FRANTIŠEK OMELKA POMOC PŘIJDE S HOR OSUD LETADLA ZTRACENÉHO V ALPÁCH I. Vlast účtuje "Izvěstija! Moskevská Pravda! Times! Evening Standard! Popolo d'Italia! Paris Soir!" Ječivý hlas kamelotův se zařízl do hluku římské ulice. Trubky automobilů houkaly, tramvaje řinčely, nákladní auta těžce supěla, podkovy koní zvonily o tvrdou dlažbu, pouliční prodavači vína, zeleniny a cigaret křičeli nejinak, než jako by pronásledovali prchajícího zloděje - ale čiperný hoch nedbal. Zastavil svůj malý pojízdný vozík, uchopil do náruče svazek novin a jeho pronikavý hlas znovu zvítězil nad ohlušující záplavou zvuků: "Izvěstija! Moskevská Pravda! Times! Evening Standard! Popolo d'Italia! Paris Soir!" Chodci se zastavovali. Jak ubývalo novin z rukou obratného kamelota, tak rostla hromádka drobných mincí na jeho misce. "Máte i Petit Parisien?" otázal se asi třicetiletý muž. Řekl to italsky, ale bystrý prodavač poznal podle přízvuku, že má před sebou Francouze. "Nikoliv, pane," odpověděl francouzsky. "Petit Parisien zatím nevedu. Ujištuji vás však, že v Paris Soiru naleznete všechno, i to, co byste marně hledal v Petit Parisienu." Muž se usmál. Vzal si Paris Soir a dal kamelotovi peníz, jehož hodnota dvakrát převyšovala cenu koupených novin. Hoch sáhl do misky, aby dal nazpět, kupující však mávl rukou a zvolna odcházel. "Děkuji vám, pane!" volal prodavač. "Přeji vám příjemné počtení - uvidíte, že Paris Soir vás nezklame!" A protože se zatím u jeho vozíku zase trochu uvolnilo, spustil ještě bojovněji: "Izvěstija! Moskevská Pravda! Times - - -!" Muž, který si koupil francouzské noviny, zamířil k parku. Usmíval se. Bylo to všechno tak krásné. . . Oslnivě modrá obloha italského nebe. Opojný ruch a kypivý život Věčného města. Auta, tramvaje, kočáry, prodavači. I ten kamelot a Paris Soir. Paris Soir. . . Je pravda, dostaly se mu do rukou často francouzské noviny. Ale to bývaly deníky s datem starým již týden, čtrnáct dní, měsíc i víc. Tento Paris Soir je úplně čerstvý, ještě včera byl v Paříži, V parku bylo ticho. Hluk ulice sem doléhal jakoby z veliké dálky. Na lavičkách sedělo několik starých lidí. Někteři četli knihy nebo noviny, jiní se dívali na stromy a keře a mlčeli. Muž usedl na prázdnou lavičku a dal se do čtení. Jeho oči klouzaly po tučných nadpisech. Úvodník, zprávy politické, kulturní hlídka, sport. . . Jak je to všechno úžasné? Sedíš v parku, čteš si noviny, nasloucháš zpěvu ptáků. A víš, že není síly, která by tě mohla vyrušit. Žádná siréna. Žádný poplach. Žádný boj, útok, ústup. Ba ani žádné cvičení. Jsi volný, svobodný. Jsi pánem svého času. Čtenář se usmíval. Opravdu, teprve ted se stává člověk zase člověkem! "Ze společnosti." Narozeni syna, úmrtí starého, pána povýšení v úřadě, blahopřání k svatbě. . . Několik krátkých let, a kolik pronikavých změn? A zde - "Soudní síň". To budou zase ty všední příhody drobných lidí: ukradená slepice, vyloupený byt, tuláctví a žebrota - ale ne, zde je něco jiného, vážnějšího. Už ten nadpis! Muž se přestal usmívat. Až do této chvíle se spíše kochal pohledem na francouzský text, než aby vnímal jeho obsah. Nyní se však soustředil a četl: "Vlast účtuje! V procesu proti těm, kdož privedli Francii roku 1940 na okraj záhuby, usedl dnes na lavici obžalovaných mechanik Jean Daumal. Statný padesátník modrých očí a prošedivělých vlasů se chová celkem klidně a nenuceně. Někdy si tak počínají lidé nevinní, častěji však prohnaní ničemové, kteří chtějí svým klidem zmást soudce i porotce. Jean Daumal byl před válkou vedoucím dílny v jedné zbrojařské továrně nedaleko Paříže. Byl dobrým odborníkem, můžeme-li tak soudit z jeho několika patentů na zdokonalení a zrychlení výroby pušek. Před vypuknutím války zaslal Jean Daumal ministerstvu letectví svůj norý návrh na výrobu speciálních kulometů pro letadla. Jeho návrh byl prozkoumán, zamítnut a vrácen. (Opět jedna trestuhodná nedbalost Daladierovy vlády. P. r.). Tím byla celá záležitost zdánlivě vyřízena. Když byla zřízena druhá fronta, padlo v Normandii do rukou Spojenců několik neporušených německýcó letadel. Vojenští odborníci je prostudovali a všichni byli udiveni důmyslnou konstrukcí palubních kulometů. Po skončení války byly nalezeny v jedné letecké továrně v Německu plány na výrobu těchto účinných zbraní. Plány byly fotograficky rozmnoženy a nalezl se na nich zřetelný podpis vynálezce - Jean Daumal. Obžaloba viní Jeana Daumala z vlastizrady. Věc je úplně jasná: Uražená ješitnost odmítnutého vynálezce hledala nové cesty. A našla cestu nejhorší. Je přirozené, že Jean Daumal se brání. Činí tak všichni kolaboranti a zrádci. Na otázku, co by mohl o svém vynálezu říci, odpověděl: "Plány jsem spálil." "Kdy?" "Den před příchodem Němců." "Proč jste je spálil?" "Aby se nedostaly do rukou nepřítele." "A proč jste to udělal tak pozdě?" "Nikdo neočekával, že Němci přijdou tak brzy." "Hm, to je pravda. . ." souhlasí soudce. Hned se však táže: "A proč jste je raději neukryl? Mohl jste je na příklad někde zakopat." "Žádný úkryt jsem nepovažoval za dosti bezpečný," vysvětluje pohotově obžalovaný. "Ostatně pro Francii neměly plány stejně už žádnou cenu, když byly ministerstvem zamítnuty." "Asi proto jste je doručil tam, kde mohly mít nějakou cenu." "Pane předsedo, protestuji - - -" "Já vím. . . " mávne rukou předseda soudu. "Lidé vašeho druhu vůbec rádi protestují. Nikoho nezradili, nikomu neukřivdili, o ničem nevědí - ale snad proboha nechcete, abychom věřili báchorce o spálení plánů? Mohl byste se opravdu rozloučit s dílem, na němž jste pracoval tak dlouhou dobu? Vždyť to odporuje všem zásadám vlastního prospěchu, jimiž se lidé zpravidla řídí. Dovedete to vysvětlit?" "Ano." "Jak?" "Nechtěl jsem poškodit Francii, kdyby se plány dostaly do nepravých rukou." "A tím, kdybyste je spálil, tím byste ji nepoškodil?" "Ne. Znal jsem celý postup zpaměti." "Hm. . . Dejme tomu, že bychom připustili pravdivost vašeho tvrzení: Ale můžete opravdu dokázat, že jste svůj návrh spálil?" "Ne." "Tak vidíte. Nemáte žádného svědka." "Ne. Totiž -" Zde se obžalovaný odmlčel, a předseda soudu ho vyzývá: "Pokračujte! Totiž -?" "Měl jsem svědka, ale už nežije." "Ovšem," poznamenává ledové předseda. "Důležití svědkové často nežijí." "Měl jsem svědka," trvá na svém obžalovaný. "Spálil jsem listiny po poradě s ním. Byl to můj spolupracovník, inženýr." "Jak se jmenoval?" "Marcel Payen. Byl to poctivý, ryzí charakter -" "Na vašem dobrozdání o tom člověku soudu nezáleží," přerušuje předseda obžalovaného. "Řekl jste, že jediný svědek vašeho činu již nežije. Můžete alespoň povědět, co se s ním stalo?" "Když jsme utíkali z Paříže, byl zastřelen." "Kým?" "Německými letci." "Kdo vám to řekl?" "Viděl jsem to sám." Předseda se táže zapisovatelů, maji-li všechno poznamenáno, a po ověření zápisu odročuje líčení na zítřek. Protože do případu je zapleteno několik dalších osob, potrvá přelíčení asi osm dní. Rozhodnutí soudu nelze ovšem předbíhat, ale všechno nasvědčuje tomu, že se Jean Daumal opravdu dopustil vlastizrady. V tomto případě nepochybujeme, že soud bude postupovat s veškerou přísností. Na zradu a spolupráci s Němci je jediný trest - smrt. Jen příkladnou tvrdostí zabráníme, aby se už neopakovala katastrofa z roku 1940, kdy pátá kolona vyřadila Francii z války." To byl konec článku. Ale už dávno předtím, hned při prvních řádcích zmizel bezstarostný úsměv s tváře čtoucího muže. A když dočetl, vyskočil, zastrčil zmačkané noviny do kapsy a začal se neklidně procházet parkem. Na čele mu vyvstaly ostré vrásky. S jeho rtů splývala polohlasitě slova: "To není možné! To přece není možné!" Staří lidé na lavičkách s údivem pozorovali jeho vzrušení. Nechápali, co se stalo s tím mladým mužem, který sem přišel před malou chvilkou s úsmévem na tváři. Nemohli to ani chápat. Nevěděli, že před nimi chodí Marcel Payen. II. Svědek "To není možné!" opakoval už po několikáté Marcel Payen. "Jean Daumal, nezištný a poctivý člověk, vlastenec -- a vlastizrádce! Jak je to hanebné, ponižující, urážející!" Vzpomínky na nešťastný rok 1940 v něm bolestně ožily. . . Byl dusný letní podvečer. Payen a Daumal seděli tehdy v kanceláři. Nebylo jim do řeči. Zprávy z bojiště bodaly svou krutostí. Zdálo se, že porážka Francie je neodvratná. "Nechali nás doma jako důležité pro průmysl," pžerušil ticho Daumal, "ale věřte mi, Payene, že bych byl stokrát raději na frontě!" "To věřím, Daumale. Ale musíme doufat, že ještě není konec." "Bůh ví, že není. Ale museli jsme klesnout tak hluboko? Vždyť už od Mnichova se řítíme do propasti. Padáme a strhujeme druhé. Vzpomeňte na Československo! S jakou důvěrou k nám vzhlíželo - a jak jsme je zklamali! Jstewarde možno, aby se poctivý Francouz nerděl až do krve?" Payen pokrčil rameny. Bylo lépe nemyslit, nevzpomínat. Zadrnčel telefon. Daumal zvedl sluchátko. Ozvalo se několik chraptivých slov. "Jakže. . ?" nemohl uvěrit Daumal. "Padesát kilometrů před Paříží? To snad není - haló! haló!" Volal marně. Hlas v telefonu zmlkl. Payen se tázavě zadíval na staršího druha. "Je po všem," řekl Daumal. "Němci se ženou na Paříž. Zdá se, že naše armáda je roztříštěna, že snad už ani neexistuje." "Nejvyšší čas, abychom prchli," zvolal Payen. "Nejdu ani na krok!" vybuchl Daumal. "A vaše plány?" "Spálím je!" "Daumale. . !" "Znám je zpaměti, nemějte obav! Bude-li jich Francie ještě někdy potřebovat, vypracuji je znovu." Plameny chtivě pohlcovaly voskovaný papir výkresů. Daumal nehnul ani brvou, třebaže házel do ohně práci mnoha nekonečných nocí. "Ted ať přijdou! Útěk by nám stejně nic nepomohl." Ale druhého dne zrána, když se rychle blížilo dunění děl, dali se oba muži strhnout prchajícími davy. Což kdyby se stal zázrak a fronta se zastavila? Což kdyby bylo možnp organisovat někde na jihu nové útvary a účinně zasáhnout? Cesta, po níž prchali, byla cestou smrti. Auta a povozy se předjíždély v sobeckém, bezohledném závodění. Matky vezly. v kočárcích peřiny a živobytí, malé děti měly na zádech nebo v náručí. Ti nejmenší plakali. I starci slzeli. Jistě i nad svou bídou, ale hlavně nad bídou Francie. Daumal s Payenem se dlouho drželi spolu. Konečně však byli roztrženi. Payen zůstal několik desítek metrů vzadu a ať se snažil sebevíc, nemohl svého druha dostihnout. Zmatek na silnici se změnil v úplnou paniku, když v dálce zahučelo několik leteckých motorů. "Naši?" "Ne! Bošové!"*) Boši! Boši! Boši! *) Boš (Boche), francouzský hanlivý název pro Němce. Hrůza a děs. Nějaký důstojník vpředu se pokoušel ovládnout zoufalé zástupy. "Uvolněte cestu! Do příkopů, na pole! K zemi!" Několik ukázněných jednotlivců uposlechlo. Ale dav jako celek se řítil kupředu s očima rozšířenýma, s hrdlem staženým, s jediným slovem na suchých rtech: Boši! Říkají o nich, že střílejí i do civilistů. Snad je to lež. Snad sami dělají takovou propagandu, aby podryli morálku nepřátelské země. I válka má přece své zákony. Nejen ty mezinárodní, všemi uznané a pro všechny závazné, ale i ty druhé, nepsané - zákony lidskosti. Ta - ta - ta - ta - ta - ta - ta. . . ! Boši - a zákony lidskosti! Ta - ta - ta - ta - ta - ta - ta. . . ! Nové a nové dávky. Krátké i delší. I plné. Německá letadla se přehnala nad hlavami uprchlíků. Desítky mrtvých a raněných klesaly k zemi. Několik manévrů ve vzduchu a - nový nálet! Ještě hlubší, ještě účinnější. Boši - a zákony lidskosti! Ta - ta - ta - ta - ta - ta - ta. . .! Po každé dávce se zástupy zvedaly a v divé hrůze se řítily dál. Jedni se zavrtávali do příkopu, druzí běželi na pole, cc nejdále od silnice. Tam se přitiskli k půdě, zaryli hlavy do hlíny a sepjatýma rukama si chránili temena. Nebylo jim to nic platné. Už tu byla opět německá letadla a jejich posádky se předstihovaly v potírání všeho, co lidskostí jen zavánělo. Mrtví a ranění leželi, kam oko pohlédlo, na cestě, v příkopech, na polích. Při poslednl vlně se Daumal ohlédl za Payenem a ten mu z dálky kynul rukou, že je s ním všechno v pořádku. V té chvíli zarachotil německý kulomet. Payen se zapotácel. Při pádu narazil hlavou na osu kočáru, podle něhož právě utíkal. Zůstal ležet na místě v bezvědomí. Sotva se letka ztratila v dálce, vyděšený dav se sběhl opět na silnici. Lidé prchali dál. Ještě rychleji, divočeji, sobečtěji, bezútěšněji. Daumal se obrátil proti proudu. Chtěl se podívat, co se stalo s Payenem. Prchající do něha bezohledně a nenávistně vráželi, ale Daumal nedbal. Pojednou zaslechl ostrý výkřik: "Haló - vy tam! Zpátky!" Po okraji silnice ujížděl důstojnik na koni. Jeden z těch, kteří zachraňovali, co se dalo. "Nemohu! Padl tam můj přítel!" "O toho se postará sanita! Zpátky!" "Musím ho vidět!" "A vaší vinou bude ušlapáno dvacet nových obětí! Zpátky!" Daumal vzkypěl. "Nepůjdu!" Důstojník, který byl až do této chvíle rudý rozčilením, náhle zbledl. Bylo to nelidské, nepřirozené, a přece nemohl udělat nic jiného: vytáhl pistoli a vykřikl: "Zpátky -- nebo střelím!" Daumal vytřeštil oči. Jakže? Francouz na Francouze? Rychle však pochopil. Co znamenal jedinec pro důstojníka, který chtěl zachraňovat masy? Ostatně, i kdyby to Daumal nepochopil, nemohl by už pro Payena stejně nic udělat. Řady prchajících se sevřely tak, že nebylo možno postoupit proti jejich lavině ani o krok. Payen zvěděl později, co všechno chtěl pro něho jeho přítel vykonat. Až do soumraku ležel bez hnutí na chodníku vedle silnice, kam ho uložila záchranná četa, která ho v tom zmatku považovala za oběť náletu. Ve skutečnosti nebyl vůbec zasažen střelou. Náhodou se mu noha zapletla do kotouče silného drátu, který vypadl z některého vozu. Při pádu se těžce uhodil do hlavy. Když otevřel oči, chvíli se nemohl vzpamatovat. Zástupy uprchlíků již zmizely a Němci se ještě neobjevili. Krajina se zakrátko změnila v "zemi nikoho". Payen se zvedl. Hlava bolela, ale daleko více trápila žízeň. Rozhlédl se. Po levé straně silnice bylo malé civilní letiště. Zamířil k němu. Vodu objevil brzy, ale po lidech nebylo ani památky. Na letišti leželo několik rozbitých letadel, zničených bombardováním. Ve skladišti uviděl sudy benzinu, které při překotné evakuaci už nemohly být odvezeny. Payen se chvíli rozmýšlel. Co teď? Má se rozběhnout za uprchlíky, nebo se někde skrýt a objevit se až po příchodu nepřítele? Z myšlenek ho vytrhl hukot letounu. Zase jeden! Payen zaťal pěsti. Kéž by tu měl protiletecký kulomet, aby Němcům odplatil jejich barbarství vůči slabším a bezmocným! Než - co to? Letadlo krouží nad letištěm, snáší se k zemi, přistává. Payen skáče do hangaru. Vystoupí-li Němci z letadla a odejdou-li někam, třeba jen na chvíli, Payen ví, co má dělat. Jaké bylo jeho překvapení, když z letadla vyskočili dva - angličtí vojáci! Payen nevěřil svým očím. Opustil úkryt a vyběhl vojákům vstříc. Jeden na něho namířil a zvolal: "Stop! Ruce vzhůru!" "Jsem Francouz," odpověděl Payen anglicky. "Váš přítel." Letci mu přesto nedůvěřovali. Vždyť bylo tolik Francouzů, o nichž se nedalo říci, že jsou přáteli Angličanů. Teprve když jim stručně pověděl svůj příběh, stali se sdílnějšími. Jejich letadlo bylo posláno s určitým výzvědným úkolem z Anglie do Franůe. Když jej splnila, vracelo se zpět. Při přeletu fronty bylo ostřelováno a jedna koule prorazila benzinovou nádrž. Než na to přišli a než se jim podařilo neveliký otvor ucpat, benzin jim z větší části vytekl. Museli nouzově přistát. "Neseženeme-li benzin," řekl pilot, "letadlo je ztraceno." "Buďte bez starosti," uklidnil je Payen. "Benzinu je dost." Společně přikutáleli velký sud pohonné látky k letadlu. Mechanik spustil hadici a zapjal čerpací pumpu. "Jaké je to na frontě?" otázal se Payen. Znal odpověd předem, a přece mu to nedalo. Naděje je to poslední, co člověka opouští. "Katastrofální," řekl pilot. Tři muži si hleděli mlčky do očí. Čerpací pumpa tiše vrčela. Obzor na severní straně rudě planul. Na jihu byla děsivá tma. "Myslíte, že Francie bude poražena?" "Viděli jsme německou záplavu a nepředstavitelnou hrůzu na silnicích. Celá Francie prchá. Kam? Armáda je rozvrácena. Maginotovu linii, pýchu vaší strategie, Němci obešli. Je mi hrozně líto, že vám to musím říci, ale naše city nemohou změnit skutečnost: Francie už je poražena. Za několik dní, snad za několik hodin bude kapitulovat." Payen mlčel. Bylo to nad síly muže, který miluje vlast. "Udělali jsme chybu," pokusil se ho utěšit mechanik, "my Angličané i vy Francouzi. Pykáme za to že jsme podceňovali nepřítele. Nu, potřebovali jsme. . . nějaký otřes. Zkáza Francie je posledním úderem. Vzpamatovali jsme se. Máme důkaz, že jde o všechno. Narovnáme se. Udeříme." Pumpa ztichla. Mechanik pohlédl na měřicí přístroj. "Hotovo?" hlásil. Pilot podával Payenovi ruku. "Děkujeme vám, pane. A co vy - teď?" "Já?" vydechl těžce Payen. "Vy tedy myslíte, že zde je všechno skoncováno?" "To je tak jisté, jako že jsem Angličan." "Pak bych ovšem. . . nejraději. . . letěl - s vámi." Krátká porada britských letců. Je sice pravda, že úkolem výzvědného letounu není sbírat osamocené opuštěné lidi. Ale zvláštní okolnosti mohou míti vliv i na kožené předpisy. A pak - tento Francouz možná zachránil britskému letectví letoun a velmi cenný materiál o situaci na frontě, několik filmů s dokladovými snímky. Téhož večera byl Marcel Payen v Anglii. Následovala válečná odyssea přes severní Afriku do Asie. Konec války ho zastihl jako kapitána v Syrii. Tam demobilisoval, neboť na zpáteční cestě chtěl poznat Italii a Švýcary. Domů nespěchal. Rodiče ztratil v dětství a ženat nebyl. Sourozenců neměl. A na shledání se starým spolupracovníkem Jeanem Daumalem je času dost. Ostatně kdoví, co se s ním stalo. Psal mu hned po skončení války, ještě ze Syrie, ale odpověď nepřišla. Snad zahynul tehdy na útěku. Možná, že byl zatčen Němci a umučen v koncentračním táboře, jako tisíce jiných vlasteneckých Francouzů. A třeba je také někde v zahraniční armádě. Kolik nejpodivnějších osudů vytvořila válka! Payen byl už čtrnáct dní v Římě. Navštěvoval musea a poznával život města, které ho od studií lákalo svou bohatou historií. A dnes . . . Zpráva o Daumalovi zavalila slunný den těžkými mraky. Marcel Payen se pomalu uklidňoval. Zamířil k hotelu, v němž byl ubytován. "Dejte dopravit má zavazadla na letiště," řekl vrátnému. "K službám, pane Payene." "Vyřiďte řediteli hotelu, že prosím o vystavení účtu. "Snad nás už nechcete opustit?" divil se vrátný. "Chtěl jste u nás přece zůstat ještě čtrnáct dní." "Chtěl. Ale neočekávaná zpráva urychlila můj odjezd." Vrátný se už na nic nevyptával. Takové věci se stávají často. Marcel Payen zamířil k letišti. Že bude těžké dostat tak z ničeho nic místo v letadle? Bude, zajisté. A přece je dostane. Musí je dostat. Musí být co nejrychleji u francouzského soudu. Paris Soir naznačuje, že proces potrvá asi osm dní. Datum časopisu je včerejší. Dnešek je druhý den. Zbývá tedy šest dní. Rozsudek smrti bývá někdy vykonán hned po vynesení. Marcel Payen přidal bezděky do kroku. Už kdyby byl na letišti. Už kdyby byl ve Francii! Už kdyby mohl mluvit s Daumalovým obhájcem! Vždyť je jediným svědkem, který by mohl zachránit nevinného! III. Nad Alpami Když přijel Marcel Payen na letiště, bylo 11 hodin. Na leteckém nádraží bylo živo. Cestující přicházeli a odcházeli, vítali se a loučili. Mluvilo se tam italsky, anglicky, francouzsky, španělsky, rusky, polsky a bůhví kolika ještě jazyky. Payen zamířil k pokladně, nad níž visel velký, nápadný nápis: Air de France. "Máte trať Řím-Paříž?" otázal se pokladníka. "Ano, pane." "Kdy startuje příští letadlo?" "Zde je jízdní řád. Každý den o dvanácté hodině. V Paříži jsme v sedmnáct hodin." "Prosím o jednu letenku." "Na který den?" "Na dnešek." "Všechno je obsazeno." "Tedy na zítřek." "Lituji, pane, ale všechna místa jsou obsazena na pět dní dopředu. Dnes je sedmnáctého listopadu, můžete si tedy letenku objednat až na dvaadvacátý listopad." "Nemožné! Musím letět ještě dnes. Jde o velmi důležitou věc." "Je mi líto, pane, ale v té věci se nedá nic dělat." Payen se zachmuřil. Chápal že každý cestující má nárok na přepravu, má-li zaplacenu letenku. Ale nemohli by udělat výjimku? Přemluvit někoho? "Mohl bych mluvit s ředitelem společnosti?" "Zajisté, pane. Ředitelna je hned vedle pokladny." Je to francouzská společnost, ředitel bude mít jistě porozumění. A snad to půjde i tak, že tu nechají některá méně důležitá zavazadla. Ředitel měl návštěvu anglického generála. "Přejete si, pane?" obrátil se k novérnu návštěvníku. Marcel Payen se představil a otázal se, mohl-li by ještě dnes letět do Paříže. Ředitel pohlédl na anglického generála. Oba se usmáli. "Máte štěstí, pane Payene. Zde pan generál -" "Gibson," představil se Angličan. "Pan generál Gibson má objednána tři místa pro dnešní let. V poslední chvíli přišel jednu letenku odříci, protože jeho dcera musí zůstat v Římě. Pojede tedy jen se svou paní. Nového cestujícího - je půl dvanácté - bychom za těch několik minut těžko sehnali. Pan generál by musel zaplatit letenku, které by nebylo použito." "Výborně!" zvolal Payen. "Děkuji vám, pane generále." "Není zač," pousmál se Gibson. "Já bych měl vlastně poděkovat vám, protože jste mi zachránil několik tisíc lir. To víte: má-li člověk dceru -" Ještě štěstí, že si Payen při demobilisování vyžádal potvrzení od svého vojenského útvaru, které ho opravňovalo k volnému průchodu všemi spojeneckými zeměmi. Kdyby si měl obstarávat visum, trvalo by mu to jistě několik dní. Před leteckým nádražím stál obrovský čtyrmotorový letoun typu Amiot. Všichni cestující byli již na svých místech, až na Payena a generála Gibsona s chotí. Když i oni nasedli, pilot se podíval na hodinky. Ještě několik minut. Konečně se objevil úředník z letecké kanceláře. Dal znamení a čtyři motory zaburácely. Jakmile se letadlo vzneslo, cestující pohlédli dolů. Naskytla se jim okouzlující podívaná na celý Řím. Každý ještě vyhledával známá historická místa a loučil se s nimi. Letěli podél pobřeží. Vlevo se třpytila hladina Tyrrhenského moře, vpravo se táhly hřebeny Apennin. Asi po hodinovém letu, když se nasytili krásného pohledu, rozproudil se v letadle živý rozhovor. Kabina pro cestujicí byla tak důkladně isolována, že motory nepůsobily zdaleka tak ohlušující rachot jako u jiných typů letadel. Marcel Payen se rozhlédl po ostatních cestujících. Kromě generála Gibsona, jeho paní a stewardky byli tam tři američtí vojáci a tři civilisté. Vpředu seděl holandský obchodník Bakker. "Zbožňuji letadla," říkal právě svým sousedům, "ale zároveň se jich bojím." "Proč, pane Bakkere?" otázala se s úsměvem stewardka. "Ta rychlost, víte - to je něco pohádkového," odpovídal živě Holanďan. "Jen si to představte: v poledne Řím, večer Paříž, na druhý den Amsterodam, potom Praha, Bělehrad, Káhira - a už zase Kalkuta, Batavie, Tokio, San Francisco, New York. . . . kde zůstal ubohý Julius Verne se svou "Cestou okolo světa za 80 dní! Ale když si tak představím, že bych se mohl s té výšky zřítit, brrr!" "Jenom nestrašte," zarážela proud jeho obav stewardka. "To byste musel myslet na nehodu také při každém nasedání do vlaku." "Také na to myslím!" přisvědčil horlivě. "Proto zůstávám vždycky hned u dveří." "Abyste mohl vyskočit?" zasmáli se vojáci a vesele do sebe šťouchli. "Ano. Seskok je to jediné, s čím počítám." "I v letadle?" "Ovšem. A řeknu vám, že kdybych nedostal místo u dveří, neletím. Už jsem to provedl několikrát." Seděl opravdu u dveří. "A co padák?" doráželi vojáci. "Ten mám připraven," řekl Bakker a zvedl se, aby kabina viděla, že má padák na sobě. Cestující se usmívali, ale přes tváře dvou nebo tří přeletěl prchavý stín. Stewardce to neušlo. "Zbytečně nás lekáte, pane Bakkere," zakročila. "Raději nám povězte něco o svých cestách." "Milerád, slečno," souhlasil ochotně. "Ovšem. . . nebude-li to překážet ostatním." A vypravoval. Byl to jeden z těch světoběžníků, kterým se zdá svět příliš malý a všude jsou rázem jako doma. Viděl a prožil mnoho. Dovedl bystře pozorovat srovnávat, hodnotit, takže celá společnost se zájmem sledovala jeho výklad o poválečných poměrech v různých zemích. Jenom Payen poslouchal na půl ucha. Znovu a znovu vytahoval z kapsy Paris Soir a četl zprávu o Daumalovi. Jaké štěstí, že si ty noviny koupil! Ještě dnes večer vyhledá Daumalova obhájce a vše mu vysvětlí. Blížili se k Švýcarsku. "Budeme stoupat," upozorňovala stewardka. "Zabezpečte se proti chladu." V dálce proti obloze se rýsovala hradba alpských velikánů. "V jaké jsme výši, slečno?" otázal se Bakker. "Dva tisíce pět set metrů," odpovídala pohotově, "Zanedlouho dosáhneme čtyř tisíc pěti set." Payen se těšil, že se podívá na moře velehor v celé jeho velkolepé mohutnosti, ale byl zklamán. Alpy byly pokryty neproniknutelnou clonou mlhy. Vystoupili nad ni. "Škoda," prohodila paní Gibsonová a pohlédla na manžela. Ten jenom pokrčil rameny. Teprve za chvíli řekl: "Nad Alpami se to stává často. Ostatně, mlhy se ještě mohou protrhnout." Neprotrhly se. Právě naopak. Zvedly se do výše a zahalily letadlo. Nebylo vidět nic než bělavou šeď, ať jsi pohlédl doleva či oprava, dopředu či dolů. "Jako v tunelu," řekl voják, který seděl vedle Holanďana. "A ke všemu začíná sněžit!" přitakával mrzutě obchodník. "Abychom tak zažili sněhovou vichřici!" "Meteorologické zprávy byly příznivé," utěšovala je stewardka. "Tato sněhová přeháňka je jen místního rázu a jistě nepotrvá dlouho a budeme z ní venku." Spustila jemnou hudbu, aby zaplašila stísněnost. Je to přece jen zvláštní pocit, být unášen rychlostí 300 kilometrů za hodinu a nevidět nic, jen ztrnulé tváře. . . "Jak jsme teď vysoko?" otázal se znovu Bakker. Stewardka nahlédla přes zasklené dveře do kabiny pilota a radiotelegrafisty. "Čtyři tisíce metrů. A stále ještě stoupáme." "Však je to cítit," řekla paní Gibsonová a přitáhla si úže svůj cestovní plášť. Chvíli letěli mlčky. Jen hudba tiše zaznívala do pravidelného hukotu motorů. "V takové mlze jsem letěl už dvakrát," ozval se zase Holanďan. "A po každé jsem si řekl, že víckrát -" Nedomluvil. Letadlo se prudce zakymácelo. Všichni cestující byli vymrštěni se svých míst jako při srážce vlaku. Kabina se otřásla bolestnými a vyděšenými výkřiky. Holandský obchodník otevřel dveře a vyskočil. Nikdo se o něho nestaral. Nový náraz, ještě prudší otřes, jako by zdola kdosi udeřil obrovským kladivem - a letadlo zůstalo nehnutě stát. IV. Trosečníci Několik vteřin bylo v letadle ticho. Nikdo se ani nehnul. Všichni jako by očekávali ještě jeden, poslední úder. První se vzpamatovala paní Gibsonová. Přejela si rukou obličej a vlasy, podívala se na dlaň, a když viděla, že není od krve, narovnala své údy. Šlo to těžko. Při nárazu se uhodila do rukou i nohou, kufr ji bouchl vší silou do zad, hlavou narazila do stropu nízké kabiny. Pohled na ostatní cestující ji přesvědčil, že její utrpení je zřejmě nejmenší. Vnitřek letadla poskytoval obraz dokonalé zkázy. Lidé, vymrštěni se svých míst, leželi na sedadlech i na podlaze v nejrozmanitějších polohách. A již se ozvaly první steny raněných. Paní Gibsonová vyhlédla oknem kabiny. Kde jsou? Co se s nimi stalo? Bělavá, protivná šeď jí nedala odpověď. Otevřenými dvířky fičel do kabiny pronikavě studený vítr, který metal dovnitř chuchvalce sněhových vloček. Prodrala se ke dveřím a zavřela je. Vtom se už zvedla s podlahy také stewardka. Její věčné usměvavá tvář byla stažena bolestnými vráskami. "Co se vám stalo slečno?" sklonila se k ní paní Gibsonová. "Nevím, paní Gibsonová," řeklo statečné děvče, přemáhajíc bolest v celém těle. "Doufám, že to nebude nic vážného, jenom uhozeni. A jak je ostatním?" Generál Gibson už seděl. Kapesník, zrudlý krví, si držel u nosu. "Co je ti, Roberte?" lekla se paní Gibsonová. "Trochu jsem se uhodil do nosu, spustila se mi krev. O mne se teď nestarej, věnuj sa ostatním." Byl to voják tělem i duší. Nač děsit ženy zprávou, že má přeraženou nosní kost? Bilance havarie byla truchlivá. Bez vážnějších zranění, jen s lehkýmí odřeninami vyvázly pouze čtyři osoby: paní Gibsonová, stewardka, radiotelegrafista a Marcel Payen. Ten ležel sice půl hodiny v bezvědomí, poněvadž narazil čelem na kovové opěradlo, ale jinak vyvázl bez úrazu. Všichni ostatní byli zraněni. Několik tržných ran v obličejích a na hlavě, tři zlomeniny rukou a nobou. Jeden cestující si naříkal na bolest v místech, kde je klíční kost. Nejhůře byl na tom patrně pilot. Z jeho sevřených rtů neunikl sice ani nejmenší sten, ale všichni dobře viděli že má velkou bolest. Utrpěl asi těžké vnitřní zranění, neboť při nárazu byl vymrštěn na polokruhový volant letadla. Paní Gibsonová se stewardkou a oba zdraví muži měli plné ruce práce, než ošetřili všechny raněné. Teprve potom se začali zajímat o své okolí. Marcel Payen otevřel dvířka kabiny. Opět vnikl dovnitř mrazivý závan vichru. "Zima!" zacvakal zuby cestující, který měl zlomenou nohu. Payen rychle zavřel. Ženy přikryly raněného dvěma přikrývkami. "Viděl jste něco?" otázal se generál Payana. "Jen sníh a mlhu." "To je hezké. Jsme na tom jako trosečníci u severní točny." Snad ještě hůř - pomyslil si Payen. "Co se asi stalo s panem Bakkerem?" prohodila stewardka. "Byla jsem přesvědčena, že o dvířkách a padáku mluví jen tak do větru - a zatím!" "Doufejme, že se zachránil," řekla útěšně paní Gibsonová. Ostatní mlčeli. Měli plno svých bolestí a byli vděčni obětavé ženě, že je chce povzbudit. Byli však přesvědčeni, že holandský kupec ve vichřici zahynul. "Nu, a teď -" ozval se po chvíli radiotelegrafista, "zkusíme, co se dá dělat. Prohlédneme okolí letadla, budeme-li se moci orientovat. Pak vyzkoušíme vysílací stanici. Bude-li v pořádku, oznámíme, co se stalo. Půjdete se mnou, pane Payene?" "Ovšem!" "Půjdu také," nabízela se stewardka. "Vy musíte zůstat u raněných, slečno," řekl Payen. "Bude vás tu stále třeba." Oba muži se dobře navlekli a vyšli do skučící vichřice. Venku se zabořili až po pás do sněhu. Zapotáceli se, jak se do nich opřel vítr. Ostrý sníh je bodal do tváří a oslepoval. "Vidíte něco?" zvolal radiotelegrafista na Payena, který obešel letadlo a stál na druhé straně. "Mlhu a sníh! Ani ne na deset kroků!" Sešli se před letadlem. "S tím už nepoletíme," zakýval hlavou Bernier. Vrtule byly roztříštěny, podvozek uražen, nosné plochy polámány. "Pojďme na obchůzku," vyzval ho Payen, "nebo tu zmrzneme." Ušli asi třicet kroků. "Pozorujete něco zvláštního?" vykřikl Payen do vichřice. "Pod sněhem je kluzký led!" "Jsme tedy na ledovci. Pěkné nadělení!" "Ještě štěstí, že padá sníh. Ten aspoň ztlumil náš náraz. Jinak by bylo letadlo na padrť!" "A my s ním!" Po několika dalších krocích se zastavili. Ohlédli se. Letadlo jim zmizelo v bílé záplavě. "Vrátíme se," rozhodl Payen. "V té bouři stejně není nic vidět." "A mohli bychom se někam zřítit. Půda se prudce svažuje."' Vraceli se po svých stopách k letadlu. Pojednou se zastavili a pohlédli na sebe. "Slyšel jste?" otázal se Payen. "Ano! Počkejte -!" Naslouchali. Opět zaslechli slabé volání, krteré k nim doléhalo směrem od letadla. "Pomoc!" "Pospěšme si! Něco se tam stalo!" Prodírali se k letadlu vysokými závějemi, jak jen mohli nejrychleji. Konečně byli u cíle. Payen otevřel dvířka a rychle vklouzli dovnitř. "Co se stalo?" otázali se jako jedněmi ústy. Obě ženy i pacienti na ně překvapeně pohlédli. "Proč?" nechápala paní Gibsonová. "Kdo zde volal o pomoc?" "Nikdo." "Po tu dobu, co jste byli pryč, nikdo ani nezasténal," hlásila stewardka. "Slyšeli jste něco?" "Ano. Někdo volal dvakrát o pomoc." "V letadle nevolal nikdo," řekla paní Gibsonová. "Pak to mohl být jen -" "Pan Bakker!" pochopil Payen. "Slyšeli jsme volání docela zřetelně." Zase vyrazili do sněhové bouře. Chvíli naslouchali. "Pomóóóc!" zaznělo znovu. Tentokrát tišeji, táhleji, teskněji. Šli po hlase. Občas se zastavovali a znovu naslouchali. Volání neustávalo. Pak ho našli. Ležel ve sněhové závěji, do níž byl zapadl až po krk. Ruce měl stočeny za zády. Cloumal jimi, trhal, smýkal - nadarmo. Byl promodralý zimou. Vytřeštěné oči byly výmluvným svědectvím hrůzy, kterou prožil. Rychle ho vyprostili. Viděli, že jeho ruce se zapletly do padákových provázků. Vznikla smyčka, která se utahovala tím pevněji, čím více sebou cloumal. Kdyby byli přišli o dvě hodiny později, našli by jen mrtvolu. Teprve v letadle se vzpamatoval. "- po každé jsem si říkal, že víckrát už přes zamlžené hory nepoletím," navazoval na svou nedokončenou větu. "Ale tentokrát to chci odpřisáhnout!" "Co se vám vlastně stalo, pane Bakkere?" otázala se stewardka. "Myslil jsem, že jsme ve výšce. Seskočím, chci roztáhnout padák - a vtom si uvědomuji, že ležím ve sněhu. Hezky naznak, zavrtán až po prsa, ruce pod zády a zapleteny do provázků. Trhám sebou, klesám stále hlouběji, sníh mi sahá až po bradu - a tak jsem začal volat. Abych řekl pravdu, nedoufal jsem, že by mě někdo zaslechl. Myslel jsem si, že jste buď pokračovali v letu, nebo jste někde všichni roztříštěni." "Nu, měl jste toho dost," řekla paní Gibsonová. "Tak jako my." Payen i radiotelegrafista podali zprávu o výsledku svého pátrání. Nyní prohlédnou stroje, určí zeměpisnou polohu a pokusí se o vysílání. "Všechno zavinil výškoměr," řekl slabě pilot. "Selhal o pět set až tisíc metrů. Ukazoval čtyri tisíce pět set." Radiotelegrafista chvili něco počítal u radiového kompasu. Pak šel za pilotem a řekl: "Podle mých výpočtů jsme na čtyřicátém šestém stupni severní šířky a pátém stupni východní délky. Souhlasí to s vaším odhadem?" Pilot se zamyslil. "Podle doby letu měli bychom být už dále. Ovšem - ta mlha a vítr - je opravdu těžké dělat určité závěry. Vyloučeno to ovšem není." "Mohu to tedy oznámit?" "Nic jiného nám nezbývá. Poznali jsme sice, že svým přistrojům nemůžeme tak bezvýhradné věřit, ale co můžeme dělat?" Zatím co radiotelegrafista črtal na papír zprávu pro své vysílání, generál Gibson rozložil na sedadle podrobnou mapu Švýcarska. Všichni, kdož se mohli pohybovat, nahrnuli se k němu." "Kde tedy vlastně jsme pane generále?" "Jsou-li údaje pana Berniera správné, trčíme na nějakém ledovci mezi horami Combin a Collon v Penninských Alpách." Mezitím už radiotelegrafista navazoval spojení se světem. "MAYDAY*) z letadla F-AKCS? MAYDAY z letadla F-AKCS?" "Buďte, prosím, tiše!" upozornila paní Gibsonová hlouček okolo svého manžela. "Už se vysílá!" Radiotelegrafista Bernier naslouchal. Zakrátko se ozvalo slabě: "F-AKCS, letiště v Bernu! F-AKCS, letiště v Bernu!" "Slyšeli nás?" zvolal nadšeně Bakker. "Máme vyhráno, neboť -" Vztyčený prst paní Gibsonové zarazil další projevy jeho nadšení. *) MAYDAY znamená v rozhlasovém hlášení totéž, co při telegrafování SOS. Za hlubokého ticha Bernier hlásil: "MAYDAY! MAYDAY! MAYDAY! Letadlo F-AKCS, které startovalo ve 12 hodin v Římě k letu do Paříže, havarovalo ve třináct hodin čtyřicet pět minut v mlze nad Alpami. Z celkového počtu dvanácti osob je osm raněných. Letadlo rozbito. Jsme na ledovci pokrytém silnou vrstvou sněhu. Zeměpisná poloha přibližně čtyřicátý šestý stupeň severní šířky, pátý stupeň východní délky. - Přepínám!" Všichni hleděli na červené světlo se zatajeným dechem. "AUSWERING! ROGER MAYDAY!" Bohudíky! Bern potvrzuje, že zaslechl volání o pomoc. "Ještě tohle!" paní Gibsonová podstrčila radiotelegrafistovi lístek s rychle načrtnutým dodatkem: "Zásoby potravin pouze na dva dny!" A již tu byl i Payen s další zprávou. Podával Bernierovi několik vět: Doručte redakci Paris Soiru! Marcel Payen, svědek v procesu s Jeanem Daumalem, se vrací do Paříže. Jeho letadlo havarovalo v Alpách. Zastavte proces! - Marcel Payen. Radiotelegrafista volal do třetice: F-AKCS! Doručte redakci -" Vtom zhaslo červené světlo u vysílacího přístroje. Bernier zmlkl. "Proč nehlásíte?" vydechl Payen. Radiotelegrafista neodpovídal. Chvíli prohlížel přístroj. Pak se těžce zvedl a přiškrceným hlasem oznamoval: "Naše isolace od okolního světa je dokonalá. Všechny baterie jsou vybity!" Payen se musel zachytit opěradla, aby neklesl. V. Na ledovci Paní Gibsonová si počínala jako obratný lékař. Nikdy se nenadála, že svých zkušeností z několika samaritánských kursů použije za tak neobyčejných okolností. I ty znalosti, kterých nabyla jako ošetřovatelka za války, kdy byl její muž na frontě, přišly jí teď velmi vhod. Po celou noc nezamhouřila oka. Stewardka jí ochotně pomáhala. Obě měly plné ruce práce. Tu musely znovu očistit ránu, tam dát nový obvaz, hned zase navařit čaje - Všichni ranění byli stateční. Třebaže byli trápeni nesnesitelnými bolestmi - mnozí by byli potřebovali utišujících injekcí, a všem by se bylo ulevilo, kdyby se mohli pohodlně natáhnout na volné posteli, kdežto zde se tísnili na primitivních lehátkách, sestavených ze sedadel - přece nikdo ani nezasténal. Obě ženy věnovaly pacientům všemožnou péči. S andělskou trpělivostí se prodíraly úzkým prostorem mezi dvěma řadami lehátek. Na všechno odpovídaly s vlídným úsměvem a nedávaly najevo svou vlastní únavu. "Měla byste si zdřímnnut, paní Gibsonová," řekla stewardka k ránu, když se zdálo, že nemocní se již trochu uklidnili. "Vy to potřebujete víc, slečno," usmála se stará paní. "V mém věku už není spánek tak vzácný." A přestože se stewardka bránila, paní Gibsonová ji donutila, aby šla spat. Bylo-li ovšem vůbec možno nazvat spánkem to sedění v nepohodlné poloze, s hlavou plnou děsivých obrazů a neklidných snů. . . Paní Gibsonová nebyla jen lékařkou celé výpravy. Byla i jejím hospodářem. Hned před večerem si pořídila podrobný soupis všech potravin, které byly v letadle. Bylo toho žalostně málo: několik obložených chlebíčků, trochu salámu, paštikové konservy, suchary, asi dva kilogramy čokolády, cukr a čaj. NebyIo se čemu divit, neboť nikdo nechtěl s sebou brát zásoby potravin na tak krátkou dobu letu, když se z každého balíčku platily vysoké poplatky. Statečná žena si lámala hlavu, jak by s tou troškou vystačila co nejdéle. Ale ať se namáhala sebevíc, nemohla dospět k jinému zavěru, než byl ten, který dala vyslat do etheru: zásoby potravin pouze na dva dny. Na dva dny? A potom -? Znovu a znovu promýšlela celý zásobovací plán. A sotva se utěšila nadějnou myšlenkou, že zdravým bude možno něco utrhnout od úst, hned byla zase sražena. Je jistě správné, aby se zdraví uskrovnili. Ale to, co se takto získá, musí být přece přidáno nemocným! To všechno - naděje i pochybnosti, důvěra i zoufalství bojovalo jen uvnitř. Navenek byla paní Gibsonová samá ochota, úslužnost, pohotovost, vlídnost. Přikrývala nemocné, když se třásli zimou, urovnávala jim podušky, utěšovala je laskavými, mateřskými slovy a povzbudivými úsměvy. Celou noc burácel divoký vichr. Opíral se prudce do letounu, který praskal, sténal a celý se zachvíval. Sníh hnaný závratnou rychlostí, narážel na střechu letadla a lepil se na okna kabiny. Payen s radiotelegrafistou a Bakkerem se tísnili v pilotově kabině. Potřebovala-li je paní Gibsonová k nějakému těžšímu výkonu - bylo-li na příklad třeba obrátit nemocného na jinou stranu - ochotně jí pomáhali. Jinak se jí však nesměli do ničeho plést. Seděli mlčky a nehybně zírali do husté tmy. Ani Bakkerovi, který byl jindy tak hovorný, veselý a pln života, nebylo do řeči. Nemyslil na obchody, které mu v Paříži uniknou za jeho nepřítomnosti. Byl otřesen blízkostí smrti, jíž se byl odpoledne podíval tak zblízka v tvář a která - snad - obchází v kruzích hrstku trosečníků. Marcel Payen se nemohl vzpamatovat z těžké rány, kterou utrpěl při vysílání. Kolik chybělo, aby zpráva pro redakci Paris Soiru byla vyslána, zachycena a doručena! A Daumal, jeho věrný druh Daumal, mohl být zachráněn! Mohl být aspoň zbaven mučivých představ a úzkosti, kterým v těchto dnech a nocích jistě propadá. Co se to spiklo proti Payenovi? Možná, že budou zachráněni. Najdou je však včas? Trpké výčitky ho hlodaly. Proč neodeslal z Říma telegrafickou depeši? Že neměl čas? Stačilo přece několik minut, když byl na leteckém nádraží, úředník by to byl ochotně doručil. . . Že nepředvídal havarii? Ovšem. Ale to není omluva. Rozumný člověk musí myslit na všechno, předvídat i to, co se nezdá pravděpodobným. . . "Pane Payene," vytrhl ho z neradostných myšlenek radiotelegrafista. "Začíná svítat. Nepůjdeme se zase projít po okolí?" Vrátili se po několika krocích. Vichřice zuřila ještě krutěji a bouřlivěji než včera. Nastal dlouhý, nekonečně dlouhý den. Hovory se točily kolem jediné myšlenky: bude vysláno nějaké letadlo, aby po nich pátralo? "Za dnešního počasí určitě ne," řekl generál Gibson, aniž zvedl hlavu od mapy, kterou stále se zájmem studoval. "Dokud neustane vichřice a mlha se nezvedne, nemáme naděje, že by nás mohl někdo objevit." "Jak dlouho to může trvat?" otázal se Bakker radiotelegrafisty. "Dva, tři i více dní." "Druhý už budeme mít za sebou," pokusila se o úsměv paní Gibsonová. "Doufejme, že příroda na nás vezme tu nejkratší míru." Krátili si čas, jak kdo dovedl. Někteři četli už po několikáté staré zprávy z novin, jiní hráli v karty, pan Bakker se konečně probral ze své trudnomyslnosti a vypravoval nové a nové zajímavé historky. Generál Gibbson byl stále skloněn nad podrobnou mapou Švýcarska a něco měřil a počítal. Payen s radiotelegrafistou se pokusili ještě několikrát o prohlídku krajiny, ale bouře je vždy zahnala zpět. Druhá noc v letadle byla ještě těžší než první. Paní Gibsonová sice pobledla, oči ztratily lesk a trochu jako by zapadly, ale úsměvy, jimiž léčila více než obvazy, byly stále stejné: plné povzbuzení a víry, že všechno dobře dopadne. K ránu vichrice ustala, jako když utne. Mlhy se zvedly do výše a udiveným zrakům trosečníků se naskytla čarovná, ale bezútěšná podívaná: kam oko dohlédlo, všude ležely ledovce nebo se ježily příkré, holé štíty velehor. Nikde ani stopy po údolí s chatami švýcarských horalů, ani stopy po nějaké vesničce nebo dokonce městě. Trosečníci se utěšovali, že jsou třeba na některém z ledovců, které se už přibližují k údolím, že spatří - byť i v dálce - lidské obydlí. Že stačí dát za noci světelné znamení a budou zachráněni. . . Nic takového. Jen zvlněné, jakoby rozbouřené moře velehorských štítů a ledovců. Některé byly ještě zahaleny mlhou a lehce poletujícím sněhem, jiné se již třpytily v ranním slunci. Byl to pohled, který by turistu okouzlil. Trosečníky naplnil děsem a zoufalstvím. Marcel Payen a radiotelegrafista, vyzbrojení ocelovými tyčemi, vyšli konečně na obchůzku krajiny. "Pane Berniere, mohl bych si prohlédnout vaše měřicí přístroje?" zvolal za odcházejícím radiotelegrafistou generál Gibson. "Prosím, pane generále!" Payen a Bernier stoupali povlovným svahem. Zjistili, že cesta je volná až k místům, kde se začal zvedat příkrý, holý a nedostupný štít. Tam se zastavili. Rozhlédli se kol dokola. Štíty, ledovce, sníh. Sestoupili k letadlu. "Viděli jste něco?" vítali je trosečníci. "Nic," řekl Bernier. "Teď se podíváme dolů. Snad tam. . ." poznamenal Payen. Směrem dolů po svahu jim znemožňovala výhled vysoká závěj. Jakmile ji překročili, vykřikli úžasem. Stáli na pokraji strmé stěny, která spadala kolmo do hloubky nejméně patnácti metrů. Dole přicházela v nový prudký svah, který se stáčel ostře doleva za novou stěnu. Co je za ní? Jistě zase nové srázy, svahy, až tam pěkně v daleku je sestup do údolí. . . Oba mužové na sebe mlčky pohlédli. V zádech mají ostrý štít, před sebou kolmou stěnu. Jedno je jasné: vlastními silami se s ledovce nikdy nedostanou. Trosečníci se tvářili, jako by přijímali zprávu obou mužů s klidem. Nikdo neprozradil, o kolik se zmenšil plamének naděje v jeho srdci. Všechnu zbývající důvěru obrátili k jasně modré obloze. Jen odtamtud může přijít záchrana. Rozhodli se, že zdraví mužové se budou ve dne a večer střídat v konání hlídek. Zahlédnou-li ve dne letadlo, budou vypalovat barevné rakety. Za tmy zapálí nádrž s benzinem, kterou za tím účelem umístili do bezpečné vzdálenosti od letadla. Třetí den uplynul v horečném napětí. Stále nic. Obloha byla čistá a klidná. Vítr už ztichl docela. Bylo to krásné, ale skličující. K večeru hlásil radiotelegrafista Bernier, který měl právě hlídku, že se mu zdá, jako by slyšel rachot motoru. Kdo jenom mohl, vyběhl ven. Opravdu! Neviděli nic, ale docela jasně rozeznávali pravidelný hukot motorů. Bernier vypálil červenou raketu. Pak druhou, třetí, čtvrtou, pátou. . . Hukot slábl, až ztichl docela. Trosečníci, bledí rozrušením, ani nedýchali. Teprve za chvíli prohodil Bakker: "Škoda. Bylo to jistě letadlo, které po nás pátrá." "Nemyslím," odvětil generál Gibson. "Proč, pane generále?" "Protože. . . " generál se odmlčel. Teprve po chvíli pokračoval: "Nechtěl jsem vám to původně říkat. Ale, konečně, je lépe znát skutečnost, i když je nejdrsnější." Všichni na něho napjatě pohlédli. "Zjistil jsem, že se při nárazu poškodily i přístroje na měření zeměpisné polohy. To, co oznámil pan Bernier, se značně liší od skutečnosti. Proto nás zde hledat nebudou." "A kde tedy vlastně jsme?" "Aspoň sto kilometrů na severovýchod od místa, které jsme oznámili bernské stanici." VI. Pátrání Muž, obsluhující rozhlasovou stanici na letišti v Bernu, měl napilno jako vždy. Zprávy ze všech směrů se překotně křižvaly. Pojednou zaznělo volání MAYDAY. Všechny vysílačky zmlkly před důležitou zprávou. "MAYDAY z letadla F-AKCS. . !" "Radiotelegrafista hbitě zaznamenával Bernierovo hlášení. Pak druhá zpráva - o potravinách. A dodatek: "Oznamte redakci -!" Konec. "Pokračujte!" volal radiotelegrafista. "Slyšeli jsme dobře, pokračujte!" Nikdo se neozval. "Letiště v Bernu!" nechtěl se vzdát jen tak. "Vysílejte stále, upozorním všechny stanice!" Volal nadarmo. Věděl již, že ho neslyší, a přece neustal. Teprve když měl jistotu, že spojení je úplně přerušeno, oznámil zprávy všem švýcarským stanicím. Za hodinu věděly o havarii i okolní země: Francie, Italie, Rakousko, Německo. Zpráva se rychle rozšířila na západ i východ, na sever i jih, takže večer 17. listopadu hlásily téměř všechny evropské stanice: "V Alpách se zřítilo letadlo typu Amiot F-AKCS při letu z Říma do Paříže. Z celkového počtu dvanácti osob je osm raněných. Záchranné práce nemohly být dosud zahájeny, protože v Alpách zuří sněhové bouře." Záchranné práce nemohly být zahájeny, zato přípravy k nim byly v plném proudu. Ve Švýcarsku, Italii, Francii i Anglii dali piloti hlavy dohromady a radili se. A nejen piloti. I letecká oddělení spojeneckých generálních štábů sestavovala plány na záchranu trosečníků. V kancelářích to vypadalo jako před zahájenírn ofensivy. Vojenští odborníci byli skloněni nad podrobnými mapami horského masivu Alp, měřili vzdálenosti, zaznamenávali výšky hor a dohadovali se, na kterém ledovci se mohla tragedie odehrát. Všem bylo jasno, že pomoc musí přijít co nejdříve, nemají-Ii oběti havarie zahynout mrazem, hladem a nedostatkem léků. Noviny přinesly zprávu o neštěstí v nápadné úpravě. Znovu se rozvířila otázka, jak je nebezpečné cestování v letadle. Pro některé pisálky, kteří se za celý život k letadlu ani nepřiblížili, protože měli přímo pravěkou hrůzu z modravých výšin, byla alpská havarie vodou na jejich mlýn. Pohotově připomínali všechna velká neštěstí, která se stala v dějinách letectví. Dokazovali, že cestování vlakem je mnohem bezpečnější, a varovali před používáním letadel. Ale proti nim se vyrojila armáda smělých orlů. To byli ti, kteří byli ve vzduchu jako doma, přátelé a oddaní ctitelé vzdušného sportu. Klidně, bez planého pokřiku snesli nekonečné řady číslic, které mluvily samy za sebe. Mluvily střízlivou řečí holých skutečností. Nezaujatí čtenáři docházeli k závěru, že poměr obětí k počtu vykonaných letů není o nic horší než u jiných dopravních prostředků. Buď jak buď, tyto spory vzbudily zájem o oběti v Alpách takovou měrou, že se všech stran se přímo sypaly návrhy, jak by bylo možno je zachránit. Neboť všechny články, ať byli jejich pisatelé pro letectví nebo proti němu, končily týmž závěrem: Na ledovci v Algách hyne dvanáct nešťastníků - zachraňte je! Znělo to ze všech zemí jako něžná prosba i jako přísný rozkaz. Bylo to zároveň důkazem, že lidstvo se nedalo ubít několikaletou vládou tmy. Že člověk zůstal člověkem přes všechny úděsné scény z koncentračních táborů, že člověk nepřestal milovat člověka a neztratil zájem o život svého bližního přes zprávy o hekatombách mrtvých v plynových komorách, na bojištích, v bombardovaných městech, na popravištích. Znělo to jako píseň, jíž chtělo lidstvo vyzpívat všechnu svou žhavou víru, že na světě není jen zloba a nenávist, ale i láska. Rozbřeskl se druhý den a Švýcarsko vysílalo tutéž zprávu: Sněhová bouře zuří v neztenčené míře, Alpy zahaleny mlhou, let nemožný. Tím horlivěji se pokračovalo v přípravách k záchranným pracím. Bude možno na ledovci přistat? A nebude-li, jak je zachráníme? Shodíme jim potraviny, budiž - ale co dál? A již tu byl návrh: Přivezte z Anglie americké vrtulníky! Letadla podivuhodné konstrukce, která mohou přistávat i vzlétat s kteréhokoliv místa, kolmo dolů a kolmo vzhůru, bez jakékoliv rozjezdové plochy! Těmi zachráníme trosečníky, i kdyby byli přímo pod některým z ostrých štítů! Zároveň se přihlásila obrovská legie dobrovolníků z řad švýcarských horolezců, sdružených v "Záchranném svazu švýcarských alpinistů". Tito chlapíci nenadělali moc řečí. Každý si prohlédl svou výzbroj - provaz, horolezecké boty, cepíny, skoby, sekerku, batoh - podíval se na oblohu, zamračil se při pohledu na zamlžené hory a - vrátil se do chaty. Lehl si na pryčnu tak, jak byl - oblečen, obut, připraven v každém okamžiku vyrazit k mrazivým vrcholkům. Desítky takových záchranných čet v turistických chatách Alp čekaly na povel. Konečně se vyjasnilo. Alpy zaduněly hukotem motorů. Letadla nejrozmanitějších typů a značek, letadla švýcarská francouzská, anglická, americká i italská se vznášela nad jižní částí Alp a pátrala po trosečnících. Nebylo jednoho většího ledovce v širokém okruhu okolo hor Collon a Combin, který by nebyl bedlivě prozkoumán; protože letci správně předpokládali, že letadlo bude zaváto sněhem a tudíž málo viditelné, snášeli se do nebezpečné nízkosti, aby jim nic neušlo. Ale všechny skupiny záchranných letounů se vracely na mateřská letiště a jejich piloti hlásili stručnou řečí letců: Nic! A stejně se dařilo i švýcarským horolezcům, kteří konali pravé divy statečnosti. Nedbali toho, že čerstvě napadlý sníh se začínal řítit do propastí v podobě lavin, které je mohly každou chvíli zasypat. Mlčeli při nebezpečných výstupech, nemluvili ani při sestupování. Teprve po návratu do chaty oznamovali svému ústředí: Ještě nic? Cosi dusného vnikalo do kabin, v nichž seděli piloti a pozorovatelé, dralo se to do kanceláří, kde se organisovaly nové a nové lety, věšlo se to na stěny turistických chat. Trosečníci hlásili, že mají potravy na dva dny. Od jejich hlášení uplynul již třetí den. Jak dlouho ještě -? Trochu jasu vneslo do této nálady hlášení s francouzské strany. Horalé ve vysoko položené osadě tvrdili, že osudného dne slyšeli zcela určitě praskot, který mohl vzniknout při havarii letadla. Hlavní vlna pátrání se přesunula na západ. Konečně, proč ne? Radiotelegrafista z Amiotu F-AKCS stejně hlásil, že zeměpisnou polohu udává přibližně. Ale 20. listopad se chýlil ke konci a zprávy všech výprav zněly souhlasně: Stále ještě nic! Téhož večera drnčely telefonní dráty v turistických chatách po celé délce a šířce Alp. "Záchranný svaz švýcarských alpinistů" vydával tento rozkaz: "Všem záchranným četám: Rozšiřte pátrání po celých Alpách! Nastoupí všechny zálohy!" To bylo poslední opatření, jež mohl tento ušlechtilý spolek učinit pro záchranu trosečníků. VII. Payenovo rozhodnutí Večer se snesl na ledovec. Už třetí večer, který trávili trosečníci v zajetí velehor. Byl tichý a teskný. Nikomu v letadle nebylo do řeči. Zpráva generála Gibsona, jejíž pravdivost si radiotelegrafista snadno ověřil, srazila náladu pod bod mrazu. Sta a sta nových nadějných dohadů vzniklo v hlavách promrzlých ubožáků. Což kdyby vyslali letadla propátrat celé Alpy, bez ohledu na obdržené hlášení? Což kdyby se dostali k ledovci nějací horolezci. Vytrvalí alpinisté, kteří vystupují na vrcholky velehor v každé roční době? Že jsou spousty napadlého sněhu? Toho se ti odvážní lidé nebojí! Čím větší nebezpečí, s tím větší odvahou je zdolávají! Což kdyby - Ale dohady se rodily jen proto, aby za chvíli pohasly. Nikdo jim nekopal hrob svévolně a hlasitě. Sotva se však novým nápadem potěšili, zahřáli, hned jej začali mlčky pitvat. Byli k sobě plni ohledů a šetrnosti, zvláště zdraví k nemocným. Nechtěli se zraňovat. Nechtěli jítřit rány a stavět před oči ošklivé zrcadlo skutečnosti. Ať se aspoň ti druzí domnívají, že ten či onen sen by se mohl uskutečnit. A protože si to mysleli všichni, bylo tam jako po pohřbu. Ke všemu je začínal trápit hlad. Paní Gibsonová rozdávala s posledními dávkami potravin povzbudivé úsměvy. Věděla, že to je jediné, čím nemusí šetřit. "Železnou zásobu" si nechávala na zítřek. A potom -? Ranění se drželi statečně. Rány je sice bolely, štípaly, bodaly, svědily, ale nikdo nenaříkal. Když odpolední slunko začalo pálit, vynesli pacienty ven. A zase to byla statečná a neúnavná paní Gibsonová, která dohlížela na přenos každého raněného, úzkostlivě dbala, aby jeho rána pohybem neutrpěla, aby nosiči v úzkých dvířkách o něco nezavadili. Za těch několik dnů se jim stala matkou. Stewardka jí všemožně pomáhala, ale přestože byla vtělená ochota, nemocní se obraceli se všemi svými strastmi na paní Gibsonovou. "Nejsem tu nic platna," durdilo se mladé děvče, když zase chtělo prokázat úsluhu jednomu z pacientů a ten volal paní Gibsonovou. "Nezlobte se, slečno," chlácholil ji, "ale mně se zdá, že místo paní Gibsonové mě ošetřuje moje maminka." "Nu, já vím. . . ale když já bych jí chtěla pomoci! Vždyť ona to -" Chtěla říci "nevydrží", ale zarazila se. Proč připomínat ošetřovaným, že paní Gibsonová je blízka zhroucení? "Jen neříkejte, slečno," uklidňovala ji stará paní. "Pomáháte mi až až. Nevím, co bych si tu bez vás počala." Pozdě večer usnuli. Usnuli? Sotva zamhouřili oči, už viděli letadlo, které se opatrně spouští k ledovci. Pilot jim kyne na pozdrav a chce po nich znamení, kde by mohl nejlépe přistát. Vybíhají na led, ukazují, mávají, objímají se, tleskají, smějí se, pláčí, poskakují jako malé děti - vtom náraz do tvrdého opěradla, prudká bolest v noze či v ruce, otevřené oči, tma, neklidné oddychování spolutrpitelů. . . a tam vpředu, skloněna nad blikajícím plamenem dohasínající svíčky nad rozevřenou knihou, sedí paní Gibsonová a ptá se tichým, laskavým hlasem: "Přejete si něco?" "Ne, děkuji, paní Gibsonová. Je mi dobře." Pak je to záchranná výprava. Přihání se na lyžích jako skupina duchů. Přináší s sebou potraviny, teplé mléko, horký čaj, silné vlněné houně, pohodlná nosítka, sjíždíme s ledovce, obracíme se, abychom ještě naposledy spatřili místa, která se snadno mohla stát naším hrobem, a už se ženeme dolů, do údolí, vstříc lidem, vstříc novému životu. . . Pojednou se ledovec prudce svažuje, nosítka na lyžích se rozjíždějí, naši zachránci se marně namáhají je zadržet, řítíme se stále rychleji a rychleji, prudčeji, divočeji - před námi strašidelná propast s nedohledným dnem, úzkostlivý výkřik, smrtelný pád. Tma a paní Gibsonová. "Bolí vás něco?" "Nic, paní Gibsonová. . ." A potom je to zase jiné. Bakker sedí v kruhu své rodiny. Je po večeři. V kamnech příjemně praská. Venku hvízdá zimní vichřice a on vypravuje. Rodina je jako u vytržení. I známí se přišli podívat. Potřásají mu rukou a nemohou ani uvěřit, že se opravdu vrátil. Zvědavé otázky. Kdy se to stalo? Kolik vás letělo? Kdo vás nalezl? Jak jste se dostali dolů? Co je nyní s ostatními? Bakker se usmívá, má radost z tohoto zájmu a náhle si uvědomuje, že vlastně prožil cosi neobyčejného. Zatváří se důstojně, a co chtěl vypravovat se svým obvyklým humorem, nenuceně to pojednou líčí jako hrdina zotřásající truchlohry. Domluví. Členové rodiny a přátelé ho objímají, vyhazují ho do výše z radosti nad šťastným zachráněním, pak ho rozhoupnou trochu víc, Bakker letí nahoru, náraz do stropu - au!, Uhodil jste se?" hladí ho hedvábný hlas paní Gibsonové. "Počkejte, upravím vám podušku." Payen přistává v Paříži. U východu z letiště stojí strážník. Pozoruje cestující a nenápadně je srovnává s fotografií, kterou má v levé dlani. Jde přímo k Payenovi. "Pan Payen?" táže se. - "Ano." - "Zatýkám vás ve jménu zákona." - "Dovolte. . . to je omyl." - "Omyl je vyloučen." - "Ale - proč?" - "To se dovíte u soudu. Ostatně, ví to celá Francie. . . proč bych vám to neřekl? Daumal byl odsouzen k smrti. Rozsudek byl vykonán včera. Před smrtí učinil doznání: prodal své plány Němcům a vy jste mu při tom pomáhal." - "Dovolte. . !" - "Jaképak dohady! Jdeme!" Kráčí vedle strážníka a kamelotovy výkřiky se mu zařezávají do uší: "Paris Soir! Paris Soir! Opět jeden účet vyrovnán! Zrádce Daumal popraven, na jeho společníka Payena vydán zatykač! Paris Soir! Paris Soir. . . !" Ječí a vřeští ten kluk, jako by ho na nože bral. Payen si ucpává uši, ale hlas je stále ostřejší, hromovější, slova "zrádce" a "Payen" se mění v rozžhavené ocelové dráty, které bodají do ušních bubínků, hukot v hlavě se mění v bouři, Payen se potácí, vysoké domy se houpají, pak jakýsi praskot a strašná, ohlušující rána - Payen vyskočil. Zároveň s ním povstali všichni zdraví. Pacienti, pokud mohli, se zvedali na lehátkách. Rozšířené oči byly upřeny na paní Gibsonovou. "Co to bylo?" "Nevím," odpověděla nejistě. "Lavina!" usoudil Bakker. "Znám hukot lavin," zavrtěla hlavou paní Gibsanová. "Ten by byl delší, slyšeli bychom jej ještě nyní. Tohle byla rána. Jenom rána, nic víc." "Buďte tiše!" zvolal raněný civilista. "Nekrouží nad námi letadlo? Nevystřelili snad, aby nás upozornili, že jim máme dát znamení, kde jsme?" Payen a stewardka vystoupili z letadla a pozorně naslouchali. Ticho. "Co to jen mohlo být?" tázali se znovu zneklidnění trosečníci. "Nebyla-li to lavina - a ta to nebyla -" pronášel zvolna generál Gibson, "pak to mohl být jen -" V té chvíli na něho pohlédla paní Gibsonová. Byl to jen krátký, letmý pohled - ale čím je takový pohled u lidí, kteří spolu žijí téměř čtyřicet let! Co všechno může povědět! Generál Gibson porozuměl. Odmlčel se a rychle si poopravoval obvaz na zraněném nose. "Co by to mohlo být?" doráželi na něho netrpělivě. "Nu. . ." nemohl se hned dostat z rozpaků. "To by mohl být jen přelud. . ." "Vyloučeno! Vždyť nás to všechny probudilo!" "Ovšem. . . já také nemyslím na pouhý přelud úplně bez podnětu. Stačilo na příklad, aby mrazem praskla některá stěna letounu. Slabá rána zde zaduní jako hrom, zvláště když člověk spí." "Paní Gibsonová však byla vzhůru!" "Klímala jsem trochu, přátelé. Myslím, že jsme na tom byli všichni stejně." Dlouho ještě hovořili o podivném úkazu. Teprve k ránu zase usínali. Generál Gibson s paní vyšli na chvíli ven. Poodešli kousek od letadla. "Myslíš, že to byl ledovec?" "Vím to. Byla jsem vzhůru." "Náš ledovec?" "Ano. Celý letoun se zachvěl." "To by ovšem bylo zlé. . ." "Proto jsem tě varovala." "Děkuji. Chci všechno řešit přímo, vojensky, a zapomínám, že zde. . ." "Bude lépe, zamlčíme-Ii to. Stejně se tomu nemůžeme nijak ubránit." "Bohužel." Mráz je roztřásl. Vrátili se. A ještě jeden člověk věděl, že to byl ledovec. Marcel Payen. Jako student byl několikrát o vánočních prázdninách na horolezecké tuře v Savojských Alpách. Znal ten divný praskot, který zaduní jako rána z děla. Mimo to mu neušel varovný pohled paní Gibsonové, po němž se generál hned odmlčel. Ráno, jakmile se trochu teplilo, vyšel na obchůzku. Sám. Bedlivě pozoroval ledovec, ale stále nic nenacházel. Konečně se dostal k západnímu okraji ledovce, kde nestejně zvlněné závěje překážely výhledu. Vystoupil na jeden z nejvyšších vrcholků a zůstal jako přimražen. Před ním se táhla po délce ledovce hluboká průrva. Stál jako očarován. "Co tomu říkáte, pane Payene?" ozvalo se za ním. K vyvýšenině se blížila paní Gibsonová. S místa, kde právé byla, nemohla trhlinu ještě uvidět. "Čemu, paní Gibsonová?" zatvářil se nechápavě a chvatně sestupoval dolů, aby odvrátil její pozornost. "Nu, té průrvě! Jen tam zůstaňte!" Payenův pohled byl plný obdivy. Kolik statečnosti bylo v této ženě generála! "Vy o tom víte?" "Ovšem, hned včera. Uviděla jsem ji odpoledne, když jsem si šla na chvíli vydechnout." "A nikomu jste o tom neřekla!" Byla v tom výčitka i uznání. "Nemá přece smyslu upozorňovat na nebezpečí, proti němuž jsme bezmocni. Ah -!" Vystoupila na vyvýšeninu a spatřila průrvu. "Toho jsem se obávala," řekla s námahou. Její klidná a vyrovnaná tvář jako by se pokryla pavučinou obav. "Průrva se prodloužila o dobrých padesát metrů. Jak vidíte, je rovná jako šňůra. A miří přímo k letadlu." "To znamená -" "To znamená, že stačí několik takových ran, jakou jsme zaslechli v noci - a musíme se vystěhovat na ledovec. Abychom pohnuli se zabořeným letadlem, na to není ani pomyšlení. A pak, i kdybychom pohnuli, kdo nám zaručí, že by se trhlina nestočila právě na to místo, kam bychom letoun přemístili?" Mlčky pozorovali zrádnou jizvu ledovce. "Před nemocnými o tom nemluvím, pane Payene," začala po chvíli paní Gibsonová. "Ale vám to řeknu: naše postavení je opravdu beznadějné. Nejde jen o trhlinu. Je tu i hlad. Včerejší zákusek, který jsem rozdala, to přece už nebylo žádné jídlo. Na dnešek máme po jednom sucharu a malé kostce čokolády, a to jen pro nemocné. My, zdraví, se musíme již obejít bez jídla." "Musíme doufat," chtěl ji povzbudit. Usmála se. Byl to jiný úsměv, než jaký vídali nemocní. "Doufat? Také jsem doufala. Ale od té chvíle co vím, že svět nezná místo naší havarie, ztrácím naději. Nejde o nás. My bychom i bez jídla vydrželi tři snad i čtyři dny. Kdybychom ovšem museli opustit letadlo, v noci bychom stejně pomrzli. Ale jsou zde ranění." "Těm jste věnovala takovou péči, že nemusíte mít obavy." "Péče nestačí. Oni potřebují léky. Bojím se, pane Payene, hlas se jí zlomil, "velice se bojím. . ." "Všechno dobře dopadne," utěšoval ji. "Řeknu vám to tedy otevřeně. . ." rozhodla se náhle. "Stejně už nemohu tu odpovědnost sama unést. Dvě zlomeniny začínají hnisat. Pilot se mi vůbec nelíbí. Je to hrdina, ani nehlesne - ale mne neoklame. A můj muž -" "Co je s panem generálem?" "Byl vždycky takový tvrdý," zašeptala. "Rozumějte, tvrdý k sobě. Ani tentokrát nedovolil, abych se jeho zranění věnovala tak, jak si toho zasluhovalo. Prý to nic není -" "Říká přece, že se rána pěkně hojí." "Hojí, hojí. . . I mně to říká, chudák. A zatím - dostává otravu krve." "Ah -!" "Nedostane-li se těmto nejtěžším pacientům lékařské pomoci do osmačtyřiceti hodin, je s nimi konec." Payen sevřel bezděky pěsti. Jako by se chtěl proti někomu vrhnout a rvát se s ním. Jak je to hanebné, ponižující, nedůstojné zdravého muže! Bezmocně přihlížet, jak stará žena vede heroický boj s nemocemi a blížící se smrtí! Vidět jak lidé hynou, a nemoci hnout pro ně prstem! Vědět, že kdesi v dálce je věrný druh, který úzkostlivě počítá hodiny, jež ho dělí od vynesení rozsudku! Paris Soir jasně naznačil, co Daumala očekává. A není se čemu divit, poněvadž se zrádci a zaprodanci se musí opravdu tvrdě účtovat. Daumal - a zrádce! A stačilo by několik slov, několik Payenových slov. . . Velehory ho sevřely ledovou klecí, z níž není uniknutí. Ano, zápasit, rvát se, bojovat a vítězit! Třeba i padnout, ale jenom ne tak nečinně - Bláhový! Zápasit, bojovat, rvát se! Nuže, rvi se, pošetilý, rvi se, máš-li s kým! Soupeřem je přece ledovec - Třeba i s ledovcem! "Při havarii jsme měli konec konců štěstí," končila své myšlenky paní Gibsonová. "Ale zachránili jsme se jen proto, abychom nyní. . . umírali. Nestane-li se zázrak, je po všem." Třeba i s ledovcem? Náhlá myšlenka, odvážná, smělá. . . "Není, paní Gibsonová!" zvolal odhodlaně. "Uděláme všechno, abychom výpravu zachránili!" Podívala se na něho nechápavě. "A copak jsme ještě neudělali?" "Vy jste udělala vše, promiňte," omlouval se. "Ale my, totiž já, ještě ne." "Co byste mohl udělat, pane Payene," řekla smutně. "Myslím, že už nám nezbývá nic." "Ještě něco," řekl pevně Payen. "Nechápu." "Zbývá nám to poslední." "A to?" "Pokusit se o sestup do údolí." VIII. Sestup Zpráva o Payenově rozhodnutí byla přijata s nedůvěrou. Trosečníci nevěřili, že by se tak krkolomný podnik mohl zdařit. "Především kolmá stěna, o níž jste nám vyprávěl, " řekl cestující se zlomenou nohou. "Sám sice nejsem horolezec, ale mám přítele, který se v takových věcech vyzná. Vím, čeho je třeba k takovému sestupu. A co tu máme my? Vždyť nemáte ani základní věc, bez níž je takový sestup zhola nemožný." "A to?" "Provaz!" Pohlédli na Payena plni napjatého očekávání. "Nemám, " odpověděl klidně, "ale budu jej mít. Napadlo mi to před chvílí. Kdybych si na to byl vzpomněl včera, už bych byl dole. Pamatujete se, pane Berniere, jak těžko jsme zbavovali padákových pout pana Bakkera, když jsme ho našli v závěji?" "Velmi dobře." "Nuže, uděláme provaz z padáků." "Ten vás neudrží!" "Spadnete do propasti!" Z toho, jak ho přemlouvali a varovali, bylo vidět a cítit, jak se za těch několik dní sblížili. "Uděláme jej tak pevný, aby vydržel - vidte, slečno?" obrátil se k stewardce, která vytáhla padák a zkoumavě jej ohmatávala. '"Myslím, že to bude dost pevné," odpověděla. "Dáme si záležet." "I kdyby se vám podařilo zlézt tu stěnu," varoval další raněný, "zabloudil byste v horách. Zvláště kdyby na ně klesla mlha. V zamlžených horách se nevyzná ani zkušený horolezec, který je v nich jako doma. Hory se tak změní, že mají docela jinou tvářnost než obvykle. A stane-li se to vám?" "To by ovšem bylo zIé," připouštěl Payen. "Zdá se však, že se pěkné počasí ještě udrží." Přemlouvali ho, aby zůstal na ledovci. Každou chvíli se může objevit záchranné letadlo nebo skupina horolezců - a k čemu by pak byla jeho námaha, po případě oběť? Payen však setrval na svém rozhodnutí. Když poznali, že ho nic neodradí, nabídli se mu za společníky. Radiotelegrafista, Bakker, stewardka. A nakonec se přihlásil i starý, raněný generál Gibson. "Ne, " odmítl je rázně Payen. "Vy všichni tu musíte zůstat. Slečna k ruce paní Gibsonové, ostatní kvůli zraněným. Nemůžeme tu přece nechat pacienty jen tak." Na to prý stačí jeden muž. Payen byl neústupný. Zatím už stewardka s paní Gibsonovou připravily padáky a daly se do splétání provazu. Práce jim šla hbitě od ruky. Několikrát se jim zdálo, že slyší hukot letadla. Nechali všeho a pátrali po obloze. Nadarmo. "Buď jsme již tak předrážděni," prohodil mrzutě generál, "že slyšíme to, co není - nebo máme smůlu." Měl pravdu v obojím. Byli skutečně již předrážděni rozčilením, ale také měli smůlu. Hukot, který zaslechli, nebyl pouhý přelud. Výzvědná letadla se dostala při svých průzkumných letech několikrát do takové blízkosti trosečníků, že je opravdu slyšeli. Pozdě odpoledne byl provaz dohotoven. Měřil osmnáct metrů . . . Payen se znepokojil. "Půjdu jej vyzkoušet," řekl. Kdo se mohl hýbat, šel s ním. Na okraji propasti jej začal spouštět, složený ve dví. Provaz sahal málo za polovinu stěny. "Co teď?" otázal se Bakker. "Zde by to ani nevadilo," říkal spíše pro sebe Payen, při čemž jeho zrak bloudil po sněhových polích na svahu u strmé stěny. "Vy mi tu jeden konec provazu podržíte, nebo jej připevníme ke skobě, a pak, až budu dole, spustíte jej za mnou. Tím, že ho použiji jen v jedno, nikoliv ve dví, jak se to má dělat, vystačí provaz až ke dnu. Ale jinde -?" Ostatně zdálo se, že dole už není takových srázných, kolmých stěn. To je ovšem jen vzdálený pohled s výšiny, při němž splývá to bílé moře v jednu souvislou stěnu. Co však čeká na odvážlivce, až sestoupí? "Jen jestli nepraskne, bude-li pouze v jedno," řekl radiotelegrafista. Provedli několik zatěžkávacích zkoušek. Provaz držel. Pak odhrabali sníh a dosti daleko od kraje zarazili do ledu ocelovou tyč. Tam zítra ráno uváží provaz. . . Vrátili se k letadlu. Payen shledával všechny potřeby, které s sebou vezme. Batoh mu udělaly obě ženy z tlumoku, v němž měl radiotelegrafista rozmanité nástroje. Kromě toho si připravil kladivo, sekeru, několik ocelových tyčí, zápalky, obvazy. . Konečně byli se vším hotovi. Znovu a znovu se radili, jestli na něco nezapomněli. Nikdo nepomyslil na spánek. Hlad je začínal zle trápit. Zdraví trosečníci nejedli už od včerejšího večera. Za celou tu dobu vypili jenom trochu horkého čaje. Ale právě proto, že všichni na jídlo myslili, nikdo o něm nemluvil. Payen jim musel znovu vypravovat celou příhodu s Daumalem. Na něho myslel mnohem více než na cestu, která ho zítra očekává. "Kolik dní tedy zbývá do ukončeni procesu?" otázala se paní Gibsonová. "Je-li odhad Paris Soiru správný," odpověděl Payen, "rozsudek bude vynesen za tři dny." Mráz jim přeběhl po zádech. Nad nimi byl už také možná vynesen rozsudek. Vyřkly jej nemilosrdné velehory. A jejich smrt bude možná horší než Daumalova. Horší, protože zdlouhavější. Ale to je něco jiného. Letěli, havarovali. Nehoda, neštěstí. Tragedie. Ale tam. . . tam jde o hrůzný omyl. A je to více než omyl. Je to křivda. Násilí, které spáchají lidé na člověku. A nejhorší je na věci to, že se tak neděje ze zlé vůle. . Bylo to všechno podivné. Vyhladovělí trosečníci věděli, co je čeká, nebudou-li nalezeni včas. Jak dlouho tak vydrží? Snad právě do té chvíle, kdy bude vykonán rozsudek nad Daumalem. Budou umírat jeden po druhém, týráni hladem, bolestmi ve zraněných údech, mrazem - ale především hladem, jehož přízrak se už nad nimi vznáší. Dovedou si představit, co takové umírání znamená. Kolikrát už četli o bílé smrti při popisu polárních výprav! A přece - věc podivná a dojemně lidská - toho večera nemysleli na to, co očekává je. Nemysleli ani na to, že zdar Payenova podniku znamená vysvobození, záchranu a život pro ně. Všechny jejich myšlenky se upíraly k nešťastnému Daumalovi. Dojde Payen včas? A dojde vůbec? Znovu si uvědomili, jak bídně je na svou cestu připraven. S výzbrojí, které by se každý horolezec upřímně zasmál. S vyhladovělým žaludkem. Jakže to chodí horolezci na tury? Ráno vydatná snídaně, do batohu kus slaniny a chleba, k tomu balíček čokolády. A to všechno po spánku, který posílí tělo k mimořádným výkonům. Payen je zesláblý. Vždyť také to byly noci na ledovci! "Půjdeme spat, přátelé," řekla paní Gibsonová. "Ať si pan Payen trochu odpočine." To "dobrou noc", které sborově zaznělo po jejích slovech, bylo teplejší a měkčí než jindy. Jediné, co jim v té noci mohla krutá příroda poskytnout, byl klid. I ten jim byl odepřen. Dvakrát byli probuzeni temnými ranami. Ráno byli na nohou hned za šera. Zvědavě vyhlédli ven. Jaké zklamání jim velehory zase připravily? Ah - tedy přece dovedou i polaskat, pohladit! Slunce se vyhouplo nad obvor a zaplavilo svým zlatem bílé vrcholky. Jaká by to byla podívaná za jiných okolností! Payen se rychle připravil. Nechtěl ztratit ani minutu. Den, který snad rozhodne o všem, začíná. Jak skončí? Rozloučil se s nemocnými. Nikdo nenadělal moc řečí. Bledé tváře se pokoušely o úsměvy, ale už to dobře nešlo. Jen oči hovořily. K místu sestupu šli s ním všichni zdraví a generál Gibson. Přidržoval si rukou obvaz na nose a statečně se brodil sněhem s ostatními. Paní Gibsonová ho marně přemlouvala, aby zůstal v letadle. Poslední stisk ruky. Měli pripravena povzbudivá slova pro muže, který se pouští na moře v kocábce? Nemohli je vyslovit. Byla to příliš velká chvíle v jejich trosečnickém životě. Zkusili tyč. Ani se nehnula. Přivázali k ní provaz, který teď sahal až ke dnu. Marcel Payen si jej dal pod levou nohu, volnou část přehodil přes rameno na záda a tam jej stiskl pravou rukou. Levicí držel napjatou část, která sahala od tyče k jeho noze. Pak začal sjíždět. Pravou ruku posunoval o kousek dolů, tím se provaz uvolnil a tělo svou váhou sjelo trochu níž. Pak uvolnil levou ruku - a tak to šlo stále. Znal tento způsob sestupu z mladých let. Věděl, že kdyby chtěl sjet po provaze ve volném visu, popálil by si ruce. Za několik minut byl dole. "Jaký je tam sníh?" tázali se, opatrně se naklánéjíce přes okraj. "Půjde to!" Shodili mu provaz. Poslední pouto mezi Payenem a ostatními trosečníky bylo rozbito. "Šťastnou cestu!" volali za ním. "A na shledanou!" "Na shledanou!" znělo slabě z hlubiny. Sledovali jeho chůzi krok za krokem. Viděli, že se brodil místy až po pás, ale šlo to. Mírný svah mu chůzi usnadňoval. Již urazil asi tři sta metrů. V té chvíli zvolal generál Gibson: "Pane Payene!" Payen se zastavil. "Chci vám jen říci, že v kapse u batohu máte suchar!" "Pane generále -" "Zbyl mi od včerejška, nikdo není ošizen, nemějte obavy! Šťastnou cestu!" Jak šetrně řečeno: Zbyl. . . ! Na návrat nebylo ani pomyšlení. Bylo v tom cosi vznešeného. Payen už mlčel. Zamával holí a pokračoval v chůzi. Asi za hodinu došel k místu, kde se svah stáčel doleva. Obrátil se. Jeho přátelé stáli ještě u okraje propasti a mávali na rozloučenou. I Payen zamával. Pak ještě několik kroků - a byl sám. Před ním se táhl nekonečný svah. Kdesi v závratné dálce hluboko pod místem, na němž právě stál, táhla se údolí. Tam někde jistě leží vesnička nebo město. Při nejmenším turistická chata. Obezřetně sestupoval. Tyč mu konala znamenité služby. Když se dostal na místa, kde byla vrstva sněhu velmi tenká, musel být ještě opatrnější. Nohy mu často ujely, zavrávoral, několikrát upadl - a jednou se řítil po svahu dobrých dvě stě metrů jako na klouzačce. Několik takových míst a byl bych dole co nevidět, pomyslil si s uspokojením, když zjistil, že je celý a nic neztratil. Pak narazil na neočekávanou překážku. V ledovci byla hluboká a dosti široká průrva. Táhla se doprava i doleva, kam oko dohlédlo. Dlouho se nerozmýšlel. Vytáhl z batohu ocelovou skobu, zarazil ji do ledu, zavěsil za ni provaz a spouštěl se dolů. Šlo to mnohem snadněji než sestup od letadla, protože stěny průrvy byly šikmé. Horší byla cesta nahoru. Musel vyhledávat výstupky, na nichž by se mohl zachytit. Výstupky byly hladké a několikrát jenom tak tak, že se nezřítil znovu dolů. Konečně si oddechl. Nebezpečné místo bylo za ním. Kráčel již asi tři hodiny. Slunce začínalo příjemně pálit. Přestože byl již velmi unaven, neměl odvahy na chvíli se zastavit a odpočinout si. Až tam dole. Šel již dosti bezstarostně. Zdálo se, že svah zde tvoří souvislé sněhové pole. Téméř bezmyšlenkovitě bodal tyčí do sněhu přred sebou. Náhle se zastavil. Tyč prorazila vrstvu sněhu a pak zajížděla dolů zcela volně, jako by vnikala do prázdného prostoru! Rychle couvl. Co to má znamenat? Rozhlédl se. Sněhové pole bylo napříč zvlněno. Payenovu cestu protínala malá prohlubenina, na první pohled sotva viditelná. Poodešel několik kroků doprava a opatrně se blížil k prohlubenině. Tyč stále narážela na pevné dno. A pak zase zajela. do prázdného prostoru pod povrchem! Zkusil to ještě několikrát na jiných místech. Výsledek byl stále týž. Teď mu bylo všechno jasné. Narazil na trhlinu, jejíž povrch byl zavát sněhem, takže vznikl tak zvaný můstek. Jedno z největších nebezpečí, které číhá na horolezce! Kdo si nevšimne mírného prohloubení a šlápne na můstek celou váhou svého těla, propadne se dolů, do neznámé hlubiny. . . Payen již přecházel takové můstky. Ale to bylo vždycky jen ve větší společnosti, kterou vedl zkušený horský vůdce. Dnes je tu sám. . . Šel velký kus cesty podél trhliny. Třeba objeví její konec. Marně. Nezbylo, než přejít trhlinu po nejistém můstku. Zabodával tyč znovu a znovu. Zkoušel, v kterých místech je můstek nejtlustší. Konečné se mu zdálo, že našel nejpevnější místo. Nejprve se zajistil. Odhrabal sníh a do pevného dna zatloukl skobu, k níž připevnil provaz. Jeho volný konec si přivázal k tělu. Kdyby se propadl, mohl by se vyšplhat po provaze. Pak si lehl na břicho, roztáhl ruce a nohy a pomalu, pomaloučku se plížil kupředu. Věděl, že tak je váha jeho těla rozložena na širokou plochu. Kdyby šel obvyklým způsobem, tíha by se soustředila do dvou chodidel a bylo by daleko větší nebezpečí, že se propadne. Se zatajeným dechem, decimetr za decimetrem zdolával největší překážku. Překonal třetinu, polovinu, tři čtvrtiny - už jenom kousek - - - Výkřik, mávnutí rukou, temný pád a pak jenom dunění padajícího sněhu. . . Marcel Payen ležel na dně trhliny, jejíž strop byl právě probořil. V pravé noze u kotníku cítil hroznou bolest, v hlavě byl divoký vír. Trvalo to chvíli, než se vzpamatoval. Vpravo i vlevo od něho ležela hustá tma, která jen místy přecházela v pološero. Velikým otvorem nad ním vnikalo do trhliny denní světlo. Zběžný pohled ho přesvědčil, že nebude tak lehké dostat se nahoru. Trhlina měla tvar džbánu. Nahoře a dole byla nejužší, uprostřed nejširší, takže horní stěny byly úplně převislé. Jaké štěstí že se zajistil provazem! Vyhrabal se z hromady tvrdého sněhu který se na několika místech zbarvil jeho krví. Payen se ulekl. Je raněn? Hmátl si na obličej - dlaň byla celá červená. Chválabohu! Jsou to jen odřeniny! Napjal provaz a pohlédl na stěny. Zde to jinak nepůjde, než vyšplhat se po provaze přímo nahoru, bez opěry nohou! Několikrát prudce zatáhl, aby se přesvědčil, je-li provaz dobře upevněn. Pak vyskočil a chtěl udělat první šplh. Vzápétí se však zhroutil a zasténal. Prudká bolest v kotníku ho srazila k zemi. Je to zlomenina? Či jenom vymknutí? Ale ať je to cokoliv, musí ven! Je tu citelný mráz, ruce mu začínájí tuhnout - Znovu se pověsil na provaz a zaklesl do něho nohy. A opět se mu zkřivila tvář bolestí a spadl. Dobře, zkusí to i bez pomoci nohou. Co se tak v tělocviku našplhal! Uchopil provaz jen rukama. Nohy nechal bezvládně viset. Ráz, dva - a dost. Zůstal viset a nemohl dál. Vynaložil všechnu sílu a dostal se ještě o dvacet centimetrů výš. Pak sjel dolů. Tělo, zesláblé nepohodou posledních dnů, hladem a čerstvým zraněním, vypovědělo službu. Marcel Payen zbledl. Takhle má skončit jeho záchranná cesta? Chvilku si odpočinul. Snědl suchar od generála a nadýchal si na zkřehlé ruce. Vrhl se na provaz, zaťal zuby a letěl nahoru. S nadlidskou námahou se vyšplhal téměř do poloviny. Tam ho opustily síly. Ať dělal co dělal, výše to nešlo. Pokusil se zaklesnout nohy a udržet se nahoře. Chvilku si oddychne a pak - Bolest ostrá jako břitva projela znovu kotníkem. Bezvládné tělo se řítilo dolů. . . Chvíli otupěle zíral do tmy. Konec? A co Daumal? A co trosečníci? Ne, nevzdá se! Znovu a znovu se vrhal na provaz. Marně. Cítil, jak ho opouštějí síly. Jak se začíná třást chladem - "Pomoc! - Pomoc! - Pomoc! - Pomoc! - Pomoc! - Pomoc!" Tak mu to říkali zkušení horolezci. Zabloudíš-li v horách, nebo ležíš-li někde raněn a nemůžeš se hnout s místa, dávej jakékoliv znamení šestkrát za minutu, ve stejných časových intervalech. Šestkrát za minutu. Usmál se. Jaké to šílenství - domnívat se, že by ho zde mohl někdo slyšet! V krajině kde na celé hodiny cesty kol dokola je led a sníh, sníh a led, led a sníh. A ticho. Šílenství? Snad. Ne, docela jistě. Ale co zbývá jiného - vždyť už cítí, jak mrzne - "Pomoc! - Pomoc! - Pomoc! - Pomoc! - Pomoc! - Pomoc!" Šestkrát za minutu. V pravidelných intervalech. Ještě jednou se chtěl pokusit o šplhání, aIe to už jen s námahou povstal a ihned se svalil. Otočil hlavu k otvoru. Obloha byla čistá, bez jediného mráčku. Slunce, palčivé horské slunce rozdává úsměvy lidem. Lidem? Kde jsou lidé? Tam, na ledovci. A pak. . . tam ještě kdesi. . . v Pařiži. . . ve vězení - Jaká krutost! A potom už jenom tiše, tichounce sténal: "Pomoc! - Pomoc! - Pomoc! - Pomoc. . . Pomoc. . . Pomoc. . . Šestkrát za minutu, dej pozor, brachu, ať se nezmýlíš! Šestkrát - Obloho! Slunce! Daumale! V otvoru trhliny se objevila zarostlá tvář nějakého muže. Nahlížel dovnitř a zahromoval: "Tak proč se neozvete, člověče! Volám na vás, a vy -" Ale to už bylo nad Payenovy síly. Zavřel oči a pozbyl vědomí. IX. Rozsudek Bílá světnice interlakenské nemocnice tonula v záplavě slunečních paprsků. Někteří pacienti četli noviny, jiní se spolu polohlasitě bavili. Lékař stál u postele, nad níž visela tabulka s nápisem: MARCEL PAYEN. 33let. "Ještě se neprobral?" otázal se ošetřovatelky. "Ne, pane doktore." "Až se probudí, ať tu má naprostý klid." "Ano, pane doktore." K večeru konečně otevřel oči. Ležel v nemocnici již třetí den. Vyvrtnutý kotník, otřes mozku, celková ochablost. Zranění ve tváři. Ošetřovatelka mu podala čaj. Pil hltavě, mlčky. Pak zamhouřil oči a spal zase celou noc. Ráno se probudil jako první z pacientů na světnici. Kde to je? Co se s ním stalo? Vzpomínal. V hlavě bylo jakési mrtvé ticho. Ticho a prázdno. Posadil se na posteli. Pohlédl na svou tabulku. Marcel Payen? Protřel si oči. Tak copak je to? Žije? Otočil se. "Pane Payene!" ozvalo se vedle něho. Ovázaný nos, stříbrný vlas, usměvavá tvář. "Pane generále!" "Tiše! Ne tak hlasitě!" napomínal ho generál Gibson. "Ošetřovatelka by se zlobila." A už tu byli ostatní trosečnici, pokud mohli chodit. Obklopili Payena, tiskli mu ruce. "Jak jste se sem. . . a vůbec, jak jsem se dostal do nemocnice já?" Generál Gibson mu vše stručně pověděl. Četa "Záchranného svazu švýcarských alpinistů" v síle asi dvaceti mužů měla za úkol pátrat po trosečnících v Bernských Alpách v okolí Interlakenu. Cestou zaslechla volání o pomoc. Šla po hlase, uviděla otvor a našla tam Payena. Potlučeného, zakrváceného, polozmrzlého. Vytáhli ho na povrch a rozdělili se. Čtyři muži dopravili Payena do Interlakenu, zbývající šli po jeho čerstvých stopách. S výpravou šel i lékař. Ošetřil na místě raněné a hned byla nastoupena zpáteční cesta. Museli pochodovat i v noci, protože zranění některých vyžadovalo okamžitého zákroku. "Kdybychom sem přišli o den později, někteří z nás by to již nepřežili," končil své vypravování generál Gibson. "Já aspoň zcela jistě ne. To už bylo nějakých injekcí!" Za jeho řeči se Marcel Payen úplně vzpamatoval. Náhle prudce zvolal: "Přátelé. . . kolikátého je dnes?" "Čtyřiadvacátého listopadu." Payen se zvrátil na podušku a mlčky zíral ke stropu. "Pane Payene, co je vám?" ptali se účastně. "Daumal. . . !" vydechl těžce. "Uklidněte se," řekl generál Gibson. "Zde mám včerejší Paris Soir. Je tu článek o procesu s panem Daumalem. Přečtu vám jej." "Ne, ne, děkuji. . . já sám!" Payen hmátl po novinách a četl: "Zvláštní zpráva Paris Soiru! SENSAČNÍ OBRAT V PROCESU S DAUMALEM! Svědek Marcel Payen je na živu. Proces odložen až do příchodu hlavního svědka!" Sotva dočetl tuto zprávu, Payen zamhouřil oči. Nechtěl, aby prozradily jeho pohnutí. Teprve po chvíli se otázal: "A jak se to dověděli, pane generále?" "Zařídili jsme to hned po příchodu do nemocnice." "Děkuji vám, přátelé. A vám, pane generále, musím poděkovat zvlášť. . . za ten suchar." "Hm. . . vy mně za suchar, já vám za život. Myslím, že proděláváte, Payene!" Vyvrtnutý kotník byl už v pořádku. Únava mizela. "Za několik dní vás pustíme," řekl lékař Payenovi při návštěvě. "A s vámi ostatními je to už také dobré." "A pilot?" tázali se. "S tím je to vážnější," odpovídal lékař. "Ale už je také mimo nebezpečí." Pak byla doba návštěv. Paní Gibsonová, stewardka, Bakker, radiotelegrafista Bernier. Kytice a úsměvy. "Zbožňuji letadla a - nebojím se jich!" začínal rozšafně holandský obchodník. "Jak to, pane Bakkere?" smál se Payen. "Uvažuji docela logicky," vpadl mu do řeči Bakker. "Po takové havarii bychom mohli očekávat, že z nás nezůstane kůstečka na kůstečce. A my jsme zůstali celí. Z toho plyne jediný závěr: že to nejhorší už máme za sebou." "A co - smrt?" "Říkají, že smrt sama o sobě není tak zlá. Nejhorší je prý umírání - a to jsme již prodělali. Brrr! Když si tak vzpomenu, jak jsem sebou házel v té závěji!" Za několik dní se rozjeli. Vyměnili si navzájem adresy a slibili si, že si budou dopisovat. Těch několik dnů na ledovci jim nikdy nevymizí z paměti -- Když se Marcel Payen dostavil k soudu jako svědek, byla soudní síň zaplněna do posledního místa. Při jeho výpovědi nikdo ani nedýchal. Všichni věděli, co podnikl pro záchranu přítele. "To je ovšem výpověď tak závažná," řekl předseda soudu, "že proces s obžalovaným můžeme ihned ukončit. - Ale dovolte mi ještě jednu otázku. Jestliže jste originál spálili, pak je jasné, že někdo pořídil fotografické kopie. Kdo?" "Na tuto otázku mohu odpovědět já," přihlásil se Daumalův obhájce. "Totiž nový svědek, o jehož připuštění prosím." Soud jeho žádosti vyhověl. Obhájce pokynul soudnímu sluhovi. Ten otevřel dveře a do soudní síně vešel německý důstojník. Zajatec. "Víte, proč jste volán?" "Ano, pane předsedo," zaznělo čistou francouzštinou. Důstojník byl členem špionážního oddělení u německého generálního štábu. Když byly Daumalovy plány u ministerstva, podařilo se mu podplatiti vlivného úředníka, který mu umožnil jejich ofotografování. . . Osvobozující rozsudek byl vynesen téhož dopoledne. Za hodinu poté běželi ulicemi kameloti a vykřikovali: "Paris Soir! Proces s Jeanem Daumalem skončen! Soudní síň jásá po vynesení rozsudku! Svědek Marcel Payen pozdravován obecenstvem! Paris Soir! Paris Soir!" Časopis přinášel snímek Jeana Daumala a Marcela Payena, jak opouštěli soudní síň. Ač bylo tolik věcí, o nichž si měli povídat, oba přátelé mlčeli. FRANTIŠEK OMELKA: POMOC PŘIJDE S HOR Obrázky nakreslil Jiří Wowk. Obálka Zdeňka Buriana. Ediční číslo 568/1948