Velký admirál PŘÁTELÉ Psal se rok 1494. Vesnička Sabrosa v Portugalské provincii Traz-os-Montes žila klidným životem všedního dne. Jen v malém statku u Magalhaesů byl shon a ruch. Paní Magalhaesová rozpálena vařením, pečením a smažením, co chvíli vyběhla z kuchyně a udílela svým dcerám rozkazy jako generál. "Isabello, přines ovoce a dej je na stůl!" "Ano. maminko." "Ginebro, přetři ještě stoly a židle!" "Ano, maminko." "A ty, Tereso, vyndej z truhlice poháry a vylešti je!" "Ano, maminko." Dívky ochotně plnily matčiny příkazy. I ony zrůžověly spěchem, hlavně pak vzrušením. A jak by také ne - vždyť jejich tichý dům měl po dlouhé době oživnout vzácnou návštěvou. Naposledy u nich byli hosté před rokem. Ale tehdy bylo všechno smutné ponevadž příbuzní a známí přišli vyprovodit jejich otce na hřbitov. Od té doby dům chudého šlechtice zchudl ještě více. Paní Magalh?esová jen s námahou udržovala hospodářství a její dcery se s ní dělily o starosti. Dozněly jejich jásavé písně i veselý smích, a kdyby nebylo dvou mladších bratrů, čtrnáctiletého Fern?a a dvanáctiletého Diega, bylo by u nich velmi smutno. Změna nastala až toho dne, kdy na dubová vrata statku, nad nimiž byl štít Magalh?esů - stříbrné pole proťaté třemi červenými pruhy -, zabouchal posel a odevzdal paní Magalh?esové dopis od pana Serr?a, dávného přítele jejího manžela. Šlechtic oznamoval, že v brzké době poveze svého syna Franciska do Lisabonu. Bude žákem pážecí školy, která je zřízena u královského dvora pro šlechtické chlapce. Magalh?esovi tam jistě také pošlou svého Fern?a. A protože cesta do Lisabonu je dlouhá, a ne zrovna bezpečná, Serr?ovi se nabízejí, že se pro Fern?a zastaví a vezmou ho s sebou. Po přečtení dopisu paní Magalh?esová celá oživla. Starosti o domácnost a hospodářství ji pojednou přestaly tížit. Co na tom, že zchudli? Její syn bude u královského dvora! Bude mít stejná práva jako synové ostatních šlechticů. Stane se slavným a mocným. Pozvedne rod Magalh?esů k bývalému lesku, cti a vážnosti! Ihned zavolala všechny děti a plna radosti, hrdosti a pýchy jim dopis přečetla. Dívky se rozzářily. Vždyť bude-li Fern?o v Lisabonu, jistě se i ony časem dostanou ze zapadlé Sabrosy. Jediný, kdo se neradoval, byl Fern?o. Chvíli hleděl na matku mlčky, jako by nechápal, že jde o něho. A pak řekl tiše, ale rozhodně: "Já tam nepůjdu, maminko." "Proč?" zarazila se matka. "Protože se mi líbí doma. V lesích. V horách. Na polích," chrlil ze sebe jindy nemluvný chlapec. "Ty tedy nechceš jít do školy?" tázala se zklamaně matka. "Nechci! Stokrát raději zůstanu. . ," ale Fern?o nedomluvil. Rázná Ginebra viděla, jak maminka bledne. Postavila se tak, aby ji matka neviděla, a významně se podívala na bratra. Fern?o porozuměl. Přiskočil k matce a políbil jí ruku. "Totiž - maminko. . " pronášel přerývaně, "já tam půjdu, ovšem že tam půjdu, ale víš, přišlo to tak náhle, byl jsem překvapen." Paní Magalh?esová si ulehčeně oddychla. Poděkovala Serr?ům za laskavost a chystala synovi výbavu. Fern?o už nikdy nemluvil o tom, že se mu nechce odejít z domova. Zato tím více hleděl využít volného času, který mu ještě zbýval. Sotva se probudil, odcházel i s Diegem za vesnickými chlapci a hrál si s nimi na návsi i v lese až do pozdního večera. Někdy bloudil sám po kopcích, které ho lákaly svou divokou rozervaností, tichem a tisícerými nebezpečími. Představa pážecí školy budila v něm strach a odpor. S trpkostí pozoroval přípravy k odjezdu. Stále si říkal, že si to maminka v poslední chvíli rozmyslí, že ho nechá doma. Paní Magalh?esová neměla tušení, co se odehrává v duši chlapce, k němuž se upíralý všechny její naděje. Statečně přemáhala stesk, který ji někdy přepadl při myšlence na loučení. A čím více se blížil den odjezdu, tím růžověji si představovala Fern?ovu budoucnost. A dnes přijedou Serr?ovi, aby ho odvezli do Lisabonu. . . Když byly dívkv s přípravami hotovy, když se celý dům jen leskl a kuchyň voněla připravenými pochoutkami, pravila paní Magalh?esová: "Teď se ustrojte, děvčata, Serr?ovi tu mohnu být co nevidět." ,.Ano, maminko," odpověděly sestry jako jedněmi ústy a chtěly odběhnout. ,.Počkejte ještě," zdržela je. "Co je s Fern?aem? Je už připraven? A Diego?" "Oba jsou již oblečeni a čekají v pokoji," odpověděla lsabella. "Zavolejte je. Musím s nimi ještě promluvit." Teresa odskočila pro chlapce. Hned se však vrátila a v její tváři byl ustrašený výraz. "Maminko, oni tam nejsou!" "Jakže? Serr?ovi přijedou - a Fern?o nebude při jejich přivítání. Co si o nás pomyslí?" "My se po nich podíváme, maminko," uklidňovaly ji dcery. "Nemohou být daleko." Vtom k nim dolehl hlasitý pokřik. Vycházel z blízkého lesíka. Houf chlapců skončil právě divokou honičku a nyní se vracel do vesnice. Fern?o a Diego byli mezi nimi. Ginebra je rychle přivedla domů. "Co vám to napadlo?" hrozila se matka při pohledu na umazané obleky chlapců. "Děvčata, dejte je rychle do pořádku." Byl už nejvyšší čas. Sotva byli urnyti a převlečeni, zazněl před domem hrkot povozů. Paní Magalh?esová pohlédla ven. Chtěla ještě zavolat: Už jsou tu! - ale hlas jí uvázl v hrdle. Vždyť Serr?ovi - ti mocní Serr?ovi - se nestydí za své zchudlé druhý a přijeli k nim na návštěvu! A budou u nich nocovat! Sestoupila s dětmi z prvního patra do přizemí a pak přes dvůr zamířila k vratům. Serr?ovi přijeli na dvou vozech. První byl veliký a krytý. V něm pojede pan Serr?o s oběma hochy příštího dne do Lisabonu. Druhý povoz byl menší, ozdobený znakem Serr?ů. Tím se vrátí paní Srrráová po vykonané návštěvě domů. Fern?o mohl nechat oči na statných koních. Ti ho zajímali více než návštěvníci. Také hned přiskočil k jednomu vraníkovi a začal ho poplácávat. "Ale - Fern?o. . . !" napomenula ho Ginebra. Teprve teď si všiml hostů. Pan Serr?o byl vysoký muž, štíhlý, skoro hubený, s podlouhlým snědým obličejem a jiskrnýma černýma očima. Pohlížel vesele na Fern?a a zřejmě se nezlobil, že hoch projevuje tak živý zájem o koně. Paní Serr?ová byla o hodně menší než její manžel, pohyblivá jako rtuť. Magalh?esovy skoro nepřipustila k slovu. "Tohle je Ginebra? A zde Teresa? A Isabella! Ta černá barva vám neobyčejně sluší, dítě. A jestlipak se těšíš do Lisabonu, Fern?o? Ach Diego! Jak roztomilý hošík!" Potom sklouzl Fern?ův pohled na Franciska, jeho budoucího spolužáka. Fern?o se bezděky zamračil. Viděl před sebou vytáhlého chlapce, který ho převyšoval aspoň o půl hlavy. Ve Franciskově zraku bylo plno jasu. Vítal se s hostiteli velmi způsobně. na všechny strany se půvabné ukláněl, takže si rázem získal přízeň Magalh?esovy rodiny. A vedle něho si Fern?o představoval sebe. Místo zdvořilých úsměvů jen chladné zvídavé pohledy. Místo uhlazených úklon neobratné a toporné pohyby. Cítil, že pohled na něho ve srovnání s Franciskem musí působit trapně. Při hostině byl nemluvný. Na Franciskovy otázky odpovídal jedním nebo dvěma slovy. Host si však z toho nic nedělal. Mluvil stále tím lehkým, zvučným, vesele zbarveným hlasem. který mu rázem získával náklonnost lidí. Paní Magalh?esová i Franciskovi rodiče dobře pozorovali hradbu, která byla mezi oběma hochy. Fern?ovu matku to bolelo, pan Serr?o přemýšlel, jak by chlapce sblížil. Když bylo po slavnostním jídle, prohodil. "Myslím, že bychom si mohli trochu prohlédnout vaše stáje, paní Magalh?esová. Chlapci se tu zatím pobaví i bez nás." I Ginebra pochopila, že pan Serr?o chce nechat oba hochy o samotě, proto vzala Diega s sebou. Fern?o s Franciskem osaměli. "Těšíš se na školu, Fern?o?" otázal se živě Francisko. "Ne." "Ne? A proč? Já se zas hrozně těším. Jen si pomysli, kolik nových lidí tam poznáme. Velice rád poznávám nové lidi. A ty?" "Ne." "Ale to je škoda, Fern?o. Vždyť od každého člověka se můžeme něčemu novému naučit." Fern?o se zamyslil. Pravda, on by se mohl od Franciska naučit aspoň umění, jak se chovat při styku s lidmi, co mluvit, jak mluvit, jak se uklánět a podobným věcem. Ale čemu by se mohl naučit Francisco od něho? "A pak," rozohňoval se dále Francisco, "budeme ve velikém městě, uvidíme krásné paláce, přístav, lodi, bárky, koráby, korvety, námořníky, kapitány, admirály - a moře, Fern?o! Moře! Oceán! Byl jsi už někdy u moře?" "Ne!" "Ach tak! Teď se ti už nedivím, že po něm netoužíš. Já jsem viděl moře jen jednou. Ale uchvátilo mě tak, že na ně do smrti nezapomenu." Fern?o mlčel. Moře! Co on ví o moři? Ostatně - může být moře krásnější než jejich hory? A vůbec - proč ho ten cízí hoch poučuje? Trochu znechucen přistoupil k oknu a zadíval se k horám. Ale Francisco byl neúnavný. "Což o to - u vás je také krásně. Vysoké štíty hor, příkré svahy, dlouhá, protáhlá údolí - ještě kdyby tu byla nějaká zřícenina hradu." "Vždyt je tu!" oživl Fern?o. "Opravdu?" zazářil Francisco. "Ach, to je škoda, že zde budeme jen do zítřka." "Proč?" Ve Fern?ově otázce byla neskrývaná zvědavost. "Mohli bychom si zahrát na dobývání hradu." Fern?o se radostně obrátil od okna. Z jeho mysli rázem vyprchalo všechno. co mu dosud Franciska vzdalovalo. "Ty si umíš hrát na dobývání hradu?" otázal se. "A jak! Dovedu dělat obránce i útočníka." "To je nádherné!" zajásal Fern?o. "Pojďme!" "Kam?" "Dobývat hrad - hned za vsí je zřícenina - kluky seženeme ráz dva. . ." ,.Půjdeme!" dal se strhnout Francisco. "Jen to řekneme rodičům." Paní Magalh?esová i Franciskovi rodiče ochotně svolili. Byli potěšeni, že se hoši tak rychle shodli. Fern?o odskočil do zahradní besídky, kde měl svou "zbrojnici". Franciskovi dal krátký mečík, sám si vzal dýku. "Mohl bych ti dát i dlouhý meč," vysvětloval, "ale s tím by se ti po horách špatně chodilo." "Já vím," souhlasil Francisco. "Však tento mečík je pro útok na hrad jako stvořený." Diego svolal chlapce z vesnice a za chvíli byli pod zříceninou hradu. "Rozdělíme se na dvě skupiny," rozhodl Fern?o. "Jedni budou dělat obhájce, druzí útočníky. Velitelem jedné skupiny budu já, druhou povede Francisco." Losem bylo rozhodnuto, že Fern?ova družina bude hrát obhájce. "Počkáte zde pod hradem, až vyšplháme nahoru," řekl Fern?o. "Jak zapísknu, můžete útočit. Ale dej pozor, Francisco! Skála se drolí, ať se ti něco nestane. Ještě to tu neznáš." Fern?ova skupina zmizela v lesním porostu. Za chvíli se ozvalo táhlé zapísknutí. Francisco vyrazil kupředu. A čím výše vystupoval, tím větší obdiv vzbuzoval u obránců i útočníků. Už v něm neviděli jen uhlazeného panáčka, nýbrž statečného bojovníka. Šplhal obratně jako veverka, skákal mrštně jako kamzík, plížil se dovedně jako rys. Fern?o se usmíval. Byl rád, že jeho host umí více než ostatní chlapci. Však na něho, na Fern?a, si nepřijde. Jen až se střetnou! A už byl Francisco před hradbami. Rychle sešikoval svou družinu, udělil rozkazy k útoku ze tří stran - a vyrazili ke zteči. Jakmile se Francisco vyšplhal k okraji skály, na níž stáli obránci hradu. Fern?o mu prudkým rozmachem svého "kyje" vyrazil mečík z ruky. Zatím vyšplhali nahoru i ostatní a nastala opravdová řež. Komu z útočníků se podařilo proniknout na vrchol skály, na toho už nesměli obránci dorážet. Prozatím stále vítězila skupina Fern?ova. Útočníci byli sice neúnavní, ale všechny jejich výpady byly odraženy. Pojednou Francisco zmizel za příkrou skálou, která tvořila zadní, nepřístupnou stěnu hradní zříceniny. Cestou zvedl svůj mečík. "Francisco, tam nechoď!" varoval ho Fern?o. "Spadneš!" "Však nahoru nepoletím," zaznělo zespodu vesele. "A na vás se přece dostanu." Válečníci přerušili zápas a s napětím sledovali krkolomný kousek odvážného chlapce. Na skalní stěně, po níž šplhal, nebylo žádných výčnělků. Místy byly jen dutiny, jak se skála časem vydrolila, a ty byly jedinou oporou pro šplhajícího útočníka. Již urazil asi dvě třetiny nebezpečné cesty, když zaslechli jeho výkřik: "Hoši, zde jsou živá mláďata." "Jaká?" "Nevím - počkejte!" Hmátl do otvoru a za chvilku vytáhl veliké mládě. "To je orel," zvolal Diego. "A jsou tu dva nebo tři." "Francisco, dej mládě zpět a polez nahoru," varoval znovu Fern?o. ,.Hned, jen co se podívám, kolik. . ." Francisco nedomluvil. Zaslechl halas zmatených výkřiků. A nade všechny vyniklo pronikavé zvolání Fern?ovo: "Francisco, rychle nahoru!" "Proč?" zvolal udiveně hoch. Ale nemusel čekat na vysvětlování. Dříve než mohl udělat krok do výše, zatmělo se mu před očima. To ho udeřil křídlem rozlícený orel, který přispěchal bránit svá mláďata. Francisco nepozbyl duchapřítomnosti. Volnou rukou vytáhl mečík a začal se jím ohánět proti útočícímu dravci. Poděšení chlapci seběhli dolů pod zříceninu. Obhájci projevili právě tak málo statečnosti jako družina Franciskova. Fern?o zůstal na skále. "Kluci, házejte po orlu kamením!" volal. "Ale pozor, ať nezasáhnete Franciska." Sám také vrhal na rozzuřeného ptáka veliké kameny, ale nezasáhl ho. Zápas trval již hezkou chvíli. Francisco umdléval. Po tváři mu stékal pot. Jeho rozmachy byly pomalejší a slabší. Fern?o viděl Franciskovu bezmoc a tušil, jak to dopadne, jestli mu nikdo nepomůže. Úporně přemýšlel, pak vykřikl: "Francisco, vydrž ještě chvíli! Vydrž!" A hned nato volal k chlapcům pod hradem: "Diego, pojď rychle nahoru! Ale rychle!" Za několik okamžiků byl Diego u bratra. "Dej sem provaz!" vyzval ho Fern?o. Diego odvinul provaz, který měl stočen okolo pasu, a podal jej Fern?ovi. Ten na něm udělal smyčku, upevnil ji na velikém balvanu, za volný konec se uvázal v pase a nařídil Diegovi: "Pozor na smyčku, ať nevyklouzne!" Fern?o se spouštěl dolů. Když ho orel spatřil, poodlétl od skály a chvilku jako by se rozmýšlel, na kterého nepřítele se má vrhnout. Pak se opět prudce spustil k Franciskovi. Zesláblý hoch se rozmáchl k obraně, zavadil mečíkem o křídlo, ale ruka již umdlévala. Nepatrný náraz stačil - a mečík mu vypadl. Chlapci dole vykřikli leknutím. Orel učinil poslední nápor. Tentokrát zamířil na hlavu nebohého hocha. Francisco zvedl bezděčně ruku, aby si chránil temeno. Orel zaťal silný zoban do jeho kabátku, ale zachytil se v kožené obrubě rukávu. Prudce začal cloumat nenadálou překážkou. Ale již tu byl Fern?o. V okamžiku, kdy se orel uvolnil, zasadil mu smrtelnou ránu na hrud.. Dravec se převrátil a spadl pod zříceninu. Dopadl mezi chlapce, kteří se rozutekli, jako by do nich střelil. Fern?o si našel oporu pro nohy, uvolnil provaz a přivázal jej k pasu vyčerpaného Franciska. "A ty?" zeptal se unaveně zachráněný hoch. "Vyšplhám nejprve sám, bez provazu. Pak tě vytáhneme. Diego, pozor!" Fern?o šplhal nahoru. Vtom se pod ním ozval úzkostlivý vvkřik. Provaz se napjal. Fern?o pohlédl dolů. Franciska již opustilv sily docela. Ruka, jíž se přidržoval skály, povolila. Jeho bezvládné tělo se volně kymácelo nad prohlubní. Za chvíli byl Fern?o nahoře. S Diegovou pomocí vytáhl Franciska k sobě. Chvíli trvalo, než se vyčerpaný hoch trochu vzpamatoval. Pak pohlédl na Fern?a. Cosi hlubokého leželo v jeho očích, když pravil: "Fern?o. . . buďme přáteli." "A copak nejsme?" odpověděl vážně Fern?o. Vtom se ozvaly zdola radostné výkřiky: "Orel je mrtev!" "Už se nehýbá!" ,.Ať žije Fern?o!" Fern?o se naklonil přes okraj skály: "A Francisco je nic? Už jste viděli někoho tak skvěle útočit?" Chlapci se nedali pobízet: ,.Ať žije Francisco! Ať žijí Fern?o a Francisco!" Oba hoši na sebe pohlédli a usmáli se. Pak se uchopili za ruce a pádili do údolí. V PÁŽECÍ ŠKOLE Fern?o Magalh?es se cítil v pážecí škole u královského dvora jako zajatý pták v těsné kleci. Kde byla volnost rodných kopců a hor? Kam se poděly veselé hry s vesnickými kamarády? Kde tu mohl dokázat, že v jeho žilách koluje odvážná, statečná krev? U dvora bylo všechno studené, upjaté, strnulé. Téměř každý pohyb tu byl předepsán přísnými pravidly. O přízeň každého, kdo byl jen o stupínek výš, se bojovalo často velmi nečestně. Fern?o byl myšlenkami stále doma, v rodné Sabrose. Vzpomínal na matku, na Diega, na Isabellu, Teresu i Ginebru. Jak nerad odjížděl z domova! Seděl v kočáře vedle Franciska, který se marně snažil vzbudit u něho zájem o krajiny, jimiž projížděli. Fern?o je srovnával s rodným krajem, který se mu zdál tím krásnější, čím více se mu vzdaloval. Ale pak se před nimi objevilo moře. Fern?o se rázem probudil ze své netečnosti. Hruď se mu zachvěla vzrušením, jaké dosud nepoznal. Vyklonil se z kočáru a s úžasem pozoroval širou vodní pláň Atlantského oceánu. Nemohl se ani vzpamatovat ze svého opojení. Už nemyslil na Sabrosu, neslyšel ani nadšené výkřiky Franciskovy. Jen se díval a díval. Po několika dnech jízdy uviděli Lisabon. A zase to byl jeden z nejkrásnějších obrazů, které Fern?o uviděl za celou cestu. Mohl nechat oči na malebné směsi domů, jejichž bělost nápadně vynikala v rámci zelených zahrad. Sestupovaly terasovitě až k přístavu, kde kotvilo mnoho lodí. Nad domy vyčnívaly chrámové věže, kláštery a paláce. Ale to bylo také všechno, co ho okouzlilo. Od příjezdu do Lisabonu čekaly na něho už jen nepříjemnosti. Prostý, neohrabaný a poněkud zaražený venkovský hoch na každém kroku projevoval nedostatky, o nichž dosud nevěděl. Co bylo samozřejmostí v Sabrose, to bylo proviněním proti společenským pravidlům v Lisabonu. Proto čím těsněji ho svíraly studené zdi královského paláce, tím mocněji se v něm ozývala touha po volnosti, kterou měl doma nebo kterou slibovaly daleké obzory širého oceánu. Jednou byl opět zabrán do neradostných myšlenek. Ani nezpozoroval, jak se učebna vyprázdnila. Zíral na krásné město, ale nevnímal jeho půvaby. Náhle se otevřely dveře a do učebny vběhl Francisco. "Tak přece jsem se nemýlil!" zvolal udýchaně. "Sháním tě po všech koutech - a ty nikde. A když už jsem celý zoufalý, napadne mi, že jsi tu zase o samotě. Fern?o, nech už vzpomínek. Musíme jít kupředu, stále vzhůru, stále výš. A ne -- takhle." "Když ty to máš jaksi všechno jiné," namítal Fern?o zamyšleně. "Takové - snadnější." "Co tím myslíš?" "Dovedeš se uhlazeně pohybovat. Umíš pěkně promluvit, s každým se hned spřátelíš, každý tě zná - ty u dvora jistě vynikneš. Ale já?" "Nesmysl!" zvolal prudce Francisco. "Odpusť, že to říkám tak příkře, ale opakuji: nesmysl!" "Proč?" "Copak myslíš, že já chci zůstat u dvora?" Fern?o oněměl překvapením. Teprve za chvíli se otázal: "A co tedy zamýšlíš?" "Půjdu na moře!" "Opravdu?"oživl Fern?o. "Ovšem. Chtěl jsem tě překvapit až později, ale když vidím, jak se tu zbytečně trápíš, říkám ti to hned. A pojď. Máme volné odpoledne - zajdeme si k přístavu." Hoši sestounili k nábřeží. Se zájmem pohlíželi na pestrou směsici lodí. Celý přístav byl jediným halasem živých výkřiků, pravým obrazem lidského mraveniště. Ačkoli byl Fern?o plně zaujat nádhernou podívanou, přece se jeho myšlenky stále vracely k rozmluvě s Franciskem. Konečně se zeptal: "Francisco, a kdy ses k tomu rozhodl?" "Že půjdu na moře? Ach příteli, to jsem věděl, sotva jsem to tu trochu obhlídl." "Co tě k tomu přimělo?" "Víš, kdo je to Pinto Zilhao?" ,.Ovšem. To je ten vysoký, kučeravý hoch, s nímž ses tu spřátelil." "Je v Lisabonu o dva roky déle než my. Už to tu prokoukl. Řekl mi, a sám to vidím také, že u dvora znamená něco jen ten, kdo má vlivné známé. Jinak zapadneš v kanceláři a je s tebou konec. Staneš se jednou z loutek, jakých jsou tu sta. A k tomu nemám chuti." "Já také ne," řekl Fern?o. "Ale jak to udělat?" "Jak? Nejprve musíme získat co nejvíc vědomostí. Naučíme se španělsky a latinsky. Budeme studovat matematiku. Naučíme se, jak zacházet s lodí, s měřicími přístroji. Poznáme hvězdářství a zeměpis. A potom - potom do světa!" Magalh?es pohlédl na přítele s obdivem. Oč ho předčí i v této véci! Také je zde nespokojen, třebaže by se dovedl snadno přizpůsobit a stát se úspěšným dvořanem. Také touží dostat se z ubohé malosti královského dvora. Ale jak jinak si počíná než Fern?o. Žádné plané snění, tesknění a toužení, nýbrž cílevědomá práce. "Francisco," řekl oživlým hlasem, "myslím, že to udělám také tak." Od toho dne se oba hoši dali do tvrdošíjného studia. Cizí jazyky jim usnadní styk s příslušníky jiných národů, s nimiž se setkají na svých cestách. Matematika, nautika a zeměpis budou jejich abecedou při plavbách v neznámých končinách. Znalost hvězdného nebe jim bude bezpečným kompasem. Fern?o se uklidnil: Myšlenka, že jednou z tohoto ovzduší unikne, pomáhala mu lámat hroty všech nepříjemností, jimiž byl život u královského dvora přeplněn. Studium ho tak zaujalo, že byl na konci druhého ročníku v prospěchu mezi nejlepšími žáky. Předstihl i Franciska. Ve volných chvílích chodívali oba přátelé k přístavu. Tam spřádali odvážné sny a kuli plány do budoucnosti. V té době způsobily veliký rozruch výpravy Kryštofa Kolumba. Právě se vrátil ze své druhé cesty a ohlas jeho slávy pronikl rychle ze Španělska do Portugalska. Kolumbus tvrdil, že objevil západní cestu do Indie, země pohádkového bohatství, drahých perel a vzácného koření. Ale brzy se vyskytly pochybovačné hlasy, že nově objevená země není Indie. Královská pážata v Lisabonu se rozdělila na dva táboty. Jedni říkali, že Kolumus byl opravdu v Indii, druzí to popírali. Mezi těmito byli i Fern?o a Francisco. Do jejich sporu zasáhl i preceptór Martin Behaim, jeden z největších zeměpisců té doby. V učeném světě byl znám pod latinským jménem Martin Bohemus, Martin Čech. Jeho rodiče pocházeli z Českého Krumlova a přestěhovali se do Norimberku. Tamější obyvatelé říkali Martinovi po německu Behaim. Bohaté zeměpisné vědomosti nečerpal jenom z knih, nýbrž také ze svých vlastních zkušeností, které nasbíral na dalekých cestách. Roku 1485 se zúčastnil portugalské výpravy do Afriky, kterou vedl Diego Cao. Tato výprava dospěla až k řece Kongu. Po veletoku pronikla až do nitra Afriky. Tam zajal Cao několik černochů, které přivezl portugalskému králi Janu II. Martin Behaim se velmi lišil od ostatních preceptorů v pážecí škole. Ti obvykle jen přednesli svou látku a netrpěli, aby žáci vyslovovali námitky nebo pochybnosti o tom, co slyšeli. Naproti tomu Martin Behaim často vyzýval pážata, aby se tázala na všechno, čemu nerozumějí nebo o čem mají odchylné mínění. Ochotně jim odpovídal i na dotazy, které se přímo nedotýkaly předepsané látky. Jednou po večeři se rozvířil ve studovně mezi pážaty spor o to, jakou podobu má země. Třída se zase rozdělila na dvě skupiny. První tvrdila, že Země je rovná jako deska, druhá, že má tvar koule. Když se spor změnil v hádku, zakročil Francisco. "Nač bychom se o to přeli. Zítra máme nautiku. Zeptáme se mistra Behaima, ať rozhodne on!" A Martin Behaim rozhodl. "Měl jsem dnes v plánu jiné učivo," začal, když vyslechl jejich dotaz a prosbu. "Ale tato otázka je tak významná, že neváhám promluvit raději o ní. Dovolíte ovšem, abych vám na ni neodpověděl přímo, nýbrž abych podal stručný přehled z dějin, který můj výklad objasní a podepře." Pážatům zazářily oči. Učenec se rozhovořil o tom, jak otázka o tvaru Země zajímala lidstvo od dávných dob. Někteří řečtí učenci byli přesvědčeni, že Země je koule. Vypočítali dokonce i délku zemského průměru a obvodu. Zavedli soustavu rovnoběžek a poledníků, s jejichž pomocí lze určit zeměpisnou polohu místa. V době raného středověku upadly názory starověkých učenců v zapomenutí. Okolo roku 550 našeho letopočtu vydal alexandrijský kupec Kosmas oblíbenou knihu s názvem Křesťanská topografie. V ní už nemluvil o zeměkouli. Řídil se tím, co je napsáno v bibli. Podle ní si představoval Zemi jako rovnou plochu. Nad touto plochou je obloha s hvězdami a nad nimi nebesa. Tento názor převládal potom celá staletí." "V 11. až 13. století byly podnikány křížové výpravy proti Turkům," pokračoval ve svém výkladu Martin Behaim. "Evropané poznali nové kraje, nové národy, nové plodiny. Zvykli si na pepř, skořici, hřebíček a jiné druhy koření, které byly dopravovány z Indie starými karavanními cestami ke Středozemnímu moři, odkud je přiváželi Benátčané a Janované na svých korábech. Roku 1453 dobyli Cařihrad Turci. Ovládli všechny obchodní cesty a vymáhali na obchodnících velké poplatky. Ceny dovážených plodin vysoko stouply. Proto hledali Evropané takovou cestu do Indie, která by nevedla územím ovládaným Turky. Tak byl dán podnět k objevným plavbám." Martin Behaim se na chvíli odmlčel. Když viděl napjatou pozornost pážat, pokračoval: "V Portugalsku se zajímal o cesty po moři hlavně princ Jindřich Plavec, syn krále Jana I. Usadil se v zámku v Sagrésu, odkud měl pěknou vyhlídku na moře. Zřídil tam první portugalskou hvězdárnu a zeměpisné učiliště. Zval k sobě každého, kdo dovedl povědět o moři něco zajímavého. Studoval kdejaký cestopis. Dočetl se, že Féničané obepluli Afriku směrem od východu. Věřil, že se jeho plavcům podaří totéž od západu. Nedočkal se toho. Za jeho života byly objeveny jenom Kapverdské ostrovy, Azory a Madeira. Ve výzkumných plavbách pokračoval i král Jan II. Byla uskutečněna Caova výprava k řece Kongu a odvážná plavba Bartoloměje Diaze, který doplul k nejjižnějšímu mysu Afriky. Král jej nazval mysem Dobré naděje, neboť věřil, že tímto směrem je možno dostat se až do Indie." "A o to se má nyní pokusit Vasco da Gama?" otázal se Francisco. "Ano. Vypluje se čtyřmi loďmi k mysu Dobré naděje. Podaří-li se mu jej obeplout, bude mít cestu do Indie volnou." "A má naději, že se mu to podaří?" "Má," odpověděl Behaim a pážata byla překvapena, s jakou jistotou to pronesl. "Ale vraťme se k tomu, jakou podobu má naše Země. Ze současných učenců je významný zvláště florentský lékař Paolo Toscanelli, který je pevně přesvědčen, že Země je koule. Jeho myšlenky se ujal Kryštof Kolumbus, který rozřešil záhadu Atlantského oceánu." "Mistře Behaime," hlásil se o slovo Magalh?es, "je pevnina, kterou objevil Kolumbus, Indie?" "Podle mého přesvědčení to není Indie," řekl rozhodně Behaim. "Ze zemí, které objevil, nebylo přivezeno do Evropy nic z toho, co se k nám dováželo z Indie: ani perly, ani koření, ani slonovina, ani vzácné hedvábí. Snad jsou to veliké ostrovy, o nichž jsme dosud nic nevěděli. - Tak jsme prošli v rychlosti vývoj názorů o tvaru Země od nejstarších dob až po naše dny. A dnes. . ." Preceptor se náhle odmlčel. Zdálo se, že o něčem usilovně přemýšlí. Posluchači jej napjatě pozorovali. Konečně se kdosi otázal: "Mistře Behaime, mohl byste nám říci, co soudíte o tvaru Země vy?" "Já. . . ? Možná budu mít nepříjemnosti, ale nechci se před vámi skrývat se svým názorem. Počkejte okamžik," řekl Martin Behaim a spěšně vyšel z učebny. Za malou chvíli se vrátil. Přinesl podivnou kouli s podstavcem. Postavil ji na stůl a s nezvykle uzardělou tváří pronesl tiše: "Tázali jste se na můj názor o tvaru Země. Nuže - zde jej vidíte." Žáci hleděli na kouli i na preceptora v úžasu i v rozpacích. Konečně kterýsi vydechl: "To má znázorňovat Zemi?" "Ano. Tak si ji představuji já. Této kouli říkám glóbus. A pokud vím, je to první glóbus, který byl kdy sestrojen." Pážata pochopila, proč mistr Behaim mluvil o možnýeh nepříjemnostech. Vždyť jeho názor je v příkrém rozporu s učením, které zastává církev. Podle tohoto učení je Země rovná plocha. Je pevným středem, kolem něhož se otáčejí tělesa nebeská - Slunce, Měsíc a planety. Učení církve je jedině pravé a neměnitelné. Kdo o něm opovážlivě zapochybuje, propadne církevnímu soudu, je prohlášen za kacíře, dán do klatby, pyká za své provinění v podzemních mučírnách, je sžírán plameny na hranici! Martin Behaim dospěl k názoru, že Země má podobu koule. V skrytu pracovny dal své myšlence i hmatatelný tvar - a nyní ukazuje pážatům výsledek svého vědeckého bádání. Ohromeni odvahou starého učence, dojati jeho důvěřivostí a naplněni zvědavostí nahrnuli se jinoši k modelu. Byla to koule o průměru asi půl metru. Znázorňovala svět, jak si jej veliký zeměpisec představoval. Jeho posluchače upoutaly zvláště světové prostory mezi západním pobřežím Evropy a Afriky a zeměmi, kterými končila východní část světa: Cathaya, India, Cipango. Tyto končiny byly vyplněny obrovskými moři - Oceanus Meridionalis, Oceanus Orientalis Indicus - a četnými ostrovy. "Snad jsou to veliké ostrovy, o nichž jsme dosud nic nevěděli," opakoval bezděky Behaimovu větu Fern?o, zíraje upřeně na spoustu ostrovů u Cipanga. "Tento glóbus potvrzuje domněnku, že Kolumbus nebyl v Indii. Cestou by přece rnusel na některý narazit." Přitom ukázal na ostrovy, které byly umístěny v trojúhelníku utvořeném nápisy Oceanus Orientalis Indicus, Oceanus Indicus Superioris. I Candy. "Pak by ovšem země, kterou objevil Kolumbus, ležela na východ od Cipanga," vyhrkl Francisco. "Správně," zakýval hlavou Behaim. "Myslím, že můj glóbus bude právě v těchto místech brzy podstatně doplněn." Když si všechno podrobně prohlédli a Behaim jim podal příslušné vysvětlení, přihlásil se opět Fern?o Magalh?es: "Mistře Behaime, myslím, že nyní už všichni souhlasíme s vaším názorem o tvaru Země. Ale kdyby se nás někdo zeptal na důkazy o kulatosti Země. . . jsou takové důkazy?" "Jsou určité předpoklady," odpověděl učenec. "Jistě jste si všimli, že spatříme-li na obzoru loď, plující k nám, nejprve uvidíme stěžně, pak teprve lodní trup." ,.Ano, to jsme viděli už často," přitakávali živě. "Z toho můžeme soudit, že naše Země má zakřivený povrch. A ježto voda je pružná a poddajná, toto zakřivení může mít jenom tvar koule." "A je ještě něco, co by svědčilo pro kulovitý tvar Země?" vyzvídal dále Fern?o. "Stín, který vrhá Země při zatmění Měsíce, má podobu kruhu. I z tohoto lze usuzovat, že Země je kulatá." "Přímý důkaz tedy není?" "Opakuji, co jsem již řekl: jsou jenom předpoklady." "A bylo by možno podat nějaký přímý důkaz?" tázal se Fern?o a tváře mu hořely vzrušením. "Ano, bylo," odpovídal učenec zvolna s důrazem na každé slovo. "Nejlepším důkazem by bylo - obeplutí zeměkoule od východu na západ nebo od západu na východ. Vy jste mladí, život leží před vámi. Byl bych šťasten, kdyby se to podařilo některému z vás." Ve třídě bylo hrobové ticho. Martin Behaim uchopil opatrně glóbus - první glóbus na světě - a opustil učebnu. VASCO DA GAMA 18. září 1499 byl celý Lisaban na nohou. V přístavu se tísnily nepřehledné davy, které přišly uvítat Vaska da Gamu, objevitele námořní cesty do Indie. Čestná místa zaujali zástupci Španělska, Itálie, Německa, Francie a Holandska. Hned za nimi byly hloučky, bohatých obchodníků, kteří předvídali pronikavé změny v hospadářském životě celé Evropy, jež budou způsobeny tímto slavným objevem. Portugalský král Manuel Veliký se dostavil do přístavu s veškerou nádherou svého dvora. Přestože se snažil zachovat klid a důstojnost, nemohl potlačit známky mocného rozechvění. Vždyť on vypravil Vaska da Gamu na dalekou cestu okolo Afriky, o níž se pokoušeli Portugalci již celá desítiletí. Nejen Vasco da Gama, nýbrž i on, Manuel Veliký, bude zapsán v dějinách jako vítěz nad neznámem! Vedle královské družiny stála pážata ve vzorně seřazených šicích. Mezi nimi byl i Fern?o Magalh?es. Bylo mu již devatenáct let. Pobyt u dvora ho nezměnil. Byl stále vážný, málomluvný, samotářský. Myslil jen na studium a na svůj sen - jít na moře a objevovat nové země. Jeho pochmurná uzavřenost se rozplývala pouze ve styku s dvěma lidmi: s Franciskem Serr?em a s učencem Martinem Behaimem. Zkušený a bystrý učitel snadno rozpoznal, proč Fern?o jeví o jeho přednášky tak veliký zájem. Znal z vlastní zkušenosti kouzlo podivných chvil, kdy se člověka zmocní touha vykonat něco velikého, nesmírného. Znal dobře žhavý plamínek v očích, který bývá vznícen touhou a odhodláním. Takový plamínek vídal ve Fern?ových očích vždycky, když vypravoval a moři. A Martin Behaim jej živil, podporoval, rozdmychával. Fern?o to cítil a byl mu za to vděčný. A s Franciskem ho pojilo věrné přátelství. Oba jinoši si rozuměli a podnikali všechno ve svorné shodě. I dnes stáli vedle sebe a nedočkavě pohlíželi k pozorovatelské věži. Hned ráno přijela rychlá karavela obchodníka Artura Rodrigueza, který se náhodou setkal s loďmi Vaska da Gamy na širém moři. Přinesla zprávu, že v poledne bude výprava v Lisabonu. Teď už byly dvě hodiny po poledni a všech se zmocňovala netrpělivost. Konečně zaduněla děla. To pozorovatelé spatřili v dálce vrcholky lodí a dali znamení dělostřelcům. Tři rány z děla ohlásily Lisabonu, že výprava Vaska da Gamy přijíždí. Shromážděné davy ovládlo nepopsatelné nadšení. Lidé provolávali slávu, smáli se, plakali, objímali se, vystupovali na špičky... Daleko na obzoru se objevily tmavé body, jako by z vln oceánu vylézali podivní brouci. Přibližovaly se pomalu, velmi pomalu. Bylo již pozdní odpoledne, když lodi přistály a spustily kotvy. V té chvíli se rozezvučely všechny zvony v Lisabonu. Do jásotu davů se mísily ohlušující rány hmoždířů a děl. Lisabon se otřásal. Král Manuel Veliký posílá svou pozlacenou lodici k admirálské karavele, Vasco da Gama do ní sestupuje po provazovém žebříku, připlouvá k břehu, předstupuje před krále a hluboce se uklání. Chce něco říci, ale nemůže. Drsný námořník, který ovládal lodi a oceány, nemůže ovládnout své pohnutí. I zástupy tichnou. Teprve když král objímá Vaska da Gam