýšlel. Úraz cestou do školy? Není to pravděpodobné, ale zeptat se v nemocnici může. 
	"Pojďme do sborovny, paní Nechutová. Zatelefonuji do nemocnice."
	Cyril nebyl ani v nemocnici ani na úrazovém oddělení v továrně. Vrátili se zpět do hlučící třídy. Paní Nechutová plakala. 
	"Chlapci, je docela možné, že se Nechutovi něco stalo. Víte někdo, kde by moht být?"
	"Snad šel k řece!"
	"Nebo je někde v lese!"
	"V lese. . . A nevíte, do které části lesa rád chodívá?" zeptal se učitel. 
	"Tož. . . jak kdy. . ."
	Severa seděl jako na trní. Pohled na plačící ženu ho bodal. Že by se Cyrilovi opravdu něco stalo? Měl přijít v poledne domů, a nepřišel. . . 
	Sváděl těžký boj. Řekne-li, že ví, kde je Cyril, upadne v podezření, že o všem věděl. A neřekne-li, kdož ví, co se může stát s Cyrilem!
	Strach o kamaráda zvítězil. 
	Vstal a rychle řekl:
	"Myslím, že Nechuta je v rokli."
	"Pane učiteli, já vím, že je to darebák a že vám dělá samé starosti. . . ale. . . jestli se mu tam něco stalo. . . Prosím vás, pošlete tam někoho! Já bych šla, ale chlapci tam budou dřiv!"
	"Já tam zajedu na kole!" nabídl se Jenda. 
	"Já pojedu s tebou!" vyskočil Karel. 
	"Dobrá, jeďte oba. Paní Nechutová zde na vás počká." 
	Chlapci byli v několika minutách v lese. Pak šli úzkou pěšinou přímo k rokli. 
	Našli Cyrila v bezvědomí. Ležel naznak, bledý, s tenkým praménkem krve okolo úst. Vedle něho ležel rozbitý model. 
	"Že se zabil!" zvolal zděšeně Karel. 
	Jenda se sklonil k Cyrilovi a chvilku naslouchal. 
	"Dýchá!"
	Podívali se na letadlo. Rázem pochopili. Cyril tu asi zkoušel nějaký svůj vynález. . . 
	"Co teď?" pohlédl Karel na Jendu. 
	"Já počkám u něho a ty jeď tempem do školy, ať zatelefonují pro sanitku!"
	Několik větévek zapraskalo, listí zašustělo - a už nebylo po Karlovi slechu ani dechu. 
	Jenda zatím nasbíral suchého listí a opatrně je kladl pod hlavu zraněného. Každou chvili se k němu skláněl, dýchá-li. Bylo mu úzko. Už kdyby zde byli!
	Konečně zaslechl hlasy. První se objevil Karel, pak paní Nechutová a za nimi dva muži s nosítky. 
	Neštastná matka klesla v pláči k Cyrilovi. 
	"Jenom klid, paní!" konejšil ji jeden z mužů. "Za pár dní bude zas dobře, mládí se ze všeho vykřeše."
	Položili Cyrila na nosítka a zanesli k sanitnímu autu, které čekalo na lesní cestě. 
	V následujících dnech nikoho nic nezajímalo kromě otázky, zůstane-li Cyril na živu. V nemocnici zjistili vnitřní zranění a těžký otřes mozku. 
	Celý týden trvala nejistota. 
	Severa chodil po domě i ve škole jako stín. Třásl se při pomyšlení, že by mohl Cyril zemřít. Vždyť - čí je to vinou? Kdo přemluvil Nechutu, aby šel za školu?
	Ani mu nenapadlo, aby svolával své nohsledy. Kdyby to však byl i učinil, nikdo by na schůzku nepřišel. Jeho věrní nápadně ochladli a kromě Růdla se vyhýbali styku s ním. 
	Konečně Cyrilova krise minula. Ležel sice ještě v nemocnici, ale jeho zdravotní stav se natolik zlepšil, že mohl přijímat návštěvy. 
	Jednou se za ním vypravila třídní deputace. Celá úderka Zdar a Severa s Růdlem. 
	Když Cyril uviděl Jendu a jeho kamarády, upadl do velikých rozpaků. Bylo vidět, že má radost, ale zároveň jako by se styděl. Trvalo to chvli, než se uklidnil. 
	Se Severou a Růdlem však téměř nepromluvil. 
	Když přišla ošetřovatelka oznámit, že je konec návštěv, chlapci se s Cyrilem rozloučili. 
	"A za pár dní, Cyro, ať jsi mezi námi!" volal Karel Bednář ode dveří. 
	"Už se těším na školu, kluci!" odpověděl s úsměvem Cyril. Pět chlapců kráčelo chodbou. Severa se náhle obrátil a spěchal do Cyrilova pokoje.
	"Nechoď tam!" volal za ním Jenda."Už je konec návštěv!" 	"Zapomněl jsem v pokoji kapesník!"
	Nechal ho tam úmyslně. 
	Cyril se podíval zvědavě ke dveřím, ale když uviděl Václava, zavřel oči. 
	"Zapomněl jsem tu kapesník," řekl na vysvětlenou Severa. 
	"Leží tamhle," pokynul Cyril hlavou k nočnímu stolku. 	Václav jej vzal a neměl se k odchodu. 
	"Cyro, zlobíš se na mne?"
	Cyril chvíli mlčel. 
	Pak promluvil tichým, ale rozhodným hlasem:
	"Tož. . . co bych se zlobil. Ale kamarádit s tebou už nebudu. Já vím, byl jsem lenoch a všechno jsem si zavinil sám. Ale tys mě v tom ještě podporoval. Teď už to přestane. Sbohem!"
	Severa se mlčky vytratil z pokoje. 

	OTEC A SYN

	Učitel Vávra pozval rodiče svých žáků do školy. Bylo to v tomto školním roce již po třetí. 
	Schůze byla zahájena hned po ukončení normálního vyučování. Vávra si nechal žáky ve třídě. Předvedl rodičům hodinu matematiky. Návštěvníci seděli vzadu a s velikým zájmem sledovali průběh vyučování. 
	"Ale znají to!" naklonil se k sousedovi Hančík. 
	Soused přikývl: "Myslím, že bych se zapotil, kdybych byl vyvolán!"
	Po odchodu žáků sdělil učitel rodičům, co se ve třídě přihodilo od poslední schůzky. Nejvíce se zdržel u případu Nechutova. 
	"Lituji," řekl nakonec, "že zde není nikdo od Severů ani od Růdlu. Velmi rád bych si s nimi pohovořil."
	"A co Růdl!" mávl rukou soustružník Machoň. "Ten se o školu nikdy moc nezajímal."
	"A přece bychom je měli také získat," řekl Vávra. "Třída se začíná pěkně měnit a je škoda, že nám. to někteří chlapci ještě kazí."
	Nechutova matka se rozpovídala o Cyrilovi. Od návratu z nemocnice je jako vyměněn. Dříve ho museli do učení nutit, to jenom ven a ven, vracel se z ulice až večer -
	"A ty jeho sešity, to bývala hrůza!" spráskla ruce. "Samá skvma, samá kaňka, poškrtané, pomačkané, samá červená značka - však pan učitel by vám to řekl. A teď? Docela jiný kluk!"
	"Náš také tak," přihlásil se o slovo Mráček. "Sedí nad úlohou třeba dvě hodiny, láme si hlavu, až je mi ho někdy líto, ale nedá se. To před půl rokem nebývalo!"
	"Hodně pomáhá ten závazek o poctivé práci, či jak tomu říkáte," řekl otec Dušana Mrázka. "Berou to doopravdy. A nejpěknější je, že nečekají, až zakročí učitel. Sami napomenou a sami také pomáhají. Líbí se mi to."
	Učitel Vávra uvedl několik příhod ze života třídy. V posledním týdnu na příklad opravovali diktát. Burda měl na něm výbomou: Když jim byly rozdány diktáty k opravě, objevil chybu, kterou učitel Příhonský přehlédl. Ačkoliv věděl, že si známku o stupeň zhorší, šel ke stolu a řekl:
	"Pane učiteli, tu mám ještě jednu chybu, zapomněl jste ji opravit." 
	Nebo v dějepisu. Byli zkoušeni z celé látky. Každý si vytáhl z krabičky lístek s otázkou. Hančík se podívá na lístek, přečte otázku a povídá:
	"Pane učiteli, mohu si táhnout ještě jednou?"
	"Proč?"
	"Na tuto otázku jsem byl vyvolán asi před čtrnácti dny a dostal jsem jedničku."
	Třída dosvědčuje, že tomu tak bylo, a Hančík tahá znovu. . . Vávrovo vypravováni rodiče velmi zaujalo. A když se loučili, slíbili mu, že budou školu v těchto otázkách všemožně podporovat. 
	Druhého dne se mluvilo o schůzce ve škole v soustružnické dílně. Byla právě přesnídávka. Dělníci seděli na bednách a pojídali. 
	"Dělají to dobře," řekl vedoucí dílny Ženíšek. "Když já si vzpomenu, jaký býval poměr k učiteli za našich dob! Ne snad, že bychom si ho nevážili, to ne! I rádi jsme ho měli. Ale ten přátelský vztah mezi dětmi a učitelem, jaký je ve škole dnes - to dříve nebývalo. Aspoň ne v takové míře. Vždycky jako by mezi námi a jím byla jakási hradba. Ostych nebo co. . ."
	"My jsme zas měli učitele," vzpomínal starý Podružek, "že šla z něho hrůza. Mlátil nás hlava nehlava za každou hloupost."
	"Přísnost být musí," poznamenal Růdl. "Metla vyhání děti z pekla."
	"Měl sis včera poslechnout Vávrovu přednášku. Děcko, které má strach, nemůže mít důvěru k svému učiteli," odporoval Machoň. 
	"A co - důvěru!" hájil své Růdl. "Tady máš úkoly a pracuj! A basta!"
	Dílna zmlkla. Všichni věděli od svých dětí, že Růdlův syn je jeden z nejpovedenějších. Málokteré jméno bylo ve školním rozhlase vyslovováno tak často jako Růdlovo. Kdo pořezal lavice? Růdl! Kdo se rval ve třídě a rozbil okno? Růdl! Kdo udělal skvrny na zdi mokrým kopacím míčem? Růdl! A to je stále: Růdl! Růdl! Růdl!
	"Na děcka se musí jít zostra," přerušil ticho zase Růdl. "Zvláště na kluky."
	"Zostra, ale přitom laskavě," poznamenal Ženíšek. 
	"Vy byste si toho navymýšleli!" řekl nevrle Růdl. "Život je tvrdý, tak jaképak tyto. . . Můj kluk když něco provede, dostane, co do něho vleze. A dobré je to!"
	"Ani bych neřekl," prohodil štiplavě Machoň.  
	"Nerýpej, Franto! Pomalu vyjde školu a nepropadl ani jednou."
	"Ale je povedené kvítko! Není darebáctví, které by neprovedl!"
	"Franto!"
	"Jenom se nečerti, Růdle!" zastával se Machoně jiný dělník. "Je to pravda. Já jsem to také slyšel."
	Růdl se bojovně rozhlédl. Všichni přitakávali Machoňovi. Růdl se nakvašeně obrátil a šel k svému soustruhu, třebaže přestávka ještě nebyla u konce. 
	"Jenom ať se každý stará o své!" procedil mezi zuby a pustil stroj. Po chvíli se u něho zastavil vedoucí dílny. 
	"Nic ve zlém, Růdle, ale o toho svého synka by ses měl opravdu víc zajímat."
	"Co proti mně všichni máte?" řekl už docela pobouřeně Růdl.
	"Nic proti tobě nemáme," odpovídal klidně vedoucí. "Ale tvůj chlapec je i s tím Severovým na škole pověstný. Kdybych byl na tvém místě, šel bych se na něho přeptat."
	"Naši se na mne nikdy neptali. A jsem tu!"
	"Dělej, jak rozumíš," nechtěl ho už dráždit Ženíšek. "Ale radím ti dobře, zajdi si do školy! Za zeptání nic. . ."
	Růdl se už nemohl soustředit na práci. 
	Sotva přišel domů, zavolal Mirka. 
	"Ukaž mi sešity!" řekl ostře. 
 	"Které?"
 	"Všechny!"
	Prohlídka dopadla bídně. 
	"Tomu říkáš písmo?" Prásk! - sešit letěl do kouta, jen to zafičelo. 
	"A co ty kaně?" Druhý sešit dopadl na Mirkovu hlavu. 
	"To mi udělal -," chtěl se bránit Mirek. 
	"Já ti dám - udělal! A co tady ta pětka? Tož ty tak, darebáku?"
	Otec se zvedl a šel pro řemen. 
	Ale Mirek nečekal. Vymrštil se jako střela a vyběhl ven. 
	"Však tomu neujdeš!" volal za ním otec a hrozil řemenem. 
	Chvíli přecházel rozlobeně po kuchyni. Pak se náhle k čemusi rozhodl. Pověsil řemen a uchopil klobouk. 
	"Kam jdeš?" zeptala se manželka. 
	"Do školy!"
	Zůstala stát jako socha. Div jí nevypadl hrnec, který právě utírala. 
	"Kam?" vydechla úžasem. 
	"No - co se divíš! Kluk nám dělá jenom ostudu, tak se jdu na něho přeptat."
	Návštěva ve škole dopadla ještě bídněji než prohlídka sešitů. Učitel Vávra mu pověděl pravdu o Mirkově chování, o jeho podvratné činnosti ve třídě, o jeho zlomyslnosti, o pochybném přátelství se Severou. Nakonec mu ukázal Zrcadlo. Levá strana se hemžila zápisy, pravá byla čistá. . . 
	"Tohle všechno jsem já nevěděl!" řekl zaražený otec. "Jak jsem se to také mohl dovědět? Proč jste mi to neoznámil?" dodal vyčítavě. 
	"Míváme přece schůze s rodiči," odpověděl učitel. "A na ty zveme všechny - bez výjimky. Po schůzi si s každým pohovoříme o jeho dítěti. Proč jste nikdy nepřišel, pane Růdle?"
	"Protože. . . hm. . . ," ošíval se Růdl. "Řekl jsem si, že je to zbytečné. Stačilo mi, že kluk prochází - každý nemůže mít samé jedničky."
	"Ale Mirek by mohl mít lepší vysvědčení, kdyby přitáhl. A s postoupením do čtvrté třídy to nemá nijak zaručeno. Ta nedostatečná na pololetním vysvědčení -"
	Růdl sebou neklidně trhl:
	"Jaká nedostatečná?!"
	"No - z matematiky přece!" řekl překvapeně učitel. 
	"Ale vždyť mi ukázal papírek se známkami a měl čtverku!"
	"Papírek?" pozastavil se učitel. "Snad vysvědčení?"
	"Ne, papírek! Neměli jste přece tiskopisy!" řekl Růdl důrazně. 
	"To bylo loni. Letos dostávají vysvědčení dvě: jedno o pololetí, druhé na konci roku!"
	"Zatracený kluk!" vybuchl Růdl. "Ten si to dnes chytne! Děkuji vám, pane učiteli, já si to s ním vyřídím!"
	"S bitím moc nepořídíte, pane Růdle," varoval ho učitel. "Přemýšlejte o něčem jiném!"
	Zatracený kluk! - opakoval si Růdl: Takhle vyvádět! No počkej! A ještě - přemýšlejte o něčem jiném! To tak!
	Spěchal, jako by ho někdo honil. Domů se přihnal jako vichřice. 
	"Kde je ten darebák?" volal už ode dveří. 
	"Ještě se nevrátil," odpověděla tiše manželka. Tušila, že bude zle. 
	"Tak abys věděla, jakého máme syna!" láteřil Růdl. "V pololetí propadl z počtů, a my nevíme o ničem! Víš, co udělal?"
	"Nevím," řekla zaraženě. 
	"Vysvědčení s pětkou schoval a nám nastrčil papírek se čtverkou! Prý neměli tiskopisy! Já mu dám tiskopisů! Ten si to odskáče!" 
	"Když on se tě bál. . . ," zastala se chlapce nesměle matka. 
	"Bál! Bál! Měl se učit a nemusel se bát! Však počkej, kluku mizerná, jen co se vrátíš -!"
	Růdlová se dívala na svého muže a lekala se toho, co přijde. Byl vždycky takový prudký, divoký, unáhlený. Ale tak rozlíceného jako dnes ho ještě neviděla. Co to jen zas bude?
	Náhle do ní vjela nezvyklá odhodlanost.
	"A abys chtěl vědět, je to i tvá vina!"
	Růdl překvapením otevřel ústa. 
	"Ano, i ty jsi vinen, že Mirek je takový - - Pořád ho jen mlátíš -"
	"A mám se s ním mazlit?"
	"Kdo ti co říká o mazlení?" chrlila ze sebe bojovně. "Ale trochu lidsky s ním zacházet! Domluvit mu v klidu, vždyť je to už velký chlapec a jistě by si dal říci. . . Ale když ty na něho stále jen s řemenem. . . a když nebiješ, tak křičíš. . . a když nekřičíš, tak mlčíš - - - děláš všechno, jenom to pravé ne: v klidu si s ním promluvit. . ."
	Růdl na ní hleděl jako na zjevení. Jeho manželka byla tiché, až plaché povahy. Když trestal děti, nikdy mu neodporovala, přestože s ním nesouhlasila. 
	A dnes ... Co se to s ní stalo? A co se to dnes vůbec děje? Smluvili se ti lidé? Nejprve kamarádi v dílně, pak učitel Vávra, nyní manželka -
	"Josefe," pokračovala už mírněji Růdlová, "nikdo přece není proti tomu, abys Mirka pokáral. Jen si ho potrestej, když zaslouží, vždyť jsi otec. Ale nebij ho, proboha - co by potom z něho bylo? Až se dnes vrátí, tak mu domluv, však ty už budeš vědět, co a jak - ale jen ho už netluč!"
	Růdl je zmaten. Tvrdí-li všichni něco jiného než on, snad přece mají pravdu. Zamyšleně bere klobouk a chystá se ven. 
	Růdlová ho pozorně sleduje. 
	"Kam jdeš, Josefe?"
	"Trochu se projdu," odpovídá unaveně. 
	"Nu, jdi - a vrať se brzy!"
	Míří k lesu. Tam je největší klid. Tam si všechno nějak promyslí.  
	Za chvíli je o samotě. Jak se to dnes všechno proti němu spiklo! A jeho žena! Vždycky tak pokorná, nemluvná - jako by souhlasila se vším, co Růdl podniká - a zatím - -Snad opravdu. . . snad je opravdu na nesprávné cestě. Už od Mirkova dětství to tak dělal. Stromek se musí ohýbat za mlada, řekl si po každé, když chlapec něco provedl. A bil. . . Myslil, že syna odvádí od dalších špatností, že předejde zlo. Ale Mirek se vždycky jen otřásl a zakrátko provedl něco nového. Rány nenapravovaly . . nýbrž otupovaly. 
	Měl by to přeee jen zkusit jinak. Vždyť chlapcovi je čtrnáct let - a to už je skoro celý člověk. 
	Čtrnáct let. . . On, Růdl, ve čtrnácti letech už pracoval - a jak pracoval! Sedával o polední přestávce mezi dospělými dělníky a nikdo se na něho nedíval spatra pro jeho mládí. A ve svém synovi by stále chtěl vidět jen kluka - -
	Manželka má zřejmě pravdu. Jít na to trochu lidsky, tak jako dospělý s dospělým. 
	Vrátil se domů uklidněn a rozhodnut, že dnes bít nebude. Mirek už seděl u stolu a psal si úlohu. Když uviděl otce, bezděky zvedl ruku, jako by si chtěl chránit hlavu před pohlavkem. 
	Starý Růdl se zachvěl. Jak hrozné, splynula-li Mirkova představa otce s pohlavky!
	Sedl si vedle chlapce a pohlédl do sešitu. 
	"Vidíš," řekl. "Proč nepíšeš vždycky tak? To by se potom nikdo ani nezlobil."
	Mirek se podíval na otce pln nedůvěry. Nemá snad za zády řemen? Jeho pohled se svezl na věšák u dvěrí. Řemen tam visel. . . Růdlová pohlédla úkradkem na muže, pak vyšla z kuchyně. Bude dobře, když nechá ty dva o samotě. . . 
	"Mirku," začal otec klidným hlasem, "děláš nám jenom starosti. Kdekdo si na tebe stěžuje, špatně se učíš, se Severou děláš jenom lotroviny, podvádíš nás, jako třeba s tím pololetním vysvědčením -" 
	Mirek zbledl a poposedl od otce, připraven k útěku. 
	Otec však neuhodil, ale pokračoval, jako by ani nepozoroval jeho zděšení.  
	"A přece toho všeho není třeba. Máš bezstarostný život. Sešity a knihy ti maminka koupí, peníze na kino občas dostaneš. Nemáš nic na práci, jen to učení. Kdybys věděl, co v tvém věku dělávali chlapci dřív! To nebyla žádná zábava, žádná házená, žádný hockey! Byla jenom dřina a dřina a ven se nesmělo, aby se netrhaly boty. Když jsem byl ve tvých letech, končila právě první světová válka. Tatínek byl na vojně, maminka zůstala sama se sedmi dětmi. Chodila do práce, já jsem se staral o domácnost. V osmnáctém roce - právě jsme měli prázdniny - maminka náhle onemocněla. Musel jsem jít do práce já, třebaže mi nebylo ani čtrnáct let. Uchytil jsem se na parní pile. . ."
	Otec vypravoval, jak se stal pomocníkem topiče. 
	Ve sklepení pod katrem, který rozřezával klády na desky, byla veliká hromada pilin. Dával je do dřevěné bedny a tahal do strojírny, kde je topič házel do kotle. Pracovalo se od šesti do šesti. Denně vydělal pět korun. A strava? Ráno hrnek polohořké kávy a k ní jeden brambor, na přesnídávku kousek kukuřičného chleba. 
	Po pěti týdnech topič onemocněl. Musel vykonávat i jeho práci. To znamenalo vstávat ve čtyři hodiny, o půl páté být na pile, zatopit v parním kotli a do šesti hodin, kdy začínaly katry řezat, mít nejméně šest atmosfér páry. Pro čtrnáctiletého chlapce to byla těžká dřina. 
	A přitom byl nelidsky vykořisťován. Přestože konal dvojí práci - pomocníka i topiče - zvýšili mu plat pouze o jednu korunu denně. 
	"Tak se dřív žilo, Mirku. Bída, téžká práce dětí, vykořisťování, bezohlednost k pracujícím. Copak dnes by nechali čtrnáctiletého kluka tahat bedny pilin? Dnes je všechno jiné -"
	Otec se odmlčel a pohlédl na Mirka. 
	Seděl s hlavou skloněnou, překvapený, užaslý, dojatý. 


	MILÁ NÁVŠTÉVA

	Přiblížil se konec května. 
	Učitel Vávra oznámil chlapcům výsledek předběžné porady učitelského sboru. 
	"V těch několika týdnech, které vám zbývají do konce školního roku, dá se ještě mnoho zlepšit, chlapci. Takový Růdl, Novák, Peprna, Mrázek, Nechuta. . . I ty, Petře," obrátil se k Slavíkovi, "udělej, co můžeš. Zlepšil ses v druhém pololetí nejvíce z celé třídy, tak vytrvej. Však se poraďte, co by se dalo ještě napravit."
	Po jeho odchodu se seskupili okolo Musilovy lavice. Na svých místech zůstali jen Severa a Růdl. Nepokřikovali však na chlapce posměšně jako jindy. Růdl byl celý týden zamlklý a celý jako vyměněný a Severovi samému se do ničeho nechtělo. 
	"Co bychom měli zařídit, Jendo?" obrátil se Karel Bednář k Musilovi. 
 	"No - já si vezmu na starost češtinu. Kdo se přihlásí, tomu budu dávat diktáty, budeme rozbírat věty, opakovat literaturu -"
	"Tak já si vezmu počty," rozhodl se Karel. 
	"A já fysiku," přidal se Machoň. 
	V okamžiku byly předměty obsazeny doučovateli. 
	A pak začalo závodění - v práci. 
	Bylo je vidět všude: O hlavní přestávce seděl jeden se svým svěřencem u okna, druhý chodil po chodbě, třetí se odebral do čítarny. 
	Počítali, diktovali si, zkoušeli se. 
	Celá, třída žila tak rušně, jak to nikdy nebylo na konci školního roku zvykem. Ani vedra jim nevadila. Nastává poslední měsíc soutěžení, to by bylo, aby se dali porazit!
	Ve třetí A už jen dva nesoutěží: Severa a Růdl. 
	O přestávce čte Severa zábavnou knihu a Růdl - Růdl se učí!
	Severa Mirka nepoznával. Marně ho v posledních dnech přemlouval k boji proti úderkám. 
	"Nechce se mi," odmítal všechny Václavovy návrhy. 
	"Proč? Co se ti stalo?"
	Růdl mlčel. 
	"Mirku," nechtěl se jen tak vzdát Severa, "kdybys chtěl, koupil bych ti tu lupu." 
	Lupa - to byla v poslední době veliká Mirkova touha. 
	Sotva se objevila v drogerii za výkladem - krásná, jako dlaň
veliká, s černou objímkou a štíhlým, hladkým držadlem - šel ji vyzkoušet. Měl u sebe několik poštovních známek jako vždy. V očích se mu zajiskřilo a dech se mu až zatajil, když dal pod ni známku. Každý rožek se zvětšil do obrovských rozměrů, každá číslice nejasného datového razítka byla rázem čitelná. Každá trhlina známky se objevila jako hluboká brázda. Pak se podíval na hřbet své ruky. 
	Kůže, která byla na první pohled docela hladká, proměnila se pod lupou ve zbrázděné moře. Póry se staly prohlubeninami, z nichž trčely chloupky jako stožáry tonoucích lodí. A když pohlédl do zrcadla a přiblížil kouzelnou lupu k zubům, vykřikl téměř ulekaně:
	"Vždyť mám zubiska jako kůň!"
	Drogista se usmíval. Růdl byl už několikátý chlapec, který se zajímal o lupu. A všichni tu vyváděli právě tak jako on. 
	"Zač je?"
	"Za dvě stě."
	Mirkovy oči rázem pohasly. Má nějakých deset korun. A aby mu dali rodiče, na to není ani pomyšlení. Mají dost jiných, vážnějších starostí. 
	Přetřel lupu cípem kabátu a řekl:
	"Děkuji. A na shledanou
	"Na shledanou!" řekl drogista a dal lupu zase do výkladní skříně. 
	Zklamaný filatelista se na ni ještě jednou lítostivě zadíval a rychle odešel. 	-
	A tuto lupu mu Václav nabízí. . . 
	Růdl se otázal váhavě, tiše, nesměle:
	"Vašku, ty bys. . ."
	"Samo! Co řeknu, platí! Podívej, se!"
	Vytáhl peněženku s několika stokorunami. 
	"Chceš-li, je lupa tvá."
	Mirek chvíli bojoval. Pak se prudce zastavil a rychle řekl:
"Nechci! A dej mi pokoj!"
	Otočil se a bez obvyklého ,ahoj!' odešel.
	Překvapený Václav jen zlostně zahvízdl. 
	Do soutěžního ruchu přišla zpráva, že v sobotu přijede do města výprava Poláků. 
	"Polští hosté nás navštíví ve škole," oznamoval shromážděným žákům učitel Vávra, "a budou mít v našem městě dvě vystoupení. Na jednom vám předvedou národní tance a zpěvy. A to druhé -," Vávra se odmlčel a podíval se na napjaté chlapce, "polští footballisté sehrají na našem hřišti mezistátní utkání Československo-Polsko."
	Po tomto sdělení zaburácel takový jásot, jaký škola už dávno neslyšela. 
	Když se trochu utišil, pověděl jim učitel o polském pohostinství. 
	Navrhl, že by bylo pěkné, kdyby je i oni při návštěvě školy pohostili. 
	Jak to zařídit, ponechá k rozhodnutí školní organisaci. 	Předsedové tříd se sešli po vyučování. Návrh na pohoštění se všem líbil. A provedení nebude nijak těžké. Kdo může, přinese z domu cukroví, a čaj navaří sami. . . 
	Footballové utkání bylo v sobotu odpoledne. 
	Nejméně hodinu před začátkem zápasu proudily na hřiště davy lídí z celého okolí. Kdekdo spěchal, aby si zajistil pěkné místo. 
	Mirek Růdl stál před domem a vyhlížel Severu. Domluvili se, že na football půjdou spolu. Od příhody s lupou spolu sice mluvili, ale oba cítili, že jejich přátelství už není takové, jaké bývalo. 
	Mirek byl netrpělivý. Kdyby nemusel čekat na Vaška, mohl být dávno na hřišti. 
	Po silnici jelo nákladní auto, vrchovatě naložené dřevěnými odřezky. Před Rudlovým zastavilo. 
	"Bydlí tu Růdlovi?" zeptal se šofér. 
	"Ano," odpověděl Mirek a bledl. 
	"Vezu vám dřevo."
	"Ale tatínek říkal, že je přivezete až v pondělí!"
	"Hodilo se nám to dnes," řekl klidně šofér. Spustil postranice náklaďáku a odřezky se s rachotem rozsypaly po silnici. 
	Mirek zůstal bezradně stát nad tím nečekaným nadělením. Co teď?
	Je sám doma, rodiče se vrátí až večer. Po silnici jezdí auta, dříví musí být sklizeno ihned. 
	Bylo mu do pláče. Tolik se těšil na football!
	Vběhl do dřevníku, vzal proutěný koš a začal odnášet. Ještě štěstí, že ho přijde zavolat Vašek. Pro jednoho je to práce tak na dvě hodiny. S Vaškem budou hotovi za hodinu. Přijdou sice pozdě - zápas začíná za tři čtvrti hodiny - ale to hlavní jim přece neujde!
	Běhal jako o závod. Po každé, když nabíral nový koš, pohlédl k městu. Severa nešel. 
	Konečně ho zahlédl. Zamával na něho a zavolal:
	"Vašku, pojď mi pomoct!"
	Severa se podíval na náramkové hodinky. 
	"To nejde, člověče."
	"Proč?" protáhl Růdl zklamaně. 
	"Za půl hodiny začíná zápas. Musím jít. Ahoj!"
	Růdl nevěřil svým uším. Vašek, jeho největší kamarád!
	Sklesle uchopil koš a beznadějně se podíval na obrovskou hromadu. Není ani pomyšleni, aby byl hotov do začátku zápasu!
Zaťal zuby a pobíhal z dřevníku na silnici a se silnice do dřevníku jako divý. Byl zavalen zlostí i hořkostí. Kamarád! Pěkný kamarád!
	Pot se s něho jen lil. Odhodil čepici i kabát, ale moc to nepomohlo. 
	Proudy lidí se už netrhly. Kluci utíkali poklusem a pokřikovali na Mirka, aby si pospíšil. 
	Pojednou zahlédl úderku Zdar. Šli pohromadě a Karel Bednář bojovně rozkládal rukama. Petr naznačoval nohou nějaké kličkování - zřejmě už byli v tom. 
	Mirek vběhl do chodby. Postavil se za dveře a utíral si pot. Ne, tu radost jim neudělá, aby se mu mohli škodolibě posmívat. 
	Ale už bylo pozdě. Jenda ho spatřil dříve, než se mohl ukrýt. 
	"Mirku, ty nejdeš na football?" zavolal do chodby. 
	Ticho. -
	"Chudák, musí odnášet," poznamenal Slavík. 
	"Kluci, dejme se do toho!" vyzval Jenda chlapce. 
	Vrhli se na hromadu. 
	Mirek vyšel z chodby. 
	"Ale. . . co to děláte?" otázal se zamračeně. 
	"Propásl bys football," řekl Jenda. "A mezistátní utkání - to
víš!"
	"Ale dej nám každému něco na odnášení, ať to jen fičí!"
	Růdl, celý zardělý, běžel pro prádelní koš a kbelík. 
	Za čtvrt hodiny byla hromada sklizena. 
	"Kluci. . . děkuju," vyhrkl Mirek a šel zamykat. 
	Zápas byl navštíven tak, jako dosud žádný. Byl stále nerozhodný, teprve před ukončením dali naši branku. 
	Mirek sledoval hru s velikým zájmem. Ale po každé, když se na hřišti nedělo nic vzrušujícího, vracely se jeho myšlenky k tomu, co právě prožil. 
	Ani nevěděl jak, cestou s hřiště se přidal k úderce Zdar. Mluvili jen o zápasu, jako by nikdo nemyslil na nic jiného. 
	Když došli k Růdlovu domku, Mirek řekl:
	"Kluci, já bych vstoupil do některé úderky."
	Ale Jenda zavrtěl hlavou. 
	"To nemusíš. Proto jsme ti nepomáhali."
	"Já vím," Mirek hleděl zarytě do země."Ale já chci jít opravdu do úderky. A nebojte se, že bych vám dělal ostudu."
	"Tož to je něco jiného," řekl Jenda. "V pondělí se můžeš zařadit."
	V neděli bylo vystoupení polských chlapců a děvčat. Zpívali
krásné lidové písně a předvedli národní tance. Diváci tleskali a Poláci přidávali píseň za písní. 
	Pavel Peprna seděl vedle sestřenice Helenky, kterou pozval na vystoupení Poláků. Přijela v kroji pionýrky. Už dávno se spolu nezlobili. Mluvili jen a jen o pionýrech a úderkách, ale tentokrát oba s nadšenim. 
	V pondělí byly všechny třídy slavnostně vyzdobeny. Nad vchodem do školy byl nápis:
	Niech žyje Polska Ludowa!
	Pojednou kdosi vykřikl:
	"Už jdou!"	-
	Chlapci se natlačili k oknům. Po ulici pochodovali polští hosté. 
	Zpívali si říznou píseň. 
	Na chodbě je očekávali předsedové třídních organisací. Každý si vzal několik Poláků a odvedl je do své třídy. 
	Do třetí A přišla dosti počemá skupina, v níž byl i vedoucí
výpravy. Mluvil vroucně o své vlasti zničené válkou a o utrpení
polského národa za druhé světové války. Ale pak se rozohnil a oči mu hořely, když vypravoval o statečném lidu, který na troskách zřícených měst a vypálených vesnic buduje nový život. 
	První ostych byl brzy překonán. Chlapci rozuměli všemu, na co se Poláci tázali. Pak hostům zpívali, recitovali, vypravovali. Ani na výměnu adres se nezapomnělo. 
	A na konec přišlo to, na co se nejvíce těšili. Do třidy přiběhl Peprna v bílé zástěře a s bílou čapkou na hlavě a zval Poláky do jídelny. Chtěl jim to řici polsky, ale popletl se tak, že raději zmlkl, popadl vedoucího výpravy za ruku a táhl ho za sebou. 
	Jídelnu vytvořili chlapci z kreslírny. Stolky byly přikryty bílými ubrusy, na každém kytička květin, šálky čaje a talíře s cukrovím. 
	"Dziekuje bardzo! Bardzo ladne!"
	Po svačině přijel pro ně autobus. Celá škola vyběhla ven. 
	"Na shledanou!"
	"Do widzenia!"
	Po jejich odjezdu chlapci ještě chvíli postáli před školou, pak se v hloučcích rozcházeli. 
	Růdl šel s úderkou Zdar. 
	"Mirku!" zavolal Severa po starém zvyku. 
	Růdl se otočil. Mlčky přeměřil Severu pohrdavým pohledem a šel dál. 
	Václav zrudl. Pak vztekle kopl do kaménku, který ležel na silnici. Pochopil, že nyní je už sám. 
 

SÁM
	V každé třídě měli zvláštní zpravodaje pro jednotlivé soutěže. Ti sledovali průběh soutěže ve vlastní třídé i ve třídách ostatních. 
	Podle hlášení ke konci května byla třetí A všudé na prvním místě, jenom v brigádách byla předstižena třetí B. 
	Ve třídě byla z toho skleslá nálada. 
	Na brigády chodívala zpravidla celá škola, takže všem přibývalo stejně bodů. Rozdíly způsobovalo několik nedbalců, kteří se brigádám vyhýbali. A ve třetí A do nedávna. . . 
	Všem zatanula na mysli úderka Zmar. Nikdo však nevyčítal. Přijali chlapce mezi sebe, řekli jim, že na nic vzpomínat nebudou. . . 
	Ale body jsou pryč! A nové - mimořádné - už sotva získají, 
vždyť na všechny práce půjde jistě zase celá škola. . . 
	I Růdl přemýšlel, jak by mohl změnit výsledek soutěže. Získat tolik bodů, aby se třetí A dostala na první místo. Ale jak?
	Myslil na to, kudy chodil, ale nic kloudného mu nenapadlo. Po vyučování ho poslala maminka k Černým do sousední vesnice. Nikoho doma nezastal, musel za nimi na pole. Jednotili řepu. Pan Černý i jeho žena byli skloněni nad řádky, jejich tři malé děti se batolily v trávě. Řepa byla zarostlá, sotva ji bylo z trávy vidět. 
	"Co nám neseš, Mirku?" zeptala se paní Černá. 
	"Maminka posílá děvčatům ty šatičky."
	"Už jsou hotové? To jsem ráda! Sama bych se k šití nedostala. Vidíš, co tu máme práce!"
	"A to musíte udělat sami?
	"To víš! Kdo by nám šel pomáhat? Každý má co dělat na svém. Už to nebude jiné, dokud tu nebudeme mít jednotné zemědělské družstvo!"
	"Ale to vám bude dlouho trvat!"
	"No jej! Skoro hektar, a dva lidé. ."
	Mirkova tvář oživla nápadem. 
	"Paní Černá, půjčte mi motyčku! Zkusím, jestli bych to dovedl!" Hospodyně se zasmála. 
	"Jen to zkus! To není žádné umění! Jenom záda bolí, když je tak člověk od rána do večera shrbený."
	Ukázala mu, jak se jednotí řepa. Uměl to okamžitě. 
	"Tak já už půjdu," odkládal motyčku. 
	"To máš toho nějak brzy dost!" rozesmál se pan Černý. Ale Mirek, jako by přeslechl jeho po, námku, se otázal:
	"Zítra tu budete také?"
	"I pozítří!"
	Rozloučil se, sedl na kolo a už ujížděl. 
	Nejel však domů, nýbrž rovnou k Peprnům. 
	"Co děláš?" zeptal se Pavla. 
	"Učím se. Ale už budu hotov. Co chceš?"
	"Ty. . . podívej se. . . mohli bychom trochu napravit, co jsme pokazili, když jsme byli v úderce Zmar."
	A Mirek vypravoval. 
	"Tož to je nápad!" nadchl se Pavel. Náhle se však zamyslil. "Ale kdyby nás bylo víc. . . !"
	"Mohli bychom obejít kluky, co byli při úderce Zmar. Ale . . . já teď už musím domů. Ještě jsem se nic neučil a nechtěl bych rozzlobit tatínka."
	"To by sis zas nějakou chytl," řekl Pavel s porozuměním. 
	"To ne! Už jsem nedostal, ani nepamatuji. Ale právě proto -" 
	"Tak víš co? Já je obejdu. Ale zítra ve třídě ani muk! To bude švanda!" 
	Druhého dne se jich sešlo u mostu přes řeku čtrnáct. Byli to všichni dřívější liknavci. . Jen ten hlavní tu nebyl. Ani mu nikdo neřekl. Stejně by nejel. 
	Chlapci byli na kolech - k nim měli přivázány malé motyčky. Mirek jel vpředu, ostatní za ním. 
	Rodina Černých byla opět na poli. Slunce pražilo, záda bolela a řepy jako by neubývalo.  
	"Nějací výletníci!" Paní Černá pohlédla na houf cyklistů a zase se sklonila k řepě. Hned se však znovu napřímila, neboť jezdci seskočili s kol a s veselým voláním vtrhli na pole. 
	"Jdeme vám na pomoc!" hlásil Mirek. 
	"Ale, chlapci -!" užasl pan Černý. 
	"Kluci, to se dělá takhle!" ukazoval Mirek. "A ne, abyste někde nechali dvě řepy! Já to budu kontrolovat!"
	"Když se do něčeho dáme, tak to uděláme pořádně!" durdil se Peprna. 
	"Ale ty se budeš těžko ohýbat!" smál se dobrosrdečně hospodář, pohlížeje na jeho zavalitou postavu. 
	"A to mě zas neznáte!" řekl Pavel a poskočil si jako tanečnice. Všichni se rozesmáli, ale hned se dali do práce. Pan Černý je přijal trochu nedůvěřivě a z počátku se stále díval, jak to dělají. Když však viděl, že chlapci pracují pečlivě a svědomitě, hleděl si zase jen svého řádku. A za chvíli měl co dělat, aby jim stačil. 
	"Zítra přijdeme zas!" hlásil večer Růdl. 
	"Budou vás bolet záda, chlapci. Nejste na takovou práci zvyklí," varovala je paní Černá. 
	"Však něco vydržíme!"
	Čtyři odpoledne chodili chlapci jednotit řepu. Pomohli Černým i jejich sousedům. A když v sobotu spočetli své dílo, zjistili, že odpracovali 224 hodin. To už stálo za to!
	Ani se nemohli dočkat pondělka.
	Přišli do školy zároveň, tak svorně, jak chodívali na pole. A rovnou za Jendou. Mirek mu podal lístek s potvrzením o počtu odpracovaných hodin. 
	"Tady je náš příspěvek," řekl. 
	"Jaký?" zeptal se Jenda nechápavě a zvědavě pohlédl na lístek. 
	Okamžik bylo ticho. Čtrnáct chlapců ani nedýchalo. 
	I ostatních se zmocnila zvědavost. Dokonce i Severa hleděl pln očekávání na Jendu a na ,zrádce'. 
	"Kluci. . . ," řekl potichu a jakýmsi ochraptělým hlasem Jenda. Pak si odkašlal, nabral dechu a jásavě vykřikl: "Kluci! Vyhráli jsme!"
	"Co se stalo?"
	"Jak to, že jsme vyhráli?"
	"Podívejte se! Dvě stě čtyřiadvacet brigádnických hodin!"
	"Kdo?"
	"Však je vidíte: Růdl, Peprna, Mrázek -" 
	"Hurá! Hurá! Hurá!"
	Obklopili zářící brigádníky, uchopili je a - hej rup! - už létali do výšky.
	"Kluci, ať mi neroztrháte kabát!" ječel Růdl, když byl už po
čtvrté u stropu. 
	"Páni, to je švanda!" zalykal se Peprna. "Já jsem myslil, že se mnou nepohnou - a už létám jak na řetízkovém kolotoči!"
	Když se vybouřili, počítali, kolik mají bodů i s touto nepředvídanou brigádou. Byli nadšeni, protože se zdálo, že nyní je již vítězství třetí A zajištěno. V radostném opojení kuli další plány. . . 
	Severa se tvářil, jako by ho počínání třídy vůbec nezajímalo. 
Hleděl do jakési dobrodružné knížky, ale nečetl, neboť byl příliš
vzrušen. Vždycky měl okolo sebe plno chlapců. Dnes seděl sám. 
Docela sám. Třída si žila, jako by Václav Severa vůbec neexistoval. 
	O hlavní přestávce vyšel uraženě na chodbu. Copak je jenom třetí A?
	"Jardo!" zavolal na kamaráda ze čtvrté třídy, který právě běžel okolo. 
	"Copak?"
	"Pojď se trochu procházet po chodbě. . ."
	"Nemohu, Vašku!" zvolal udýchaně chlapec. "Sečítáme body!"
	"Jaké body?"
	"No - pro soutěž!"
	"Ty už taky -?" 
	"Taky! Ahoj!"
	"Tak si jdi! Ale do auta tě víckrát nevezmu!"
	"Nemusíš! Mám nové kolo!"
	Několik chlapců zaslechlo Jardovu odpověď. Dali se do smíchu. 
	Severa se kousl do rtů. 
	Rozmrzen se vracel do třídy. Ještě štěstí, že už bude zvonit. Jinak by tu snad ani nevydržel. 
	Ale ani doma to není lepší. Eva je zrovna takové třeštidlo jako ti kluci zde. Stále jen mluví o Svazu a otravuje celou rodinu. Maminku rozčiluje, tatínka vyvádí z klidu, do Vádava vrtá. Jako onehdy -
	"Mami," vběhla do kuchyně celá rozesmátá, "víš, že náš pěvecký soubor pojede na rekreační pobyt do Bulharska?"
	"Ty nepojedeš nikam!" řekla přísně matka. "Na takové hlouposti peníze nemáme!"
	"Ale maminko, vždyť to je odměna za naše kulturní brigády!
Všechno bude zadarmo!" 
	"Tím hůř! To tak ještě, abys tam měla hlad! Zadarmo! Dovedu si představit, co by várn tam zadarmo dali!"
	"Neboj se, mami; řekli nám -"
	"Řekli! Řekli! Co oni řeknou! Ale teď říkám já: Nepojedeš nikam - a dost!"
	Eva se obrátila k otci. Až dosud mlčel, jako obvykle. 
	"Tátínku, že by mě mohla maminka pustit. . ."
	"No," otec je pln rozpaků. "Nebylo by to šparné, kdybys uviděla cizinu. . . ale maminka, toť se ví, má pravdu."	
	"Ale, tati, vždyť nás jede třicet - a všem to rodiče dovolí. . ."
	"Nu což, konečně. . . cizina je cizina. . . rozhled po světě neuškodí - ale s maminkou přece jen souhlasím. Ona se dívá na
život prakticky - ten hlad. . . Ovšem neříkám, taková cesta. . ."
	Vašek ví, jak to skončí. Maminka se vybouří a přijde se sama zeptat, jak je to s tím Bulharskem. A Eva pojede. . .
	Ale teď si také ohřál polínko:
	"Kdybys pořád nemlela o Svazu, byl by doma klid."
	"Ty mlč!" vybuchla bojovně Eva. "Kdyby to dělali všichni tak jako ty -"
	Mizemý život! ulevuje si Václav v myšlenkách. Ve třídě je jako kůl v plotě, s Evou se taky neshodne -
	Je konec všech plánů, které se o vánocích začaly tak slibně rozvíjet? Úderka Zmar a tolik stoupenců! Kde jsou dnes? V řadách těch, proti nimž bojovali. A z úderky Zmar tu bloudí sám. . . 
	A kluci jím pohrdají. V lavici je teď sám. Růdl, který seděl vedle něho od první třídy, našel si jiné místo. Václav při zkouškách podvádí víc a víc, dělá to nápadně, aby si ho všimli. Chce je vydráždit, donutit, aby povstalí a vykřikli: "Severa podvádí!" Ale nic se neděje. Spolužáci ho vidí, musí ho vidět. A přece mlčí. Jako by tam nebyl. Třída ho mlčky vyřadila ze svého středu. 
	Je sám. 
	Někdy už kolísá. Mohl by v lecčems poradit a pomoci, na přílad v soutěži spoření a ve sběru. Ale je to nad jeho síly. Vždyť by to znamenalo pokoření. To by znamenalo uznat svou chybu - ach, jak by se kluci smáli! Růdlovi, pravda, nikdo se nesmál. A těm ostatním také ne. Ale o něm každý ví, že byl vůdcem, a to je horší. . . 
	A přece mu třída poskytla příležitost, aby se mezi ně vrátil. Celý rok šetřili na školní výlet. Měli zkušenosti z nižších tříd, že větší výlety ztroskotaly pro nedostatek peněz, proto si ukládali pravidelně každý týden. Nyní měli již většinou kolem pěti set. 
	Zprávu třídního, že pojedou do Krkonoš, uvítali s jásotem. Náklad bude asi sedm set korun, ale rozdíl dvou set každá rodina už lehce doplatí. . 
	Učitel zjištoval, kdo se výletu zúčastní. Když přišel ke Slavíkovi, dověděl se, že nepojede. 
	"Proč, Petře?"
	"Já mám v Krkonoších strýce," odpovídal na oko klidně Petr. Ale při dalších slovech se mu hlas zachvěl, neboť nebyl zvyklý lhát:
	"Zval mě na návštěvu a maminka řekla, že si tam mohu někdy zajet."
	Vávra se na něho pátravě podíval. 
	"A peníze máš, Petře?"
	"Má uloženo tři sta padesát korun," hlásil pokladník. 
	"A kdy tam pojedeš?" vyzvídal dále učitel. 
	Petrův hlas byl už docela nejistý:
	"Nevím ještě, pane učiteli. . . možná o letošních prázdninách." 
	Opíral se o lavici a jeho ruka křečovitě svírala okraj desky. 
	"Hm. . . ," zabručel učitel a pokračoval ve zjišťování. 
	"Tichý?"
	"Jedu!"
	"Machoň?"
	"Jedu!"
	Každé to ,Jedu!' bylo jako výbušná, oslňující raketa. Školní výlet! Kdo by nejel! Přihlásili se všichni kromě Slavíka. 
	"Je to škoda, Petře," řekl mu po hodině Musil."Těšíli jsme se, že pojedeme všichni."
	"Když ono by to nemělo smyslu," odpovídal se zdánlivým klidem. 
	"Co bych tam dvakrát dělal. . ."
	"To je sice pravda, ale -- "
	A tím to bylo skončeno. 
	O několik dní později se sešla paní Musilová s Petrovou matkou v obchodě. 
	"Člověk má starosti, co dát tomu chlapci na výlet," postěžovala si. 
	"Salám mu nedám, to je v horku na zkažení žaludku. Něco mu upeču a do hrníčka namíchám tvaroh s máslem. Snad nějaké to vajíčko. A co vy dáte Petrovi?"
	"Petr nepojede. Sedm set - to víte. V poslední době jsem měla hodně mimořádného vydání. A pak - Petr potřebuje nové šaty, nějak se rázem povytáhl."
	Jendova matka si najednou vzpomněla, co Jenda doma vypravoval. 
	"Vy máte v Krkonoších přibuzné, že ano?"
	"Kdepak!-Všichni jsme tady - na Moravě. Jak vám to tak napadlo?"
	"Ale. . . to jsem si asi s čímsi popletla."
	Když to oznámila Jendovi, rozhodl se jednat rázně. 
	Druhého dne o hlavní přestávce poslal Petra do přízemí, aby tam opsal s nástěnky výsledky o sběru papíru za měsíc květen. To bude trvat dosti dlouho. . . 
	"Kluci," řekl Jenda, sotva byl Slavík za dveřmi. "Petr se styděl povědět nám pravdu. K žádnému strýci do Krkonoš nepojede, protože tam nikoho nemá. Na výlet nemůže jet proto, že nemá peníze."
	"Složíme se mu!"
	"Zaplatíme mu to!"
	"Každý dá dvacet korun a bude!"
	"Navrhuji něco jiného," řekl Jenda. "Víte, tak se skládat. . . mně to připadá jako almužna. . ." 
	"To je pravda. Tak co bys myslil?"
	"U řeky je zahradnictví. Mají to po deštích zarostlé až hrůza. Zašel jsem tam včera večer, nepotřebují-li brigádu. A že ano. Zahradník nabízí šest korun za hodinu. Přijít nás může kolik chce. Všechny zaměstná."
	"To je báječné!"
	"Bravóóó!"
	"Kdybychom šli všichni, za tři hodiny máme sedm set!" spočítal to rychle Karel Bednář. 
	"Jde se!" ozvalo se několik rázných výkřiků. "A kdy?"
	"Vyjednal jsem to na sobotu odpoledne. Ale před Petrem ani slovo!"
	"To víš!"
	"Tak kdo půjde?"
	Hlásili se všichni. Jen Severa se tvářil, jako by četl. 
	Musil byl chvíli na rozpacích. Pak se rozhodl:
	"Severo, ty nepůjdeš?"
	"Ne!"
	Chlapci na okamžik oněměli, pak se ozvaly výkřiky:
	"Sobec!"
	"Že s ním mluvíš, Jendo!"
	"Jen by nás otravoval!"
	"Nechte ho být!"
	Jenda ještě jednou zaútočil:
	"Vašku, jde přece o kamaráda!"
	"Já mu dám třeba sto korun," řekl. "Ale na brigádu nepůjdu!" Ozvalo se v něm staré sebevědomí. Zase jednou se stal středem pozornosti. Musí toho využít. Budou-Ii bývalí kamarádi vidět, že ho osamocenost nezlomila, že je stále ten silný a neústupný Vašek, třeba se dají strhnout a přidají se k němu zase. 
	"Nech si své peníze!" zvolal pobouřeně Jenda. "Zařídíme to i bez tebe!"
	"Škoda řeči s takovým -!" vykřil Peprna. 
	Odvrátili se od Severy plni rozhořčení. 
	Vtom se už vracel Petr. 
	Severa poznal, že prohrál. Rázem pocítil, že hradba mezi ním a třídou vzrostla do nedozírné výše. Všechna jeho pýcha a nadutost vyprchala. Něco mu říkalo, aby vyskočil a vykřikl: "Kluci, neberte to vážně - já půjdu také!" Ale cosi mu svíralo hrdlo. 
	V sobotu odpoledne šla Eva Severová na koupaliště. Cestou dohonila Pavla Peprnu. V ruce nesl motyku. 
	"Kam jdeš, Pavle?" zeptala se ho. Měla ráda humomého chlapce i s jeho věčnou švandou. 
	Ale dnes ho nepoznávala. Pavel se mračil jako obloha před bouří a jenom procedil:
	"Na brigádu!"
	Přidal do kroku a dal Evě nezdvořile najevo, že s ní domluvil. Eva se však nedala. 
	"Počkej, Pavle," zadržela ho. "Ty jsi dnes nějaký divný. ."
	"Mám asi proč!" odsekl. 
	"Nechce se ti jít na brigádu?"
	"Mně?" vykulil na ni oči. "Vaškovi se nechce! A k tomu na takovou brigádu!"
	Pověděl Václavově sestře, co se odehrálo ve třídě. 
	"To je hrozné s tím klukem!" řekla Eva spíš pro sebe než k Pavlovi a její výrazná tvář se zasmušila. "A to nejde jediný z celé třídy?"
	"Jediný!"
	Eva se zamyslila. Pak řekla rozhodně:
	"Půjdu s tebou!"
	"Kam?"
	"Na brigádu místo Vaška."
	Peprnova tvář už zase byla jako úplněk. 
	"To bude švanda - čtyřicet kluků a jedno děvče! Ale nechť, ať se Vašek chytne za nos!" 
	A Eva pracovala tak jako ostatní brigádníci. 
	"Škoda, že Vašek není takový jako ty," loučili se s ní chlapci. 
	"To by byl kamarád!"
	Cestou z práce se zastavila na koupališti. Když přišla domů, matka se jí otázala:
	"Jaká byla voda?"
	"Teplá!" odpověděla Eva a s úsměvem dodala: "Chvílemi až moc!" Při večeři s Václavem ani nepromluvila. Teprve když šla spat, nahlédla do jeho pokoje. Četl nějakou knihu. 
	"A abych nezapomněla. . . mám ti vyřídit pozdrav od tvých spolužáků."
	"Od kterých?"
	"Od Růdla, Musila, Bednáře, Peprny - a ode všech." 
	Václav vstal a pokročil ke dveřím. 
	"Kdes je viděla?"
	"Pracovali jsme spolu."
	Václav vytřeštil oči. 
	"Kde?"
	"Na brigádě!"
	"Jak. . . na brigádě?"
	"No tak. . . na brigádé! Či tys zapomněl?"
	"To ne - ale. . . Jak to, žes tam pracovala?"
	"Abych se za tebe nemusela stydět!" řekla Eva a přibouchla dveře. 
 


POSLEDNÍ ZAPAS

	Úderka Zdar se sešla v neděli u Bednářů. Opakovali si společně učivo k závěrečným zkouškám. 
	Petr Slavík stále ještě nevěděl nic o včerejší brigádě. Oba jeho spolužáci měli co dělat, aby se nějak neprořekli. 
	Když byli s opakováním hotovi, řekl Jenda:
	"Kluci, za několik dní budeme slavit jubileum."
	"Jaké?
	"Hádejte!"
	Chlapci se zamyslili. Vzpomínali. 
	"Poddáme se," řekl Karel. 
	"Počkej, Jendo," váhal ještě Petr. "Aspoň nám řekni, před kolika lety se stalo to, co máme oslavovat?"
	"Před půl rokem."
	Kamarádi se zasmáli, Kdyby to byly čtyři roky, deset let, dvacet, padesát, sto, pět set - ale půl	roku? Co se mohlo stát v prosinci minulého roku? Která událost byla tak velká, že by zasluhovala oslavy již po půl roce?
	"Marně! Nemohu si vzpomenout na nic," vzdal se po chvíli Petr. 
	"Tak poddáte se?" usmíval se šelmovsky Jenda. 
	"Ano," svolovali. 
	"Za pár dní to bude půl roku," pronášel slavnostně Jenda, "co byla utvořena - úderka Zdar!"
	Chlapci se dali do smíchu. 
	"Tys nás doběhl!" zvolal Karel. "Já že bůhvíjaký převrat - a zatím. . ."
	Vtom se vracel ze schůze Karlův bratr Miloš. 
	"Co děláte, chlapci?" nahlédl do pokoje. 
	"Opakujeme si některé věci ke zkouškám," sděloval Jenda. 
	"A teď připravujeme oslavu," hlásil Petr. 
	"Něco ve škole?"
	"Ale ne. . . to my jen tak. . . sami tři."
	"Asi narozeniny?! Komu mám vytahat za uši?"
	"Celé úderce Zdar!"
	"Jak to?"
	"Budeme slavit půlroční jubileum!"
	Chvilku žertovali. Pak se Miloš otázal:
	"Podívejte se, kdybyste měli všechno spravedlivě zhodnotit: Jak se vám to osvědčilo?"  
	Chlapci se na sebe podívali. Před jejich očima znovu defilovaly události posledních měsíců. Vyhlášení pětiletky na společném shromáždění. Soutěže. Těžký boj proti Severově skupině. Zrcadlo. Závazek o samostatné práci. Peprna, Nechuta, Růdl. Tvoření úderek v jiných třídách. Zlepšování prospěchu a docházky. Lepší poměr k učitelům. . . 
	"Jak se to osvědčilo?" vytrhl se z myšlenek Jenda. "Dobře!" 	"A podvádí se u vás ještě?"
	"Podvádí," řekl bez váhání Karel. "Ale je to o moc lepší než dřív. Nepřeháním, když řeknu, že se to zlepšilo aspoň o padesát procent."
	"Tož to je pokrok," kývl Miloš uznale hlavou. "A co myslíte. . dotáhnete to na sto procent?"
	"To asi nikdy," přiznával poctivě Jenda. "Vždycky se najde někdo, kdo opíše nebo napoví."
	"I tak je to veliký úspěch," chválil Miloš. 
	"A to jsme udělali jenom za půl roku! V příštím školním roce začneme hned od prvního září - možná už jako pionýři - a zas to bude lepší!"
	"A jak je to u vás s Pionýrem? Jsou tam podmínky pro založení skupiny?"
	"No jej!" zvolal Jenda. "Ale nemáme vedoucích!"
	"Už je budete mít," řekl Miloš. "Právě teď jsme měli schůzi SČM a jeden svazák byl pověřen, aby založil ve vaší škole pionýrskou skupinu."
	"To je prima! Který?"
	"Nějaký. . . Miloš Bednář."
	Chlapci se s jásotem vrhli na Miloše a samou radostí začali do něho bušit. 
	"Tak nás napínat!"
	"A bude to ještě před prázdninami?"
	"Ano. Co nejdříve provedeme nábor. Zatím to ve škole trochu zpracujte!"
	Pak se rozpovídali o soutěži v poctivé práci. 
	"Která třída zvítězila?" otázal se Miloš. 
	"Včera jsem mluvil s Lacigou," řekl Jenda. "Oni mají dvaašedesát zápisů, my třiaosmdesát."
	"Tak jste prohráli."
	"Prohráli," přikývl hlavou Petr. "Ale tu ani tak nešlo o soutěž. Hlavní věc, že si zvykáme pracovat samostatně."
	"A pozorujete nějaké zlepšení i v celkovém chování? Jestli se třeba některý chlapec změnil nápadně - i povahou?"
	Vzpomínali. 
	"Na to je těžko odpovědět," řekl po chvíli Jenda. "Já myslím, že ano." 
	"Třeba onehdy," vzpomněl si Karel. "Po písemce z chemie přišel za mnou Hančík a povídá: ,Dnes jsem bojoval jako Achilles.' ,Jak to?' ptám se. ,Nemohl jsem si vzpomenout na značku skalice modré. Knížku jsem měl v lavici, stačilo jen hmátnout, protože jsem přesně věděl, kde ta značka je. Několikrát jsem už natahoval ruku a říkal jsem si - podívej se tam, člověče, kvůli jakési soutěži si pokazíš známku - ale nepodíval jsem se. A ani nevíš, jak jsem teď rád!"
	"Nebo v pátek," připomněl Petr. "Měli jsme mít písemku z ruštiny. Pan učitel si napsal přes poledne otázky na zadní stranu tabule. Před odpoledním vyučováním jsme byli ve třídě sami a mohli jsme si je pohodlně přečíst. Ale nikdo to neudělal." 
	"Myslím, že nejnápadnější změna se stala s Růdlem," řekl Jenda. "To byl takový surový kluk a rváč. A teď - ne že by byl jako putička, ale nedá se to srovnat!"
	"Tak přece!" řekl Miloš. 
	"Ale jsou i takové případy," vypravoval Karel. "Po diktátu z češtiny kdosi vyčetl Machoňovi, že opsal. Dušoval se, že neopsal. Několik kluků tvrdilo, že nakukoval do sousedova sešitu. ,Tož jak je to s tebou?' zeptal jsem se ho. ,Nedalo se opsat,' řekl Machoň. ,Tak opsals nebo ne?' ,Nedalo se opsat,' opakoval. ,To znamená, že kdyby se dalo opsat, tak bys opsal?' Machoň se začervenal a přiznal se, že ano. A je to vedoucí úderky ÚP!"
	"Nevadí, chlapci," povzbuzoval je Miloš. "Někteří lidé pochopí novou myšlenku hned, některým to chvíli trvá. Jen pokracujte a závazek o poctivé práci propagujte i v jiných třidách! U nás v továrně také nejde všechno jako na drátkách. Vždyť i za návrh s brusičským kotoučem mi někteří nadávali, třebaže se osvědčil skvěle a dnes už je zaveden v celé dílně. Takové je třeba přesvědčit, strhnout. Časem sami poznají, že chybovali. A vlastně - vždyť ani nevím, jak jste pochodili s tou úderkou Zmar? Kolik jich ještě sabotuje?"
	"Už jenom jeden," hlásil hrdě Karel. 
	"Severa?"
	"Ano."
	"No. . . a nešlo by ho také nějak získat?"
	"Kdepak!" zvolal Karel a mávl odmítavě rukou. "To je takový sobec, žes ho neviděl! Představ si: Včera jsme šli -"
	Už to mělo být s brigádou venku!
	Musilův varovný pohled Karla vzpamatoval. 
	"Se Severou to nepůjde," vpadl rychle Jenda. "Na toho už nic nezapůsobí. Nic ho nepředělá"
	Ale tentokrát se Karel i Jenda mýlili. 
	Evina zpráva o brigádě jím otřásla. 
	Ještě večer šel za sestrou, aby mu pověděla, co a jak - ale nepochodil. Zamkla se ve svém pokojíku a nepromluvila s ním už ani slovo. 
	Jak se o brigádě dověděla? Kdo jí o ní řekl? Pozvali ji? Či se rozhodla sama? Co jí o něm vypravovali? Nadávali na něho? A vzkázali ho pozdravovat, nebo si to vymyslila?
	Celý dům už dávno pokojně oddychoval, ale Vádav se stále v posteli převaloval s boku na bok. A když konečně usnul, pronásledovaly ho neklidné sny. . . 
	Ani ráno se nedověděl od Evy, co vlastně bylo. Dopoledne šla na schůzi SČM a vypadalo to, jako by ho úmyslně natahovala na skřipec. 
	Jindy by si na ni vyjel, pohádali by se, několik dní by s ní nemluvil, ale dnes ji vytrvale pronásledoval pokornou otázkou:
	"Evo, . . . prosím tě . . . jak to tam vypadalo?"
	Teprve odpoledne se dala obměkčit. Pověděla mu o svém setkání s Peprnou a o práci v zahradnictví, o tom, jak byli chlapci nadšeni její účastí. 
	"Víš, Vašku," řekla nakonec, "je mi tě hrozně líto."
	"Proč?" vydechl. 
	"Několikrát jsem začala s chlapci o tobě. . . úmyslně, abych poznala, co o tobě soudí, jak se na tebe dívají. ."
	"A oni?"
	"Nic! Vůbec nic! Kdyby aspoň nadávali, ale žádný ani slovo! Tak mi to připadalo, jako bys byl ve třídě - nikdo!"
	Pak Eva rázně vstala a měla se k odchodu. 
	"Mám-li ti radit, řeknu ti jediné: Vzpamatuj se!"
	Po jejím odchodu seděl Václav dlouho skleslý a zamyšlený. V pondělí se mu ani do školy nechtělo. Čekal, že ho kluci budou provrtávat opovržlivými a nenávistnými pohledy, ale nic takového se nestalo. Nikdo si ho nevšiml, nikdo se nezmínil o Evě. 
	Tak, jak to řekla: Nikdo!
	Třetí hodinu měli třídního. Přišel nějak svátečně naladěn. 
	"Petře!" zvolal vesele. 
	Slavík uchopil sešit s domácí úlohou a šel k tabuli. Myslil, že má být zkoušen. 
	"Sešit nech na lavici, dnes nebudu zkoušet."
	Petr se na něho překvapeně podíval. 
	"Jak je to s tím strýcem v Krkonoších, Petře?"
	Slavík zčervenal. Prosím, já. . . 
	"Víme všechno, Petře. Líbí se nám tvá hrdost - - Ale chlapci tě na výletě chtějí, tak ti připravili malé překvapení," usmál se na něho třídní a pověděl mu o sobotní brigádě. Pak vytáhl obálku, kterou mu dal Jenda před vyučováním. Byl v ní celý výdělek - sedm set dvacet korun." 
	"Mám z vás radost, chlapci," obrátil se pak ke třídě. "Vždycky jsem věřil, že třída jako ukázněný celek dovede dělat divy. Nu - a ve vás jsem se nemýlil."
	Petr stál u stolku a mačkal obálku s penězi. Rád by byl něco řekl. Místo úst však hovořily jen oči, které těkaly od jednoho chlapce k druhému. . . 
	Severa seděl po celou tu dobu s hlavou skloněnou až na lavici. Cítil, jak se mu hrne krev do tváře. Styděl se. Styděl se sám za sebe tak, jak nikdy v životě. 
	A už zde byly zas nové dojmy. 
	Soutěž ve sběru papíru se chýlila ke konci. Ve třetí A a ve třetí B bylo horečné napětí. Jejich síly byly skoro vyrovnány - a zázraky už nikdo nemohl v poslední chvíli očekávat. Za těch několik měsíců usilovného sběru bylo všechno jako vymeteno. A objevil-li někdo přesto malý zdroj, úzkostlivě se s ním tajil. O konečném vítězství může rozhodnout několik kilogramů.  
	"Kluci, je zle!" vrazil do třídy v polovině týdne Karel Bednář. 
	"Co se stalo?"
	"Můžeme dělat co chceme, třetí B vyhraje!" volal rozčileně. 	"Co tě napadá!" obořil se na něho zpravodaj pro papír. "Máme skoro o šedesát kilo víc než oni!"
	"Měli jsme, ale včera. ."
	A Karel sděloval, jak se vracel z hudební školy, kde měl hodinu na housle. Když přicházel ke školní zahradě, zahlédl dva chlapce. Každý táhl za sebou pytel, z něhož trčel papír. 
	"Poznal jsem je! Byl to Laciga a Věrný. Jak mě uviděli, rychle zmizeli."	
	"Odkud to nesli?"
	"Kdybych věděl!"
	"No, dva pytle. . . to není taková hrůza. Stejně mají co dělat, aby nás dohonili. A my přece ještě něco seženeme!"
	"Ale to není všechno!" pokračoval Karel. "Teď' jsem je zaslechl, jak se domlouvali v šatně. Už mají dva metráky!"
	"Nepovídej!"
	"Ano, dva metráky - a ještě jeden prý dotáhnou!"
	"To znamená -," polekal se papírový zpravodaj, "že jsme -"
	Ale Jenda ho nenechal domluvit. 
	"To znamená, že se dáme do práce. Znovu prohledáme každý kout - jen žádnou paniku!"
	"Ale soutěž končí už pozítří!" nedal se uklidnit zpravodaj, který se cítil odpovědný za úspěch této soutěže. "Poslední papír se přijímá do půl druhé odpoledne!"
	"Každý udělá, co bude v jeho silách!" řekl zachmuřeně Jenda a šel ná své místo. 
	"Žádné strachy!" zvolal povzbudivě Peprna. "Já, znovu pochodím celou naši ulici a to by bylo, abych něco nesehnal!"
	"Já zajedu do vesnice k strýcovi!"
	"A já posbírám všechny krabice od bot!"
	Chlapci jen hořeli. Nedají se porazit, ne a ne!
	Severa seděl sám v poslední lavici, hleděl do knihy - a napjatě poslouchal vzrušené chlapce. Jejich soutěživá nálada přecházela bezděky i na něho. V jedné chvíli tak tak, že nevykřikl: "Já také přinesu, kluci!" Hned se však vzpamatoval. 	Začal si představovat, co by se po jeho výkřiku stalo. . . 
Třída by chvíli zůstala hledět s otevřenými ústy. Pak by se ozvaly hlasy:
	"Nech si svůj papír, sobče!"
	"Vidíte ho, už podlézá!" 
	"Je mu samotnému smutno, tak nás našel!"
	Ne, tu radost jim neudělá. Nepoddá se. Vydrží až do konce roku. 
	Jen kdyby těch přestávek nebylo. . . 
	Zas už se shlukli před lavicemi. Co pořád mají? Oči jim hoří vzrušením -
	Severovo hrdlo se začíná stahovat lítostí. Přece jenom by bylo pěkné, kdyby teď mohl mezi ně. Vždyť konečně - jeho by to soutěžení také těšilo! Když chce, dovede se naučit jako Musil nebo Bednář. Vůbec - byla to hloupost, že začal proti nim. Vždyť neučit se a podvádět - to dovede každý! Ale dokázat něco!
	V hlavě se rojí myšlenky, jakých dosud nepoznal. A vzpomínky na uplynulý půlrok ho pálí. Snaží se je zahnat, neboť mu náhle není vůbec příjemné vzpomínat na činnost úderky Zmar. 
	Proč to vlastně začal? Co ho hnalo k podvratné činnosti? Lenost? Pýcha? Uražená ješitnost?
	Míval kolem sebe kluky jako teď Musil. Ale jaký rozdíl!
 	Kolektiv! - napadá Severovi slovo, které tolikrát vyslovoval s posměchem. Dnes z něho vyzažuje obdiv a v pozadí lítost; že i on není jeho členem. 
	U oběda ho nepoznávali. Byl zamlklý, nehádal se s Evou, nechutnalo mu. 
	"Nejsi nemocný, Vašíčku?" strachovala se matka. 
	"Nic mi není," odpovídal nepřítomně. 
	Eva se dívala na bratra s uspokojením. Snad se to v něm přece jen prolomí!
	Když vstávala od stolu, řekla jen tak mimochodem:
	"Mám v kanceláři nějaký papír, Vašku." 
	"Papír?"
	"Však budete mít sběr, ne?"
	"Ano, pozítří! Ale dej mi ho hned!"
	Sotva přišel odpoledne ze školy, rozběhl se za Evou do kanceláře.  
	"Evo, prosím tě, prohledej tu všechno! Já ti pomohu!" 	Chytil se papíru jako tonoucí stébla. 
	Vydrancovali kdejakou zásuvku. Staré záznamy, objednávky, svazky účtů.
	Pak udělal pořádek ve svém pokoji. Ve skříni měl knihy a sešity snad od prvního školního roku. Válely se tam bez ladu a skladu, listy se z nich sypaly, ale běda, kdyby mu byl někdo na ně sáhl! A teď letěly na hromadu. 
	Nakonec se vrhl do garáže, kde byly papírové pytle, balicí papír, lepenka. Bylo to naházeno pod plechovkami od oleje, celý se pošpinil, ale nic mu to nevadilo. Papíru přibývalo. . . 
	Sháněl papír až do úplné tmy a ještě v posteli vzpomínal, kde by rnohl k něčemu přijít. 
	Druhého dne po vyučování sedl na kolo a rozjel se do sousedního městečka, vzdáleného čtrnáct kilometrů. Jeho strýc tam má malé knihkupectví, jistě u něho dobře pochodí. 
	A pochodil. Strýc mu dal stoh vyřazených knih, staré papíry, noviny. 
	"Snad to nepovezeš sám?" podivil se, když Václav začal svazovat kořist pevným motouzem. "Nech balíky tady! Až vaši pojedou okolo autem, vezmou ti je."
	"To nejde! Zítra je konec soutěže!"
	"Už jsi také v tom? Vždyť Eva cosi říkala -"
	"Papír musím mít dnes doma. Mohl bys mi, strýčku, půjčit vozík? Připjal bych si ho ža kolo."
	"No dobře. Jen ar se s tím někde nezabiješ!"
	Václav sedl na kolo a rozjel se. Ale sotva několikrát šlápl, musel seskočit. Vozík hrkotal, kola drnčela, balíky papíru nepokojně poskakovaly, rozjížděly se, padaly na zem. V levé ruce kolo, v druhé oj vozíku - tak pochodoval nekonečných čtrnáct kilometrů. 
	Přijel domů až za tmy. Byl unaven, zpocen, uřícen. Ale měl radost. 
	Odhadoval, že od strýce dovezl metrický cent, s Evou také cent -
	Ráno se probudil brzy a první jeho myšlenka patřila papíru. To se kluci podiví!
	Ale ve škole se v něm zase všechna dobrá předsevzetí začala lámat. Musel by se poddat, uznat své chyby - a obava, že by ho mohli přijmout nepřátelsky nebo dokonce s posměchem, byla pro něho tak krutá, že v poledne vytáhl z připravených balíků pouze dvě knížky a nesl je do sběru. 
	U školy bylo rušno. Se všech stran spěchali školáci k dřevěné kůlně, do níž ukládali nasbíraný papír. Každý nesl balík, nebo jej vezl na kole či na vozíku. Odváděli to svým třídním učitelům, kteří stáli u váhy s referentem pro papír a oba ostřížím zrakem pozorovali závaží, aby jejich třída nebyla ošizena ani o čtvrt kilogramu. 
	Třetí A a třetí B byly jako v ohni. Chlapci horečně počítali, úzkostně se ohlíželi, nejde-li někdo s vydatnou pomocí, která by mohla rozhodnout. 
	Vítězství bylo velmi nejisté, přestože Laciga s Věrným už odevzdali své pytle. Třetí A si vzala Jendova slova k srdci. V každé rodině se ještě něco našlo. Velmi pomohl Petr Slavík těžkým pytlem odřezků od mistra knihaře, který dodržel slovo a odřezky pro něho schovával. 
	Také Nechuta přinesl objemný balík. 
	"Co v něm máš, Cyro?" zeptal se Peprna. 
	"Ale - to mám rozstříhanou lepenku na eroplány," odpovídal rozpačitě. 
	"Už tě to přestalo bavit?"
	"Tož to zas ne! Ale v modelářském kroužku jsem se dověděl, že všechny mé nápady byly nesprávné. Proto byla i ta havarie v rokli. Teď začnu něco docela nového!"
	"Dej si s tím už pokoj, člověče! Vždyť tak tak, že ses nezabil!"
	"Po druhé budu opatrnější! A v příští soutěži můj model zvítězí, uvidíš!"
	O jedné hodině vedla třetí A devadesáti pěti kilogramy. Jenda a ostatní chlapci se usmívali. Pochybuje ještě někdo o jejich vítězství? Pět měsíců se předstihovali s třetí B - a dnes se rozhodne o konečném výsledku. 
	Třetí B se beznadějně rozhlíží. Už všichni odevzdali, tak nač se vlastně ohlížet? A deadesát pět kilo, to se dá panečku sbírat!
	Vtom se ozvalo hromové hurá! Kluci ze třetí B vyskakují radostí, objímají se, ukazují ke školní zahradě. Někteří se tam rozbíhají. 
	Chlapci ze třetí A se tam také dívají. 
	Na rohu školní zahrady se objevili Laciga s Věrným. Táhnou za sebou vozík - docela slušný čtyrkolový vozík - plný pytlů - 
	Někteří žáci už doběhli k oběma stachanovcům, nahlédli do vozíku, smějí se, jásají, objímají oba hrdiny třídy, kteří rozhodli o vítězství. 
	A už je to na váze. Jeden pytel za druhým. . . 50 kg. . . 100 kg. . . 150 kg . . . 200 kg . . . 250 kg . . . 
	A ještě jeden pytel!
	Celkem 280 kilo!
	Třetí A byla zdolána rozdílem 185 kg. 
	Jenda přemohl rozechvění a podíval se na hodinky. Čtvrt na dvě! A ke škole už nejde ani živá duše!
	I Severa se podíval na hodinky. 
	Má - nemá?
	A náhle se rozběhl. Srdce se mu rozbušilo jako zvon. 
	Když zahýbal za roh školy, potkal Růdla. Nesl pod paží balík novin.  
	Václav se bezděky usmál. Taková bleška! To až on přivalí své dva centy!
	Najednou jako by mu nohy podrazil. Bleška sem, bleška tam - Růdl má aspoň jisté, že mu to vezmou. Ale jemu? Ta ostuda, kdyby tak před celou školou řekli: "Děkujem, Vašku, jen si to nech! Byli jsme bez tebe celou dobu, co se teď najednou mezi nás cpeš?" Že by to neřekli? Jak by ne! Nikdo si ho nevšímá, vždyť ani Růdl se s ním už nezdraví. . . Snad by se měl raději zeptat - Jendy předem, má-li to přivézt. . . 
	Nerozhodně a jaksi nesměle vykročil k místu, odkud k němu zalétal vítězný pokřik chlapců z třetí B. Bojoval. Váhal. Má slíbit svou dávku a tím rozhodnout o vítězství?
	Ale což, zastavil se, což kdyby opravdu odmítli? Potom i ti malí z prvních tříd by si na něho ukazovali prstem - vidíte ho, chytráka?
	Půl roku jen sabotoval a teď si to chtěl vyžehlit u třídy i u učitelů několika pytli papíru. Ale dal si!
	Ano, prstem by ukazovali a smáli by se, tak protivně by se smáli!
	Či není to k smíchu? Václav Severa, odjakživa kápo mezi kluky, a teď najednou s prosíkem!
	Divoký vzdor jím zalomcoval. Ne! Ne a ne! Nepoddá se!
	Prudce se obrátil na cestu k domovu. Křik soutěžících krok za krokem slábl. Jen ať si soutěží! Jen ať si křičí!
	"A co, že jsi už doma, Vašíčku," vítala ho matka. 
	"Měli jsme jenom sběr a už se tam nechci u toho otravovat."
	"To je strašné, co z té školy za chvíli udělají! Samý sběr, samá brigáda -"
	Matka si ještě chvíli úlevovala, ale Václav ji už neposlouchal. 
	Vběhl do svého pokoje, klesl na židli a celé jeho tělo se zachvělo prudkým zavzlyknutím.  


	PIONÝŘI

	Druhého dne po prohrané soutěži byli chlapci z třetí A jako podrážděné vosy. 
	"Tak strašně prohrát!" zlobí se Bednář. "Kdyby to bylo o několik kilo - ale toto -!"
	"Dělali jsme, co jsme mohli," snažil se uklidnit třídu Jenda. 
	"Ano, ale ne všichni -"
	"Kdyby nám byl pomohl Vašek -!"
	Václav seděl v poslední lavici a neklidně čmáral tužkou. Několikrát se podíval na spolužáky shromážděné před lavicemi, ale po každé zase rychle sklopil oči. Jejich pohledy ho přímo probodávaly. 
	"A já vám řeknu," ozval se Machoň, "že tak to už nechat než můžeme! Aby si tu dělal, kdo co chce, to zas ne!"
	"Machoň má pravdu! Tady je vyložená sabotáž!"
	"Severu bychom měli potrestat!"
	"A také potrestáme!"
	Václav ohrnul rty a vzdorně pohodil hlavou. 
	"Kdo je pro to, abychom ho potrestali?"
	Václav se úkradkem podíval, jak dopadne hlasování. Nemusel se ani dívat. Už podle souhlasného kříku mohl poznat, že jsou všechny ruce nahoře. 
	"Dobrá," řekl Jenda, když uviděl celý les zdvižených rukou. "Co navrhujete?"
	"Nemluvit s ním!"
	"To je málo!" ozvalo se z hloučku. "Však už teď s ním skoro nikdo nemluví. Trest musí být větší!"
	Navrhovali to a ono. Nakonee se shodli: Severa se nesmí zúčastnit školního výletu. 
	"Však já bych stejně nejel!" odpověděl Václav zamračeně. Pak se náhle zvedl a vyšel na chodbu. 
	Spolužáci ho ranili na citlivém místě. Nejet na školní výlet! Copak je větší radost než těch několik dnů na konci školního roku? Už od páté třídy podnikají delší výlety. Tehdy byli na Macoše a v Brně. V první třídě střední školy navštívili Podyjí, v druhé Jeseníky. Letos uvidí Krkonoše a ve čtvrté pojedou do Tater. Kolik to bylo veselých i dobrodružných příhod! Kolik to bylo vždycky žertů a vtipů!
	Chodil po chodbě až do zazvonění. Teprve potom se vrátil do třídy. Chtěl vypadat bojovně a sebevědomě, ale nepodařilo se mu to. Chlapci dobře vycítili, že Václav už teď lituje. 
	Doma vyváděl jako divý. Matka nerozuměla jeho prudkým výbuchům zlosti a pláče. Otec se pokusil zakročit, ale dopadlo to neslaně nemastně, jako vždy. 
	Ani Eva nedovedla zmírnit jeho trpkost. 
	"Tomu se nesmíš divit, Vašku," řekla. "Kluci tě právem potrestali. Celou dobu jsi jenom vyváděl - jak by mohli zapomenout! Kdo něco provede, musí umět nést následky."
	"Dej pokoj a neotravuj!"
	Práskl dveřmi a vyběhl na zahradu. 
	A což teprve, když se spolužáci vrátili z výletu a vypravovali si o svých dojmech!
	"Říkejte si, co chcete," volal Peprna, "nejlepší to bylo v bazénu v Hradci Králové! Když nám udělali to vlnobití -"
	"A výstup na Sněžku, to je nic? Ta lanovka z Pece?" vzpomínal Nechuta. 
	"No ovšem, lanovka!" smál se Peprna. "Ty jak se jen trochu zvedneš nad zem, už jsi hned zas letcem!"
	"Řekni, že to nebylo skvělé!"
	A ta bouře na Sněžce! To mohla být legrace, kdyby nás byla chytla, když jsme byli na lanovce!"
	"Zas by nic nebylo!"
	"Jakpak ne! Lanovka by se musela zastavit a my bychom trčeli ve vzduchu!"
	"I v dešti?"
	"No jej!"
	"Nehoupej!"
	"Však ses měl zeptat těch výpravčích! Kolikrát se jim to už stalo!"
	"Mně se zas nejvíc líbilo Babiččino údolí," řekl Burda. "Víte, ten mlýn a splav, co u něho sedávala Viktorka, Staré bělidlo, zámek -"
	"A já nikdy nezapomenu na rodný dům Aloise Jiráska," vmísil se do řeči Karel Bednář. "Tak slavný spisovatel a takový malý bílý domek -"
	"A co Smetana?" řekl Jenda. "Však se pamatujete na tu malou světničku v Litomyšli!"
	"A Prachovské skály." 
	"A ozvěna v Aderspašsko-Teplických skalách!"
	"Na tu radši ani moc nevzpomínej!" zamračil se Machoň. "V zeměpise jsme se učili, že je ji slyšet osmkrát či kolikrát -"
	"Když ten ,dělostřelec' vystřelil, tak jsem čekal, jaký rachot se v dálce ozve - a ono zatím nic!"
	"Ale neříkejte - cosi bylo slyšet!"
	"Ty bys asi chtěl, aby to hřmělo jako při bombardování, ne?"
	"A ta švanda v Luční boudě pod Sněžkou!" smál se Peprna. 	Tak se Václav jen kuse dovídal o tom, co všechno chlapci prožili. Chvilkami se v něm ještě rozhořívala poslední jiskerka vzdoru. Ať, říkal si, budu-li chtít, naši mě pustí do Krkonoš třeba na celý měsíc! 
	Ale to byly už jen poslední záchvěvy. Neboť po každé si hned uvědomil, že to nebyly jen Prachovské skály, Babiččino údolí, Krkonoše, Sněžka. Celý výlet - to byla odměna za celoroční práci. . . společná radost, společné noclehy, společné žerty. . . 
	A bylo mu všeho líto. 
	Hned po návratu z výletu jim učitel Vávra oznámil, že odpoledne přijde do školy Miloš Bednář a pohovoří si s nimi o Pinoýru. 
	A Miloš přišel. Když je seznámil se zásadami pionýrského hnutí a s jeho organisací, řekl:
	"U vás jsou teď, splněny ty nejdůležitější předpoklady pro založení Pionýra. Vždyť co žádáme od jeho členů? Dá se to vyjádřit velmi stručně: aby byli čestní, aby pracovali poctivě, aby se dobře učili. A jak vím, o to vy už, dávno bojujete. Tím, že jste si zavedli ve třídě závazek o poctivé, samostatné práci, položili jste pevné základy pro vybudování vzorného oddílu pionýrů. Tak si to promyslete, a kdo se rozhodne, že vstoupí do Pionýra, napíše přihlášku a odevzdá ji mně." 
	"Miloši," přihlásil se Nechuta, "a kdo může vstoupit do Pionýra?"
	"Každý, kdo se zaváže, že bude plnit pionýrské povinnosti."
	"Ale kluci říkali, že kdo má čtverku, nemůže být přijat."
	"Může. Ale musí se zavázat, že se bude tak učit, aby se jí co nejdřív zbavil."
	"A když se mu to nepodaří?"
	"Ostatní mu pomohou. Nakonec se to jistě podaří."
	"No ale. . . někdo je třeba v kreslení mazal: Kdyby dělal, co chtěl, na trojku to nedotáhne. Bude potom vyloučen?"
	"O tom rozhoduje celá skupina. Když budou vidět snahu, proč by ho vylučovali? Něco jiného by ovšem bylo, kdyby mu to bylo jedno a nic proti té čtverce nedělal. Pak by samozřejmě musel být vyloučen."
	Petr si vzpomněl na příhodu s ukradeným papírem. Zápasil sám se sebou. Má se o tom zmínit? A je to nutné, když přece všechno napravil? Vrátil papír na původní místo, nikoho tím nepoškodil, tož - jaká špatnost? A rozhodl se napravit svou vinu sám. Všechno je vyřízeno. 
	A co kdyby tak někdo. . . později. . . třeba za půl roku. . . přišel do oddílu a řekl: "Víte, kluci, že máte mezi sebou zloděje?" Shlukli by se okolo něho, až by jim všechno pověděl. "Viděl jsem ho, jak vyhazoval papír a jak si ho odnášel domů." Zmateně by se podívali na Slavíka. Petr? Jeden z těch, kteří začali s údernickým hnutím ve škole? Vysvětlil by jim to, pravda. Ale jakýsi stín by již zůstal. . . 
	Pomalu, a přece rozhodně se zvedala do výše Petrova ruka. 
	"Miloši, a co mám udělat já?" zeptal se tiše. 
	"No dovol, Petře!" usmál se Jenda. "Kdyby se mělo uvažovat o tobě, tak kdo by se pak mohl přihlásit?"
	"Ale když já -" 
	A Petr pověděl pravdivě všechno, co provedl. 
	Miloš však ho hned uklidnil:
	"Kdybys papír vzal a nevrátil, pak by to bylo težké provinění. Ale když jsi chybu napravil - Však co myslíte, chlapci?"
	"Samozřejmě! Jen ať vstoupí!"
	"A co my, kteří jsme z počátku lajdačili?" zeptal se Peprna. 
	"Kdo se polepšil, může se klidně přihlásit."
	"A já?" zeptal se Růdl. 
	Nikdo hned neodpověděl. Co s Růdlem? Až do nedávna měl skoro denně zápis v Zrcadle. Nenosil úkoly, neučil se, podváděl, opisoval, byl nepořádný, hádal se, rval se. . . a pak - to zatajené vysvědčení!
	Tehdy přišel do třídy učitel Vávra a pověděl žákům, co se přihodilo. Pak se obrátil k Růdlovi a řekl:
	"V konferenci jsme se prozatím usnesli, že budeš potrestán druhým stupněm z chování. S konečným rozhodnutím počkáme do konce školního roku. Přesto, žes provedl mnoho nepěkných kousků, vím, že nejsi špatný chlapec. A pevně věřím, že se ode dneška budeš chovat tak, aby ta dvojka na vysvědčení nebyla."
	Růdl se očividně lepší. Dvojka z chování už určitě nebude. A věří-li mu učitel, proč by mu oni nevěřili?
	"Ať vstoupí!" volají skoro všichni. 
	"Nějak se mi to nezdá," odporuje Karel. "To by pak mohl být pionýrem každý, třeba i takový Severa!"
	"A proč by nemohl?"
	"To snad nemyslíš vážně, Miloši!"
	"Myslím. Ovšem musel by se od základů změnit."
	"A to on nikdy neudělá!"
	"Jak můžeš něco takového říct o druhém člověku?" napomínal bratra Miloš. 
	"Copak ho neznáme?"
	Do rozhovoru po prvé zasáhl učitel Vávra, který mlčky sledoval nábor se svého místa v poslední lavici:
	"Je docela v pořádku, Bednáři, že vyslovuješ své pochybnosti veřejně, před celou třídou. Ale nesmíš soudit ukvapeně. Víš, jaký je Severa dnes. Ale můžeš vědět, jaký bude zítra? Ukolem Pionýra není hledat žáky bez chyby, nýbrž odstraňovat chyby, které mají. Kdopak je bez chyby? Pionýři si musí navzájem pomáhat, podporovat se. A když uvidíte u někoho opravdovou touhu po nápravě, musíte umět také odpouštět."
	Václav sledoval učitelova slova se zatajeným dechem. Myslil na ně i doma. 
	Miloš obešel všechny třídy. Nesetkal se všude s takovým porozuměním jako v třetí A. Někde mu namítali, že by to znamenalo nové zaneprázdnění, že už tak maji práce nad hlavu, někteří chodí do tří zájmových kroužků, do kursů jazykových - zkrátka nemají dost času. 
	Den před rozdáním vysvědčení bylo společné shromáždění žákovské školní organisace. Jednotliví činovníci podávali přehled o své celoroční práci. V soutěžích celkově zvítězila třetí A, na druhém místě byla třetí B. 
	Na shromáždění přišel i Miloš Bednář s několika členy ČSM. Oznámil výsledky, kterých bylo dosaženo při náboru do Pionýra. Na celé škole se přihlásilo třiašedesát chlapců. Všichni pojedou o prázdninách do tábora na Javornících, který bude pro ně jakousi zkouškou zdatnosti. Budou se tam navzájem poznávat, a když se osvědčí, po prázdninách budou skládat pionýrský slib a každý dostane rudý šátek. Pobyt v táboře je bezplatný - budoucí pionýři si naň vydélají sbíráním borůvek. 
	Nadšení chlapců neznalo mezí. 
	Na shromáždění přišli i pozvaní zástupci střední školy ze sousedního městečka. 
	"Poslyšte, kluci," ozval se jejich předseda po schůzi, "vaši referenti povídali cosi o závazku o poctivé práci, nebo tak nějak.  Co to máte? To je nějaká nová soutěž?" 
	Jenda s Karlem mu všechno vysvětlili. 
	"A tak!" mávl předseda odmítavě rukou. "Já myslil, že je to něco zajímavého!"
	"Hm. . . zajímavého. . . Zajímavé je to taky. A - poslyšte, u vás se nepodvádí?"
	Všichni zástupci se dali do smíchu.
	"Tak zkuste to jako u nás!" vyzýval je Jenda. 
	Nová salva smíchu. 
	"To neznáš naše kluky! Ti by nám oči vyškrábali. A co děvčata!"
	"Kdo by s tím vyrukoval, byl by chudák!"
	"To nic," nedal se Jenda. "U nás to také nešlo jako na másle, nemyslete si. No a dnes - slyšeli jste."
	"S tím si radši nic nezačneme!"
	"Dejte pokoj s takovým závazkem!"
	"A Pionýra budete zakládat?" otázal se Karel. 
	"Už jsme začali!"
	"A vy myslíte, že pionýr může podvádět?"
	Zástupci zůstali přece jen trochu zaraženi. 
	"No. . . a jak jste to dělali?" zeptal se po chvíli předseda. 
	Jenda se rozpovídal. O zlořádu, který u nich vládl. O úderce Zdar a jiných úderkách. O vítězstvích i porážkách. 
	Chlapci naslouchali stále s větším zájmem. 
	"Tož. . . zkusit bychom to mohli. Co říkáte, kluci?" prohodil
jeden z chlapců. 
	"Půjde to těžko," řekl předseda, který se zatím už rozhodl. "Ale dáme se do toho. Až o tom budeme jednat, vzkážeme vám. Přijďte nám potom na pomoc!"
	"Přijdeme," slibovali Jenda i Karel. 
	Toho dne seděl Václav na lavičce v zahradě nad otevřenou knihou, ale nečetl. Jeho myšlenky se stále vracely k třídě. Zítra se rozejdou - a dva měsíce bude mít pokoj. Dva měsíce se nebude užírat pomyšlením, že je sám jako kůl v plotě. . . 
	"Co čteš, Vašku?" přišla za ním Eva. 
	Mlčky ukázal titulní list. 
	"S takovými knížkami bys měl už přestat! Nic chytrého si z nich nevybereš. Jestli chceš, já ti půjčím ze svých."
	"Půjč! AIe dnes se mi nechce číst." 
	Václav byl neobyčejně sdílný. 
	"Sedím tu už přes hodínu a nepřečed jsem ani stránku."
	"Na co myslíš?"
	"A tak. . ."
	"Na školu?"
	"Také."
	"No. . . a s jakou se zítra rozejdete? Jako kamarádi?"
	"Myslím, že s nijakou. . . ," řekl Václav a odmlčel se. 
	"Tebe to trápí, Vašku, viď?"
	Jindy by se po takové poznámce na Evu rozkřikl, ale dnes jenom malomyslně mávl rukou: "Trápí a netrápí!"
	"Mrzí tě to, co mi budeš povídat. Ale kluci se na tebe zlobí plným právem. A je na tobě, abys to všechno změnil."
	"Jak, prosím tě?"
	"Teď už asi nijak, když zítra končí škola. Kdo ti za to může, žes tak všechno zpackal! Třeba s tím papírern. . . Ale po prázdninách, Vašku, začít úplně jinak! Učit se, nepodvádět, zařadit se mezi ně. . ."
	"Já bych to udělal, ale vždyť mi nebudou věřit!"
	"Tak podívej se, ukaž jim hned teď o prázdninách, že jsi už jiný!"
	"Jak?"
	"No. . . třeba hodně brigádnických hodin -"
	Odmlčeli se. Teprve po chvíli řekl Václav jaksi ostýchavě: 	"S těmi hodinami - to není špatný nápad, Evo. Ale kde je vzít?"
	"Snadná pomoc! Jeď na prázdniny k strýci Janovi. V pohraničí je práce!"
	"To by bylo hodin!" Václavovi se zaleskly oči."Od rána do večeřa, celé prázdniny -"
	Zvenku zadrnčel zvonek. 
	"To už jdou pro mne děvčata, máme zkoušku," řekla Eva. "Tak co, Vašku?" 
	Napřáhla k němu ruku. 
	Vádav se na ni vážně podíval. Pak uchopil její dlaň, pevně ji stiskl a řekl s osvobozujícím úsměvem:
	"Pojedu!"



V TÁBOŘE

	Skupina pionýrů stoupala na vrchol hřebenu, který je předělem mezi Moravou a Slovenskem. 
	Vpředu šel vedoucí skupiny Miloš Bednář, za ním v dlouhém zástupu oddíly se svými vedoucími a jako poslední kráčel učitel Vávra. 
	Ohnivé červencové slunce se nemilosrdně opíralo do zpocených táborníků. Už půl hodíny tak stoupali a ještě jim zbývala nejméně právě tak dlouhá cesta. 
	Miloš zvedl ruku na znamení, že zůstanou stát. 
	Srazili se do houfu, odložili batohy a sedli si na vyprahlou zem. 
	"A to budeme chodit pro mléko až do dědiny?" otázal se starostlivě Peprna. 
	"Ano. Budete chodit jen vy starší a vždycky po týdnu se vystřídáte," řekl Miloš. 
	"Nechci to vidět táhnout se s konví do takového kopce!" malomyslněl Pavel. 
	"V chatě je vozíček," utěšoval ho Miloš. "Dole budete za chvíli a nahoru to už nějak vydržíte."
	Peprna se usmál:
	"Letec vymyslí něco modernějšího než vozík. Třeba nějaká křídla - Pěkně zamávat - konev naložit na záda - co říkáš, Cyrile?"
	"Ty bys měl co dělat sám se sebou!" nedal se Nechuta. "Natož ještě s konví!"
	Pohlédli do údolí. Směrem do nitra Moravy se svažovaly mírné pahorky s modravými lesíky, které byly tu a tam přerušeny malými obdélníky políček a luk. V dálce přecházely v nížinu, jejíž obrysy se ztrácely v zamlženém obzoru. Na severovýchodě se tyčili beskydští velikáni Radhošt, Smrk, Kněhyně a Lysá hora. 
	"Nechte být, kluci, Beskydy jsou krásné!" zvolal Zdeněk Burda. 
	"Však se těšíme, že tu složíš nějakou báseň!" řekl Machoň. 
	"Proč ne! Tady se člověk k tomu nemusí nutit."
	Miloš dal znamení a celý průvod zase vykročil. 
	Chlapci byli rozděleni na tři oddíly. Třídy třetí A a třetí B utvořily první oddíl, jehož vedoucím byl zámečnický učeň Oldřich Paseka. Tento oddíl byl nejsilnější a měl tři družiny. Dvě družiny z třetí A vedli Jenda a Machoň, jednu z třetí B vedl Laciga. Druhý oddíl byl utvořen z druhých tříd. Vedl jej student Bořivoj Válek. 
	Nejslabší byl třetí oddíl, v němž byli žáci z prvních tříd. 
	Do tábora přišli až po poledni. Byl to podlouhlý nízký barák, který tu byl vybudován za války. Sloužil pohrániční stráži. Tenkými stěnami byl rozdělen na několik místností. 
	Jednotlivé družiny byly ubytovány pohromadě. 
	"Sem by se vešlo ještě kluků!" řekl Karel Bednář, když si prohlédli celou budovu. 
	"Však se měli přihlásit do Pionýra a mohli tu být s námi!" utíral si stále ještě pot Peprna. "Aspoň by nás bylo víc na tahání vozu s mlékem!"
	"Mně se zdá, že tebe to mléko zahřívá už teď!" škádlil ho Hančík. "To budeme asi často bez kávy, když bude řada na tobě!"
	"Jen se neboj, když budu vařit já, budete se všichni jen olizovat."
	"Jen aby!" zapochyboval Petr Slavík. 
	"Však počkej! Až nasmažím řízků nebo uvařím guláš -"
	"Už se těšíme!" smáli se. 
	Když si dali všechno do pořádku, vyšli na obhlídku okolí tábora. Barák byl postaven v malé kotlině nedaleko lesa. Od něho bylo na vrchol asi tři sta metrů. 
	Vystoupili na hřeben a zůstali jako očarováni. Obloha byla bez jediného mráčku, i daleký obzor se vyjasnil. V blízkosti, hned za řekou Váhem, vypínaly se mohutné kopce Malé a Velké Fatry. A v dálce, už jenom jako v pohádkové vidině, ježily se k nebi příkré štíty tatranských obrů. 
	"A tu budeme celý měsíc?" vydechl Křivák z první třídy a jeho zasněný pohled se nemohl odpoutat od strhujícího obrazu. 
	"Celý měsíc," přisvědčil Miloš a spokojeně se usmál. Měl radost, že se tu chlapcům líbí. Však mu to dalo, než získal toto tábořiště! Kousek od tábora byla studánka. Tam budou chodit pro vodu. Večer se shromáždili v největší místnosti. 
	Miloš jim oznámil program denního zaměstnání: O šesti bude budíček, pak rozcvička, úklid na světnici, snídaně. O půl osmé odchod na borůvky, ve dvanáct oběd, do dvou polední odpočinek. Odpoledne zaměstnání podle počasí: buď orientace v přírodě, vycházky a podobně, nebo práce v táboře. Večer společné rozpravy a besedy. 
	"Chcete-li," vyzval je Miloš nakonec, "můžete si družiny pojmenovat. Poraďte se a ráno mi jména oznámíte:
	"Chlapci souhlasili. Každá družina měla své jméno, ještě než se rozešli do ložnic. Družina první třídy si zvolila jméno hrdiny z Mladé gardy Olega Koševého. V druhých třídách byly družiny Julia Fučíka a Jana Švermy, v třetích Sergeje Ťulenina a Zoji Kosmoděmjanské. Jenom poslední družina, v níž byla úderka Zdar s Nechutou, Peprnou, Novákem a Mrázkem, nemohla se dohodnout. Návrhů bylo mnoho, ale co se líbilo jednomu, nelíbilo se druhému. 
	Posléze přišel Jenda s novým návrhem:
	"Kluci, co kdybychom si dali název družina Olgy Češkové?"
	"Olgy Češkové?" divili se někteří. "Kdo to byl?"
	"Mladá valašská partyzánka, která bojovala proti německým fašistům. Její otec byl popraven, protože podporoval uprchlíky z fašistických koncentráků, matka zahynula v Osvětimi. Olinčini bratři se stali partyzány. Čtrnáctileté děvče statečně podporovalo jejich skupinu a při tom zahynulo. Po smrti byla vyznamenána vojenským řádem. A když jsme tu na Valašsku, myslím, že bychom tak její památku pěkně uctili."
	Všichni chlapci souhlasili s Jendovým návrhem. 
	"Je to tak správné, Jendo," řekl Miloš. "Proč bychom měli zapomínat na hrdinství českého děvčete, které obětovalo život pro vlast?"
	"Nezapomeňte ovšem, chlapci," dodal učitel Vávra, "že tato jména vás zavazují. Každé představuje statečného a čestného člověka, který nám může být vzorem. Řiďte se i vy jejich příkladem." Druhého dne si rozdělili úkoly. Jedna družina zůstala v táboře, ta bude vařit. Ostatní šli na borůvky. 
	"A kolik musíme nasbírat?" tázal se vedoucího Tichoně Jirka Minář, člen družiny Olega Koševého. 
	"Nemáme-li na tábor doplácet, každý by měl za den nasbírat aspoň tři litry."
	"Tak moc?" lekal se Jirka. "Kde by se to vzalo!"
	"Jenom nemějte strach, chlapci," povzbuzoval je Tichoň. "Tady je tolik borůvek, že by mohlo sbírat deset táborů - a pro všechny by bylo dost."
	Brzy se přesvědčili, že měl pravdu. Stačilo, aby sis sedl k jednomu klubku keřů a celé dopoledne ses nemusel hnout. 
	Z počátku jim sbírání dělalo obtíže, poněvadž neuměli zacházet s hřebenem. Borůvky jim padaly na zem, větvičky se vysmekovaly, ale po dvou hodinách jim šla práce pěkně od ruky. Po příchodu do tábora měřili, kolik kdo nasbíral. Někteří měli jenom dva litry, někteří tři, ale většina překročila stanovené množství. Nejlepší sběrači měli přes pět litrů.
	"Napoprvé je to dobré," Iiboval si Miloš. "A vy, co jste nasbírali málo, nic si z toho nedělejte. Uvidíte, jak vám to za pár dní půjde."
	"Počkej,  soudruhu vedoucí!" přibíhal poklusem Jirka. "Ještě já jsem neodevzdal." 
	"Tak ukaž, ať to změříme a zapíšeme."
	Jirka podal svou plechovku a zvědavě nahlížel do litrové nádoby, jíž se měřilo. 
	Nebylo toho ani půl litru. 
	Táborem zazněl srdečný smích. 
	"Prosím tě, Jirko, copak jsi dělal?" otázal se dosti přísně Miloš. 
	"Sbíral. Tak jako ostatní."
	"Ale vždyť oni mají tři, čtyři, pět litrů - i víc! Jenom někteři přinesli po dvou litrech! A ty ani ne půl! Tys tam musel spát!"
	"Kdepak! Sbíral jsem jako o závod! Ale já to nedělám hřebenem!" 
	"Proč?"
	"Mně se to dělá lépe rukama. Hřeben mi stále vypadával. Chvíli jsem to zkoušel a nenasbíral jsem vůbec nic," přiznával se zkroušeně Jirka. 
	"Já ho tomu naučím," prohlásil Tichoň. "Zítra už nasbírá víc."
	Po obědě naložili nádoby s borůvkami na vozík a družina Olgy Češkové je měla odvézt do vesnice. 
	"Jeďte s tím opatrně!" připomínal Miloš. "Kdyby se vám vozík převrhl, měli byste těžkou práci!"
	Nebyla to maličkost. Cesta dolů byla příkrá. Chlapci museli dobře brzdit a dávat pozor na plechovky, aby se jim celý náklad nerozsypal. 
	Ve vesnici zajeli do družstva. Správce jim vydal potvrzení, kolik borůvek odevzdali. 
	Pak vzali z mlékámy konev mléka a v obchodě nakoupili nějaké zboží. 
	"Ale zpátky se máme na co těšit!" lekal se Peprna. "Takový kopec!"
	Šlo to opravdu těžko. Každou chvíli museli odpočívat a zakládat vozík kamenem, aby jim nesjel dolů. 
	Slunce už klesalo k obzoru, když se vrátili do tábora. Tak plynul den po dni. Nejkrásnější bývaly večery. To se sešly všechny oddíly a pořádaly debatní večírky. Každá družina měla na starosti jednu besedu. 
	První část programu se pravidelně opakovala. Bylo to zhodnocení všeho, co se v táboře za den přihodilo: vykonané práce, důležité události, přestupky, kritika chyb, kterých se dopustili jednotlivci. 
	"Chtěl bych zde veřejně pochválit našeho Jirku," řekl po čtmácti dnech vedoucí družiny Olega Koševého. "Když přišel do tábora, neuměl se sám pomalu ani najíst. A o práci - to ani nemluvím. Však se pamatujete na jeho první sběr. Dnes je z něho docela jiný chlapec. Všechny práce koná samostatně a možná si při tom jako každý jiný. I ve sběru se vyrovná ostatním chlapcům."
	Jirka byl červený jako vlčí mák. 
	"A psát budu už jenom jednou za týden," řekl rázně. Chlapci se rozesmáli. 
	"Co to má být? Tomu nerozumím," otázal se Miloš. 
	"Jirkovi bylo z počátku velice smutno," vysvětloval vedoucí Tichoň, "a proto psal každý den domů. Několikrát si mi posteskl, že to tu bez maminky nevydrží. A teď - slyšíte ho!"
	Na večerních besedách rozmlouvávali o pionýrských zásadách, o plánování práce v příštím školním roce, o dílnách, které si skupina postupně vybuduje, četli výňatky z knih a rozmlouvali o filmech, recitovali a zpívali. 
	Sedávali do desíti hodin a často musil Miloš energicky zakročit, aby se světnice utišily. Chlapci byli plni dojmů a ani spát se jim nechtělo. 
	Družina Sergeje Ťulenina, v níž byl i Růdl, měla dodávkovou službu v třetím týdnu. 
	Když přijeli s borůvkami k družstvu, řekl Mirek:
	"Kluci, teď to tu odevzdejte, já zatím skočím do obchodu."
	"Ale nebuď tam věčnost!"
	"Však proto tam chci jit teď, abychom se nezdržovali." Chlapci otevřeli vrata a vjeli do nádvoří hospodářského družstva. Růdl zatím spěchal nakoupit. 
	Když ho prodavač obsloužil, otázal se:
	"Ty jsi také z tábora pionýrů?"
	"Ano."
	"A sbíráte ještě borůvky?"
	"Právě jsme je přivezli."
	"Hleď, chlapče. Máme u nás letní hosty a potřeboval bych trochu borůvek. Nemohli byste mi po každé něco odprodat?"
	"To máte těžké, pane," vymlouval se Mirek. "My odvádíme všechno do družstva."
	"Já vím. Ale mně jde jen o malé množství. Litr nebo dva denně, abychom měli na kompot nebo na koláč. Zaplatll bych vám dobře, pětadvacet korun za litr."
	Mirek chtěl odmítavě zavrtět hlavou, ale v té chvíli mu zazvonilo v uších jediné slovo: Lupa!
	Lupa v jejich drogerii! Lupa, po níž tolik toužil!
	Rázem se octl doma, mezi svymi poštovními známkami, na které při táboření téměř zapomněl. Měl známky ze všech dílů světa, obyčejné i vzácné, příležitostné, jubilejní - a všechno pečlivě seřazeno podle zemí. Však ses ho mohl zeptat na kterýkoli stát, okamžitě řekl, kde leží.
	Pionýři věděli o jeho zálibě a museli mu slíbit, že si zřídí mimo jiné také filatelistický kroužek. Hned před odjezdem do tábora jim navrhl, aby si z přebyťku za nasbírané borůvky koupili velké album na poštovní známky, ale tehdy nepochodil. 
	"Především ještě nevíme," řekli mu, "bude-li nějaký přebytek. A i kdyby byl, pro začátek jsou důležitéjší věci."
	Celkem snadno se smířil s tím, že si oddíl koupí album až někdy později. Však on měl své album a mohl si s ním pohrát, kdy chtěl. Znal také své cennější známky do všech podrobností. A což teprve, kdyby měl lupu! To by mu ani čárečka neušla! Když mu ji před prázdninami nabízel Severa, měl co dělat, aby odolal. Teď má možnost získat ji sám. Vydělat si na ni!
	"Tak co tomu říkáš?" vytrhl ho z rnyšlenek prodavač. Mirek se vrátil k přítomnosti. 
	"Tak. . . pětadvacet korun za litr?" otázal se věcně. 
	"Ano."
	"Dobře. Zítra vám přinesu dva litry. A potom každý den. Cestou z obchodu byl velmi zamyšlen. Má to říci klukům nebo ne? Má to říci vedoucímu? Ale už teď ví, jak by to dopadlo: všichni by chtěli nosit do obchodu. A prodavač mu řekl jasně, že potřebuje jenom jeden nebo dva litry. To by z lupy nebylo nic. . . 
	Nikomu o tom neřekne. Proč by take říkal? Copak je na tom něco špatného? Poškodí někoho? Okrade někoho? Ne! Zvýší tempo, aby nasbíral ještě víc než dosud. Za prvních čtrnáct dní má průměr čtyři litry. To je přece docela slušné. A bude sbírat ještě horlivěji, nasbírá třeba sedm litrů. Dva litry si dá vždycky do konvičky a v batohu, v němž nese nákup, bude je odnášet obchodníkovi. 
	Ještě pět dní bude mít službu. Hbitě počítal: pětkrát dva litry - dvé stě padesát korun!
	Lupa!
	Radostně poskočil i s velkým batohem na zádech. 
	Jak nádherný tábor! Naučí se číst mapu, užijí borůvek, natrenuji některé discipliny pro Tyršův odznak zdatnosti, připraví se na slavnost skládání pionýrského slibu -
	To všichni. 
	Ale on, Mirek, bude mít ještě lupu!
	"Že ses konečně uráčil!" vítali ho kamarádi. "Už jsme chtěli jít pro tebe."
	"To víte, než člověk všechno nakoupí, uloží, zaplatí -" 
	S chutí vyrazili do kopců. . . 

V POHRANIČÍ

	Václav seděl v motorovém rychlíku, který uháněl z Olomouce na sever. Otevřenými okny vnikala do vagonu svěží vůně červencového rána. Obraz krajiny se rychle měnil. Sotva minuli Svatý Kopeček, jehož bílý kostelík tak neočekávaně vyskočil z hanácké roviny, už je pohltily lesy. 
	Těšil se na práci v pohraničí. Maminka měla z toho strach, pořád jen - buď tam na sebe, Vašíčku, opatrný a moc se do práce nežeň, na to jsou přece staří chlapi, copak ty, jsi ještě dítě, aby sis tak ublížil, bože, synáčku, hned bych tě nechala doma! 
	Pěkné dítě! Chlap jako hora, nejvyšší a nejtěžší z celé třetí A! 
	V okresnim městě přestoupil na lokálku. Po půlhodinové jízdě nastoupil do autobusu, který ho odvážel dále na sever. 
	Krajina, kterou projížděli, byla krutě poznamenána válkou. Vesnice byly rozbořeny a na mnohých místech trčely k nebi jenom zříceniny domů s ohořelými krovy. Některé osady byly téměř liduprázdné. Tu a tam ležel podél cesty rozbitý tank. 
	Na stanici, kde vystoupil, očekával ho již strýc. Byl to pětatřicátník prostřední postavy. Husté tmavé vlasy měl učesány dozadu. Jeho černé oči vyzařovaly ráznost. Měl úzký orlí nos a semknuté rty. 
	"Vítám tě, Václave," potřásl synovci rukou. "Kufr necháme v hostinci, odpoledne pojedou tudy naši a vezmou ho."
	"A na hospodářství je to ještě daleko?" otázal se Václav, který jel ke strýcí do pohraničí po prvé. 
	"Pět kilometrů. Tam - za ten kopec. Tak pojď, jedem!" 
	Před hospodou stál motocykl. Nasedli a strýc nastartoval. Zanedlouho byli doma. Teta srdečně Václava uvítala:
	"Odskočím do kanceláře," řekl strýc po obědě. "Až si odpočíneš, přijď tam za mnou. Ukáži ti, jak to tu u nás vypadá."
	Václav pověděl tetě, co je u nich nového, že rodiče i Eva je všechny pozdravují, že se těší na práci -
	"Té tady užiješ," řekla teta. "Hospodářství je veliké a pracovních sil málo. Jsou tu lidé z Čech a Moravy, ze Slovenska, je tu několik Rumunů a Bulhařů, pět Cikánů - celkem čtyřicet dospělých. Kdyby nebylo brigád, to bychom si s hlavními pracemi neporadili."
	"Jezdí sem hodně brigádníků?"
	"Dost. Z Krnova, z Opavy, z Ostravy, někdy i z vnitrozemí. 
Jednou jsme tu měli i vojáky."
	Dva malí chlapci, strýcovi synové, zvědavě Václava okukovali. 
	Čtyřletý Ivan se mu pověsil na koleno. 
	"A ty jsi také brigádník?" otázal se. 
	Václav se usmál: "Také."
	"A co budeš dělat?"
	"Všecko," řekla matka. "Ale to nevadí, Václave. Vzduch je tu zdravý - no, jako v horách, vždyť jsme sedm set metrů nad mořem - jídla budeš mít dost a práce ještě nikomu neuškodila."
	Po svačině odešel do kanceláře. Strýc mu již spěchal vstříc." 	"Už jsem si to tam vyřídil," řekl. "Teď mám hodinku čas, tak tě trochu zasvětím do našeho hospodaření."
	Zastavili se na kopci. Před nimi leželo dlouhé údolí, k němuž se sbíhaly protáhlé svahy se všech stran. V údolí byly dvě vesničky. Na obzoru, až daleko u lesa, byla ještě jedna osada. 
	"Tyto tři obce patří k našemu hospodářství," řekl strýc. "Ale  obydlená je pouze Bučina."
	"A kam až sahají pozemky statku?"
	Strýc se usmál:
	"Kam dohlédneš; to všechno je naše hospodářství."
	Údolí bylo sevřeno horami. Na svazích se buď vlnily lány obilí, nebo byly osety trávou. 
	"Je toho sedm set hektarů," pokračoval strýc a z jeho hlasu zněla hrdost. "Přibližně tři sta hektarů obilí a brambor, řepa tu nejde, dvě stě padesát hektarů pastvin a sto padesát hektarů lesa."
	Z jedné ráztoky vylézalo stádo oveček. 
	"To jsou vaše?"
	"Ano. Máme dvě stáda po dvou stech kusech. Jedno pase Slovák Ondrejko, druhé dva Cikáni. Kromě toho máme stádo hovězího dobytka."
	"Jak na to stačíte?" vydechl Václav v upřímném obdivu. 
	"Jak se dá. Ale celkem to jde. Na podzim k nám přijde dalších padesát rodin, tož bude po starosti. A do té doby to nějak vydržíme."
	Sestupovali do údolí. Proti nim běžel asi dvacetiletý mladík. 
	"Pane správce," volal z daleka, "ovčácký mistr už přijel! Čeká vás v kanceláři."
	"Dobře, Budínku. To jsem rád, že ho tu konečně máme." 	Před kanceláří stál starší muž nápadně červených tváří. U jeho nohou ležel ovčácký pes. 
	"Já jsem Kopřiva," představoval se. 
	"Správce Tereba. Jsem rád, soudruhu, žes konečně přijel. Ovce mají už nehty, hanba se podívat."
	"Dřív to nešlo," omlouval se Kopřiva. "Ovcí je všude moc a na všechno jsem tu sám. Tak můžeme hned zařít. Kde máte ovečky?"
	"Budínku, zaskoč pro Ondrejka, ať zažene stádo do ohrady."
	"Ano, pane správce."
	"To máte nějakou návštěvu?" otázal se mistr a mrkl na Václava.
	"Synovec Václav Severa. Přijel na prázdniny."
	"Z města, že ano?"
	"Podle čeho tak soudíš?"
	"No, to se pozná. Má ruce jak slečinka. Však ony mu tu ztvrdnou!" 
	Šli k ohradě, kam se už také blížilo Ondrejkovo stádo. Ovečkám se ještě jaksi nechtělo z pastvy, proto se neposlušně rozbíhaly. 
	"Baldo!" zavolal mistr. "Ovečky!"
	Pes krátce zaštěkal a sehnal stádo dohromady. Netrvalo to ani půl minuty. 
	"Teho by som potreboval!" smál se Ondrejko, malý, slabý šestnáctiletý chlapec, a jeho modré, jako studánka čisté oči se leskly nadšením. 
	"Však proč ti pan správce takového nepořídí?"
	"Měli jsme tu už dva ovčácké psy," řekl Tereba. "Jednoho někdo otrávil a druhý utekl."
	Mistr se zatím už díval na ovečky. 
	"Chudinky moje!" spráskl ruce. "Tak vás nechat trápit! No nic, hned se do toho dám. Ale hned!"
	Otevřel brašnu a rozložil náčiní na stůl. 
	"Tak, vy mi budete pomáhat," obrátil se k oběma chlapcům. "Ty jsi, Václave, silnější - budeš ovečky přinášet a odnášet, Ondrejko mi každou podrží - ale pozor, abyste jim něco neudělali! Bát se jich nemusíš, Václave, ovečky jsou hodné, trpělivé, však nadarmo se neříká, ten je trpělivý jako ovečka - a tak nám to pěkně půjde. . ." 
	Václav mohl oči nechat na mistrovi, s jakou obratností ostřihoval silné, tvrdé nehty: Každá ovečka se chvěla, když jí Václav nesl na stůl. Ale když se zase octla v ohradě, radostně si poskočila. 
	"Nic, berunky, nic to!" bručel mistr. "Jen co budeme hotovi s těmi pařáty, hned vás začneme stříhat! Vždyť to máte na sobě jako kožuchy! Vlna měla být už dávno dole!"
	Pracovali až do večera. 
	Strýc pro ně přišel a řekl:
	"Už toho nechte, bude večeře. Stravovat se budeš v závodní  kuchyni, soudruhu."
	"Strýčku," řekl nesměle Václav, "mohl bych jít také do závodní kuchyně? Ondrejko mi chce povídat, jak to u nich vypadalo, když tam byla fronta. . ."
	Strýc na okamiik zrozpačitěl. 
	"Tetička se sice bude zlobit," řekl po chvíli, "ale když jste se tak skamarádili -
	V závodní kuchyni bylo živo. Všichni si zvědavě prohlíželi Václava. Ondrejko jim pohotově vyložil, kdo to je. 
	Oba chlapci byli rázem jako staří přátelé. Hned po večeři se Václav dověděl, že Ondrejko je sirotek. Od dětství pásal ovečky v Nízkých Tatrách pod Ďumbierem. Když vypuklo slovenské povstání, otec odešel k partyzánům a padl. Chalupu jim vypálili a maminka zemřela dva roky po válce. 
	"Napokon prišiel do našej dediny gazda a zvádzal nás do pohraničia."
	"A nelituješ?"
	"Nel'utujem. Prečo by som l'utoval. . Veď aj tuná som ako doma. Tvoj ujček je velmi dobrý človek."
	Druhého dne ovčácký mistr ošetřoval stádo, které pásli Cikáni. Zjistil, že tři ovečky mají polámaná žebra. 
	"Cikánům musíš dát jinou práci, soudruhu," řekl. "Ožebračili by ti celé stádo."
	"Oni mi již několikrát řikali o jinou práci. Pasení oveček je vůbec nebavilo. Ale kde najít nového pasáka?" rozhodil rukama Tereba. 
	Mistr chvíli vzpomínal. 
	"O jednom bych věděl," řekl konečně. "Je to na Šumpersku. Budou tam rušit jednu ovčárnu - ale to by bylo až od prvního srpna. Do té doby byste se museli nějak minout."
	"Ja by som pásol hoc aj všetky ovečky," nabídl se Ondrejko. 
	"Čtyři sta, to je trochu moc, chlapče," poškrabal se mistr za ušima."S tím by měl co dělat i starý, zkušený ovčák. Nový pasák být musí!"
	"Tak já bych je pásl!" řekl trochu váhavě Václav. Nebyl tím zrovna nadšen. Zdálo se mu, že to nebudou žádné brigádnické hodiny - Pást ovečky - copak to je nějaká práce?
	"Ty bys chtěl, Václave?" zaradoval se strýc. 
	"A já ti to usnadním," řekl rázně mistr. "Baldo, ke mně!" Pes poslušně přiběhl a tázavě se podíval na Kopřivu. 
	"Toto je tvúj nový pán," řekl mistr a ukázal na Václava. Pes se s porozuměním otočil. "Budeš ho poslouchat, rozumíš?"
	Baldo se odplížil k Václavovým nohám a klidně si lehl. 
	Mistr pokračoval: "Baldo je chytrý pes. Jenom buď na něho hodný, hleď, aby spal v suchu, a řádně ho krm!"
	"To budu," sliboval Václav.
	"A zítra ti ukážu, jak se správně zachází se stádem."
	Časně ráno běžel Václav do ohrady. Ondrejko i Kopřiva už na něho čekali. 
	"Ti Cikáni," začal mistr, "to dělali špatně. Hnali stádo před sebou. Tak to dělá jenom ten, kdo nikdy s ovečkami nezacházel. Správný pasák jde vždycky vpředu - podívej se, Václave!"
	Stoupl si do čela stáda a zamířil k mírnému návrší. Baldo poslušně za ním. A celé stádo ho následovalo. 
	"Teď zatočíme doprava: A žádné běhání, Václave, na to mám psa!"
	Zavolal: "Baldo, doprava!"
	Baldo se rozběhl na levé křídlo. Ovečky před ním pelášily a stáčely se doprava. Jenom dvě jako by tomu nechtěly rozumět - vykračovaly si stále přímým směrem k návrší. Ale už byl pes u nich. Dorážel na ně tak, jako by je chtěl roztrhat. Ovce se rychle otáčely a hnaly se k stádu. Mistr se spokojeně usmíval. 
	"A teď si to můžeš zkusit," vyzval nového pasáka.
	Když si toho večera Václav lehal, řekl si s uspokojením, že se za tyto brigádnické hodiny stydět nemusí: Nohy ho tak bolely, že je ani necítil. 
	Teta se upřímně rozlobila, když se dověděla, že se Václav chce stravovat v závodní kuchyni. 
	"Nejde o vaření," řekla. "Jídlo je tam velmi dobré, třeba lepší než u nás - ale s takovou tě nic neužijeme!"
	"Nezlob se, tetičko," trval na svém Václav, "ale když už jsem u vás, chci tu poznat všecko."
	Strýc neměl námitek. Konečně se dohodli tak, že snídat a večeřet bude u Terebů a obědvat v jídelně. 
	Václav znal strýce Terebu z jeho občasných návštěv jako člověka	rázného a rozhodného. 
	Ale nyní si denně uvědomoval, že ho vlastně neznal vůbec. Vždyť kdo to byl - ten jeho strýc? Správce. Šafář. Kovář. Kolář. Dělník ve stodole. Šofér. Zvěrolékař. Účetní. Nakladač. Výplatní. Strýc byl prostě všechno. Rozuměl všemu a všechno uváděl do pohybu. Vstával před pátou a spat chodil o půlnoci. Ve dne ho bylo vidět všude: v kanceláři, na poli, v dílnách, na lukách, ve výkrmně vepřů, v ovčárně, v lese. V noci sedával nad knihami. Studoval články a spisy o zemědělství. Účtoval. Dělal rozvrhy práce na příští den. 
	"Jak to vydržíš, strýčku?" otázal se ho jednou Václav. "Vždyť skoro nespíš!"
	Strýc se usmál:
	"Těch několik hodin mi stačí, protože spím jako dřevo. Nikdy jsem nespával tak dobře jako tu."
	Rozloha hospodářství byla veliká, lidí málo. Každá pracovní síla byla pokladem. Proto si strýc denně dobře promyslil plán práce. Ten půjde do stodoly, ten na louku, ten na pole - bylo to jako na šachovnici. A když se ráno probudil, lilo jako z konve. Plán byl na hromadě. Tak znovu plánovat! Rychle, pohotově, účelně. Každé ztracené minuty bylo škoda. 
	Přesto si našel vždycky ještě chvilku, aby se věnoval Václavovi. Od Evy věděl, co prováděl ve školním roce. Proto využíval každé přiležitosti, aby ho nenápadně přiváděl k poznání, jak je důležité pracovat poctivě a svědomitě. Jeho přátelství s Ondrejkem velmi uvítal. Mladý Slovák měl za sebou tvrdou školu života, Václav aspoň pozná, jak si musí vážit toho, co má. 
	Oba chlapci se stali nerozlučnými kamarády. Václav se dovídal mnoho zajímavého o životě horalů pod Tatrami. Sám vypravovával o městě, o životě ve škole, o výletech, o knihách, které četl, o pěkných filmech. 
	Ondrejko naslouchal jako u vytržení a nakonec si povzdychl:
	"Škoda, že tuná nie je vol'ačo takého!"
	"Nikdy tu ještě nebylo divadlo?"
	"Nikdy."
	"A nějaký koncert nebo večírek?"
	"Nič. Keď chce íst vol'akto do kina, musí do mesta. A večierok? Ja ani neviem, čo to je. 
	Ondrejko uměl krásně zpívat slovenské národní písně. A když jednou na pastvě zaťančil divoký odzemek, Václav ho uchopil za ramena a zvolal vzrušeně:
	"Ondrejko, mám nápad!"
	"A čo?"
	"Uděláme kultumí večer!"	`
	"Čo by to bolo?"
	"No, tarec, zpěv, přednášení básní a tak."
	"Kdeže? A kto?"
	"My dva! Tu v Bučině! Dáme se do toho!"
	"Ale nehovor! Čo bysme my mohli zrobit?"
	"Kulturní večer! Já něco zarecituji, ty zazpíváš a zatančíš, já zahraji na klavír -"
	"A ty vieš hrat na klavír?"
	"Učím se už šest roků. Hraji rád. A teta krásně zpívá!" vzpomněl si: "To by bylo něco!"
	"Ale ja by som predsa nemohol vystupovat," bránil se Ondrejko. 
	"Ty? Jen počkej, až zatančíš odzemek!"
	"No, keď sa nazdávaš. . . Ale vedel by som aj o inej veci."
	"O čem?"
	"Cigáni by mohli zatančit čardáš! To by si sa pozrel!"
	"A Bulhaři!" napadlo Václavovi. "Ty jejich kolové tance!" 	"Aj Rumuni vedia pekne spievat."
	Byli svou myšlenkou opojeni. Nemohli se ani dočkat oběda. Co tomu všichni řeknou?  
	Z počátku nechápali. Kulturní večer u nich v Bučině? A oni sami že maji vyplnit program? To je zas jednou nápad!
	Ale Václav s Ondrejkem se nedali. Nejprve získali Cikány. Ti byli tak překvapeni pouhou možností, že by někdo měl zájem o jejich tance, že se dali snadno přemluvit. Pak slíbili účast i Bulhaři a Rumuni. 
	A strýc?
	"Je to pěkná myšlenka, chlapci," pochválil je. "Kolíkrát jsem si už sám řekl, že bez kultury to tu nepůjde. Jenom kdy to udělat? Jak začnou žně - to víte. . ."
	"Za týden to bude, strýčku," ujištoval ho Václav. 
	"Dobrá, platí!"
	Bučina ožila nezvyklým, poněkud tajemným ruchem. Bulhaři se scházeli po večerech u Vasila Nikolova, Rumuni zůstávali po večeři v jídelně a dlouho do noci zpívali národní písně, cikáni tančili pod kůlnou, Ondrejko na pastvě zpíval a Václav se učil básni - a z domu správce Tereby zazníval jasný soprán jeho ženy. 
	Václav s Ondrejkem se také postarali o reklamy. Udělali veliký plakát a zavezli jej do městečka. 
	V sobotu odpoledne pracovávali do čtyř. Tentokrát hned po čtvrté spěchala mládež do sálu. Vydrhli jej už včera, ale chtěli si jej také vyzdobit. . .
	Po osmé hodině se začali scházet. Všichni se na tu slávu vyparádili co nejlépe. Několik Bulharů mělo národní kroje. Cikáni přišli vydrhnutí, vlasy pečlivě načesány, naolejovány. Cikánky si daly do vlasů květy a stužky. 
	Přišla celá Bučina. 
	"Soudružky a soudruzi, vážení hosté!" přivítal je správce Tereba. "Vítám vás k prvnímu kulturnímu večeru v Bučině. Trochu se pobavíme, abychom se s tím větší chutí dali do nové práce. Tato beseda - to je velký krok kupředu v historii našeho hospodářství. Tím vyplňujeme - a doufám, že to budeme dělat i v budoucnosti - značnou mezeru v našem společném životě."
	Sálem zaduněl potlesk. Děti sborem dupaly a zvědavě se rozhlížely. To bylo všude krásy!
	Vtom před budovou zastavil autobus. Návštěvníci se nahrnuli k oknům. 
	"To jsou z městečka!" vykřikl kdosi. 
	"Nechci vidět tu ostudu!" lekala se paní Terebová. "Vždyť já jsem veřejně nezpívala aspoň pět roků!"
	"Žádné strachy, mamko!" povzbuzoval ji správce. "Hosté se přijeli pobavit, a ne kritisovat."
	A už byl venku a vítal návštěvníky. 
	"Teď se držte!" zvolal rozčileně Václav a Ondrejko ustrašeně zakoulel očima. 
	"Čos to len vyšarapatil, Václav!" lomil rukama. 
	"Však jsi vezl ten plakát se mnou!"
	"Áno, ale kdeže by som sa nazdal, že vol'akto naozaj príde!"
	Zbytečně se však strachovali. Všechno šlo bezvadně a domácí ani hosté z městečka nešetřili potleskem. 
	"To byl večer!" libovali si obyvatelé Bučiny, když odcházeli ze sálu. "Dejte, chlapci, zas brzy něco dohromady!"
	Václav s Ondrejkem se blaženě usmívali. 
	V neděli dopoledne seděl správce Tereba v pokoji a připravoval plán na pondělí. Jeho manželka vařila oběd a děti si hrály v kuchyni se -stavebnicí. Václáv byl někde s Ondrejkem. 
	Pojednou zadrnčel zvonek. Paní Terebová šla otevřít.  
	"Dobrý den!" pozdravilo ji štíhlé, asi čtrnáctileté děvče. 
	,"Je, prosím, pan správce Tereba doma?"
	"Je. Chtěla bys s ním mluvit?"
	"Ano. Já jsem totiž. . ." 
	"Pojď dál," přerušila návštěvnici paní Terebová a vedla ji přes kuchyň do pokoje. "Máš tu návštěvu," usmála se na manžela a vrátila se k plotně. -
	"Pane Terebo," řekla dívka na vysvětlenou, "naše třída se chce zúčastnit Soutěže radostné práce. Tak jsme si řekli, že napíšeme sborník o našem okrese."
	"To je správné," Tereba byl trochu v rozpacích. "A co všechno tam budete mít?"
	Životopisy našich nejlepších úderníků, paměti nejstarších usedlíků, hospodářský rozkvět okresu od ukončeni války - no tak . . ."
	"A jak si opatřujete materiál?"
	"Rozdělili jsme si úkoly. Každý máme zpracovat jednu věc. Já mám napsat něco o tomto státním statku a o vás."
	"Tedy interview?" rozesmál se strýc. "Na mou duši, ta dnešní mládež se mi líbí! Jeden vydupe ze země kulturní večer, druhý přijde jako zkušený novinář - tak si sedni, děvčátko, a zpovídej mě!"
	Vtom vstoupil Václav do kuchyně. Když uslyšel dívčí hlas, zeptal se šeptem:
	"Kdo je tam?"
	"Taková hezká slečna," řekl hlasitě malý Ivan. 
	Paní Terebová položila prst na ústa a Ivan zmlkl. 
	"Okarnžik, pane Terebo," bylo slyšet z pokoje. "Dovolíte, abych si to poznamenávala?"
	"Prosím, prosím," odpovídal strýc. 
	"V kterém roce jste prišel do Bučiny?"
	"V šestačtyřicátém." 
	"Kolik vás přišlo?"
	"Kolik? Jeden! Já sám!"
	Václav ani nedýchal. Strýc mu nikdy nevypravoval o hrdinství, kterého bylo třeba v prvních dobách. A tak se teprve nyní dovídal, jak brzy po jeho příchodu přišli do Bučiny první osadníci. Mnozí měli zájem o všechno, jenom ne o práci. . Jejich hlavní starostí bylo prohlížet opuštěné domy. Vytrhávali podlahy a hledali skryté poklady. Rozparovali pohovky, žíněnky, oťukávali zdi. A když se jednomu z nich podařilo opravdu objevit zlaté hodinky a nějaké šperky zazděné v kachlových kamnech, bylo to jako signál k útoku. Za půl dne nebylo jediného domu, v němž by byla kachlová kamna celá.
	"Tito lidé způsobili státu velké národohospodářské škody," pokračoval strýc ve svém vypravování: "Ale to nebylo všechno. V sousední vesnici se usadili nějací dobrodruzi, kteří si mysleli, že budou žít z práce jiných. Začali nám krást, co se dalo. V noci se vloupali do výkrmny a sebrali nám dva vepře. Ve dne, když jsme byli na polích, vnikli do bytů, pokradli šaty, boty, prádlo. A nejhorší bylo, že se jim nemohlo nic dokázat. Nakonec byli tak drzí, že nám začali krást i úrodu s pole. Ale to už šlo do tuhého. Vymohl jsem si povolení nosit zbraň a dával jsem na ně pozor. Byli opatrní a nikdy jsem neměl to štěstí, abych je dopadl při činu. Když jsem byl na severní straně, kradli na jihu. Pátral-li jsem po nich na východě, byli na západě. Jednou v noci nám zapálili stoh slámy u samé dědiny. Celá Bučina šla hasit. A zatím co jsme se potili, oni nás obešli a kradli znovu."
	"To je hrozné!" ozvala se dívka. "A že jste nepožádal o pomoc SNB?"
	"Požádal jsem. Byli tu ubytováni dva strážmistři několik dní. A za tu dobu se nám neztratil ani hřebík. Ale sotva odešli, začalo to znovu. 
	A přece jsem jim to zarazil. 
	Bylo to v sedmačtyřicátém roce, jak bylo to velké sucho. Na louce pod lesem jsme měli několik kupek. V poledne, když lidé odešli k obědu, nedalo mi to a zajel jsem k lesu. Pohlédnu na louku, tři chlapi nakládali naše seno. Už měli plný vůz a ještě jeli k jedné kupce. Pracovali rychle a tiše. Nechal jsem je na pokoji, až byli s celou furou hotovi. Pak jeden uchopil koně za uzdu, aby nemuseli práskat bičem nebo křičet, druhý trhl opratěmi a jeli domů. 
	Když se přiblížili na deset kroků, vystoupil jsem z lesa.
	"Dobrý den, pánové!" oslovil jsem je. 
	Krve by se v nich byl nedořezal. 
	"Tak co, už je to suché?" pokračoval jsem. 
	"Už," řekl nevrle ten, který držel koně za uzdu.
	"A teď, přátelé, čelem vzad!"
	"No dovolte, takové žerty si dejte za klobouk!"
	"Čelem vzad, povídám. A zčerstva!"
	"Kam?"
	"Tam, kam to patří, do Bučiny!"
	Tři zloději na sebe pohlédli. A náhle jako střela vyrazili ke mně. Jeden měl v ruce bič, druhý vidle. 
	"Jen klid!" namířil jsem na ně pistolí. "Ještě krok a střelím!" 	"Pane správce, mějte rozum," začali z jiného konce. 
	"To bych snad mohl říkat já o vás, nemyslíte?" 
	"Snad nechcete, abychom s tím jeli až do vsi!"
	"To právě chci!"
	"My vám to tu shodíme a dejte nám pokoj!"
	"Tak dost!" řekl jsem stručně. "Jedem!"
	Ošívali se, ale má pistole měla kouzelnou moc. 
	V Bučině bylo pozdvižení. 
	Zloději byli zatčeni a od té doby jsme měli pokoj. . ."
	"To jsou hotové romány!" řekla návštěvnice, když strýc dovyprávěl. "Ale teď už je to lepší, že ano?"
	"Copak teď! Dobrodruzi zmizeli a dnes už sem chodí jen lidé, kteří chtějí poctivě pracovat."
	"A pracují všichni dobře?"
	"No. . . vždycky se najdou takoví, kteří se hledí stočit někam do závětří a vyhnout se práci. Na ty musím být hodně přísný. Ate mám tu dosti lidí, na které se mohu plně spolehnout."
	"A jak je to u vás s kulturou?"
	"Špatné," odpovídal Tereba. "Ale včera jsme tu měli první kulturní večer."
	"Opravdu? A kdo jej uspořádal?"
	"Účinkovali obyvatelé Bučiny. Bulhaři zatančili kolo, Rumuni zpívali národní rumunské písně, Cikáni zatančili čardáš a náš pasák odzemek, moje žena zazpívala několik písní a můj synovec přednášel. Všem se to líbilo." 
	"Vy jste sestavil program?"
	"Ne. Hlavní zásluhu o celý večer měl můj synovec Václav."
	"Je tu zaměstnán?"
	"Ne. Přijel na prázdniny. Myslil jsem, že si tu trochu polenoší, a zatím jde z práce do práce. Však o tom kultumím večeru si s ním můžeš promluvit. Mamko, kde je Václav?" zavolal strýc do kuchyně. 
	Václav pokročil ke dveřím a zůstal stát jako přimražen. Před ním stála Helenka, sestřenice Pavla Peprny. 

	LUPA

	Družina, která odvážela borůvky, nosívala také poštu. V sobotu, kdy končila služba družiny Sergeje Ťulenina, bylo  dopisů a pohlednic více než obvykle. 
	"Kluci, dnes toho nesu jako listonoš!" mával Laciga objemným svazkem a usmíval se. 
	"Tady má dopis i Peprna. A je to dívčí ruka! Hleďme ho Pavla!" škádlil Karel Bednář. 
	"On se nezdá, ale je!" smál se Nechuta. 
	Peprna trochu zčervenal, ale hned se rozzářil, když se podíval na adresu. 
	"Vždyť je to od Helenky, kluci, co zlobíte?"
	"Což o to, Helenek je na světě!"
	Ale to už je Peprna neposlouchal. Rozřízl obálku a četl dlouhý dopis. A jak ve čtení pokračoval, tak se mu protahovala tvář překvapením a úžasem. Každou chvíli se plácl do nohy a zavrtěl hlavou. 
	"No ne. . !" vykřikoval. "Páni, to je zas jednou švanda! To přece není možné!"
	Chlapci ho zvědavě obstoupili. 
	"Co ti píše tak zajímavého?" tázali se. 
	Ale Pavel neodpovídal. Teprve když dočetl, podíval se na ně a znovu zavrtěl hlavou. 
	"A potom prý se nestávají zázraky," řekl s údivem. 
	"Nenapínej a řekni co ti píše!"
	"Kluci," začal konečně Peprna, "s Vaškem se stal zázrak!"
	"Se Severou?"
	"Ano. Představte si, co udělal. . ." 
	A četl užaslým chlapcům Helenčin dopis, v němž líčila svou návštěvu v Bučině a setkání s Václavem: Psala, jak se Václav změnil, jak je docela jiný chlapec, jak pase ovečky a dělá všechno možné, jak uspořádal kulturní večer, jak si ho jeho strýc, velmi hodný a správný člověk, nemůže vynachválit. 
	"Když jsem z Buřiny odcházela, šel velký kus cesty se mnou. Vyptával se na naši skupinu Pionýra, na naši přáci - a všechno ho to velice zajímalo. Přiznal se mi, že v uplynulém školním roce byl proti úderkám, a pověděl mi o všem, co tehdy prováděl. Řekl, že ho to teď mrzí a že po prázdninách bude pracovat s vámi. Jenom má strach, jestli ho mezi sebe přijmete. 
	Když jsem se s ním potom rozloučila a sedla na kolo, bylo mi strašně veselo. Sama jsem nevěděla, z čeho mám větší radost, jestli z toho, že se mi podařilo sehnat cenný materiál pro Soutěž radostné práce, anebo z Václava, že, se tak změnil."
	"Tož to je zprávička!" ozvalo se z hloučku překvapených chlapců. 
	"Kdo by to řekl do Vaška!"
	"A u nás to byl takový. . ."
	"Mně se někdy zdálo, jako by toho litoval," řekl Jenda. "Ale
proč se k nám nepřidal už na konci školního roku?"
	"Možná se styděl. Kdož ví! Ať je to tak nebo tak, Vašek půjde po prázdninách s námi, to je už jasné!"  
	"Pojďme to povědět třídnímu!" zvolal nadšeně Peprna. 

	"Kde je?" . 
	"Vyšel si na hřeben. Pojďme za ním!"
	"A vzpomínáte si, co on řekl o Severovi na konci školního roku?"
	"Já vím," řekl Růdl. "Že i z Vaška by moht být pionýr!" 	Učitel Vávra seděl na trávníku a četl knihu. 
	Přihnali se k němu. 
	"Pane učiteli, Peprna dostal dopis z pohraničí!" volali z daleka. 
	"Od koho?"
	"Od své sestřenice! Setkala se tam se Severou! Hádejte, co se s ním stalo!"
	"Snad se mu nepřihodilo něco zlého?" lekl se učitel. 
	"Kdepak! Vašek se dal na pokání!"
	Peprna přečetl celý dopis. 
	"Čekal jsem něco takového," pokyvoval hlavou Vávra. 
	Chlapci se na něho udiveně podívali. 
	"Ano, nepřekvapuje mě to," pokračoval učitel. "Pozoroval jsem už delší dobu, že se s ním něco děje. Tak tohle je závěr. . . Můžeme mít z toho radost, chlapci. A Václavovi byste měli napsat. Třeba jen pozdrav. Povzbudit ho, aby vytrval na nové cestě. To víte, nebylo to pro něho lehké. . ."
	"Ale když nemáme jeho adresu," řekl Jenda. 
	Pavel může napsat Helence," navrhoval Karel Bednář. 
	"To máš těžké. Za týden odjedeme a pak by nás to mohlo hledat -," obával se Nechuta. 
	"Jaképak strachy, kluci!" uklidňoval je Peprna. "Až přijedeme domů, zajdu k Severům, Eva mi dá Vaškovu adresu a hotovo!" . 
	"Tak to bude nejlepší," souhlasil Vávra. 
	Helenčin dopis vnesl kus nové radosti do pionýrského tábora. Nejvice jí ovšem bylo v družinách třetí A. 
	V neděli odpoledne Ieželi všichni chlapci na louce vedle tábora. Vzpomínali na domov. 
	"Tak už za týden, kluci!" řekl Peprna. "Víte, čemu se divím nejvíc?"
	"Severovi!"
	"No, to ano. . . ale já myslím odtud, z našeho tábora."
	"Čemu?"
	"Že to Jirka vydržel ták dlouho bez maminky!"
	"To je toho!" ohrnul rty Jirka. "Teď bych to vydržel i tři měs:íce!"
	"A jestlipak jsi, Zdeňku, složil nějakou báseň o táboře?" otázal se Machoň. 
	"Ano, a dlouhou!"
	"Přednes nám ji!" 
	"Dám ji do školního časopisu."
	"To bude skvělé! Aspoň se máme na co těšit!"
	"Bylo to tu pěkné," řekl Petr. "Budeme mít na co vzpomínat."
	"Prosím vás, chlapci, vy mluvíte, jako bychom už zítra odjížděli. A ještě nás čeká celý týden!" poznamenal Miloš. 
	"A bude to týden nejkrásnější!" dodal vedoucí Oldřich Paseka. 
	"Proč?"
	"Protože teď už jsme nasbírali tolik, že je celé táboření zaplaceno. A všechno, co nasbíráme v posledním týdnu, půjde do naší společné pokladny."
	"Teď se do toho teprv dáme!" zvolal nadšeně Jirka. "Musíme si vydělat aspoň na zařízení jedné dílny! Židle, stolky, skříně. . ." 
	"To už nebude půl litru denně, vid?" škádlil ho Nechuta. 
	"Co - půl litru?" bránil se Jirka. "Mám denní průměr čtyří

litry!"
	"Ale ten Jendův rekord," vzpomněl si Mrázek, "to je jako pohádka!"
	"Dvanáct litrů za jednu směnu - to je opravdu stachanovský výkon!"
	"A já ho vyzývám na soutěž!" zvolal Karel Bednář. Všichni sebou překvapeně trhli. 
	"Měj rozum Karle" varovali ho. "Dovedeš si představit - dvanáct litrů? Copak si nepamatuješ, jak tehdy z Jendy lilo?"
	"Tak poleje i ze mne - to bude hrůza!" usmíval se Karel. "Tak co, Jendo, přijímáš?"
	"Přijímám!!
	"Že bych se dal do toho také?" škrabal se za ušima Peprna. "Ono. . . pokladně by to prospělo, což o to. . . ale s Jendou bych si přece jenom netroufal. . . . ani s Karlem. . ."
	"Já ti něco poradím," řekl Nechuta. "Začni soutěžit s Jirkou!" Tábor se rozesmál. 
	"Toho přenechám tobě, Cyro," nedal se Peprna. A obrácen k chlapcům, kteří leželi vedle něho, dodal polohlasitě: "Copak já budu soutěžit s takovým šprkem? Vždyť je o dva roky mladší než já!"
	Jirka zaslechl Pavlovu poznámku. Rázně vstal, popošel k němu a napřáhl ruku:
	"Pavle, vyzývám tě na soutěž! Přijímáš?"
	"Člověče, to nejde!" zdráhal se Peprna. "Já jsem přece dospělý -"
	Nová bouře smíchu. 
	"Mně to nevadí," trval na svém Jirka. "Přijímáš?"
	"Tak ti dám aspoň náskok dva litry!"
	"Nechci!" 
	"Tak litr!"
	"Nechci nic!"
	"Tož ty chceš jako rovný s rovným?"
	"Ano. Přijimáš?"
	Peprna konečně stiskl nabízenou pravici. 
	"Když chceš, Jirko, tak přijímám. Ale budeš litovat. . ."
	"Proč?" otázal se klidně vyzývatel. 
	"Protože tě rozdrtím!"
	"Však něco unesu," usmál se Jirka. 
	K soutěži se přihlašovali noví a noví chlapci. Nakonec nebyl nikdo, kdo by stál mimo soutěž. 
	A znovu se jejich myšlenky zatoulaly domů. 
	"To bude švanda, až budu našim vykládat, jak jsem jezdil s vozíkem," řekl Peprna. 
	"Vidíš, a z počátku ses toho tak bál! Škoda, že tě vaši aspoň jednou neviděli, jak se potíš! Maminka by se jistě polekala, že se rozpustíš!" škádlil ho Hančík. 
	"Však tobě také moc do smíchu nebylo, když se ti vozík převrátil a konev s mlékem se kutálela až k potoku! Ještě štěstí, že má tak dobrou uzávěrku, jinak jsme neměli co jíst!"
	"Vidíte ho?" smál se Petr. "Už je zas u jídla!"
	Chvilku ještě žertovali, ale náhle zmlkli. 
	Z lesa se vynořilo několik starších mužů a tři ženy. Na mýtině se zastavili a muži si utírali zpocená čela. Obráceni k moravské straně, kochali se krásnou podívanou. 
	Pak zamíříli k odpočívajicím pionýrům. 
	Růdla nepříjemně zamrazilo. Poznal prodavače, jemuž dodával borůvky. 
	Okamžité se zvedl a nenápadně se ztratil v houštinách na opačné straně tábora. Což kdyby se výletníci dali s chlapci do řeči a celá věc se nějak prozradila!
	Přicházející se posadili mezi chlapce. Vyptávali se jich, jak se jim tu líbí, co všechno dělají, kdy půjdou domů. . . 
	"A kde je ten, co mi nosí borůvky?" zeptal se prodavač, rozhlížeje se po chlapcích. Všichni se na sebe udiveně podívali. Nosil borůvky. . ?
	"Z nás to nebyl nikdo, pane," řekl Jenda a jeho hlas zvonil jistotou. 
	Prodavač byl ještě udivenější než chlapci. 
	"Ale jakpak ne!" trval na svém. "Táboříte tu přece jenom vy, ne? Či je zde ještě jiný tábor?"
	"Není," odpověděl Miloš. "Ale naši chlapci dodávali borůvky jenom do družstva. 
	"Z toho jsem hloupý," vrtěl hlavou prodavač. "Buď si ze mne děláte legraci -"
	"Jsou to pionýři, pane," řekl hrdě a odměřeně Miloš Bednář. 
"A ti by si nedělali legraci z dospělého člověka."
	Prodavač se podíval na své společníky a rozpačitě se usmíval. 
	"Je to opravdu divné," řekl. "Celý týden chodil ke mně chlapec, který tvrdil, že je z tohoto tábora. Po každé přinesl dva litry borůvek. Nosil je v takové modré konvici." 
	Chlapci zbystřili pozomost. Modrá konvice?
	"A jak vypadal?" přerušil prodavače Jenda. 
	"No jak. . . mohl mít tak čtmáct let, byl vysoký, hubený, snědý, tmavovlasý a černooký - koupené zboží si dával do velikého batohu -"
	Chlapci vyskočili jako uštknuti. Pohlédli na sebe plni zmatku, rozčilení, pobouření. 
	Síť se rychle stahovala. Modrá konvice, vysoký, hubený, snědý, veliký batoh -	 
	Mirek Růdl!
	"A vy jste mu za ty borůvky. . . ," hlas Milošův byl jako přiškrcený, "vy jste mu platil?"
	"No bodejt! Pětadvacet korun za litr! Dobře jsem mu platil, ale na tom nic, snad ho nebudu vykořisťovat. Byl jsem rád, že jsem mohl vyhovět tady našim hostům - jenom jsem ho chtěl ještě poprosit, aby přinesl i zítra. Hosté už odjedou a rádi by si vzali trochu borůvek s sebou. Řekl jsem si, že se dnes na vycházce zastavíme u vás a řeknu mu to, ale když to není váš -" 
	"Je to náš," přeřušil prodavačův vodopád Miloš. "Zdalipak víte, chlapci -?"
	"Růdl!" zvolali rázem. 
	"Tak mu to, prosím vás, výřiďte," řekl prodavač. Byl rád, že se přece jen nemýlil a že nešlapal do kopce nadarmo. "Je to hodný, ochotný chlapec. . ."
	Výletníci se rozloučili a za chvíli se ztratili v lese. 
	V táboře bylo ticho, jako by tam jediným úderem blesku zanikl všechen život. 	-
	Ale pak zaduněla bouře výkřiků:
	"Darebák!"
	"Sobec!"
	"A potom - pionýr!"
	Miloš stál okamžik jako podťatý strom. Ale jen okamžik. 
	"Ticho!" zvolal rázně. "Kdo o tom něco vite?"
	Chlapci mlčeli. 
	"Kde ty borůvky bral?"
	"Nasbíral je sám," řekl Machoň. "Tento týden sbíral jako o závod -"
	"Ano! Však jsme mu říkali stachanovec!" přidával se Hančík. 
	"Kolik odváděl?"
	"Nejvíc z celé družiny! Průměmě pět litrů denně!"
	"A to mohl nasbírat ještě dva litry navíc?"
	"Mohl! Sbíral, až z něho teklo!"
	"Tož když je to tak," mínil Peprna, "proč mu vlastně nadáváme? Když odevzdal pět litrů, tak nikoho nepoškodil."
	"Poškodil nás všechny!" vrhli se na Pavla. "Nevíš, že jsme se dohodli, co uděláme s přebytkem?"
	"A co s ním udělal on?"
	Všichni zmlkli. Ano, co udělal s penězi Růdl?
	"Jestli je promlsal, vyhodíme ho!"
	Miloš usilovně přemýšlel. Teprve po chvíli řekl:
	"Nejprve ho vyslechneme a pak - uvidíme. Co řikáte vy, soudruhu učiteli?"
	"Souhlasím," řekl Vávra. 
	Růdl byl ukryt na pokraji lesa a pozoroval, co se děje v táboře. Neslyšel sice, o čem se výletníci bavili s chlapci, ale z rozhořčených výkřiků poznal, kolik uhodilo. Co teď? Miloš ho vrátí z tábora domů, to je jisté. Ta hanba! Kluci s ním přestanou mluvit. . . Tatínek se rozlobí. . . 
	Co jim jen říci, aby se uklidnili?
	V hlavě měl divoký vír. Napadaly mu nejrůznější výmluvy, ale jedna byla nesmyslnější než druhá. 
	V posledním okamžiku se rozhodl. To už ho Miloš volal. 
	Vystoupil z houštiny žlutý jak z vosku. Musel sebrat všechnu sílu, aby přemohl chvění. Potom však pohodil hlavou a vykročil směleji. 
	"Tys prodával borůvky?" uhodil na něho Miloš přímo. 
	"Ano," odpověděl bez váhání. 
	"Kolik sis vydělal?"
	"Dvě stě padesát korun."
	"Co sis za ně koupil?"
	"Nic."
	"A kde je máš?"
	"Zde!"
	Mirek hmátl do kapsy u kalhot a vytáhl pět padesátikorun. 	Chlapci se nemohli vzpamatovat. Očekávali zapíání, přinejmenším vytáčky -	
	"A proč jsi nám o tom nic neřekl? A proč jsi to vůbec dělal?" naléhal vedoucí skupiny. 
	Mirkova tvář zatím už ztratila nepřirozenou bledost. Usmál se a řekl:
	"Protože jsem vás chtěl překvapit. Byli jste proti tomu, abychom koupili album. A tak jsem si řekl, že je koupím sám: 
	"Pro oddíl?"
	"No ovšem!"
	Tábor si oddechl. 
	"Vidíte, kluci," řekl do radostné nálady Jenda Musil," soudruh vedoucí má pravdu: nernáme odsuzovat, dokud všechno nevyšetříme. . ."
	Na společné večerní poradě se usnesli, že Mirek sice nejednal správně, neboť nedodržel přesně to, k čemu se všichni zavázali - ale protože měl na mysli dobro celku, nebude nijak potrestán. A za peníze, které utřžil, zakoupí se pro oddíl album na poštovní známky. 
	Všichni byli rádi, že to tak dopadlo. A Mirkovi uložili, aby zítra zanesl ještě žádané borůvky do obchodu. . . 
	V posledním týdnu začalo soutěžení. Protože okolí tábora bylo již z větší části výsbíráno, museli chodit na místa vzdálenější: A tam bylo borůvek stále dost. 
	Jirka se držel v prvním kole znamenitě. Nasbíral šest litrů a vyšlapoval si jako generál. Ale když odměřil bořůvky Peprnovi, zjistilo se, že Pavel má o litr víc. 
	"Říkal jsem ti, Jirko, aby sis se mnou nic nezačínal," pronášel dobrácky Peprna. "Kdepak na mne! Co s takovýma ručičkama, jako jsou ty tvoje! Tak co, necháme toho?"
	"Kdepak! Až najdu lepší keře, pak uvidíš!"
	"Tak ty chceš mermomocí, abych tě rozdrtil?"
	"Nebo já tebe!" nevzdával se Jirka. 
	Druhého dne volal Peprna už od lesa:
	"Kluci, zač je jedna židle?"

	"Za čtyři sta korun!" volalí se smíchem. 
	"Tak poznamenejte do kroniky, že jsem daroval oddlu dvě nohy a půl opěradla!"
	"Kolik máš?"
	"Půl židle!" 
	"Dej to sem - uvidíme!"
	Bylo toho opravdu osm litrů!
	"Je mi ho líto, chlapečka," Peprna se podobal sluníčku, "ale když chce, abych ho rozdrtil. . . A kde je?"
	Jirka právě přicházel. Byl velice unaven, ale usmíval se také. 
	"Tak kolik?" náhližel do jeho nádoby zvědavě Pavel. "A hrome! A tos nasbíral sám?"
	"Sám! Těmato ručičkama!" připomínal Peprnův výrok Jirka. 
	"Devět a půl litru!" hlásil Laciga, který měřil. 
	"No ne. . . !" ošíval se Peprna. Pak náhle řekl s obdivem: "Jsi chlapík, Jirko! Prohrál jsem!"
	"Však zítra můžeš vyhrát!"
	"To už sotva. . . ," ztrácel odvahu Pavel. "Kdybys věděl, co jsem se dnes s těmi osmi napotil! Víc bych nenasbíral, kdybych se roztrhal!"
	V dalších dnech bylo vítězství střídavé. Nakonec Pavel zdrtil Jirku rozdílem půl litru. 
	"Chlapče, tys mě prohnal," sténal Peprna. "Ten půllitr mě stál nejmíň půl kila."
	"Škoda, žes nesoutěžil s Musilem smál se Nechuta. "Mohl ses domů vrátit štíhlý jak jedle."
	Jenda podržel svůj rekord z minulého týdne. Nikornu se již nepodařilo nasbírat víc než dvanáct litrů. 
	I Růdl se tužil. Byl mezí pěti nejlepšírni sběrači z celého tábora, a přece ho nic netěšilo. Nakonec si toho všimli i chlapci. 
	"Tebe asi mrzí, že se ti nepovedlo překvapení, viď?" otázal se ho Karel Bednář. "Ale z toho si nic nedělej - hlavní věc, že album bude!"
	"Víš, Mirku, ale tys nás uměl napnout! Věříš, že já jsem tě v první chvíli podezříval, žes chtěl peníze pro sebe?" přiznával se Hančík. 
	"Já zas ho vůbec nepodezříval," řekl Petr Slavík. "Je přece pionýr!"
	Každá ta poznámka zraňovala. Kdyby kluci věděli. . . ! Začalo to skoro nevinně: Lupa. . . Pak už to bylo vážnéjší: Sobectví. . . Další stupeň na šikmé dráze byl už zlý: Lež. . 
	Kde to skončí?
	Ale co má dělat?
	Kdyby se přiznal, v tu chvíli by ho vyloučili ze svého středu. 
	Copak může být pionýrem, kdo je sobec a lže? Ale. . . není to horší teď, když se nepřiznává?
	Poslední neděle před odjezdem z tábora měla slavnostní ráz. Na borůvky již nešli. 
	Dopoledne měli společnou schůzku celé skupiny. Na ní vedoucí oddílů podali zprávu o všech chlapcích a doporučil, aby byli přijati ke skládání slibu. Miloš oznámil, že jejich továrna si vezme patronát nad pionýry. Slavnost bude uspořádána hned v září a při ní budou skládat slib. 
	Všechno bylo jaksi jiné, sváteční. I ten oběd, na kterém si dal Peprna zvlášt záležet. Třebaže nebyl na řadě, vyžádal si na dnešek vrchní dozor v kuchyni a připravil řízky. 
	"Já nevím, čím budeš, Pavle," škádlil ho Nechuta. "Ale jedno je jisté: nestaneš-li se vrchním kuchařem, bude to omyl dějin."
	"Přijmeš-li mě do svého stratosférického letadla, proč ne," splácel mu to Pavel. 
	Odpoledne podnikli delší vycházku po hřebeni Javorníků a večer se sesedli u táboráku. Věci už měli sbaleny. 
	Miloš Bednář zopakoval zásady, jimiž se má řídit ve svém životě pionýr. Znovu zdůraznil zvláště pionýrskou čest. 
	"Pionýři mohou chybit přavě tak jako jiní chlapci a děvčata," řekl. "AIe pionýr, který dbá cti své i svého oddílu, ten nikdy v chybě nesetrvá. Přizná se k ní a snaži se ji napravit."
	Chlapci sedí okolo ohníčku. Slova vedoucího skupiny se jim zarývají hluboko do srdcí. 
	Zarývají se do srdce i Růdlovi. 
	Plameny klesají. Za chvilku zhasnou docela. Pionýři se rozejdou do světnic -
	Ještě je čas! Přiznej se, Mirku! Neodcházej jako lhář!
	Mirek se zvedl a nehlučně postoupil kupředu. Postavil se tak, aby na něho všichni viděli. 
	"Soudruhu vedoucí, pane učiteli, chlapci. . ." 
	Mluvil tichým, ale rozhodným hlasem. Cítil, že každé slovo svaluje s něho nestvůrnou tíži. 
	Nikdo ho nepřerušil ani slovem. Bylo to příliš neočekávané. 	Mlčeli i potom, když skončil. 
	První promluvil Miloš: "Chlapci, tento případ musíme rozřešit společně. Co o tom soudíte?"
	Nikdo se nepřihlásil. Teprve po dlouhé chvíli řekl Laciga: 	"Myslím, že Růdl musí být potrestán."
	"Proč?" ozvalo se několik nesmělých hlasů. 
	"Protože jednal sobecky. Poškodil skupinu." 
	"A nepoškodil!" zvolal Mrázek. "Měli jsme odvádět tři litry denně, a Růdl nasbíral pět!"
	"Jiní je nasbírali také! A ještě víc než Růdl! Vemte si takového Musila! A Slavíka! Vždyť nikdo neodevzdal jenom ty tři litry!"
	"To je pravda," řekl Nechuta. "Ale já myslím, že když odváděl dva litry navíc, mohl si s tím dalším přebytkem dělat co chtěl! Však my budeme za přebytky také nakupovat!"
	"My pro skupinu, ale on pro sebe!"
	"Kdybychom byli takoví jako Růdl, to by si každý mohl koupit, co se mu líbí! Já jsem tam viděl balíčky s čokoládou! A myslíš, že jsem na ni neměl chur? Ale ani mi nenapadlo něco takového -!"
	"Věc je jasná: poškodil skupinu, tož potrestat!"
	"Věc není vůbec jasná!"
	"Jak to?" 
	"Kdyby byl nasbíral jenom těch pět litrů, které odváděl, co by se stalo? Nic! Vždyť kolik kluků neodvádělo ani pět litrů! A jestli nasbíral víc, tak jenom proto, že se štval. Nemusel se tedy honit a teď mohl mít pokoj!"
	"Ano, ale pořádný pionýr dělá všechno, co je v jeho silách! Když dovedl nasbírat sedm litrů, měl je nechat všechny pro celek!"
	Mluvili o překot, už se ani nehlásili o slovo. Teprve když promluvil učitel Vávra, ztichli. 
	"Někteří Růdla jenom odsuzujete," řekl. "Ale trochu se nad tím zamyslete. Mirek se dopustil špatného činu. Všechno bylo zdánlivé vyřízeno. Nikdo by mu nemohl dokázat, co vlastně s penězi zamýšlel. Co bylo snadnějšího než setrvat v tom, co řekl původně? Mohl zůstat ve vašich očích vzorným kamarádem. Věděl, co si o něm pomyslíte, přihlásí-li se. A přece se toho všeho odvážil. Raději chce snášet vaše pohrdání než zůstat lhářem. Tedy uvažte i tuto okolnost."
	"Je správné, co říká soudruh učitel," řekl Miloš Bednář. "Ale nesmíme zapomenout, že Růdl nás nechal týden v klamu. Musítne uvážit opraddu všechno, i toto."
	"Já myslím, že pro Mirka bylo dost velkým trestem už to, že se přiznal. Vím, jak bylo mně. . . tehdy s tím papírem. Proto navrhuji, abychom mu odpustili," přimlouval se Petr Slavík. 
	"A já zase myslím," ozval se Musil, "že nějaký trest být musí. Však co na to říkáš ty, Mirku?"
	"Potrestejte mě," řekl tiše Růdl. "Vím, že jsem udělal chybu. A lituji toho."
	"Tak navrhujte, chlapci," vyzval je Miloš. 
	"Za tu lež by měl být vyloučen z Pionýra!"
	"Kdybychom na ni přišli my, souhlasil bych s vyloučením. Ale on se přiznal sám!"
	Chlapci váhali. Bylo vidět, jak jsou nerozhodní. 
	Konečně promluvil Jenda:
	"Nejsem pro vyloučení. Myslím, že by stačilo, kdyby nebyl v září připuštěn ke skládání slibu. Dokáže-li, že se už nadobro polepšil, může ho skládat o tři měsíce později."
	Návrh se všem zamlouval a byl přijat. 
	Večer ukončil učitel Vávra:
	"Vaše rozhodnutí je správné, chlapci. Mirek se provinil, ale svým přiznáním dokázal, že se chce polepšit. Věřím, že bude dobrým pionýrem." 
	Pak přistoupil k Růdlovi a podal mu ruku. 


ŽNĚ

	Začátkem srpna přijeli do Bučiny čtyři traktoristé. Neklamné znamení, že začnou žně. 
	Všichni byli vyučeni zámečníky. Správce Tereba je pozval na hospodářství o něco dříve, aby prohlédli a opravili stroje. Nejvíc oprav potřebovala mlátička. Byla to rachotina, která již dávno měla jít do starého železa. 
	"A s tím chcete vymlátit?" žasli traktoristé. 
	"Co se dá dělat!" řekl správce."Ředitelství státního statku nám slíbilo, že za rok dostaneme novou. Letos se musíme ještě obejít." 
	"No, nějak to dáme dohromady," řekl nejstarší traktorista. 	Nejladšímu bylo asi dvacet pět let. Byl vysoký a štíhlý, s plavými vlasy. Byl nápadný svou nemluvností. Jeho starší kamarádi byli plni humoru, vtipů, žertů, kdežto on stále jako by o něčem přemýšlel. Vědělo se o něm, že je nejlepším traktoristou okresu - za loňskou sezónu obdělal přes dvě stě hektarů půdy. Jmenoval se Grebeň. 
	I teď prohlížel mlátičku mlčky. Dělal to s pozoruhodnou důkladností. Vlezl do parního kotle, prohlédl trubky, rozmontoval buben. . . 
	"Za dva dny bude v pořádku," řekl, když byl se svou prohlídkou u konce. "Jen máte-li dobrého kováře."
	Václav pomáhal traktoristům. Pasení ovcí převzal už před několika dny Slovák, kterého poslal ovčácký mistr Kopřiva. 
	Grebeň řídil opravy. Bylo vidět, že kamarádi uznávají jeho převahu, neboť s naprostou samozřejmostí plnili všechna jeho rozhodnutí. 
	Traktorista Vyskočil byl poslán do kovárny s roštem z parního kotle. Václav mu jej pomáhal nést. 
	"Ale ten pán Grebeň jé dobrý odborník, že?" řekl Václav. 	"Copak Grebeň!" zakýval hlavou Vyskočil. "Ten nás strčí všecky do kapsy! I specialisty!"
	"A kde se tak zdokonalil?"
	"Kde! On se pořád zdokonaluje. My ostatní jsme takoví. . . já nevím, jak bych to řekl. Zkrátka obyčejní. Když se nám něco nedaří, tak tím práskneme a je to. Ale on ne. Jen si ho dobře všimni! Jak mu něco nejde, zakousne se do toho jako buldok. A nepustí a nepustí - až provede svou. Než jsme ho dobře poznali, myslívali jsme si, že dělá jenom takové fóry, že se chce vytahovat. Ale mýlili jsme se. Není skromnějšího člověka než on!"
	Ušli s roštem kus cesty a pak zase odpočívali. Kovárna byla dosti vzdálena od kůlny, kde byla umístěna mlátička. 
	"Třeba s tím traktorem," pokračoval Vyskočil. "Člověče, to byla úplná sensace!"
	"A co se stalo?"
	"No - všiml sis traktoru, co s ním přijel Grebeň?"
	"Ano, to je ten kolos," řekl Václav živě. 
	"Největší stroj z naší stanice. Co ten už letos požal! A kdyby nebylo Grebeně, do dneška by trčel ve stanici. Anebo by byl už ve sběru." 
	Vyskočil uchopil rošt. 
	"A pojďme! Však ti to mohu povídat i cestou. . ."
	Bylo to z jara po první oračce. 
	Strojní stanice měla jedenadvacet traktorů. Jejich řidiči vyjížděli den co den do sousedních vesnic na pomoc zemědělcům, s nímiž uzavřeli smlouvy. Vracívali se až k večeru."
	"Tak co, kolik?" tázávali se jeden druhého. 
	"Pět hektarů. A ty?"
	"Sedm."
	"Zítra budu orat na rovině, budu mít také sedm, uvidíš!"
	Jarní práce se pomalu chýlily ke konci, když byl náhle vyřazen z provozu nejsilnější traktor stanice. Grebeňův traktor. Zastavil se uprostřed oračky a museli jej do stanice dotáhnout. 
Byla poškozena hlava traktoru. Ochranný obal praskl, takže voda
vnikala do výfukového potrubí. Ventilem pronikala nad píst až ke svíčce a ta přestala pálit. 
	"A to se nám stane zrovna teď, přede žněmi zlobil se vedoucí stanice. 
	"A právě na nejvýkonnějším traktoru!"
	"Taková smůla!"
	"Sousťružník Alexander rozmontoval, co se dalo, ale marně si lámal hlavu, jak na to. Prasklina byla v místech, kam se nemohl dostat se svou spáječkou."
	"Co teď?" ptali se traktoristé malomyslně. To by byla pékná čára přes rozpočet, kdyby byl traktor vyřazen!
	"Dáme hlavu do speciální dílny," rozhodl vedoucí stanice. "Bude to sice trvat nějaký týden, ale do žní to může být v pořádku."
	Zavezli hlavu do vzdáleného města. 
	"Na to jsme krátcí," prohlásili rozhodně mechanici. "Celá hlava musí být nová." 
	Strojní stanice se nevzdávala. Vyhledali jinou, ještě vzdálenější speciální dílnu. 
	Tentokrát byla odpověď velmi stručná:
	"Do šrotu!"
	Do šrotu - jako staré vyřazené železo!
	Traktoristé byli zničeni. Ono se to lehko řekne - do šrotu! Ale co plán? Co smlouvy? Vždyť se počítalo i s tímto strojem!
Zavoláme školáky, ať si to odvezou do sběru!" zahučel kdosi rozladěně. 
	"To ne!" vybuchl energicky Grebeň. 
	"No - a co uděláš?"
	"A náš plán?"
	"Hlavou zeď neprorazíme! Když to nejde, tak to nejde!"
	"Ještě s tím počkáme," rozhodl vedoucí stanice. "Člověk nikdy neví . . ."
	"Samo se to nespraví!"
	"Já vím," řekl klidně vedoucí. "Ale zbývá nám ještě poslední možnost. . ."
	Překvapeně se na něho podívali. 
	"Objednáme novou hlavu."
	Z hloučku traktoristů se ozval pochybovačný výkřik:
	"Soudruhu, víš, jak dlouho to bude trvat, než bude objednávka z ciziny vyřízena?"
	"Bude-li vůbec vyřízena!"
	"Máte pravdu, soudruzi," řekl vedoucí. "Bude to skutečně trvat velmi dlouho. A možná, že ji opravdu nedostaneme. Ale máte někdo lepší návrh?"
	Mlčeli. Zkusili již opravdu všechno. 
	Objednali hlavu z ciziny, kde byl stroj vyroben. Ale týdny se měnily v měsíce - a cizina mlčela. 
	Traktoristé krčili beznadějně rameny. . . 
	"Plán je v pekle! Tak jsme se krásně rozjeli - a teď zabrzdíme pro takovou hloupost!"
	"Kdo může za stroj!"
	"Na to se tě nikdo nezeptá! Každý bude vidět jen to, že jsme podepsali smlouvu a nedodrželi ji."
	Grebeň byl ještě málomluvnější než jindy. V každé volné chvíli se vracel k porouchanému stroji. Vymontovával součástky a zase je vmontovával, ale zbytečně. 
	A čím více se blížily žně, tím byl neklidnější. Už v duchu viděl, jak to bude za pár dní vypadat. V kanceláři strojní stanice zadrnčí telefon a první jednotné zemědělské družstvo oznámí: ,Obilí je zralé, můžeme začít!' První traktor zaburácí, traktorista zamává čepicí. -
	A už tu bude druhá zpráva: "Čekáme vás, všechno je připraveno!" 
	Druhý traktor opustí stanici. Pak třetí, čtvrtý, pátý. . .
	Dvacet traktorů se rozjede na různá místa okresu. 
	Jen jeden bude stát ve skladišti a nečinně přihlížet, jak jeho druhové odjíždějí do radostného zápasu s časem. 
	Dvacet traktorů vyjede do polí. Ten jednadvacátý, největší a nejvýkonnější, zůstane invalidou. . . 
	Znovu a znovu se vracel Grebeň ke stroji. Někdy se už sám sobě vysmíval. Specialisté řekli jasně ,ne', tak jaképak přemýšlení!
	A přece, přece! Co by za to dal, kdyby se mu podařilo zachránit traktor pro letní a podzimní sezónu! Když strojní stanice sestavovala plán své činnosti, počítali ovšem i s tímto traktorem. Vždyť to bylo jejich eso!
	A ještě jeden člen strojní stanice se vracíval k poškozené hlavě. Byl to bulharský soustružník Alexander. 
	Oba přemýšleli ve dne i v noci. Často po práci se setkávali u zničeného traktoru. Vždycky se na sebe mlčky usmáli, zvedli ruku k čepici na pozdrav a znovu přemýšleli. Měli mnoho nápadů, ale všechny ztroskotaly. 
	Ostatní traktoristé sledovali jejich počínání s netajenou nedůvěrou. 
	"Jaký to má smysl!" říkali. "Specialisté řekli, že to nejde, tak to nejde!"
	Měli pravdu. Nešlo to. A nešla ani hlava, objednaná z ciziny. . . Jednou byli oba vytrvalci opět skloněni nad porouchaným strojem. Grebeň si zhotovoval nějaký náčrtek. Pracoval rychle, chvatně, vzrušené. Tváře mu hořely a náhle zvolal:
	"Soudruhu Alexandře!"
	Ten na něho zvědavě pohlédl. 
	"Půjde to!" zajásal Grebeň a plácl kamaráda po rameně. 
	"Cože?"
	"Půjde to - hleď!"
	A podával udivenému Bulharovi náčrtek, který právě dokončil. 
	"Budu k tomu potřebovat obratného soustružníka, pokračoval, "protože všechno bude záležet na přesnosti. Tak se podívej. . ." 
	Vysvětlil mu celý plán. Alexander pochopil. 
	Zavolali vedoucího. Prohlédl náčrtek, vyslechl Grebeně i připomínky Alexandrovy. 
	"Udělali jste mi radost, soudruzi," řekl uznale. "Myslím, že se vám to podaří."
	Hlavní část práce spočívala teď na Alexandrovi. Prasklé části hlavy vyfrézoval a udělal do ní díru. Potom zhotovil z litiny vložku a pečlivě ji uhlazoval. Vložka musela být přesně tak velká jako otvor. Na zlomeček milimetru. Dalo to hodně práce. Alexander chodil domů až v pozdních večemích hodinách. Vzal si tu práci jako mimořádný závazek. Jako dobrovolnou brigádu. 
	Pak zalisoval vložku do otvoru, takže prasklina byla uzavřena. 
	Byla to veliká chvíle, když se celá strojní stanice shromáždila u opraveného traktoru. Všichni hořeli zvědavostí - nejvíce Grebeň a Alexander. Podařil se pokus? Udělal to Alexander opravdu tak přesně, že bude voda isolována?
	Spustili motor. Dech se v nich zatajil. 
	Hlava byla v pořádku!
	Vedoucí chtěl cosi mluvit, poděkovat. Ale jeho slova zanikla v hromovém hurá, které se rozlehlo dílnou. Opálené ruce vyzvedly Alexandra i Grebeně do výše. 
	"Hurá! My vás protřepeme!"
	"Nádherní kluci!"
	"Zachránili plán!"
	"Hurá! Hurá! Hurá!"
	A usmívající se vítězové měli co dělat, aby je soudruzi neumačkali. . . 
	Traktorista Vyskočil skončil své vypravování ve chvíli, když vcházeli do kovámy. 
	Starý mistr zaslechl poslední věty. 
	"O kom jste to mluvili?" zeptal se zvědavé. 
	"Ale. . . vykládal jsem Václavovi o naší strojní stanici," řekl Vyskočil. 
	"O Grebeňovi - ne?"
	"Ano. A o tom bulharském soustružníku Alexandrovi."
	"Vím. Četl jsem o nich v novinách. Kdyby tak všichni přitáhli, to by republika pěkně poskočila kupředu. Ale ne jako někteří! Mluví a mluví, láska k vlasti a kdesi cosi - a když přijde k práci, tož mají obě ruce levé. Já tomu říkám sabotérství. Lidé si myslí, že sabotérem je jenom ten, kdo ničí stroje, prozrazuje tajemství výroby, vyhazuje mosty do povětří. Čerta! Sabotérem je každý, kdo dělá míň, než dovede! Takový Grebeň a Alexander - všechna čest! To si dám líbit! - Tak co mi nesete? Rošt? Dát nová žebra, že ano? Kolik? Jedno, dvě, tři, čtyři, pět - dobře, sem s tím! Hned se do toho dáme! Když makat, tož makat! Jo, chlapci, Grebeň a Alexander - všechna čest!"
	Slova se řinula z úst hovorného dědy jako nezadržitelný vodopád. Nepřestal mluvit, ani když jeho kladivo dopadalo na kovadlinu a kovárnou sršely do všech koutů žhavé jiskry. 
	Václav mu pomáhal při práci. Naslouchal dalšímu vytrvalému přívalu jeho řečí, aIe už je dobře nevnímal. Stále a stále mu zaznívala v sluchu věta, která ho prudce zasáhla:
	Sabotérem je každý, kdo dělá míň, než dovede. . . Od návštěvy v kovárně pracoval ještě horlivěji než dosud. 
	"Já nad tím Václavem jenom žasnu," řekla jednou teta svému muži. "Když ses vracíval z návštěvy u nich, po každé jsi říkal, že je to sobecký a líný kluk - a zatím je to učiněný dříč!"
	"Změnil se opravdu k nepoznání," souhlasil strýc. "Každý den mě překvapí něčím jiným."
	I toho dne ho Václav překvapil. 
	Po obědě vešel strýc do stodoly, v níž byly hospodářské stroje. Při pohledu, který se mu naskytl, se usmál. Václav seděl na traktoru, ruce na volantu - a Grebeň mu něco důležitě vysvětloval. 
	"Snad nechceš být traktoristou?" otázal se strýc. 
	"On jím už je!" prozradil Grebeň. "Zítra by mohl jet orat!"
	"To je dobré!" řekl vesele strýc. "Teď můžeme orat na směny. Ve dne v noci!"
	Václav rozuměl motorům už z domu. A za těch několik dní, co tu byli traktoristé, seznnámil se dobře i s obsluhou traktorů. 
	Žně začaly v druhé polovině srpna. Dva traktory žaly obilí, dva podmítaly. Práce šla rychle od ruky, neboť na statek přijela velká brigáda z města. 
	Václav jezdil s Grebeněm. Stál na stupátku traktoru a pozoroval žací stroj. Když se snop nějak vzpříčil nebo když se zasukoval motouz, Václav seskočil, dal to do pořádku a práce pokračovala. 
	Den za dnem byly skládány hektary pokoseného obilí do panáků. Ty byly stavěny do dlouhých řad, aby co největší plocha strniště zůstala volná. A hned potom vyrazily na pole traktory, které půdu podmítaly. 
	Jednou - bylo to uprostřed žní - byl Václav na kole v městě. 	Do Bučiny se vracel až v poledne. 
	Cesta vedla do kopce. Seskočil s kola a šel pěšky. 
	Pojednou zneklidněl. Klame ho zrak?
	Na kopci bylo vidět bělavé mráčky kouře!
	Že by si tam někdo dělal oheň? Ale k čemu? Nač? A pakmusel by to být pořádný oheň, mráčky jsou ve veliké šíři. . . 
	Vyskočil na kolo a hnal se do kopce. Stoupání bylo prudké, Václav supěl a těžce oddychoval, pot se mu lil po celém těle, ale vzrušení ho pohánělo kupředu. 
	Co to jen může -
	Nedomyslil. Právě vyjel na rovinu, odkud se mu naskytl pohled, který naháněl hrůzu. 
	Obrovský lán obilí byl z polovice pokosen, a to se strany, odkud přijížděl Václav. Druhá polovina, směrem k Bučině, ještě stála. U ní byly traktory s žacími stroji a jeden s pluhy na podmítání. Za druhou polovinou se táhl hluboký smrkový les, za nímž se půda příkře svažovala k Bučině. 
	Pokosená část obilného lánu hořela! Větší část strniště byla nepohrabána, takže plameny nacházely všude dostatek potravy. Vítr dul směrem k Bučině. Směrem k stojícímu lánu obilí! Směremk lesu! A dostanou-li se plameny až k traktorům, benzinové nádrže vybuchnou, stroje budou vyřazeny -
	Václav se bezradně rozhlédl. Nikde ani človíčka! Co teď? Sedl na kolo a hnal se dolů do Bučiny. 
	Vrazil do jídelny a vykřikl:
	"Obilí hoři!"
	Všichni vyskočili od stolů a vyběhli ven. 
	Před kanceláří stál Terebův motocykl. Grebeň jej nastartoval. 
	"Václave, sedni na tandem!"
	A zatím co ostatní naskakovali do nákladního auta, motocykl se řítil do kopce s ohlušujícím řevem. 
	"Co traktory?" pootočil se dozadu Grebeň. 
	"Ještě byly v pořádku!"
	Traktorista přidal plynu. Motocykl poskakoval na nerovné cestě takže Václav měl co dělat, aby se udržel. 
	Konečně byli na místě. 
	Plameny se zatím nebezpečné přiblížily do blízkosti stojícího obili a traktorů. 
	"Vašku, sedni na dvojku a zajeď s ním co nejdál k lesu. Já se pokusím -"
	Václav byl mžikem za volantem. Odjel s traktorem do bezpečné vzdálenosti. Tam seskočil a utíkal pro druhý. 
	Grebeň zatím nasedl na traktor, kterým se podmítalo, a přeoral strnisko po celé šířce. Plameny narazí na hlínu a zastaví se -
	Když se Grebeň dostal k protějšímu okraji pole, úzkostně se ohlédl. Zastaví se plameny?
	Zastavily se!
	Vítr je sice povzbuzoval, takže poskakovaly nad vlhkou hlínou jako rozlícení hadi a chtěly se dostat za brázdu stůj co stůj, ale nadarmo. 
	Grebeň a Václav na sebe pohlédli a radostně zamávali rukama.
	Náhle však zesinali. 
	Na jednom místě plameny přeskočily vyoranou brázdu a uchytily se na druhé straně. Dravě se hnaly k stojícímu obilí. 
	Oba se k nim rozběhli a dusili je svlečenými kabáty. Hned potom plameny přeskočily na druhém místě! A na třetím a na čtvrtém!
	Ale to již pomáhali uhasit lidé, kteří přijeli náklaďákem. Za několik minut bylo nebezpečí zdoláno. 
	"To mohla být paseka, kdyby byl Václav přišel o chvilku později," řekl Grebeň. 
	Strýc poklepal Václavovi na rameno a řekl: "Provedls to šikovně!"
	Pak se obrátil k dělníkům: "A teď - co je s Maňáskem?" 
	Maňáskovi svěřili hlídání traktorů do té doby, než se vrátí od oběda. 
	"Spal v lese! A zatím mohlo všechno shořet!"
	"Oznámím to ředitelství," řekl strýc. 
	V pilné práci rychle plynul den za dnem. A jak se blížil konec srpna, tak se Václava zmocňoval neklid. Za několik dní se vrátí domů. Do školy. A co kluci? Budou se na něho dívat zase tak nepřátelsky jako před prázdninami? Jistěže budou! Proč by se také nedívali? A sám se jim vtírat nebude. Kdyby řekl, že celé prázdniny poctivě pracoval, stejně by mu nevěřili. Říkali by. . . hm, brigáda u strýce. . . to si dovedeme představit. . . 
	Večer chodíval s Ondrejkem po kopcích. 

	"Bude tuná bez teba neveselo," řekl Ondrejko. 
	"Však já bych tu hned zůstal. Nechce se mi domů."
	"A napíšeš?"
	"Jistě. A o vánocích přijedeš k nám."
	"Ale ako by to bolo možné?"
	"Strýc řekl, že o vánocích můžeš dostat dovolenou."
	"Ano, lež čo vaši?"
	"Naši tě uvidí rádi! Však už mi psali, abych tě pozval."
	"Naozaj?"
	"Ovšem!"
	"Lenže, až ty prídeš domov, tam medzi chlapcami čoskoro na mňa zabudneš."
	"Nezabudnem, Ondrejko."
	Zmínka o chlapcích ho znovu rozlítostnila. Jak mu zde bylo dobře!
	Prožil tu dva krásné měsíce. Poznal mnoho dobrých lidí, na které nikdy nezapomene. A doma. . . Co bude doma?
	Krátce před Václávovým odjezdem vešel v poledne do jídelny listonoš a zavolal zvesela: "Pan Václav Severa!"
	Václav přijal dopis. Jistě píše Eva nebo maminka. 
	Avšak písmo nebylo ani jedné, ani druhé. 
	Zvědavě roztrhl obálku a četl:
	"Milý Vašku, 
	zasíláme Ti srdečný pozdrav. Helenka psala, jak se v pohraničí tužíš. Často na Tebe vzpomínáme a těšíme se na shledanou. . . Musil. . . Bednář. . . Slavík. . . Peprna. . . Růdl. . . Nechuta. . . Burda. . ."
	Vzrušeně četl jména spolužáků. Kdo to podepsal? Kdo si na něho vzpomněl? Kdo mu podává ruku na usmířenou?
	Dopis byl podepsán celou třídou. 

OBSAH
Početní úloha
V boji
Svěží vítr
Petr sní o hrdinných činech
Úder
Světlo a stín
Nástup do prvni pětiletky
Zrcadlo
Trhlina
Básník
Nový závazek
Bloudění
Letcovo dobrodružství
Otec a syn
Milá návštěva
Sám
Poslední zápas
Pionýři
V táboře
V pohraničí
Lupa
Žně
 

Milým čtenářům knihy - dětem i dospělým!
Napište nám, jak se vám tato kniha líbila, jak se vám líbil	její obsah, obrázky a úprava. Vaše připomínky jsou pro	nás velmi cenné i tenkrát, když nám napíšete, s čím jste nebyli spokojeni. Děkujeme vám!
	Naše adresa: Státní nakladatelství dětské knihy, 
	Staropramenná 12, Praha-Smíchov

KNIŽNICE PRO STŘEDNÍ ŠKOLY

	FRANTIŠEK OMELKA

	ZAČALO TO V III. A

	Ilustrovala Nora Švábová

	Vydalo Státní nakladatelství dětské knihy

	Praha 1953

	Šéfredaktor nakladatelství Karel Nový

	Redaktorka Miroslava Holejšovská

	Výtvarný redaktor Zdeněk Kudělka

	Technický redaktor D. M. Pavlíček 
	Korektor František Lippert


301-14-4-64938/3/52-III/2 - Číslo publiknce 518 - K sazbě 5. 1. 1953 - K tisku 25. 7. 1953 - Vyšlo v říjnu 1953 - 1. vydání - Náklad 10. 000 výtisků - 4% daň - Počet archů: plánovacích 7, 87, vydavatelských 13,85 autorských 13,8 (text 12,6, ilustrace 1,2) - Papír 222-20, 80x122, 80 g Vytiskly Krušnohorské tiskárny, n. p., závod Teplice, písmem Shentonian


	9,20 Kčs, vázaný výtisk 14,- Kčs