F. Omelka. Tondova dobrodružství Odjezd. Celá rodina vyprovázela Tondu Ratajského na nádraží. Všichni byli zamlklí. Otec nepromluvil ani slova, matka si utírala vlhké oči. I obě mladší sestry, které byly jindy samý zpěv a smích, šly vedle něho vážně, jako by ho vyprovázely do války, v níž číhá smrt za každým krokem. Jen Tonda si vyšlapoval hrdě a sebevědomě, naplněn radostí a štěstím. A jak by si také nevyšlapoval, když dnes se začíná vyplňovati jeho dávný sen! Jede do světa! Ne do Hodonína, ani do Brna - nýbrž do opravdové ciziny, do Afriky! Jak je to krásné, splní-li nám osud naše nejvroucnější přání! Celý dosavadní život mu letí myšlenkami v těch několika chvilkách, které ho dělí od odjezdu vlaku. Kdy se v něm vlastně ozvala po prvé ta touha po cestování? Oh, dobře se pamatuje na ten večer, kdy vzal do ruky cestopis o Střední Asii! Neví již ani, jaký byl jeho název: Ale dosud prožívá to vzrušení, které se ho tehdy zmocnilo při popisu nebezpečné výpravy do Himalají, nejvyššího pohoří světa! Dosud vidí před očima soumary, klesající únavou, a lidi, hynoucí mrazem a nezvyklým podnebím. Stále ještě obdivuje rázného vůdce výpravy, který šel kupředu přes všechny překážky, odhodlán položiti život za dosažení svého cíle. Jak to bylo krásné, nebezpečné a hrdinské! A Tonda si vzpomíná, jak tehdy po přečtení knihy v zamýšlení polohlasitě prohodil: "Chtěl bych býti takovým vůdcem!" "Čím bys chtěl býti?" otázal se ho s úsměvem otec. "Vůdcem výpravy, cestovatelem, o jakém jsem právě četl," pravil Toník. "Na to, synku, nemysli! Máš před sebou jiné věci," stručně poznamenal otec a zahloubal se do čtení novin. Pravda, měl před sebou jiné věci. Byl v první třídě měšťanské školy a učení bylo nad hlavu. Ale jeho myšlenky se vracely stále ke krásné knize. Brzy si vypůjčil jiný cestopis, neméně zajímavý. A potom se mu dostaly do rukou knihy Hedina, Vráze, Kořenského i jiných - a touha po cizích zemích rostla jako lavina. Nad knihami dovedl proseděti celé odpoledne i večer a byl by snad dovedl nad knihou probdět i celou noc. A pomalu se jeho touha začala měniti v pevné rozhodnutí. Stane se cestovatelem! A poněvadž jako cestovatel bude potřebovati cizích jazyků, věnoval se studiu němčiny s takovou pílí, že brzy předhonil celou třídu. Mimo to se přihlásil do nepovinné francoužštiny a když opouštěl měšťanskou školu, znal tyto jazyky tolik, že se jimi mohl domluviti. Ale domníval-li se, že to půjde tak snadno, státi se cestovatelem, velmi se zklamal. Když otci prozradil své úmysly, dal se mu do smíchu. "Co tě to napadlo, chlapče - cestovatelem! Copak myslíš, že to je jenom tak, sebrat se, zajet někam a už býti cestovatelem? K tomu je třeba vzdělání a mnoho peněz! To si ani nepředstavíš, kolik stojí taková výprava! A to víš - mnoho bys musel studovat - a peněz není! Vypusť z hlavy takové myšlenky! Půjdeš do učení, vyučíš se řádným obchodníkem a to budeš míti lepší než bůhvíjaké vandrování po světě!" Ono se lehko řekne: "Vypusť to z hlavy!" - ale jak by to mohl udělat, když na to myslil celá léta, když se tím zabýval ve všech vhodných chvílích! Začal tatínka prosit, přemlouvat, vysvětloval mu, že k tomu přece není třeba tolika peněz - ale nadarmo. Otec byl neúprosný. Musí jíti do učení. Proto se rozhodl k ráznému činu. Musí-li jíti do učení, budiž. Ale přece bude v cizině! Jeho strýc byl obchodníkem v Janově. Psával jim sice zřídka, ale s dopisem od něho vždycky přišla veliká bedna jižního ovoce. Snad on by ho vzal -! Tonda vyhledal strýčkovu adresu a aniž by domácím něco řekl, napsal mu dopis. Prosil strýčka, aby ho vzal do učení a sliboval hory doly. A strýček okamžitě odpověděl. V přítomné době sice učně nepotřebuje, ale za rok by ho přijal. Tatínek se na oko trochu zlobil, že Tonda mu o svém dopisu nic neřekl, ale v duchu byl rád, že "ten kluk je energický" a že si dovedl pomoci. Toho dne, kdy dostal od tatínka svolení, že může jíti ke strýčkovi, skákal Tonda radostí do stropu a nebylo s ním k vydržení. Ihned si koupil učebnici italského jazyka a dal se do učení. S počátku to šlo těžko i přes to, že uměl již dost francouzsky, ale Tonda nepovolil. Co všechno člověk dokáže, má-li před očima veliký cíl! Po půl roce poctivého studia začal čísti italské knihy. Ale náhle přišla od strýčka zpráva, která působila na Tondu jako blesk. S tím učením bude nutno trochu počkati, protože právě podniká větší obchodní cestu do Afriky. Pojede nejprve do Terstu a potom přímo do Afriky. Výprava půjde do Sahary, takže celá obchodní cesta bude trvati velmi dlouho. Hned potom může Toník nastoupiti do učení. . . Tonda si s úsměvem vzpomíná, kolik mu to dalo námahy, než přemluvil strýčka i tatínka, ale hlavně tatínka, aby se mohl zúčastniti strýčkovy cesty do Afriky. Po dlouhém zdráhání otec dal své svolení. O všem se dohodli se strýčkem a dnes - dnes už Tonda jede za ním do Terstu, kde ho již strýček očekává. S jakousi povýšeností se dívá na celý svět. To budou kamarádi žasnout, až jim bude vyprávěti o neuvěřitelných dobrodružstvích, která zažije v divoké Africe! To se bude divit pan učitel, až se mu po návratu přijde pochlubit a přinese mu spoustu cizokrajných zvláštností pro přírodopisný kabinet! Však již byli na nádraží. V dálce se objevil kouř - jeho vlak přijížděl. A v té chvíli, když se okolo něho shlukli rodiče i sestry a dávali mu poslední sbohem, Tondovo srdce se sevřelo velikou lítostí, a rozplakal se jako dítě. Ale vlak již stál ve stanici. Rychle mu dali balíky do vozu. Otec mu ještě tlumeným hlasem připomněl, aby si dal dobrý pozor na peníze. Vtom již výpravčí úředník dal znamení - poslední mávnutí šátkem - a vlak uháněl úrodnou rovinou slováckého kraje. . . Téhož dne k večeru, když Tonda byl již dáleko v Rakousku, přiběhl k Ratajským listonoš jako bez duše, celý vyděšený a jen vyhrkl: "Co je s Toníkem? Už jel?" "Ano, dnes -" paní Ratajská chtěla ještě něco říci, ale hlas se jí zlomil. Tušila cosi zlého. "Právě došel pro vás telegram od strýčka." Otcovy ruce se znatelně chvěly, když otvíral malý kousek papíru. A když začal číst, slova mu vázla v hrdle: "Nepředvídané okolnosti mě přinutily, že musím použíti lodi odplouvající dnes odpoledne. Toníka za mnou neposílejte. Josef Ratajský Ve světnici zavládlo hrobové ticho. Nikdo nepromluvil. Jen čtyři páry vyděšených očí byly upřeny na neblahou zprávu... V Terstu. Tondovi cesta ubíhala velmi rychle. S počátku byl poněkud stísněný. Loučení s rodiči a sestrami působilo na jeho vnímavou duši mocným dojmem. Ale řada nových věcí brzy zatlačila smutné myšlenky. Neseděl ve vlaku ani dvě hodiny, a již pozoroval na cestujících nápadnou změnu. Většina jich mluvila německy - byli v Rakousku. Bavil se tím, že naslouchal cizí řeči a snažil se porozuměti tomu, co si lidé povídali. Byl dosti překvapen. Ta němčina vypadala ve skutečnosti poněkud jinak, než jak se jí naučil. Místo správného "ich habe" slyšel znetvořená slova "i hób" atd. Přes to však mnohému rozuměl. Po chvíli se mu naskytla příležitost, aby po prvé uplatnil své jazykové znalosti. Starší hovorný pán se ho zeptal, jede-li do Vídně. Odpověděl, že jede do Afriky. Tu pán poskočil se svého místa, uchopil svůj cvikr, přejel jej kapesníkem, znovu nasadil a upřel na Tondu zrak, v němž bylo tolik nedůvěry, překvapení, zvědavosti a úžasu, že to bylo až směšné. A jako by nevěřil svému sluchu, zeptal se ještě jednou: "Kam jedete?" "Do Afriky," sebevědomě odpověděl Tonda. "A sám?" cizinec stále ještě nevěřil. "Se strýčkem. Čeká na mne v Terstu." Cizinec jen vrtěl hlavou. Bože, jaká je to dnes odvážná mládež! Tady klukovi není víc než pátnáct let, a pustí se sám do Terstu a chce jeti do Afriky! "A kam to vlastně? Do Alžíru nebo do Tunisu?" "Do Tunisu." "A zpět?" "Ne, na Saharu." "Co?" pán vyskočil překvapením a trochu se začal rozčilovat. Domníval se, že tohle mládě si z něho tropí šašky! "A co byste tam dělal?" Tonda, jak mohl, vysvětloval. Měl radost, že může uplatnit své znalosti němčiny. A sám byl překvapen, jak dobře mu to jde. Než dopověděl svůj příběh, hlásil průvodčí, že přijíždějí k Vídni. Na další čestě nemohl odtrhnouti očí od nádherného pohledu na nebetyčné Alpy. U nich byly také hory, pravda, ale čím je takový Buchlov nebo Holý kopec proti velikánům Semeringu? Pomalu se blížila noc. Tonda litoval, že musí projeti tak zajímavou krajinu v noci, že mu ujde tolik krásných věcí. Ale co dělat? Přerušiti jízdu a pokračovati v ní až zítra - to nemůže. Strýček ho bude očekávati a co by si pomyslil, kdyby nepřijel? Jisté by měl obavy, že ho cestou potkalo nějaké neštěstí. Vytáhl knihu a četl si. K půlnoci ho začal přemáhati spánek. Bránil se mu, poněvadž se bál, aby ho ve spánku někdo neokradl. Ale příroda byla silnější. Po chvíli mu klesla hlava, víčka se zavřela a jenom jako z dálky doléhaly k němu pravidelné nárazy kol: ta-ta-ta, ta-ta-ta, ta-ta-ta - - Usnul. Jak byl rád, když konečné dojel do Terstu! Od toho sedění byl jako polámaný. Když vlak zastavil, Tonda se vyklonil z okna a mával kapesníkem. Měli to tak ujednáno se strýčkem, aby se brzy našli. Vždyť by se jinak ani nepoznali, neboť strýček byl u nich naposled asi před deseti lety. Tondovy oči se rozběhly po nástupišti. Oh, jaké to množství lidí! Strýček je zkušený muž, že to tak napsal s tím kapesníkem. Jak by se mohli najíti dva lidé v tomto moři lidstva! Lidé se vyhrnuli z vozů a spěchají do města. Vlak se rychle prázdní. Kde je ten sťrýček? Čeká asi, až to množství odejde. Půjde se jim aspoň lépe. Ale již by mohl přijít, vždyť Tonda je v celém vlaku skoro sám! Však hle! Tam stojí skupina pánů... který z nich je asi strýček? Ten vysoký, štíhlý pán v černých šatech? Ne, to není on, strýček je menší, jistě aspoň o půl hlavy. . . ten vedle něho by to mohl býti... ale není to on, právě se vítá s nějakou ženou - ach, Tonda je hlupák, snad je tu zvyk, že nikdo nesmí přistupovati k vlaku, nechce-li sám jeti. Snad strýček stojí opodál a dává mu znamení, aby vystoupil! Ješté jednou přeletél pátravým pohledem celé nástupiště, ale nezahlédl nikoho, kdo by se zájmem pozoroval jeho třepetající kapesník. Pojednou mu srdce radostně poskočilo. Nějaký muž utíkal přímo k jeho vozu a z dálky mu dával znamení, jemuž však nemohl porozuměti. Strýček! Ale strýček to nebyl! Muž přiběhl až k němu a rozzlobeně cosi křičel. Zaražený Tonda porozuměl pouze jedinému slovu: "Ven!" Uchopil tedy své balíky a s námahou vystupoval. Sotva vystoupil, vlak se dal do pohybu. Ale kde je strýček? Snad bude stát u východu! Vyšel z nádraží. Strýček tam nebyl! - Zmocnil se ho pocit hrozné opuštěnosti. Něčeho takového se nenadál! Co se jen stalo? Co teď, v cizím městě, sám a sám Ostatně, jaké naříkání! Strýčkovi se snad udělalo nevolno, nebo cestou se nepředvídaně zdržel - vždyť kolik je v životě maličkostí a náhod, které dovedou člověka zdržeti v provádění jeho úmyslů! A Tonda odhodlaně zamířil k policistovi, stojícímu u nádražní budovy. Měl napsánu adresu obchodní firmy, u níž se strýček zdržoval po dobu svého pobytu v Terstu. "Prosím vás, pane, kde je tento obchod?'' . Italský strážnik.velmi ochotně vysvětloval. Tonda posloučhal, poslouchal a nakonec, když strážník domluvil, Tonda malomyslně řekl: "Nerozumím." Jako v Rakousku, tak i zde poznal, jak velký je rozdíl mezi řečí spisovnou, jíž se píší knihy, a mezi prudkým spádem živé řeči, zvláště severoitalské. Strážník pokrčil rameny. On svou povinnost vykonal, poučil cestujícího, více na něm nemůže nikdo žádati. Ale bylo mu líto malého hocha. Přemýšlel, jak by mu to vysvětlil. Vtom šel okolo někdo z jeho známých. Strážník na něj zavolal a něčo mu řekl. Muž přikývl, uchopil Tondův kufr a řekl krátce: "Pojď!" Zavedl ho k ohrornné budově, na níž bylo velkými písmeny napsáno totéž, co měl Tonda na lístku. Postavil kufr až ke dveřím, přátelsky se usmál a odešel. Tonda vešel dovnitř. Hemžilo se to tam mnoha lidmi. Zastavil prvního člověka, který šel kolem něho. Zapomněl se, a ptal se česky: "Nevíte, prosím, kde je pan Ratajský?" Člověk zavrtěl hlavou na znamení, že nerozumí. Tonda to zkusil německy. Muž porozuměl. "Pan Ratajský včera odpoledne odjel parníkem do Afriky, do Tunisu!" "To snad ne. . !" zhrozil se Tonda. Zpráva ho ohromila. Byl již tak blízko u cíle svých snah, a nyní - odjezd strýčkův rázem všechno zničil. Proč to jen strýček udělal? Chtěl se ho zbaviti? Řekl si snad, že by mu byl na nebezpečně výpravě jen na překážku? Rozmyslil si to v poslední chvíli? Při těchto myšlenkách mu bylo do pláče. Ještě štěstí, že tatínek rnu dal pro všechny případy dost peněz. Ale proč by si to strýček rozmyslil až v poslední chvíli? Jistě se stalo něco zvláštního - ostatně, přesvědčí se. Přistoupil k jednomu úředníku, jichž tu bylo mnoho, a zeptal se ho, neví-li, proč pan Ratajský odjel do Afriky již včera. "Loď měla vyjeti až zítra," zněla odpověď, "ale pojednou ředitel naší společnosti, jejímž členem je i pan Ratajský, změnil program. Nařídil, že loď musí odjeti o dva dny dříve." A úředník šel zase po své práci, poněvadž v takovém velkoobchodě není času na dlouhé rozhovory. Tato zpráva vrátila Tondovi klid a rozvahu. Tedy strýček se ho nechtěl zbavit a odjel jenom na základě vyššího rozkazu?! A tož to, se, strýčku, shledáme! Rázně uchopil těžké balíky a vyšel do rušných ulic. Ta tam byla všechna skleslost a malomyslnost! Dohoní strýčka! Podnikne s ním cestu Saharou! Uskuteční své plány, neboť ví, že po druhé by ho otec již nepustil do světa! Po dlouhém hledání objevil "Paroplavební kancelář". Vešel dovnitř a zeptal se, kdy jede nejbližší loď do Tunisu. Ve tři hodiny odpoledne! Koupil si lístek čtvrté třídy. Po zaplacení mu zůstalo jen několik lir. To nevadí. Však v Tunisu dohoní strýčka a potom již peněz potřebovati nebude. Ještě než vstoupil na loď, koupil pohlednici a napsal domů. "Urazí rodiče a sestry! Když jsem přijel do Terstu, strýček byl již pryč. Musil vyjeti o dva dni dříve. Jedu za ním. V Tunisu ho dohoním. Daří se mi znamenitě. Líbá Vás Tonda." Na moři. Pohled na moře uvedl, Tondu v nadšení! Sotva si uložil své věci v podpalubí, v němž bylo ubytováno ještě pět cestujících, vyběhl na palubu a kochal se nádhernou podívanou. Moře oddychovalo dloulhými, klidnými vlnami. Slabý vánek nedovedl je obíliti pěnou, obzor mezi výspami přístavních hrází se ztrácel v nekonečné dáli. Tu teprve poznal, co znamenají slova "nekonečné moře". Vzpomněl na Moravu. Někdy se rozvodníla, u Huštěnovíc protrhla i hráze a zaplavila rozsáhlé louky u Uh. Hradiště. Tehdy Tonda vydržel státi na mostě třeba několik hodin a pozorovati kalné vody, které se s hukotem valily a divoce narážely na pilíře mostu. Dovedl tak státi pln obdivu a nadšení, s očima široce rozevřenýma, a jediná myšlenka mu při tom vířila hlavou: "Tak asi vypadá moře!" Ale jaký je rozdíl mezi tou řekou a tím, co vidí zde! Tam byla voda kalná, špinavá, odpuzující - kdežto, moře bylo zelenavé a místy jasně modré. Za několik hodin po vyplutí nikde nebylo vidět vesnic a měst, nikde nebylo stromů, a kromě několika osamělých ptáků, kteří vytrvale kroužili okolo lodi, nebylo na celé té obrovské ploše vodní jediné známky života. Slunce majestátně plulo po modré obloze a jeho paprsky, koupající se ve vzdutých vlnách, měnily hladinu v roztavené zlato. Sotva povečeřel, vrátil se opět na palubu. Noc byla teplá a tichá. Na palubě hrála námořnická kapela. Tonda mohl nechat oči na krojích hudebníků. Měli bílé plátěné střevíce, bílé kalhoty, modré kabáty a čepice se zlatým lemováním. Hráli sice nějaké cizí písničky, Tonda jim nerozuměl, ale přes to se mu to velmi líbilo. Jaké však bylo jeho překvapení, když hudba ryčně spustila písničku: "Vrť sa, dívča, vrť sa, dívča, okolo mňa!" Skoro zapomněl, že je v cizině. Těch několik milých tónů způsobilo, že se citil na lodi rázem jako doma. Bylo již skoro k půlnoci, když se lidé zvedali se svých lehátek na palubě a šli do kabin. Té noci Toník spal neklidně. Jeho kabina byla blízko strojovny, a její hluk pronikal celou zádí. Mimo to se loď kymácela. Druhého dne po poledni byl opět na palubě. Opřen o zábradlí pozoroval hravý rej vlnek a hlubokou brázdu ve vodě, která zůstávala za uháňějící lodí. Nedaleko něho stálo u zábradlí asi dvanáctileté děvčátko. Ostatní cestující a námořníci byli právě na opačné straně rozsáhlé paluby. Děvčátko se také dívalo na hladinu.. Ale zábradlí mu překáželo v rozhledu, proto vystupovalo na špičky. Když ani to neštačilo, děvče se vyšvihlo na zábradlí a vyklánělo se. Náhle však ztratilo rovnováhu, a než mohl Tonda přiskočit a zabránit neštěstí, zřítilo se do zákeřných vln. Celou tu přihodu pozoroval jediný Tonda. Neztratil duchapřítomnosti. Než bys řekl jedna, dvě - měl kabát dole a chystal se vrhnouti do moře. Plovati uměl výborně jako všichni chlapci z jejich vesnice. V posledním okamžiku, když již stál na zábradlí, otočil se k přídi a co měl síly, vzkřikl: "Pomoc!" načež odvážně skočil s vysoké paluby. Klesl hluboko pod hladinu. Když vyplul na povrch, rozhlédl se. Děvče bylo několik metrů od něho. Zoufale mlátilo rukama a udržovalo se nad hladinou jen s největší námahou. Síly je opouštěly. Tonda zamířil k němu. Uchopí děvče a doplave s ním k lodi, uslyšeli-li tam ovšem jeho výkřik. Ale zdálo se, že jeho námaha byla marná. Když byl již docela blízko slábnoucího děvčete, zmizelo pod hladinou. Tonda chvilenku čekal, kdy se zase objeví její ruce, ale nadarmo. Proto hluboce vdechl, spustil se pod hladinu a tápal rukama na všechny strany. Pojednou ucítil její ruku. Prudce ji uchopil a plul s dívkou nahoru. Byl nejvyšší čas. Dech mu již docházel, a když byl docela blízko pod povrchem, polkl notný doušek odporné mořské vody. Děvče již bylo v bezvědomí. To bylo Tondovo štěstí, jinak by snad oba utonuli. Rozhlédl se, kde je loď. Právě spustili záchranný člun, a čtyři námořníci rychle veslovali k místu neštěstí. "Jen kdyby tu již byli!" - pomyslil si Tonda, "dlouho to nevydržím." A opravdu - ruce mu umdlévaly. Kdyby člun připlul o několik vteřin později, byl by konec. Šťastné je vtáhli do člunu a pluli k lodi. Tam byl již poplach. Mnoho cestujících bylo shromážděno na palubě, tísnili se u zábradlí. Na jejich tvářích bylo možno pozorovati velké rozčilení. Zvláště jeden pán ve sportovním obleku lomil rukama. Když je dopravili na palubu, k bezvědomému děvčátku hned přikročil lékař. Na první pohled nejevilo známky života. Lékař se naklonil k němu a pozorně naslouchal. Všechno ztichlo v napjatém očekávání. Pán ve sportovním obleku - otec děvčátka - byl bledý jako stěna a upřeně hleděl na lékaře, jako by z jeho úst čekal rozsudek o svém životě nebo smrti. "Žije!" prohlásil stručne lékař a hned se dal do práce. Za přispění svého pomocníka zavedl umělé dýchání. Po chvíli děvče otevřelo oči. Nechápavě se rozhlíželo kolem. Uvidělo mnoho lidí, mezi nimi nezvykle bledého tatínka se slzami v očích. Vzpomnělo si na nešťasťný pád. Prudce se vztyčilo a otevírajíc náruč k otci, zvolalo německy: "Tatíčku!" Přítomným se zarosily oči. A teprve nyní, když nebezpečí bylo zažehnáno, a loď pokračovala v další cestě, začali se sháněti po mladém zachránci. Marně se však po něm otáčeli. Sotva se totiž vyšplhal na palubu, běžel do své kabiny, aby se převlekl do suchých šatů. Rozhodl se, že dnes již na palubu nepůjde, aby se vyhnul nekonečnému dotazování a děkování. Brzy ho tam však vypátrali. Lodní sluha v podpalubí ukázal kapitánovi jeho kabinu. Kapitán s otcem zachráněného děvčátka vešli dovnitř a srdečně mu děkovali. Vyptávali se ho na cíl jeho cesty. Oba uměli německy - otec byl rozený Němec - a vyzvali ho, aby šel s nimi na palubu. Tonda se sice zdráhal, ale konečně poslechl. A tam kapitán přede všemi cestujícími pronesl delší řeč, v níž pochválil bezpříkladnou odvahu patnáctiletého hocha, který by mohl býti vzorem mnohému dospělému muži. A když jim vylíčil jeho osudy, údiv a pochvala cestujících nebraly konce. Po celou další cestu až do Afriky byl Tonda středem všeobecné pozosnosti. Každý se snažil nějakým způsobem odměniti jeho opravdu hrdinský čin. Zachráněná Gerta a její otec, Karel Vinkler, německý obchodník usazený v Tunisu, stali se jeho nerozlučnými průvodci. V Tunisu. Když konečňě připluli do Tunisu, čekalo tam na Tondu nové překvapení. Pan Vinkler s ním zašel do dopravní kanceláře. Tam budou nejlépe vědět, kde se zdržuje strýček. Úředník v dopravní kanceláři jim velmi ochotně podal informace. Pan Ratajský odjel vlakem do Gabés, odkud s velkou karavanou odjede do Ghadamesu v jižním Tunisku přes tuggurtskou poušť. O tom, že by sem za ním měl přijeti nějaký chlapec, nezmínil se prý ani slůvkem. Ovšem, jak by se o tom mohl zmínit, když byl přesvědčen, že Tonda je doma! Tondovi bylo úzko. Co teď? Byl jist, že strýčka tu určitě zastihne. Proto si za poslední peníze koupil lístek na loď. Kdyby tušil, že strýček bude již pryč, byl by si koupil lístek z Terstu domů. Nyní by byl dávno doma. 161-162 Ale co má dělati nyní, sám v cizím městě a navíc bez peměz? Následovat odtud strýčka už nemůže. Určitě by zemřel v někonečné poušti. Ale jak pojede bez peněz domů? Téměř začal litovati, že se vydal na dlouhou cestu sám. Avšak litoval jen chviličku. Copak není zdráv? Copak nezíská prostředky k živobytí prací svých rukou? Copak není schopen si vydělati v přístavu aspoň tolik peněz, aby mu to stačilo do strýčkova návratu? Nebo ... možná se bude moci přidat k nějaké jiné karavaně, která také cestuje do Ghadamesu, samozřejmě pod podmínkou, že bude plnit rozličné práce. Ano, podnikne něco podobného! Ne, opravdu, žádné protivenství není tak velké, aby vyvedlo Tondu z míry! Zatímco promýšlel tyto možnosti, pan Vinkler stál vedle něho a prolistovával jakýsi časopis, jako by v něm hledal nějakou informaci. Dělal to však jenom naoko. Tento odvážný a podnikavý chlapec se mu líbil. A teď, když je v nezáviděníhodné situaci, pan Vinkler byl zvědavý, co se rozhodne podniknout. Když mu Toník klidným hlasem sdělil svoje rozhodnutí, pan Vinkler se spokojeně usmál. Tenhle hoch se ve světě neztratí. „Výborně, Toníku! Líbí se mi, že nenaříkáš. A co se týče tvé situace, buď klidný! Říkal jsem ti už, že moje rodina zde bydlí. Chci ti nějak oplatit, co jsi pro nás udělal. Do návratu svého strýce můžeš zůstat u nás. Budeš chodit na procházky s Gertou a naším Karlem. Čas ti rychle uteče, protože zde je hodně pozoruhodností, které jsi nikdy a nikde neviděl. Já budu zatím mimo. Také expeduji velkou karavanu, která pocestuje do Ghadamesu. Musím se jí osobně zúčastnit. Možná potkám karavanu tvého strýčka. Všechno mu o tobě povím. A teď pojDme k našim!“ Tonda byl tak překvapen laskavým pozváním, že zapomněl poděkovat. Avšak cestou do domu pana Vinklera byl celý zamlklý. V duchu mu začínala uzrávat nová myšlenka, ale obával se ji sdělit svého dobrodinci. Když dorazili k Vinklerům, paní poděkovala Tondovi se slzami v očích. Její syn Karel, stejně starý jako Tonda, mu beze slov stiskl ruku. Ale ten stisk znamenal, že do smrti zůstanou upřímnými přáteli. Když se paní dozvěděla, že Tonda u mich zůstane do návratu svého strýce, měla velkou radost. Hned ho zavedla do pěkného, pohodlného pokojíku a řekla mu, že tento pokojík bude jen pro něj. Zároveň mu řekla, aby se u nich cítil jako doma. Mohl být šťastný. A přesto nebyl spokojen. Myšlenka, která se ho odpoledne zmocnila, mu stále ležela na srdci. Konečně si i pan Vinkler všiml, že je nějak nápadně zamklý. „Stalo se ti něco nepříjemného? Pokud tě něco trápí, řekni mi to! Splním ti každé přání.“ „Líbí se mi u vás velice, pane Vinklere, ale ...“ Umlkl. „No, dopověz to!“ Tonda mlčel. Pan Vinkler se najednou usmál. Ach, že to hned neuhodl! "Už vím, co tě trápí, Toníku! Je to tak pochopitelné! Chtěl bys jet domů, viď? Je-li to opravdu tvé přání, splním ti ho ...“ "Ne, ne, pane Vinklere", živě ho přerušil Tonda. „Myslím na něco jiného. Ale obávám se, že vás moje prosba pohněvá -„ "Jen to řekni! Pokud to bude v mých možnostech, vyhovím ti." "Rád bych se zúčastnil vaší expedice do Ghadamesu,“ řekl váhavě Tonda a pln úzkosti se podíval na pana Vinklera. "Ať žije Tonda!" vykřikl po jeho slovech Karel. "Otče, už celý měsíc myslím na totéž! Tati, viď že můžeme jet oba? " Tvář pana Vinklera poněkud potemněla. "Toníku, věc, o kterou mne žádáš, je velmi těžká. Nedovedeš si představit, jak namáhavý je pochod Saharou. A konečně, což o námahu, ta se dá překonat, ale kolik nebezpečí číhá tam na člověka za každým krokem! Představ si, jak by mi bylo, kdyby se ti tam něco stalo!" "Pane Vinklere," nesměle odporoval Tonda, "však se strýčkem by mne čekala táž nebezpečenství, a přece mi rodiče dali k tomu svolení! A já se na tu cestu tolik těšil!" Po bedlivé úvaze pan Vinkler tedy svolil, že se oba hoši mohou zúčasniti jeho výpravy. Vždyť bude s nimi a dá na ně pozor. Hoši žili jako u vytržení. Ihned se začaly konati přípravy na cestu. V ohromném skladišti pana Vinklera nastalo živo. Balíky evropského zboží byly rozbalovány, zboží prohlíženo, špatné kusy odhazovány stranou a nahrazovány zbožím lepší jakosti. Hoši se těšili na zajímavou cestu. Uvidí Saharu, hroznou poušť, o níž toho již tolik slyšeli! Pojedou na velbloudech a každý bude míti svou pušku! Pan Vinkler jim je koupil a zavedl je na střelnici, kde jim vysvětlil, jak se s puškou zachází. Žasli nad jeho střeleckou dovedností. Po několikadenním cvičení zacházeli s puškami obstojně. Jednoho dne přišel domů pan Vinkler se zářícím obličejem. "Tak, hoši, za tři dny vyrazíme! Pojedeme do Tuggurtu vlakem přes Batnu a Biskru a odtud housenkovými automobily." "Hurá!" vykřikl bujný Karel, "a teď ať někdo řekne, že náš tatínek není nejlepší ze všech tatínků na světě!" I Tonda byl pln nadšení, třebaže to nedával najevo tak prudce jako Karel. "Myslím, Toníku, že tvého strýčka dohoníme velmi brzy přes okliku, kterou učiníme vlakem, neboť vzdálenost, kterou karavana urazí za týden, my v autech urazíme za den." Následujícího dne byly skončeny poslední přípravy. Zboží bylo odvezeno na dráhu, všichni odjeli. Tam daleko v oase Tuggurtské čekala na ně nedočkavě auta k výpravě. Napříč Saharou. Pan Vinkler nebyl sice v cestování po poušti nováčkem - cestu Saharou vykonal již třikrát - ale dnes opouští poslední výspy civilisovaného světa se svým synem a s cizím chlapcem, jemuž je nyní vlastně také otcem. A pak - jak velký je rozdíl mezi dřívějšími výpravami karavanními a dnešní výpravou automobilovou! Kdežto v karavaně bývalo s ním sdruženo mnoho jiných obchodníků, dnes podniká výpravu sám. U karavany se přesně vědělo, kolik vydrží velbloudi, kdy se asi dorazí k té či oné oase - s auty nemá dosud nejmenších zkušeností. A přece se toho odváží, protože v příznivém případě bude to znamenati veliký úspěch, a zisk pro jeho obchod. Cesta, která jindy trvala měsíce, bude ukončena za měsíc. Pan Vinkler dal znamení, a mužstvo nasedlo do aut. Pan Vinkler s Karlem, Tondou a dvěma mechaniky si sedli do posledního vozu. Karel s Tondou byli po celou cestu dne zaujati vyhlídkou z rychlíku na vysoká pohoří Východního Atlasu. Nyní je zaujalo řízení aut. 181-182 Nyní, při jízdě po tvrdé silnici, se vzezření automobilů nijak neliší od normálních aut. Ale až přijedou do pouště, zvláště do míst pokrytých měkkým pískem, do kterých by se kola bořila, což by další cestu činilo nemožnou, tehdy pomocí zvláštního mechamismu nasadí na kola velké pásy s malými výstupky - ve tvaru kratičkých lopatiček - a tyto pásy spojí přední a zadní kola. Výstupky se budou zakusovat do písku, tak pásy nebudou prokluzovat, ovšem rychlost automobilů se tím pochopitelně poněkud sníží. Tonda se zeptal: „A co by se stalo, pane Vinklere, kdyby se náš automobil porouchal? Vždyť auto před námi je aspoň půl kilometru daleko. To by jelo dál s ostatními automobily?“ „Ne, milý Toníku. Vzdálenost mezi auty je proto tak velká, že každé z nich za sebou zvedá oblak prachu. Máme to zařízeno takto: v každém automobilu sedí kromě jiných mužů také jeden člověk, který neustále sleduje auto, které jede za nimi. Pokud zpozoruje, že zastavilo, upozorní řidiče a ten hned zastaví také. Tak v několika vteřinách zastaví všechny automobily.“ „Ještě něčemu nerozumím. Karel mi řekl, že na Sahaře nejsou označené cesty. Jak je možné, že nezabloudíme?“ „Kdybys byl naším vůdcem ty, Toníku, zabloudili bychom zcela určitě. Stejně tak bychom zabloudili i v případě, že bych expedici vedl já, přestože jsem Saharu procestoval již třikrát. Jistě sis všiml, že s naším průvodcem mluvím arabsky. On se tady narodil a tuto nekonečnou poušť zná stejně dobře jako ty Uherské Hradiště nebo já Tunis a Berlín. Ten Arab má mimořádně ostrý zrak. Jeho oči už od dětství pohlížejí do velkých dálek. Když nechtěl zabloudit cestou k nám ze svého domova - oázy -, musel si pozorně všímat i nejmenších znamení přírody. Nemohl věřit, že najde cestu zpátky domů, když půjde ve stopách svého velblouda. Sotva ujel pár metrů, stopy zmizely. Vítr je zahladil pískem. Proto si dobře zapamatoval tu výčnělek skály, tu keřík, tu sotva viditelný kopeček - a podle těchto znaků, které my vůbec nepozorujeme, on dokáže najít zpáteční cestu. Cvikem se naučil zapamatovat si různá znamení podél celé trasy, kterou pojedeme. Stal se vůdcem karavan a tuto cestu už absolvoval mnohokrát. Získal tím mnoho pěněz a v karavaně, která závisí na jeho schopnostech, požívá neobyčejné ucty. Náš nynější vůdce patří k těm nejlepším. Už jsem s ním cestoval dvakrát a musím říci, že nás vedl výtečně.“ Mezitím se horko stalo nesnesitelným. Pan Vinkler vytáhl z kapsy hodinky. „Za pět minut zastavíme,“ řekl. „Jenom naše auto?“ zeptal se Karel. „Ne pouze naše, ale všechna.“ „A jak jim to sdělíš, tati?“ „Oni to vědí.“ Také Tonda vytáhl hodinky a díval se dopředu. A skutečně! Přesně po pěti minutách zastavil první automobil. Druhý přijel k němu, třetí se postavil za druhý atd. Nakonec všechna auta stála v jedné skupině. Řidiči a další muži vystoupili z aut a shromáždili se kolem pana Vinklera. Sdělůovali mu své dojmy a poznatky. Motory fungovaly bez chybičky, automobily krásně jely. Za čtyři hodiny ujely dost dlouhý úsek cesty bez jediné poruchy. Během poledne odpočívali. V autech bylo místa dost. Každá skupina si rozprostřela nad svým automobilem velkou plachtu, aby je ochránila před palčivými slunečními paprsky. Odpoledne dorazili k poušti. Vedro se stávalo nesnesitelným. Polední přestávky musily se stále prodlužovati. Ve dne byl vzduch tak horký, že to bylo k nevydržení. Lidé zmalátněli, nikomu nebylo do řeči. Každý se uchýlil do stínu plachty a ležel tam bez pohybu. V cestě pokračovali teprve k večeru, když vedro poněkud přestávalo. A čemu se Tonda nejvíce divil, to byly saharské noci. Sotva slunce zapadlo, teplota se rychle měnila. Nejprve nastal příjemný chládek, který byl milým osvěžením po celodenních útrapách. Ale chládek se stával čím dále tím citelnější, až nakonec se změnil v drsnou zimu. Tu teprve Tonda pochopil, proč se pan Vinkler před odjezdem několikráte ptal, jsou-li již ve vozech přibaleny přikrývky. Jednoho dne, po ranní jízdě, zastavili se u menší skupiny nízkých skal. Po jídle někteří zůstali v autech, jiní si šli prohlédnout skály. Mezi těmito byl i Tonda. Chodil tak sám asi hodinu. Když byl již značně unaven, lehl si do stínu skály a usnul. Probudily ho tlumenné hlasy dvou mužů. Seděli ve stínu jiné skály, v těsné blízkosti Tondově. Tonda chtěl vstát a přidati se k nim, ale to, co uslyšel, přimrazilo ho k zemi. Mluvili němečky. Tonda se za těch několik týdnů svého pobytu v rodině pana Vinklera v němčině velmi zdokonalil, takže o všedních věcech dovedl hbitě rozmlouvati. I nyní rozuměl téměř každému slovu. "Povídám ti: dnes anebo nikdy!" "Nemyslím." "Proč jsi tak tvrdohlavý? Je téměř jisto, že nejpozději pozítří k večeru dojedeme k oase. A potom by bylo již pozdě!" Druhý mlčel. "Podívej se, Eriku," začal zase první. Při těchto slovech Tonda div nevykřikl úžasem Začínal se obávati, že se zde kuje něčo špatného. A slyšel dobře - "Eriku"? Že by se chtěl dopustiti něčeho špatného Erik, jeden z nejstarších sluhů u pana Vinklera? Ale další slova zarazila jeho myšlenky. "Dnes v noci mám stráž u toho "benziňáku". Okolo desáté hodiny vyjdeš několik kroků od vozu a vystřelíš do tmy. Všichni vyskočí z vozů a poběží za tebou. Nikoho ani nenapadne myslit na auta. Povíš jim nějakou báchorku o stínu člověka, který se ti náhle ukázal, a zase tajemně zmizel. A této chvilky já využiji. Přiblížím hořící zápalku k doutnáku a bleskurychle se ztratím v noční tmě. Benzin chytne a vybuchne. Zásoby, které jsou v nádržkách, nevystačí ani na půl dne. Požár bude viditelný daleka široko. Já zatím doběhnu k našim a řeknu jim, kdy mají udeřiti na slabý tábor. V našich rukou se octne bohatá kořist a považ, téměř bez námahy!" "No, docela bez námáhy to nebude," odporoval Erik. "Eh, jdi, jsi starý vrtal. Stále se ti něco nelíbí. Tak poslední slovo: Souhlasíš?" Erik váhal. "Rychle, čas čeká!" "Tak souhlasím! Ale to ti kladu na srdce, Othmane: při dělení kořisti chci míti svůj podíl -" "Buď bez starosti! A teď už pojďme, aby jim nebylo nápadné, že jsme se tu zdrželi tak dlouho!" Ničemové se zvedli. Tonda se úzkostlivě přikrčil k horké skále. Kdyby ho tak objevili! Pro jistotu zavřel oči. Kdyby ho našli, bude se tvářiti, jako by spal. 201-202 201-202 Jak se zaradoval, když uslyšel, že se kroky vzdalují! Oh, ti darebáci! Takhle se chtějí odvděčit panu Vinklerovi za to, že se k nim chová jako ke svým kolegům, že v nich nevidí služebníky, nýbrž přátele! Nestačí jim platy, které ve srovnání se mzdami u jiných chlebodárců jsou téměř královské! A jakým ďábelským způsobem chtějí zničit expedici! Chtějí vyhodit do vzduchu „benziňák“, automobil, v němž je uchováváno to nejcenější, bez čeho by v poušti byli ztraceni - zásoby benzínu! A pak svolají loupeživé domorodce, zaútočí na výpravu a - povraždí všechny její účastníky! A to zas ne, nic takového se nestane! Osud sám to zařídil tak, aby Tonda vyslechl celý rozhovor zrádců. Už ví, co má dělat. Opatrně se zvedl a skloněn obešel skaliska. Vyšel na opačné straně. Během několika minut se přiblížil k automobilům. Karel ho už hledal. „Kdes byl? Už hodinu tě hledám a ty pořád nikde.“ Tonda se usmál. „Usnul jsem támhle v těch skalách. Kde je pan Vinkler?“ „Leží v autě. Myslím, že spí.“ „Pojďme za ním. Chci mu říci něco velmi důležitého.“ „Narazil jsi v poušti na lva?“ Něco mnohem důležitějšího. Karel se podíval na Tondu, jestli nežertuje. Ale když viděl, že ten je zcela vážný, zmlkl. Pan Vinkler byl v autě sám. Vzbudili ho.“ „Otče, Tonda ti chce něco říci. A říká, že je to velmi důležité.“ „Ne, to jsem opravdu zvědav. Tak vyprávěj, Tondo, aspoň zaženeš moji ospalost,“ žertoval pan Vinkler. Avšak laskavý úsměv, který neodmyslitelně patřil k panu Vinklerovi, zmizel z jeho tváře již po prvních Toníkových slovech. A jak Tonda vyprávěl, pan Vinkler byl stále vážnější. Když Tonda dovyprávěl, pan Vinkler uchopil jeho pravou ruku a přátelsky ji stiskl. „Je to už podruhé, cos mi poskytl neocenitelnou službu,“ řekl potichu s viditelným dojetím. „Nikdy ti to nezapomenu. A nyní se na ty darebáky připravíme. Zavolejte sem Knoppa, Kellera, oba mechaniky a průvodce! Ale nenápadně! Jednoho po druhém.“ Chlapci odešli. Zanedlouho byli všichni u pana Vinklera. Stručně jim oznámil, co mu Tonda vyprávěl. A nakonec řekl: „Tondo a Karle, jděte ven a něco si zahrejte. Kdyby šel někdo kolem našeho auta, nakoukněte dovnitř. Musím pánům sdělit něco důležitého a byl bych nerad, kdyby nás slyšel někdo z nepřátel.“ Potom tichým hlasem, téměř šeptem, dal každému jednotlivci instrukce, co bude jeho úkolem dnes večer .... Potom motory zaburácely a karavana pokračovala ve své cestě. VEČER. Po večeři pan Vinkler zkontroloval, stejně jako obvykle, rozmístění stráží. Tuto práci prováděl průvodce. Když skončil, pan Vinkler se obrátil na Othmana: "Othmane, buďte u benziňáku zvlášť opatrný. Nacházíme se v nebezpečné krajině, kde karavany byly už mnohokrát napadeny, jejich zboží uloupeno, účastníci někdy i usmrceni. Kdyby se jim podařilo zničit náš benzinový vůz, jsme ztraceni.“ „Ujišťuji vás o své ostražitosti, pane Vinklere,“ zdvořile odpověděl Othman. Trochu zneklidněl. Co to má znamenat? Ale když viděl, že pan Vinkler totéž poučení dává i ostatním strážím, uklidnil se. Strážci se rozešli na svá místa, ostatní šli spat. Neuplynulo ani deset minut, když pan Vinkler dal rozkaz, aby se všecnno mužstvo shromáždilo u jeho auta. I stráže se tam mají dostaviti. Zatím co všichni zvědavě spěchali na určené místo, oba mechanikové s vůdcem odešli nepozorovaně k "benziňáku" a ukryli se pod ním tak, aby jich nebylo vidět. Tmavá noc jim to značně usnadnila. "Neslyšeli jste nic?" zeptal se shromážděných pan Vinkler. "Ne!" odpověděli všichni a udiveně na sebe pohlíželi. Co to má -? "Zdálo se mi, že jsem zaslechl podivné hvízdání. Jako by se v poušti někdo dorozumíval. Neslyšeli jste opravdu nic takového?" "Ne, opravdu!" Kdyby byl den, pan Vinkler by spatřil na mnohé tváři podivný úsměv. "Byl to tedy přelud. No dobrá. Strážcové, buďte opatrni! Dobrou noc!" Věděl, že za tu chvíli se jeho spojenci ukryli. "Dobrou noc!" odpovědělo shromáždění a jaksi rozpačitě se rozcházelo. Nezasvěcenci se domnívali, že s panem Vinklerem to asi není docela v pořádku. Othman se rychle vrátil k "benziňáku". Připravil doutnák a čekal na poplach, způsobený Erikem. Mužové pod autem ani nedýchali. Erik začal prováděti svůj plán. Uchopil pušku a opustil auto. Ale zrádce měli zase na starosti Knapp a Keller. Sotva udělal deset kroků, Knapp hlasitě zvolal: "Kam tak pozdě, Eriku?" Erik se zarazil. "A - jenom sem -" "A co s puškou?" dorážel na něho Keller. "Jdu se projít -" zmnateně. odpovídal Erik. To scházelo, aby se mu to takhile zkazilo! "Erik nemůže spat! V noci bude chodit na procházky -" zlomyslně vykřiknul Knopp a s Kellerem následovali Erika. "Co je vám po tom!" zlostně odsekl Erik, "dejte mi pokoj a táhněte na kutě!" "Půjdeme, příteli, okamžitě půjdenle," Knopp s Kellerem byli již vedle něho, "ale ty půjdeš s námi!" A než se Erik vzpamatoval, vrhli se na něho, vyrvali mu pušku a bleskurychle ho spoutali. Skoro v témže okamžiku odehrával se divoký zápas u "benziňáku". Othman slyšel Knoppovy a Kellerovy poznámky i Erikovy zlostné odpovědi. Pochopil, že jejich plán se začíná bortit. A přece déle jej odkládati nemůže! Benzin musí vyletět do povětří stůj co stůj! Příští stráž na něj připadne až za čtyři dni - a tehdy by se již nedalo nic dělat. Rozhodnuto! Zapálí a zmizí v tmavé noci . . . Rychle vytáhl krabičku zápalek a chystal se jednu rozžehnouti. Ale v té chvíli, kdy jasný plamen zaplápolal, stalo se něco neočekávaného. Těsně před ním, téměř u jeho nohou se vzpřímilo nějaké tmavé tělo, a v nasledující vteřině dopadla na jeho ruku, v níž držel hořící zápalku, těžká rána. Rána dopadla o vteřinu dříve, než mohl býti uskutečněn zločinný plán. Othman viděl, že jsou prozrazeni. Prudce udeřil neznámého útočníka do prsou a chtěl se dáti na útěk. Ale v cestu se mu postavily dvě nové postavy, a čtyři ocelové ruce jej stiskly jako do kleští. Oba darebáky přivedli k autu pana Vinklera. Tam již bylo znova shromážděno všechno mužstvo, rozechvěné nezvyklými událostmi dnešního večera. Pan Vinkler jim všechno vysvětlil. Tito dva ničemové budou dopraveni do Ghadamesu jako zajatci v poutech. Tam budou postaveni před řádný soud, a zasloužená odměna jich jistě nemine. Zbytek cesty bude u nich jeden muž na stráži. A nakonec prozradil, čí je to zásluhou. K Tondovi zalétaly vděčné pohledy celé výpravy. Všichni chápali, z jakého nebezpečí je vysvobodil. I Erik s Othmanem pohlíželi na Tondu. Ale kdyby mohli vypustit tolik šípů, jako vyslali nenávistných pohledů, na jeho těle by nezůstalo jediného nezraněného místečka. Zbytek noci probděli s puškami v rukou. Čekali, nepřiženou-li se odněkud lupiči. Jejich obavy byly zbytečné. Za ranního šera opustili neblahé místo, které mohlo býti počátkem jejich záhuby. Samum. Den byl neobyčejně žhavý. Z pouště dýchal pekelný žár. Po poledni celý tábor pojednou oživl. Všichni se dívali upřeně jedním směrem. Tonda se tam také podíval a nadšeně zatleskal. Po poušti běžel mohutný pštros. Běžel nebo letěl? Tonda by nemohl říci. Viděl jen, jak ptákovy nohy se míhají rychlostí blesku. Viděl rychlost zvířete, která ho omračovala. Pštros zmizeÍ za blízkým návrším. Tonda se vzpamatoval ze svého očarování. Oh, kdyby tak mohl přinésti do jejich školy pštrosí péra a dáti je panu učiteli pro přírodopisný kabinet se slovy: "Pane učiteli, když jsem byl na Sahaře, zastřelil jsem pštrosa. Přinesl jsem vám jeho -" A než mu v tom mohl někdo zabrániti, uchopil pušku, vyskočil z auta a dal se na útěk k návrší, za nímž zmizel rychlý pták. Pan Vinkler se usmál jeho loveckému zápalu. Přes to však zvolal: "Toníku,vrať se! Neutíkej daleko!" Ale Tonda neslyšel. Již byl na návrší. Lidé na autech ho pozorovali. Rozhlédl se. Uviděl pštrosa v nepříliš velké vzdálenosti. Stál na místě s hlavou vysoko vypjatou, jako by se rozmýšlel, na kterou stranu se má dáti. Tonda se rozběhl za ním dolů s návrší. Neuběhl však ani sto kroků, když pštřos se dal znovu na útěk. Dříve utíkal pták rychlostí znamenitou. Nyní však to byla rychlost pohádková. Stával se menším a menším, až se změnil v malinkou tečku na obzoru. I ta se konečně ztratila. Tonda se rozhodl k návratu. Trochu jej to rozladilo. Těšil se, že něco přiveze na památku ze své cesty po Sahaře - a tak ho to zklamalo. Ostatně, ještě není všem dnům konec. Z těchto myšlenek byl vyrušen nápadnou změnou v přířodě. Aniž co chápal, srdce mu počalo bušiti, úzkost ho přepadla. Vzduch se stal nedýchatelným, byl přesycen lehkým prachem, viditelnost se zúžila, miliardy zrneček se počaly jako závoj zvedati kolem bez přechodu a působily nenapodobitelný hluk, tón vysoký a stálý jako hukot včel. Zrychlil krok. V dálce cosi podivně zasvištělo. Černý mrak skryl slunce, hnal se k němu závratnou rychlostí, nastala tma. Zbledl. Pan Vinkler mu dobře vyšvětlil, co znamená taková šedá mlha. Žene se samum! Hrozná písečná bouře, postrach karavan na Sahaře! Chtěl se dáti na útěk. Ale ještě nedoběhl ani k návrší - samum byl tu! Rychle vysvlékl lehký kabátek, omotal si jím celou hlavu a vrhl se na zem. Byl také nejvyšší čas. Prudký náraz vichru byl by ho stejně smetl a mrštil jím o zem. A chvíle, které následovaly, byly nejhorší jeho života. Vichřice syčela, hvízdala, hučela, drobný rozžhavený písek pronikal kabátkem a vnikal mu do očí, do uší, do nosu, pevně semknutými rty vnikal i do úst a zbavoval dechu. Tonda k své hrůze cítil, jak písku na jeho těle přibývá! Vzpomněl si na některé nešťastníky, kteří byli samumem pohřbeni a zahynuli zadušením. Rychlým pohybem setřásl se sebe rostoucí vrstvu jemného písku a zase se přitiskl k zemi, aby ho vichřice nestrhla. Chvílemi se zdálo, že síla vichru povoluje. Ale v zápětí se přihnala nová vlna, ještě hroznější předešlé, a divokými nárazy bičovala vyprahlou zemi. Konečně - po několika hodinách - samum dobouřil. Tonda se ani nepohnul. Bál se pohybu. Bál se zjistiti, je-li zasypán. Posléze si dodal odvahy a zvedl se. Setřásl se sebe dosti silnou vrstvu písku a otevřel oči. Leknutím div nepadl. Hrůza! Kolkolem byla čirá noc! Tma byla tak hluboká, že nebylo vidět ani na krok. Chtěl zoufale vykřiknouti o pomoc, ale ze suchého hrdla vyskočil jenom nežřetelný, sípavý zvuk. Chtěl se dáti do běhu, ale ztrnulé nohy byly jako z olova. Po chvíli se rozešel. Nakonec se dal i do běhu. Ještě že si pamatuje směr, kde jsou auta! Chvíli utíkal. Pak zvolal: "Pane Vinklere!" Ticho. Zmýlil se ve směru? Oh, jistě, měl zahnout maličko do prava! Utíkal tedy tím směrem a za každým krokem zoufale volal pana Vinklera. Ale poušť kolem byla tichá jako hrob. Tonda měnil směr svého běhu každým okamžikem. Hned se mu zdálo, že měl jíti vlevo, hned vpravo, hned se zase vracel, a tak se rychle ubíral právě opačným směřem, než byla auta . . . Hlas mu selhával, nohy klesaly únavou. A nelítostná poušť chtivě pohlcovala jeho duté, srdce rozrývající výkřiky, které se nakonec měnily v úpěnlivé stenání: "Pane Vínklere! Pane Vinklere!" Fata morgana. Konečně vysílením klesl. A teprve nyní pocítil, jaká je zima. Tenké jeho šaty ho vůbec nechránily. Zima jím začala tak třásti, že opět vstal a s posledním zbytkem sil se plazil. Kam? Nevěděl. Ale lezl, snažil se zahřáti. Nadarmo. Potom klesl ještě jednou a již nepovstal. Cítil, jak mu mráz proniká tělem, ale neměl již sil, aby učinil sebemenší pohyb. Propadl lhostejnosti. Děkoval Bohu, když se ukázaly první paprsky sluneční. Hned bylo tepleji. Kolem dokola jen písek a kamení. Po autech ani stopy! . Je sám v nekonečné poušti. Bídně tu zahyne. Horkem, zimou, hladem a žízní. . . Lehl do vyhřátého písku. Bylo to tak příjemné po mrazivé noci! Ale po chvíli musil vstáti. Písek začínal páliti. Nebylo možno déle na něm ležeti. . . Mdlýma, zarudlýmá očima hleděl před sebe do rozpalující se pouště. Již docelá pozbýval naděje, že by se mohl zachrániti. Ale pojednou vjel do něho nový život. Klame ho zrak? Je to přelud podrážděných, vyčerpaných nervů? Ne, vidí to přece docelá jasně, a je to tak blízko! Vidí oasu, vysoké palmy, domy a lidi! Vidí - co vidí? Život, záchranu, zdraví! Vidí vodu, příjemný stín. 241-242 A Tonda se rozběhl, rozradostněn pro svou záchranu. Ale - co to znamená? Běží, běží dost rychle - co se stalo s tou oázou? Proč před ním ustupuje? Ale jak by to bylo možné? Nebo snad už úplně zešílel? Zdá se, že ho ta utrpení zcela zbavila rozumu ... A když se podíval ještě jednou, oáza byla pryč. V tu chvíli si vzpomněl, co se učil ve škole ... že na pouštích lom paprsků způsobuje přelud - fatamorgánu - a tento přelud nyní také jemu přinesl na chvíli obraz pozemského ráje . . . Snažil se jít dál, ale po několika krocích usedl na horkou zemi. Hlava mu klesla do dlaní. V očích se mu zaleskly slzy lítosti. Zahyne tady osamocen, nikdo se nedoszví o jeho hrozném utrpení ... Kdyby mu bylo aspoň dopřáno naposledy se rozloučit s rodiči a sestrou ... a poděkovat panu Vinklerovi za jeho laskavost . . . Ale je opravdu vše ztraceno? Musí zde zahynout? Zvedl hlavu. Blížila se k němu další vidina. Nyní to nebyla fatamorgana, nýbrž arabská žena. Rozběhl se k ní. „Dejte mi vodu!“ prosil ve všech jazycích, které znal. Nerozuměla. Ukázala před sebe a naznačila, aby ji následoval. Šel vedle ní. Když upadl na zem, zvedla ho, uchopila jeho ruku a téměř ho nesla. Po několika chvílích, které byly pro Tondu celou věčností, se v údolíčku před nimi objevila oáza. Sotva do ní vešli, Tonda popadl nádobu na vodu a začal hltavě pít. Potom omdlel. Když se probral, žena mu přinesla datle. Snědl je a hned tvrdě usnul. OTHMAN Večer ho vzbudili. Žena, která ho přivedla do oázy, pro něj připravila lůžko na zemi ve své chýši. Sotva něco pojedl, upadl znovu do sladkého spánku. Když se probudil, byl jasný den. Po snídani vyšel ven, aby si prohlédl oázu. Přece tu nemůže zůstat. Musí si opatřit informace, co se dá dělat v této situaci. Sotva opustil chýši, přijel do oázy dlouhý průvod ozbrojených mužů. Ženy, děti a starci jim s radostným pokřikem běželi vstříc. Avšak když jim velitel řekl několik slov, jejich radostné výkřiky se změnily v srdceryvný nářek. Muži seskákali s velbloudů a sesedli se s ostatními lidmi z oázy. Jen jediný muž zůstal stát. Tonda hned pochopil, že jsou to jezdci, kteří se právě vrátili z loupežné výpravy. Temné tváře mužů a smutné výkřiky žen, mužů a dětí byly zřejmým důkazem, že se výprava nezdařila. Náčelník zřejmě vyprávěl o průběhu výpravy. Doprovázel svou řeč tak živou gestikulací, že Tonda - i když nerozuměl slovům - si mohl celou výpravu představit ve své fantazii. A jak náčelník mluvil, bylo Tondovi stále jasnější, že spadl do jámy lvové. Že se nachází v oáze těch lupičů, kteří chtěli zaútočit na jejich expedici - což jim překazil právě on sám. Náčelník zrovna vyprávěl o osudu Othmanově. Kdoví jak se to dozvěděl, ale pravdou je, že jeho uvěznění popsal velice věrně. Po tomto sdělení začali všichni vyslovovat Othmanovo jméno a hlasitě naříkat. Tonda již uvažoval, jak by mohl utéci. Obával se, že se dozvědí, že on je ten zrádce, který způsobil celé jejich neštěstí. Náčelník ještě nedomluvil, když v tom jeden stařík náhle povstal, ukázal rukou k jižnímu vstupu do oázy a radostně zvolal: "Othman!" Všichni se tam nedůvěřivě zadívali. Opravdu! Blížil se Othman! Během hrozného samumu, kdy všichni měli dost práce sami se sebou, Othman přerval řemeny, kterými byl spoután, a utekl. Tonda viděl, že se blíží bouře. Zatímco byla pozornost celé vesnice upřena k vracejícímu se Othmanovi, Tonda vyšplhal na velblouda a cvalem vyjel do širé pouště. Než ho zpozorovali, byl přes kilometr daleko. V prvním okamžiku nechápali, co to znamená. Ale Othman, který měl bystrý zrak, ho poznal. "Za ním!" vykřikl vztekle. "Musíme ho dostat, kdybychom měli strhat velbloudy! Je to ten, který mne zradil!" Nastala šílená honba . . . Tonda měl sice značný náskok, ale jel na velbloudu po prvé, kdežto jeho pronasledovatelé byli znamenitými jezdci. Tondu hnala obava před potupnou smrtí, jeho nepřátele touha po pomstě. Kdo zvítězí? Zdá se, že Arabové. Letí na svých velbloudech jako vítr. Tvoří obrovský polokruh, jehož středem je Tonda. Poloktuh se zužuje. Nemůže trvati dlouho, a Tonda bude chycen. Však - co je to na obzoru? Jaký to podivný průvod? Velbloudi, auta - V Tondovi hrklo! Pan Vinkler potkal karavanu strýčkovu, vyšlou z Ghadamesu do Tuggurtu. Spojili se, nyní táboří. Však již ho zahlédli a jedou mu vstříc! Dojedou včas? Tondu opouštějí síly, a nepřátelé jsou již docela blízko. Již začínají po něm stříleti! Nadzvedl se, aby ulehčil štvanému zvířeti. Oh, strýček a pan Vinkler se svými lidmi přijdou pozdě! Arabové jsou mu již v patách! Ještě tři, čtyři minuty - a byl by zachráněn. Před ním se objevila v zemi značná trhlina. Dost široká, aby ji nemohl přeskočit. Dost hluboká, aby na jejím dně nalezl smrt. Co zbývalo? Buď zemříti v rukou Arabů, nebo se vrhnouti do propasti a tam zahynout - - - Nebylo času na rozmýšlení. Tonda pobídl velblouda, ten se odrazil, mocným obloukem vyletěl do výše a klesal ke dnu . . . Propast se jízlivě šklebila - - - Závěr. Na dno však nedopadl. Z protější stěny hluboké trhliny vyčníval skalní výstupek. Zachytil se na něm, ale prudkým nárazem pozbyl vědomí. . . Když otevřeÍ oči, skláněli se nad ním dva mužové: pan Vinkler a strýček. "Bohudíky!" zašeptali oba současně. "Zachráněn!" Tonda si všechno připamatoval. "A kde jsou pronasledovatelé?" zeptal se mdlým hlasem. "Jakmile viděli, že padáš do propasti, dali se na útěk," odpověděl pan Vinkler. A tu teprve se Tonda opravdu radoval ze svého shledání se strýčkem. Rychle se zotavil. Toho dne dlouho do noci si vyprávěli své osudy. Strýček měl z Tondy radost, neboť to, co mu o něm vyprávěl pan Vinkler, dávalo tušiti, že z něho bude jednou dokonalý muž. Tonda zůstal u výpravy strýčkovy. Před rozloučením s panem Vinklerem musil mu slíbiti, že ho na zpáteční cestě v Tunisu navštíví. Na další cestě poznal, jak se cestuje s karavanou. Nejednou, když poušť byla horká jako rozžhavená pec, a v úmorném žáru velbloudi se vlekli kupředu jen velmi pomalu, krok za krokem zatoužil po pohodlném cestování v autech. Brzy si však na to zvykl, zvláště když strýček mu slíbil, že po vyučení budou spolu podnikati dlouhé obchodní cesty do různých krajů. Zbytek cesty minul bez zvláštních příhod. Hned po návratu ho strýček přihlásil za učně. Stal se obratným, podnikávým obchodníkem. Po vyučení konal částo obchodní cesty, nejprve se strýčkem, později docela samostatně. Jeho touhy se splnily. Nestal se sice cestovatelem, ale i jako obchodník uviděl mnoho nových zemí, poznal růžné národy a zažil i dobsodružství. Ale již nikdy nezažil tolik dobrodružných příhod jako na své první cestě, když hledal strýčka . . .