Tak jsme ho znali Vzpomínky na vzorného učitele FRANTIŠKA OMELKU Vydal Ústav pro další vzdělávání učítelů při pedagogickén institutu v Gottwaldově Motto: Dělník je smrtelný, prcáce je živá. Jiřf Wolker František Omelka, vzorný učitel Ve čtvrtek 25. června 1960 v 5 hadin ráno utichl tlukot srdce dobrého člověka Františka Omelky, krajského metodika jazyka českého v Gottwaldově, člena Svazu čs. spisovatelů, autora učebnic jazyka českého, významného pracovníka na poli výchovy a vyučování mládeže. Ve věku 56 let podlehl zákeřné chorobě, s níž bojoval po mnoho měsíců vstoje, při práci, jež se mu však pomstila tím, že za 2 1/2 měsíce po ulehnutí zlomila jeho život. František Omelka pocházel z moravského Slovácka, narodil se 19. srpna 1904 v Starém Městě u Uherského Hradiště. Na gymnasiu v Hradišti patřil k studentům nejchudším, ale k nejpilnějším, protože si uměl vážit obětí rodičů, že mu studium umožnili. Po maturitě na gymnasiu se rozhodl pro povolání učitelské. Doplňovací zkoušky vykonal na učitelském ústavě v Přerově, odbornou způsobilost vyučovat jazyku českému, zeměpisu a dějepisu získal na ústavě v Kroměříži. Působil jako učitel školy obecné a pak měšťanské v Blatnici, v Hluku a Otrokovicích, jako ředitel střední školy v Napajedlích a Otrokovicích, byl pracovníkem ministerstva školství v Praze a pak se ujal se svědomitostí sobě vlastní funkce krajského metodika jazyka českého v Gottwaldově. S. Omelka se chápal s největší iniciativou práce na tom úseku, kde toho bylo nejvíc potřebí, kde viděl nedostatky. Soustředil svou práci nejprve na zlepšení pravopisu žáků, pak na vyučování slohu. Na podporu tohoto vyučování uspořádal dvoudenní seminář, který měl ohlas ve všech krajích republiky. Referáty vyšly knižně s názvem: Naše zkušenosti s vyučováním slohu. Vedle toho uspořádal a vydal hektografované pomůcky: Jak vyučujeme slohu na všeobecně vzdělávacích školách a Písemný sloh. Připravoval, žel už nemohl uskutečnit, seminář: Vychováváme literaturou. Pečoval o pomoc učitelům bez aprobace pro střední školu a začátečníkům. Pěstoval styky se školami slovenskými a zdokonaloval znalost slovenštiny učitelů pořádáním seminářů. Učitelé mu vděčí za praktiché pomůcky k vyučování jazyku českému, jež napsal buď sám nebo jako spoluautor a obyčejně iniciátor. Jsou to: Odůvodňování pravopisu, Jak vyučujeme mluvnici a pravopisu, Český pravopis, učebnice Český jazyk pro 5. postupný ročník, Čítanka pro 5. postupný ročník, Kontrolní diktáty aj. Přispíval do časopisů: Komenský, Český jazyk, Literatura ve škole. Velké úspěchy měla drobná pedagogická dílka: Práce třídního učitele (vyšlo v časopise Pedagogika r. 1955), Výchova mravních citů (vydalo SPN 1958; a Pedagogický takt (SPN 1959). S. Omelka napsal několik dobrých knih pro mládež; jsou to: Hore dědinú, první práce, povídky ze života slováckých dětí, Komňanský hrdina, historická povídka z doby husitské, jejíž děj se odehrává na moravskoslovenském pomezí, Štafeta, skutečný příběh z Aljašky o záchraně dětí, jejichž život byl ohrožen záškrtem. Tato knížka byla přeložena do esperanta (s. Omelka patřil k esperantistům), do islandštiny a do němčiny, vyšla v Anglii, na Islandě, v Německu a Rakousku. Další dílko Blesky nad Beskydami vypravuje o odboji valašského lidu proti okupantům za druhé světové války. Ze současného školního života má děj povídka Začalo to v III.a), vypravuje, jak se zlepšil prospěch třídy i chování žáků vlivem mezitřídního soutěžení. Poslední beletristická práce s. Omelky je životopisná črta Maruška; vypravuje o životě statečného děvčete Marie Kudeříkové ze Vnorov, bojovnici proti fašismu, popravené nacisty. Tato kniha byla odměněna cenou Svazu protifašistických bojovníků. Mimo uvedené práce napsal s. Omelka četné drobné povídky a články do různých časopisů. Kdo s. Františka Omelku blíže poznal, každý si ho zamiloval pro jeho upřímnost, svědomitost a píli, pro jeho jemnost ve společenském styku, opravdový pedagogický takt. Viděl mnoho učitelů při práci ve třídě, u každého dovedl najít stránky kladné, dovedl taktně upozornit na to, co by se mohlo a mělo zlepšit. Z pracovníků Kabinetu jazyka českého vytvořil kolektiv, který mu byl cele oddán a který z úcty a lásky k němu provedl přesně a včas každý svěřený úkol. A v tomto duchu uctíváme jeho památku: pokračujeme v práci na poli výchovy a vyučování, jak jsme se tomu od zvěčnělého s. Františka Omelky naučili. B. Ř. Mé vzpomínky na tatínka Chci vyprávět o tatínkovi. Potřebovala bych však větší časový odstup a více duševní vyrovnanosti, aby mé vypravování bylo ucelené a souvislé. Vzpomínky jsou dosud zastřené bolestí a vrší se chaoticky jedna přes druhou. Docela neodbytná je třeba tato: Rok 1943 nepohoda podzimních plískanic. Právě se uzdravuji z angíny, něco si čtu a bavím se s tatínkem v pokoji, který nám maminka příjemně vytopila, a najednou se taťka zeptá: "Věruško, co by sis teď přála ze všeho nejvíc?" Soustředěně se zamyslím a vydechnu: "Vajíčko!" Dovedeme si ještě dnes představit tu hloubku touhy devítiletého caparta, vyrůstajícího v období hubených přídělů na potravinové lístky? Tu nedostižnost touhy po krásném, voňavém vajíčku? Nu, tatínek tenkrát sedl na kolo a v tom hrozném počasí objížděl okolní vesnice. Objel jich několik, než sehnal vajíčko. Jediné vajíčko pro nemocné děcko. Jak posvátně je asi - a s jakými myšlenkami - tehdy přivážel domů. . . Ale už je tu druhý a zcela jiný obrázek. Taťka měl vždy smysl pro humor, miloval romantiku a dobrodružství, okouzlovalo ho volání dálek. To všechno ožilo vrchovatou měrou v létě roku 1947, kdy jsme byli všichni o prázdninách na Soláni. Já, plně tehdy zaujatá klukovskou dobrodružnou četbou, jsem "lovila bobříky", ve kterých jsem viděla důkazy o pevnosti a síle vůle: bobříka odvahy, dobrých skutků - také bobříka hladu. Když jsem jednou slavnostně v rodině vyhlásila, že budu čtyřiadvacet hodin hladovět, tatínek se hned ke mně přidal. Začali jsme ve čtvrtek večer. Když jsme měli už dvacet hodin za sebou, bylo nám, zdravým a dobrým jedlíkům, všelijak. Taťka truchlivě vlezl do postele a pokoušel se usnout, aby mu to zbývající odpoledne rychleji uteklo, a já si začala mýt vlasy, abych stále nemyslela na krabici svádivých sucharů. . . A vytrvali jsme! Poslední hodinu jsme strávili nad sporákem, vdechujíce vůni nádherné večeře, kterou nám maminka připravovala. Tehdy jsme také podnikli pětidenní pěší túru po Beskydech, jedli jsme konzervy, nocovali v seně a rozjitřeně vychutnávali krásu kraje, který jsme milovali ze všech nejvíce. Avšak ani o dovolených taťka neodpočíval. Pravidelně si s sebou brával na letní byt psací stroj a kufřík literatury, většinou odborné. Předloni se mu stalo, že všechnu svou plánovanou práci uzavřel týden před koncem dovolené. Dva dny byl neštastný a bezcílně chodil od potoka k lesu a zpět. Třetího dne se rozzářil - pošta mu přinesla korekturu, "o jejíž urychlené vyřízení prosíme". Jeho pracovní energie byla nevyčerpatelná; neviděla jsem, že by někdy šel spát dříve než nejposlednější člen rodiny. A přitom i v nejpilnější práci a bez jediného mrzutého záchvěvu se dokázal přerušit, když jsem za ním přicházívala s žádostí o zkontrolování latinského překladu, s dotazem, "jestli tam má být čárka", v posledních letech i s žákovskou kompozicí a se zkoumavou otázkou: "Co bys na to dal? Je to ještě dvojka, nebo už trojka?" Oba rodiče, kteří horoucně milovali své povolání, mne totiž vedli tak, že jsem se nikdy nerozpakovala, čím být. A když jsem se provdala, byla naše rodina tvořena čtyřmi učiteli. Nepřejte si vidět ty večerní pedagogické debaty! Každý měl svůj problém - a teď se hledala společná řešení. Dvě ucitelská embrya už z principu velice ráda oponovala zkušenostem zralého věku - ale ve skutečnosti nám bylo docela příjemné, když jsme byli udoláváni tak jasnými argumenty. A tím bych chtěla skončit. Snad, snad jednou bude odplavena hrůza posledních tří měsíců tatínkova života. Zatím je nevykořenitelně v nás. Snad, snad jednou mé vzpomínky zůstanou stát u března 1960 - a budou vidět tatínka, jak přichází domů v hubertusu a s nabitou aktovkou, a radostně bere do náruče malého Luborka, "sluníčko svého podzimu". Věra Kramářová Jak jsem ho znal Slyšel jsem o Františkovi ještě dříve, než se přihlásil mezi první pracovníky Krajského ústavu pro další vzdělávání účitelů v Gottwaldově. Těšil se dobré pověsti a šiřoké popularitě, která z Otrokovic doléhala i do Gottwaldova. Hovořilo se o něm s úznáním jako o spisovateli pro mládež, o dočasném pracovníku ministerstva školství, řediteli školy, autoru učebnic a pomocných textů, výborném češtináři. Dvakrát, třikrát jsem ho náhodně potkal. Napoprvé se mi zdál uzavřený, vážný, kritický, jako by si zachovával odstup. Jak jsem se mýlil z letmého pohledu! Poto xn přišel mezi nás, protoie s.e mu pos lání ústav u a metadika čzsk ho j azyka v něm l9bilo a od .avúdalo jeho záli'bárn. Pro je'vil se ih ned jako spolehlivý a přesa ý pra,covník, tvořivý pedagog, soc'ialistioký učitel a zán`ov e' ii jako ušlechtilý člavěk a opravdavý sou druh. Ráno, vždycký včas, mohli jste ho vidět, jak pomalu, rozvážně stoupá od otrakovického trolejbusu do svahu k ústavu, volným, vnitřně odměřovaným krokem, s očima ponořenýma do sebe. V přihrádkách uklizeného stolu, na celém jeho pracovišti ho čekaly věci na svém přiděleném místě ve vzorném pořádku; knihy a časopisy, bohatá dokumentace ve složkách, roztříděné úkoly, časový plán se lhůtami, poznámky, koncepty. Věděl všechno zhlavy, ale ten, kdo nahlédl do jeho písemností, našel, co potřeboval, jako na dlani, plastický obraz Omelkova pracovního dne. Ten se zdaleka neomezoval na ústav, naopak, nejčastěji se rozvíjel někde na škole, v okrese, v metodické skupině, v pedagogickém sboru, mezi učiteli, rodiči a žáky. František jezdil ochotně, obětavě a rád kamkoliv v kraji, kde ho potřebovali a chtěli ho slyšet. A nebývalo to jen Gottwaldovsko; zvali ho i z jiných krajů a ústavů. Tak narůstala početná obec oddaných čtenářů Omelkových knížek a pedagogických čtení a nadšených posluchačů jeho přednášek, seminářů a besed. Nejčastěji se vydával na Valašsko, plné historických událostí a přírodních krás, kde podnikal se s. Tkáčem větší samostatné akce a kde také věnoval volné chvilky dovolené spisovatelství, pedagogickým čtením a naposled konečné redakci publikácí o příkladném vzoru Mařenky Kudeříkové. Všechny nesou pečeť spolupráce, rady a podpory jeho ženy Fanynky. Rodina, v ní žena, dcera, zeť a vnouček Luborek, byla kotvou a spolu s pedagogickou činností úplným životním štěstím Františka Omelky. Skromný, vyrovnaný, uměřený cítil se plně spokojen a šťasten, když mohl každý den nastoupit do plné činnosti a vrátit se po ní domů mezi své a do pokojíčku, kde dovedl sednout večer k rozpracovanému dílu a vstát od něho až ráno příštího dne. Tak jej tvůrčí práce zaujala, tak se do ní ponořil. Nic jiného, zábavy, lenošení, povyražení ho nelákalo. Zato miloval přírodu a byl šťasten jako dítě, když jsme šli jednou začas někam na půlden tábořit a kuchtit. Na všecko se díval jasnýma, důvěřivýma očima, všecko u něho procházelo srdcem a bylo doprovázeno silným citovým přízvukem. Intenzívně prožíval i drobné příhody, které ho unášely a rozněcovaly jeho fantazii. Rád sedával s lidmi a hovořil s nimi o jejich denních starostech, o líci i rubu, a snažil se jim porozumět, poradit. Neslyšel jsem od něho zlá slova nebo příkrý odsudek; měl opravdový pedagogický takt. Z celého Františkova jednání vyzařoval humanismus a pohled upřený do světlé budoucnosti, řekl bych, že byl plný nakažlivého, nezdolného optimismu. Ten v něm trval i při zhoubné chorobě, která po prvních nevýrazných příznacích rozpoutala rychlý, zničující nápor. Objevoval se do konce i v posledních dnech, když už smrt stála v hlavách lůžka. Františkův optimismus snad způsobil, že dodnes ještě nemůžeme pochopit, že už mezi nás nepřijde, třebaže jsme ho jednoho červnového dne, jakoby naschvál plného slunce, nesli k hrobu. Často se přistihnu, že s ním hovořím, postěžuji si mu a radím se s ním. Vidím ho, jak starostlivě, pozorně naslouchá, potom zvedne ruku a vztyčí prst a ve chvilce svede s dobráckým úsměvem v očích starost a stín do řečiště budovatelské práce a tvůrčích plánů, do kladných a trvalých hodnot. Dívám se na jeho fotografii, která v ústavu visí hned pod portrétem Josefa Císaře, zakladatele soustavy dalšího vzdělání v naší oblasti, a opakuji si z Omelkovy krásné "Štafety" slova, přenesená na úmrtí oznámení: "A všude, kam vkročil, vnesl jas a slunce. Vnesl život". Ota Fric Čím nám byl K nejmilejším vzpomínkám na poslddní období mého učitelského působení patří ty, jež jsou spjaty se jménem s. F. Omelky. Mnohým je už bezmála 15 let, zůstávají však podivuhodně živé. Řada roků neztlumila příjenný pocit přátelského porozumění, se kterým jsme se od počátku u svého učitele-metodika setkávali, nsetřela nic z radostných a pro nás vždy tak prospěšných setkání na pracovních schůzkách KJČ, kam jsme za ním přímo spěchávali pro osvědčené rady a pomoc, pro mladistvou chuť k novým úkolům, pro moudrá slova tolik uklidňující, ale i povznášející, pro teplé uznání a srdečný pohovor a třeba někdy i pro uvážený nesouhlas. Řada let vytvořila ze stálých spolupracovníků s. Omelky stejně podivuhodný kolektiv, jakým byl on sám, jeho zakladatel a vůdce: skupinku lidí spjatých opravdovým a milým přátelstvím bez sobecké touhy jednotlivce vyniknout nad jiné, bez pocitu závisti nad úspěchy druhého, bez žárlivosti na veřejné uznání, jemuž se s. Omelka ve schůzích nijak nevyhýbal, bez stavovského rozlišování a vůbec bez jakýchkoli trpkostí. Naopak. Úspěchy jedinců nezůstávaly pracovní specialitou jejich okresů, často se staly podnětem pro práci ostatních, a i když byly někdy dokonce překonány, nepohněvaly iniciátora a neznepřátelily ho s následovníky. Mezi námi byla milá soudružská spolupráce. Podivovali jsme se často sami sobě a hledávali příčinu té naší "jednoty myslí", vzájemné ohleduplnosti a nesobeckého pěkného kamrádství. Nalézadi jsme ji právem v našem ušiteli, který svým upřímným a současně jemným a taktním jednáním byl nám sám tak působivým příkladem, že i podvědomé nešlechetné záchvěvy lidskéha cítění byl by v nás ztlumil hned v zárodku. Kolik důkazů by se našlo v mé paměti pro tato slova! Dnes už, žel, patří minulosti jako s. Omelka sám. Žije jen v našich vzpomínkách: tichý, prostý, nenápadný zjevem se stejně prostými, přirozenými, skromnými, klidnými a ušlechtilými gesty, vsměvy, vyjadřováním i vším počínáním. Člověk hlubokých vědomostí a rozsáhlých odborných znalostí a zkušeností, pohotový organizátor a praktik s citlivým však přístupem k věcem i k člověku získával si autoritu i oddané přátele a ctitele při prvním setkání. Jeho správné psychologické diagnózy ovlivňovaly jeho individuální poměr k spolupracovníkům. Dovedl pouhým pohledem nebo úsměvem ocenit práci a poděkovat za ni, srdečným stiskem ruky posilnit a utěšit. Zklamání a malomyslnost léčil úkoly, o nichž si byl předem jist, že neduh zapudí, objevoval a utvářel pedagogické talenty nebo brzdil mladistvou nezkušenost, nekritičnost. Svou neúnavnou osobní pracovitostí a nadšený obdiv pro jazyk mateřský dovedl přenést na všechny, s nimiž se stýkal. Jim pak stejně jako jemu nebylo hledání nových metod, prostředků a forem práce pro zkvalitnění úrovně kterékoli složky českého jazyka obětí a obtíží, nýbrž radostí života. Po léta jsme usilovně pracovali se s. Omelkou na zlepšení gramatických znalostí žáků všeobecně vzdělávacích škol v našem kraji. Promýšlely a zkoušely se podmínky a zásady uvědomělého, nikoli mechanického získávání pravopisných vědomostí, podmínky správných diktátů a cvičení, přemýšlelo se o kontrole a jednotné úpravě a klasifikaci písemných prací o dobré stavbě mluvnické hodiny a neformální písemné přípravě na ni, o základním gramatickém učivu a způsobech trvalého osvojování, o stylizačních cvičeních jako podmínce růstu dětské slovní zásoby, o potřebě spolupráce rnezi učiteli styčných ročníků tehdejší školy 1., 2. a 3. stupně, o novém pojetí a grafickém znázorňování větné skladby, o přiměřenosti osnov a učebnic, o nových Pravidlech a současné nedostatečné úctě školní mládeže k řeči mateřské, o péči o neaprobované a mladé, nezkušené učitele, a účelnosti vzájemných hospitací, o výchovné stránce jazykového vyučování, tj. o výchově ateistické, ideové, mrávní, politické atd., zkrátka o všech aktuálních jazykových problémech našeho socialistického školství v uplynulých 12 letech. Po léta zásluhou s. Omelky a jeho kabinetu pokoušel se Gottwaldovský kraj o přirozené, neformální, jazykově i věcně správné slohové projevy žáků bez frází a o slohovou praktickou ústní i písemnou přípravu pro skutečný život; jak dokazuje několik regionálních publikací se vzorovými ukázkami správné práce v této jazykové složce, jíž snad byla věnována péče největší. Veškeré vyučování jazykové, zvláště však literární, zkvalitňovaly referáty pozvaných vynikajících odborníků a pracovníků VÚP a KPÚ. Také účast členů kabinetu na celostátních instruktážích a při přehodnocování literárních zjevů a jevů, na průzkumu nových čítanek a osnov, na literárních studijních zájezdech KJC a při pedagogických čteních, pak spolupráce s pracovníky LK a žákovských knihoven, příprava žáků na výchovná divadla a filmy, na SDUT a jiné akce svědčí o tom, že vedení kabinetu jazyka českého bylo svěřeno výjimečně svědomitému pracovníku. Jakým přínosem pro učitele českého jazyka bývaly hospitace s. Omelky ve vyučovacích hodinách, svedčí pak ta neobvyklá skutečnost, že býval na ně zván, že jsme se na něj těšili. Smrt s. Omelky, autora významné pedagogické i dětské literatury, znamenala pro kabinet jazyka českého nenahraditelnou ztrátu. Potvrzuje to i okolnost, že po celý letošní rok zůstalo jeho místo neobsazeno. Neznamená to však stagnaci, spánek, konec jeho díla. Věrni výchově svého vpravdě nezapomenutelného učitele, jemu ke cti a na jeho památku pracují dále v okresech i v KJČ ti, kdo měli štěstí po několik let žít mu nablízku a učit se od něho - žáci jeho nejvděčnější. L. Krausová Buďme Omelky! Na dobré lidi se nezapomíná. František Omelka mezi ně patřil. Nechci říkat to, co udělal. Bylo toho mnoho a řeknou to jiní. Chci říci za sebe, za pražský ústav a za pražské učitele, že jsme ho měli rádi. Že jsme se od něho mnohému učili a také naučili. A pak si chci zavzpomínat na dobrého člověka. Zdá se mi, že se zas navštívíme, protože je to neuvěřitelné, že Omelka nežije. Jedno své čtení nazval Pedagogický takt. Jsme hrdi na to, že jsme je v našem ústavě v Praze rozmnožili jako prví, že bylo u nás nadšeně přijato a dodnes se o ně opíráme. Loni v létě, když jsme četli jméno Františka Omelky bolestně orámované černou barvou, řekli jsme si, že vlastně celá jeho životní dráha byla vedena a řízena taktem. Taktem rozumu, srdce, lásky, krásy. Patřil gottwaldovským, ale počítali ho mezi své všude, kde ho poznali. Patřil i nám pražským. Vždy jsme se na jeho příjezd těšili. Přicházíval k nám do staroměstského Týna svým vážným krokem, vždy připravený a vyzbrojený bojovat za dobrou věc. Uměl přesvědčit, protože z jeho slov mluvil život a škola. Vždy skutečnost a praxe. Pražští učitelé nepospíchali ze seminářů, když Omelka mluvil. Nevím, jestli četl náš upřímný pozdrav (Františku, nestonej) z chodských Výhledů - bylo to krátce před jeho smrtí. To jsme vzpomínali, že kdysi tam byl s námi. Vzpomínám na něho v Litomyšli, v Babiččině údolí (gottwaldovští čtenáři, vzpomínáte se mnou?). I v Dolném Kubíně i pod skalou v Trenčíně. Vzpomínám - a vidím laskavé oči, vždy věčně přitakávající veršům básníků, slyším Omelkovy věty, plné srdečnosti i při jeho typickém systematickém výčtu: za prvé, za druhé, za třeti. . . Všechno vždy řipravéné, promyšlené, procítěné. V taktu srdce i rozumu. Za to všechno jsme měli Omelku rádi a učili jsme se od něho. Ale mezi přáteli se zaživa poklony neudílejí. A tak při četných večerech (bývaly to i noci) - jezdíval jsem na literární studijní cesty s gottwaldovskými a Omelka s pražskými - došlo vždy na jedno číslo programu: "Udělej Omelku". To znamenalo napodobit jeho hlas, tempo řeči, pomalé, přemýšlivé, pak pochvala dne (dodnes slyším: byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života - říkával Omelka). Pak pauza. A pak to typické při shrnutí: za prvé, za druhé. . . někdy: a z toho za a), za b) ... Nejhezčí na tom bylo, že se nejvíce smál Omelka. Věděl dobře, že i tahle náplň patří k láskyplným projevům, že je součástí naší vzájemné lásky. Stejně jako to, že jsme se vždy upřímně při setkání a při loučení políbili. Ach, kdeže loňské sněhy jsou. . . říkejme si teskně s Villonem. Raději bych psal k jiné příležitosti. Popřál zdraví a úspěchy. A abychom si bohatýrsky zazpívali, abychom se smáli. Třeba až do hodin ranních. Vzpomínáte, gottwaldovští češtináři? Omelka byl stále nespokojen a jako lovec čekal na problémy, aby se do nich pustil. A tys to uměl, Františku! Když se do něčeho pustil, tož (zase slyším Tvůj hlas) pořádně, systematicky. A pak říci to své: za prvé, za druhé, za třetí. . . Bylo to užitečné a vžy si od Omlky mnoho odnesli všichni, kteří mu byli nablízku. Petřín je rozkvetlý jak májová kytka. Je mi smutno. Nemohl jsem jít v onen letní den za jeho rskví. Tenkrát jsem se zastavil na Karlově mostě a zadíval se na Strahov. Tam jsme jednou seděli před Památníkem a trochu jsme snili. Co je všechno třeba udělat. Praha hýřila spartakiádní pestrostí, vlevo, vpravo, všue kolem děti. Říkal jsem si v duchu Tvé jméno, Františku, díval jsem se na děti. Ještě jsme toho měli moc udělat, můj milý. Vzpomněl jsem si, že v tu chvíli stojí moji gottwaldovští známí před rakví. Čest Tvé práci, čest Tvému praporu, Františku! Zaslechl jsem tiché "udělej Omelku". Jen tak v duchu. Stejně bych to nebyl dokázal. Bylo mi smutno, protože jsem se loučil se svým milým rodným, nejmilejším. Nebyl bych uměl udělat Omelku proto, že on byl v té poctivosti a v tom životním a pedagogickém taktu výjimečný. A pak ne proto, že by ses, Františku, na mne neusmál. Ale na Tvou laskavou duši, na Tvůj úsměv jsme vzpomínali v pražském Týně. Pionýre a seniore krajských metodiků! Buďme všichni Omelky - a bude v našem školství více zdraví, více jistoty a slunce. Václav Kamelský, Praha Byl velkým boháčem Nemohu již říci, kolikrát jsem četl Omelkův Pedagogický takt. Znám tuto knížku již celou zpaměti, a přece je stále se mnou, je mým průvodcem, rádcem, učitelem. Jen čtyři slova na titulním listě - ve dvou slovech název knížky, ve dvou jméno autorova. Skromná počtem stránek, nesmírně však bohatá obsahem. Je obrazem člověka, který dovedl říci mnoho malým počtem slov, který posadil káždé slovo do věty s takovou pečlivostí, s jakou vkládá zlatník drahokam do zlata prstenu s vědomím, že tvoří klenot trvalé hodnoty. Byl velkým boháčem. V pětasedmdesáti stranách Pedagagického taktu tolik klenotů, tolik bohatství! Kolik těchto skutecných klenotů vložil jako učitel a ředitel školy do srdcí svým žákům, kolik do práce svým spolupracovníkům jako vedoucí kabinetu českého jazyka v krajském pedagogickém ústavě v Gottwaldově! Štědře rozdával ze svého velikého pedagogikého bohatství. On, člověk proniknutý zásadou socialistického humanisnu, byl tím zahradníkem, jehož ". . jemné ruce dají každé rostlince všechno potřebné, aby se jí dařilo, aby sílila a kvetla, aby potěšila oko". Dítě vidíl vždy očima pedagoga a rodiče. Viděl je v celé jeho bytosti, ve všech vlivech, jež na ně působí na každém jeho kroku, ve všem jeho počínání, znal sílu výchovy kladem a dovedl mistrně využíti tohoto mocného a ničím nenahraditelného výchovného činitele. Znal také účinnost osobního příkladu učitelova. "Dusné červnové odpoledne. . . . Vzpomínám. Bylo to skutečně tak, jak píše soudruh Omelka v knížce Pedagogický takt. Byl tehdy mezi námi v osmileté střední škole Františka Táborského v Bystřici pod Hostýnem. V parném červnovém odpoledni šly poslední hodiny závěrečných zkoušek. Po ukončení závěrčných zkoušek se konala porada zkušební komise. Porada skončila. Šel jsem ke dveřím, abych zavolal své žáky do třídy, jimž měl říci ředitel školy výsledky závěrečných zkoušek. Zastavila mme slova: "Prosím, okamžik". Soudruh ředitel Barbořík, který byl spolu s námi v dusném červnovém odpoledni při závěrečných zkouškách bez kabátu, nezapomněl na význam ustrojení ani v takovém okamžiku, jakým je chvíle, v níž sděluje ředitel školy žákům naposled v této škole výsledky jejich práce. Citlivému oku soudruha Omelky neunikla ani tato na pohled snad méně významná věc, přece však tak důležitá v počínání učitele. To byla jedna z prvních chvil, jež jsem prožil se soudruhem Omelkou. A potom přišlo nejhezčí údobí v našem vzájemném vztahu. Byl jsem členem jeho kabinetu českého jazyka a poctěn jeho osobním přátelstvím: Naše společná setkání byla častější a častější a mezi námi se rozvinula bohatá korespondence. I v dopisech byl člověkem hřejivého srdce. V celé řadě pozvánek, jimiž nás zvával soudruh Omelka do schůzi kabinetu českého jazyka, nemám ani jediné, k níž by nebyla připsána v závěru alespoň jedna věta, taková, která vždy potěšila. Byl mým přítelem, rádcem a učitelem v mé pedagogické práci. Ze svého pedagogického mitrovství a bohatství mne štědře obdaroval, a proto je každá chvíle, jíž jsem s ním prožil, ať již v pedagogické práci v oboru mateřského jazyka, či na literárních a vlastivědných zájezdech, a každá chvíle v našem soukromém přátelském styku zapsána v mé mysli tak, jako jeho Pedagogický takt. František Chytil Ušlechtilá osobnost Františka Omelky Soudruha Fr. Omelku jsme poznaly v celoročním semináři pro učitele měšťanských škol v Koměříži v roce 1932-33. V poměrně krátké době se vytvořil mezi námi mladými češtináři veselý a družný kolektiv. Ačkoliv s. Omelka se od nás věkově příliš nelišil, přesto svou silnou osobností byl všeobecně respektován i od starších účastníků jako vedoucí kroužku. Imponoval nám jednak svými odbornými znalostmi, ale hlavně jsme si ho vážili pro jeho zvláštní taktní a klidné jednání, jímž nás dovedl usměrňovat i při našich někdy příliš bouřlivých debatách. V době jeho působení v Otrokovicích jsme se s ním stýkaly pouze ojediněle. Bylo nám známo, že napsal pro mládež řadu povídek. Uvítaly jsme s radostí, když se stal okresním a později krajským metodikem kabinetu jazyka českého. Ochotně jsme vyhověly jeho výzvě k spolupráci. Měly jsme tak dosti možností, abychom si znovu a znovu ověřovaly jeho ušlechtilé lidské vlastnosti: jeho takt při jednání s kýmkoliv, správné oceňování práce všech spolupracovníků, radost z našich drobných úspěchů, pracovní elán a perspektivní promýšlení úkolů, z nichž celá řada vzešla z jeho obdivuhodné iniciativy. Při tom všem zůstával nejskromnejším člověkem, rádcem, přítelem, který měl vždy porozumění i pro naše ostatní bolesti. Pro nás všechny češtináře byl uznávanou autoritou. Svou osobností vedl výtvořit pevný a družný kolektiv pracovníků jazyka českého. Neuvěřitelnou se nám zdála zpráva o jeho náhlé a vážné chorobě. Tehdy jsme si znovu všichni jeho polupracovníci jasně uvědomili, čím pro nás s. Fr. Omelka je! Jako místní členky kabinetu měly jsme víc možností za ním častěji docházet do nemocnice. Zvolily jsme úmyslně dny mimo návštěvy, aby se necítil osamocen, a rozhovorem jsme ho odváděly od pochmurných myšlenek na nemoc. Jak nám byl vděčen za tyto letmé návštěvy! Sám přiznával, že se na nás těší, protože mu přinášíme řadu nových školních problémů, o nichž po našem odchou přemýšlí a zkracuje si tak dlouhé hodiny nečinnoti nebo truchlivého přemýšlení. Těžce nesl odloučení rodiny, s níž byl úzce spjat. Vzpomínal často na malého vnoučka, jehož fotografii nám s dědečkovskou pýehou ukazoval. Byl rád, že leží u okna, poněvadž v plujících obláčcích hledal podoby svých nejbližších. S neutuchajícím zájmem se několikrát rozhovořil o své tvůrčí spisovatelské práci. Vzpomínal na poslední prázdniny prožité v překrásné krajině na Horní Bečvě, kde vznikla jeho poslední práce, životopisná črta o hrdinné komunistce Marušce Kudeříkové, nazvaná Maruša. Touto povídkou se účastnil literární soutěže, kterou vypsal Svaz protifašistických bojovníků k 15. výročí osvobození naší vlasti slavnou Sovětskou armádou. Přiznal, jak neocenitelné služby v tvůrčí práci mu prokazovala jeho žena svým bystrým postřehem a rychlým přepisováním rukopisu. Její pomocí byla povídka včas ukončena. V soutěži byla odměněna třetí cenou. Těšil se, že ji uvidí v knižním vydání a dá tak dorůstající mládeži vzor statečné mladé komunistky. Zákeřná nemoc neúprosně pokračovala, bolesti viditelně přibývalo, ale s. Omelka i v těchto pro něho kritických okamžicích myslel na druhé, zajímal se, jak pokračují přípravy naší literární exkurze, a těšilo ho, že obsáhlá práce s. dr. Frice o hudbě v gottwaldovském kraji došla v soutěži uznání. Vzpomínal a hovořil často o všech spolupracovnících v Krajském ústavu pro další vzdělávání učitelů. Vyčítal si, že jim svou nemocí způsobil větší pracovní zatížení a s vděčností hovořil o s. L. Krausové, která ho v době nemoci zastupovala. Ohleduplnost a pozornost projevil i vůči nám při návštěvě, o níž jsme naprasto netušily, že bude poslední. Měl pro nás obě připraveny své dvě práce: Výchova mravních citů a Pedagogický taikt. Tato jeho pozornost je pro nás tím cennější, že téměř celostránkové věnování bylo psáno s krajním vypětím sil, jak nám později potvrdila jeha paní. Ohleduplnost a taktní jednání, které celý život vyznával, ho neopustily ani v posledních chvílích života. Mnoho krásných vzpomínek nám zůstane na s. Františka Omelku, ušlechtilého člověka. H. Horáčková a V. Moudrá Chtěl jsem splnit slovo . . . Uzavírám přátelství dost těžce a František Omelka měl tutéž vlastnost. Ta nás nakonec sblížilo a spojilo. Poprvé jsme se sešli za okupace. Byli jsme češtintáři a František Omelka byl člověk pořádkumilovný, systematický. Příčila se mu živelnost a náhoda. Rozhodl se proto pracovat jednak na opakovacím systému mluvice a pravopisu, jednak na dobrém prověřovacím sytému pravopisném. Od počátku si byl vědom toho, že zvládnutí úkolu je nad síly jedince. A tak došlo svolání celého širokého aktivu učitelů českého jazyka, k rozdělení úkolů a k pravidelným pacovním schůzkám. Záčínali jsme myslím s tou prací v době Heydrichova příchodu do Prahy. Nevím, byla-li to náhoda, nebo úmysl, ale v každém případě to bylo výmluvné a symbolické. Bez dlouhých řečí mobilisoval František Omelka české učilele k úkolům zaměřeným k rozvíjení krás mateřštiny. Dnes jsou běžně známé výsledky úsilí soudruha Františka Omelky v tomto směru. Mně tady nejde o tam, abych se o Omelkově opakavacím a prověřovacím systému rozepisoval. Spíše jsem chtěl ukázat, za jakých okolností se zrodily a jak příznačná byla odpověď Františka Omelky a jeho vlivem celé řady dalších učitelů na okupační tempo a s ním spojené znešvařování mateřštiny. V průběhu dalších let jsme se sešli s Františkem Omelkou několikrát při řešení nejrůznějších otázek výchovného charakteru. Myslím, že i v tom jsme si byli blízcí a rozuměli jsme si. František Omelka sledoval dlouho práci třídního učitele a právem ji považoval za klíčovou. K ní se mu přidružily otázky spojené s řešením problematiky pedagogického taktu. A tak jsme se sešli dvakrát na výchoných konferencích celostátního rázu v Praze. A pokaždé jsme byli ubytováni v témže hotelu a v tomtéž pokoji. Chodili jsme spolu po Praze a František se přidal ke mně, když jsem šel k hrobu naší paní Boženy, Jana Nerudy, K. H. Máchy, Karla Čapka a Bedřicha Smetany. Myslím, že ta návštěva u hrobů nám tak drahých nás siblížila ještě více. Beze slov jsme se na Slavíně domluvili, že tito jsou nám ze všeh milých, odpočívajících na tomto místě, nejdražší. A večer jsme spolu seděli v Národním divadle a poslouchali Prodanou nevěstu. Po skončení opery jsme chodili dlouho po nábřeží. Nevím, máte-li někdy v Praze takovou touhu dát se prostoupit vším tím světlem a věkovitým jasem, jímž je oděná. My jsme jí byli v ten večer oba zaplaveni. . . Při řeěení výchovných otázek jsme se sešli několikrát na krajských pedagogických čteních i na úštředních v Uherském Brodě. Františka Omelku charakterizovala čím dále tím více jedna věc: pevné spojení stránky výchovné a vyučovací. Čím více vyzrával a čím důkladněji promýšlel jako ředitel školy a krajský metodik své úkoly, poslání školy a účitele v současné době, tím více usiloval o dialektické spojení obou stránek jednaho a téhož procesu. Ve funkci krajského metodika navštívil naši školu ve Fryštáku ve dnech konání teoreticko praktické konference o komunistické výchově. Pochválil, povzbudil a vytkl chyby. Přátelsky a taktně. František Omelka byl učitel komunista. Proto mu byla blízká kritika i sebekritika. Kritizoval-li, nikdy se neomlouval za to, že kritizuje. Vyslovoval vždycky kritiku tak, že jsi přímo cítil, jak má rád lidi a jak mu jde o to, aby jim pomohl. Naposled jsme se sešli s Františkem Omelkou v Luhačovicích na postgráduálním školení ředitelů škol. Byl přepadlý a vyčerpaný. V jeho úsměvu bylo hodně smutku a vážnosti. Chystal se na rekreaci a chtěl si trochu odpočinout. Měl přes tu zimu v devětapadesátém roce trochu víc práce. Nasazoval noci, přivstával si časně. Krajské nákladatelství ho uhánělo s termínem jeha knihy Blesky nad Beskydami. František dal pracovníkům nakladatelství slovo a chtěl práci stůj co stůj v termínu odevzdat. "Necítil jsem se dobře, ale chtěl jsem splnit slovo. . . No a teď mi nakonec řekli, abych se nezlobil, če likvidují a předávají všechno do Brna." Myslím, že i to je charakteristické pro soudruha Františka Omelku. Splnit za všech okolností slovo, které jednou dal. A věru bylo dost okolností, pro něž mohl třeba v tomto případě couvnout. On to však přece neudělal. Františka Omelku si ponechali v květnu v gottwaldovské nemocnici. Já jsem byl v tutéž dobu v Praze na kurzu ve vysoké stranické škole. Zbyl mi i čas na brouzdání Prahou, zbyl čas i na cestu na Slavín a na položení kytiče na hroby z nejmilejších. Vzpomněl jsem si na Františka Omelku a při cestě z Vyšehradu jsem se zastavil v trafice, koupil lístek. Když jsem ho psal, věřil jsem, že mu přinese radost. Radost přichází k člověku několika cestičkami a jedna z nich je cestička návratu do odvátých, ale doře prožitých a naplněných dní. Dny života Františka Omelky byly prožity plně a byly navršeny až k nejhornějšímu znaménku na okraji. . . Jaroslav Pavlík, ZDŠ Fryšták, okr. Gottwaldov Blesky nad Beskydami Bylo to v posledních říjnových dnech devětapadesátého roku. Nad Soláněm se schyloval v temných mračnech nevlídný podvečer. Tím družněji jsme se sesedli kolem krbu. "Přítele Omelku pustíme k ohni nejiblíž," říkali jeho společníci. "Necítí se zdráv, ať se dobře prohřeje." Tak tu seděl mezi námi, přikláněje se k sálavému teplu, jako by se ho nemohl nabažit. Byl bledý, zdá se mi, že pokašlával, ale jeho tvář zářila. Ne však pouze odlesky růžových plamenů: byl to jakýsi úsměv vnitřní pohody. Úsměv chvilky oddechu, při níž v člověku vyvstává persrpektiva práce, na kterou se těší. František Omelka přinesl mému muži jeden z výtisků prvního vydání své knihy Blesky na Beskydami. Měli se nyní oba podíler na jejím novém vydání. Autor se chystal k přepracování díla a můj manžel je měl ilustrovat. Popíjeli jsme kávu v tichu naší horské samoty a hovořili o nastávající práci. "Budu na knize pracovat tady uprostřed vaší horské krásy," těšil se autor. "Skoro přímo v lese. Přátelé mi zajistili jenu z weekedových chat v Léskovém. Už se nemohu dočkat několika týdnů toho poustevnického života!" Tu však znenadání otřásla chalupou dunivá rána. Rozsypala se v drnčivé rachocení, ozvěnou mnohokrát převalované nad horskými hřebeny, a vzápětí to šlehlo fialovým světlem. Černé mračno se roztrhlo a z jeho nitra se vyvalila bělostná metelice. Bylo to nečekané, neobvyklé, strhující: do husté vánice šlehaly blesky a duněl hrom. Vyskočili jsme od krbu, stáli očarováni u oken a dívali se, jak se bouře žene nad horami. Tmavé mraky v cárech a vířivý sníh. Šero světnice co chvíli ozářil fialový záblesk. "Hle, blesky nad Beskydami!" řekl kdosi, obraceje se k Františku Omelkovi. "Tvé blesky nad Beskydami tě přišly pozdravit!" Stál dlouho u okna, tichý a zamyšlený. Když jsme vyprovázeli naše hosty chodníkem k čenné jedli, bylo sněhu už po kotníky. Vál prudký vítr a nad horami ještě doznívala bouře jako v trhavé křeči: nad Javorníky občas fialově zablesklo a kdesi nad Povážím dunivé zarachotilo. František Omelka se loučil poslední. "Nikdy nezapomenu," říkal, tiskna nám jednou rukou dlaně a druhou si chráně ústa před vichřicí, "ani na krb, ani na blesky nad horami. Nějak se mi v nich mnoho osvětlilo i pro moji práci." Než s ostatními zmizel v houstnoucí tmě, několikrát se obrátil a zamával na rozloučenou. Tehdy, v posledních záblescích pozdní bouře, jsme ho viděli naposled. Marie Podešvová Zaleť sokol, biely vták Ze vzpomínek na Františka Omelku se mně vybavují zvlástě výrazně dvě. Na poslední vlastivědné exkurzi v již. Čechách jsme spolu s Františkem na chvíli osaměli na vlhkém hradním nádvoří v Jindřichově Hradci: před námi hradní stěna v úplném slunci a boční zeď s cimbuřím - sama v tmavém stínu - vrhá na hrad šikmý zubatý stín. František jde zamyšleně přede mnou, aniž ví, že ho nechávám předejít a připravuji si aparát. Zaujal mne totiž tento motiv z Konůpkových leptů nebo Kupkových kreseb: lidský červ konfrontován s drtivou tíhou kamenného masívu. A tak se na obrázku objevila na pozadí monumentální světlé zdi tmavá silueta člověka, nato v exotické póze - kabát přehozný přes obě ramena a ruce pod ním v bok, takže ho při pohledu zezadu kabát trochu okřídluje. Ze žertu jsem pak nad obrázek napsal hamletovské "Být, či nebýt?!" František se tomu srdečně zasmál a dodal to své: "Na toto!" Vím, že jsem tím nijak neovlivnil jeho osud, a přece shoda této osudové otázky s nedalekou budoucností mne vždy citově dojímá. Druhá vzpomínka je z téže cesty. Když jsme se vraceli a na cestě z Brna přes Buchlov se první z nás počali oddělovat na různé spoje, pošeptal mi František za Hradištěm, že v Loukách uděláme malou zastávku na rozloučenou a že by rád, kdybychom mu my dva se s. Kužmou zazpívali píseň "Zaleť sokol, biely vták". Že to byla oblíbená píseň Marušky Kudeříkové, jejíž hrdinství jej uchvacovalo a jejíž příběh právě beletristicky zpracovával. Kdo jste s námi ještě zůstali, víte: zastavili jsme v těch Loukách a já jsem oznámil Františkovo přání s doprovodem, že z naší strany to bude také projev díků za krásné prožitky, jež nám tak bohatě připravil, a vůbec za krásný příklad člavěka, který nás učí ušlechtilému pedagogiokému taktu v celém lidském soužití. A pak jsme zpívali. Vyznělo to možná až sentimentálně - ta píseň to má v sobě - no, neubránili jsme se žádný dojetí. A tu Štěpán Kužma, aby zaplašil přecitlivělou atmosféru, bohatýrsky zahlaholil: "A protaže je to zamilovaná píseň našeho atamana, bude to i zamilovaná píseň naše!" A tak jsme mu ji na své další vlastivědné exkurzi, na první bez něho, v den jeho pohřbu společně zazpívali - na rozloučenou. M. Batík S Frant. Omelkou na studijních literárních zájezdech Moje řádky o s. Frant. Omelkovi, s nímž jem spoluracoval přes deset let, to jsou živé vzpomínky na studijní literární zájezdy, které se v KÚ zrodily z jeho podnětu a jimž věnoval rovněž kus své lásky. Při jejich organizování vycházel z přesvědčení, že budou mít pro učitele velký význam pro vlastní poznání lidu, s nímž se spisavatelé stýkali, žili, a jejichž krásné charaktery a životní příklady znovu ožily v jejich díech. Byl plně přesvěden, že učitelé jazyka českého si na zájezdech ověří také teoretické poznatky v praxi, že budou vítaným doplňkem a pomocníkem učitelovy práce v hodinách literatury a že práce učitelů při vyučování literatuře se zkvalitní. Veden snahou co nejvíce učitelům pomoci v práci připravil první studijní literární zájezd v roce 1957. Zdařil se nad očekávání. A tak další následovaly v Ietech 1958 a1959. Zájezd v roce 1960, který ideově rovněž připravil, již s námi neabsolvoval. Jeli jsme bez něho. Avšak myšlenky nelze zastavit. Ty naše se stále vracely k němu do Otrokovic a ty jeho byly s námi. Cítili jsme to. A pak najednou dozněly. Bylo to právě tehdy, když jsme se vraceli z východního Slovenska. Byl to silný úder. Zachvěli jsme se. ,.Dělník je smrtelný, práce je živá. . ." A Frant. Omelka zůstal i na tomto poli své učitelské činnosti živý, poněvaž ji opravdu miloval. Vždyť připravit studijní literární cestu byla skuteně věc nemalá. A on k ní přistupoval s vážností, opravdovostí jemu vlastní. Byla to nejdříve promyšlená a cílevědomá příprava plánu zájezdu, s nímž byli pracovníci KU podrobně seznámeni a který mohli ještě svými návrhy doplnit. Pak mapka s místy zájezdu a nakonec stručné výklady o určitém úseku cesty, o určitém spisovateli nebo o některé zvláštnosti kraje, který jsme projížděli. Výklady si pečlivě a důkladně připravili na požádání s. Omelky někteří účastníci. Rovněž hospodářská a organizační stránka zájezdu, v níž mu pomáhali též pracovníci KU, byla promyšlena do posledního písmene. Vzpomenu-li na kterýkoliv zájezd, vyvstane mi před očima tento obrázek: Vpředu na služebním místě v autobuse sedí poněkud dopředu nakloněn Frant. Omelka. V rukou mapa, v obličeji mírný úsměv, při plné dychtivosti a touhy říci těm, kteří sedí za ním a jež vede za novým poznáním, něco nového o kraji, upozornit třeba i na to, jak teple a mile svítí sluníčko, jak se kolem silnice na vesnici batolí ta malá drobotina a odpovědět jí též pokynutím ruky na mávání a zvídavé otázky v očích. A již ve vzpomínkách ožívají dále i jeho slova, jimiž nás vítá do nového a dalšího dne našeho zájezdu, seznamuje s plánem a upozorňuje i na některé těžkosti. Ale pak s úsměvem dodává: "Podívejte se, jak je krásný den. Pozdravme jej." A již se autobusem nese oblíbená píseň našeho "atamana", jak jsme mu často na zájezdech, ale i při vážné práci v KÚ říkali. A třetí obrázek: Vycházíme k Památníku národního písemnictví. Uvědamujeme si plně, že literatura a umění je bohatá složka života, zdroj životní krásy a radosti. Pociťujeme, jak z ní dýchá posila k tvořivé práci. Zastavujeme se v zahradě. Před námi Praha. Vidíme ji krásnou, jak dosud nepoznanou. Její obraz se nám všem tiskne v paměť. Beze slov stojí celý Omekův kolektiv, oči hoří, srdce bijí vstříc čemusi novému. Cítíme, že je ta společná radost z podařeného díla, cítíme, že v této chvíli se nějak obzvláště prohlubuje naše kolektivní cítění a roste nadšení pro radostné plnění všech pracovních úkolů. A mohl bych psát dál a dál. O krásných besedách se spisavateli, o milých večerech po celodenním putování a dobré pohodě v kolektivu, který se denně na zájezdu obohacoval o nové a nové poznatky nejen literární, ale poznával blíže sám život a pozoroval silný tep naší krásné vlasti. A. Vlk Ředitelem střední školy v Napajedlích (Vzpomínka učitelky českého jazyka) V srpnu 1950 byl jmenován ředitelem naší školy s. František Omelka, odborný učitel v Otrokovicích. Znala jsem ho ze schůzí a slyšela jsem o jeho práci. Těšila jsem se, že na škole zavládne moderní duch a pozvedne se úroveň vyučování českému jazyku. Svými krásnými povahovými vlastnostmi si nás soudruh Omelka brzy získal. Líbilo se nám, že o nikom ze sboru nechtěl získat informace od bývalýčh ředitelů. Prohlásil, že úsudek o každém z nás si chce udělat sám. I žáci měli nového ředitele velmi rádi. Nemusil zbytečně napomínat. Vzpomínám si, jak jeho zjev zapůsobil vždy na rušitele klidu, kdykoliv se S. Omelka ukázal na chodbě. Děti v něm viděly nejen ředitele školy, ale i oblíbeného spisovalele knih pra mládež. Tehdy již znaly jeho Štafetu i knížku Začala to v III. A. Jako ředitel byl s. Omelka k nám i k žákům laskavý, ale velmi přísný. Byl nároný k sobě i ke svým spolupracovníkům. Dovedl však práci ocenit. U každého hledal klady, neviděl jen nedostatky. Aby se zlepšily výsledky vyučování českému jazyku, zavedl s. Omelka pravopisné soutěže. Každý žák dostal rozmnožený text s větami, na nichž byly postuně procvičovány nejdůležitější pravopisné jevy. Po důkladné měsíční přípravě ve škole i doma bylo diktováno vždy 10 vět z každého listu školním rozhlasem. Všichni žáci pracovali za stejných podmínek. Třídy mezi sebou soutěžily, pravopisná úroveň se zvýšila. S. Omelka ji sledoval i tehdy, když už naším ředitelem nebyl. Měl velikou radost, že jedna z šestých tříd, která byla začátkem roku nejslabší v okrese, se umístila nakonec na nejlepším místě. S. Omelka chtěl dosáhnout toho, aby se žáci naučili pracovat poctivě, aby neopisovali a nenapovídali. Slibné výsledky této výchovné akce byly přerušeny odchodem s. Omelky 18. prosince 1950 na ministerstva školství do Prahy. Když se po onemocnění vrátil zpět do školy, bylo místo ředitele u nás již obsazeno. Litovali jsme toho my učitelé i žáci. Vzpomínám, s jakou radostí se vždy chlubili, když jsme jeli na výchovný koncert do Gottwaldova: "Viděli jsme soudruha ředitele Omelku." I jeha těšívala setkání s našimi dětmi. Vypravoval nám o tom: "Z několika vagonů se na mne usmívali žáci. Poznal jsem, že jsou z Napajedel." Anna Lukašíková, ZDŠ Napajedla Milé návštěvy Přítel naší školy vzorný učitel František Omelka si vytvořil přátelský vztah k osmileté střední škole Františka Táborského v Bystřici pod Hostýnem prostřednictvím jejich členů: učitele Františka Chytila, metodika OSP pro jazyk mateřský, učitelky Jaromíry Junkové, vedoucí předmětové komise jazyka českého, a Josefa Barboříka, ředitele školy. Jeho láskyplný vztah přešel i na osmiletou střední školu družby Čechů a Slováků, která se stala v nové školní budově dědicem školy dřívější. Učitel František Chytil byl věrným jeho spolupracovníkem, pomáhal mu při vydání sborníku "Studijní literární cesta Slovenskem" a i jinak byli trvale lidsky i pracovně spojeni. Učitelka Jaromíra Junková navštěvovala soustavné studium učitelů jazyka českého v Gottwaldově a František Omelka byl třídním toho ročníku. Vyprávěla o tom, jak často vzpomínal na naši školu, vyzvedával její úspěchy a hodnotil její jazykové úsilí. František Omelka se o své "velké žáky" stále zajímal, radil jim a školy, kde působili, rád navštěvoval. Pamatuji se, jak důkladně se mnou hovořil o práci této učitelky, jak se snažil poznati její starosti a jak měl připraveny úkoly pro činnost její předmětové komise. Se mnou, učitelem přírodních věd, se spřátelil pro můj zájem o jazyk mateřský, krajovou literaturu a kulturu. Jeho návštěvy v naší škole byly časté, vždy prospěšné a přinášely škole příklad oněch nových vztahů mezi lidmi, o něž výchova a škola tak usiluje. Hospitoval v hodinách, provedl důkladný průzkum práce školy, hodnotil všechny formy jazykové výchovy, výuky a péče. Upoutal jej zejména náš rozhlasový jazykový koutek, prospěchové zkoušky a jejich jazyková úroveň, besedy o knihách a kolektivní úsilí o využití jazyka při výučbě všem předmětům a kolektivní snaha o rozvoj jazyka jako nástroje myšlení a osvojení poznatků, návyků a dovedností. František Omelka byl přítomen u nás na besedě o knize B. Polevého "Příběh opravdového člověka", kterou vedla učitelka Milena Hašková. Žáci pojednali o životě a díle B. Polevého, besedovali o obsahu knihy, vykreslili charakteristiky postav. Když učitelka vyzvedla ideu knihy a představila žákům typ sovětského člověka, hrdiny Velké vlastenecké války, všiml jsem si, jak s. Omelka zazářil a jak spokojeně se na mne, svého souseda, podíval. Když vyprávěli žáci o mladém Václavu Vantuchovi z Bystřice pod Hostýnem, jak překonal svou vůlí tělesnou vadu, když četli novinový úryvek o Aloisu Scheinerovi, již to Fr. Omelka nevydržel a přihlásil se také do besedy. Jeho slova zanechala úžasný dojem. Vyprávěl, jak navštívil rodinu Scheinerovu v Kralovicích, jak mluvil s beznohým traktoristou, o jehož osudu rozhodla Polevého knížka. Zapůsobil na účastníky besedy tak mocně citově, že beseda se stala životním zážitkem našich žáků. Fr. Omelka poctil naši školu úkolem, abychom kolektivně zpracovali, jak jednotně usilujeme o rozmach mateřského jazyka ve škole, jak jazyk pomáhá všem předmětům a jak výuka všech předmětů pomáhá rozvoji mateřského jazyka. Úkol vzešel z průzkumu práce školy, z dobrých zkušeností, z debat s učiteli a žáky. Zůstala jím načrtnutá osnova a nám závazek ve vhodné době úkol realizovati. Vždy jsem v duchu děkaval s. Omelkovi - naposled při pochodu početných učitelských řad za rakví tohoto národního učitele - za jeho krásný vztah k naší škole a za jeho přátelství k ní. On dovedl vyhmátnout z bohaté naší činnosti to, co potěšilo, ať už to bylo uznání za uspařádání výstavy o životě a díl básníka Františka Táborského, či lidský přístup učitele k dítěti, nebo snahu o novou slohovou výuku. I tytu vzpomínkové řádky jsou skromným díkem příteli naší školy. Joset Barbořík Osobní kouzlo "Přijede s. Omelka." Ta slova stačila, aby se rozjasnily tváře všech členů učitelského sboru osmiletky v Rožnově pod Radh. Nebyla to inspekce očekávaná s nervozitou, ale naopak milá návštěva, pro níž se připravavaly dotazy, protože se bezpečně vědělo, že s. Omelka dobře a rád poradí. Každá jeho návštěva přinesla nám vždy mnoho podnětů a zlepšení v školní činnosti. Obdivuhodná byla jeho pečlivost, s jakou si připravil každou práci na škole. V roce 1958 přijel provézt průzkum mluvnických vědomostí žáků šestých tříd. Pravopisné znalosti žáků měly se prokázat diktátem. S. Omelka rozhodoval: diktovat rozhlasem či individuálně v každé třídě? Ještě večer se zkoušely hlasy jednotlivých češtinářů. S humorem posuzoval hlasové nedostatky vyučujících a po poradě, vedené v duchu družnosti, kterou dovedl vytvořit jedině s. Omelka, bylo rozhodnuto, že přece působivější bude diktování ve třídě. A což teprve mezi žáky! Nikdo si tak rázem nedovdl získat sympatie všech dětí a vytvořit ve třídě klidnou atmosféru, tolik potřebnou k úspěšné práci žákovského kolektivu. Opravou diktátu neskončil průzkum. Opět přišel s. Omelka mezi děti a se svým vzácným pedagagickým taktem chválil a povzbuzoval. Zářící dětské oči byly dostačující odměnou a uznáním práce. Jeho upřímný přátelský vztah k lidem se všude pojevoval. Pozváky na schůze nebyly psány jen strohou úřední češtinou, ale srdečným přátelským tónem, zvoucím na besedu se spolupracovníky. Nebylo jediné, na níž by vlastnoručně nepřipsal několik milých slov. Neopomněl poděkovat za každou práci nebo příspěvek. Schůze kabinetu JČ každý rád navštěvoval, protože s. Omelka dovedl vykouzlit ovzduší krásné pohody, ve kterém se člověk rázem cítil jako doma. Vždy i po několikahodinové poradě měl čas, aby se zajímal také o drobné radosti a starosti svých členů kabinetu. Jeho spolupracovníci nikdy na s. Omelku nezapomenou a velmi upřímně želí jeho předčasného odchodu. Olga Chvapilová, Jarmila Tkadlecová Učitelův rádce "Kdybych mistrně štětcem vládnout znala, oslavila bych Tě jinak. . ." (Z Babičky B. Němcové.) Dnes, soudruhu Fantišku Omelko, vzpomínám na Tebe jako na dobrého rádce účitelů. Vím, že Tvá činnost na poli pedagogické práce byla mnohostranná a nelze ji několika řádky vystihnout. Jen nepatrný úsek z ní chci zachytit - Tvou hospitaci. - Přícházíš na školu. Tvým cílem - jazyk český. Buď vítán, neboť s dobrým úmyslem přicházíš. Těším se na tichou Tvou spolupráci v hospitační hodině. Jsi odborník, jsi celou duší učitelem, znáš dokonale problémy výuky jazyka českého, citlivě chápeš dětskou duši, jako pod lupou vidíš do všech záhybů učitelovy práce. Nelze nic maskovat ze strany mé ani žáků. Proto je hodina zcela přirozená, bez nervozity žáků i učitele. Věřím, že tuto pohodu vyzařovala Tvá osobnost. Díky Ti! - V závěru hodiny dovedls ocenit snažení žáků, nadchnout je pro krásu jazyka českého, vysvětlit jim proč se učíme tak důkladně jazyku českému, vzbudit u nich zájem o literaturu. Dovedls posílit autoritu učitelovu, podtrhnout jeho práci, poukázat na těžkosti jeho zaměstnání a tak prostřednictvím žáků zlepšovat i vztah rodičů ke škole. A Tvůj rozbor hodiny? Byl vědecký, netlumočil jen pouhý zájern. Na hodinu ses díval z hlediska obtížnosti látky. Citlivě hodnotils společenskovýchovnou funki hodiny. Nepoužívals zamlžených formulací, takže bylo jasno, co chválíš, co odsuzuješ. Kritizovals pouze to, co učitel řekl, a nikoliv to, co měl říci, neboť nelze požadovat shodné myšlenky u přednášejícího a u kritika. Všímal sis pozorně vyjadřovacích prostředků u žáků i vyučujícího. Nepronášels kategorické soudy, které bys nedokázal. - Velká byla tvoje skromnost, která sluší jen velkým duchům. Přála bych si, aby ve Tvých šlépějích vyrůstali rádcové učitelů Tvého typu. Heřma Fialová, učitelka z Uh. Hradiště Kdo lásku rozdává, lásku sklízí Leží přede mnou milý dopis od s. Omelky z Gottwaldova s datem 27. dubna 1959. Vzpomínám. . . Bylo to na jaře toho roku. Seděli jsme češtináři z okresu Valašské Meziříčí se s. Omelkou kolem zeleného stolu sborovny v 2. OSŠ ve Val. Mezříčí-Krásně. S. Omelka skončil svůj referát. Debatovali jsme o provedení vzorné hodiny. Los padl na mne. Zvolila jsem si v 8. tř. sloh, referát o Drdově Němé barikádě. Pozvala jsem s. Omelku telegramem, dozvěděla jsem se však, že je vážně nemocen. Konečně nadešel stanovený den. Třída svítila čistotou, dubnové slunce čtyřmi okny proteplilo místnost, ve které sedělo 35 pionýrek. Kolem jsme rozestavěli židle a už vcházeli s. učitelé: mé spolužačky i soudružky začátečnice, pošedivělí soudruzi i průbojné mládí. A najednou vstoupil ten, jehož jsme si netroufali čekat - s. Omelka. Teplý stisk ruky, pousmání dobrých očí. Bylo na něm vidět nemoc - a přece přišel! Ani choroba nedovedla potlačit zájem o práci. Usedl vzadu, skromný, nenápadný. Přiznám se, že se mi sevřelo hrdlo. Zahájila jsem vyučování recitací Nerudových veršů: Krásná, čistá, svatá řeč mateřská. A pak jsem zapomněla na své okolí a sžila jsem se s třídou. Závěrem jsme předvedli zdramatizovanou ukázku povídky Vyšší princip. Jedna dívka měla referát, druhá četla ukázky z knihy, s. uč. Španihel hrál profesora, dívky představovaly žákyně. Když v závěru zaznělo brumendo naše hymna, stáli jsme v pozoru dojati. Hodina skončila, dívky se rozešly, nastalo hodnocení. S. Omelka zasedl ke stolku. Člověk hluboce citově založený, spisovatel, dovedl pochopit nejhlubší záchvěvy nitra každého z nás a najít momenty, kterých si ani my sami neuvědomujeme. Pak se rozpovídal s. Omelka o sobě. Chtěl prožít o prázdninách měsíc na Horní Bečvě a tam v tichu a krás valašských hor psát. Vyprávěl o chystané knize Maruška. Hrdinkou bylo děvčátko za druhé světové války. Chtěl dát mladým čtenářům vzor statečného děvčete a splnit tak dluh spisovatelů našim dětem. Sovětské děti mají tolik kráných knih o dětských hrdinech. Naše děti také bojovaly, také trpěly a umíraly - a naši spisovatelé o nich málo píší. Proto napsal s. Omelka svou Marušku. S. Omelka nám poslal později dva dopisy, jeden děvčatům, druhý mně. Znovu čtu řádky vzácného pracovníka, který dovedl člověka nadchnout myšlenkou, pro kterou sám hořel: zveleabování naší krásné řeči mateřské. Marie Valešová, 2. ZDŠ ve Val. Meziříčí-Krásně Byl dobrý jako chléb Našeho milého, dobrého atamana obce češtinářské, drahého Františka Omelku, jsem poznal dříve, než na mne zápůsobila jeho kouzla osobní. Převzal jsem totiž po něm asi před deseti lety maturitní třídu vyšší koželužské průmyslové školy v Otrokovicích. Byli to žáci již vyspělejší, ve věku kolem 20 let, s kritickým a bystrým postřehem. V jejich názorech i v jejich chování se přesvědčivě zračilo Fantiškovo výchovné působení. Pro ně bylo samozřejmé, že pracovali čestně, neznali podvod a studentskou přetvářku, jevili zájem o umění a literaturu - zkrátka: byl to kolektiv krásných, čestných mladých lidí. Když jsem vyslovil své příjemné překvapení nad jejich ušlechtilým jednáním, řekli mi jednohlasně: "Tak nás vedl soudruh Omelka. Dosud jsme se nesetkali s učitelem, kterého bychom měli tak rádi a který by měl na nás tak dobrý vliv." Ačkoli jsem tehdy Frantiska osobně neznal, byl jsem přesvědčen, že je to člověk opravdu ušlechtilý, nevšední. A když jsem byl později zařazen do šťastného okruhu jeho spolupracovníků, jeho známých a přátel, oblíbil jsem si ho tak, jako málokoho jiného. Byl opravdu dobrý jako chléb. Štěpán Kužma Nezapomeneme Motto: Jsme bohati jenom svým srdcem, tím, co jsme dali. . . Třebaže obec Horní Bečva byla okrajovou vesnicí bývalého Gottwaldovského kraje, těšila se oblibě krajského inspektora Karla Tkáče, který zde prožil své mládí. To bylo příčinou, že získal svého spolupracovníka s.. Františka Omelku, vedoucího kabinetu pro jazyk český KÚ v Gottwaldově, k řešení zvláštního úkolu na zdejší OSŠ. My mladší setkali jsme se poprvé se s. Omelkou 25. září 1956 při projednání patronátní spolupráce, jejímž úkolem bylo pomoci škole, aby dosáhla podstatného zkvalitnění práce a výsledků v jazyce českém, zejména v pravopise. Již při prvním setkání jsme poznali, jak s. František Omelka dovede získávati spolupracovníky svým širokým rozhledem, znalostmi, osobním nadšením a hlavně svým přístupem k člověku. Tato vlastnošt průběhem další spolupráce vynikla stále důrazněji. Na první poradě jsme dojednali, že v práci žáků by měl nastat zásadní obrat. Tohoto obratu nebylo dosaženo. Byl to s. Omelka, který na příští poradě ukázal, kdebyla cyba a jak bude nadále nutno postupovati. V průběhu další spolupráce vynikaly stále zřetelněji jeho skvělé vlastnosti. Nikdy, ani výjimečně, nepoužil suchého nařizovacího tónu, k spolupráci získal důkladným rozborem příčin, návodem k jejich odstranění a plným ocenením poctivé práce. I při svém velikém pracovním vypětí dovedl najíti čas, aby vyřídil písemné dotazy, sehnal materiál nám těžko dosažitelný, přesně podle plánu plnil s krajským inspektorem návštěvy na škole, kterých bylo tolik, že nás na okolních školách litovali pro takové množství krajských inspekcí. Museli jsme často s. učitelům ostatních škol vysvětlovat, že spolupráce je tak radostná, že se všichni na jejich návštěvy těšíme, protože přinášely značné zlepšení práce, a nejen to, také spolecné besedy po práci byly pro nás vády radostnou události, a to nejen pro učitele češtináře, ale i pro všechny ostatní. Při závěrečném hodnocení se ukázalo, že dosažené výsledky patronátu byly pozoruhodné, což máme zachycena dokumentárně. Soudnuh František Omelka si Horní Bečvu zamiloval. Po pracovní době jsme s ním vycházeli na procházky do krásné bečvanské přírody, besedovali s ním a tu se nám soudruh Omelka vyznával ze svého životního optimismu, ze své lásky k práci a lidem. Poslední svou dovolenou strávil na Horní Bečvě, kde psal svou literární práci o hrdinské Marušce Kudeříkavé. Kolik se nám navykládal o tom, jak zajišťoval materiály pro své dílo, předčítal úryvky z něho, jak se těšil na jeho vydání! Tehdy jsme netušili, by se soudruh Omelka nedočkal plodu své obětavé práce. Vždyť měl tolik pracovního elánu, tolik touhy po životě! A když jsme se dověděli, že vážně onemocněl, nechtěli jsme této zprávě věřit. A přece to byla neúprosná pravda. Pořád jsme žili v očekávání, že se dveře sborovny otevřou a objeví se on, František, se svým milým a příjemným přivítáním: "Vítám vás všechny, jak se máte?" Není už mezi námi, ale vzpomínky na něho jsou stále živé, stále cítíme jeho přítomnost. Jak jsme mu vděčni za všechnu péči, kterou nám věnoval! Vynasnažíme se, abychom ve výchově i výuce měli na paměti jeho dobré rady. Odešel nám v pravém slova snyslu vzácný člověk! Kolektiv učitelů ZDŠ v Horní Bečvě. Vždy průkopníkem Psal se rok 1935. Na pokusných školách v Gottwalově - Zlíně, v Otrokovicích a jinde zkoušeli učitelé nové vyučovací metody. Učitelé z jiných škol přicházeli na hospitace, aby se seznámili s výsledky pokusů, aby je mohli zkoušet na školách svých. Tak jsem poznal s. Františka Omelku. Ředitel pokusné školy v Otrokovicích nám doporučil: "Jděte k s. Omelkovi, uvidíte pěknou hodinu". A nebyli jsme zklamáni. S. Omelka měl hodinu slohu. Obratně zavedl rozhovor na výpravu hochů do parku, nález rukavičky, hledání majitelky, vrácení rukavičky. Vzniklo z toho zdařilé slohové cvičení - vypravování: Ztracená rukavička. Vyučování bylo živé, radostné, všichni žáci se ho aktivně účastnili. Námět byl výchovný a učitel ho nenásilně využil poukazem na četné jednání chlapců; se žáky jednal s pedagogickým taktem, který mu byl vlastní. A dnes, kdy uplatňujeme zásady: sepětí školy s životem, aktivita žáků, vedení k samostatnosti, výchovné využití učiva, individuální přístup k žákovi - uvědomuji si živě, jak přirozeně, s jakou samazřejmostí uplatňoval tyto zásady před 25-30 lety v praxi s. František Omelka. Na jeho otcovsky milý poměr k žákům, spojující vlídnost s náročností a rázností, nezapomenou nikdy. A jeho klidné, vyrovnané jednání, jež jsem měl štěstí sledovat po dvanáct let naší spolupráce v Kabinetě jazyka českého, to mi zůstává na celý život nedostižným ideálem. Soudruh František Omelka byl učitel vzorný. Čest jeho památce! Bohumil Řezníček, Kroměříž O B S A H František Omelka, vzácný učitel Mé vzpomínky na tatínka Věra Kramářová Jak jsem ho znal Ota Fric Čím nám byl Libuše Krausová Buďme Omelky Václav Kamelský Byl velkým boháčem František Chytil Ušlechtilá osobnost Františka Omelky Růžena Horáčková, Vlasta Moudrá Chtěl jsem splnit slovo Jaroslav Pavlík Blesky nad Beskydami Marie Podešvová Zaleť sokol, biely vták Miroslav Batík Literární zájezdy Aug. Vlk Ředitelem školy Anna Lukašíková Přítel naší školy Josef Barbořík Osobní kouzlo Olga Chvapilová Jarmila Tkadlecová Rádce učitelů Heřma Fialová Kdo lásku rozdává, lásku sklízí Marie Valešová Byl dobrý jako chléb Štěpán Kužma Nezapomeneme A. Měkotová Vždy průkopníkem Bohumil Řezníček