FRANTIŠEK OMELKA

NEBEZPEČÍ LÁKÁ


POVÍDKY O STATEČNÝCH CHLAPCÍCH 
V PRAZE 1943

ČESKA GRAFICKA UNIE A. S.
 
POVODEŇ


	"Kluci, kam jdete?"
	"Na Čerťák. Pojď s námi, Jožko!"
	"A co tam?"
	"Přijde horová*)."
	"Tož to jdu," poskočil si Jožka a přidal se k chlapcům.
	V noci byla prudká, několik hodin trvajicí bouře. Morava se jistě zase rozvodní a její vody zanesou všude zkázu a zhoubu.
	Chlapci se nejraději scházeli v "Čertově koutě", jemuž říkali krátce "Čerťák". Byl to strmý, vysoký břeh, odkud byl překrásný rozhled po kraji. Dovedli po něm běhat celé hodiny. Když je to unavilo, lehli si do trávy a mlčky zírali na divoké víry, které se tvořily v hloubce pod nimi.
	Morava se totiž otáčela u Čerťáku v pravém úhlu, při čemž narážela na jílovitý základ výbojně stojícího břehu, jehož střední a horní část byla složena z pískovce. V těchto nebezpečných vírech utonulo již několik nezkušených plavců. Proto lid pojmenoval ta místa Čertovým koutem, aby již sám název byl odstrašující výstrahou, hlavně pro děti.
	Nebezpečí láká. Chlapci se příjemně vzrušovali při myšlence, že mají odvahu pobíhat po místech, kterým se vyhýbají i dospělí. A Čerťák je nepřestal lákat, ba naopak ještě více je přitahoval i tehdy, když zjistili, že v okolních houštinách žijí užovky. Od té doby měl Čerťák dva názvy. Byl to Fanek, který mu dal k všeobecnému nadšení chlapců název "Hadí rokle".
	Toho rána to nebyli jen chlapci, kteří se tísnili na Čerťáku. Bylo tam i mnoho dospělých lidí, ba i několik babiček se tam s námahou dobelhalo, neboť vesnice byla rozrušena zprávou, že se přivalí voda z rozvodněné Bečvy.
	K desáté hodině se objevily za záhybem řeky první pěny jako předzvěst blížících se vod. Zanedlouho se stávalo víření spodních proudů prudším a prudším, voda vůčihledě stoupala a kousek trávníku za kouskem mizel pod špinavou žlutí.
	Po řece plulo mnoho různých předmětů, o něž nelítosmá voda oloupila chudé baráčníky: chuchvalce sena a otepi slámy, klády, trámy a vyvrácené ovocné stromy, i mrtvola utopeného zvířete se občas ukázala -
	"Toto je ale boží dopuštění -!" skleslým hlasem pronesla stařenka Bláhová.
	"Je," plačtivě přizvukovala tetička Machová. "Kdesi to muselo vypadat jako v soudný den."
	"Podívejte se -!" přerušil je starý Jurečka a vzrušením byl celý bez sebe. "Co to tam plave?"
	Všichni se zvědavě zadívali na podivný předmět, který se právě v dálce objevil.
	"Proboha, snad to není celý barák!" zalkal stařecký hlas.
	Předmět se rychle blížil. Nebylo pochyby: dravá voda podemlela kdesi základy dřevěné stodoly a odnášela ji s sebou.
	Hlouček diváků se nahrnul k okraji Čerťáku. Chtěli se podívat zblízka, co je v plující stodole, jejíž střecha byla z polovice odkryta.
	Vtom kdosi pronikavě zaječel: "Pozor! Prýýýč!" Výkřik se rozběhl až k okraji strmého břehu, tam se zastavil, zakolísal, zapotácel a střemhlav se řítil dolů a ztratil se kdesi nad špinavými vodami.
	A s ním se řítil dolů i veliký kus podemletého břehu, právě ten, na němž se tísnilo nejvíce Iidí. Varovný výkřik je zachránil. V poslední chvíli se jim podařilo uskočit na pevnou půdu.
	Jen Jožka Polehňů se opozdil a nedoběhl. S hrůzou si uvědomil, že za několik vteřin se octne v kalných vlnách, které se stanou jeho hrobem. Zoufale se pokoušel zachytit se na kolmé stěně drobícího se břehu, ale marně. Ozval se temný náraz, voda vysoko vyšplouchla, divoce zavířila -
	Jožka, tak jako všichni chlapci z Písečnic, vyrostlí u Moravy, byl ve vodě jako doma. Těžce se vysoukal nad hladinu. Musel na to vynaložit všechno své plavecké umění, neboť silné víry pod hladinou jím zmítaly jako stéblem slámy. 
	Když zpozoroval, že ho proud unáší do středu řeky, rychle se rozhlédl, mohl-li by se zachytit některého z plovoucích předmětů.
	Uviděl stodolu, která zavinila jeho nešťastný pád. Zamířil k ní a zanedlouho se mu podařilo vyšplhat se na zbytek střechy. Teprve tam zjistil, že je to ubohá chatrč, která drží pohromadě jen tak tak. Co se s ním stane, až se stodola rozsype?
	Lidé na břehu zůstali jako ochromeni. Nikdo se nehnul s místa, neboť všichni sledovali s bezdechým napětím hrdinný zápas malého chlapce.
	"Lidičky, jděte mu na pomoc! Snad ho tam tak nenecháte!" zvolala konečně stařenka Valentová, která se vzpamatovala první.
	Těchto několik slov stačilo. Muži se rozběhli jako hejno vyplašených koroptví. Každý utíkal jinam a zdálo se, že nikdo neví, co vlastně podniknout. Kdosi jel na kole do blízké továrny.
	V tom zmatku si nikdo nevšiml, jak Fanek s Lojzou na sebe pohlédli a mlčky se rozběhli k místu, kde bývala přivázána loď starého rybáře Berana. Rychle ji stáhli na vodu, uchopili vesla a mocnými rozmachy poháněli vetchou kocábku k větší a větší rychlosti.
	Teprve když připluli pod Čerťák, diváci je spatřili.
	"Chlapci, jen rychle, ať ho dohoníte!"
	"A budte opatrní!"
	"Dejte pozor, nabírá se vám tam voda!"
	Lojza byl vpředu loďky. Po posledním výkřiku se ohlédl. Celé dno bylo již zatopeno - a stále ještě vnikala do lodky nová voda několika otvory. Fanek toho nedbal, poněvadž byl zcela zaujat veslováním.
	"Fanku vylévej to!"
	"Hned!"
	Fanek položil veslo na dno loďky a začal vylévat vodu. Nádobu mu nahradil jeho zelený klobouk. Zdálo se, že vody neubývá. Ale také jí nepřibývalo. Lojza zatím vesloval s dvojnásobným úsilím.
	A již se blížili k Jožkovi.
	"Kluci, rychle! Nebo už se to pode mnou začiná rozpadávat!" pobízel je.
	Fanek přestal vylévat vodu a obratně zakormidloval. Lojza podal veslo Jožkovi. Ten je stiskl, přitáhl lodku k sobě, odrazil se a skočil do ní. Odrazem se stodola poněkud ponořila a začala se rozsypávat. Dvě stěny se převalily na bok a tak rozvířily hladinu, že loďka s chlapci se začala nebezpečně houpat.
	"Teď oba vylévejte!" nařídil Lojza, neboť novým zatížením značně zesílily proudy vnikající vody. "Já budu veslovat."
	Zamířil k břehu, ale proud byl mocnější než veslo v rukou třináctiletého chlapce. Loďka balancovala a byla unášena dál a dál -
	"Strhne-li nás to až ke splavu, je zle," řekl Fanek a jeho tvář se starostlivě zachmuřila.      
	Lojza s Jožkou mlčeli, ale zato tím usilovněji pracovali. Oba věděli, kolik pravdy je ve Fankových slovech. U továrny byl veliký splav. Voda se tam řítila se značné výše - -Pojednou Lojza radostně zvolal: "Kluci, už je to dobré!"
	"Co?" zvedli hlavy a rozhlédli se.
	"Tam -!"
	Ale víc už jim nemusel povídat. Sami spatřili, jak několik mužů před továrnou naskákalo do veliké bagrovací lodi, jak uchopili dlouhé tyče a odrážejí od břehu. Jiní zůstali na zemi a odvíjeli mohutné lano, jimž byla loď zajištěna.
	Chlapci si oddychli. Za chvíli byli zachráněni.
	"Nic ti není?" zeptal se jeden z mužů promočeného Jožky.
	"Kdepak!" zasmál se. "Šaty se osuší a bude. A děkuji vám. . . i vám, kluci!" A nedbaje toho, že se chvěje zimou, dodal: "Ale byla to jízdečka, co?"

	*) Horová = kalná voda, která se přižcne s hor po velkých deštích.
 
Cowboyové*)

	Chlapci seděli na mezi pastviska a nedočkavě vyhlíželi k dědině. Čekali na Martina. Včera se vrátil z prázdninového pobytu u strýčka a slíbil, že jim bude vypravovat, co všechno v městě zkusil.
	Konečně se objevil i se Stračenou na cestě u továrny, Chlapci mu běželi vstříc.
	"Však už jsme mysleli, že nepřiženeš," vítali ho.
	"Ale - naši byli dopoledne v poli a vrátili se trochu pozdě. No, však do večera si toho ještě povíme!" sliboval.
	Zahnal Stračenu do stáda a vrátil se mezi chlapce. Protože znali městský život jen z občasných návštěv trhů, bylo jim všechno nové. Martin nestačil odpovídat na dotazy, které se na něho jen sypaly.
	Ale to nejlepší si nechal na konec:
	"Také jsem tam chodil do kina. Naposledy se hrálo o cowboyích. Oh, kdybyste tak viděli jejich krále -!" Martin se významně odmlčel a nadšeně zakoulel očima.
	"Tak nedělej drahoty a vypravuj o tom!" naléhal netrpělivě Vincek.
	A Martin vypravoval. Líčil dobrodružství z divokého Západu tak zajímavě, že chlapci ani nedutali. Vypravoval o obrovských stádech dobytka, o prérijních požárech, o tisícerých nebezpečenstvích, která tam na člověka číhají, o drzých lupičích - a ovšem hlavně o cowboyích.
	"A říkal jsi, že mají také jakéhosi krále?"
	"No jej! To je cowboy, který umí jezdit ze všech nejlépe. Ten vám jede po prérii jako ďábel. Sedí si v sedle jako za stolem. Když ho ženou bandité, pustí uzdu, obrátí se v sedle, v obou rukou má revolvery - a jenom se za ním práší!"
	Chlapci byli okouzleni. Bandité, revolvery - to bylo něco na ně!
	"A jak se jmenuje?"
	"Tom Mix," řekl hrdě Martin. A jako by se opájel podivuhodnou stručností cizího jména, které mu ve vzpomínce oživovalo úsečný zvuk revolverových ran, opakoval rázně: "Tom Mix!"
	"Kluci, zahrejme si na cowboye!" navrhl Vašek.
	"Ale jak?"
	"To je snadné," řekl Martin, jemuž se návrh rázem zalíbil.
"Já budu cowboyem a budu hlídat stádo. Vy budete Indiáni a půjdete krást dobytek. No, a já vás zaženu."
	"To by šlo. Ale na čem bys jel? To bys byl pěkný cowboy, kdybys chodil pěšky!" smál se Vincek.
	Kdo ti řekl, že půjdu pěšky? Pojedu na naší Stračeně!" ,
	Chlapci se dali do smíchu. Kdo to kdy slyšel, aby cowboy jezdil na krávě!
	Ale Martin se nedal odstrašit. Odskočil do jeteliniště, natrhal trochu jeteliny a blížil se ke krávě.
	"Na, Stračenko!" volal zdaleka. "Na, na, na - !" 
	Hodil jetelinu před ni a pomalu popocházel dozadu. Stračena jako by tušila nějakou čertovinu, nedůvěřivě se podívala na svého pasáčka. Když si jí však Martin zdánlivě nevšímal, pustila se do jeteliny.
	Na tento okamžik Martin čekal. Vyhoupl se na její hřbet, pevně ji stiskl koleny a zvolal na chlapce:
	"A ted uvidíte, jak vás proženu!"
	Udivená Stračena nechápala, co se to s ní děje. Jakmile ucítila lehké břímě, zvědavě se ohlédla. Pak vážně zakývala hlavou, jako by říkala: "No, kousek tě svezu, Martinku. A nic se neboj, že tě shodím. Vždyť já už mám rozum."
	A důstojně, opatrně vykročila.
	Po pěti krocích se zastavila.
	Chlapci se váleli v trávě. Samou radostí dělali kotrmelce.
	"Martine! Pozor, abys v té divoké jízdě nespadl!" škádlili ho.
	"Ať si nezlomíš vaz!"
	"Ale co - to on napodobuje samého krále! Vždyť si tam sedí jako za stolem!"
	"A jede opravdu tak, že by si mohl za tím stolem i prostřít!"
	"My tě vyfotografujeme!"
	"A pošleme obrázek i králi Migovi!"
	"Aby viděl, že má nebezpečného soupeře!"
	Martin, zrudlý hanbou a rozčilením, nadával, tiskl starou krávu koleny, plácal ji po plecích, domlouval jí - ale nadarmo. Dobrácká Stračena stála na místě, jako by ji tam přibil.
	Pohroma byla úplná.
	"To je pělmý cowboy!" vysmíval se Václav. "Vždyť ta kráva lezla jako slimák!"
	"Jen se moc nesměj, Vašku!" obořil se na něho Martin, když slezl se Stračeny. "A toho slimáka už nevzpomínej, nebo-!"
	"Však je to pravda! Nejsi žádný cowboy. Já bych to s naší Lyskou jinak dovedl!"
	"Ty? Jen to zkus!"
	"Vždyť se bojíš i vašeho Broka, natož abys vylezl na Lysku!" přidával se k Martinovi Jenda.
	"Tož to se podíváte!" odsekl Václav. A než se chlapci nadáli, seděl na hřbetě bujné jalovice, uchopil ji za malé růžky a již ujížděl.
	"Páni, ale jede!" prohodil uznale Vincek. Ostatní mlčeli, jen s úžasem pozorovali divoký rej na louce. Lyska se tam proháněla jako vítr. Oběhla louku velikým půlkruhem - a potom se rozběhla přímo k chlapcům.
	Václav vítězoslavně kričel:
	"Ruce vzhůru! Jsem král cowboyů, Tom Mix!" Chlapci se rozprchli. Pokřikovali na Václava, aby se pustil oběma rukama, jako opravdový Tom Mix. . .
	Ale Václav neslyšel. Ani se již tak neradoval. Sotva zajel za chlapce, tiskl jalovici koleny, aby se obrátila a běžela zpět, ale nadarmo. Pádila po cestě k domovu, s ohonem vysoko zvednutým, s očima strachem rozšířenýma. Marně ji Václav krotil, marně volal z plna hrdla:
	"Prrr, prrr, stůj, Lysko, prrr, pm -!"
	Když dojel do vesnice, vzbudil tam veliký rozruch. Lidé vybíhali z domů. Někteří se smáli, jiní nadávali. Ale za chvilku se přestali smát i nadávat; pochopili, že - kráva se splašila.

	I Václav tušil cosi zlého. Všemi silami se snažil udržeti se na hřbetě. A nebylo to tak lehké, poněvadž Lyska sebou smýkala, snažíc se svrhnout nezvyklé břemeno. Václav by byl už dávno rád seskočil, ale bál se, aby ho nezasáhla svými kopyty.
	Vtom kdosi vykřikl: "Chyťte ji, je splašená!"
	Několik mužů se rozbéhlo za malým jezdcem. Když je Lyska uviděla, začala zmateně pobíhat uprostřed návsi. Děti zapištěly, ženy zalomily rukama. Jak to skončí?
	Do tohoto zmatku zavřeštěla trubka automobilu. Lyska sebou trhla, otočila se, prudce se zastavila - vtom zahlídla známá vrata. Zamířila k nim. Lidé ztmuli v napjatém očekávání.
	Václavova maminka neztratila duchapřítomnost. Rychle otevřela vrata i dveře od chléva. Jinak by jalůvka jistě slepě vrazila do vrat. Václav se sklonil, téměř si lehl, když projížděl pod kůlnou. Ale Lyska se hnala dál, přímo do chléva! Dveře byly nízké. . . Nebylo času na dlouhé rozmýšlení.
	Václav se vymrštil a velikým obloukem dopadl na hnojiště. Hbitě se zvedl a dal se na útěk do humna. Byl tak rozčilen, že ani neslyšel, jak ho maminka volá. Jen pryč, pryč!
	A večer, když ještě štkal po živé "rozmluvě" s tatínkem zeptala se ho matka:
	"Ale, chlapče, jenom mi řekni, jak ti mohlo napadnout sedat na jalůvku?"
	"Když jsem chtěl - klukům - ukázat -," soukal ze sebe přerývaně novopečený král cowboyů, "že umím jezdit tak jako ten cowboyský král - Tom Mix. . . "

*) Cowboy (čti kauboj) = hlídač stáda, pasák krav.

	HOROLEZCI

	(Přimá řeč v této povidce je napsána slováckým nářečim.)

	"Ignácu, máš to ale škodu, žes nebýl dnes ve škole!"
	"Proč? Šak pečené holuby tam istě nerozdávali."
	"To né - ale bylo tam neco lepšího," s tajuplným výrazem v tváři dráždil Fanek.
	"No, enom ně nenabíraj a řekni to hned. Ostatně, možeš si to nechat," stavěl se lhostejným Ignác, ale bylo vidět, jak hoří zvědavostí.
	"V zeměpisu sme sa učili o Švýcarsku. To ti bylo neco! Žádný ani nemukál, dyž nám učitel vykládali o tom jejich národním hrdinovi - Tondo, jak sa menovál?"
	"Vilém Tell. - A o tech syroch dybys slyšél!"
	"O jakých syroch?"
	"No, oni tam dělajú takové syry, co sa dajú držat aj sto roků."
	"A tož to ně zas nebalamuťte. Dyž naši mamička udělajú starého syra, za měsíc enom teče. A za dva měsíce by to byli samí červi. A co potom za sto roků!"
	"Co bysme sa hádali. Měls byt ve škole a věděl bys, jak sa to dělá," vmísil se do řeči Bohuš.
	"A víte, co mně sa najvíc lúbilo?" ozval se Pepa.
	"Co?"
	"Jak nám vykládali o tech Alpách a alpistoch."
	"O jakých alpistoch, ty - o alpinistoch!"
	"No, to je teho - alpisté lebo alpinisté," durdil se Pepa.
	"A co sú to ti alpinisté?" zeptal se Ignác.
	"No - tož to sú lidé, keří lozijú po Alpách," vysvětloval Fanek.
	"Hm," zasmál se pohrdlivě Ignác, "to já si vylezu na Holý kopec a možete ně říkat holinista-kopinista, a nemosím ít ani do škole."
	"Gde sa hrabeš s Holým kopcem! To mosijú byt trochu inačí hory! Vysoké až do nebe, holé skaly a mezi něma propasti - a za každým krokem ti mosí hrozit nebezpečí, že zletíš dúle, víš?"
	"A myslíte, že u nás by to nešlo, lozit po takových skalách?" 
	Bouře smíchu byla mu odpovědí.
	"Gde tu máš takové skaly?" ozval se konečně Pepa.
	"Ledaby Břesteckú skalu," usmál se Fanek.
	"Tož dyž ste takoví chytráci - Kozel néni nic?" 
	Chlapci ztichli. Na "Kozla" zapomněli. Na tu osamělou skálu, která se tyčí do závratné výše v blízkosti Cimburka a byla vždycky předmětem jejich obdivu.
	"No tak - Kozel néni nic?" dorážel vítězoslavně Ignác.
	"No ja. . . to je neco iného. Šak by sis netrúfál vylézt až hore!"
	"Gdo? Já? Lesti chcete, zajdéme si tam a uvidíte!" 
	Chlapci se podívali na Ignáce s obdivem. Oni by se toho neodvážili za živý svět - a Ignác hned: "Zajděme si tam a uvidíte."
	"Igno, sadme sa, že bys tam nevylézl!" začal Tonda.
	"Saďme - o co?"
	"O tú tvoju frngačku."
	"No, a dyž vyhraju?"
	"Dyž vyhraješ, dám ti svůj nový křivák."
	"Platí! Fanku, přesekni nás!"
	Ujednáno, uděláno.
	Když uviděli nestvůrného "Kozla", Tonda v duši zajásal. Ne, opravdu, to přece jen není možno - vyšplhat se do takové výše, po skále, která je téměř kolmá a z níž nevyčnívají žádné výběžky!
	"Tož, Ignácu, frngačka bude moja," vyjádřil hlasitě své myšlenky.
	"Až po smrti za rok stručně," stručně odsekl Ignác.
	A již byl ve výši dvou metrů. Křečovitě se zachycoval nepatrných jamek, vyhlodaných deštěm, bosýma nohama opatrně ohmatával skálu, až našel vhodné místečko - a tak to šlo pomalu nahoru, píď za pídí.
	"Ignácu, nech teho a polez rači dúle! Dybys spadl, tož sa zabiješ," varoval Pepa.
	"A nech, já sa," chtěl říci "nebojím", ale v tom okamžiku mu ujela noha, tak tak že se zachytil.
	Další výstup se dál za naprostého ticha. Chlapci pozorovali s napětím každý pohyb mršmého Ignáce, který se pomalu blížil k cíli své namáhavé cesty.
	Pojednou se naklonil kupředu, lehl na břicho - a již se lesem rozléhal jeho vítězoslavný výkřik:
	"Tondo, nachystaj ten křivák!"
	Ale to bylo na Tondu trochu mnoho. Ani ve snu ho nenapadlo, že by mohl prohrát, že by se musel rozloučit se svým novým křivákem. Vždyť co se již nachodili okolo "Kozla"a ještě nikomu nenapadla ta šílená myšlenka, že by bylo možno dostat se nahoru. A nyní ten Ignác. . . A tatínek se jistě někdy zeptá, kde má ten pěkný nůž, který mu dovezl před několika dny z Brna. . .
	"Ignácu, lesti chceš, tož já ti ho dám. . , ale možem sa sadit ešče jednú."
	"A proč? Lesti slezu dúle, né?"
	"To né. Ale já polezu za tebú. Vylezu-li tam, necháme si každý svoje."
	Ignác zaváhal. Už se těšil na pěkný Tondův křivák - měl by se ho vzdát? Má novou sázku odmítnout? Ale ne, kluci by mysleli, že to nic není, vylézt na "Kozla". . A Tonda to jistě nedokáže. . .
	"Dobře. Platí."
	A neočekávané se stalo skutkem. Za chvíli byl Tonda vedle Ignáce. Byl bledý, unavený, vyčerpaný.
	Kluci zespodu volali. Tonda se tam podíval a zmocnila se ho závrať. Pevně se chytl Ignáce, lehl na skálu a nechtěl se hnouti s místa.
	V korunách stromů to tiše zašumělo. Dalo se do deště. Veliké kapky narážely na skálu, rozpleskovaly se o ni a činily její povrch hladkým.
	"No, polezem," řekl Ignác. "Lebo bysme promokli do niti." Ale Tonda se neměl k sestupu.
	"Ignácu, já - nepolezu -"
	"No, tady přeca nemožem zostat!"
	"Já nemožu. . .," naříkal Tonda. "Je ně jaksi špatně a bójím sa pohlédnút dúle -"
	"No ja, tož co včil s tebú? Tož tu zostaň ležat a nekoho zavoláme -" a Ignác se blížil k okraji skály. Ale náhle vykřikl. Na šikmém svahu temene, kde byla skála pokryta mechem, ujela mu noha. Mokrá skála byla hladká jako led. Mohl mluvit o štěstí, že se zachytil a nespadl do šklebicí se hlubiny. Rychle se plazil zpět za Tondou.
	"To sme včil v pěknéj kaši! Jak enom slezem?" Zdola se ozvalo volání.
	"Kluci, polezte dúle, nebudem tu moknút!"
	"Nemožem!" zabědoval Tonda.
	"Skala je hladká, spadli bysme," vysvětloval truchlivě Ignác.
	"Nátož, jak sa dostanete na zem?"
	Tonda s Ignácem na sebe pohlédli. Ano, to kdyby věděli! Déšť houstl každým okamžikem. Obloha se zatahovala. Voda začínala stékati po skále v praméncích. Budou tu v zajetí do večera, snad přes celou noc, promoklí, zkřehlí, vyhladovělí - - - a doma, co bude doma?
	Konečně Ignác dostal nápad.
	Bude to sice ostuda, kluci se jim budou vysmívat, ale bude to rozhodně lepší než zůstati v tom dešti na skále, nebo zabíti se pádem do hlubiny. . .
	"Kluci, utěkajte dóm a řekněte naším, gde sme!" Chlapci se nedali pobízet. Pádili domů, jako by jim hořelo nad hlavami.
	Horolezci osaměli se svými trudnými myšlenkami. Tichý pleskot dešťových kapek budil představu toho, co je očekává.
	Trvalo to několik hodin, než přišla pomoc. Chlapci se zaradovali, když zaslechli v hloubce pod sebou hlahol mužských hlasů.
	Ignác pohlédl dolů, ale hned se zděšeně obrátil k Tondovi:
	"Tondo, víš, gdo to sem přišél?"
	"Gdo?"
	"Hasiči!"
	"A co ti -?"
	"Nesú sem žebře - -!"
	A tak se dostali naši alpinisté dolů.
	Přestrašení otcové se chystali vyplatit je hned na místě. Ale pohled na zbědované chlapce je odzbrojil. Jsou dosti potrestáni. A jistě jim už nikdy nenapadne vydávat se na takové dobrodružství - - -


		NA PRVNÍ HLÍDCE

	Chlapci se utábořili pod Holým kopcem. Místo pro tábor bylo zvoleno velmi šťastně. Studánka s výbornou vodou byla nedaleko, i paliva bylo dost. A pak - to okolí! Buchlov, Barborka, Cimburk. . . Nádherný vzduch chřibských lesů. . .
	Hned první noci připadla hlídka na Jendu. Měl býti na stráži od půlnoci do dvou hodin. Potom ho měl vystřídat Karel.
	O devíti ulehl do stanu s ostatními. Nemohl však usnout. Bylo to všechno tak nezvyklé, podivné! Po prvé z domu na celý týden! Co asi dělají doma? Tatínek, maminka, sestry. . oh, až jim bude vypravovat, jak měl první hlídku v táboře! Kolik je vlastně hodin? Půl jedenácté. - Jak se ten čas dnes vleče!
	Konečně únava skočila Jendovi na víčka a pomalu je zavírala. Usnul.
	Pojednou jím kdosi zalomcoval. Nechápavě, trochu polekaně se podíval na postavu skloněnou nad ním. To Václav mu odevzdával hlídku.
	Jendovo srdce zabušilo poněkud prudčeji, když vyšel ze stanu. Ne, nebál se, ale přece to bylo takové zvláštní. . .
	Hlídka v noci!
	Když se doma chystali na výlet, ono se to krásně snilo o romantice hlídek! Ale jak to bylo doma? Světla tolik, že by tě mohlo oslnit. Okolo tebe plno veselých tváří a všude takový bezstarostný a radostný šum a ruch - kdežto zde?
	Noc byla neobyčejně tmavá. Hustými korunami stromů stěží se prodíral třpyt ojedinělých hvězd. Les tiše dýchal. Slabounký vánek jemně zachvíval listím.
	Rozechvění prvních minut brzy přešlo. Jenda si zvykl na hlubokou tmu, která mu již nepřipadala tak hroznou. Vlna radostné pýchy zalila jeho nitro při myšlence, že bdí nad bezpečností svých kamarádů. Jak je to důležité, ta hlídka! Kdyby usnul, mohli by přijít nějací pobudové, nic netušící chlapce by okradli a snad, snad i něco horšího. . . Nebojte se, hoši! Jenda dá dobrý pozor, aby se nic nestalo.
	Obezřetně obcházel veliký stan a bystrýma očima se snažil proniknouti tajemství hustých křovin. Všude je klid, nic se ani nehne. Čtvrthodinky se ztrácejí v moři věčnosti - -Byla jedna hodina, když to zpozoroval. Jendovi ztuhla krev, nohy jako by mu někdo přimrazil. V první chvíli se nemohl ani hnout, jenom vytřeštěné oči měl upřeny na jedno místo. Co znamenají ty dva ohníčky, ta dvě světýlka, jež se tak potutelně skrývají v nízké houštině? Co znamenají ty dvě jiskerky, které tolik, tolik připomínají zeleně svítící oči jejich kocoura?
	Vždyť šelem tu není - a člověk? A přece! Jenda si vzpomíná, že v kterési indiánce četl, jak zkušeni stopaři dovedli rozeznat v hluboké tmě i lidské oči. . . Tím hůř! Ať zvíře či člověk, rozhodně nemá čistých úmyslů.
	V první chvilce chtěl doběhnout do stanu, zburcovat kamarády, aby se všichni vrhli na číhajícího nepřítele. Ale hned v něm zvítězila touha, aby se sám odvážil rozluštit záhadu. Jak budou překvapeni, až jim poví, před jakým nebezpečím je zachránil! Což nemá sekerku a elektrickou svítilnu?
	Zůstal na místě a slabě zasyčel: "Pššššc!"
	Oči se ani nepohnuly. Opakoval týž zvuk silněji. Zase nic. Kočka to tedy není.
	Snad opravdu člověk! Jenda se jižjiž obracel, aby probudil kamarády. Ale opět v něm zvítězila touha po vlastním hrdinství. Odhodlaně stiskl v pravé ruce sekerku, levou uchopil baterku. A pomalu, krok za krokem se plížil k tajemnému místu. Čím blíže přicházel, tím rychleji mu pobíhal po zádech mrazivý chlad. Tajemné oči se na něho upíraly s příšernou nehybností. Jen se mu zazdálo, že se jaksi výsměšněji rozhořely.
	A již nebyl vzdálen ani tři metry. Déle nebylo možno čekat s rozhodnutím."
	Když však chtěl stisknout knoflík elektrické svítilny, zmocnil se ho takový strach, že raději couvl. Rychle se odplížil do stanu a zatřásl Mirkem, jejich vedoucím.
	"Co je?" zabručel rozespale Mirek. "Proč mě nenecháte spát?"
	"Mirku, je tu nepřítel!" zašeptal rozechvěle Jenda.
	"Cože? Jaký? Kde?" - Mirkova ospalost rázem zmizela.
	"Tiše! Je kousek za stanem!"
	"Ale kdo?"
	"Povídám ti, nepřítel!"
	"Jendo, nestraš -!"
	"Opravdu! Leží v křoví a ani se nehne. Myslím, že nás chce přepadnout."
	"A kolik je jich?"
	"Nevím. Rozeznal jsem jen jednoho."
	"Počkej, vzbudíme kluky!"
	To se ovšem snadno řeklo, ale hůře vykonalo. Karel se oháněl rukama, kopal do přikrývky, Vašek se převalil na druhý bok a chtěl klidně spát dále, Tonda začal hubovat; ale zpráva o hrozícím nebezpečí je vzpamatovala.
	Jenda musel znovu vypravovat, co viděl. Co neviděl, to si domyslil - a tak bylo jeho vypravování velmi dramatické.
	"Co ted?" nabíral Vašek.
	"Ticho!" zarazil ho Mirek. "Musíme si to nějak promyslet. Poslyš, Jendo - a jsou tam určitě? Nemýlíš se?"
	"Kdepak, Mirku! Však se tam běžte podívat!"
	"Jdi ty, máš přece hlídku!" odmítal pozvání Mirek.
	"Já jsem ho již viděl, proč bych tam chodil? A ty jsi vedoucí. Ty máš přece o všem vědět první!"
	"Jenda má pravdu, Mirku," vpadl živě Vašek. "Měl bys tam zajít."
	"A sám? Ani mi nenapadne!"
	"Snad se nebojíš?"
	"Co bych se bál? Ale bude-li jich tam několik, co s nimi svedu? Pojdte i vy některý! Kdo chcete jít?" - Stan mlčel.
	"Tak vidíte, nikomu se nechce. A vůbec - já vám něco řelmu: zůstaňme všichni zde a hlídky vykonáme ve stanu." 	"To se ví!" souhlasili ochotně.
	"Ale, kluci, co když nás tu přepadnou ve spánku?" pronesl hlasitě své obavy Milan.
	"A musíš spát? Já jsem už vyspalý jako fík!" umlčoval ho Karel.
	"Já také," ozval se z kouta Tonda. "A stejně bychom do rána už neusnuli."
	"Dělejte si, jak chcete," trval na svém Milan, "ale já myslím, že by se to nemělo nechávat jenom tak."
	"Tož si tam zajdi! Aspoň nám řekneš, co a jak."
	"A abyste věděli, půjdu. Mirku, pojd!"
	Vedoucímu nezbylo, než přijmouti protivný návrh.
	"Ale ty nám musíš ukázat cestu, Jendo!"
	"No dobrá," svoloval nerad Jenda.
	"A my půjdeme s vámi," zastyděl se Vašek. "Aspoň se vám nic nestane."
	Vyplížili se ze stanu jako duchové. Jenda vpředu, Mirek vedle něho, ostatní za ním.
	Pojednou se Jenda zastavil.
	"Vidite ho?" zašeptal.
	"Kluci, pojdme už zpátky!" ozvalo se za ním místo odpovědi. Když se vrátili do stanu, vzrušením nemohli ani promluvit.
	"Ted aspoň vidite, že jsem měl pravdu," ozval se konečně
Jenda.
	"To vidíme. . .," přiznával sklesle Milan. "AIe co ted?"
	"Uděláme válečnou poradu," rozhodl Mirek.
	"Co máte z porady, kluci?" zakročoval Vašek. "Sbalme to a utecme!"
	"To víš, stan se sbalí jen tak!" odporoval Mirek. "A daleko bychom stejně neutekli."
	"Proč myslíš?"
	"Copak jsi neviděl, jak nás pozorují? Vždyť ten jeden měl oči vytřeštěné jako výr!"
	"To měl. Ještě teď mi běží mráz po zádech," přiznával se Milan.
	"Tak co bys navrhoval, Mirku?"
	"Myslím, že nám nezbývá nic jiného než - boj," vyhrkl Mirek temně a zajektal zuby.
	"Co?"
	"Boj!"
	Dlouhou chvíli hrobového ticha přerušil Jenda: "A jak to myslíš, Mirku?"
	"Přepadneme je!"
	"Ale jak?"
	"Nejprve obklíčíme se všech stran toho jednoho. Spoutáme ho a on nám už jistě prozradí, kde jsou ti ostatní."
	"A co si s sebou vezmeme?"
	"Jenda s Karlem si vezmou baterky. . ."
	"Já mám i sekerku," připomínal hrdě Jenda.
	"Dobře. Ostatní půjdou s holemi. Já si vezmu také hůl a pišťalku." Tu se Mirek odmlčel.
	"Dál! Jak to bude dál? Co potom?" doráželi na svého vedoucího, který rázem v jejich očích značně vyrostl.
	"Až se doplížíme k němu, zahvízdnu. V té chvíli Jenda s Karlem posvítí, vy přiskočíte s holemi až k němu a já zvolám: Stůj, nebo střelím!"
	"Ale čím, když nemáš pušku?"
	"Hm, to já ho jen tak dolekám!"
	"A my ho spoutáme!" dodal Tonda a už hmatal po batohu, má-li tam provázky.
	"Rychle si všechno připravte," končil poradu Mirek, "a potom jedni za mnou, druzí za Jendou! Vezmeme to se dvou stran."
	"Ale tiše!"
	Všem chlapcům bušila srdce až k prasknutí. Kdyby někdo v posledním okamžiku navrhl, aby toho nechali, uvítali by to s upřímnou vděčností. Ale nikdo se neozval. Nihdo nechtěl, aby se o něm později mluvilo jako o zbabělci. Proto mlčky následovali chlapce, kteří vedli obě skupinky.
	Všechno se dařilo hladce. Kromě tichého šumění lesa nebylo slyšet ani hlásku. - A již spatřili tajemné oči. . .
	Mirek pronikavě zahvízdl.
	V té chvíli jasná světla dvou elektrických svítilen zaplavila houštinu - - - a nikde nic!
	Žádný nepřítel, žádné zvíře!
	Jen stará kláda ležela na zemi. Hoši nevěřili svýrn očím.
	Teprve Mirek vše pochopil. Přiskočil ke kládě a začal do ní kopat, až třísky lítaly na všechny strany.
	"Páni, to jsme si dali!" volal radostně.
	"Jak to?" někteří stále ještě nechápali.
	"Ale vždyť ta kláda byla zpráchnivělá! A práchnivé dřevo přece ve tmě světélkuje! No, to jsme se zas jednou -"
	Další jeho slova zanikla v bouřlivém jásotu chlapců. 


V HORÁCH

	"Dál to už bez provazu nepůjde," prohodil osmahlý vedoucí k malému hloučku turistů. "Já půjdu první, potom se uvážete vy, pane Horáku, za vámi pan Jelínek, pan Dočkal, a jako poslední půjde mladý pan Horák."
	Vystupovali na příkrý štít ve Vysokých Tatrách. Již s tohoto místa, kde se zastavili ke krátkému odpočinku, otvíral se jim čarokrásný pohled na široký, hornatý kraj. Byl žhavý červenec, ale úbočí skalnatých štítů byla pokryta sněhem. Hluboko pod nimi se zelenala plesa. Jaká krása se jim objeví, až budou na vrcholku nebetyčné hory!
	Vedoucí turistů ještě jednou pozorně prohlédl a přezkoušel provaz. Je sice nový, ale jde-li o život, nezbývá opatrnosti.
	Husím pochodem stoupali do výše. Zkušený průvodce je vedl po nejbezpečnějších místech. Členové výpravy se ochotně podřizovali jeho úsečným povelům.
	"Jeníku, dávej tam na sebe pozor!" napomínal syna pan Horák.
	"Jen se neboj, tatínku!"
	Skoro ho to zamrzelo. Tatínek ho napomíná jako malé dítě.  Což nenachodil se po horách do omrzení? A nic se mu nestalo!
	"Pozor!" upozorňoval průvodce na nebezpečný přechod. Vystupovali na horu krouživým pochodem. Těchto padesát metrů bylo nejhorších.
	Na pravé straně vysoká, příkrá skála, na levé černá, hrozivá propast. Jediný chybný krok - a mohlo by se přihodit neštěstí. Šli pomalu, opatrně.
	Vtom Jeník vykřikl. Stoupl na kluzký kámen, který se mu pod nohou vydrobil. Uklouzla mu noha. Zapotácel se. Snažil se udržeti rovnováhu, ale nadarmo. Zřítil se s chodníku a zůstal viseti nad propastí. Dočkal, který byl připoután k provazu před ním, zavrávoral.
	Všichni se zděšeně ohlédli. Viděli Jeníka tři metry pod sebou, a nemohli mu pomoci. Jinde by ho mohli snadno zachrániti. Stačilo by popojíti několik kroků kupředu, povytáhnouti provaz a Jeník by byl na pevné půdě. Ale zde nebylo možno učinit jediný krok. Nebylo se oč opříti. Nohy jim začaly ujíždět na nejisté stezce. Pomalu táhl je Jeník dolů. Všechny.
	Pochopili, co je čeká. Za několik vteřin bude tam stažen Dočkal. A pak bude konec. Celá výprava zakončí svůj nešťastný výlet na dně hluboké propasti. Tváře jim smrtelně zbledly, oči se široce rozevřely - - -
	Jeník se všemožně namáhal zadržeti se na šikmé stěně. Když viděl, že je to marné, podíval se nahoru. Poněvadž rozčilením nemohl promluvit, chtěl jim aspoň očima poslati prosbu a výčitku: "Proč mě nevytáhnete? Proč?"
	Ale jediný pohled mu pověděl všechno. Viděl, jak se naklánějí nad propastí, jak bezmocně pojíždějí k jejímu okraji. Zahlédl otce - - -
	Zahynou! Zahynou všichni!
	A co maminka? Co bude s malými sestřičkami? Rychleji, mnohem rychleji, než je možno povědět, vytáhl ostrý nůž. Dvěma prudkými řezy přeťal provaz.
	Výkřik úzkosti a leknutí zarachotil mezi tichými skalami. Čtyři mužové zůstali stát nad propastí jako kamenné sochy.
	Jeník se řítil po skále závratnou rychlostí. Chtěl se zachytit na nějakém výčnělku. Marně! V očích se mu zatmělo. Pozbýval vědomí.
	V prudkém letu narazil na křovisko, jež vyčnívalo ze skály. V hlavě ucítil palčivou bolest. Omdlel. - -Když se probudil, ležel v nemocnici. Nemohl se hned vzpamatovat. U postele stáli čtyři mužové, jimž zachránil život.
	Pomalu se mu vracela paměť. Hory. . . obtížný výstup. .
provaz. . . sklouznutí do propasti. . .
	Sotva se trochu probral, řekli mu, že jeho zranění není životu nebezpečné. Několik dní si poleží a bude zase zdráv. Tiskli mu ruce. Děkovali mu pohnutými slovy.
	Otec se usmíval. HIadil ho po bledé tváři. Rád by mu projevil slovy, co cítí. Ale rty šeptaly pouze: "Jeníku. . .! Jeníku. . .!"
	Jeník mu rozuměl. Oh, co všechno v sobě skrývalo to jediné slovo, pronášené chvějírími se rty!


PŘI ZÁVODECH


	Suchovická mládež žila již několik dní jako u vytržení. Nemluvilo se o ničem jiném než o blízkých závodech na ledě. Na ulicích se tvořily hloučky, jež živě rokovaly o svých nadějích a možnostech. Letošní závody se mohou vydařit opravdu skvěle. Jsou silné mrazy. Morava je zamrzlá na půl metru a led je hladký jako sklo. Jenom ať už se to všechno udrží v takovém stavu až do toho Štěpána!
	Ani ve škole se v přestávkách nemluvilo o ničem jiném. Nejživěji bylo ovšem ve čtvrté třídě hlavní školy. Nejstarší žáci měli závodit ve skupině juniorů, v níž jeli hoši od 14 do 16 let.
	Největší vyhlídky na vítězství měl Karel Semela. Ale ten také jezdil! Mih1 se okolo tebe jako vichr a už byl na sto honů!
	Když bylo poplachem ukončeno vyučování před vánocemi a mládež se vychrlila ze školní budovy na volné prostranství před školou, chlapci ho obstoupili.
	"Karle, drž se dobře!"
	"Ať neuděláš naší třídě ostudu!"
	"Vrať se jistě s první cenou!"
	"Budeme tě povzbuzovat: hip-Karle, hip-Karle, hip-Karle!"
	"Však uvidíme!" zasmál se Karel.
	Rozešli se, plni radostného očekávání a touhy po vítězství. I když se nám zdají dni věčností, čekáme-li na něco, přece uplynou. A tak jednoho rána mnohý suchovický chlapec radostně prohodil: "Tedy dnes -"
	Časně zrána bylo již všechno připraveno. Trať vyměřena, označen start a cíl, led u startu řádně umeten. Mrazík byl dosti ostrý, ale vítr nevál, takže pobyt venku byl docela příjemný.
	Na ledě se objevili první závodníci. Jelikož do začátku závodu chybělo několik minut a v lehkých závodních úborech by jim bylo zima, projížděli se v pláštích. Každý ještě naposled zkoušel, jsou-li brusle dobře přitaženy.
	"K startu připraveni - pozor " Třicet mladých těl se napjatě nachýlilo kupředu, třicet srdcí začalo bušit jako v horečce.
"-teď!" To, co vyrazilo od startu šíleným tempem jako vichřice, to nebylo třicet chlapců. To bylo třicet rychlých chrtů, ženoucích se za kořistí, která již umdlévá a je téměř na dosah. Jejich kořist byla ovšem poněkud vzdálena - závodní dráha měřila 1500 m! Brusle zazvonily o hladký led. . . Karel vede!
	Hned od startu vyrazil daleko rychleji než ostatní. Jeho poniklované brusle se blýskaly v zimním slunci zázračnou rychlostí, takže se zdálo, jako by se ani země nedotýkal. To nebyla jízda, to byl let!
	Chlapci ze čtvrté třídy radostně poskakovali. Oh, Karel je přece jen chlapík! Zvítězí! Nezklame! Hip - Karle! 
	Řetěz závodníků se pomalu protahoval. Karel byl stále první! Asi v jedné třetině dráhy Karel na cosi najel, vymrštil se poněkud do výše a hned nato prudce upadl na led. V pravé ruce ucítil palčivou bolest. Chtěl vstát, ale nemohl.
	A již tu byli první závodníci!
	S neskrývanou škodolibostí pohlédli na ležícího Karla a jeli dále. Jak je ten osud někdy laskavý! Již se zdálo, že jejich úsilí
bude marné, že první cenu jistě dostane Karel - a tu máš! Leží tam jako kus dřeva, jistě se pořádně uhodil, a než se trochu vzpamatuje, kde jim bude konec!
	Míjeli Karla jeden za druhým. Většina jich již přejela. Karla se zmocnila lítost. Nešlo mu ani tak o tu nesnesitelnou bolest, jako o pomyšlení, že mezi tolika kamarády se nenajde ani jediný, který by mu šel pomoci, který by ho šel aspoň obrátit, aby nemusel ležet na poraněné ruce. Rána musí býti opravdu zlá, vždyť se nemůže ani hnout!
	Právě přijížděl poslední závodník. Karel pozvedl hlavu. Chtěl na něho zavolat, aby mu pomohl. Když však poznal, kdo je to, pozbyl odvahy. - Ruda Veselý!
	Ten záhadný hoch, který byl Karlovi jediným vážným soupeřem při dnešním závodě!
	Oh, poznává ho dobře. .! I ten jeho podivný způsob závodění: do poloviny závodní dráhy jede pomalu, všechny nechá předjet, nikterak se neohlížeje na výsměšné pokřikování chlapců - ale potom najednou nasadí tempo, ze zdánlivě neobramého kapra se stane rázem hbitá štika a jeho finish*) bývá přímo okouzlující. Ke konci jede vždycky tak, že velmi často zůstane vítězem. . .
	Ne, ctižádostivého Rudu nezavolá, aby mu šel pomoci. Jistě by se mu jen vysmál.
	Ale měl-li ten den přinášeti Karlovi samá překvapení, to největší ho teprve čekalo. - Ruda odbočil ze závodní dráhy a zajel ke Karlovi. "Tak co je, Karle?"
	"Nevím. Myslím, že to bude zlomená ruka. Ale jeď, Rudo, nezdržuj se, ještě to můžeš vyhrát!"
	"Dovol - kam bych jel? Snad tě tu nenechám mrznout?" 
	A nedbaje Karlových protestů, sklonil se k němu. Vyprostil jeho opravdu zlomenou ruku, ovázal ji šetrně kapesníkem, položil mu ji na prsa a rychle ujížděl zpět k startu, přivésti pomoc. Závodní dráha vedla totiž oklikami, takže tam nezpozorovali Karlovu nehodu.
	V několika minutách se dostalo Karlovi lékařského ošetření.
	A teprve v nemocnici se dověděl o dalších podrobnostech závodu. Na prvním místě byl kvartán Jelínek, na druhém učeň Sádlo a na třetím Hubert Sýkora z prvního ročníku obchodní akademie. - Ale při udílení cen se odehrála zajímavá příhoda. Jeden z přítomných se obrátil k rozhodčím a řekl:
	"Pánové, proti vašemu rozhodnutí nelze jistě nic namítat, protože je zákonité a tedy správné. Ale jest ještě jeden zákon, který sice není nikde napsán, ale jejž přece známe všichni velmi dobře, protože jej nosíme v srdci: je to mravní zákon. A podle tohoto zákona prvním a největším vítězem dnešního závodu je student Rudolf Veselý, který svým činem dokázal, že vyniká nad všechny závodníky, kteří dojeli k cíli, neboť jeho čin je činem pravého sportovce!"
	Z obecenstva, které bylo v první chvíli udiveno, se ozvaly výkřiky souhlasu.
	Karel se vrátil po několika dnech domů.
	A když byla jeho ruka zase zdráva, první člověk, kterému ji podal, byl Ruda. Neboť poznal, že pod maskou ctižádostivého soupeře tluče zlaté srdce.

	*) Finish (čti finiš) = konec závodu.

V OBJETÍ BÍLÉ SMRTI

	"Tati, podívej se!" volal již po desáté rozjásaný Karel.
	"Výborně, Karlíku! Jen do toho!"
	Karel se nedal pobízeti. Ještě jednou se podíval, sleduje-li otec jeho pokroky, odrazil se - a již sjížděl s mírného návrší. Lyže jely jako po másle. Ani se nenadál a byl dole. Bez pádu!
	A zase nahoru, dolů, nahoru, dolů. Tváře mu hořely, z očí zírala nesmírná radost z nového sportu.
	Co se natěšil na tento výlet do hor! Co se naprosil, aby ho vzal tatínek s sebou! Když mu konečně otec slíbil, že o pololetí si na hory zajedou, skákal radostí až do stropu.
	A ta radost, když poznal, že lyžování je docela jednoduché! Myslil, že za ty dva dny se stěží naučí držet rovnováhu, a zatím
- za jediné odpoledne jezdí, jako by se na lyžích narodil! Večer bylo v chatě živo. Hosté si sdělovali dojmy z vesele prožitého dne. Karel neposlouchal. Stále se viděl jen na návrší a v údolí, stále v duchu prudce sjížděl a namáhavě vystupoval nahoru. Což teprve zítra! - Konečně ho přemohl spánek.
	I ve spánku lyžoval. Jeho sny byly velmi živé. Občas hlasitě vykřikl: "Tati, podívej se!"
	Sotva se ráno probudil, přiskočil k oknu. Neviděl nic. Rukávem košile přetřel okenní tabuli. Stále jen taková podivná šeď.
	"Tati, proč jsou ty tabule z neprůhledného skla?" Otec se usmál.
	"Nejsou, Karlíku! To je dnes taková mlha, že není vidět na pět kroků."
	"A nepřestane?" V Karlově otázce leželo moře úzkosti. Jeho oči spočívaly na otcových rtech v napjatém očekávání.
	"Obávám se, že nikoliv. Aspoň ne dopoledne."
	"Tatínku -," další slova uvázla Karlovi v hrdle, které se sevřelo palčivou lítostí. Z očí mu vyhrkly slzy zklamání. Teprve po chvíli dodal: ". . . a já jsem se na dnešek tolik těšil!"
	"Nic si z toho nedělej, Karlíku! Snad si budeme moci aspoň na chvilku zalyžovat. Dokud ovšem bude mlha, musíme se smířit se svým zajetím."
	Sešli dolů. Všechny stoly byly obsazeny mrzutými hosty. Jedni byli zahloubáni do čtení časopisů, jiní si krátili čas hrou v šachy. Mrzuté tváře nerozjasnila ani veselá hudba z radia.
	Karlův otec se zastavil u dveří a pátravým zrakem se rozhlížel po mísmosti, není-li ještě někde volné místo. Pojednou upoutal jeho pozornost muž, který se zvedl od jednoho stolu a spěchal mu vstříc s hlasitým voláním:
	"Ale, Pochylý, kde se tu bereš?"
	Byl to jeho přítel ze studií. Neviděli se již patnáct let. Pozval je k svému stolu.
	Oba přátelé vzpomínali.
	Karel je téméř neposlouchal. Jeho myšlenky se toulaly jinde. Díval se na protivnou mlhu. Zlobil se na ni, že mu zkalila radost z výletu, na nějž se tolik těšil. Když si představil, že zítra se musí vrátit zase do Prahy, bylo mu do pláče.
	Ale což - - -? Myšlenka se přihnala jako blesk. Což kdyby se tak vytratil, nékolikrát se projel a nepozorovaně se zase vrátil? Vždyť svah, kde včera lyžovali, je docela blízko chaty. Jak by tam mohl zbloudit?
	"Tatínku," ozval se náhle, "půjdu si poopravit řemínek na lyžích. Včera se mi trochu uvolnil."
	"Dobře, Karlíku! Ale dlouho tam nebuď! V pokoji se teď netopí, ať se nenachladíš!"
	"Přijdu brzy!" - A již běžel nahoru.
	Vyhlédl oknem. Mlha ležela nad krajinou jako hustý závoj. Hbitě přivázal k lyžím dlouhý motouz a opatrně je spustil oknem dolů. Kdyby je nesl, jistě by ho zadrželi a vrátili.
	Potom se teple oblekl a vyšel před chatu. Měl štěstí. Nikdo si ho nevšiml. Uchopil lyže a jako duch zmizel v neproniknutelné mlze. Po chvíli se zastavil. Zde je to místo, odkud včera sjížděl. Je celé udupáno od nesčetných sportovců.
	Připevnil si lyže a ohlédl se k chatě. Zachvěl se, když ji nespatřil. Kolem dokola jenom to bílé a šedé moře.
	Samota. Ticho.
	Má se vrátit? Ne! Když už je tu, sjede aspoň jednou! Jak se to jelo! Jak to bylo nádherné - prorážeti clonu mlhy a naslouchati tichému šumění vzduchu! Oh, to budou kamarádi žasnout, až jim bude vypravovat o svém dobrodružství!
	A jak je to tajemné, taková jízda v mlze! Včera byl v údolí za několik vteřin - a dnes se mu zdá, jako by jel už celou věčnost. To je asi tím, že nevidí protějšího svahu. Však až k němu dojede, samočinné se zastaví.
	Konečně byl dole. Ale - - - mámí ho smysly? Kde je ten svah? Vždyť je na jakési rovině, rychlost se zpomalila - a již zase prudký svah a rychlý let dolů -
	Proboha, že sjíždí po tom nebezpečném svahu, kde mohou jezdit jen staří, zkušení lyžaři! Ale pak by to znamenalo -
	Mrazivé chvění mu proběhlo tělem. Ne, dále již nesmí!
	Musí se vrátit! Vždyť nezná krajinu, mohl by zbloudit. . .  	Zastavil se a vracel se zpět. Ještě že se vzpamatoval a nejel dále! Kdo ví, kam by zajel!
	Nahoru to šlo pomalu, velmi pomaloučku. Ostatně, už by měl býti na rovině, vždyť nejel tak dlouho.
	Náhlý strach mu sevřel hrdlo. Stoupá správným směrem? Vlastní stopu již dávno ztratil - celý kraj kolem dokola je zbrázděn stopami lyží. Ta mlha!
	Ve chvíli, kdy pozbýval naděje, že jde správnou cestou, zazdálo se mu, že stoupání již není tak prudké. Opravdu, je na rovině! Jde dobře!
	Spokojeně si oddychl a přidal do kroku.
	Pojednou ucítil, že stoupání přestalo nadobro. . . a - -jede! Místo aby stoupal do nového kopce, sjíždí zase dolů! Ale jak to? Vždyť -
	Zastavil se a vracel se k místu, odkud bezděky sjížděl. Musí jít asi opačným směrem - Je na nějakém začarovaném kopci?
	Stoupáním se velmi unavil. Nohy byly těžké jako z olova.
	"Halóóóó -!" zavolal táhle z plných plic. Chvíli naslouchal. Ticho.
	"Halóóóó -!" zaznělo po druhé do strašidelného ticha mlčících hor. Zavolal po třetí, po čtvrté. Žádná odpověď.
	Sám! Sám v nekonečném prostoru!
	Snad je na nějaké vyvýšenině, jíž si za prudké jízdy nepovšiml. . . , snad by mohl zajet dolů a potom se dostane na tu první sjezdovou trať.
	Rychle rozhodnut sjížděl. Vlna úzkosti ho zaplavila. Jede rychle, tak beznadějně rychle - a tamhle - - - zastavit!
	Měl sotva tolik času, aby se stočil doprava. Jinak by vrazil do hustých křovin, které se neočekávaně postavily v cestu. . .
	Zabloudil! Ztratí se tu a nikdo ho nezachrání! Může přijít sněhová bouře, v niž bídně zahyne.
	Hodiny míjely a sil rychle ubývalo. Největší hrůza ho však teprve očekávala. Protřel si oči - proč ta mlha tak houstne? Vždyť už nevidí ani na dva kroky! A jak se mění jeji barva! Jak všechno ztemnělo! Když si uvědomil, že nastává noc, začal znova úpěnlivě volat o pomoc. Nadarmo.
	Tma rychle houstla a bezcitně pohlcovala jeho zoufalé volání. To již se vlekl pěšky a lyže táhl za sebou.
	Konečně byl tak vysílen únavou a hladem, že nebyl schopen další chůze. Usedl na lyže a hlavou mu letěly teskné myšlenky. Mrazivý chlad ho roztřásl. Snad do rána se mlha zvedne. Přijdou lidé. . . I tatínek přijde. . . . ale už bude pozdě. Najdou jen jeho mrtvolu, zmrzlé, podivně zkroucené tělo. A maminka, ubohá maminka! Co se mu napřikazovala, aby -
	Co to? Slyšel dobře?
	Vyskočil a rázem zmizela všechna únava. Bylo to opravdu táhlé hvízdnutí, nebo se mu jen cosi zdálo? Však slyš!
	Ne, nemýlí se! Opět kdosi táhle zahvízdl a teď - jako by zazníval rachot hromu, ne, podobá se to spíše zvuku lesního rohu - - -
	"Pomóóóc - pomoóóóóc!" - vykřikl Karel a chvěl se na celém těle.
	Pojednou tlustá stěna mlhy byla proražena září reflektoru. V dálce se ozvaly hlasy.
	"Pomóóóc!" - ozval se Karel znovu. Ale to bylo všechno, nač ještě stačily jeho síly. Sotva to vykřikl, skácel se k zemi.
	Vyčerpáním pozbýval vědomí. Ale ještě než zavřel oči, zahlédl několik postav, které se nad ním skláněly. A na jeho tváři se objevil šťastný úsměv, když mezi nimi poznal tatínka.
 
OBSAH


Povodeň 
Cowboyové
Horolezci
Na první hlídce
V horách
Při závodech
V objetí bílé smrti










FRANTIŠEK OMELKA: NEBEZPEČÍ LÁKÁ 
Sedm povídek o statečných chlapcích. Kresby od Jaromíra Jindry. Kniha pro mládež od 11 do 15 let. První vydání. Vydala a písmem cicerem Plantenem vytiskla Česká grafická Unie a. s. v Praze r.1943. Za K 12,-