Vzdušným oceánem Napsal F. Omelka I. LÁKAVÁ NABÍDKA Před vývěsními tabulkami v redakcích francouzských čanopisů tvořily se hloučky lidí. Věc, která upoutala jejich pozornost, měla především význam obchodní, a to jen pro veliké společnosti, nikoli pro desítky s sta lidí, kteří se u redakcí zastavovali, se zájmam čtli a pofom živě rozmlouvali. Ale ty lidi to zajímalo z jiného důvodu. Podnik, o němž se v inserátu psalo, byl totiž velkolepý také po stránce sportovní. Toho dne vyšel ve všech větších francouzských novinách inserát tohoto znění: Konkurs Vláda Francouzské republiky zadá obstarávání pravidelné letecké dopravy na trati Paříž-Indočína. Jelikož dosavadní spojení, které bylo obstaráváno za devět dní, je příliš zdlouhavé a nevyhovuje potřebám a zájmům státním, zadá se zmíněná linka té letecké společnosti, která provedením letu z Paříže do Hanoi podá veřejnosti důkaz, že její letadla jsou nejrychlejší. Lhůta k podání nabídek se končí 30. června t. r. "Tohle vyhraje Air de France," (vyslov: Ér de Fráns) živě pronášel světlovlasý student a vyzývavě se rozhlížel po okolostojících. "Co vás, napadá, příleli," odporoval starší, elegantně oděný pán. "Nečtete novin? Nevíte, jak se u nich mnozží v poslední době havarie? Kdyby měli lepší stroje, snad, ale takhle? Jediná společnost přichází v úvahu: -" "Orientální společnost!" téměř vykřikl malý školák, který se zájmem naslouchal staršímu pánovi a při jeho řeči několikrát radostně zakýval hlavou na souhlas. "Správně, chlapče! Orientální společnost má největší naději na úspěch, prolože její stroje jsou beze sporu nejlepší." Několik posluchačů hlasitě souhlasilo. Ale student se nevzdával: "Stroje, pane? Ano, stroje má Orientální společnost asi opravdu nejlepší. Ale stroje nejsou všechno. Nemyslíte, že při takovém letu je rozhodujícím činitelem pilot? A má Orientální společnost takového Cheniera? Má takového Larousse? Má Bleriota? Má Darbingera? Nu, jen namátkou vám uvádím ta jména. . . a pak, pardon, na toho hlavního jsem zapomněl, má Dunanta?" (Vyslov: Šenijera, Laruse, Darbenžéra, Dynanta.) Dunantovo jméno působilo mocným dojmem. "Dunant. . . hm, nepopírám, že Dunant je ohromný chlapík, všechna čest jeho výkonům. Ale budele-li skvělým jockeyem a pojedete na staré herce - máte naději na vítězství?" "Máte pravdu, pánové," vmísil se do řeči vyhublý člověk, jehož modrý pracovní oblek prozrazoval zámečníka nebo mechanika. "Air de France má znamenité piloty a Orientální společnost má nádherné letouny. Ale zapomínáte, že je společnost, která ná nejdokonalejší, nejnovější typy strojů a jajíž letci jsou prostě nepřekonatelní." "Jakže?" "Kterou společnost tím myslíte?" "Nedělejte si z nás dobrý den!" "Ono se snadno řekne ,nejdokonalejší', ,nepřekonatelní' - ale jména?" Hubený muž se jen usmíval. "Promiňte, že vám nebudu moc povídat, spěchám do dílny. Řeknu vám jen jména: Letecký svaz, Henri Savarry. Adieu!" A a vojenským pozdravem a veselým úsměvem rychle odcházel od překvapeného hloučku. Henri Savarry! Miláček nadšenců pro letectví, několikanásobný rekordman - jak to, že na něj nepomyslili v první řadě? Ale po chvíli se vyskytly hlasy, které uváděly jména nových a nových společností. Lidé se střídali. Jedni přicházeli, jiní odcházeli - jen světlovlasý student setrvával na místě a tvrdošíjně dokazoval, že linka bude určitě zadána společnosti Air de France. Ale nebyly to jen redakce časopisů, kde byl takový zájem o nabídku vlády. Ve školách, ve sportovních klubech, na hřištích, v divadlech - v celé Francii a hlavně v Paříži se nemluvilo o ničem jiném. A nejživěji se o tom jednalo v zasedacích síních leteckých společností. Stálo to za pokus, obsaditi tak významnou Iinku. Kynuly z toho znamenité píjmy a zájem celé země byl velmi účinnou reklamou i pro dopravu na jiná místa, na menší vzdálenosti. . V návalu prvního nadšení vláda byta zasypána množstvím přihlášek. Ale jakmile společnosti začaly podrobně projednávati otázky dlouhé linky, jakmile si piloti začali uvědomovati, že let nad asijskými pouštěmi a pralesy je mnohem nebezpečnější než let nad Atlantským oceánem, jakmile se vynořila z moře zapomnění kapitola o hrdinných letcích, kteří zahynuli v boji o letecký rekord na trati Francie-Indočína - přihlášky byly rychle odvolávány a počet těch, kteří neodvolali, se nápadně ztenčil. Krátce před vypršením lhůty byla schůze ministerské rady. "Půjde-li to tak dále, pánové," prohlásil ministerský předseda, když vyslechl ministrovu zprávu, "musíme se obávati, že naše nabídka vyzní naprázdno." Ale nevyzněla. 30. června, v poslední den lhůty, byla v seznamu přihlášených jména dvou společností: Air de France a Letecký svaz. A jména pilotů-soků, kteří měli podati důkazy své zdatnosti, elektrisovala celou Francii. Za Air de France poletí Fernand Dunant, za Letecký svaz Henri Savarry. II. HENRI A DUNANT "Co soudíte o našem ptáku, Rene?" zeptal se asi třicetiletý muž mechanika statné postavy, když si byl prohlédl nové letadlo." "Báječný, pane Henri. Společnost může býti hrda na skvělé motory i celkovou konstrukci." "Však to také dalo práce! Ostatně, vy to víte nejlépe sám. Vynaložíme všechny síly, abychom společnost nezklamali, viďte, Rene?" "Ovšem pane Henri. Pod vaším řízením bych se přihlásil třeba i k závodu do pekel. Datum startu je nezměněno?" "Ano. Za týden vyrazíme." "A který tlumočník nám bude přidělen?" " Marjakovskij." "Očekával jsem to. Není prý lepšího znalce východních jazyků." Vtom zahučela siréna, její pronikavý hvizd oznamoval polední přestávku. Letiště se začalo hemžiti modrými obleky, vrata hangaru se s rachotem zavírala. "Půjdeme také k obědu, Rene. Mám už řádný hlad." "Hned, pane Henri. Jen co tu boudu zamknu." "Zamykáte to i ve dne? Toho snad není třeba. Vždyť je tu společný hlídač." "Opatrnosti nezbývá, pane Henri. Desítky lidí již obcházely zvědavě hangar. O našem stroji se vykládají celé báje. Myslím, že pověst o jeho dokonalosti měla také nemalý vliv na odvolávání přihlášek. A vůbec - dnes je nejlépe nevěřit nikomu." "Snad nemyslíte, že by se někdo v krátké polední přestávce pokusil prostudovat zařízení našeho stroje?" "To ne, ovšem. Ale mohl by se pokusit o něco horšího." "Ah tak - jste vy ale nevěřící Tomáš, Rene! Myslíte hned na to nejhorší." . "Je lépe předvídat zlé věci, které s neuskuteční, než naopak, pane Henri!" Henri mu přátelsky poklepal na záda. "Vždyť je dobře, Rene. Jsem rád, že jste tak opatrný. Vždyť tím se staráte i o mne, a já jsem vám za to vděčný. Ale teď už pojďme." Na ulicích pařížského předměstí bylo živo. Tramvaje rachotily, aula houkala, lidé spěchali ke svým domovům. Všude byl ruch a šum. Henri a Ren spolu živě rozmlouvali. Cestou nestačili odpovídat na pozdravy svých přátel a známých. Pojednou Henri zvolal: "Haló, Dunant!" Ren se podíval tím směrem, kam volal Henri. Opravdu! Ve vzdálenosti nějakých dvaceti kroků šel pružným krokem jejich budoucí - jediný - soupeř. Henri ani sám nevěděl, proč vložil do svého volání tolik přátelského tepla. Když ho tak znenadání po delší době zahlédl, neviděl v něm svého soka, nýbrž nejlepšího přítele z dětství. Bleskem mu prolelěly hlavou vzpomínky na různá klukovská dobrodružství, na společná studia v průmyslové škole, na společný výcvik v pilotní škole. Živě mu zatanuly na mysli první nesmělé lety i to, jak nadšeně si sdělovali své dojmy z cest ve vzduchu. A potom padl mezi ně první stín. Při závěrečných zkouškách byli prohlášeni za nejlepší žáky. Známé společnosti jim nabídyl místa - každý šel jinam, každý se rval se záludnými výšinami, každý vítězil a vítězil. . - S počátku se scházeli dosti často při různých slavnostech a sportovních podnicích, ale ponenáhlu se začal Dunant vyhýbat společnosti Henriho, jehož výkony oslňovaly sportovní veřejnost a pomalu, ale jistě zatlačovaly Dunanta do pozadí. Dunant to cítil. Zmocňovala se ho žárlivost. A když se dověděl, že Henri je jeho jediným soupeřem při letu do Indočíny, od něhož si tolik sliboval, žárlivost se změnila v nenávist. Henri dobře vyciťoval chlad, který vanul z Dunanta při náhodných schůzkách. Ale v této chvíli zapomněl na všechny nepříjemnosti a chtěl si s ním srdečně povykládati jako s dávným přítelem. Radostně se rozběhl za ním, ale uprostřed cesty zůstal státi jako přimrazen. Když Dunant zaslechl své jméno, vesele se rozhlížel, kdo ho to volá. Jakmile však spatřil Henriho, veselý výraz s jeho tváře zmizel. Zamračil se a rychle se odvrátil. Henri pochopil, že Dunant se s ním nechce setkati. Nemile dotčen se zastavil a na chvilku se zamyslil. Ale již tu byl Ren. "Tak se mi zdá, že ten by vás nejraději utopil na lžíci vody." "Proč myslíle?" odvětil nevrle Henri. "Má z vás strach!" "Eh, snad se jen špatně vyspal," Henri se pokoušel omluviti Dunantovo jednání, třebaže se v něm všechno bouřilo. "Nevěřte tomu, pane Henri. Jenom se na člověka podívám a hned vím, co v něm je. Jsem jisl, že je vaším úhlavním nepřítelem. Dejte si na něho pozor!" "Jste škarohlíd, Rene. Vidíte všechno v příliš čemých barvách." "A vy zase v příliš růžových, pane Henri." "Ale vždyť musíte míti také víru v dobrotu lidského srdce a ne hned ve všem hledati to nejhorší." "Je rozhodně lépe vidět vše černým a potom zjistit, že jsme se mýlili. Takový omyl je jistě docela příjemná věc. Ale bojím se, že tentokrát se nemýlím." "Jste nenapravilelný." "A vy příliš důvěřivý." Henri se jen usmál. Po chvíli se rozešli. Ale kdykoliv si toho dne vzpomněl na polední setkání, pokaždé se ho zmocnil nepříjemný pocit. III. NOČNÍ NÁVŠTĚVA Henri seděl v divadle, ale představení ho zřejmě nezajímalo. Jeho myšlenky se toulaly po letišti, kde byl zbudován nový hangar pro jeho letadlo. Potom se zvedly do výšin a pohádkovou rychlostí letěly nad vysokými pohořími, nekonečnými pouštěmi a záludnými pralesy, stále na východ, stále slunci vstříc - a zastavil se leprve v Hanoi. Hle, jak je to snadné, urazit těch několik tisíc kilometrů! V přestávce se procházel prostranou chodbou divadelní budovy. Pojednou zaslechl známý hlas: "A co ty dnes, Henri, tak sám a zamyšlen?" Ohlédl se. A již tiskl pravici svého starého přítele Lecroise. (Vyslov: Lokroase.) "Nediv se, Lecroisi! Vždyť pozítří -" "Ah," Lecrois se ťukl do čela, "že jsem na to tak mohl zapomenout! Tedy už pozítří?" "V pět hodin ráno." "A tak se připravuješ na svůj nejdelší let? Člověk by si myslil, že budeš spát, odpočívat, abys nabral sil k tak velkolepému podniku - a ty si chodíš do divadla, jako bys neměl nic důležitějšího na práci," s žertovným úsměvem káral Lecrois. "Chtěl jsem se trochu rozptýlit, abych na chvilku zapomněl na všechny přípravy, na ty řady číslic, na počet hodin, kilometrů, litrů -" "- a franků," zasmál se Lecrois. "Ano, franků též. Ale na ty myslím až v poslední řadě." "Jak to? Kdybych já byl na tvém místě, myslil bych především na franky." "Nedělej se takovým lakotou, ty čtveráku." "A jak se ti líbí dnešní představení?" "Abych byl upřímný, nedovedl bych ti z něho opakovat ani pět vět. Jsem velmi roztržitý, mé myšlenky bloudí u různých podrobností mého podniku - takže celkového děje ani nevnímám." "To ti tedy blahopřeji." "K čemu?" "Že se nemusíš nudit. Dnešní představení je opravdu bezcenné. Hned bych se sebral a šel domů." "Tož to tě mohu svézt svým autem. Nepůjdu již také dovnitř." Vzali si že šatny klobouky a jeli. Cestou se Lecroia vyptával na letadlo, jímž měl Henri podniknout cestu. To uhodil na pravou strunu. Henri, který byl do svého letounu doslova zamilován, rozpovídal se nadšeně o jeho přednostech, o jeho nejmodernějších motorech, o nejmenší možné spotřebě benzinu při skvělé výkonnosti. Lecrois - sám pilot - byl tak nadšen, že po chvíli prohodil: "Byl bych ti opravdu vděčen, kdybys mi dovolil prohlédnout si ten zázrak moderní techniky." "S radostí!" "Kdy máš volnou chvilku!" "Už jenom zítra. Dopoledne budu v kanceláři, odpoledne ještě sbalím některé své věci. . . hm, ono to přece jen nepůjde tak lehce, jak jsem si myslil. . . ale počkej, vždyť za chvíli pojedeme okolo letiště -" "Snad by ses neobtěžoval teď, v noci?" "Proč ne? Chápu tvůj zájem. A zítra opravdu nebudu mít kdy. Ostatně, jsme u letiště!" Zastavil auto a křepce vyskočil. "Musíme být opatrní, aby nás starý Pardousse (vyslov: Parduse) nezastřelil!" pronesl hlasitě Henri, když se blížili k velikému hangaru." "Kdo je to?" "Jak víš, letiště má své hlídače. Ale ježto jeho rozloha je příliš veliká, naše společnost rozhodla, že u hangaru s mým letounem bude postavena zvláštní stráž. Dali tam ponocného Pardousse, který je u společnosti již řadu let. Ale to je mi divné -" odmlčel se pojednou Henri, když došli k hangaru, "že ho tu nikde nevidím. Že by opustil své stanoviště?" Poněkud znepokojen zrychlil krok. Lecrois ho následoval, ale po několika krocích uchopil Henriho za rameno a prudce je stiskl. "Poslyš - není to on - tamhle na zemi?" Henri bezděky vytáhl browning a mlčky spěchal k místu, kde se rýsovala postava ležícího muže. Když doběhl k němu, posvítil si elektrickou svítilnou. Byl to Pardousse. Ale spokojený výraz jeho tváře a hlasité oddychování nebudilo obav, že by se tu odehrálo něco špatného. Henri si spokojeně oddychl. "Myslím, že někde trochu přebral," poznamenal Lecrois a z tónu jeho hlasu bylo cítit zřejmé ulehčení. "Pardousse nepije," odpověděl již docela klidně Henri, "ale klopýtnout může každý. Pardousse!" Hlídač se ani nepohnul. "Haló, Pardousse!" Pardoussovi se asi zdálo v té chvíli něco veselého, neboť jeho tvář zazářila úsměvem dokonalého štěstí. "Takkle ho nevzbudíme," řekl Henri, když své volání několikrát bezvýsledně opakoval. "Zkusíme to jinak." Prudce zatřásl bezvládným tělem. To pomohlo. Pardousse otevřel oči. Nechápavě se podíval do oslňujícího světla. "Co - co tu - chcete?" koktal znaveným hlasem. "Vzpamatujte se, Pardousse! To jsem já, Henri, se svým přítelem. Jdeme si prohlédnout letadlo. Báli jsme se, abyste nás nezastřelil - a vy si tu krásně spíte. To jste mi pěkný hlídač!" "Ach - pan Henri! Dobrý večer, pánové!" Pardousse se již docela vzpamatoval. "Promiňte, že mne nalézáte v takovém postavení. Nevím, co se to se mnou děje. . ." "Asi jste se trochu napil. Nu, co bychom o tom mluvili. Chcemo jít do hangaru." "To byste mi křivdil, pane Henri! Víte, že nikdy nepiji. Ale již vím, jak to bylo. . ." "Co?" "To před chvílí - kolik je vlastně hodin?" "Jedenáct." "Tedy to bylo asi v deset. Přišel nějaký pán, zavolám na něho: Stůj, kdo tam? Zastaví se a hlásí, že je ředitel technického oddělení filiálky Leteckého svazu v Marseille a je pověřen úkolem prohlídnouti motory - musí to udělat hned, neboť po půlnoci odjíždí. Žádal jsem po něm legitimaci. Když jsem ji pprohlížel při světle elektrické lampy, udělalo se mi tak nevolno, že jsem si sedl - a víc už nevím nic." "Kam šel?" zeptali se Henri i Lecrois zaroveň. "Nevím!" Obou mužů se zmocnilo neblahé tušení. Hlídač byl zřejmě uspán. . . "Rychle dovnitř!" zasykl tluměně Henri. "Dejte nám klíče!" Pardousse sáhl do kapsy, ale hned nato tlumeně vykřikl: "Pane Henri!" "Co je?" Henri již neztrácel slov. Mlčky jim naznačil, aby si připravili zbraně a již utíkali k zadní straně hangaru, kde byla vrata. Vtom zaslechli rachot otvíraných vrat a zahlídli mužskou postavu, která prchala do temných míst. "Stůj" vykřikl Henri. Muž prchal dále. "Stůj, nebo střelím" Postava utíkala. Tichem odloučeného místa zarachotily tři výstřely. "Za ním!" vykřikl Henri, když zjistil, že výstřely se minuly cíle. "A nestřílet!" Bllížili se oživeným ulicím, kde na střelbu nebylo ani pomyšlení. Ale pronásledovaný se tam ztratil jako kapka v moři. Přiběhli policisté. Shluk lidí, vyptávání, průtahy. Než se vše vysvětlilo, uplynulo půl hodiny. Henri s Lecroisem se vraceli do hangaru. Pardousse zůstal opět na stráži. "Co o tom soudíš, Lecroisi?" "To je jasné. Někdo ti chtěl znemožnit odlet." Ještě nikdy nevěnoval Henri prohlídce letounu tolik pozornosti jako nyní. Lecrois mu ochotně pomáhal. Když se loučili s aeroplánem, na němž nenalezli nejmenší poruchy, byl již téměř bílý den. "Jak jsem ti vděčen, Lecroisi, za tvůj zájem o mé letadlo!" rozpovídal se cestou Henri. Kdybychom se nezastavili na letišti, ten ničema měl dost času na provedení svého plánu. A to bych byl ztracen, neboť na seriovém letadle nelze takový let podniknouti. Ježto na zhotovení nových součástek, které by byly jeden den nestačí, Letecký svaz by byl ze záodu vyřaděn. Děkuji ti." Právě příjížděli k Lecroisovu bytu. Henri otevřel dvířka, Lecrois vystupoval. Pojednou upoutal jejich pozornost kamelot, který v přívalu slov často vyslovoval jméno Henriho." "Pojď sem hochu!" zavolal Lecrois na čiperného chlapce. "Co to máš?" "Zvláštní vydání ,Grand Parisienu'." Sensační útok na dálkového letu Paříž-Hanoi! Pilot Henri Savarry osobně pronásleduje nočního návštěvníka!" "Se zájmem se dali do čtení. Celá událost byla senzačně zveličena. "Máš aspoň reklamu, o jaké se ti ani nesnilo! Tohle vzbouří celou Paříž," řekl Lecrois. "Snad," usmál se Henri, "ale teď budu opravdu rád, když si chvilku zdřímnu." "Ale kdo by mohl míti zájem na tom, abys nestartoval?" "Nevím," odpověděl Henri. Nechtělo se mu uvěřiti, že ve slovech mechanika Rena by mohlo býti kus pravdy. Srdečný stisk ruky, přání šťastné cesty a vítězného dosažení cíle - a vůz Henriho se rozletěl k domovu. IV. PO STARTU Třebaže bylo časně zrána, k hlavnímu pařížskému letišti proudily davy lidí. Každý chtěl ještě spatřiti na vlastní oči odvážné letce, kteří se dnes pouštějí v zápas, o jehož výsledku nelze říci předem nic určitého. Oba známí závodníci mají přibližně stejné vlastnosti: odvahu, duchapřítomnost, dovednost v ovládání letounů - a pevný úmysl zvítězit stůj co stůj. Letadla obou společností jsou opatřena nejmodernějšími vymoženostmi techniky, takže závod bude opravdu výjimečnou sportovní událostí. Při loučení zástupce vlády připomněl všechny podmínky závodu, zdůraznil význam tohoto letu, při němž francouzský národ spoléhá na to, že čest jeho letectva bude obhájena čestným a důstojným způsobem. Celý svět sledoval přípravy k závodu s nevšedním zájmem a je zvědav na jeho výsledek. Centrální ředitelé obou společností udíleli svým pilotům poslední pokyny. Však již bylo dáno znamení k nastupování. V té chvíli se Henri odtrhl od svého hloučku a spěchal za Dunantem s napřaženou pravicí. "Šťastnoui cestu, Dunante, a v Hanoi na shledanou!" Obecenstvo nadšeně tleskalo, ale Dunant se jen zamračil. Zabručel cosi v odpověď, ale jen tak, aby se neřeklo. Motory zaburácely, vrtule ne roztočily. Diváků se zmocnilo horečné napětí. Teď! Letadla poskočila, chvilku jela po zemi a potom se téměř záoveň odlepila od země a zamířila k výšinám. Jasná modř krásného rána budila v letcích ty nejlepší naděje. Ren pohlédl dolů. Obrovské město se rychle zmešovalo. Eiffelova věž jim ještě zamávala na pozdrav, stříbrný tok Seiny se vesele usmíval a sliboval nabídnout své chladivé vlny tomu, kdo zvítězí. Prozatím nebylo možno říci, kdo má větší naděje. Oba letci se drželi na stejné úrovni, oba letěli, jak dovedli nejrychleji. Chtěli ukázat celé Paříži, co dovedou. Chtěli uklidnit své chlebodárce, kteří je pozorovali a neklidně bušícím srdcem. A hned na začátku chtěli změřit své síly, lépe řečeno sílu svých strojů. Henri se podíval na tachometr. V očích se mu zajiskřilo. Ručička tančila okolo číslice 400. To je stroj, s nímž opravdu lze zvítězit! Ale co Dunant? Je stále na stejné výši - je možno, aby měl také tak skvělý aeroplán? Ale pojednou se Henrimu a jeho společníkům - mechaniku Renovi a tlumočníku Marjakovskému - zazdálo, že Dunant se přece o poznání zpozdil. Bylo to tak nepatrné zpoždění, že to nestálo ani za zmínku. A Ren dalekohledem zjistil, že Dunant se usilovně namáhá vyrovnati protivníkův náskok. Nadarmo! Po chvíli se náskok Henriho ještě zvětšil a když se pak sám ohlídl, přesvědčil se, že Dunant je nejméně čtyři kilometry za ním. Při několikaminutovém letu takový rozdíl - za plné výkonnosti strojů - to již dovedlo vzbuditi naděje. Alpští velikáni s ponurou vážností vzhlíželi na podivného tvora, který se odvážil dotěrným rachotem rušiti jejich klid. Jejich ostré štíty vyhrůžně slibovaly pomstu a Henri věděl, že v případě sebemenší nehody by dovedly svou pomstu uskutečnit opravdu nemilosrdně. Ale nebál se. Motor hučel se vzácnou pravidelností a lehkostí a pokaždé reagoval na velmi jemný povel. Učiněný beránek. Když se zase ohlídl, Dunanta nebylo vidět. Henri se oddal radostným myšlenkám. Po prvé za dlouhou řadu dní si vzpomněl na královskou odměnu, kterou mu slíbila společnost v případé vítězství - 500.000 franků! Dosud na ni nemyslil, protože přípravy k dalekému letu ho úplně vyčerpávaly. Ale nyní, když vzrušení posledních dnů pominulo, když první chvíle svědčily v jeho prospěch, zamyslil se nad tím, jak by s odměnou naložil. Především by dal rodičům takovou částku, která by jim zaručila bezstarostný život až do smrti. Posílá jim sice pravidelně dosti velikou částku, stačí jim to na slušné živobytí - ale jak dlouho to může trvat? Snad až do jejich smrti. Ale snad také jen pět let, snad i dva měsíce a snad - vždyť čím je život letce? Kdežto tak, dá-li jim například 200.000 franků, mohou žíti z úroků a každým rokem ubrati něco z uloženého kapitálu. A zbytek? O ano, dobře ví, jak s ním naloží! Vždyť to by se mu podařilo rázem uskutečniti svůj starý sen, který chová již od dětství. Postavil by si vlastní dílnu, opatřil by si nejnutnější nástroje a ve volných chvílích - neboť ze služby by neodešel - konstruoval by nové a nové modely strojů - zařízení kovových balonů pro lety ve stratosféře. Lety profesora Piccarda a jeho následovníků mocně dráždily jeho fantasii. Kolik netušených možností se otvírá lidstvu po uskutečnění pravidelných stratosférických letů! Bude zkoumat, počítat, sestrojovat. Vtom byl vyrušen z myšlenek podivným klapáním stroje. Co to? Pohlédl na Rena. Úžas v jeho očích byl výmluvným důkazem, že také nechápe. Henri vypnul motor. Klapání ustalo. "Co myslíte, Rene?" "Ložiska." Henri zapjal - klepání se ozvalo zase. Nebylo pochyby: ložiska nebyla v pořádku. Tři mužové na sebe pohlédli a v jejich očích ležela všechna hořkost z tak brzkého rozčarování. "Že to ten ničema - tehdy - v noci - " zasykl Ren. "Snad," odpovídal těžce Henri, "ale na tom - teď - nezáleží. Musíme přistat!" Proletěli Benátskem. Ren se zahleděl do mapy. "Ještě chvilku, pane Henri! Za několik minut musíme dorazit do Terstu." Ložiska tloukla s ohlušujícím rachotem. Poletí-li tak dále, rozbijí motor. Pojednou zachmuřelá tvář Henriho se rozjasnila. Zahlídl v dálce temný mrak, který se každou vteřinu zvětšovat. Nebyl to mrak vodních par. Henri dobře znal zvláštní barvu, jakou se vyznačují mraky kouře nad velikými městy. Terst! Byl již nejvyšší čas. Rány v motoru rvaly citlivé nervy pilota, který měl pocit, jako by to úpěnlivé naříkalo jeho dítě. "Mám to oznámit vysílací stanicí, pane Henri?" "Ne, počkáme. Až přesně zjistíme, co je tomu vlastně -" Mohli by sice ohlásit světu nehodu, která je stihla. Ale nač předem znepokojovat? Za hodinu po přistání bude to stejně vědět celý svět. A do té doby může býti všechno spraveno a oni na další cestě. A již byli u Terstu, jehož letiště zvalo k oddechu. Tak rádi by se mu vyhnuli a letěli dále! Ale, co naplat! Mohou býti rádi, že je nehoda stihla zde, kde si mohou všechno opravit a brzy pokračovat ve svém letu. Klouzavým letem se snesli dolů. Brzy je obklopilo množství mechaniků a pilotů, kteří se vyrojili z dílen a garáží jako na povel, když uslyšeli, že účastníci slavného závodu byli donuceni k nouzovému přistání. Překotně nabízeli své služby. Henri byl dojat jejich ochotou, která ho ostatně příliš nepřekvapila. Letci jsou takovou zvláštní třídou v lidské společnosti. Okolnost, že denně hledí smrti v tvář, budí v nich silně vyvinulý cit kamarádství. Jsou to lidé odvážní a mají se navzájem v úctě. Toto kamarádství a úcta neznají hranic, jimiž se státy uzavírají. Piloti celého světa dovedou býti vůči sobě genttemany, což nelze říci o všech třídách lídí. . . Rychle rozebrali motor, vytáhli ložiska a prohlíželi je. Henri zrudl hněvem a Ren táhle zahvízdl. Oběma bylo jasno, co se stalo. Někdo nasypal do nádrže smirkového prášku, který vnikl až k ložiskům a v pravém smyslu je vyrval . . . Někdo . . . Kdo? V té chvíli sem dolehl slabý zvuk hučícího motoru. To Dunant triumfoval nad svým sokem. Měl radost? Měl. Ale nebyla úplná. Když se radil se svým mechanikem, kterého pověřil zničením Henriova letounu, očekávali, že porucha nastane daleko dřiv, že Henri bude nucen přistát někde v Alpách, kde je veliká naděje na dokonalou havarii - a i kdyby se mu zázrakem podařilo šťastně přistát, buď tak daleko od průmyslových středisk, že na včasnou opravu motoru nebude ani pomyšlení. Výpočty je částečně zklamaly. To byla jediná věc, která kalila Dunantovu radost z bezcitného díla. Když si však uvědomil, že řádná oprava porouchaných ložisek, jejich zaběhání a vyzkoušení zabere pět či šest hodin, objevil se na jeho tváři spokojený úsměv. Nebude-li míti Henri z pekla štěstí, je ztracen. A při myšlence, že vítězství má téměř zajištěno, přidal plynu. Letiště oživlo nezvyklým ruchem. Desítky ochotných rukou se rvaly o práci. Desítky fotografických aparátů, jimiž byli vyzbrojeni všudy přítomní novináři, braly nové a noré snímky naší skupiny. Marjakovskij udivoval svými znalostmi jazyků. Italským novinářům odpovídal italsky, francouzským francouzsky, německým německy - s každým promluvil v jeho mateřštině. Mluvil tak plynně a nenuceně, přecházel z jednoho jazyka do druhého s takovou lehkostí, že rázem se stal kořistí reportérů, nezvyklých na tak ochotné odpovědi. Radio bleskem rozneslo zprávu o nehodě francouzských letců. I Henri oznámil sré společnosti, co se stalo. Na podrážděný dotaz ředitele, jakt se to mohlo státi, odpověděl suše, že neví. Mluviti veřejně o svém podezření, zdálo se mu přinejmenším, poněkud předčasným. Oprava spěla rychte ke konci. Dík mimořádné ochotě italských mechaniků odletěli z Terstu již za čtyři hodiny. V. HAVARIE Henri seděl za volantem jako stroj. Nevnímal již hučení motoru. Těžká únava mu zavírala oči. Za několik hodin se skončí tento úžasný let. Ale jak? Udrží Dunant svůj náskok? Podle poslední radiové zprávy, kterou zachytil, nemůže býti před nimi dále než půl hodiny letu. . . Ještě by bylo možno dohoniti ho, třebaže jistě vynaloží všechny síly, aby si náskok udržel. Kromě několika krátkých zastávek byli ve vzduchu již 48 hodin, ale jim se zdálo, že startovali v Paříži před měsícem. Tak to bylo všechno daleko a v mlhách. Všechny ty obrazy neznámých krajů, jimiž proletěli - Balkán, Malá Asie, Mesopotamie, Iran, Beludžistan a nyní Přední Indie - tvořily nesmírně rychlý film, který přestával zajímati a jenom unavoval. Jednotlivé příhody zůstanou ovšem do smrti nesmazatelně vryty v paměť, jako na příklad ten zoufalý let ve větrné smršti, která je zastihla nad Iranem, kdy letadlo se stalo hříčkou dravého živlu a každým okamžikem se zdálo, že bude všemu konec. . . Ren, který seděl za Henrim, podřimoval. Marjakovskij dávno podlehl únavě a spokojeně spal. Pojednou však všichni ožili. Na dalekém obzoru se rýsovalo město. Je to opravdu Kalkuta, jejich poslední zastávka? Byla to ona. Rázem zapomněli na všechnu únavu. Tam získají aspoň zprávy o Dunantovi. Právě když kroužili nad letištěm, slartovalo jakési letadlo. Po přistání se dověděli, že to byl Dunant. Rychle nabrali zásoby benzinu na posledních 2000 km, které je očekávaly, a aniž by si třeba jen na chvilku odpočinuli, vyrazili k zápasu o poslední úsek nekonečné trati. Bylo by to tak krásné protáhnout ztrnulé údy, odpočinouti si aspoň půlhodinku na pevné zemi - ale právě ta půlhodinka by mohla znamenat prohru. Vždyť Dunant je zřejmě rozhodnut udržel svůj náskok stůj co stůj. Žene se kupředu jako ďas a bude jislě tvrdým oříškem dohonit jej. Co zbývá? Zatnout zuby, uchlácholiti rozechvělé nervy, poručit unavenému tělu a letět a letět. . . Ren si vzal Dunanta na mušku. Oči si mohl vyhledět na nepatrné tečce, jež se mu ztrácela na nekonečném prosloru. Po chvíli vykřikl: "Přidat, pane Henri! Přidat, nebo nám unikne!" Henri se nedal dvakrát pobízet. Celý stroj se otřásal v základech a ručička poskakovala zase okolo 400. Vydrží-li Dunant tento nápor, pak je vše marno. "Bližíme se mu?" Teprve po chvíli Ren těžce odpovídal: "Nevím, pane Henri. Skoro bych ani neřekl." Ale zanedlouho se opravoval: "Zdá se mi, že už je to s námi lepší." A po chvíli: "Blížíme se jim dosti rychle, pane Henri!" Konečně se dostali tak blízko, že Henri spatřil letadlo pouhým okem. Ale ti vpředu asi také zpozorovali své pronásledovatele, neboť od té chvíle zůstávala vzdálenost nezměněna. A již se před nimi objevila hradba birmanských pohoří s nekonečnymi pralesy. Henri měl tu výhodu, že se nemusel starat o správné dodržování směru, neboť, jak se několikrát Ren přesvědčil, Dunant letět přímo k Mandalaji, poslední větší osadě, kterou uvidí na své cestě. Přeletěli řeku Iravadi i měslo Mandalaj a zase se jim objevily ty čarokrásné pralesy. Dopolední slunce ozařovalo moře zeleně, jež spolu s modrou oblohou působila dojmem posvátného velechrámu. Zanedlouho budou u řeky Saluenu. Potom ještě dvě hodiny letu - neboť při této šílené rychlosti to déle trvat nebude - a budou u cíle. Na únavu nikdo ani nepomyslíl. Každý nerv v těle hrál jako rozechvěná struna. Pojednou Henri lehce vykřikl. Co se to děje s Dunantovým letadlem? Proč se tak podivně kymácí a střemhlav padá dolů? Není pochyby. Dunant přecenil možnosti svého stroje, který byl přece jen o něco horší než stroj Henriho. Havarie! Tři mužové zděšeným pohledem sledovali nešťástné letadlo, které zmizelo v nádherné zeleni birmanských pralesů.. VI O ZLOMEK VTEŘINY Třebaže Ren i tlumočník viděli v Dunantovi a jeho společnících své úhlavní nepřátele, nezaradovali se ani na okamžik při myšlence, že jsou jich zbaveni. Henri zpomalil rychlost letu. "Co teď, pane Henri?" chraptivým hlasem zeptal se Ren. "Pokusíme se aspoň zjistit, co se s nimi stalo. Že bychom jim mohli sami nějak přispět na pomoc, o tom pochybuji. Zakreslíme si místo katastrofyt, budeme hledat v blízkosti nějakou osadu a s pomocí domorodců -" "Pane Henri!" přerušil ho vzrušeně tlumočník, "podívejte se - tamhle -". Henri s Renem se podívali naznačeným směrem a zajásali. Asi ve vzdálenosti dvou kilometrů prostírala se mýtina, jež byla dosti prostorná, aby se tam mohli odvážit nouzově přistát. Vydávají se ovšem v nebezpečí, že porouchají stroj tak, že již nebudou moci vzlétnout a snad bídně zahynou v pustých pralesích - ale není jiného vyhnutí. Nikdy by si neodpustili, že odletěli, aniž by učinili pro záchranu svých krajanů vše, co bylo v jejich moci. Henri několkrát zakroužil nad mýtinou, při čemž Ren s tlumočníkem bedlivě prohlíželi půdu. Zdálo se, že je dosti vhodná pro přistání, aspoň nebylo vidět nějakých zbytků pařezů, balvanů, jam nebo podobných překážek. Celá mýtina byla porostlá travou, která by se ovšem také mohla státi osudnou. . . Henri se dlouho nerozmýšlel. "Přistaneme. Souhlasíte?" Oba mužové horlivě přikývli. S napětím očekávali, jak se k nim zachová opuštěná mýtina. Letadlo se zachvělo, několikrát poskočilo, jako by se rozmýšlelo, co udělat, a potom se tiše zastavilo. Mužové si oddechli. Rychle vytáhli sekery, pušky a revolvery a vydali se do temného pralesa, směrem k rozbitému letadlu. Hustou spletí podrostu šlo to kupředu jen pomalu vpředn šel Ren, za ním Henri a průvod uzavíral Marjakovskij. Ren měl v jedné ruce kompas, v druhé sekeru. Každou chvíli se zastavili, neboť Ren musel prosekávat silné křoviyy, které místy tvořily téměř neproniknutelnou hradbu. Pojednou Henri vyhřikl: "Stůjte, Rene!" A než se mohl překvapený Ren zeptat, co se stalo, zarachotily pod klenbou pralesa dvě rány z pušek. Ohromné tygří tělo se vymrštilo do výše, vydalo příšerný ryk a bezvládně dopadIo na zem. Těsně vedle Rena. Ren, pobledlý ve tváři, obrátil se k Henrimu: "Děkuji vám, pane Henri." "Zahlídl jsem ho troch pozdě," vysvětloval Henri. "Slyšel jsem sice nějaký praskot, ale myslil jsem, že to působíte vy svou sekerou. Zbystřil jsem pozornost, nu - bylo to ještš včas.Kupředu!" "Nezabloudili jsme?" zeptal se po dlouhé chvíli Marjakovskij. "Vždyť to není možno, aby místo havarie bylo tak vzdáleno!" "Ne," odpověděl Ren. "Jdeme přesně. To tím pralesem ubíhá cesta tak pomalu." Pojednou zaslechli zvláštní sten. Jako by někdo zaúpěl bolestí. Zrychlili chůzi, jak jen to bylo možno, a za chvíli se jim naskytl žalostný pohled. Mezi kmeny stála rozbitá kostra letadla. Křídla byla urvána, vrtule roztříštěna a trup na několika místech úplně zničen. Opodál ležela mrtvola muže a z křoví se ozvalo opět zaúpění. Henri s Renem šli po hlasu. Mechanik Dunantova letadla umíral. Mužové se na něho soucitně zadívali. Henri se k němu sklonil. "Co vás bolí?" Muž mlčky ukázal na prsa. "Kde je Dunant?" Mechanik slabě zavrtěl hlavou na znamení, že neví. "Žije nebo také zahynul?" Opět totéž zavrtění hlavou. "Marjakovskij, ošetřte ho. My se zatím podíváme po nejbližším okolí. Dunant nemůže býti daleko." Sotva poodešli tři kroky, raněný muž učinil pohyb, jako by si chtěl sednout. Krutá bolest ho však srazita opět k zemi. "Odpusťte -!" vykřikl. V pohledu, který na ně upřel, leželo tolik prosebného výrazu, že mužové nebyli dojetím schopni ani slova. Henri s Renem se rychle vrátili. Henri mu pohladil ruku, kterou umírající křečovitě sliskl. Na jeho tváři se objevil šťastný úsměv, který s ní už nikdy nezmizel. Zatím co Henri s Renem prohledávali blízké okolí, Marjakovskij vykopal jámu, do ní uložil oba tak tragicky zahynulé muže. Na malý rov nakladl silných kmenů, aby tam neměla přístup dravá zvěř. Ještě nebyl úplně hotov, když zaslechl Renův výkřik. Ulekl se, že Ren byl zase napaden nějakým dravcem. Odhodil sekeru, uchopil pušku a hnal se k místu, odkud k němu doléhal rozčilený pokřik Renův. S druhé strany se rychle blížil Henri. "Podívejte se, tudy si prosekal cestu!" křičel Ren, ukazuje na úzký průchod v křoví. "To nemůže býti daleko. Všichni zavolejme rázem jeho jméno, jistě nás uslyší," navrhoval Henri. "Du - náááánt!" rozlehlo se hlubokým tichem pralesa. Mužové se až ulekli, jak hromově zněl jejich výkřik, jak se tříštil a lámal a prchal do veliké dálky. Chvíli naslouchali. Ticho. "Du - náááánt!" zaznělo pralesem po drzhé, po třetí, po čtvrté. Žádná odpověď. Ubohý Dunant! Chtěl se zachránit a teď asi leží někde bez pomoci, raněn, vysílen ... "Za ním!" zvolal Henri. Sotva ušli několik desítek metrů, zůstali překvapením stát. Stezka, kterou si prosekával Dunant, spojovala se s tou, po níž přišli oni. Jak to, že je Dunant neslyšel, když se blížili k jeho letadlu? Nebo že by je nechtěl slyšet? Zmocnilo se jich neblahé tušení. Rychle se dali na zpáteční cestu, kterou urazili za poloviční dobu: Co jen Dunant zamýšlel, že se vyhnul jejich společnosti? Nikdo nepromluvil. Jen na tvářích jim nabíhaly žíly prudkým rozčilením. A když konečně korunami stromů začala probleskovat jasná obloha, dolehlo k nim temné hučení motoru. Oh! Nemýlili se v tom, co žádný z nich se neodvážil vyslovit. Když vyběhli na mýtinu, spatřili Dunanta sedícího v letadle se spuštěným motorem. Letadlo se právě rozjíždělo. Ale Ren byl rychlejší. Mocným obloukem se vymrštil na trup letadla a toporem sekery udeřil Dunanta po hlavě. Dunant se vyvrátil - pozbyl vědomí. Ren rychle zaslavil motor. Zatím doběhl Henri s Marjakovským. Spoutali Duranta, uložili ho k nohám Marjakovského a dali se na další cestu. Henri se zadívaI s výšin na překrásný prales a otřásl se při pomyšlení, jaká smrt je tam měla očekávat. A ještě více se otřásl při myšlence, jaké špatnosti byl schopen Dunant, jeho bývalý přítel. VII. U CÍLE Na hanoiském letišti se tvořily hloučky lidí. "Myslím, pánové, že je všemu konec," pronášel zlomeným hlasem předseda místního sportovního klubu, který s mnoha jinými hodnostáři přišel na letiště uvítat obdivuhodné letce. "Podle hlášení radia mohli tu býti před čtyřmi nebo šesti hodinami. Že by se mohli opozdit o hodinu nebo dvě, to připouštím. Ale tak veliké zpoždění - ne, to není po dobrém." "Nesdílím vašich obav, pane předsedo." ozval se čilý mužíček, který živě přecházel s místa na místo a stále netrpělivě pohlížel k západu, odkud měli přiletět očekávaní letci. Byl to pan Everson, zástupce Leteckého svazu. "Kdyby se tak opozdil jen jeden, mohli bychom se nadíti toho nejhoršího. Jsou-li však oba pozadu, má to jistě nějakou jinou souvislost." "Ale proč tak tvrdošíjně mlčí?" vmísil se do hovoru starosta města."Vždyť mají na obou letadlech vysilačky. Po celou cestu informovali svět o podrobnostech svého letu, ale od okamžiku, kdy opustili Kalkutu, nemáme od nich nejmenších zpráv. To zbavuje opravdu důvěry ve šťastné zakončení tohoto velkolepého podniku," dodával se zachrnuřenou tváří a trochu lítostivě se zadíval na překrásné věnce, které uchystalo město pro všechny účastníky dálkového letu. Nemohli ovšem vědět, že jedna vysílačka umlkla navždy a druhou poškodil Ren, když zabraňoval Dunantovi v odletu na jejich letadle. "To je mi ovšem také divné," odvětil pan Everson. "Ale ať je tomu jakkoliv, nevzdávám se naděje, dokud nebudu míti jistotu, že se opravdu něco přihodilo." Nervosita očekávání se měnila v únavu. Mnoho diváků se již několikrát rozhodlo k návratu do svých domovů, ale zvědavost je přece zadržela na místě. Dorazí-li letci opravdu dnes, bude to světová sensace. A to by je pak velmi mrzelo, že si nechali ujít tak vzácnou podívanou. Vtom dav temně zahučel. Tisíc" rukou se zvedly směrem k obloze, na níž se objevil temný bod. Tisíce srdcí prudce zabušilo. Už letí! Kdo to vyhrál? Vzrušení dostoupilo vrcholu. Ale nejvíce působilo objevení se letadla na zástupce obou společností. Zůstali stát jako přimrazeni. Celým tělem probíhalo chvění, hruď se svírala nadějí a úzkostí, v hrdle vysychalo. Pojednou hučení davu bylo přetušeno hlasilým výkřikem muže, který měl nejlepší dalekohled: "Letecký svaz!" Zpráva letěla od úst k ústům, bleskem oběhla všechny zástupy okolo letiště, běžela do města, vnikla do domů, burcovala lidi, kteří jinak bývají neteční ke sportovním podnikům, vnikla i na poštovní úřad, rozezvučela dráty telegrafů a telefonů, rozechvěla vzduchové vlny celého světa a všude, kam pronikla, vypravovala o odvaze, vytrvalosti francouzských letců. Letecký svaz! Henri! Ren! Marjakovskij! Tři jména, která elektrisovala svět. Byli to oni. Zbytek cesty jim uplynul bez jakékoliv nehody. Jistota, že všechny dosavadní rekordy na trati Paříž-Indočína překonali netušeným rozdílem, způsobila, že již nepřepínali stroj a nenutili jej k vypětí veškeré energie. Když se blížili k Hanoi, Henri se obrátil k Renovi: "Rene, zbavte Dunanta pout!" "Proč, pane Henri? Chtěl byste se toho odvážit po všem tom, co se odehrálo?" "Ano," odpověděl stručně Henri. Ran zavrtěl nehápavě hlavou, ale šel vyplnit rozkaz. Upřel na Dunanta, který již dávno procitl a neodvážil se pohlédnout žádnému ze tří mužů, jimž ve své zaslepenosti chtěl připravit smrt v nekonečných pralesích, pohled plný nenávisti a dvěma řezy ho zbavil pout na rukou i na nohou. Dunant v první chvíli nechápal, co to má znamenat. Potom, když si vše uvědomil, chtěl se vrhnout z letadla dolů, ale Marjakovskij ho zadržel. To již byli nad letištěm. Když přistali, Henri se rychle obrátil k Dunantovi. Chtěl mu říci několik slov dřívě, než přiběhnou zvědavci. "Měj se dobře, Dunante, a vrať se na dráhu poctivého sportovce. Ode mne a od mých lidí se nikdo nedoví, co se odehrálo na mýtině. Své vypravování omezíme na tvou havarii a setkání v pralese." Dunant nechápal. Rozpačitě se díval a Henriho na Rena, z Rena na Marjakovského - a náhle mu vytryskly slzy. Byly to první slzy, které prolil od dětských let. Byly to slzy lítosti? Želel svého hanebného činu? Či se ho zmocnila závist a zalomcoval jím bezmocný vztek? Bylo to těžko rozhodnout. Kdo se vyzná v lidských srdcích? Nyní však nebylo času na dlouhé úvahy. Dole čekali fotografové, zástupci úřadů a leteckých společností a nepřehledné davy nadšených diváků. Policisté měli co dělat, aby udrželi pořádek. Když se otevřela dvířka kabiny a v nich se objevil Henri, zástupy propukly v nepopsatelný jásot. Zástupci úřadů pronášeli svá blahopřání. Pan Everson se slzami v očích objímal Henriho i jeho průvodce. Přes všechnu únavu museli ihned stručně vylíčit průběh letu z Kalkuty do Hanoi. Henri podle slibu pomlčel o tom, co se stalo na mýtině. Zástupci společnosti si odvezli muže, kteří bojovali za jejich vítězství, do hotelů. Henrimu byl vykázán nádherný pokoj. Podivno! Myslil, že sotva zavře dveře, svalí se na postel a bude spat jako zabitý. A zatím. . . sedí u stolu, dívá se z okna na pouliční ruch a vůbec se mu nachce spat. Rozrušení posledních okamžiků bylo příliš veliké. U cíle! Vzpomíná na rodiče, kteří snad ještě dnes doslechnou o jeho vítězství. Jak je asi tatínek hrdý! A maminka, chudinka, co strachu a úzkosti protrpěla za tyto tři dny! Vidí ji v duchu, jak pláče radostí a děkuje Bohu za šťastný konec této nebezpečné cesty. Zlatí rodiče! Jak je rád, že se uskuteční jeho dávný sen o jejich hmotném zabezpečení! Seděl tak asi hodinu. Rozrušené nervy se pomalu uklidňovaly a okradené tělo se začínalo neodbytně hlásit o své právo. Ale měl prožíti ještě jednu čistou radost, která dovršila jeho štěstí. Právě se chystal ulehnout, když někdo zaklepal. Šel otevřít. Sluha hotelu mu přinášel dopis: "Pan Dunant se poroučí." Henri rychle rozřízl obálku a četl. - Henri, bylo to ode mne podlé a ničemné. Záviděl jsem Ti Tvé úspěchy. Závist mne zbavovala rozumu. Že zvláště můj poslední čin byl pokusem šílence, na to jsem přišel teprve tehdy, když jsem ležel spoután v Tvém letadle. Nemíním tím omluviti svůj čin. Chci Ti jen říci, že jsem překonán Tvou velkomyslností. Tvá šlechetnost mne vrací na dráhu, kterou jsem opustil. Jsem Ti vděčen za to, že jsi mi zachránil život, i za to, že mne životu vracíš. Tvůj Dunant. Henri věděl, že Dunant to myslí upřímně. Opravdu, jeho vítězství nemohlo býti krásněji zakončeno. Ale únava ho již úplně přemáhala. Nohy mu vypovídaly službu, víčka se zavírala. V hlavě mu hučelo. Zhasil světlo a ulehl. Otevřeným oknem k němu dolehl pronikavý hlas kamelota: "Zvláštní vydánf "Lidového Večerníků! Francouzský letec Henri Savarry ve službách společnosti Letectý svaz překonal pohádkovým rozdílem reford na trati Paříž-Hanoi. . . Vzdálenost z Francie do lndočíny za půl třetího dne. . ." Kamelotův hlas ztichl - to asi lidé se rvali o noviny se sensační zprávou. Na tváři Henriho se objevil úsměv šťastného člověka. A usnul tvrdým spánkem. . . KONEC Obrázky kreslil F. Procházka (Praha).