Věnováno Maruščině mamičce

maruška



FRANTIŠEK OMELKA
 
	1

	". . . každý cit, každá myšlenka a událost formovaly nitro.
	M. K.

	Poznal jsem za čtyřicet let své praxe stovky studentů. Mnohá jména mi vypadla z paměti a dnes, i když jsou vyslovena, neříkají už nic. Mnohé tváře vybledly nebo ztratily svou podobu. Nemůžete se divit: ročník za ročníkem, v každém třicet, čtyřicet a padesát i více nových postav a postaviček, zárodky charakterů rovných jako smrky v našich lesích, ale i pokroucených jako větve borovic, tisíce epizod, z nichž mnohé jsou velikým problémem dnes a pouhou nickou už zítra, tisíce drobných radostí i mrzutostí, desítky maturitních zkoušek s tím starým a věčně novým očekáváním, vzruchem, napětím. . .
	Starý bělovlasý profesor se na okamžik odmlčel. Pak pokračoval:
	Jsou však studenti, na které vzpomínáte po celý život. Vidíte je stále s podivuhodnou jasností. Proč? Protože se hluboce vryli do vaší paměti něčím zcela mimořádným.
	O Marušce vám mohu vyprávět mnoho. Učil jsem ji řadu let a měl jsem dost příležitostí, abych poznal její svéráznou, opravdovou a obdivuhodnou povahu. Nyní často hovořívám s její matkou - otec zemřel brzy po válce - a tak jsem si dodatečně dokreslil mnohé, co jsem dříve jen tušil.
	Narodila se ve Vnorovech, tři roky po první světové válce. Vnorovy - to je úhledná slovácká vesnice nedaleko Strážnice. Leží v pěkné rovině blízko řeky Moravy, která v těch místech valí své vody klidně, skoro lenivě. Širá krajina je v pozadí lemována Bílými Karpaty s Javořinou, na severozápadě Chřiby s majestátným Buchlovem a Barborkou.
	Tam prožila Maruška svá první léta. Otec byl železničářem. Matka, svérázná Slovačka, pracovala na poli a ve vinohradu. Po večerech a v zimě malovala kraslice nebo vyšívala.
	Maruška se sestrou Bětuškou, která byla o čtyři léta mladší, pásavaly kozy nebo husy na rozsáhlých lukách za vesnicí. Jejich dny byly vyplněny radostným pohybem, skotačením, písničkarni, hrou. Nejkrásnější chvíle prožívaly, když se vrátil otec ze služby. Povečeřel, poptal se, co je nového, obešel dvůr, chlév a zahrádku, vrátil se do jizby, šelmovsky se usmál na Marušku a na Bětušku a zeptal se: "Atož - která chcete?"
	"Já!"
	"Já!"
	Popadl tu, která byla blíže, posadil si ji za krk - a už pádil světnicí jako bujný oř se svým rytířem, přičemž oba donekonečna opakovali úryvek z písničky "Hej Slované": "Hrom a blesky, marné vaše proti nám jsou vzteky!"
	Sotva několikrát objeli jizbu, už se jim připletla do cesty ta, která až dosud stála, zatahala tatínka za kalhoty a prosila: "Už dost, tati! Zas já!"
	Otec si vyměnil břemeno a jízda, která těšila otce i dcery, pokračovala.
	Matka a stařenka s tetičkou, které u nich trvale bydlely, trpělivě přihlížely tomuto dennímu divadlu. Matka se šťastně usmívala, tetička myslela na své nohy, které ji začínaly trápit, babička tiše pobroukávala: "A jdi, ty starý blázne! Přijdeš ze služby nadřený a tady skáčeš jak enšpígl." Ve skutečnosti byla ráda, že zeť žije pouze pro rodinu, že se netoulá po hospodách jako mnozí jiní jeho kamarádi.
	"A teď se pomodlit a spát!" nařizovala matka, když se jí zdálo, že hraní bylo už dost.
	V neděli odcházívala celá rodina do kostela. Babička s tetičkou "na ranní", ostatní "na hrubou". Otec se už oblékal po městsku, ale matka s oběma dcerkami chodily v pestrých slováckých krojích. Marušce zpod šátku vlály dva těžké tmavé copy. Její velké černé oči se nestačily na všechno vynadívat a rodiče měli co dělat, aby zodpověděli její dychtivé otázky.
	"Už kdyby šla do školy," povzdechla si někdy matka, když se ji zdálo, že je těch otázek přespříliš.
	Dočkala se. Maruška se stala žačkou vnorovské národní školy. Sedávala vzadu, neboť vždy byla skoro nejvyšší ze třídy. Byla pozorná, dovedla krásně vypravovat. Její úkoly bývaly vzorné.
	Když bylo Marušce devět let, byl její otec přeložen na nádraží do Vrbovců, poslední moravské stanice na trati Veselí na Moravě - Nové Mesto nad Váhom. Stařenka s tetičkou zůstaly ve Vnorovech, ostatní šli za otcem. Byt měli v nádražní budově.
	Jaká to byla změna v dětském životě! Ve Vnorovech byla chalupa na chalupě, dlouhé dvě řady podél silnice - zde bylo tak málo budov, že bys je na prstech spočítal: nádraží, hostinec, dvě tři rodiny u myjavského tunelu, pár chalup rozházených po kopcích - a to bylo všechno. Ve Vnorovech byla Maruška stále mezi dětmi, zde však byly s Bětuškou odkázány samy na sebe.
	Také v nové škole - ve Velké nad Veličkou - to Marušce chvíli trvalo, než si zvykla.
	Zato příroda jí dala brzy zapomenout na trpkosti zaviněné přestěhováním. Nádherné hory, které tolik obdivovala z vnorovské roviny, měla náhle na dosah ruky. Ba co víc, byla uprostřed nich.
	Jediným vzruchem na malém nádražíčku byl příjezd osobního vlaku. Ať přijel od Velké nebo od Myjavy, vždycky se přibelhal s těžkym odfukováním. Přednosta stanice a Maruščin otec - to je celý personál železniční stanice - vyšli z nádražní budovy, pozdravili se sousedsky se strojvůdcem i průvodčím, zeptali se, co je nového na té či oné straně, Maruška s Bětuškou zamávaly cestujícím a vlak se zvolna rozjížděl.
	Velká změna pro Marušku nastala, když začala navštěvovat strážnické gymnasium.
	Rodiče se o tom hodně napřemýšleli. Maruška se dobře učila, knihy byly jejím potěšením. Nebylo pochyby, že i na gymnasiu bude prospívat. Ale ta dálka! Vždyť z Vrbovců je do Strážnice přes třicet kilometrů! A tohle dělat denně, po osm let?
	Ale pak je napadla spásná myšlenka: Bude-li nějaký psí čas nebo tuhá zima - může Maruška jezdit ze Strážnice jenom do Vnorov a přespávat u stařenky!
	Rozhodnuto. Maruška bude studentkou.
	Strážnice zapůsobila na Marušku mohutným dojmem. Dějiny města ji naplňovaly národní hrdostí.
	V novém prostředí žila jako na novém světě. Svou inteligencí a bystrostí si zakrátko vynutila respekt u městských spolužáků a vzbudila pozornost celého profesorského sboru.
	Výrazně se začala projevovat v kvartě. Tehdy to bylo děvče vyšší štíhlé postavy s velikýma tmavohnědýma očima a bohatými černými vlasy, spletenými do dvou dlouhých copů, jež jí volně splývaly po hrudi. Chůzi měla klidnou, ale z každého kroku, z každého pohybu vyzařoval přebytek vnitřní, utajované energie. Její přítomnost působila uklidňujícím, podmanivým dojmem. Byla spíše vážná než veselá, často hluboce zamyšlená, druhým však nikdy nepokazila dobrou náladu. Když se zasmála, byl to smích upřímný - cítils, že vychází přímo ze srdce.
	Při každém jejím projevu jsem měl vždycky - a to už v tomto rozpuku mládí - zvláštní pocit: Maruška je určitý člověk. Vím, že je to řečeno velmi neobratně, ale nedovedu to říci jinak. Bylo to opravdu takové. Promluvila-li Maruška, viděl jsi jasně: je to řečeno pro každého srozumitelně, výrazně, a je to řečeno tak, jak je to myšleno a cítěno. Nikdy jsem u ní neviděl - a žádný z profesorů - rozpor mezi slovy a činy. Nikdy nelhala, nikdy nepodváděla.
	Když se někdy rozohnila, byla strhující. Snadno získávala ostatní na svou stranu. Chlapci i děvčata podléhali jejímu vlivu z mnoha důvodů: okouzloval je její sympatický zjev, vnitřní žár i neobyčejně vyvinutá schopnost vyjadřovat myšlenky s obdivuhodnou přesností, logicky stavěnými větami a s velkou dávkou přesvědčivosti. V její přítomnosti ani chlapci nemluvili obhrouble.
	Když vzpomínám na Maruščinu kvartu, znovu a znovu si uvědomuji, že to nebyla obyčejná třída. Shodou okolností se do ní dostalo několik chlapců a děvčat, kteří měli neobyčejný zájem o nejrůznější druhy umění.
	Poezie se v té třídě stala významným činitelem. Wolker byl jejich miláčkem, ale hodně se zajímali i o jiné básníky našeho literárního světa. Rozbírali vášnivě Nezvalův poetismus, přeli se o jeho hodnoty, nořili se do hříček surrealismu - někteří se pokoušeli tvořit v jeho duchu, jiní jej zase parodovali - a tak není divu, že jednoho dne mé češtinářské srdce radostí poskočilo. To přišli za mnou s návrhem, že by si chtěli založit vlastní třídní časopis. Slíbil jsem jim všemožnou podporu a zanedlouho spatřilo světlo světa první číslo časopisu s prostým názvem "IV. A". Je pravda, že i jej potkal osud, jaký potkává mnohé třídní a školní časopisy - po roce zanikl. Ale jeho vliv se projevil dodatečně: Začali jsme vydávat jednou za rok sborník pro celou školu. Měl název "Žně". A když dnes listuji jeho třemi ročníky, vidím, že značný podíl na příspěvcích v nich mají právě žáci z bývalé Maruščiny kvarty. . .
	Jindy za mnou přišli s dotazem: mohou uspořádat optimistické večery?
	"Optimistické večery?" zavrtěl jsem hlavou. "Co to má být?"
	"Nechte se překvapit, pane profesore," usmívali se potutelně.
	A bylo to překvapení, které by potěšilo každého pedagoga.
	Když jsme přišli do kvarty A na první optimistický večer, užasli jsme nad vzhledem třídy. Stoly byly rozestaveny do podkovy, na každém byl prostřen turecký šátek, na něm váza s kyticí květin, mezi okny visely slovácké fábory, na tabuli byl nápis zasazený do slováckého ornamentu:
	Kvarta A chce žít optimisticky!

Studenti byli ve svátečních šatech, děvčata se vyšňořila co nejpůvabněji - a celek působil slavnostně.
	Maruška přivítala ředitele školy a profesory a sdělila účel optimistických večerů. Všichni chtějí žít bohatým kulturním životem. Chtějí poznávat život, jak je zobrazován v dílech našich umělců. Chtějí přispívat k rozvoji umění všeho druhu svými vlastními uměleckými výtvory, pokud se ovšem u nich dá o umění mluvit. Ale hlavně: chtějí šířit výsledky naší kultury i vědy mezi lid - a aby to mohli dělat s úspěchem, chtějí se tomu na optimistických večerech naučit.
	Program byl pestrý. Písničky se střídaly s recitacemi básní, předčítáním prózy a hrou na klavír a na housle. Nakonec třídní kapela spustila říznou polku a kvarta se dala do tance.
	Trvalo to dvě - tři hodiny? Pamatuji se jenom, že už byl pozdní večer, když jsme se rozcházeli. A my, profesoři, jsme byli jako znovuzrozeni. Není to nádherné - učit takovou mládež?
	Ještě intenzívnější ruch zavládl ve třídě, když do ní začal chodit Jula. Byl to vysoký, urostlý chlapec modrošedých očí, s bohatou kšticí světlých vlasů. Dojížděl ze Slovenska. Měl těžké mládí, musel se probíjet na studiích kondicemi. Byl o čtyři léta starší než ostatní spolužáci, neboť začal navštěvovat gymnasium opožděně. Je přirozené, že byl vyspělejší. Ale co nebylo už tak přirozené - nezapomeňte, že to bylo v posledním údobí předmnichovské republiky - to byla jeho politická vyspělost. Jeho názory byly vyhraněně komunistické.
	Jednou - jdu po zazvonění do Maruščiny třídy. V takových případech se ozyvá ze třídy tiché bzučení, zazní nějaký výkřik, hluk honících se studentů, ale zpravidla to byvá v mezích slušnosti. Ale co tehdy pronikalo na chodbu, to přesahovalo všechno. Vášnivé výkřiky, pištění, někdo do toho hřímal své bezmocné "Ticho!" - nu, největší nekázeň, jakou si můžete představit. Pokročil jsem rychleji. Počkejte - já vám dám! Na jedné straně "optimistické večery", a na druhé -
	Vešel jsem do třídy a zůstal překvapeně stát vzadu u dveří.
	Na stupni vedle profesorského stolku stál Jula, rozohněný, rozpálený, prudce gestikulujicí. Právě hřímal nějakou tezi z marxistické filosofie a vedle něho stálo několik jeho přívrženců, rozvášněných právě tak jako on. Ve chvíli, kdy jsem vstoupil, vyskočila na katedru Maruška. Oči jí plály, oba copy se neklidně houpaly na hrudi. Přiskočila po bok Julovi a vášnivě, přesvědčivě vykřikla:
	"A říkejte si, co chcete, je to ničemnost, co dělá MussoIini a jeho fašistická sebranka! Jula má pravdu. Ať žije svobodná Habeš!"
	V té chvíli jako by švihl kouzelným proutkem. Jistě mne mnozí žáci zatím zpozorovali. Ale nemálo působilo také překvapení nad Maruščiným bojovným vystoupením.
	Neudržel jsem se a poznamenal jsem stručně:
	"Správně jsi to řekla, Maruško!"
	Vzpomínám, jak vděčně se na mne usmála. A Jula, stále ještě planoucí, radostně zamrkal.
	Pozoroval jsem, že od té doby mezi Julou a Maruškou vzniká hlubší přátelství. Často jsem je vídal na školních chodbách i na ulici zabraně do nějakého vážného rozhovoru. A když jsem je po nějaké době začal potkávat na procházkách okolo rozlehlého zámeckého parku - oba čekali na odjezd vlaku - zahleděné do sebe, ztracené pro okolnl svět, podivně zasněné, pochopil jsem, že zde nejde o pouhé přátelství, nýbrž o první lásku.
	A bylo dobře, že se poznali, neboť Maruška se dostávala do kritického údobí svého života. Do údobí, kdy potřebovala právě takového člověka, jakým byl Jula.
	Maruščina dosavadní dětská zbožnost dostávala vážné trhliny. Přemýšlivé děvče si nemohlo srovnat v hlavě rozpor mezi učením církve a jejími skutky. Četla díla Jiráskova a celá její bytost se bouřila proti brutálnlm zákrokům představitelů církve vůči lidem jiného vyznání. Nenáviděla kněze, kteří mlčky přihlíželi mučení poddaných, hlásajíce "Co je císařovo, dávej clsaři" a "Blahoslaveni chudí". A jak se dodnes chovali bílí američtí křesťané ke svým černým křesťanským bratřím? Kde zmizelo "Miluj svého bližního jako sebe samého"? A byly i jiné problémy. Stvoření světa. Božství Kristovo. Zázraky. A mnoho a mnoho jiných.
	V údobí tšchto pochyb a nejistot vstoupil do jejího života Jula. A pretože sám měl v náboženské otázce jasno, rád, ochotně a zaníceně vysvětloval Marušce problémy, s nimiž si nevěděla rady. Půjčoval ji marxistickou literaturu a Maruška poctivě četla a studovala všechno, co jí odhalovalo tak nové obzory. Ujasňovalo se jí mnohé, čemu dříve nerozuměla a o čem vůbec nevěděla.
	A pomalu dospívala ke konečnému závěru: k zúčtování s náboženstvím a ke komunistickému přesvědčení.
	Ale jak jen to říci doma? S komunismem - to by snad ještě šlo, vždyť její rodina byla vždycky na straně utiskovaných. Ale náboženství? Jak by mohla řici rodičům, že už nevěří tomu, co je smyslem jejich života?
	Těžké a dusivé mraky zaplavily Maruščino nitro. Marně hledala východisko. Když se obrátila na Julu, jeho odpověď bývala zcela jednoznačně: "To je krok, jemuž se nevyhneš. Pro myšlenku a přesvědčení je nutno i trpět. A hlavně - nezradit ji."
	V Marušce zápasily dvě obrovské síly: jedná tryskala ze srdce - láska k rodičům. Druhá byla diktována rozumem - věrnost poznané pravdě. Která zvítězí?
	Ohlas krutých vnitřních rozporů se začal projevovat i na jejím zevnějšku. Jindy chodívala rovná jako jedle, s jasným a přímým pohledem, nyní bývala zamyšlená, hlavu měla hluboko skloněnou, jako by sama země ji měla odpovědět na hroznou otázku: Co dělat?
	Matka jl často v té době plísnívala:
	"Maruško, jak to chodíš? Narovnat se a hlavu vzhůru!" 	Tento nesnesitelný stav trval řadu měsíců.
	Ale jedné květnové neděle se Maruška přece jen rozhodla.
	Celá rodina se jako obvykle strojila do kostela. Matka vytahuje ze skříně nedělní fěrtůšek a šorec, na hlavu si uvazuje sváteční šátek, otec si bere nedělní šaty. Už je ustrojena i Bětuška a nejmladší člen rodiny, Jožinek, který se narodil až na Vrbovcích. Všichni jsou v radostném pohybu, celá světnička dýchá vůní svátečních obleků - jenom Maruška sedí u okna, jako by se jí to netýkalo, zdánlivě netečně hledí na stráně u nádraží, ve skutečnosti jí srdce buší až k prasknutí.
	"Dělej, Maruško, ať nepřijdeme pozdě!" pobízí matka. 	Maruščin pohled se odvrací od okna a stáčí se k matce. Spočine na jejích černých střevících, šine se na fialovězlatý fěrtůšek a pěknou jupku, pak soustředěně a pevně spočine v očích matčiných:
	"Já nepůjdu do kostela, mamičko."
	"Jak - nepůjdu. . ." leká se matka. "Udělalo se ti špatně?"
	"Nic mi není, mamičko," říká pomalu, ale pevně a odhodlaně Maruška. "Ale já už do kostela chodit nebudu. Já tomu už nevěřím."
	Bylo to daleko horší, než kdyby do malé nádražní světničky uhodil blesk. Všichni se otočili k Marušce a zkameněli. Matka byla bledá, otci se hnala do tváře krev: Bětuška udiveně, nechápavě a ustrašeně pohlížela z jednoho na druhého.
	Několik vteřin trvalo strašné ticho, jako po zablesknutí. Pak zaburácelo.
	První se vzpamatovala matka: "Cos to. . . řekla?"
	"Že už do kostela chodit nebudu." Přestože se Maruščin hlas chvěl prudkým pohnutím, ležela v něm pevná rozhodnost.
	Otec k ní přiskočil a prudce se rozmáchl:
	"Okamžitě se oblečeš a půjdeš s námi- nebo - - -!" 
	Stáli tak proti sobě poprvé v životě. Otec ji nikdy před tím neuhodil.
	Maruška mu hleděla přímo do očí. Četla v nich úžas a ohromení. Vedle divoké tvrdosti, která z nich sálala, leželo v nich i moře nesmírné lásky. Vždyť to byly tytéž oči, které jiskřívaly při bujných jízdách po kuchyni a při písničce "Hrom a blesky, marné vaše proti nám jsou vzteky!" Ale kromě lásky četla v nich i propastnou bolest.
	"Já nepůjdu, tatíčku," opakovala tiše, ale pevně. Otcova napřažená ruka dopadla. Maruška ani nehlesla. Teprve když bouchly domovní dveře a ona osaměla, zoufale se rozplakala. Se studem si sahala na svou hořící tvář, s lítostí vzpomínala na vylekané maminčiny a Bětuščiny oči a ustrašený Jožinkův pláč. Ale pak zvedla hlavu, nápřímila se a řekla si úlevně: "Mám to odbyto."
	Nebylo to odbyto tak docela. Otec s ní už o tom nepromluvil ani slovo a nikdy ji nevyzval, aby šla do kostela. Jakýsi stín však mezi nimi zůstal. Dříve byl plný zájmu o všechny její školní radosti a strasti, teď promluvil jen to nejnutnější. Jeho oči však nevyjadřovaly hněv. Byla v nich lítost a zklamání nad dcerou, na níž si tolik zakládal, a také trochu studu, že se dal strhnout až k uhození dospívajícího děvčete.
	Zato matka po prvním ohromení začala přemlouvat a útočit.
	"Maruško, přemýšlej trochu. Stůl udělal truhlář, okno zasklil sklenář a svět a hvězdy a slunko, to by nemělo mít svého stvořitele?"
	Maruška se snažila vysvětlovat. Marně. Raději mlčela.
	"Ale to nemáš ze své hlavy, Maruško. Tys byla vždycky hodná a zbožná, doma jsi hříšného slova neslyšela. Ale já vím. To jsou ty studie. Že my jsme tě do té Strážnice posílali!"
	"Člověk, který přemýšlí, nemůže věřit báchorkám."
	"Tak my jsme najednou u tebe hloupí?"
	"Ale mamičko," pohlédla na ni Maruška a přemožena lítostí, rozplakala se jí v náručí. Jak jen to vysvětlit nejdražší mamičce?
	Nenacházela vhodných slov. A našla-li je, padala na neúrodnou půdu. Mamička měla své přesvědčení a svou víru a každý, kdo myslel jinak, byl na omylu.
	Jednou spolu hrabaly seno. Byl překrásný červencový den. Obloha modrá, lesy ozářené sluncem, v dáli v lehkém mlžném oparu javořina. Vzduch nasycený vůní schnoucího sena. Mamiččina duše byla plna zbožné lásky k tvůrci toho všeho, Maruščina zalétla k Julovi a z hrdla jí vytryskla její dívčí touha:

	Zaleť, sokol, biely vták,
	ku mojmu milému,
	pozdravuj ho nastokrát,
	povedz tíško jemu:
	aby prišiel večer k nám,
	že ho o to prosím,
	- že ho velmi ráda mám,
	že ho v srdci nosím!

	Hned po prvních tónech matka zpozorněla. Znala tu písničku velmi dobře, vždyť ji zpívávala už jako malé děvče. Také od Marušky ji slyšela už nesčetněkrát.
	Ale při dnešním zpěvu ji cosi zarazilo. Z Maruščiných úst plynula slova i tóny zcela jinak než kdykoli předtím. Bylo v nich daleko více vroucnosti, něhy a touhy. A lásky. Co zatajíš před matčiným srdcem?
	Podívala se z boku na Marušku. Její oči, upřené směrem ke Strážnici, plály jakýmsi podivným žárem. . .
	Když Maruška dozpívala, žádná z nich nepromluvila. Dovedly vedle sebe chodit nebo i pracovat celé hodiny mlčky. A přece vždycky cítily, jak spolu hovoří, jak si rozumějí. Jak mají k sobě blízko.
	I teď matka hned pochopila. V Maruščině srdci rozkvetla první láska. Ke komu? Rychle proběhla řádku chlapců z Vnorov i Vrbovců, pak se zamyslela nad Maruščinými spolužáky. Zastavila se u toho, jehož jméno slýchávala v posledním roce tak často: Jula říkal, Jula udělal, Jula zařídil, Jula umí na všechno odpovědět. Dosud viděla v Marušce dítě a nevěnovala jejímu nadšenému obdivu pozornost. Dnešní píseň jí odkryla Maruščino tajemství.
	Jula! Matka si představila jeho světlou kštici, pěknou, urostlou postavu a spokojeně se usmála. Vzápětí se však její mysl napjala jako luk. A nebyl to právě Jula, kdo přivedl Marušku na nevěrecké myšlenky?
	Pohoda letního odpoledne byla tatam. I slunce jako by zhaslo. Zůstala jen vyčítavá a obviňujicl slova o Julovi. Matčin hněv a Maruščino zoufalství. Už ne jen boj o náboženskou svobodu, ale i o Julu.
	"A to si myslíš, že ti dovolím chodit s neznabohem?"
	"Jula je hodný člověk, mamičko."
	"Jak může být někdo hodný, když nevěří v Boha?"
	Výčitky a zase výčitky.
	Maruška věděla vždy, co chce, a dovedla za svým cílem jít. Vybojovala si i Julu. Přes všechny prudké diskuse ho jednou v neděli přivedla domů. Bylo z toho v rodině pobouření, ale pak vzduté vlny pomalu opadávaly. Jula si dovedl získat i srdce rodičů a Maruščiných sourozenců.
	Marušku čekaly později ještě mnohé vnitřní boje, ale vrchol její krize byl v podstatě ukončen na konci sexty. Do septimy přišla už značně vyrovnaná. Ten vážný, hluboce zamyšlený pohled jí však zůstal navždy. Tím ovšem nechci říci, že by neměla porozumění pro veselé kousky, na jaké je studentský život tak bohatý. Z celého jejího postoje sálalo něco zdravě sebevědomého, klidného, jistého, vyrovnaného. Také hlavu nosila již zase zpříma.
	S Julou se stali vedoucím živlem ve třídě. Optimistické večery už sice nepořádali, ale jejich příznivý ohlas se projevil jinak, v měřítku celoškolním. V gymnasiu byla zřízena "Studentská čítárna". Nebyla to čitárna v pravém slova smyslu. To se každou sobotu odpoledne scházeli studenti z různých tříd k přátelským schůzkám, na nichž četli, recitovali, diskutovali.    	"Studentská čítárna" se stala iniciátorkou celé řady vyznamných podniků. Byl například uspořádán pro veřejnost "Večer vlastní tvorby" studentů strážnického gymnasia, na němž ukazovali výsledky svých pokusů o umělecké tvoření.
	Událostí mimořádného významu bylo vydávání sborníku samostatných studentských prací, především literárních, ale i výtvarných, o němž jsem se už zmínil. Celkem byly vydány tři ročníky "Žní": 1938, 1939, 1940. Další vydávání bylo úředně zastaveno.
	Mám ve své knihovně všechny tři ročníky a občas v nich listuji. Vidím, že to naše škola dělala v době otřesných mezinárodních události dobře. Přečtěte si například, co napsala Maruška do druhého ročníku "Žní" na počátku roku 1939.

	Marie Kudeříková: Vánoční nálada

	Teskné vánoční štěsti přilétlo se sněhovými vločkami, aby se podívalo s trpkým úsměvem do nezvykle klidné světníee.
	Tváře zjemněly, jsou laskavější a světnice voní vzpomínkami lesa, nábytek se utápí v hřejivém usmíření. Svět se zdá být tak daleko; prosvitá jen z pohlednic, které se slétají ze všech stran s přátelským pozdravem a přáním míru. Zdálo by se vám, že bolest a smutek nedávných dnů taje v duchu vánoc. Avšak ozvěna vrací ve vzpominkách smutek, který se věší na rozsvícený stromeček vyzařující lásku teplých srdcí.
	Tato atmosféra pomalu mízí - jako vzdálený tichý zpěv - mizí pocítěním hlubších tónů, naplněných bolestí a neradostným příštím.
	Vánoce nepřišly ke všem po špičkách. Často zatloukly celou silou svého chladu, aby botami okovanými záštím a nenávistí udupaly lásku. Zaťaté pěsti nad blahobytem se křečovitě natahují po almužně, oči těch, kteří ztratili domov, sípají smutkem. Tváře tvrdnou, světniee hořkne bídou a po rozviklaném nábytku se rozestírá zimomřivý chlad.
	Dnes více než jindy rostou protiklady. Zde teplé srdce, tam zima, zouíalství. Milosrdenství, které zanechává pokoření v duši a trpký úsměv na rtech, který by chtěl omluvit: "My za to nemůžeme, že jsme ztratili domov."
	Když hlaholí zvony a smutní lidé nesmekají, neztrácím víru: jen naděje se probouzí a mladý ideál, že této noci se nenarodí Bůh, ale že této noci se musí narodit člověk, člověk s vírou, že se jednou vánoční zvony rozezpívají radostně pro všechny, radostněji než letos.
	
	Činem navýsost vlasteneckým byly recitační "závody", které uspořádala "Studentská čítárna" v prosinci 1938, tedy v době, kdy jsme byli zrazeni Západem. Z podnětu strážnických studentů sjeli se do našeho ústavu zástupci středních škol z celého Slovácka. Byla zastoupena města: Uherský Brod, Hodonín, Kyjov, Strážnice, Uherské Hradiště. Celkem vystoupilo 53 finalistů. Kromě povinné básně, již byla Holanova "Odpověď Francii", recitoval každý báseň podle vlastního výběru. Byly to většinou verše, které se vztahovaly k národní katastrofě z podzimu 1938.
	Přál bych vám slyšet tu bouři potlesku, kterým byl odměňován každý recitátor. To nebylo jen uznání za dobrý nebo vynikající výkon, to byl spontánní projev nenávisti k těm, kteří nás zradili, to byl příslib, že uděláme všechno, abychom přispěli k rozbití pout, jimiž byla naše vlast sevřena. Celé "závody" - dnes bychom řekli soutěž - se staly výmluvnou manifestací české mládeže. manifestácí lásky k vlasti.
	Jak hořce prožívala Maruška tyto dějinné okamžiky! Jak odsuzovala každou zbabělost, ať už šlo o zbabělost naší kapitulantské vlády, nebo o přízemnost některých zastrašených českých dušiček, která se tu a tam projevovala!
	A právě tento žhavý vlastenecký cit přispěl k tomu, že se zcela usmířila s otcem. Často spolu rozbírali národnostní otázky a vzájemně se doplňovali. Otec uplatňoval své bohaté životní zkušenosti, Maruška se opírala o teoretické poznatky, získané při debatách s Julou a při četbě marxistické literatury, kterou jí stále půjčoval.
	15. března 1939, když se okolo naší školy valily kolony fašistických hord od Hodonína k Veselí, nahrnula se o přestávce celá septima k oknům třídy. Chlapci i děvčata se zaťatými pěstmi sledovali vetřelce, kteří projížděli naším mírumilovným městem s kulomety připravenými k palbě.
	V té chvílí se otevřely dveře - Maruška se vracela z ředitelny. 
	Když uviděla spolužáky u oken, zvolala energicky:
	"Děcka, běžte od oken! Snad nechcete, aby si mysleli, že je u nás vítáme!"
	A septima, jakkoli byla zvědava na vzhled a výstroj fašistické armády, rázem uposlechla.
	V oktávě čekalo Marušku příjemné překvapení. Na filosofii dostali nového profesora, který byl komunistou. Jaké to bývaly hodiny! Jaké nadšení dovedl v mladých srdcích vzbudit a soustavně živit! Jak dovedl zapálit ty, kteří už dříve sympatizovali s myšlenkami socialismu, a jak dovedl zasít neklid do vědomí těch, kteří ještě zůstávali pozadu!
	Mnohé myšlenky mohly být v té době ovšem pouze napovězeny. Okupanti měli všude své špicly, a třebaže o smýšlení studentů nebylo pochyby, opatrnosti nezbývalo.
	Proto se Jula s Maruškou a ještě několika studenty domluvili a navrhli profesorovi, aby se scházeli u zámeckého parku a tam aby vždy prodiskutovali, co nemohlo být řečeno ve třídě.
	Ochotně souhlasil.
	Nejžhavějším tématem jejich rozmluv byla samozřejmě okupace naší vlasti a otázka, co dělat. Nebylo tak snadné poradit mladým, rozpálenym hlavám. . .
	Maruška bývala při diskusích nejagilnější.
	Když jednou hovořili o tomto problému, prohlásila:
	"Já myslím, že musíme jednat. Nevím dosud jak, nevím co, ale vím, že musíme něco dělat. Slovy je nevyženeme."
	Proíesor i studenti souhlasili. Kuly se plány smělé a fantastické, zavánějící i romantikou a dobrodružstvím, ale profesor je vždycky dovedl usměrnit tak, aby nevybočovaly z mezí skutečnosti. Sám byl už dávno zapojen do ilegální činnosti, ale svěřit odpovědné úkoly těmto mladým, nezkušeným lidem se prozatím neodvažoval.
	"A co byste řekl tomuhle, pane proíesore?" přišla Maruška s návrhem, když se bližil 28. říjen 1939. "Co kdybychom šli do školy s rudými vázankami?"
	"A můžete věřit celé třídě?"
	"Na všechny je spolehnutí," zaručovala se Maruška.
	Obešla spolužáky a spolužačky. Nebylo jediného, který by nesouhlasil, který by varoval nebo projevil zbabělost. Demonstrace k 28. říjnu byla připravena.
	Nám, kteří jsme měli vyučování v oktávě A onoho dvacátého osmého října, se naskytla zvláštní podívaná: všichni studenti i studentky měli rudé vázanky na bílých košilích a halenkách.
	Dnes slyšíme o podobných vlasteneckych projevech z oněch dnů jako o něčem prostém, samozřejmém, snad i naivním, mnohým z nás to dnes připadá jako pouhé gesto mladých lidí - ale čím byla taková demonstrace v té dusné době! Jak zmohutnělo vlastenecké cítění a jak se znásobily všechny síly vzdoru a odporu při pohledu na pětadvacet planoucích symbolů v oktávě A! Jak se utužilo tiché a nevyslovené spojenectví mezi studenty a jejich profesory!
	Zpráva o demonstraci se rozletěla po všech třídách, vnikla do sborovny i ředitelny, dověděly se o ní i rodiny. A svědčí-li něco o jednotném duchu, který tehdy naši školu i město ovládal, pak je to skutečnost, že se nikdo nestal udavačem. . .
	Taková byla Maruška.
	Měl bych vám vypravovat ještě mnohé, co by dokreslilo její ušlechtilou, odvážnou, jemnou a statečnou povahu. Jak se pod vlivem a vedením Julovým začala hlouběji zajímat o pracujícího člověka. Jak začala chodit do dělnických rodin a jak se učila poznávat skutečný život od dělníků, kteří mnohdy neprostudovali zdaleka tolik marxistické literatury jako ona s Julou, ale kteří prošli tvrdou školou dělnických bojů. Jak se zajímala o sociální postavení lidu na Kopanicích a v celém rodném kraji, jak usilovně hledala kořeny všech nedostatků v jeho životě. Ale čas nám nestačí.
	Na gymnasíu jsme hnětli charaktery po celých osm let. A proto, když jsem se loučíval s maturanty, kladl jsem si u každého při posledním stisku ruky zpytavou otázku: Jaké dílo nám v tobě odchází do života?
	U Marušky jsem si tuto otázku nepoložil. Věděl jsem, že v ní odchází jedna z nejkrásnějších růží, jaké kdy byly na záhoncích strážnického gymnasia vypěstovány.


	2
	Není možno úsměvem zabít dravce, aIe jedině zbraní."
	M. K.

	Marušku jsem poznal na jaře v jedenačtyřicátém roce, kdy jsme na Brněnsku organizovali Svaz mladých komunistů.
	Byl jsem překvapen, že byla zvolena do pětičlenného vedení Svazu. Její jméno jsem až do té doby nikdy neslyšel, na stranických poradách a schůzích se o ní nemluvilo. Ostatní členové byli osvědčení komunisté. Stačí, uvedu-li aspoň jméno Karla Mazoura. Na poradách býval často také Miloš Krásný. Každé z těch jmen už v té době něco říkalo, něco znamenalo. Ale Maruška - ?
	Svých rozpaků jsem se nezbavil ani při zahájení první porady. Měli jsme ji v chatě na břehu Kníničské přehrady. Řídili jsme se starou zásadou, že pod svícnem bývá tma. Chata je postavena několik metrů od hlavní silnice, po níž se tehdy nepřetržitě proháněla auta slídících gestapáků. Na louce za chatou cvičila hitlerjugend.
	Když jsem vešel dovnitř, u stolu sedělo již celé vedení. Čtyři mladl muži, jedna žena. Dívenka. Zřejmě jí nebylo ani dvacet let. Čistá pleť, poněkud pobledlá. Vážný pohled velkých tmavých očí. Dlouhé řasy. jemné, mírně sevřené rty. Dva dlouhé copy bohatých černých vlasů. Krásný, ušlechtilý zjev.
	Co s ní? uvažoval jsem v duchu. Bude toto sympatické stvoření stačit na všechny těžké a drsné úkoly, které stojí před Svazem mladých?
	Ale už její stisk ruky odvalil první balvan pochyb. Byl srdečný. Upřímný. Pevný. Jsou stisky rukou, z nichž jako bys poznával přímost a nezáludnost charakteru. Tak dovedla stisknout ruku Maruška.
	Při poradě byla skromná, jakoby plachá. Jako by se necitila dobře v kruhu soudruhů, o jejichž práci už tolik slyšela. Když však byla na něco dotázána, odpovídala s jistotou, která vůbec nesvědčila o nějakých rozpacích. Projednávané otázky chápala neobyčejně rychle, bystře. Sama podala několik iniciativních návrhů. Byly věcné, střízlivé. Přihlížely k dané situaci a k našim možnostem. A byly prosloveny s takovou určitostí a s takovým zaujetím, podmanivě, sugestivně, že se všechny mé obavy rychle rozplývaly.
	A rozplynuly se docela, když jsem ji po ukončení celodenní porady vyprovázel k autobusu. Cestou jsem se ji dotazoval, jak se vlastně dostala k ilegální práci.
	Před rokem, krátce před maturitou, dostala Maruška do gymnasia doporučený dopis. Dělník z nedaleké vesnice, do jehož rodiny často s Julou docházela, jí sděloval, že jeho přítel musí zmizet z protektorátu. Chce uprchnout na Slovensko a pak dále. Je to stranický pracovník, má důležité poslání v cizině. Maruška zná pohraniční hory, jistě se ji podaří převést ho přes hraniční čáru a ukázat cestu k Myjavě. Známý udal přesnou hodinu, kdy uprchlík přijede do Vrbovců. Pozná ho snadno. Vystoupí z třetího vagónu, bude držet aktovku přepásanou řemenem, v pravé kapse šedého svrchníku bude mít zastrčeno plnicí pero. Půjde k hostinci u nádraží, kde má již zajištěný nocleh. V deset večer vyjde před budovu, připraven k odchodu. Maruška ať čeká při příjezdu vlaku na nádraží, v ruce ať má nějaký časopis pro ženy.
Dopis Marušku neobyčejně vzrušil. Konečně, konečně čin!
	Fašisté usazení ve Vrbovcích kontrolovali úsek od myjavského tunelu na severovýchod, směrem k Javořině. Maruška věděla, v kolik hodin hlídky odcházejí a kdy se vracejí. Na tom zbudovala svůj plán.
	Ve stanovenou hodinu čekala na nástupišti. Vystoupilo jen několik. cestujících. Mezi nimi byl i ten, na něhož čekala. Mladý, ani ne třicetiletý muž. Dělal, jako by ji neviděl. Ale když ji míjel, vrhl na ni krátký, zkoumavý pohled. Pak zamířil k hostinci.
	Maruška spávala v pokojíku s Bštuškou a malým Jožinkem. Dalo jí mnoho práce přimět sourozence, aby šli brzy spát.
	Když konečně usnuli, opatrně vstala, tiše se oblékla a vylezla oknem. Z hostince, kde byl ubytován uprchlík, se ozývalo hulákání a cinkot sklenic. To řádili gestapáci a vojáci, kteří měli za úkol hlídat tento úsek hranic.
	Do desáté chybělo ještě několik minut, ale neznámý byl už připraven.
	Beze slova si podali ruce.
	"Pojďte," řekla Maruška šeptem.
	Obešli nádraží a zamířili k lesům. Maruška šla první, muž za ní. Vedla ho po stezkách tak bezpečně, jako by byl bílý den. Občas se zastavili, chvíli naslouchali.
	Za hodinu byli na Slovensku.
	"Držte se této cesty," loučila se Maruška. "A v Myjavě už víte, na koho se obrátit?"
	"Všechno je zařízeno, soudružko," odpověděl šeptem uprchlík.
	Zachvěla se. Nebylo to nočním chladem, který pronikal do kostí. To ji zalila vlna radosti, že ji tak oslovil někdo jiný než ti nejbližší, s nimiž ji spojovalo stejné přesvědčení.
	Druhý den večer se vrátil tatínek ze služby celý rozjařený.
	"Gestapáci dnes zuřili jako posedlí," oznamoval vesele, když rodina zasedla k večeři. "Brzy po ránu zastavilo před nádražím auto s nějakým velkým zvířetem od gestapa. Slyšel jsem, jak naši gestapáci cvakali podpatky a měli jste slyšet ten kravál! Důstojník jim vynadal idiotů a za chvíli se gestapáci hnali jako posedlí k horám."
	"A co se vlastně stalo?" zeptala se matka. Maruška ani nedýchala.
	"Utekl jim nějaký Čech. Dnes v noci. Zamluvil si v hospodě nocleh, řádně vyplnil přihlášku - a ráno byl pryč. A byl prý to nějaký význačný funkcionář komunistické strany."
	"Musel to tu dobře znát," uvažovala matka. "Jak by se mohl pustit sám přes hory?"
	"Ano," souhlasil otec, "buď to tu dobře znal . . . anebo...nebo ho někdo převedl."      
	Toto vypravování mi stačilo, abych si utvořil o Marušce správný úsudek. Abych ji v duchu zařadil tam, kam patřila. 
	Na dalších schůzkách jsme se od ní postupně dovídali, jak to u nich na Vrbovcích a v celém kraji vypadá. Jak gestapáci zesilují své pohraniční hlídky, jak stupňují teror a jak trestají ty, kteří pomáhají uprchlíkům. O mnohých takových akcích Maruška věděla, mnohých se aktivně účastnila, často jednala na svou pěst. 
	Po maturitě se Maruška radila s rodiči, co teď. Vysoké školy, kam by tak ráda šla, byly od listopadu devětatřicátého roku zavřeny. Přihlásila se tedy do jazykové školy ve Veverské Bitýšce, odkud pocházel jejich proíesor filosofie. Doufala, že s jeho pomocí se snadno zapojí do podzemní práce na Brněnsku. 
	Objevila se v jeho rodině v druhé polovině prázdnin, jejich spolupráce by se byla jistě pěkně rozvinula, ale asi za dva týdny po jejím příchodu do Bitýšky byl profesor zatčen. Zmizel v propadlišti koncentračních táborů, z nichž se vrátil teprve po skončení války. 
	A už tehdy projevila Maruška podivuhodnou prozíravost. Sotva se dozvěděla o zatčení, ihned přišla do profesorovy rodiny a poradila zdrcené manželce, aby spálila všechny doklady, které by mohly zatčeného usvědčit. 
	Brzy se ukázalo, jak rozvážně jednala. Za několik dní přišlo gestapo a převrátilo profesorův byt vzhůru nohama. 
	Nenašlo však už nic, co by mohlo zatčenému přitížit. 
	Maruška bydlila v útulném světlém pokojíku v řadě domů na okraji městečka. Byl z něho pěkný výhled na blízkou Svratku i na továrnu Rico, v níž se vyráběly textilie, zvláště hygienické obvazy. 
	Studium jí zabralo mnoho času. Denně sedávala po vyučování pět i více hodin nad psacím strojem nebo nad učebnicemi a dychtivě a vytrvale si osvojovala všechno, co jí mělo pomáhat, až vstoupí do života. Běžnou německou konverzaci ovládla po půlročním studiu téměř dokonale - měla velmi dobré základy jíž z gymnasia. 
	A ilegální práce? Soudruh Karel Mazour, který znal většinu mladých komunistů na Brněnsku osobně, se brzy dověděl o  statečné studentce z Moravského Slovácka. Navázal s ní spojení a ihned ocenil její vynikající schopnosti. Maruška dostala několik drobnějších úkolů a protože všechny splnila přesně a spolehlivě, byla zařazena do pětičlenného vedení Svazu mladých komunistů. 
	Její služby byly pro nás neocenitelné. 
	Protože měla jako studující dcera železničáře režijní slevu na dráze, posílali jsme ji s důležitými vzkazy a písemnými zprávami či letáky do blízkých i vzdálených míst. Přišlo nám to velmi vhod, protože jsme neměli dost peněz. Často jsme cestovali sto i více kilometrů na kole nebo i pěšky z toho prostého důvodu, že nebylo zač koupit jízdenku. Maruška jezdívala do Hodonína, který byl důležitým střediskem pro vydávání ilegálního tisku, do Uherského Hradiště, do Zlína a do Přerova, kde byla zvlášť silná a agilní buňka železničářů. Nejednou procestovala celou noc, posnídala a rovnou do školy. 
	Bylo toho mnoho, čím nás v té době Maruška příjemně překvapovala. Kromě osobní odvahy, pohotovosti, duchapřítomnosti, bystrosti úsudku a celkové vyspělosti byla to také okolnost, jak dovedla dodržovat pravidla konspirace. Znali jsme ji pod krycím jménem Jaruška. Nebyla ráda, když se někdo - kdo ji znal - zapomněl a oslovil ji jejím pravým jménem. A sama se důsledně řídila tím, na čem jsme se dohodli. 
	Její duchapřítomnost se projevila skvělým způsobem při cestě s výbušninami. Měla za úkol přivést ze Zlína do Brna několik kilogramů toluolu. Všechno šlo hladce, ale u východu z brněnského nádraží byla přísná hospodářská kontrola. 
	Maruška byla nesena davem, na couvnutí nebylo pomyšlení. Co teď?
	Nenápadně se rozhlédla. Po její pravé straně, kousíček vzadu šel v tlačenici mladý německý důstojník. 
	Rychle rozhodnuta připjala si odznak s hákovým křížem a s půvabným úsměvem a starostlivým výrazem ve tváři obrátila se na důstojníka nejčistší němčinou:
	"Promiňte, pane poručíku, mohl byste mi ukázat cestu do Králova Pole?"
	"Ale ovšem, slečno, s radostí!" odpověděl s přehnanou zdvořilostí a ochotou, ale i potěšen mladý fašista. "Dovolíte. . . to jen aby nás lidé od sebe neodtrhli!" A důvěrně se do Marušky zavěsil. 
	Vojáci, kteří prováděli kontrolu, zasalutovali, uvolnili jim cestu a jeden z nich řekl: "Bitte!"
	Před nádražím důstojník podrobně vysvětloval Marušce cestu do Králova Pole a mermomocí se vtíral, že ji tam doprovodí. Maruščiny oči a dlouhé copy mu zřejmě učarovaly. Maruška mu poděkovala, ale doprovod energicky odmítla. 
	To bylo v době, kdy už byla plně zapojena do našich akcí. A bylo jich jako hub po dešti. Tehdy byla ještě v platnosti spojenecká smlouva mezi Sovětským svazem a Německem. Mnoho českých lidí bylo touto smlouvou zmateno; nechápali pravou situaci. Jiní využili příležitosti k tomu, aby napadali našeho velkého přítele nejhoršími pomluvami. Proto jsme museli vynaložit největší úsilí na paralyzování těch vlivů, které měly zničit sympatie našeho lidu k Sovětskému svazu. Jak na to? Především tiskem. A tak jsme vydávali - ať v ústředním, krajském či okresnim měřítku - Rudé právo, Hlasy z podzemí, Moravskou Rovnost, Nástup. To jsou však věci obecně známé. 
	Druhým významným úkolem komunistů bylo živit v národě odpor proti okupantům. Po obrovských vítězstvích, kterých němečtí fašisté dosáhli ve střední a západní Evropě, byl to úkol mimořádné důležitosti. Kolik lidí podléhalo tehdy panice, jako by už bylo všechno ztraceno!
	A neméně odpovědným úkolem bylo ochromování německého průmyslu a dopravy. V jarních měsících roku jedenačtyřicátého se řítily nepřehledné transporty německých automobilových kolon a vlaků směrem na východ. Nuže - snížit údernost tohoto nestvůrného tělesa co nejvíce!
	Aby mohly být všechny úkoly řádně plněny, museli jsme mít dísciplinovanou a bohatě rozvětvenou organizaci. Mladí se toho chopili s nadšením, jakého je právě jenom mládí schopno. Vedení Svazu pohotově, někdy snad i s určitou dávkou lehkomyslnosti, ale vždycky s nasazováním vlastního života, zakládalo malé skupiny - říkali jsme jim trojky - a instruovalo nadšené bojovníky, jak si připravovat destrukční materiál, jak s ním zacházet, jak svádět gestapo na nepravou stopu. A vždycky jsme zdůrazňovali základní podmínku úspěchu: dodržujte pravidla konspirace!
	Maruščiny organizační schopnosti se projevily velmi brzy. Zakrátko nám hlásila na poradě - mívali jsme je pravidelně jednou za týden - že ve Veverské Bitýšce i jejím okolí získala ke vstupu do Svazu celou řadu mladých lidí, z ničhž vytvořila několik ukázněných a odhodlaných trojek. Neocenitelné služby jí při této práci prokazovali přibuzní zatčeného profesora, kteří ji seznámili s dělníky a dělnicemi v továrně Rico. Od Bitýšských vedla cesta do okolních vesnic: do Lažánek, Domášova, Hluboké, Radoškova, Maršova, Čebína a postupně dále a dále. 
	Vzpomínám-li na Marušku a její práci, nemohu skoro pochopit, jak na to všechno stačila. Ve dne studovat, ve škole i po vyuěování, večer chodit na schůzky a porady, v noci často na nebezpečnou akci - kolik nezdolné energie, kolik obětavosti a jaká síla přesvědčení musela být v této mladičké soudružce!
	Bylo to tím pozoruhodnější, že právě v této době prodělávala svou osobní krizi v poměru k Julovi. Nevnikl jsem hlouběji do jejich vztahů - člověk neměl tehdy dosti času ani na zkoumání vlastních citů - ale z občasných rozhovorů s Maruškou udělal jsem si přece jen určitou představu. Oba dva byli výraznými individualitami. Společná studia, společné zájmy a společná idea je sblížily tak, že celou řadu let šli spolu ruku v ruce: Zpočátku cítila Maruška k Julovi jenom obdiv. Strhoval ji svou vyspělostí, politickým rozhledem, znalostí marxismu-leninismu, ale i svou mužnosti, průbojností, útočností. Není divu, že se do něho zamilovala. Po jeho boku rychle vyspívala v uvědomělou komunistku. Brzy ho začala dohánět. A to se už nespokojovala s pasívním přijímáním jeho výkladů a s odevzdaným přejímáním jeho názorů. Začala se dívat na věci mnohem kritičtěji. A nejenom na věci - i na samého Julu. Viděla, že Jula propadl ve svém poměru k ní nezdravým pocitům nadřazenosti. Že své názory - a nebyly vždy správné - pronáší formou příliš kategorickou. 
	Její vrozená touha po osobní svobodě těžce snášela nátlak. A když k tomu přistoupily i rozpory v názorech na současnou politickou situaci - Jula považoval její aktivivitu v ilegální práci za předčasnou - došlo k definitivní roztržce. 
	A to je další světlá stránka Maruščina charakteru. I když měla svého chlapce nevýslovně ráda, přetrhala všechna pouta, jakmile poznala, že se jejich názory rozešly, že správná je její cesta. 
	Na její ilegální práci však toto velké vnitřní drama nemělo vlivu. Dovedla v sobě potlačit všechny osobní city, když šlo o věc společnou. Na týdenní porady vedení Svazu chodívala pravidelně, úkoly plnila přesně, při rozvíjení dalších našich plánů byla iniciativní, neznala překážek, neexistovalo pro ni osobní pohodlí. 
	Několik dní po přepadení Sovětského svazu udělala s velmi dobrým prospěchem závěrečné zkoušky na jazykové škole. Naplněna jedinou myšlenkou na osvobození vlasti, na honečnou porážku fašismu a na vybudování nového spoleěenského řádu, rozvinula pak svou práci do takovýeh rozměrů, že to do dneška naplňuje člověka obdivem. 
	Vstoupila jako "totálně nasazená" dělnice do bitýšské tkalcovny Rico. Rychle si osvojila techniku práce, seznámila se s poměry, zkoumala charakter spolupracovnic. Zanedlouho poznala, že se může na ně spolehnout. 
	A tak jednou o přestávee vyskočila na rám tkalcovského stavu a spustila plamennou protifašistickou řeč: Celý pokrokový svět je v nesmiřitelném boji proti fašismu. Náš národ jde v řadách těch, kterým připadne konečné vítězství. Všichni opravdoví vlastenci bojují. Ani v naši továrně nesmíme zůstat pozadu. I my, děvčata, můžeme citelně poškodit fašistickou výrobu. Už takové čištění strojů. . . Proč bychom spěchaly? Prodlužujme tu práci, zprvu nenápadně, systematicky - výsledky se dostavi: výroba bude zpomalena. Běžíme jako bez ducha, když se nám přetrhne někde vlákno, abychom je svázaly. Proč bychom běžely? A proč bychom naopak - samy nepřetrhávaly další a další vlákna?
- Děvčata se dala strhnout. Výroba v továrně Rico začala váznout. 
	Hned nato Maruška vedla poradu dvou nejspolehlivějších trojek u přístaviště parníků jezdících po přehradě. Chlapci s Maruškou leží na trávníku v hloučku tak jako četné skupiny turistů čekajících na příjezd parníčku. 
	Chlapci se navzájem okukují, neznají se pravými jmény. Co na tom záleží? Pro jejich spolupráci zcela postačí krycí jména: Luděk, Jožin, Jara, Viktor. . . 
	Maruška je seznamuje s úkolem příští noci: poškodit několik vagónů nákladního vlaku na nádraží v Kuřimi. Zároveň jim dává přesné instrukce: připravit si několik sáčků říčního písku, pečlivě jej prosušit. Místo písku mohou s sebou vzít skelný prášek. 
	Jednoduchými tahy kreslí náčrt ložiska. Záklopka se nadzvedne, vytáhne se mazaci knot, olej se vypustí a do prázdného ložiska se vsype písek nebo sklo. Pak se záklopka zase opatrně přivře, hadříkem se všechno pečlivě utře, aby na ppovrchu nezůstaly stopy po nových "mazadlech". . . 
	Chlapcům září oči. 
	"A kdo nás povede?" ptá se Viktor. 
	"Já," odpovídá Maruška prostě. 
	V deset večer se scházejí na cestě za Bítýškou. 
	"Máte dost materiálu?" ptá se Maruška, když se ocitají na místě, kde nemohou být nikým pozorováni. 
	Chlapci spokojeně popleskávají nadité kapsy. 
	Je to vzrušující cesta. 
	Nakonec jsou u ztemnělého nádraží. Několik ojedinělých lamp vrhá k zemi jen tlumené kužele světla. Jinak je nádraží ponořeno do hluboké tmy, rušené jenom občasnými záblesky kapesních svítilen nádražních hlídek. 
	Jedna z nich právě obchází dlouhý nákladní vlak. Nepravidelným bliknutím pod vagóny a mezi ně i do vagónových budek se přesvědčuje, zdali je všechno v pořádku.
	S obchůzkou je zřejmě spokojena, neboť odchází ke kancelářím. Snad jde ohlásit, že na mádraží je "Alles in Ordnung". 
	"Teď!" dává znamení Maruška. 
	Celá skupina se rychle, ale opatrně plíží za ní. A už jsou u vagónů. Jejich oči během dlouhé cesty přivykly noční tmě. Dobře rozeznávají, jaký náklad je na jednotlivých vagónech. Vybírají si ty, které Maruška označuje za nejdůležitější: cisternové. 
	Za několik minut poškodili desítky ložisek. 
	A už se ozývá smluvený Maruščin signál: "Ssssst!" Blíží se nebezpečí, konec práce. 
	Scházejí se na místě, které Maruška předem určila. Jsou vyčerpáni přestálým napětím. Chvějí se jim ruce i nohy. 
	Ale sotva urazí několik set metrů, sotva si uvědomí, že jsou s úkolem hotovi a že se jim podařil, všechno se v nich rázem uvolňuje. Tichem noci se rozševelí jejich zpočátku šeptané, pak polohlasité a nakonec živelně bouřlivé věty, jimiž si překotně sdělují, jak se jim dařilo, kolik ložisek kdo "udělal", co při práci prožívali. . . 
	Maruščiny trojky byly stále v akci. Uvolňovaly kolejnice, jindy vykolejily nákladní vlak, přestřihávaly dráty elektrického vedení, podřezávaly telefonní sloupy, vyvěšovaly vlastnoručně vyrobené plakáty s výzvou k odboji, roznášely ílegální tisk a letáky. 
	Nešlo jen o letáky, které si přinášela Maruška z porad vedení Svazu. Sestavovala i vlastní letáčky, a to bylo velmi svízelné, uvážíme-li možnosti, které Maruška měla. 
	Začínalo to tím, že u své bytné nebo u soudruha Viktora ve "Vilách" - to byla odlehlá lesní čtvrť za Bítyškou - poslouchala Moskvu a dělala si poznámky. Z nich pak sestavovala souvislé texty, které psala na blány a rozmnožovala. Pomáhala jí v tom zvláště skupina soudruhů z Lážánek, kteří si udělali v chatě pod lesem u Petrova "tiskárnu". Maruščina tiskárna - malý váleček, bláňa a cyklostylový papír. A přece jakou radost mívala ona i její kamarádi, když se jim rozmnožování povedlo a letáček byl nejen čitelný, ale i úhledný!
	A zase to byly dlouhé a nekonečné noci, které muselo obětovat toto statečné děvče, aby mohly být letáky rozneseny. Dávaly se, kam se dalo: pod mandele v poli, pod prahy dveří, do pootevřených oken. . . A ráno už zase v práci, vážná, klidná, soustředěná - a v každém okamžiku připravená získat nového chlapce či děvče pro ilegální práci. 
	Jednou odesílala doporučený dopis. Byla na poštovním úřadě sama. Když čekala na orazítkování stvrzenky, poštovní úředník vzal kousek papíru, rychle načrtl několik slov a podal je Marušce zároveň se stvrzenkou. Udiveně četla: Gestapo větří! Na nějakou dobu odtud odejděte!
	Chtěla si papírek zastrčit do kabelky, ale úředník jí jej vzal a s významným pousmáním roztrhal na drobné kousíčky. 
	"Děkuji vám!" vydechla vděčně. 
	Když opouštěla poštovní úřad, měla v hlavě divoký vír. Byly to obavy, nebyl-li někdo zatčen, jak daleko pokročilo pátrání gestapa - rozvětvená činnost Svazu mladých i ostatních komunistů v celém kraji budila už dávno rozruch - co všechno podniknout v první řadě, koho varovat -
	Ale do těchto obav zaznívalo i opojné, radostné poznání: Nejsme sami! Máme spojence i tam, kde bychom se toho nejméně nadáli - přímo v budově četnické stanice! V přízemi je pošta, v prvním poschodí četnická stanice a poštovní úředník, kombinovala, má možnost při zapojení telefonních linek vyslechnout všechny rozhovory, i ty, které jsou vedeny mezi protektorátní policií a gestapem. 
	Porada ve vedení Svazu. Ano, pátrání se zostřuje, v Brně bylo už několik mladých zatčeno, okruh zatýkání se rozšiřuje na venkov, je třeba největší opatrnosti. A poštovní úředník u nich? Ale ovšem, starý soudruh, na kterého je úplné spolehnutí. Maruška udělá opravdu nejlépe, když se z Bítýšky na nějakou dobu ztratí. 
	Rozhodla se, že půjde do Lažánek. Obrátila se na soudruha, člena jedné její trojky, jehož rodiče měli větší hospodářství. Přihlásili ji jako výpomocnou sílu na dobu žní. 
	A tak Maruška ve dne pracovala na poli, v noci se často vytratila i s hospodářovým synem, odešli do chaty v petrovském údolí, tiskli letáky a roznášeli po vesnicích. 
	Po žních - byly v době tovární dovolené - vrátila se ke své práci v tkalcovně Rico. 
	Damoklův meč, který se nad ní vznášel, nedovedl ochromit její vůli aktivně bojovat. Jako by se nebylo nic přihodilo, scházela se i nadále se svými trojkami, promýšlela s nimi nové úkoly, jezdila na porady, které se konaty stále většinou na březích Kníničšké přehrady. 
	Nikdy se nevyhýbala nebezpečí. Právě naopak - kde byla akce nejvíce ohrožena, tam bylo vidět Marušku na vedoucím místě. 
	Nejlépe o tom svědčí jedna z jejích "prací". 
	Úko1 byl jasný: poškodit co nejcitelněji vyrobu v továrně Rico. 
	Co může být citelnějšího než zapálení dílny, kde jsou stroje umístěny? Hořlavého materiálu je tam stále dostatečné množství, stačí jen škrtnout -
	Připravila se na to s obvyklou důkladností. Podařilo se jí propašovat do dílny litrovou láhev petroleje. Pečlivě ji ukryla v zastrčeném koutě, kde se stále válelo nějaké harampádi - staré opotřebované součástky strojů a podobné věci. Nikdo nic nezpozoroval. Nikoho z dílny do věci nezasvětila, ani nejoddanější kamarádky. Po práci zůstala na okamžik u svého stroje, jako by na něm něco opravovala. Sotva se zavřely dveře za poslední spolupracovnicí, přiskočila k oknu a odsunula všechny zástrčky. Stačilo zvenčí trhnout a okno by se otevřelo. 
Večer si vzala na pomoc Viktora, nejodvážnějšího soudruha. 
	"Vniknu dovnitř, zapálím, vyskočím oknem a přelezu plot. Kdyby se stalo něco nepředvídaného a hnali se za mnou, ty budeš krýt můj útěk," seznamovala ho se svým plánem. 
	Viktor bezděky pevněji stiskl nabitou pistoli. 
	Vniknout dovnitř - to znamenalo přebrodit se Svratkou ve vodě sahající až po pás, přelézt nízkou, ale sklem a ostnatým drátem opatřenou tovární zídku, přeběhnout nádvoří, otevřít okno -
	Všechno se Marušce podařilo. Ale v okamžiku, kdy chtěla otevřít okno, rozzářila se dílna oslňujícím světlem. Spatřila dva tovární hlídače, jak s pistolemi v rukou prohlížejí jeden kout dílny za druhým. . . 
	Stěží stačila uskočit a zmizet v hluboké tmě. 
	Stalo se totiž opravdu něco nepředvídaného. Po práci přišel za ředitelem vedoucí z vedlejší dílny a oznámil, že se jim pokazil jeden tkalcovský stav. Zlomila se součástka, bez níž je stroj vyřazen z provozu. Nemají někde starší opotřebovanou součástku, která by mohla nouzově posloužit do té doby, než jim bude dodána nová?
	Hledali ve skladišti, ve strojirně, v dílnách. Tak se dostali i do dílny, kde pracovala Maruška. Přehazovali kout, v němž bylo staré harampádí. Místo hledané součástky objevili láhev s petrolejem. 
	Poplach. Zesilení nočních kontrol. Nařízení hlídkám, aby každou dílnu prošli několikrát za noc. 
	To byla jediná akce, z níž se vrátila Maruška s nepořízenou. Neúspěch ji však neodradil. 
	Pak zatklo gestapo soudruha z jedné její trojky. Byl to dobrý, statečny chlapec, bylo na něho vždycky spolehnutí. Bude takový i při výslechu?
	Neklid, nejistota. Den za dnem plyne a nic se neděje. Zatčený zřejmě odolává. 
	Přesto Maruška zvýšila opatrnost na poradách i při akcích. 
	Sama přenocovávala na různých místech: nejčastěji sice ve svém dosavadním bytě, ale často i u příbuzných zatčeného profésora, a to buď přímo v Bítýšce, nebo ve "Vilách". Tam se cítila nejbezpečnější. Stačilo vyběhnout několik kroků z domu a už byla v lese. Bydlil tam její nejoddanější bítýšský spolupracovník Viktor se svou matkou. 
	Paní si Marušku opravdu zamilovala a byla by jí snesla modré z nebe: Ale Maruška byla sknomná. Nikdy nebývala "rozhazovačná", jak se u nich na Vrbovcích říkalo, a rok studentského života, kdy byla odloučena od rodičů, její šetrnost jenom zvýšil. Ne snad, že by nebyla z domu podporována. Právě naopak - rodiče jí dávali kromě pravidelných měsíčních příspěvků na byt a stravu ještě leccos na přilepšenou a když zajela do Vrbovců, vždycky se vracela s objemným balíkem všelijakých dobrot, ať už to byly slovácké koláče, nebo sklenička vonícího medu či jahodová zavařenina. A přece se Maruška musela dost ohánět, aby vyšla s penězi. Mnohé akce vyžadovaly finančního nákladu, například pro vydávání letáků bylo nutno kupovat blány, cyklostylový papír, mazadlo, pro akee na železnicích bylo třeba hmot na výrobu třaskavin a tak dále. A vedení Svazu nemělo tolik prostředků, aby mohlo všechno financovat. Členové vedení si tedy pomáhali, jak dovedli. Maruška často platila mnohé věci ze svého, a to pak samozřejmě znamenalo podstatnou díru do jejího rozpočtu. Když byla jednou ve velké tísni, prodala i své hodinky. 
	Když se Viktorova matka starávala, co by jí připravila k večeři, Maruška ji uklidňovala:
	"Jen nic neshánějte, já mám nejraději loupané brambory a trochu mléka."
	Někdy také přespávala v Lažánkách. Otec jejího soudruha měl na vesnické poměry bohatou knihovnu. Pro Marušku bývalo osvěžením, když se mohla zahloubat do čtení. Při četbě aspoň na chvíli zapomínala, že je psancem, ktery je štván z místa na místo. 
	Na nepříjemnosti svého nynějšího života myslívala však bez hořkosti, ilegálně pracovala s nejhlubším přesvědčením, že je to jediná správná cesta. Věděla, s čím může a musí počítat. Byla však také jen člověkem a vítala chvilky, kdy bylo možno nervové napětí uvolnit, na pár okamžiků nerušeně vydechnout, odpočinout si, načerpat nových sil. 
	Jednou v listopadu šla z odpolední směny. Byla tmavá noc. Když přecházela most přes Svratku, střetla se s nějakým mužem. Nepoznala ho. "Čekám na vás, soudružko," řekl chodec, když se přiblížil na dva kroky. Teprve nyní poznala poštovního úředníka. Od onoho dne, kdy ji varoval, viděli se několikrát, ale nikdy neměli příležitost promluvit spolu. 
	"Ach, to jste vy!" řekla vzrušeně. "Několikrát jsem vám již chtěla poděkovat."
	"To je zbytečné, jsme přece soudruzi," řekl úředník a rozhlédl se noční tmou. Pak ještě více ztlumil hlas: "Přicházím vám říci, že vám tu hoří půda pod nohama. Ztraťte se z Bítyšky, dokud je čas. Ale nejenom tak, jak to děláte - jednou do "Vil", podruhé do Lažánek. Tentokrát natrvalo. A brzy! Práci čest!"
	"Práci čest!" vydechla Maruška. "A mockrát vám děkuju, soudruhu."
	Marušku zalila vlna hřejivého tepla. Jaká je to síla - stranická příslušnost, stranické spojenectví! Té noci nezamhouřila oka. Až do rána třídila a balila své věci. Uvažovala, kombinovala. Hledala východisko. Konečně se rozhodla: Požádá v továrně o přeložení do brněnské Ráčkovy tkalcovny, která je pobočkou jejich závodu. Odůvodní to tím, že chce navštěvovat večerní kursy německé konverzace a hodiny těsnopisu. 
	Její žádosti brzy vyhověli. 
	A nová starost: kde bude v Brně bydlet?
	I zde si dovedla poradit. Prozatím se ubytuje u přítelkyně Aničky, s níž se v Brně seznámila loni o vánocích na koncertě. Hluboce si porozuměly, třebaže Anička byla o několik let starší. Chodily spolu po brněnských ulicích dlouho do noci, nakonec pozvala Anička svou novou známou k sobě do bytu. Její manžel byl hudebník. Byt měli prostorný, pěkně zařízený, pohodlný. 
	"Kdybys někdy přijela do Brna, přenocuj u nás, Maruško," zvala Anička. "Jak vidíš, nám by to nedělalo žádné obtíže."

	Maruška až dosud nepoužila této nabídky. Ale nyní jí nezbyvá nic jiného. Poprosí o prozatímní ubytování, dokud si nenajde samostatný byt. 
	Odpověď přišla obratem. Ano, ať přijede, všechno je připraveno. 
	Loučení v Bítýšce bylo stručné. Nechtěla na sebe příliš upozorňovat. Spolupracovnice ze závodu Rico ji nerady ztrácely, jedna ji podala památník, aby do něho něco napsala. A Maruška bez dlouhého rozmýšlení píše:
	"Nezapomeň, Aničko, ani na okamžík na svou českou vlast, na svou lidskou i národní povinnost. Maruška"
	Jenom ve "Vilách" se zdržela dlouho do noci. Viktor ji přemlouval, aby do Brna nechodila. Ať si vyhledá nějaké jiné místo, kde ji nikdo nezná. V Brně je gestapáků jako much, krok každého jen trochu podezřelého Čecha je tam sledován ostřížíma očima. Tam jí hrozí větší nebezpečí než kdekoli jinde - vždyť by skočila přímo do jámy lvové. 
	Maruška ví, že ve Viktorových slovech je mnoho pravdy, ale je rozhodnutá. V Brně bude mít nejlepší spojení s vedením Svazu. -
	Třebaže už byla noc, chtěla odejít do Lažánek. Před odjezdem do Brna je nutno přemístit do bezpečného úkrytu tiskárnu z Petrova. A na to už zbyvá pouze dnešní noc. . . 
	Viktorova matka jí zdržovala, ale marně. 
	"Nu, když jinak nedáš, dělej, jak rozumíš," souhlasila nakonec s jejím rozhodnutím. "Tak tě aspoň vyprovodím."
	Viktor se sice nabídl, že dovede Marušku na silnici přes les - po lesních stezkách se šlo těžce i ve dne, natož v noční plískanici - ale matka to rázně zamítla. 
	"Kdyby vás potkali Němci, bylo by zle," řekla. "Půjdu-li s Maruškou já, komu co napadne."
	Maruška s Viktorem se na sebe usmáli. Je vidět, že mamince je všechno jasné. . . 
	Plápolavé světélko svíčky v lucerně matně ozařovalo zablácené chodníčky. Obě ženy mlčely. 
	Když se přiblížily k hlavní cestě, Maruška řekla: "Děkuji vám za všechno - a teď se už vraťte. Nevím, kdy se uvidíme. A. . . kdyby se něco stalo. . . doba je taková nejistá. . . zkrátka - kdyby mě zatkli - buďte tu všichni klidní. I kdyby mě na kousíčky krájeli, kdyby mi živé maso solili, nic nevyzradím."
	"Maruško, máme tě tu rádi jako svou vlastní. Prosím tě, dávej v Brně na sebe pozor!" 
	"Dám," uklidňovala ji Maruška. "Vždyť je to i má povinnost."
	Prudké objetí, polibek - a Maruška vykročila do záludné tmy. 
	Když v Lažánkách uspořádala záležitost s tiskárnou a dala soudruhům pokyny, jak postupovat v příštích týdnech, odjela do Brna. 
	Anna ji přijala s otevřenou náručí. 
	"Budeš mít samostatný pokojík, Maruško. Tady máš klíč. A bydlit u nás můžeš, jak dlouho chceš, třeba trvale. Nás to nebude vůbec obtěžovat, naopak, bude nám veseleji."
	Druhého dne se přihlásila v Ráčkově továrně. Práce byla podobná jako ve Veverské Bítýšce, nemusela se vůbec zaučovat. 
	Večery u Anny, pokud je Maruška netrávila na ilegálních cestách nebo na poradách se soudruhy z podzemí, dýchaly něžným kouzlem domova. Manžel její přítelkyně byl velmi dobrý klavírista a pořádal pro Marušku hotové koncerty. Po vážných číslech přehrával vždy její oblíbené písničky, mezi nimi i tu nejmilejší: "Zaleť, sokol, biely vták. . . "
	Jindy rozbírali mezinárodní situaci, vyslechli zahraniční rozhlas, odhadovali, jak dlouho se protáhne válka, jaký obrat nastane, až se Sovětský svaz vzpamatuje z prvního fašistického náporu. Oba hostitelé byli den ze dne stále více překvapeni všestranným Maruščiným rozhledem. Ať šlo o literaturu, o hudbu, o umění vytvarné, o politiku, o otázky národohospodářské - všude projevovala tolik znalostí, o všem dovedla pronášet úsudky tak svérázné, že manželé nevycházeli z údivu. 
	Jenom když se stočil rozhovor na odboj, Maruška se vždycky odmlčela. Uvázne-li v ocelových pavučinách gestapa, bude lépe, když její přátelé nebudou o ničem vědět!
	Ostatně - stejně tušili více než dost. Často se Maruška vracívala pozdě v noci, někdy až k ránu. . . 
	Jednou jí nesla Anna snídani - tehdy se Maruška vrátila po páté hodině - a zůstala překvapeně stát na prahu dveří. Maruška ležela bez hnutí na pohovce, oblečená tak, jak přišla, bledá, slabě oddychující, zřejmě úplně vyčerpaná. Stěží stačila vyzout zablácené boty. 
	Anna jí zatřásla. Bylo jí líto unaveného děvčete, ale nedalo se nic dělat - v sedm hodin měla být v Ráčkově továrně. 
	Maruška otevřela oči a unaveně pohlédla na Annu. 
	Okamžitě se však vzpamatovala. 
	"Aničko," řekla v rozpacích, "já nevím, co si o mně myslíš, když se vracívám někdy tak pozdě. Ale nemysli si nic špatného."
	Anna rázně vyvrátila její obavy. Potom však náhle zpřísněla a dodala: "Vím, že děláš jenom dobré věci. Vždyť jsme tě už s manželem poznali. Ale myslím si, že bys měla pamatovat také na své zdraví. 
	Maruška se jen pousmála, rychle se umyla, posnídala a za chvíli již běžela ze schodů. 
	A znovu na ni začaly doléhat hmotné starosti. Ilegální práce vyžadovala více a více i finančních obětí. Psát domů o peníze - to se jí příčilo. Stála rodiče už dost peněz - a má je obtěžovat i nyní, když si už vydělává?
	Peníze však musí opatřit. Bez nich by nemohlo být uskutečněno mnohé z toho, co zarnýšlí provést. A má před sebou velké cíle. . .
	Náhle jí projela vzpomínka. 
	Když si někdy za nedělních odpolední vyšla rodina do vnorovských polí, otec zálibně pohlížel na proužky oseté žitem nebo osázené brambory a říkával: "Toto bude jednou Jožinkovo, tamto Bětuščino a ten kousek u háje bude Maruščin."
	Myšlenka náhlá a oslnivá jako blesk. 
	Tisíce mřou, tisíce padají, milióny bojují za svobodu člověka, desítky miliónů ztrácejí všechno, co měly, každý opravdový vlastenec rád přináší i ty největší oběti - a tam kdesi ve Vnorovech má ležet kapitál, budoucí Maruščino věno, věno určené pro jakousi mlhavou a vzdálenou budoucnost, zatímco dnes by mohlo sloužit jako účinná zbraň v boji proti fašismu?
	Na Vrbovce letí dopis: Potřebuji peníze. Prodejte pole, které mi chcete dát věnem, a peníze mi co nejdříve zašlete. 
	V rodině nastal poprask. Co se to s tím děvčiskem děje? Co to s ní jenom je? Píše málo, domů jezdí jen zřídkakdy. Nikdy taková nebývala! A nač potřebuje tolik peněz? Za celé pole! Ne, tak to nepůjde! Když nejede ona k nám, pojedeme my za ní. Tohle se musí dát do pořádku!
	Dohodli se, že pojede matka.
	Při loučení ve Vrbovcích je rázná, rozhořčená, pobouřená, odhodlaná. 
	"Buď bez starosti," říká manželovi. "Já jí ty roupy z hlavy vyženu!"
	Ve vlaku je celá nesvá. Jakou radost jí jindy působilo cestování! Jak ráda se dávala do rozhovoru s neznámymi lidmi! Poradovala se z jejich radostí, těšila a povzbuzovala v zármutku. Jak ráda jim povídala o svých Vrbovcích, o kráse kopců a stráni, o jaru i létu a podzimu a koneckonců i o zimní pohádce, kdy se cely jejich kraj leskne v mrazivém slunci! S jakou něhou se dovedla rozpovídat o svém rodinném štěstí, o Marušce, Bětušce, Jožinkovi -
	A dnes?
	V kupé je plno lidí, štěbetají jako vrabci, ale matka nevidí, neslyší. Nechce vidět, nechce slyšet. Chce být sama, sama se svými myšlenkami, sama se svou Maruškou. 
	Co jí to jen posedlo? Vždyť už s tím Julou - nečekaný rozchod byl událostí, nad níž se celé rodině hlava zatočila. Tolik roků s ním chodí, všichni ho už považují za člena rodiny - a tu máš! A teď ty peníze. . . Nač jich tolik potřebuje, když si vydělává? Vždycky byla šetrná, jedinou její vášní byly knihy. Jinak vůbec neutrácela. Na co tedy potřebuje - na co?
	Byl už tmavý večer, když zazvonila u Maruščina bytu. Chvíli bylo ticho. 
	Pak se ozvaly kroky - otočení klíčem - a ve dveřích stála Maruška. Byla bledá, rty měla pevně sevřené, oči sousrtředěně přimhouřila. 
	Když uviděla matku, tvář se jí rozjasnila. 
	"Mamičko!" vydechla. "Já myslela, že zvoní gestapo!" 
	A s ulehčením se vrhla matce okola krku. 
	Matce bylo v tom okamžiku všechno jasné. I to, proč Maruška jezdí tak málo domů, i to, nač žádala tolik peněz. . .
	A v té chvíli také vyprchalo všechno pobouření. Zůstala jen starost a strach o milované dítě. 
	Na Marušku se nesnesl příval bodavých výčitek, k nimž se matka připravovala po celou cestu do Brna. Slyšela jenom prosby: Maruško, nech toho, to není práce pro tebe. Vždyť víš dobře, že my s tatínkem děláme, co můžeme, teď se zas jeden u nás schovává, ale proč ještě ty? Jsi mladá, nezkušená, bojím se o tebe, dítě moje. Vrať se na Vrbovce. Tatínek ti najde dobré místo ve Veselí nebo v Hradišti. . . 
	Ale Maruška zůstala neoblomná: Budu bít fašisty, mamičko, do posledního dechu. Kdo chce svobodu, musí je bít. Každý, starý i mladý. A v řadách našich bojovníků jsou mladší než já. . .
	Matka to zkusila jinak. Začala strašit. Vypravovala všechno, co slyšela o nelidském zacházení se zatčenými. Líčila, jak to vypadá u nich na nádraží ve Vrbovcích v kanceláři gestapa. Tatínek často nemůže ani spát rozhořčením nad tím, co zaslechne ve své služební místnosti. 
	Hodina za hodinou míjí, blíží se půlnoc, a matce se stále nedaří zviklat pevné odhodlání Maruščino. Nakonec propuká v pláč. 
	Maruščina tvář ztuhla v křečovitém žalu, srdce už dávno jako by přestalo tlouci, podivná mdloba jí obestírá, do očí se derou slzy, ale i přes ně z nich vyzařuje konečné a nesmlouvavé: Ne, nemohu toho nechat. Nenechám toho!
	Po půlnoci se matka zvedne, uchopí svou tašku, vyndá z ní potraviny, které Marušce přivezla, a říká těžce, zklamaně, zoufale: 
	"Jsi tvrdá, Maruško. Nemáš nás ráda. Pán Bůh tě opatruj!"
	Rozhořčeně opouští Maruščin pokojík. Bez obejmutí, bez políbení. Mizí v temné ulici. 
	Maruška stojí u domovních dveří jako zkamenělá. Potom sebou trhne, vyběhne po schodech nahoru, hodí na sebe plášť a žene se za matkou. 
	V sousední ulici ji dohoní. 
	"Mamičko!"
	"Dítě moje!"
	A už si leží v náručí, tisknou se k sobě, zapomínají na noční chlad. 
	"Tak přece toho necháš, Maruško! Já jsem tušila, že se v tobě nezklamu!"
	"Nenechám, mamičko. Já toho nechci a nemohu nechat. Jednou to všechno pochopíš. . . Ale nemůžeme se přece rozejít tak nesmyslně, mamičko. Ty víš, jak strašně tě mám ráda. Tebe a všechny doma. A vím, jak i vy mě máte rádi."
	Brněnské ulice jsou tmavé, studené, nevlídné, kam jenom pohlédneš kámen a kámen - ale matka s dcerou to necítí. Jdou k nádraží těsně přituleny k sobě a zdá se jim, že jsou ve Vrbovcích, že je krásné letní odpoledne, skládají kupky vonícího sena, slunce zalévá svým jasem celý okouzlující kraj, pak usedají na hebounkou trávu a mlčí a mlčí - a přeee tak podivná a hluboká harmonie spojuje jejich srdce. . . 
	To byla noc, která rozmetala všechny hradby, jež se kdy mezi Marušku a její mamičku postavily. . . 
	Vyrovnaná, sebejistější a pevnější než kdykoli předtím vrátila se Maruška k své ilegální práci. 
	Na příští poradě vedení Svazu mladých rozvinula plán další akce. Bylo to velmi odvážné a nebezpečné. Znali jsme však svou "Jarušku", proto jsme souhlasili. 
	Maruška, obeznámená za několik týdnů svého pobytu v Ráčkově továrně se všemi místnostmi, stroji, se způsobem práce a střežení závodu, rozhodla se k smělému činu: poškodi stroje v několika dílnách a ochromí výrobu na delší dobu!
	Po ukončení odpolední směny, když hluk v továrně utichl, ukryla se v temném koutě dílny. Využila chvíle, kdy se ženy vytrácely jedna za druhou, přejíce si navzájem dobrou noc. 
	Poslední odcházející zhasinala vždycky světlo v dílně. Tak i dnes: Rozhlédla se a když viděla, že je dílna prázdná, blikla vypínačem. 
	Za několik minut nastalo v továrně hluboké ticho. 
	Maruška se zatajeným dechem naslouchala, neozve-li se nějaký podezřelý šramot. Čtvrt na jedenáct, půl jedenácté, jedenáct. 
	Z města sem doléhal hukot tramvají ve stále větších intervalech. To byl už zahájen noční omezený provoz. 
	Půl dvanácté. 
	Když ticho nebylo níčím rušeno, Maruška vyšla ze svého úkrytu. Celé tělo a zvláště nohy jí jako by zdřevěněly dlouhým nehybným čekáním. 
	Sevřela připravené nůžky a šla opatrně, ale hbitě od jednoho stavu ke druhému. Na každém přeřízla všechna vlákna. 
	Totéž udělala v sousední dílně. 
	Chvilkami se zastavovala a naslouchala. Nikde nic. 
	Potom šla k nejdůležitějším strojům. Stačilo odmontovat malou, ale podstatnou součástku - to všechno znala už z Bítýšky - zasunout ji do tašky a stroj byl vyřazen. Dvanáct hodin - a Maruška je stále v pilné práci. Hodiny v dálce odbíjejí půl jedné. 
	Hotovo!
	Tiše jako stín opouští dílnu. Všechno má naprosto promyšleno. Všechno klape podle plánu. 
	Ale ve chvíli, kdy se spouští z okna, zavadí loktem o okenní tabuli. Ta je poněkud uvolněna - starý tmel už nedrží - a prudce zadrnčí. Je to zvuk, kterého by si ve dne nikdo nevšiml. V nočním tichu se rozlehne celým okolím. 
	Dveře vrátnice se rozletí - vrátný zahlédne siluetu postavy, která dopadá na zem. 
	"Stůj!" zazní chraplavý výkřik do nočního ticha. Maruška utíká, co může. 
	"Stůj, nebo -!"
	Výstřel. Za ním druhý a třetí. 
	Ale to se už Maruška ztrácí v nedaleké uličce. Noční hlídač se řítí za ní, křičí o pomoc, ale ulice jsou mrtvé a tiché. Když se posléze objeví dva policisté, rozčileně jim vysvětluje, co se stalo. Rychle se rozbíhají na různé strany. 
	Ostrý hvizd píšťalky alarmuje blízké okolí. 
	Maruščiných dvacet let má však křídla. 
	Zatímco policisté i s nově přibylými druhy pobíhají zmateně z uličky do uličky, z ulice do ulice, pronikavý zvuk jejich píšťal doléhá k Marušce stále slaběji a slaběji, už jenom jako vzdálená ozvěna zběsilé honičky. Maruška jde klidně svou ulicí, která je v té době liduprázdná. Vytahuje klíč, tichounce odemyká, hned u dveří si vyzouvá boty a bez nejmenšího šramotu se ztrácí ve svém pokojíčku. 
	Teprve v posteli se rozehrají všechny nervy. Do rána nezamhouří oči. 
	A před sedmou hodinou stojí u Ráčkovy továrny v hloučku ostatních dělnic, které živě debatuji o nočním přepadu. Některé jsou vylekané, ustrašené, bojí se vyšetřování. Jiné jsou vzrušeny jenom do té míry, jak tomu v podobných případech bývá. Ale v očích většiny z nich hoří radostné ohníčky: Zase jim to kdosi dal!
	"Máme tu počkat," vysvětluje jedna dělnice Marušce. "Je tam gestapo a berou otisky prstů."
	Marušce se nepohne ve tváři ani sval; její kožené rukavice, v nichž celou akci prováděla, odpočívají na dně pouličního kanálu. . .
	Vyšetřování trvalo celý den. Bylo bezvýsledné. Maruška nám pak hrdě, a přece se skromnou samozřejmostí, jak to snad jen ona dovedla, oznámila, že akci provedla úspěšně. 
	Ale naše radost z jejího vpravdě hrdinského činu byla náhle zkalena drtivou zprávou. Pátého prosince byla zatčena. Gestapo si pro ni přišlo ve dne přímo do továrny. Spoutali ji hned na chodbě. S hlavou hrdě vztyčenou opouštěla své poslední pracoviště. 
	Dárkem k mikuláši, který ji přichystala Anička na stůl do jejího pokojíku, se už nepotěšila. . . 
	Zpočátku jsme byli přesvědčeni, že byla zatčena v souvislosti se svou akcí v továrně. Že se dopustila nějaké nepatrné chybičky, která dodatečně uvedla gestapo na pravou stopu. Teprve mnohem později jsme se dověděli, že byla zatčena z důvodu zcela jiného. 
	Ať tak či onak, pro naši organizaci komunistické mládeže na Brněnsku to znamenalo novou těžkou ránu. Byli jsme oslabeni o jednu z nejobětavějších a nejschopnějších pracovnic. 
	Kromě toho Maruščiným zatčením vzniklo další vážné nebezpečí: Nebude-li dosti pevná u výslechů, budou ohroženy desítky a desítky soudruhů. Za rok práce ve Svazu mladých věděla mnohé, oož stačilo k tomu, aby se brněnské okolí zachvělo novou vlnou zatýkání. 
	Ale my, kteří jsme znali Marušku dobře, jsme ani na okamžik nepochybovali o její věrnosti zásadám konspirace, o neotřesitelném přesvědčení komunistky, o její veliké osobní statečnosti. 
	My jsme naši "Jarušce" věřili. 


3

	"Celý můj život byl krásný. Vroucí, věřící, bojující a vítězící. 
	M. K. 

	Prožila jsem v nacistických žalářích celou válku, z toho plné tři roky v Breslau. Viděla jsem a prožila tolik nelidského, že nikdy na ta léta nevzpomínám. Musím-li o nich už mluvit, činím tak velmi nerada. Dlouho mě pronásledovaly sny, v nichž se neodbytně vracívaly scény, které člověkem nějak otřásly. A co horšího: moje porušená nervová soustava vybavovala v podvědomí i takové obrazy, které jsem ve skutečnosti nikdy neviděla, o kterých jsem jenom slýchala. Kolikrát jsem se probudila s výkřikem děsu, vylekaná, přestrašená, zpocená, vyčerpaná. Můj muž, chudák, vždycky okamžitě rozsvítil, vzal mě za ruku, hladil mě po vlasech a po tváři a dobrácky mě uklidňoval: "To nic, Helenko, to se ti jen něco zdálo. . . teď jsme doma v bezpečí . . neboj se, tu se ti už nic nestane. . . " Hrůzou i štěstím jsem se pak obyčejně dala do usedavého pláče, který byl pro mne jakýmsi osvobozením, aspoň pro tu noc. A tak se to táhlo několik let po válce. 
	Jistě chápete, proč se k tomuto strašnému období svého života vracím tak nerada. Ale mám-li vypravovat o Marušce, nemusím se k ničemu nutit, nic v sobě nemusím přemáhat. Protože Maruška -
	To máte tak. Poznala jsem sta a sta žen. Nejrůznějších povolání, nejrůznějšího věku, nejrůznějších národností. Vězením procházela děvčata sotva škole odrostlá, že by nad jejich mládím člověk zaplakal, ale i vetché stařenky, jimž pobyt ve vězení ještě zkracoval těch několik let, která jim zbývala. Přicházely k nám Češky, Němky, Rusky, Polky, Francouzky, Holanďanky, Jugoslávky a bůh ví kolik jiných národností. První naše otázka, když přišel nějaký nový "cuvaks", byla: je politická nebo nepolitická? Mezi nepolitickými bylo hodně takových, které se sem dostávaly například proto, že se vyhnuly pracovnímu nasazení, jiné pro šmelinářské machinace. Někdy byly mezi nimi i tulačky a zlodějky. Je přirozené, že náš zájem o politické byl daleko větší než o ty druhé. Neboť nám přinášely zprávy o situaci na frontách, o náladě ve vnitrozemí, o chování Němců k lidem žijícím na svobodě - podle těchto zpráv si každá z nás stavěla své vlastní vzdušné hrady a zámky. 
	Já však nekonečnou galerii poznaných spoluvězeňkyň nedělím ve svých vzpomínkách podle toho, byla-li ta či ona žena stará nebo mladá, byla-li to Leška nebo příslušnice jiné národnosti, dostala-li se do vězení pro práci politickou nebo z jiného důvodu. Já je mám rozděleny především podle jejich charakterových vlastností. Na svobodě, v míru, za normálních podmínek leckdo ukazuje lidem jinou tvář, než jakou má doopravdy. Ve vězení se však nakonec každý ukáže takovým, jakým je. A právě tuto skutečnou tvář považuji za rozhodující pro hodnocení člověka. Viděno takto - jaká to byla mezi námi směsice lidských povah!
	Ženy s charakterem ryzím jako nejčistší kov, ale i takové, které jako by byly pokáleny nejhnusnějším blátem. Ženy statečné a hrdé, ale i ustrašené fňukny, které by se dovedly ve zbabělé pokoře plazit po zemi za jediný vlídný úsměv náladové bachařky. Ženy dělící se obětavě, soucitně a nezištně o poslední kůrečku chleba s hladovou kamarádkou, ale i ženy se srdcem tak zatvrzelým, že balíček s potravinami, který jim poslali příbuzní, úzkostlivě ukrývaly pod svým podhlavníkem a rozbalovaly jej teprve pozdě v noci, když všechny obyvatelky jejich cely už tvrdě spaly. Ženy, které dovedly v sobě skrývat nepředstavitelné hoře nad otřesnými tragédiemi, jimiž byly postiženy jejich rodiny, ale i takové, které nad nepatrným škrábnutím protivně sténaly třeba několik hodin denně. Ženy, které považovaly za štěstí svého života, že jim bylo dopřáno bojovat za lepší svět a v tomto boji přinést i nejtěžší oběti, ale i takové, které proklínaly osud za to, že jim gestapo při prohlídce demolovalo zařízený byt nebo že byly rozsudkem soudu zbaveny majetku. 
	Každou spoluvězeňkyni, kterou jsem poznala a která mi nějak utkvěla v paměti - a byla jich opravdu dlouhá, předlouhá řada - zařazuji si do takových a podobnych skupin. Lidé jsou lidé, v každém ničemovi je trochu dobrého a v každém ušlechtilém člověku dřímá něco zla. Určité rysy však vždycky převládají, a právě podle nich člověka posuzujeme. 
	Do které z mých skupin patří Maruška? Povím vám historii jejího života od chvíle, kdy byla zatčena. To postačí. 
	Její přátelé, jak jsem se dověděla, se zpočátku domnívali, že byla zatčena ve spojitosti s akcí v brněnské tkalcovně. Omyl. Přímá přičina byla jinde. 
	Člen její trojky, který byl zatčen koncem října nebo začátkem listopadu - to si už přesně nepamatuji - byl při vysleších nelidsky mučen: Byl to statečný chlapec a odolával celou řadu týdnů. Nakonec to nevydržel a promluvil. Prozradil i Marušku. 
	Řekla jsem "prozradil". Ráda bych to opravila. Cítím v tom slově základní význam - zrada. A zde nešlo o zradu. Naprosto ne. Byla to jen slabost. Snad přílišný pud sebezáchovy, snad slabší nervy, snad nedostatek ideového přesvědčení - těžko říci. 
	Gestapo se dovědělo, že Maruška organizovala jeho trojku. A snad i jiné trojky, ale to zatčený neví z vlastní zkušenosti, to se jen tak dohadovali. 
	Organizovala. . . 
	Organizovat může jen člověk na vedoucím místě. 
	Gestapo tušilo, že se zmocnilo vzácné kořisti, když si odváželo Marušku z Ráčkovy továrny. 
	V poutech ji odvlekli do Dorschovy kanceláře. Byl to gestapácky vyšetřující komisař v Brně, pověstný svými metodami při výslechu. 
	Pokynul těm, kteří Marušku přivedli, aby ho s ní nechali o samotě. Odložil na stůl svou obávanou hůl, která rozbila už tolik obličejů a způsobila tolik těžkých vnitřních zranění vyslýchaným vězňům. Zřejmě předpokládal, že si s tímto děvčetem snadno poradí i bez hole. Ruce založil přes prsa, zpupně se rozkročil a spustil zostra:
	"Tak už tě máme v suchu, maličká. Nu dobrá. A teď nám všechno hezky povíš. Jsi komunistka?"
	"Jsem," pohlédla mu Maruška směle do očí. 
	První úder. Přímo přes ucho, až v něm zahučelo. Další otázky už slyšela jenom jakoby z dálky. 
	"Co všechno jsi proti říši udělala?"
	Mlčení. 
	"S kým jsi spolupracovala?"
	Mlčení. 
	"Kdo tě k tomu navedl?"
	Mlčení. 
	Dalších několik ran. Dorsch zbrunátněl. 
	"Tak ty nebudeš mluvit?"
	Stiskl knoflík stolního zvonku. Hned nato se ozval ve vedlejší místnosti zoufalý výkřik. Pak druhý a třetí, až splynuly v souvislé úpěnlivé sténání.  
	"Čelem ke zdi!" zařval Dorsch na Marušku. 
	Zbledlá a chvějící se uposlechla. 
	Dveře Dorschovy kanceláře se otevřely, vešli nějací lidé, něco žuchlo na zem. Kroky se rychle vzdálily. Všechno se odehrálo bez jediného slova. 
	"Čelem vzad!" zařval Dorsch znovu. 
	Maruška se zvolna otočila. 
	Při pohledu, který se jí naskytl, stydla v ní krev. 
	Na zemi ležel zatčený člen její trojky. Přepadlý, žlutý, oči vystouplé z důlků, zakrvácený."
	"Podívej se, co tě čeká," řekl nenávistně Dorsch. "Nebudeš-li mluvit, za deset minut budeš vypadat jako tady ten."
	Otevřel dveře a dal znamení, aby zmučeného chlapce odnesli. 
	Pak se vrátil k Marušce, hluboce otřesené tím, co spatřila. Bylo to poprvé v životě, co uviděla tak zbitého člověka. 
	"Nu?"
	Mlčení. Hrdé, pevné, odhodlané. 
	Dorsch ztrácel nervy. Metoda, které právě použil, zpravidla účinkovala. I dospělí chlapi přinejmenším zákolísali. 
	Uchopil hůl, začal jí bušit do stolu a křičel:
	"Ty ludro jedna, tak ty si myslíš, že si bez tebe neporadíme? Myslíš, že čekáme na tebe, až nám povíš, kdo byl Karel Mazour? Kdo organizoval Svaz mladých komunistů? Kdo se scházel u Kníničské přehrady? Kdo rozmnožoval letáky? Kdo sabotoval na železnicích? Všechno víme i bez tebe, ludro! Kdybych byl tvým tátou, chytl bych tě za ty pačesy a hlavu bych ti rozmlátil!"
	Krev se mu vehnala do tváře, takže jeho hrubé rysy vynikly ještě výrazněji. Žíly na spáncích mu naběhly. 
	"Všechno víme i bez tebe!" opakoval jako nepříčetný. 
	Marušce se točila hlava, hučel v ní divoký vodopád myšlenek, srdce se rozpěnilo přívalem citů. Ale všechno to bylo přehlušováno jediným pocitem. Byla to štítivost, jakou cítíme při pohledu na odporného hada. Už ne pouhá nenávist - to bylo příliš málo. Jedno jediné: štítivý odpor. A zároveň touha: zašlápnout toho plaza, rozdrtit ho -
	"Víte-li už všechno, tak proč se ještě ptáte?"
	Dorsch zesinal. Přiskočil ke stolu, vytrhl prudce zásuvku a uchopil pistoli. Pak náhle škubl hlavou, divoce pohlédl na Marušku a ještě divočeji vykřikl jediné slovo:
	"Marš!"
	Ukázal na dveře vedlejší místnosti. Tam už čekali gestapáci, kteří odvlekli Marušku kamsi do sklepa. 
	"Ty si to ale schytáš!" zachechtal se hrubě jeden z nich. 
	To byl začátek Maruščina utrpení.
	Pak následoval výslech za výslechem. Brzy jí bylo jasno, co gestapo ví a co chce vědět. 
	Vědělo o existenci Svazu mladých komunistů. O tom, že brněnská skupina měla pětičlenné vedení, v němž byli Karel Mazour a Maruška. Že Maruška rozmnožovala štvavé letáky. 
	Chtělo znát jména ostatních členů vedení, počet organizovaných trojek, rozsah činnosti Svazu, s kým spolupracovala ve Veverské Bítýšce, s kým v Brně, které akce podnikla a kdo jí pomáhal. 
	Použili všech osvědčených metod - od hrozeb, že dají pozavírat všechny její příbuzné, až k nejúlisnějším slibům o svobodě. A bili. 
	Maruška byla tvrdší než ocel. Mohli ji děsit sebekrutějšími způsoby - jednou jí hodili na krk zápalnou šňůru svinutou do smyčky a jenjen zatáhnout - nepromluvila. Nepodlehla ani tehdy, když cítila největší ponížení: když cynickým způsobem uráželi její ženskou hrdost. 
	Denně přicházeli vyslýchající gestapáci do Dorschovy kanceláře s raportem, který se stereotypně opakoval:
	"Mlčí."
	Jednoho dne hlásili Dorschovi, že u vchodu do budovy stojí vesnická žena - Maruščina matka. Chce mluvit s vyšetřujícím komisařem. 
	Dorsch ji uvítal s nasupeným pohledem. 
	"Jsem Maruščina matka," představila se. "A jdu se zeptat, co se to s ní stalo."
	"Vaše dcera je komunistická ludra!" rozkřikl se Dorsch. "Za to, co udělala, by zasloužila provaz! A vy také, když jste ji tak vychovali!"
	Zmínka o výchově matku pobouřila. Prozíravost ji radila, aby se ovládla. Přesto řekla energicky:
	"Výchovu měla dobrou, pane komisaři. A udělala-li nějakou chybu, vždyť je to děcko!"
	"Děcko! Děcko!" posmíval se Dorsch. "A tyto provokace," zamával divoce letákem z Maruščiny tiskárny v Petrově, "to může napsat také děcko? Jak drzé! Jak sprosté! Prý - vyhnat nás z Československa! Víte, co řekl führer? Na tisíc let budujeme Velkoněmeckou říši! Na tisíc let! A paličatá je, sukovitá, tvrdohlavá!" hřímal dále komisař. "Mlčí jak němá!"
	Po posledním výkřiku něco přelétlo jeho tváří. Nějaká nová myšlenka. Jeho obličej přijal mírnější masku. 
	"Chtěla byste s ní mluvit?"
	Matčiny oči se rozzářily. 
	"To víte, že chtěla, pane komisaři."
	"Dobrá. Domluvíte jí. Chceme od ní slyšet jen pár jmen. Řekne-li je, může jít po vyřízení nezbytných formalit domů." 
	"Hned bych ji mohla vidět?" zeptala se nedůvěřivě, a přece plná naděje. V očích se jí zatřpytily slzy. 
	"Hned, matičko," zářil Dorsch opojený šťastným nápadem. "Pěkně jí domluvíte, aby byla rozumná a řekla nám těch pár jmen."
	"Domluvím, pane komisaři, to víte, že jí domluvím."
	"Vás jistě poslechne," povzbuzoval ji Dorsch. "A budete mít pokoj."
	Telefon zadrnčel. Několik německých vět, jimž matka nerozuměla. 
	"Můžeme jít," zvedl se Dorsch, když mu telefonicky za několik minut sdělili, že je všechno zařízeno. 
	Doprovázel matku do místnosti, kde měla být schůzka. Po schodech dolů, chodba, ještě po schodech dolů, zase chodba -
	Když opouštěla kancelář, prostoupila celou její bytost jediná myšlenka: Uvidí Marušku! Co je jí po tom, že Dorsch je jako chameleon, jako komediant, že se hned podobá rozzuřenému býku a hned je úlisný jako kočka. Ona uvidí Marušku!
	Domluvit jí? Ale pravdaže domluví! Řekne Marušce, co jí slíbil pan komisař - bože, to shledání na Vrbovcích! A pak ji nepustí z domova, dokud nebude po této strašné válce!
	Nevnímala nevlídnou ponurost chodeb a výstražné hrozby zamřížovaných oken. Necítila mrazivý chlad, který vanul z každého koutu. V duši jí rozkvetlo jaro a bylo jí lehko jako před lety, když šla poprvé k muzice. 
	Uvidí Marušku! A možná si ji i rovnou odvede domů. Jen co řekne těch několik jmen -
	Několik jmen - - -?
	Co je to - několik jmen? Čí jsou ta jména? Rozpučené květy jara se zachvěly v náhlé vichřici. Jsou to zřejmě jména těch, kteří v této chvíli dělají totéž, co donedávna dělala i Maruška. Alarmují národ do boje. Jména těch, kteří v této chvíli bojují za svobodu. Za jedním se skrývá děvče právě tak mladé a nadšené jako Maruška, za druhým chlapec jako jedle, smělý, statečný, obětavý. Několik jmen. . . A každé z nich představuje člověka, který nic netuší! A každé z nich představuje matku, která kdesi v úzkostech sleduje počinání svého děcka, jež je jí ze všeho na světě nejdražší!
	Zamrazilo ji. Kamenné stěny dlouhé chodby se na ni řítily. Jaro a květy zmizely jako přelud a zůstaly jen zdřevěnělé nohy. Jen hrůza a děs z představy, co by se stalo, kdyby. . . 
	Dveře před ní se otevřely. Uprostřed místnosti stála Maruška. 
	Byla pobledlá, hlavu měla poněkud skloněnou, jako by právě o něčem usilovně přemyšlela. 
	Když uviděla matku, oči se jí rozšířily radostným úžasem. Zřejmě ji neřekli, s kým se má setkat. 
	Rozběhla se k ní. Než tomu mohl Dorsch zabránit, ležely si v náručí. 
	Stál vedle nich jako číhající dravec. Pozoroval obě ženy v napjatém očekávání. 
	"Also, also. . . ," odkašlal si, když objetí trvalo příliš dlouho. 
	Matka couvla o dva tři kroky. V jejích očích bylo plno lásky a soucitu, ale i odlesk právě prožitého vnitřního zápasu. 
	"Maruško. . . ," odmlčela se, pak zvyšila hlas: "Mám tě přemluvit, abys měla rozum a pověděla všechno, co víš. Všechna jména -"
	Dorsch byl příliš prohnaný, aby nepochopil. 
	"Was?!!" v jeho výkřiku byl bezmezný vztek, že se dal obelstít. "Heraus, heraus, du Kanalie, heraus!"
	Uchopil matku za rameno a trhl jí tak divoce, že taktak neupadla. 
	"Já ti dám, ty bestie! Heraus!"
	Hnal ji před sebou chodbami až k hlavnímu vchodu. Tam do ní prudce strčil a zařval:
	"Marš!"
	V kanceláři se zhroutil do křesla. Ne, to se mu ještě nestalo!
	Zuřivě uchopil protokol o Marušce, v němž bylo pečlivě zaznamenáno, co všechno podniklo brněnské gestapo, aby ji donutilo k řeči, a do rohu napsal energicky velkymi písmeny:
	"Komunistka. Tvrdošíjné mlčení!"
	S tímto glejtem odeslal Marušku do Prahy. Tam si dovedou poradit i s těžšími případy. . .
	Vlakem ji odvezli do Jihlavy. Zavřeli ji do vězení, v němž byl krátkou dobu i profesor z Veverské Bítýšky. Cela měla veliké okno, jímž bylo vidět daleko široko. 
	Pohled na zasněženou krajinu působil na Marušku uklidňujícím dojmem. Bylo to tak nezvykIé po nekonečných dnech, kdy byla obklopena čtyřmi holými stěnami a kdy k ní pronikalo denní světlo jen nepatrným vysoko umístěným okénkem. V dálce se ozýval cinkot rolniček, který ji připomněl veselé jízdy z Vrbovců do Velké, když bývaly cesty až po pás zaváty sněhem, její pocit prchavého štěstí byl dovršen, když na poličce uviděla několik knih. 
	Nikdo ji po celé tři dny pobytu v Jihlavě neobtěžoval. 
	Žádný výslech, žádné hulákání. Žádné bití. 
	Po přestálých utrpeních připadalo jí to jako idyla. Čtvrtého dne zastavilo před jihlavskym vězením velké luxusní auto. Jím odváželi Marušku do Prahy. 
	Byl trochu mlhavý prosincový den. Po obou stranách cesty se táhla zasněžená pole. Chvílemi se mihly okolo oken nafialovělé mráčky lesů. 
	Přojížděli městem - kterépak to asi je? Už jsou na malém náměstíčku -
	Vtom praskla pneumatika. 
	Šofér nevrle zaklel. Vystoupil z auta, podíval se, co se stalo. 
	"Bude to trvat asi čtvrt hodiny," hlásil. Maruščini průvodci vystoupili, po krátké poradě to dovolili i jí. 
	Maruška se rozhlédla - a užasla. Auto stálo před rodným domkem Karla Havlíčka Borovského!
	Sto let. . . Zanedlouho tomu bude sto let, co tě ubili. . 
	A přece žiješ a burcuješ statečná srdce. Pod tvým praporem jdou nové a nové šiky vstříc cíli jedinému: svobodě národa. . 
	Jak nadšeně jsme recitovávali tvé hrdé, bojovné a vysměšné verše! Jak hluboko ses nám vryl do srdcí svou nesmlouvavou odpovědí, když tě lákali a když ti hrozili!

		Přislibujte si mně, 
		vyhrožujte si mně
		- přece zrádcem nebudu!

	Díváš se na nás zpytavým pohledem? Chvějí se v něm snad obavy, co a jak my, nová generace, pod novým a ještě těžším jařmem? Ne, neboj se, národní hrdino - ani my nebudem zrádci!
Dovedla by tam stát celé hodiny, ale zakrátko šofér hlásil: "Hotovo!"
	Seděla vzadu mezi dvěma gestapáky. Jeden byl starší, unavený muž, cesta ho zřejmě vyčerpávala. Chvílemi klímal. Občas si pootevřel okénko, aby se nadýchl čerstvého vzduchu. 
Druhému nebylo ani třicet let. Byl docela jiný než ti, které dosud poznala. Mluvil s ní o německých klasicích, o Mozartovi a Beethovenovi, nějak teple na ni pohlížel, pohladil ji občas po ruce a oslovoval ji nezvykle něžně:
	"Mařenko!"
	Čím více se blížili ku Praze, tím naléhavěji k ní promlouval. Váží si její statečnosti, imponuje mu svou hrdostí. Ale to u výslechů neplatí. V Praze je to horší než v Brně. Ujde mnohému utrpení a mučení, řekne-li všechno, co ví. Rád by jí nějak pomohl, ale tato přátelská rada je opravdu jediná možnost. 
	Nezdálo se jí, že je to záludná agitace. Průvodce mluvil tak procítěně, že uvěřila v pravdivost jeho slov. Nezviklalo ji to ovšem ani na okamžik. Ale pomyšlení, že nejsou všichni stejní, ji hřálo. 
	V Praze ji čekaly ubíjející výšlechy v Pečkárně. Rafinované vyrušování ze spánku, rány. O Štědrém večeru musela stát dvě hodiny v pozoru na mrazivé chodbě za to, že se přibližila k okénku své cely. Únava, celkové tělesné vyčerpání. Ale duševně zůstala nezlomena. 
	Praha se od ní nedověděla o nic víc než Brno. 
	Po desátém lednu ji vrátili do Brna. Hlavní výslechy byly skončeny: komunistka, příprava sabotážních činů, svádění jiných osob k podvratné práci, letáky. To stačí. . . 
	Pak přišly dlouhé, nekonečné měsíce v ženské věznici na Cejlu. 
	Na Cejlu nebylo zakrátko snad jediné Češky, která by Marušku neznala. Vědělo se o její podzemní činnosti, i když žádná ze zatčených neměla představu o jejím pravém rozsahu. Do všech kobek pronikly zprávy o jejím statečném chování při výsleších, o hrdém mlčení, kterým zabránila dalšímu zatýkání. Soudružky vězněné s ní vypravovaly ostatním kobkám o Maruščině prostotě a jemnosti. O její rozhodností, politickém rozhledu a celkovém vzdělání. O její vrozené inteligenci. 
	A především o jejích vyhraněných názorech. 
	Za dlouhých večerů vypravovávala svým spoluvězeňkyním o historii českého národa, o českých spisovatelích, recitovala básně Petra Bezruče, S. K. Neumanna, Vítězslava Nezvala a dalších básniků. Seznamovala je s knihami, které na svobodě přečetla. Ženy se těšívaly na tyto "černé hodinky" jako kdysi v dětství na babiččiny pohádky. 
	Několikrát ji na Cejlu navštívila matka. Tuto obdivuhodnou ženu neodradily žádné svízele, které s tím bývaly spojeny, ani vzpomínka na brutální jednání Dorschovo. 
	V červnu převezli Marušku do Breslau. Tam ji čekalo to hlavní, co mělo rozhodnout o jejím dalším životě: soud. 
	Věděly jsme, že fašistické soudy jsou největší fraškou. Že jsou výsměchem veškeré spravedlnosti. A přece každá z nás čekala na svůj "termín", jak jsme tomu říkaly, s napětím. Vždyť na rozsudku záviselo, zůstaneme-li ve vratislavském vězení, kde bychom si trest odseděly už skoro v jakémsi bezpečí, půjdeme-li do káznice či potká-li nás to nejhorší. 
	Výše trestu nebyla pro nás překvapením. Znaly jsme, pro co jsme byly uvězněny, a po stovkách projednávaných případů dovedly jsme předem odhadnout, co která při soudu dostane. 
	Když se Maruška objevila v Breslau, nebyla pro mnohé osobou neznámou. My, které jsme byly vězněny na Cejlu ve stejnou dobu jako Maruška, jsme nejednou vypravovaly ostatním o jejím světlém a krásném zjevu. 
	A jakmile jsme ji poprvé spatříly ve svém kruhu při "frajštundě" - i to byl takový fašistický bluf: říkalo se tomu "frajštunda", ale ve skutečnosti trvala někdy pouhých deset minut, podle nálady bachařky - pěkně urostlou, vzpřímenou, s klidným pohledem a jemným úsměvem, nejedna z nás pocítila bolestné píchnutí u srdce. Maruščiny činy byly takového rázu, že jsme se obávaly nejhoršího. 
	Všechny jsme žasly nad její vyrovnaností. Věděly jsme, že si je dobře vědoma, čeho se může nadát, a snažily jsme se projevit jí nějakým způsobem svůj soucit. 
	Odmítala to s úsměvem, v němž byla vděčnost i díky, ale s naprostou rozhodností: 
	"Na jednom osudu nezáleží, děvčata. Raději mi řekněte, co je nového ve světě."
	A tehdy jsem poznala, co je to komunistická soudržnost. Dlouho bych vám musela líčit všechny cesty a cestičky, jimiž se komunistky v Breslau, přes všechny nejpřísnější zákazy, dorozumívaly. Netrvalo to dlouho a k Marušce se vztahovaly desítky přátelských rukou. Dostávala nejpodivnějšími cestičkami psaníčka se zprávami, jak to vypadá venku, slova útěchy a povzbuzení, ale i věcí, které by jí mohly zpříjemnit život: toaletní papír, vatu, kousek mýdla, pastu na zuby, někdy také koláč nebo uzené maso ze zásilky z domova. 
	Maruška tyto projevy přátelství nejen přijímala, nýbrž také bohatě oplácela. Čím více lásky viděla kolem sebe, tím více jí sama rozdávala. A po několika týdnech, když se v Breslau už "zabydlila", byla to právě ona, z níž jako by tryskal gejzír nadšení a žhavé víry a síly, který pronikal do všech cel, zvláště do těch, kde byly uvězněny Češky. 
	Maruška byla v Breslau ve spojení s desítkami a desítkami soudružek. Nejvíce se však sblížila s Vítězkou a Jarynou. 
	Vítězka měla už po "termínu". Dostala čtyři roky. S takovou výměrou se odcházelo zpravidla do káznice. Ona však mohla zůstat ve vězení, protože jí v době zatčení nebylo ještě osmnáct let. 
	Měla za sebou tvrdé mládí. V rodině byl stále nedostatek, otec pracoval pouze dvě směny v týdnu. Když jí bylo patnáct let, zahynul v dole. Vítězka odešla z gymnasia a začala se učit švadlenou. Měla skládat praktickou zkoušku, ale vtom byla zatčena. Když sedávala nad rozešitými šaty, netušila, jakým dobrodiním bude jednou pro ni umění šít. A to právě v době nejkritičtější - ve vězení. Německé dozorkyně se většinou oblékaly velmi nevkusně. Vítězka - už obeznámená s poměry - upozornila jednu, jak by bylo možno její šaty zdokonalit. Dozorkyně ji ráda přinesla své šaty a pochlubila se i ostatním. Zakrátko Vítězka téměř jenom šila. Je přirozené, že to mělo vliv na chování dozorkyň k ní. Měla daleko větší volnost než ostatní věžeňkyně, mohla si dovolit leccos, co bylo zakázáno, mohla pomáhat ostatním uvězněným soudružkám. A právě této možnosti využívala co nejhojněji. Její vrozené organizační schopnosti jí to velmi usnadňovaly. 
	Při šití ji občas pomáhala Jaryna. Bylo to děvče nepřekonatelné ve svém humoru. Žádná situace - a prožila mnoho hořkých chvil - nebyla pro ni tak beznadějně tragická, aby v ní nedovedla objevit něco veselého. Nevěděla, co je to deprese, melancholie, bolestinství. A vůbec neznala strach. Gestapáci ji tloukli, ale ona s nimi jednala tak, že byli zcela bezradní: mají před sebou primitiva nebo ženu, která je vodí za nos? Kolikrát ji vyslýchali do noci - to ještě v Brně - ale bez nejmenšího výsledku. Jaryna je uváděla svými odpověďmi, které doprovázela nenapodobitelnou a strhujíci mimikou, do bezmezných rozpaků. Chvílemi běsnili, chvílemi se smáli. Vězeňkyně v její cele neměly nikdy dlouhou chvíli ani čas na zkoumání svých bolestí. Slýcháme někdy o "slunných lidech"; snad vám připadá tento výraz banální. Ale o Jaryně, chci-li vystihnout pravou podstatu jejího charakteru, nemohu říci opravdu nic jiného, nežli že to byl takový slunný člověk. 
	Není divu, že se tato tři děvčata brzy spřátelila na život a na smrt. Že utvořila, jak říkala Maruška, pevný "trojúhelník". 
	Co je spojovalo? Na prvním místě to, že byly všechny tři prostoupeny hlubokým komunistickým přesvědčením. Na druhém místě jejich mládí - všechny byly téměř ve stejném věku. A na třetím, že se tak krásně doplňovaly svými povahami. 
	Nemyslete si však, že tento trojúhelník utvořil uzavřenou společnost, která by žila pro sebe a pro své zájmy. Že se děvčata nějak izolovala. Právě naopak: Soudružky se opíraly jedna o druhou především proto, aby posilovaly desítky žen, které pomoci potřebovaly. A prožívaly jsme v Breslau dny a týdny, kdy bylo takové pomoci třeba více než soli. 
	Ve vratislavské věznici se po příchodu Marušky začaly šířit po celách verše českých básníků. Maruška s Vítězkou si vzpomínaly na básně současných autorů: Wolkera, S. K. Neumanna, Seiferta, Holana, Nezvala. Co pozapomněla jedna, to doplnila druhá - a zakrátko se rozlétaly desítky papírků do cel. Vlastenécké a revoluční verše burcovaly národní i lidskou hrdost a sebedůvěru a vnášely do krutě bolestné a často otřásající přítomnosti něco, co pozvedalo důstojnost člověka. 
	Pro nás v Breslau byl nejhroznějším dnem v týdnu pátek. To byl den, kdy se popravovalo. Ženy, které byly odsouzeny k smrti, byly zpravidla vězněny o samotě v takzvané "cele smrti". A kdykoli se v pátečni odpoledne rozneslo po celách - nikdo by nevěřil, jak rychle je možno rozšiřovat zprávy v tak hlídaném prostředí - že ta či ona kandidátka byla odvedena do Kletschkaustrasse, kde byly popravy prováděny, zavládla všude deprese, skleslost, bezmocná únava. A právě v těchto těžkých okamžicích nás posilovaly verše našich velikých mistrů slova. 
	Maruška považovala za svůj nejkrásnější den, když ji Vítězka poslala na kousku papíru Neumannovu báseň "Poděkování Sovětskému svazu". 
	Naučila se celé básni zpaměti. Denně si ji říkala jako modlitbu, znovu a znovu vnikala do krásy jejich mohutných obrazů, opět a opět v ni objevovala nové a smělé myšlenky. A v měsících, kdy byly sváděny rozhodujicí boje u Stalingradu a kdy se chvěla vzrušením srdce všech zotročených lidí, posilovala se stokrát za den důvěrou, která z básně vane: "Jste vichr naděje a hrad náš nejpevnějši. . . "
	A nebyly to jen básně, které vnášely do našeho ponurého života víru v lepší budoucnost a do cel trochu slunečního jasu. Maruška - jako snad každé děvče z Moravského Slovácka - znala desítky slováckých písní. Psala jejich texty na papírky, posílala je děvčatům, a papírky pak letěly od cely k cele:
	Jednou nás potkalo neočekávané štěstí. Bylo nařízeno, že všechny Češky půjdou na dvůr věznice škrabat brambory. Jaká to byla krásná neděle! Sesedly jsme se k sobě co nejtěsněji a přes bručení dozorkyň jsme štěbetaly na plná ústa. 
	Maruška si sedla vedle Vítězky a Jaryny. A tehdy si pověděly všechno, co nebylo možno sdělovat písemně. Vítězka šla za dozorkyní, že ony tři se vzdají oběda - dovedete si představit takovou oběť od člověka, který je v nacistickém vězení? -, že budou místo něho pokračovat ve škrabání, ale ta jim nevyhověla. 
	Maruščini rodiče se zatím snažili vymoci si návštěvu v Breslau. Bylo k tomu třeba mnohých formalit: propustka z okresního úřadu v Hodoníně, potvrzení od oberlandratu v Brně, ale hlavně povolení k rozmluvě od úřadů v Berlíně. 
	Propustku z Hodonína si vymohli. Úřadující Němec v Brně však před Maruščinou matkou zabouchl dveře a Berlín neodpověděl. 
	Přesto se vydali na cestu. Věděli, že naděje na shledání je nepatrná. Ale touha spatřit aspoň na okamžik Marušku se už nedala potlačit. 
	Budova vyšetřovacího vězení v Breslau je uvítala chladně, cize, nepřátelsky. A to si mysleli, že propustka z Hodonína stačí, aby mohli mluvit se svou dcerou? Úředník se vysměšně ťukl do čela: Mají to vůbec tady v pořádku? Tak jednoduše si obejít Brno a Berlín? A rázně jim řekl, že něco takového je vyloučeno. 
	Stáli před věznicí plni zklamání a Iítosti. Matce se zdálo, že cizí řeč, která všude zaznívala, splývá v jednotvárný nesrozuznitelný šumot. Otec mnohému, co zaslechl, porozuměl - ve Vrbovcích byl s Němci v denním styku. 
	Cestou do Breslau nezamhouřili oka. Už to je unavilo. A hořkost z velkého zklamání jim podlamovala nohy. 
	Mlčeli a bezradně pohlíželi ke vchodu. 
	Matka si utírala slzící oči. 
	Z věznice vyšel nějaký muž v civilu. Pod brýlemi bylo vidět bystré, pronikavé oči. 
	Se zájmem pohlédl na manželský pár. Snad ho upoutal matčin nezvyklý slovácký oděv, snad si všiml jejích slz. 
	Zamířil k nim. 
	Byl to tlumočník z vratislavského vězení. Oslovil je česky. Potřebují snad něco?
	Pověděli mu o svých trampotách. Na chvilku se zamyslil, pak řekl:
	"Počkejte zde na mne. Vrátím se brzy."
	Půlhodina, která uplynula do jeho návratu, zdála se oběma manželům nekonečná. 
	Když se zase objevil, jeho tvář jako by hořela. 
	"Pojďte," řekl stručně. 
	Cestou nepromluvil ani slovo. Jen chůzi zrychloval, matka s otcem měli co dělat, aby mu stačili. 
	Vedl je jakýmsi labyrintem chodeb. Pak otevřel dveře a řekl: "Prosím!"
	V hovorně stála Maruška. 
	"Mamičko! Tatíčku!" objímala jednoho po druhém. "Ale sotva promluvili dvě tři věty, dveře hovorny se rozletěly a dovnitř se vřítila jako lítá saň vrchní dozorkyně:
	"Ihned do své eely!" zahřímala na Marušku. "A vy okamžitě ven - kdo vás sem vůbee pustil! Skandál! Neslýchané! Bez propustky z Berlína se dostat k rozmluvě! To se tu ještě nestalo!"
	Násilím odtrhla Marušku od matky. 
	Poslední pohled plný lítosti, ale i štěstí. 
	Dříve než se nadáli, byli rodiče na ulici. Přehnalo se to všechno jako prudká smršť. Dlouho se nemohli vzpamatovat. A mnohé nemohli ani pochopit. 
	Ale nemohly jsme to pochopit ani my v celách. A myslím, že ani žádmá z dozorkyň. Bezpečnostní zařízeni v Breslau byla totiž tak dokonalá, že nebylo možné setkat se s některou z uvězněných žen bez potřebných průkazů a bez dlouhé procedury s vyplňováním formalit. A přeee se to stalo! Žádná z nás se nedověděla, co tlumočník podnikl, aby se tato dobrodružná věc podařila. Nedovedly jsme si také vysvětlit, z jakého důvodu se tohoto riskantniho činu odvážil. 
	Teprve po válce jsme zjištily, že to byl jeden z těch Němců, kteří s nacismem nesouhlasili a podrývali Hitlerův režim, kde mohli. Ale jak dostal Marušku z cely, opravdu nevím. -
	Ostatně nebyl to jediný Němec, který nám ve vězení pomáhal. 
	Třeba taková dozorkyně Erna Grosserová. . . Kolik listečků psaných vězeňkyněmi vynesla do bezpečí! A kolik dopisů i menších balíčků vpašovala do vězení! Jak jsme se radovaly, když měla službu! Jak hluboký stín padl do našich cel, když odjela na čtyřtýdenní dovolenou. Po válce jsme po ní pátraly, hledaly ji poštou i rozhlasem - rády bychom ji jako svobodné ženy poděkovaly. Nenašly jsme ji. 
	Většinou ovšem byly mezi Němci docela jiné typy. Například taková dozorkyně frau Nau. Drobnější postava, rychlá, vojenská chůze. Řízná řeč. Nacistka tělem i duší. Bezmezný obdiv k Hitlerovi. Když měl některou ze svých politických řečí, frau Nau ji nastudovala přes noc zpaměti. Ráno příšla k cele, otevřela ji a na prahu dveří začala: "Unser führer hat gesagt. . . a spustila totéž čím její führer včera obšťastňoval celou Evropu. . . Když se jí zdálo, že toho řekla dost pro politickou výchovu vězeňkyň v jedné cele, šla k druhé, třetí a obešla celý svůj rajón. 
	Konečně bylo Marušce oznámeno, že bude mít 16. listopadu 1942 o jedenácté hodině soud. Napsala rodičům, aby přijeli, je-li jim to možno. 
	Zase přijeli otec i matka. 
	Kromě Marušký byli souzeni dva soudruzi z brněnské skupiny Svazu mladých. Znala je oba. 
	Soud se konal s veškerým bombastem a řemeslností, na jakou si fašističtí soudcové zvykli. 
	Maruščini rodiče stáli vzadu a s napětím sledovali svou dceru. Seděla na lavici obžalovaných a žádný její pohyb nenasvědčoval, že by byla nervózní nebo přestrašená. Klidně sledovala celou komedii. Tušila, co přijde, a přece doufala. 
	Také otec napjatě poslouchal dlouhou obžalobu a řeč obhájce ex offo. I když nerozuměl slovům, snažil se aspoň pochopit smysl vět. A ten chápal dobře. 
	Konečně byl vynesen rozsudek. 
	Matka vyrozuměla, jako by Maruška byla odsouzena ke ztrátě majetku a k odnětí svobody na několik let. S ulehčením pohlédla na muže. 
	Lekla se jeho vzezření. Byl bledý jako křída, bezkrevné rty pevně stisknuty. 
	"Ale, Josefe," snažila se ho uchlácholit. "Co máš z majetku, to se dá všechno spravit. Jenom když se nám vrátí!"
	Otec se na ni nedíval. Jeho strnulý pohled sklouzl ze soudců na Marušku. A jeho ústa pronášela trhanou, přerývanou osudnou větu:
	"Ale vždyť. . . Maruška. . . je odsouzena. . . k smrti!"
	Po jeho slovech se matka zapotácela. Taktak, že ji zachytl. 
	Pak se soudce zeptal Marušky na její poslední přání. V sále bylo hluboké ticho. 
	"Vina těchto chlapců je nepatrná," říká Maruška. "Přeji si, aby jim byl darován život."
	"Tomuto přání nelze bohužel vyhovět," odpovídá studeně soudce a se sotva znatelnou úklonou nepočetnému publiku opouští sál. 
	Marušce je dovoleno jít za rodiči. Objímá je, prudkým dojetím se chvěje. Ale nepláče. A vůbec nemluví o hrůze, kterou vnesl do jejich životů tento chmurný listopadový den. Vyptává se na Bětušku, na Jožinka, na babičku, na tetičku. Prosí rodiče, aby ji vypravovali o všech známých. A co včeličky na Vrbovcích? Daří se jim dobře? A v Jednom dopise ji psali, že se budou stěhovat zase do Vnorov - už se přestěhovali?
	Nové a nové otázky se jí derou na rty. Hladí maminčinu zmučenou tvář, líbá tatíčkovu chvějící se ruku, prosí rodiče, aby se šetřili a mysleli na své zdraví - tatíček je nějaký přepadlý. To ho dali do penze pro nemoc? Aspoň si teď trochu odpočine. . . 
Otrlí vojáci, kteří je střeží, nevěří svým očím. Viděli v tomto sále už stovky přelíčení. Za tu dobu si zvykli na nejdramatičtější scény, které následovaly po vynesení těžkých rozsudků. Ale aby k smrti odsouzený - a k tomu tak mladé děvče - přijal svůj ortel tak jako Maruška, to ještě neviděli. Zcela proti předpisům se stahují do ústraní a nechávají tříčlennou skupinku hovořit úplně nerušeně. 
	Po vynesení rozsudku nechávali nacisté odsouzeného ještě devětadevadesát dní naživu. To znamenalo, že Maruška bude asi do konce února trávit svůj život o samotě v "cele smrti", do níž se okamžitě přestěhuje. Tam jí dají práci a při ní bude moci rozjímat o své vině a o velkomyslnosti říšského soudu, který jí daroval více než tři měsíce života. . . 
	Samota cely smrti měla odsouzenou ubíjet, Marušku zocelovala. 
	Měla v odsouzenci probouzet lítost nad činy, za které pyká. Ona dospěla k nezvratnému přesvědčení, že šla správnou cestou. 
	Samota měla přivést nešťastníka k tomu, aby zúčtoval s věcmi pozemskými a rezignovaně myslil jen na to, co bude po smrti. Maruška však nepřestala ani na okamžik myslit na lidi a na to, jak je vychovávat k lepšímu, plnějšímu životu. 
	V samotě se Maruščina povaha vykrystalizovala. Bylo možno vstoupit do její cely a dát ji pytlík peří s příkazem, že do večera musí být sedráno. Nebude-li, nedostane večeři. 
	Bylo možno nosit ji denně dvě stě figurek vojáčků a přinutit ji, aby je do večera omalovala. Nesmí jít spát, dokud práci nedokončí. 
	Bylo možno nařídit Marušce, aby z mokrého, promrzlého proutí dělala koše, bylo možno přinést objemnou krabici plštěných knoflíků a vrstvu tenkých lepenek s rozkazem, že všechny knoflíky musí být ještě dnes našity na lepenkách. . . 
	To všechno bylo možno. 
	Ale nebylo možno ji přinutit k tomu, aby se změnila v tupého nemyslícího robota. Právě naopak: čím mechaničtější práce, tím volněji a svobodněji se rozlétaly její myšlenky. 
	Cela smrti?
	Pro Marušku to byla cela myšlení. Cela života. A toto spojení se životem nebylo jen myšlenkové. Když se procházela na vězeňském nádvoří - od rozsudku nebývala na frajštunde s ostatními vězeňkyněmi, nýbrž vždycky sama - u nejednoho okna se letmo objevila ženská tvář a Marušce byl posílán polibek nebo soudružský pozdrav zaťatou pěstí. A když se setkala cestou z "vycházky" s kteroukoli ženou, žádná ji neminula bez povzbudivého úsměvu. 
	Maruška cítila velikou touhu svěřit se někomu se vším, na co myslí, na co vzpomíná, o čem sní. Vítězka a Jaryna vyvinuly horečné úsilí, aby jí umožnily psát. Poslaly jí po dozorkyni Erně Grosserové plnicí pero a několik listků papíru. A vzkaz, že může psát nejen jim, soudružkám ve vězení, ale i domů - paní Grosserová to odešle. 
	A tak ve všech volných chvílích po rozsudku Maruška psala a psala: rodičům, Vítězce, Jaryně, jiným soudružkám ve vězení, maminkám nejbližších soudružek. A kromě dopisů byly to opět verše českých básníků, které plynuly z její cely jako nepřetržitý proud k Vítězce a odtud všude tam, kde mohly povzbuzovat. 
	Nebyly to ovšem jen české soudružky, s nimiž poutalo Marušku hluboké přátelství. 
	Třeba taková paní Schöbel, starší německá vězeňkyně, jak ta si Marušku oblíbila! Vždyť si dokonce vymínila, že ji Maruška pozve na svou svatbu! A rozsudkem soudu nad Maruškou trpěla více než sama postižená - začala vůčihledě chřadnout. . . 
	Byla tam i sovětská děvčata. Mladá, sebevědomá, hrdá, nezlomená. Maruška jim vracela ze své cely úsměvy a polibky, které za ní v nestřežených okamžicích při pochodu na vězeňském dvoře posílaly. A jejich úkradkem zvednuté pěstě bývaly výmluvným pozdravem. Adresu jedné ze sovětských soudružek, Taťány Jaškové z Moskvy, si vryla hluboko do paměti. Což kdyby přece jednou. . . 
	Musela bych vypočítávat snad polovinu evropskych národností, kdybych chtěla vzpomínat na všechny soudružky, s nimiž se Maruška v Breslau - třeba jen dopisem nebo očima - seznámila. A všechny tyto ženy s obdivem sledovaly pevný postoj mladého děvčete, které nepodlehlo zoufalství ani pod nejtěžší ranou - a naopak dodávalo ještě odvahy jim. 
	Vítězka byla neúnavná a vynalézavá při vyhledávání všeho, čím by mohla Marušce nějak pomoci, čím by ji potěšila. Stačilo, aby Maruška projevila jen náznakem sebemenší přání - a Vítězka považovala přímo za svou povinnost vyhovět jí. 
	V jedmom motáku se Maruška například zmínila, že by ráda četla Nezvalovu "Matku naději". Vítězka znala několik úryvků zpaměti a okamžitě jí je poslala. S tím se však nespokojila. Napsala do Prahy svým známým a tí ji zaslali celou sbírku. A tak Maruška získala k Neumannovu "Poděkování" druhý poklad, k němuž se neustále vracela. 
	V těchto měsících nesmírně zvroucněl Maruščin poměr k rodičům, sourozencům a příbuzným. Uvědomovala si, že se leckdy nechovala tak, jak by si toho zasluhovali. Často k nim bývala příliš uzavřená a svůj horky cit jako by obalovala vrstvou ledu. Živě si představovala, jak zcela jinak by si počínala nyní, kdyby byla na svobodě, kdyby žila mezi nimi. 
	A proto její dopisy sálaly ohnivým žárem význání. Jako by rázem rozbila těžký zámek, který jí zamykal ústa, psala svým drahým v každém dopise, jak je má ráda, jak si to nyní uvědomuje, jak je šťastna, že oni její lásku opětují. 
	A právě takové dopisy byly odesílány Marušce. Psali jí všichni: I stařenka a tetička, které braly tužku do ruky jenom při zcela vyjímečných příležitostech. V jednom z dopisů nemocná tetička napsala:
	"Trpět a neříct slova, aj což je to těžká věc! Ale mně už patří zima a jen vzpomínka na Tebe mě zahřívá jak sluníčko z jara. Možná, že by mně líce rozkvetly, kdybych Tě viděla u své postele. Ty víš, jak Tě milujeme a že naše srdce budou pro Tebe tlouci, i když ústa budou mlčet. Pro nás jsi a zůstaneš milovanou Maruškou."
	Otec sděloval, že včeličky nechal ve Vrbovcích. Sliboval:
	"U včelínu postavíme pěkný dřevěný domeček, kde budete přes léto s Bětuškou a Jožinkém dýchat vůni mateřídoušky, smrků a modřínů a jen vzpomínat na zašlé těžké časy."
	A přece téměř každý dopis přinášel i bolest. Příbuzní se nemohli smířit s myšlenkou, že by Maruška měla odejít ze světa bez víry, v níž oni byli vychováni. Těmito obavami trpěla nejvíce matka. Proto neustávala Marušce připomínat poslední věci člověka a přemlouvat ji, aby se vrátila ke ztracené víře. 
	A nevím, projevila-li se kdy ryzost a žulová pevnost Maruščina charakteru výrazněji nežli v těchto měsících, kdy délka jejího života - podle rozsudku - byla tak přesně vymezena. 
Milovala svou matku nade všecko na světě. Nebylo obětí, kterou by nebyla ochotna přinést pro její spokojenost a štěstí. Visela na ní celým svým srdcem. 
	Ale zase - jako už jednou za dob studií, jenže tentokráte za mnohem tvrdších vnějších okolností - střetla se láska s přesvědčením. 
	I tentokrát zvítězilo přesvědčení. Šetrně a jemně, se srdcem krutě se svírajícím při pomyšlení, že způsobí novou bolest bytosti nejmilovanější, ale bez váhání a bez kolísání odpovídala: Nemohu! Nemohu zradit to, k čemu jsem dospěla po dlouhých vnitřních bojích a co můj rozum a svědomí považují za jedině správné!
	A tato vzájemná bolest se vystupňovala ještě po návštěvě rodičů a Bětušky. Přijeli do Breslau v lednu. Při rozhovoru byly zachovány všechny předpisy: příbuzní museli stát od odsouzené v určité vzdálenosti, nesměli jí ani ruku stisknout, a když jí Bětuška podávala sáček s bonbóny, byla ostře zakřiknuta. Jenom očima se hladili a vyslovovali to, co nebylo možno říci. Matka znovu připomínala své obavy o Maruščin posmrtný život, znovu ji prosila, aby se usmířila s Bohem. Ani v této chvíli, kdy všichni tušili, že se vidí naposled, Maruška nezradila své přesvědčení. Při návštěvě nebylo času na dlouhé vysvětlování. Ale po odchodu svých nejdražších napsala dopis, v němž znovu a zcela nesmlouvavě objasňovala, proč nemůže jednat jinak. . . 
	Čím rychleji se řitily hodimy a dny a týdny, které jí byly ještě vyměřeny, tím citlivěji vnímala všechny dojmy, které k ní doléhaly, a tím prudčeji na ně reagovala. 
	Frau Nau se objevila v černých smutečních šatech. 
	Co to má znamenat? tázaly se udiveně vězeňkyně jedna druhé. 
	Frau Nau je nenechala dlouho v nejistotách. Šla od cely k cele, ale tentokrát bylo její politické školení kupodivu stručně: "Bitva u Stalingradu je skončena. Führer nařídil třídenní národní smutek. Zkrátíme frontu a zvítězíme. Sieg heil!"
	Stalingrad! Stalingrad! Stalingrad! - zpívá Maruščino srdce. 
Rychle si vybavuje mapu Evropy, jak jí utkvěla v paměti, určuje polohu Stalingradu. Načrtne to na papír a posílá do blízké cely soudružce Mařenee, hodnému a tichému, ale houževnatému děvčátku z Přerova, které bylo zatčeno pro ukryvání a přechovávání uprchlíků a soudruhů pracujících v ilegalitě. A na druhý papírek nadšeně připisuje:
	"Chlapci od východu se blíží! Ať přijde mladý či starý, ať hezký či nehezký, já mu skočím okolo krku!"
	Papírek koluje po celách. A myšlenky vzrušených vězeňkyň se vracejí k Marušce. Je v nich nevyslovená otázka plná úzkosti:
	Přijdou osvobuditelé včas?
	A Maruška dále svěřuje papíru své naděja a neochvějnou víru v konečné vítězství dobra a spravedlnosti. Není to tak lehké psát: malým okénkem ve dveřích - špionem - může dozorkyně v kterémkoli okamžiku kontrolovat, co se v cele děje. Proto je nutno skrčit se při psaní tak, aby byl "špion" přímo nad hlavou. A v každé vteřině - i když přemýšlíš sebeintenzívněji - musíš naslouchat, neozývají-li se na chodbě blížící se kroky. Je to zlé, vyčerpávájící - a přeee je to mnohem krásnější než sedět na tvrdé lavici a jenom myslit. Zachytíš-li myšlenku a vtělíš ji na papír, můžeš i v této situaci, kdy omezili tvé pohyby čtyřmi ledovymi stěnami, bojovat. Bojovat až do konce!
	A ten vítězný konec se nezadržitelně blíží. Projevuje se to i nervozitou fašistů při vydávání různých předpisů, které vzápětí oni sami narušují. 
	Tak z ničeho nic porušují i příkaz nejpřisnější - že odsouzenec k smrti má být až do popravy v cele sám!
	K Marušce je dána Němka. Jmenuje se Frída. Nemá hlubších zájmů, o společenské uspořádání světa se nestará - její touhy se upírají k věcem mnohem prostším: tanec, šlágry, muži. . . 
	A přece je teď život radostnější. Maruška sice už nemá tolik možností k psaní svých úvah o životě, je však mnohem radostnější mluvit s živým člověkem, než úzkostlivě sledovat mouchu, která se v cele nedávno usídlila, obávat se o její život, strachovat se, kdy uletí. . . 
	Za několik dní přestěhovali Frídu do jiné cely. Maruška se s lítosti smiřovala s tím, že zase bude sama. 
	Vtom nové vzrušení. Lístek od Vítězky:
	"Povídá se, že máme být nějak přemístěny. Prý Němky k Němkám, Polky k Polkám, Češky k Češkám. . "
	Napjaté dny. Bude se to vztahovat i na Maruščinu celu?
Jednoho dne zaskřípe klíč v zámku, ve dveřích se objeví dozorkyně a za ní stojí - Julinka. Osmnáctileté děvčátko, které prochází nacistickými žaláři už třetí rok. 
	Maruška ji zahlédla několikrát, když ještě chodívala s ostatními vězeňkyněmi na frajštundu. Julinka se na ni pokaždé mile usmála. 
	"A odkud jsi, Julinko?" otázala se ji Maruška, když se děvčátko seznámilo se svým novým bytem. 
	"Ze Strážnice."
	"Jak. . . ze Strážnice? Z naší Strážnice? Z Moravského Slovácka?"
	"Ano!" smála se šťastně Julinka a pásla se na Maruščině překvapení. "Z naší Strážnice, Maruško!" To bylo vzpomínání! Škola, učitelé, profesoři, známí, zámek, písničky -
	Bylo už dávno po půlnoci, když usnuly. 
	Nová vězeňkyně byla jemná, čistotná, měla smysl pro pořádek. Hned se spřátelily. Nevadilo jim, že jedna hluboce věřila a druhá byla nevěřící. Maruška se zpočátku snažila otevřít své nové kamarádce oči, seznámit ji se skutečným životem, který Julinka nemohla znát hlouběji, zvláště když byla vychována v klášterní škole. Když však viděla, že náboženská tradice zapustila u Julinky příliš hluboké kořeny, dovedla se taktně vyhýbat všem otázkám, které by mohly vzbudit jenom vzájemné rozladění. A bavívaly se o tom, co je spojovalo. 
	"Cela smrti" patrně nikdy předtím ani potom neslyšela tolik veselých písniček, neviděla tolik žertovných výstupů a nežasla nad tolika dovádivými kuchařskými rozhovory, jimiž si obě děvčata dovedla okořenit bídu a jednotvárnost vězeňské stravy. 
	Ale bývaly i mučivé chvíle očekávání. Lhůta devadesáti devíti dnů byla překročena. Uplynul týden, přišel pátek. A zase týden, zase pátek. 
	Co se děje?
	Vlny pochyb i nadějí. Zmoudřeli snad fašisté po kruté porážce, kterou utrpěli u Stalingradu? Odkládají popravy v obavách, jak s nimi jednou budou zacházet vítězové, až bude fašismus ležet na lopatkách? Či je nějaká naděje na kladné vyřízení žádosti o milost, kterou poslali Maruščini rodiče?
	Jednou byla Maruška odvedena do kanceláře. 
	Julinka čekala na její návrat s bušícím srdcem. Vrátí se Maruška s nějakou nadějí?
	Vrátila se s vážným, zamyšleným výrazem v očích. 
	Žádost o milost byla zamítnuta. . . 
	Julinka se rozplakala. Druhého dne poprosila dozorkyni Ernu, aby ji zavedla do kanceláře. Musí nutně mluvit s ředitelkou věznice:
	"O čem?" otázala se Erna. "To přece nejde jenom tak. . "
	Julinka jí naznačila, že by s ní ráda mluvila o samotě. 
	Vyšly na chodbu. 
	"Paní Grosserová. . . . " začala šeptem Julinka, ale při dalších slovech jí lomcoval prudký vzlykot, "chci poprosit frau oberin. . . aby mě. . . popravili. . . místo Marušky."
	Naivní dítě!
	Když se to Maruška od Erny dověděla, dlouho svírala Julinku v objetí. . . 
	A zatím mozky i srdce neviditelného vězeňského podzemí v Breslau pracují neúnavně. 
	Nedělní odpoledne. Chvilka, kdy se můžeš věnovat sobě. Žádné peří. Ani vojáčci, ani knoflíky. 
	Pojednou tiché kroky a jakýsi šumot přede dveřmi cely. Tlumené, opatrné otáčení klíčem. Dveře se otevřou -
	"Vítězko!"
	"Maruško!"
	Objímají se s veškerou silou svých mladých let. 
	A zlatá Erna Grosserová potichu, nenápadně zavírá celu smrti. . .
	Vítězka s Maruškou sedí na dřevěné pryčně, zapomínají na nevlídnost prostředí, v němž se setkaly. Prudce se k sobě tisknou, tváře jim zrůžověly -
	"Neboj se, Maruško," utěšuje ji Vítězka, "všechno dopadne dobře. Němci to u Stalingradu dostali - a teď je Rusové poženou!"
	Maruška se šťastně usmívá. 
	Ale ani v této chvíli neztrácí smysl pro skutečnost:
	"Děkuji ti, Vítězko, ale. . . dívám se na to střízlivě. Od Stalingradu k nám je daleko - a za měsíc válka neskončí. Na tom však nezáleží: za měsíc nebo za rok - jednou skončí, a skončí vltězně pro nás. A to je důležité."
	Řeč přechází na Jarynu, kterou před třemi týdny transportovali někam do káznice, a na statečné maminky "trojúhelníku". 
	"Musíme je nějak dát dohromady, aby se poznaly. Vždyť jsou to tak nádherné, statečné matky!"
	A už jsou v ilegální práci. Jak to bylo na Brněnsku, jak na Ostravsku. A jak jinde - v Olomouci, v Praze. Vzpomínají na Karla Mazoura a na Miloše Krásného. A na desítky jiných soudruhů, které znaly obě. 
	Vítězka ujišťuje Marušku, že její škrabky - ať jsou to dopisy, verše či písničky - zvedají v celách náladu. Soudružky obdivují Maruščinu vyrovnanost, optimismus a odvahu. 
	Erna tiše odmyká. 
	Už?
	Byla to minuta?
	Pět - deset minut?
	Byla to celá hodina. Nejštastnější hodina, jakou kdy cela smrti viděla. . .
	Jaro vítězně vtrhlo do kraje. 
	Do cel pronikalo sice jenom úlomky slunečních paprsků nebo pouhým jejich odrazem, ale při frajštundách se nezadržitelně hlásilo svěžím vzduchem, cvrlikáním ptáků a bílými obláčky, které se s podivuhodnou lehkostí šinuly vysoko nad vězeňským dvorem. 
	24. března slavila Maruška své dvaadvacáté narozeniny. Blahopřála jí Julinka, přišel lísteček od Vítězky, Erna přinesla i nějaké dárečky od soudružek. Jenom to, na co čekala nejtoužebněji - blahopřáni z domova - nedošlo. Maruška však věděla, že je to zaviněno poštou: ještě se nikdy nestalo, aby na její narozeniny doma zapomněli. 
	Zamyslila se a znovu v duchu proletěla celý svůj žIvot. 
	Dvaadvacet let. . . 
	Jaká to byla léta? Stála za to, aby je člověk žil? Snad nikdy nepsala Maruška tolik, jako v těchto jarních dnech. Jako by chtěla vyslovit všechnu krásu, kterou v životě poznala. Její škrabky nejlépe zachycují nálady, myšlenky a duševní stavy, které v té době prožívala. Chcete-li si je přečíst. . . 

17. 11. 1942 

Moji, ze všeho pozemského nejdražší!

Odpusďte mi, prosím, že jsem Vám způsobila tolik bolesti. Má malá, čistá mamičko, já jsem Tě mohla obejmout, políbit! Jako děcko bych Tě houpala na rukou, abych utišila tu nesmírnou bolest. Vyplač se, ovečko, bude Ti jistě lehčeji. Pláč musí smýt ten mrtvý pohled, který Ti včera ustrnul na tváři, ve Tvých milovaných očích. Ty musíš žít, dále radostně žít pro své děti, pro svou Bětušku a Jožínka. Budou Tě potřebovat více a častěji, mamuško. Děkuji Ti, nikdy nezapomenu na Tvůj úsměv, který jsi násilím vynucovala, abys mě povzbudila při přelíčení, ačkoliv Ti srdce pukalo. 
	Můj tatíčku, mohla jsem Ti stisknout ruku, pohladit, Tobě děkuji. Drž mamičku, vím, že se ve Tvé ochraně uzdraví. . . . 

	I když se stane to nejhorší, nezoufejte, drazí! Nechci bydlit v smutných, rozbolavěných srdcích. Se vzpomínkou na mne ať provane srdce usmíření, mír. 

	A Bětušce a Jožinkovi, až dospějí, můj vzkaz: Aby jednali dobře tehdy, kdy jsem já jednala, a aby se vyhnuli chybám, kterých jsem se já dopustila. Aby se stali takovými lidmi, jakým člověkem jsem chtěla být já, a aby se tomu vzoru více přiblížili než já. 

	7. 12. 1942 

	Tak přemýšlím nad problémem "duše". Je to jistě akutní pro mne. 
	"Duši" rozumím komplex sestávající z rozumových, volních a citových složek a jejich vnějších projevů, z duševních schopností a jejich vyjádření, které právě člověka dělají člověkem a povyšují nad zvíře. 
	A tu jak ostře vystupuje Leninova filosofie materialismu! Není ducha bez hmoty, neboť každý duševní projev je podmíněn bezvadnou funkci příslušných hmotných orgánů. 
	Čím dále jasněji poznávám pravdivou myšlenku Marxovu, že totiž náboženství, boha, stvořil člověk k obrazu svému a ne naopak. Jaké lidské rysy, rysy kraje, rasy, kulturní vyspělosti nesou náboženstvtí! Jistě měla a splnila svůj sociální a organizační úkol a také ho ovšem zneužila!
	Mé vyznání je pravdivéjši a prostší! Miluj, pomáhej a postav svět lidské, vezdejší spravedlnosti! A kdo se postaví v cestu tomuto cíli, toho znič! Není možno úsměvem zabít dravce, ale jedině zbraní! To je naše vyznání. Lidské, účinné, pozemské. 
Nenesu ani jediné pochybnosti o správnosti naší věci, stanoviska a cest k ní. Je ověřena rozumem, citem, zkušenostmi ne jedinců, ale celých mas! A ve jménu jejím můžeme proto s nadšením bojovat a pracovat a uvědoměle a klidně padat! Podrobit se všem zákonům nutnosti, riziku práce a boje!
	Procházím celý duševní vývoj, až k tomuto vyrovnanému stavu. A přitom předcházejí řady lidí, kteří méně či více spolutvořili. Kolik vlivů, kolik rozumových i citových reakcí na ně! Zkušenosti a zážitků. 
	I vy všichni, kteří ve mne věříte a mne milujete, i vy v tomto okamžiku víc než kdy jindy "tvoříte". Odvahu, sílu. Nezdolnost, neotřesitelnost, s kterou vše, co přijde, mohu přijmout. 
	A vůbec, žádný jedinec, sebesilnější, nestojí na svérn místě, ve společenství lidském z vůle, moci jen své, ale spolutvořen, ovlivňován jedinci a bohatými zkušenostmi lidskými. 
	A proto ješitnost, nadutost jsou nejnebezpečnější, nejhloupější lidské vlastnosti, poněvadž povinností člověka je vracet skromně společnosti lidské to, co v jakékoliv formě přijal. 
Sebekritika je základní věc otázky výchovy. A kritika vůbec! S Iidmi s čestným charakterem, určeným cílem a s lidmi přístupnými kritice se dá počítat bez rizika. Lidé sebenadanější dovedou ješitností více zničit než vytvořit. Zpravidla. A taktika vůči nim je vždy zdlouhavá a přitom nejistá výsledkem. . . 

8. 12. 1942 

Měla bych vlastně popsat dojmy z cely "kandidátů smrti". Vzpomínám a cítím jen úzkost, opuštěnost a touhu po milých lidech. Ta doléhala první hodiny nejvíce, snad také vlivem temné zaprášené cely, protože jedinou dovolenou prací bylo draní peří. Ale já si vždy byla vědoma toho, že přátelský stisk ruky ti dodá odvahu a chuť probít se, konec konců však musíš být vždy připřavena a spoléhat na své vlastní síly. A musím říct, že já jsem vždy měla ráda v životě okamžiky, ve klerých jsem musila napnout všecky síly a zachovat "klid a rozvahu". Byly to zkušební momenty, podle kterých se dala kvalifikovat vlastní připravenost a síla. Přispívaly k poznání sama sebe. To už ve škole, a ty nebyly menší závažnosti pro tehdejší život. A tak jsem se v několika okamžicích vpravila do nové situace, a byla mi proto zcela samozřejmá. 
	Vpravit se do situace, zdusit vše, co ruší. Tomu se dá naučit. A tak ani kriminál mi nepřipadl neznámý a překvapení brzy zmizelo. Svět se zúžil do čtyř stěn a malého okna a to ostatní, dříve nepostradatelné, se stalo "modrým z nebe". A člověk cítil stejnou radost z maličkých, samozřejmých, nepatrných věcí, jakou mohl pocítit venku z větších dárků, kterými obdařil život. 

22. 12. 1942 

	Včera ve mně něco mlčelo. Celičký den. Cítila jsem něco mocného, strhujícího, co se dá vyjádřit pouze mlčením. 
	Když jsem byla v Bítýšce, chodívala jsem do školy podél řeky. Rostlo tam několik stromů a vždycky jsem zpomalila kroky v sluneční podzimní den, kdy odumřelé listí mlčelo a jen sem tam zaplápolal list padající k zemi a maličká vlnka tiše zažbluňkla v tom přívalu vody. Vždycky mě to tak tiše, smiřlivě naladilo. Žádná hrůza, jen přirozenost byla v tom umírání. A mlčenlivá radost z prožitého života. 
	A vůbec jsem milovala přírodu. V lese jsem vrostla do země, stala jsem se jedním ze stromů, kterým proudí neomezená životní energie. Stávalo se mi, že jsem úplně ztratila osobní pocity bolesti, zapomněla jsem na myšlenku, stala jsem se článkem, ve kterém proudila jen vitální energie. Dovedla jsem mlčet celé hodiny. Nebo se radovat, poskakovat a bzučet jako včely, ale nikdy se mi hrubost, zlost a vůbec zlé tak nepříčilo jako nyní. 
	V Bítýšce jsem vpila tolik krásy. Za měsíčních nocí i jasných dní. Sama, a přece ne sama, ale jeden Iist přírody. Měla hojivý účinek na mne. Když jsem byla rozervána a unavena neustálými spory s Julou, s mými a se sebou, lehla jsem si do trávy, tváří k modré obloze, a tu jsem úplně fyzicky citila, jak se to nějak sesouvá ve mně. 


23. 12. 1942 

	Tak jsem po prospané noci zase jako lístek, jak by řekla má stařenka. Než uvadne. Zítra je Štědrý večer a já vůbec nepociťuji, že již žijeme pod jeho znamením. Je to tak dobře, nač přivolávat jeho kouzelnou intimitu i jen ve vzpomínce, když by jistě bolela. 
	Loni jsme to oslavovali mnohem chuději než kdysi Ježíškova rodina. Seděly jsme na slámě v Praze, oknem fučelo do našeho chléva a jenom jasná hvězda vzcházela neviditelna okolí a zvěstovala poselství, pevnou víru, že do roka bude jinak, lépe. Bylo teplo v jejích paprscích, zázrakem proměnila kousíček chleba se soli v manu. Byly jsme nasyceny důvěrou v budoucí příští. Byl to první večer vánoční, ve kterém jsem stála sama ve světě. A v jakém světě k tomu. Ve třesku prušácky disciplinovaného vězení. Držela jsem malou větvičku, jejíž vůně oživila a rozstříkla líbeznou vůni Štědrého večera, jeho krása a hojnosti materiální a duchovní. Zaťala jsem zuby a neplakala, ne, ani jedinou slzu. Protože jsem věřila. A dnes věřím pevněji, a skálu nerozpouští vůně sebelíbeznější. Hrom a blesky, marné vaše proti nám jsou vzteky! Čím hroznější hromobití, tím jasnější den. Tož pro ten den!
	Vánoce na Vrbovcích byly překrásné. Měly drobounké tahy Alšových obrázků, jejich teplo. Ne nádhera, ale srdečná prostota. Doma i v kruhu těch čtyř rodin, neboť jsme je oslavovali pohromadě koledou. A to byste museli znát Vrbovce. Široké prostorné kopce jako pecny. A v jejich zářezech zablikne okno chalupy v kopanicích. 
	Já jsem se vůbec ráda dívala do našeho okna v tmavý večer, když svítilo do tmy jako lampička broučka. A i srdečnost jako "u broučků". Tam dole blikaly ještě další, ale bledší, jakoby ztracené. Ale přišla zima a jeden "z broučků" umřel. Vyroste chudobka, celá bílá, mléčná s krvavým okrajem. Protože to byla beruška. No a tak dále. 
	Měla jsem ráda prostotu a otevřenost těch lidí - "kopaničářů". Má stařenka jim sice nemohla odpustit tu přímost, s jakou mluvili o lásce, jako katolička. Ale tisíckrát raději přímost než pokrytectví. A konečně, to je jediná slast jejich života. Když lidé týdny pracují, dřou na těch kopcích, kdo by měl za zlé, když se za dlouho mladí sejdou, že nemyslí ona na pletí lnu, on na koně, ale na mládí a lásku, jedinou dostupnou radost ze života. Ty ostatní jsou příliš daleké a zaváté sněhem. A tahle je kouzelná a čardášem tancuje krev ve vůni luk a mihotu hvězd. 

	Upadla jsem jednu dobu do extrému. Vůbec jsem si nevšímala a nepěstovala svůj tělesný vzhled. Zarmucovala jsem mnoho mamičku. Ale já viděla, pronikala hlouběji, obzory se šiřily a já se snažila obsáhnout je. A potřebovala jsem jas, bylo ho tak málo. Ovšemže to nebylo správné. 
	Tak jsem příliš zapadala do myšlenek knih, že jsem oslepla vůči dennímu životu a otupěla vůčí jeho požadavkům. Nevěděla jsem, neuvědomovala jsem si, že toto všecko je bez ceny, nevede-li přímo do života, k životu. A k jeho denní práci, požadavkům. Takovými oklikami jsem vždy bloudila únavou nevrlá, než jsem přišla na pravou přímou cestu. 
	
1. 1. 1943 
	Ať nám to tedy vyjde v tom novém roce! Moc radosti, má děvčata! - - -

9. 1. 1943
	Dostala jsem spoustu dopisů. Od maminky byl plný nejhlubší vroucnosti, bolesti a lásky. 
	Má mamička je zbožná, zoufá, že ztrácím život věčný, upomíná na poslední věci člověka. A já nemohu!
	Kdyby matka umírala a má slova utišila bolest, zašeptala bych "věřím" tak vroucně, že by nepoznala tu milosrdnou lež. Ale mám odejít já a ona žít, já nemohu. Moje mamičko, i Tebe a Tvou bolest musím obětovat, jako všecko osobní!

	Děkuji za noviny, děvčata. I to je dobré, takový pohled do světa a denního tisku. Z mnoha důvodů, a jeden z nich je, že si ostřeji uvědomíš svou nepatrnost v celém tom světovém bolestném procesu. Jsi jen kapička krve v tom obrovském moři. Ale říkám vám, kdybych sténala bolestí, nikdy by mne nezlomila, ale pobodla k větší intenzívní činnosti, ano, k "zločinění", nepochybujte o tom. Je to tak jisté, samozřejmé, jako u vás. Nelze jinak, protože bez té práce by nebylo pro co žít, pro co trpět, radovat se. 
	Teď jsem přišla z "procházky". Odpoledne. V takové dny jsme sáňkovali s otcem. Vjela do mne nějaká divoká radost při té vzpomínce. Zpívala jsem si do pochodu komsomolskou, to se tak dobře mašíruje, škoda, že jen stále a stále dokola, zpět. Přišla jsem s fialovým nosem a veselou, rozpustilou náladou. Dovedu být hrozně rozpustilá, "rozverná" - řekla by má stařenka. Kdybych vás teď mohla okoupat ve sněhu, udělala bych to. Poprat bych se chtěla s někým, ale žádného tu není, tak nejlépe udělám, když budu šetřit sil, až je budu potřebovat k rvačce se sebou. - - -

	14. 1. 1943 

	V pondělí zde byli. Mamička, tatíček, Bětuška. . Co mám říci o té velké lásce a bolesti, o naději a beznaději? Nemohla jsem a nebudu plakat, ani při představě ne, že je vidím naposled. Klid, nic než klid a cit. 
	"Já umřu, neuděláš-li mně to, oč jsem tě prosila," povídala mamička. 
	Drahá, neumřeš. Ty víš, mamičko, že nejtěžší věc pro mne je vidět Tebe, Vás trpět. A přesto, nemohu se odhodlat k zapření pravdy, kterou znám a cítím. Proto, že to není jen má osobní věc, to je něco, co se týká názoru, ideje a sahá hlouběji svými důsledky. Ty mi porozumíš. Názor je něco, pro co lidé obětují životy. A já nemohu svým životem zároveň vyznat a zradit. 
	Každý citový vztah se tak hluboko do mne vryl, že nic jsem nebrala přechodně, lehce, ale hned hrozně hluboko a doopravdy. 

	Tak mne dnes zase znepokojila myšlenka, nebylo-li mou povinností i vůči sobě samé ohled a opatrnost. Tož neublížila jsem slovem žádnému, přehlížím-li znovu své výpovědi. Co na sebe řekli sami, je jejich věc, a ne mého svědomí. Co řekli na mne, to jim ze srdce odpouštím. - - -
	Myslím, že by se mi hrozně žilo i umíralo, kdybych sebeméně pošpinila svůj štít. 

16. 1. 1943 

	Jsem načisto rortěkaná. A tak se ani nenamáhám koncentrovat myšlenky, které klouzají z předmětu na předmět. Právě před dvěma měsíci jsem byla odsouzena. Kolikrát už jsem přežila svou smrt!
	To je zajímavé. Jsou okamžiky, a těch je většina, kdy bych bez stínu neklidu nebo jiného citu, který by rušil klid, mohla odejít. Snažím se takový stav co nejvíce prodlužovat. Pak ale najednou - kde se vezme, tu se vezme - stesk či bolest, a vezme hrozně do drápů. Naštěstí má slabou, beznadějnou a neudržitelnou pozici, prohlédne a uzdá se. V těch chvílích se snažím nemyslit na své okolí, ale úplně se přenesu do svého světa, ke svým lidem, kteří ke mně mluví a které mám tak ráda. A u nich je vše tak lehké, tak samozřejmé a srozumitelné. 

	Nemám chvíle klidu ke psaní. Stále někdo chodí, otvírá, zavírá, pozoruje. Nemám času ani k řádné stylizaci věty. Rychle, rychle, než někdo zahlédne, že nepracuji. 

	Jako starostliví rodiče, jistě se zajímáte o moji domácnost, byt, výbavu atd. jsem jako hrdlička (nevím, ke kterému něžnému ptáčku bych se přirovnala, a ten černý pásek se snažím poctivě vybílit, i když jen válečnými prostředky) v kleci, vybílené kleci. 	Vzduch proudí jednoduchým okénkem vysoko ve stěně a mezerou pode dveřmi stále. Potřebuji-li větší množství, otevírám pomoci háku. Ale je dosažitelné i pomocí lenochu u židle. 
	Stůl, pracovní prkno, pryčna s povlečenou dekou a matracemi ze žuly, malá skříňka na stěně s miskou, lžící a věšákem pro ručník tvoří nábytek. Je trochu různorodého původu, co se týká stáří, barvy a pevnosti. Abych nezapomněla! Kýbl v jednom koutě a několik závitů ústředního topení v druhém. No a zapomněla bych pomalu na "Waschbecken". 
	Stěny jsou vkusně oživeny seznamem předmětů, knihou s předpisy o chování a div divoucí, také malým zrcátkem. Myslím, že k úplnosti té krásy patří pohled na mne ve spodním prádle (vyměňuje se jedenkrát za čtrnáct dní), abyste se buď usmáli, nebo uplakali. Smrt smíchem je přijemnější. 
	Denní rozvrh: Ve čtvrt na šest budík, auf, ustlat, uklidit, umýt atd. V šest přichází snídaně (černá káva, chléb, někdy marmeláda, sirup či otrubová polévka). V šest dvacet se má začít pracovat až do půl dvanácté, kdy zazní rajský tón, totiž klepne a zařinčí kotel. Přerušení jen deseti minutami frajštundy - obíháním ošumělým, ošklivým dvorem kolem dokola v kruhu. Po jídle (eintopf, polévka, v níž střídavě převládá zelí, Grünkohl, řepa, také hrách - ale vždyť je válka) pracovní čas až do pěti hodin. Pak večeře (černá káva, chléb, margarín a proužek koniny, otrubová či jiná chutná polévka, chléb atd.). Pak se spí a zítra nanovo. To vše je doprovázeno zvukově zvoněním, cinkotem, chřestěním a klapotem, také voláním a jinými hrdelními tóny. Jsou také příjemné okamžiky: jedenkrát za týden výměna knih, jedenkrát za šest týdnů sprchování atd. Všechno knap, vždyť je válka. 
	Já na cele číslo 62 mám ovšem ještě výhody. Mimo malé kukátko (špion) ještě větší okno, kterým mohu být každé chvíle pozorována - nebo také pozorovat, což je ovšem zakázáno. Celou noc hoří světlo upevněné ve stěně nade dveřmi a úřednice hlídá můj sen. Ve dne jsem ve společností "sonderwache", která na noc odchází a všecko, co má ostří či šňůrky, bere s sebou ven. Proč? No abych si nesáhla na svůj vzácný život přece. Divím se, 
že nevytapecírovali stěny, vždyť si mohu rozrazit hlavu! V sobotu končíme práci dříve, drhneme studenou vodou a kartáčem bez štětin (válka), no a odpočíváme. A věřte nebo nevěřte, když sedím na topení, aby mi neunikla ani částka tepla, když žaludek nalitý vodou spokojeně pobrujuje, když kápnu na slušnou knihu nebo dostanu dopis z domova či jinou příjemnou zprávu, myslím si, že není na světě útulnějšího, krásnějšího a hlavně bezpečnějšího místečka nad celu 91 čí 62. S dveřmi na dva západy a pevným riglem. Když neslyšíš toho neustálého klapotu, hluku, jsi v sedmém nebi, ne ve vězení Breslau V, Freiburgstrasse 1. 
	A tak opravdu jsem se brzy asimilovala v těchto podmínkách, protože jsem tvor přizpůsobivý a naštěstí nezhýčkaný. Proto jsem neronila slzy při pohledu na patlaninu v rozpukaném, špinavém hrnku, ani jsem nezoufala pod dekou s naskočenými puchýři od stinek a hodinu poté, co za mnou zarachotily dveře na sto západů a dobu neurčitou, vydanou všanc osudu v podobě mužů, zpívala jsem děvčatům naše písničky. 
	A tak to všecko jsou nepatrnosti a dlouho, dlouho bych svěží vydržela. Až do konce. Připadám si jako vysoký hodnostář měšťáckého státu, který při vší své svobodě neudělá bez čestné střáže ani krok. Ostatně o našem životě Vás bude důkladně informovat Vítězka a všichni, kdož to tu poznali. Tak těch několik črtů stačí prozatím. 


23. 1. 1943

	Sobotou začíná nová týdenní hra, naplněná svěžestí, životem a klidem. Kulminuje nedělí, snad pondělím a klesá poslední dny týdne. To je citový život, o kterém nemá Frída zdání. Protože ruce se stále stejně mechanicky pohybují, slova, na která není třeba myslit, klouzají, možná, že se trochu usmívám anebo si popěvuji. Ale v duši je buď klíd, nebo pomalu, pomaloučku se vplíží zlý jeho cízopasník, tak nepozorovaně, nečekaně. "Jsem prostě tu." Nebo se přižene náhle jako vichr a bouří. Jsou okamžiky, ve kterých by stačilo uvolnit malou podpěru, a všechno se zhroutí. Srazila by tě ta temná síla k zemi a volala bys o osvobození nebo proklínala. K neznámému "něčemu", či jako děcko bys křičela "mámo, mámo" a žalostivě plakala. Okamžik. Vydrželas - a nic se nestalo. Tvá tvář se nezměnila, tvůj hlas se nezachvěl, žádný nic nepozoruje, protože ses dokonce musila zasmát, když na tebe nová "Beamtin" hleděla jako na mrtvolu. Vy jste, lidé, legrační! A pak přijde klid, pokoj, ba jas. Zase tak pomalu, jistě. Marně pátrám po přičině vznikání a zanikání, přílivu a odlivu toho citu. Snad nálada, okolí, vzpomínka atd. Co je to? Bolest, stesk, strach? Snad je to takzvaná "smrtelná úzkost"? Možná. Ráda bych se zeptala, cítí-li to tak všichni? Je rozdíl jenom v přemáhání, boji proti tomu? Vzpomínám si, že Kristus prý se krví potil. Wolker povídá "co zlé je, to umírání je" atd. To je asi všem lidem společné, rozdíl se jeví ve vnějších projevech, i vnitřní snaze potlačit je. Úsudkem atd. Ráda bych mluvila s člověkem, který procházel takovým údobím. Ty citové posuny jsou velmi zajímavé. Nechci je však podrobně popisovat, aby vás nezarmoutily. Netrvají dlouho, jsou to jenom řídké výkyvy z klidu. Jak to, že někdy bys odcházela s úsměvem, myslím s vnitřním úsměvem - usmívat se ústy a očima lze skoro vždy - a jindy by tě to stálo velkou bolest a boj? Na čem to závísí? Na celkovém tělesněm stavu, náladě? Ostatně přála jsem si projít psychologickým stavem, lépe stavy člověka v tak kritických okamžicích. Umírat mezi svými by bylo dokonce krásné a v boji bys vůbec nepozorovala - v obraně, útoku a zanícení - že se blíží smrt. 
	Neříkejte: "Ta tu bolest pitvá, prodlužuje." Ne. To je také jeden obranný prostředek. jakmile začnu pozorovat, pátrat a přemýšlet, "proč a jak a kdy" atd., mizí pomalu anebo se zmírňuje. To je ostatně dávno známá věc. Tož to jenom tak mimochodem. 
	Ostatně jak člověk trpí či netrpí určitými věcmi, například vězením, nezávisí na tom, zdali je svobodný či ženatý atd., jak nám vždycky říkali: "Ty jsi mladá, svobodná, nemáš děti" atd.  Jistě to spolupůsobí, ale celkem závisí na "citovosti", duševní síle a inteligenci, na připravenosti a obrněnosti tělesné i duševní. A tak člověk nezvyklý jednoduchostí třeba kriminálních nádob může stejně "trpět" jako jiný, silnější z daleko vážnějších příčin. Ty citové stavy jsou totožné z různých příčín, které ukazují na slabocha i člověka silného. Výchouou se dá člověk otužit. 
	Je možné, že některý člověk trpí představou několikatýdenního vězení víc než jiný rozsudkem smrti. Představa se zde vžila, zvykl si na nevyhnutelné. Prošel ovšem více fázemi těchto bolestných procesů, protože si dříve musel zvykat na vězení atd. Tahle věc se dá pozorovat z tisice hledisek, srovnávat. Ale uvědomí-li si člověk relativnost a dynamičnost těchto stavů, zná-li jejich hranice, ví-li, že vydržet, snést tíhu okamžiku znamená zvítězit, to mi pomáhá hodně. Jen ne: "Já to nevydržím." Protože člověk vydrží všechno až po určité hranice, určité sily a trvání, které může nervově zdolat. Zdravý člověk snese úžasně mnoho. To by bylo zajímavé poznat, kdy a jak je v takovém ohledu smrtelný!

	Umíte snít? Já vůbec neznám takzvaných "dívčích snů". Já jsem nikdy nevěděla, jak bude vypadat můj budoucí, jaké budu mít dětí, jaký byt atd. Mám-li si už něco takového představit, musím celou silou zapojít volní regulátor a stále kontrolovat jeho funkci. I u vzpomínání se mi stává, že celá systematičnost je porušena a obrazy prostě klouzají jeden za druhým a já jsem divákem reagujícím sice citově, ale bez účasti na jejich uspořádání. Tak asi vznikají sny. To je zajímavé, že jsem nezdědila tuhle vlastnost své mamičky. Ta má tak živou, jemnou představivost, že dovede úplně kumštýřsky z ní tvořit. Jsem už takový Pancho, který neumí vidět než skutečnost. Z Dona Quijota mám jen víru. Věřím, že ty větrné lopaty, které domlátily mé kosti, zmizí a mlýn bude poháněn jinou, výnosnější energií. Já jsem vždycky bezohledně rozbíjela mamičce sny. Jeden za druhým. Té příkrosti lituji. Nelituji ničeho, co bylo správné a dobré, i když jsem na to osobně doplácela. Lituji všeho, čím jsem komu neprávem ublížila. Kdysi jsem říkala "nelituji ničeho" a zdálo se mi to hrozně silácké. Vroucně lituji, říkám, všeho zlého. Vždyť to není pravda, že jsem byla takovým andělem dobra, lásky, jak si mě pomalu moji blízcí v bolesti idealizují. Ubližovala jsem, byla jsem zlá, i když jsem se o dobro snažila. Ta cesta je dlouhá a svízelná. Stále ji něco zasekává, zarubává. 


30. 1. 1943 

	Když jsem včera večer ležela a oddávala se pocitům a myšlenkám, které procitly po přečtení Vašich řádek, má drahá děvčata, viděla jsem znovu všecky ty šťastné, radostné náhodičky, které zpříjemnily hodinu, den. Nemuselo by jich být, a přece se najdou, jen je uvidět. Všecko záleží na tomto pohledu, stanovisku. Mohla bych říkat: jiní to měli lepší proto a proto atd. Ale já se snažím říkat: vidíš, teď jsi dostala dopis, který tě hrozně potěšil, to je pomoc, která jiným není poskytnuta, atd. Už je to tak vžité, že si to vlastně uvědomuji až později, přemýšlím-li. 

Poslední dny na 62 jsem se snažila něčím zaměstnávat svůj mozek. Těšívala jsem se kdysi v Brně na samotu, ve které budu bystřit a brousit a řešit. Ale dopadlo to jinak, snad že ten klid přece jenom klidem nebyl. A tak jsem to teď chtěla zkusit znovu. Řekla jsem: Jak bys asi prakticky vyřešila "kolchoz Vnorovy" atd. Do všech podrobností, jak bych přemohla každou nesnáz, kterou jsem předvídala, co se týká mínění i vlastního řešení. 
	Dařilo se mi to či nedařilo, snažila jsem se tím zaměstnat, když tu jednoho večera vpadne do mé cely "hvězda". No a než jsem se vzpamatovala, už jsem stála tváří v tvář Julince, která byla stejně překvapena jako já sama. 
	Když zapadl zámek, bylo jasné, že to není přece jen omyl. Byla jsem s Češkou, koktala jsem první české věty překvapením i nezvykem, ale bylo to krásné, moci česky mluvit a slyšet českou řeč. Tož to byl fakt! Češky k Češkám, prý! V mžiku z nejpřísnějšího zákazu co nejrezoIutnější rozkaz. 

3. 2. l943 

	Moji milovaní!

	Uprostřed zimy jako by jaro zamávalo šátečkem nebe nad mým oknem. Vzdouvá a vlní se větrem, možná, že ho upustil můj drahý kraj, že si v něm utíral tvář. Slibuje, mluví o radosti, stesku a o velké touze. 
	A vypráví! O tom nebi, které se klenulo tam nad našimi Vrbovci, o stínech jeho plachetnic, které ubíhaly po lukách, nad lesem, který zastínily usměvavé tváře našeho nádraží! O polích zelených, hnědých i zlatých, o dalece sklenutých, lehce zamžených obzorech tam na horách. A vypráví s radostným smíchem ještě mnoho, mnoho krásných věcí a já je všechny slyším. Je proto tak krásné, že ho upustily ruce mého domova, je vidět Vaše tváře, Vaše oči, které chtěly po něm poslat radost a naději. 
	Vyřiď všem, že jsem poselství přijala! Že jsem smířena a šťastna. Popěvuji si tiše písničky jednu za druhou, miluji, teskním, tancuji jako jejich melodie. A toužím!
	Myslívám si, že musily přijít tyhle události, abychom si bez výhrady porozuměli, abychom se přiznali upřímně ke svému citu. A to je krásné. Věděla jsem, že mám matku, která se stará o mé štěstí, věděla jsem, že mám otce, který pracuje pro mne, pro mé dobro, věděla jsem o stařence a tetičce, že své modlitby jen za mne obětují, o Bětušce a Jožičkovi, že si mé štěstí přejí. Ale nevěděla jsem, nepoznala, nezměřila celou sílu a hloubku lásky, ze které všechna práce, modlitba i přání tryskají. Ta láska dovede zázraky. Nedovedla jsem ocenit upřímnost přátelství v celé její opravdivosti. A nemohla jsem, nevytušila v milujícím srdci matky, otce a ostatních srdce básníků, jejichž překrásné verše zahlaholily a naplnily vznešeností mou samotu. To všechno jsem poznala až tímto okamžikem, kdy ze všech stran přicházela účastná slova, polibky, slzy, vzpomínky a stisky. Zachvěla jsem se pod tou krásou, pod láskou. Za každou krásu a štěstí se musí platit a já, zaplatím-li vším, co mám, přece zanechávám veliký dluh. 


6. 2. 1943
	Nejsem ani smutna, ani stísněna či neklidná. Trvá u nás jarní pohoda. Nejpěknější jsou večery. Vyprávím Julince nějakou knížku, zopakujeme si, co jsme slyšely povzbudivého. Děláme plány pro vítězný mírový život a nemyslíme na zítřek, který je možná zničí. Vzpomínáme na Strážnici, na aleje a pěšinky, na kterých se radostně žilo. I když zaslechly a uviděly mnohou bolestnou chvílí, to už dnes necítím. Ta těžkost vypadla, vzpomínka se vznesla jako líbezný sen. 
	Všecko bylo krásné, i bolest a každý cit, každá myšlenka a událost formovaly nitro. Byly to cenné zkušenosti. Každá hrozná, otřásající chvíle přinesla dobro v jiné formě. Každá z nich utužovala, kalila názor, ocelila vůli a rozhodnutí zúčastnit se boje, celé já zasvětit jeho cíli. Jako by mi všecky moci pomáhaly. Jen dále, dále, až tam, kde se můj úkol ukončí! Beze strachu. A tak má paměť a cit idealizují prožité. 
	Nebo mi Julči vypráví, o čem tři roky mlčela, protože se neměla komu svěřit. Po přání dobré noci se zatouláme každá ke svým a usínáme. Tak plynou den po dnu, nemyslím na čas, nestopuji jeho běh. Kdyby věděli, jaké dobrodiní prokázali Češkám, že je dali dohromady, jak jim čas zpříjemnili, tož by to nařízení zrušili. 
	Zapomínám poděkovat za básničky. Čteme je skoro každý večer. Škoda, že neumím vůbec, vůbec recitovat. Kolik mým čtením ztrácejí. Chtěla bych je slyšet ve vašem přednesu. Je to tak, jako bych si zpívala písničku v duchu. Je krásná, ale když se rozezvučí příjemným hlasem, je krásnější. Líbí se mi Bill a Nelly, Modlitba za vlast. Mám ráda básničky, ve kterých cinkají zvonečky, které vydechují fluidum krásy, ale tyhle jsou realističtější, silnější, pravdivější, hlavně pravdivější. Bill a Nelly musí krásně znít v dobrém přednesu. Znáte 52 hořkých balad? Opakuji si, Vítězko, úryvky z Rosy L. a cítím jejich pravdu. Cítím, jak lidě zraňovali spravedlivé, rudé srdce, a přesto nepodlomili víru v člověka, pro kterou lze bojovat i padnout. Nejen lze, ale musíš. Dostanu nové? Znáš některé z Bezručových?

	Dovedete si představit zvukem a obrazem hlavní stan? "Kdo se směje naposled", "Žádný strom do nebe neroste" atd. Dozrává, naplňuje se rozšafná, jistá moudrost lidových rčení. Mám chuť udělat kotrmelec za tu radost, musím počkat až do večera, abych Julču nepolekala. Až na matracích. Co bych se otloukala, ne?

	Záchrana? Hm. Někdy si myslívám, že je to možné. Jindy: ani nápad. Nemohu to rozhodnout. Rozumové důvody jsou pro i proti a na instinkt se nemohu spolehnout v tomto případě. Někdy mi připadá, že budu žít, jindy, že odejdu. No, ještě chviličku to bude trvat a dozvím se to. Bylo by to krásné, kdybych se vrátila. 

	Když si představím, Vítězko, že bychom šly spolu po Ostravě, docela svobodně, že bys mi představovala svůj kraj, jak ho vidíš a znáš. Protože je mi milý a blízký, i když zakouřený a černý. A já vám zase naše Slovácko. No to je příliš krásné, než aby to byl více než sen. Vy to jistě prožijete, a to je stejně krásné. A mne opravdu nic nebolí. Můj život byl krásný. Co na tom, že časově krátký. To už je takový zákon lidského pokroku, boje proti zlu. Život opravdu není "jinakej" a dnes je mi veselo. Teplo, čisto, zítřejší klid, kniha a Julči, která vnesla do mé cely paprsek. Kdybych žila s vámi, ach ne, to už myslím příliš mnoho. To by byla přemíra štěstí. . . 
	Uvědomuji si, že se děje něco krásného, velkého, co se už brzo, brzičko projeví vítězstvím. Tak blízko, na krok, na dosah vztažené ruky. Pozdravujeme krásnou budoucnost lidství. Už mi vyzvánějí zvony, tak ráda je slyším a usmívám se z nitra radostně, tak, jak chcete, abych se usmívala!

23. 2. 1943 

	Dnes ubíhá devadesátý devátý den, jestli se nemýlím. Vidím na protější střeše kominíka, to asi přijdou dnes, v podvečer stého jubilea, brambory? Nebo nová dávka vojáčků spíše, či nějaké jiné podobné štěstí. 

	Dnes je zase překrásný den! Jsem veselá a mám celý svět ráda. Vroucně si přeji být někde na frontě a pomoci. Rychleji, více!
	Děkuji za noviny! Hodně sluníčka a radosti do cely!
	Julča mě tady hrozně zlobí. Vzdychá:
	"Maruško, tak pagáčky (ty s pomletými škvarky) nebo palačinky nebo - zašubraný regiment, nebo pukanec? Co?"
	Jsou to totiž slovácká jídla. Mohu se hájit lépe než mlčením? Pohrdavým mlčením?
	
27. 2. 1943 

	Tento týden byl zde p. farář. Kázal Julči modlit se za mne a ptal se, zdali mě ještě nezměnila. Potom poslal českou knihu "K Bohu", pro českou katolickou inteligenci. Já se rozhodně myšlení a revidování nebojim, a tak jsem se do toho pustila. Chtěla jsem znovu projít v myšlenkách katolickou nauku - a výsledek? Jsem utvrzena ve svém názoru, vím, že je správný, jasný, logický. Nebála bych se přiznat pravdu, kdyby i sebemenší záchvěv znepokojení prošel duší. - - -
	Jak je mi to, Vítězko, jasné, jako slunce -- a nic nepůsobí smrtelný strach, úzkost, jak bude, protože mi můj rozum, můj cit, můj instinkt, mé svědomí potvrzuje, že máme pravdu. 

28. 2. 1943
	Moji milovaní!

	Přemýšlím, co z toho nepřeberného množství věcí říci. Miluji vás a vážím si vás nejen jako rodičů, ale i jako lidí. Změřila jsem hloubku vaší lásky a obětavosti a ocenila ji právě za těchto události. Děkuji vám ze srdce, ačkoliv vím, že láska je proto láskou, že dává a obětuje. Vždyť také miluji, a proto bych chtěla rozdávat, a proto mi nepřichází žádná oběť zatěžko. 
	Nezlomil mě ten čas, co jsem byla od vás vzdálena. Říkali o mně, že sním? Nuže, dnes stavím. Mluvili o vzdušných zámcích? Postavila jsem je ze železobetonu a z ocele. Ze zkušenosti, které přinesl život. Neboť se na mne neusmíval, ale jako kovář s nesmírně silnými svaly zasazoval rány, že se mi jiskřilo v očích. Ukul sen a odhodláni na život a na smrt. Zakalil mě, nezkřivil. Ale mé nitro není tvrdé a studené. To jen jeho linie, kostra. Uvnitř je plno tepla a lásky, plno krásných, jemných sametových polštářů, plno světla a vzduchu. A vítá a hostí přátele, je připraveno občerstvit umdlené a nasytit hladové. 
	Běda však těm, kdož chtějí zničit tu stavbu, která je tak lidsky krásná! - - -
	Byla jsem mnohdy daleko od domova a vrátila jsem se k němu, dobrému a laskavému. Protože mě pochopil, protože s láskou pomáhal. Jak je krásné takové lidské, myšlenkové spříznění! To věčně osvěžuje pokrevní pouto. 
	Ptáte se, jak jsem žila celý čas? Mnoho věcí znáte z mých dopisů, mnoho se dovíte ještě. Všude jsem nacházela lásku a přátelství, protože jsem jí nešetřila. Snad že lidé cítili mou upřímnost, opravdovost a snahu pomoci, ne zradit, otevírali mi svá srdce, ať mladí či staří, ať neuzavření či mlčenliví. Jako dlaně! Tolik se mi jich otevřelo a bylo na všech napsáno mnoho bolestí, zármutků. A tak jsem měla celý čas co dělat. I když jen poslouchat, nebo i těšit. Proto měli tolik důvěry, že instinktem snad vycítili nezaujatost a snahu po spravedlnosti a právu. Když jsem byla překládána z místa na místo, stály všem slzy v očích. A mně v srdci, protože jsem nemohla plakat. Nejsilnější to bylo v Brně, když ve zvichření jsme se potřebovaly jedna druhé zachytit. Pak jsem přišla sem, a ani zde nebylo příkrosti. Od lhostejnosti k laskavosti a vlídnosti. Ano, ano, žijí přece ještě lidé. Jen je objevit. A znát je, umět s nimi zacházet, tomu se máme stále učit. 

	Slyšíme každou ozvěnu otřesů a radujeme se. Čas se naplňuje. Až se žní dočkáme nebo ne, na tom nesejde. Tisíce ženců za nás. Ale nechceme být tehkomyslní a raději bych v jásavé červené suknici brala sama ty klasy do náruče. 

	Mám možnost znovu prozkoumávat své "Iedví", jak jsi řikala, mamičko. A musím vyznat, že mé přesvědčení je ryzí a nemohu je měnit. Byla by to přetvářka a Iež. Pan farář mi půjčil knížku "K Bohu", věnovanou české katolické inteligenci. Je v ní zopakována katolická nauka i s podkladem filosofickým. Nevěříte mu, ale já mám chuť odrážet ostře ty útoky, kterých se odvažuje na můj zdravý rozum a cit. To je balamucení. To je nejlepší, totiž nejzáludnější propaganda, která staví na strachu z Věčnosti svou bezprávnou existenci. Není důležité, kolik se pomodlím střelných a jiných modliteb, ale kolik jsem dnes udělal dobrěho a nakolik zamezil zlému. A mé svědomí mi nesmlčí ani sebemenší drobný přestupek, to je důležité vypěstovat jeho citlivost. Ach, Ježíši, jak jsi daleko se svou láskou a dobrými činy, jak jsi vzdálen pokorného a podlízavého pokrytectví! Nebojím se věčnosti, ani se nechvím, protože celým svým nitrem vím, že jsem chtěla jen a jen dobro a boj proti zlému. Nemohu jinak, vím, že mám pravdu. 
	Neexistuje dobro ani zlo bez společnosti. Kdybych zde byl já člověk sám a sám, co záleží na mém jednání? Komu ubližuji? Komu prospívám? 
	Ale zde kolem mne jsou lidé a já je mohu pozvednout nebo zdeptat, má společně můžeme vystavět lidský ráj nebo Iidské peklo. 

	Mamičko, otče, zahloubejte se do "Matky". Ne do Čapkovy, do té jiné, jsou tam šiřeji a lépe vystihnuty naše city. 
	Tak jsme si povídaly (psanými slovy), jak by to byla krásná společná jízda domů. Nevím, jestli bychom své koně pestře opentlily a zpívaly: "Otvírejte vrata, vezeme vám vojáka. . . , či docela tiše, beze zvuku vklouzl do vaší náruče. V každěm připadě však se stejnou radostí a stejným obrovským elánem. Nás čas nezabil, ale už nikdy nedopustíme, aby s takovou hrůzou křivil srdce a tváře bližních. My stále žily pod blesky a rachotem hromů a viděly padat, a na to nikdy nezapomeneme. Ze zoufalství a beznaděje vyrostla víra a síla. Padl jsi? Svým pádem budeš oživovat a vzpružovat ve vzpomínce ustávající ruce. Jsi živ? Tedy ve jménu těch, kteří padli! To není tvrdé, mužské jednání. To je podloženo citem nejvroucnějším, nejměkčím. - -


	Mamičko, já nemám nic více než to, co mám s sebou zde! Bože, jsem to chudá kostelní myšička s jedním šedivým, obnošeným kožíškem. Víš, co bych ráda? Abyste se poznali s Vítězčinou a Jarčinou maminkou. Víš, mamičko, že jsem nikdy nesnívala a Tvůj sen vždycky rozbila drsnou větou: "A copak, třeba komediantský vůz!" Otec Ti také ničíval svým realismem Tvé sny, ale on to dělal dobrácky a usmíval se, a já přísně a nepřístupně. Snad je můžeš Bětušce rozpřádat?
	Chtěla bych si to vynahradit a budu s Tebou snít, chceš? Já neúmím příst pohádky, které by patřily jen mně. Já jsem upředla jen jednu nesmírné krásy, ale ta patří nám, lidem, všem. Odehrává se v ní boj dobráka s drakem, ale jako v každé pohádce zvítězí a zavládne říše dobra, pravdy a krásy. Já v to věřím a jsem ochotna bít se s Honzou za ni. 
	Ale teď chci říci: Toč se a vrč, můj kolovrátku, dnes chci upříst veselé, červené šatičky, abych se libíla své mamičce, abych byla radostným, červeným sluníčkem, které by zahrálo úsměvem na její tváři a aby tetičce a stařence vlilo mladou mízu do starých, upracovaných údů, aby tatíčkovi uklouzlo jako květ z úst radostné slovo a má Bětuška a Jožinek aby se mi vyrovnali svou veselostí. Chci být dnes veselou, sdílnou Aničkou, jejíž živost se Ti tak líbívala, mamičko!
	Až přijdu domů, musí se všecko smát a radovat. Nejen lidé, i věci. Žádný smutek nechceme pěstovat za okny, jen veselí a smích. Uděláme ze svých srdcí a ze svého domova poutní místo, kde každý najde úsměv a posilu! Myslila jsem, že budu myslit jen na maminčiny a dceřiny sny, a zatím chtě nechtě musí tam přijít i jiní lidé, protože nechceme a neznáme jen sobecké štěstí. Hezky se nastrojím, aby měla mamička radost, budu sdílná, všecko vysvětlím a nebudu zatahovat své oči a nitro mrakem mlčení!
	A potom hurá do práce! Napřed všecko z gruntu vymést a vyklidit a potom sázet, zalévat vůni, krásu, zpěv. Zajdeme si také za včeličkami, za jejich bzučivou krásou, kde tatíček postaví domek. S vámi, se všemi. 
	A potom, co myslíš, mamičko? Přijdou také princi? Ten náš tatíček má už šedivé vlasy, i když si zachoval mladé držení těla. Ten už může být jen usmívajícím se tátou - králem. A tak v té naši pohádce jsou jen dobré víly a princezny a soudím, aby život byl krásný, musí do něho vjet princ na bělouši, za růžové záře. A za princem vzápětí přicházejí nějaké malé postavičky, malá princezňátka s hvězdami v očích a němými vlnkami vlasů. No a teď nastanou starosti o ně a pohádka se opakuje. Z pohádky do pohádky. 
	Jsi spokojena dnes se mnou, že jsem vyjela s rozevlátými vlasy a touhou v očích na bujném koni za snem? Zatoužila jsem být děckem v Tvé náruči a vyčíst pohádku z Tvého srdce, když už dávno minuly ty časy, kdy jsem je slyšela vyprávět. 
	Ale nastává čas návratu z pohádkového prostoru, už i zas ten papír mi to připomíná. A nelze si o noži, o jeho lesku myslit, že je to drahokam z královské čelenky, protože může zranit, a červená krev tě vrátí skutečnosti. - -

3. 3. 1943 

	Vítězko, děkuji Ti za ty ryby, měly jsme celou hostinu, jak už dávno ne. Ale Tys měla na ně také chuť, viď? A zřekla ses jich. Ty víš, jak ráda bych Ti připravila podobné radostné překvapení. - -

4. 3. l943 

	Vojáci vedle mne, za mnou, u postele, pod postelí, na postelI a u dveří, ale do horoucích pekel s nimi! Beztak mě mrzí dost, že mám burcovat militaristické myšlení už v dětech, ale utěšuju se, že se už neuplatní a že nemusím dělat jinou, smrtonosnější práci. 

	Už - dlouho jsem pátrala po tom "Poděkování". Je to naše řeč, naše přiznání víry! Když Ty jsi už dávno stála mezi soudruhy, u našem světě, který je tak silný a tak krásný (vždy, když jsem poznala jeho nového člena, způsobovalo mi to přímo fyzickou radost, která se jako víno rozlila po žilách a nutila k jásavému projevu), snila jsem o něm kdesi ve Strážnici a toužila po něm. A podivno! Vůbec mě nezklamal, ani ve svých nedostatcích ne. 
	Věřila jsem v sebe, znala jsem se a znala jsem silu přesvědčení. Jen dokázat neznamenalo dokázat slovy, ale činy, aktivní praci. 

	Je krásně, Vítězko, nejen být milována, ale milovat, nejen brát, ale i dávat, nejen díky přijímat, ale vroucně děkovat, nejen být obdivována, ale i obdivovat. Tak se oddávat duševně a plně z lásky k člověku a jeho oddání přijímat. Jen ne proboha ustrnout s ješitným úsměvem na tváři a cítit se krvavě zraněna předností někoho jiného. Dovést vybojovat vítězství své spravedlivé a správné myšlence, a radostně ustoupit svým názorem či jednáním jinému, lepšímu. Nedat se zaslepit ješitností. Člověk najde radost také ve skromném ustoupení, je-li spravedlivé. Vždyť stojí-li lidé na správném místě, jen tak je zaručena bezvadná funkce celé organizace lidské společnosti. Tak raději se spokojeným nitrem (totíž nenechat se zraňovat ješitností) na posledním, spravedlivém místě, než na prvním nepatřičném, s nespokojenou onou nepěknou vlastností. Naučit se sebekritice a rozpoznání lepšího a ustupování! Poznat sám sebe! Nemám ráda lidí ponížené, pokorné. Pokorná jsem jen pro ideu, pro lásku, ale nikdy ne pro svůj sobecký prospěch, úspěch. Zde je na místě skromnost. Člověk však musí mít také sebevědomí, víru v sebe, opřené poznáním svých vlastních hodnot i svých nedostatků, aby poznal správně své místo a svůj cíl a nedral se výše, kam nepatří. Ale aby neustupoval, ochromován podceňováním sebe sama, pouze ješitným hlupákům. 
	Bála jsem se vždy, abych nebyla hloupě ješitná, ale nechci ustupovat nevidomým, kde se přestává jednat o osobní zájmy. 

	Vzpomínám také na naši Jarku, co asi dělá. Celá se chvěla při loučení a očima všecičko říkala, co vycházelo z hloubi duše. Bylo to právě proto tak dojímavé a sbližující, že to bylo neočekávané. 

7. 3. 1943 

	Milovaní moji, 
	znepokojilo mě trochu, že nemám od Vás už přes 14 dnů žádné zprávy. Jste snad všichni zdraví a nic zlého se nepřihodilo. 
Je dnes zase neděle. Popěvuje si o ní kos pod naším okýnkem, vyzvánějí ji někde zvony, ba dokonce slyším kokrhání kohouta. 
Je to můj hlas. Připomíná dny radostné práce, ruchu a spěchu. Myslím na teplé nedělní dopoledne, na syčení, šuměni, páru a vůni, myslím na vás všechny, s nimiž jsem své neděle prožívala. Na toulání lesem, na myšlenky a rozhovory, na plány a odhodlání, na práci a na lásku k těm všem a k tomu všemu. 
	Byla jsem na procházce, viděla za okny své milé a slyšela naši píseň, kterou mi jednou tiše zpívala moje děvčata do kroku a do srdce z okna. Často si ji v duchu či polohlasně opakuji, když tak kroužím kolem dokola zabláceným, ošumělým dvorem. Lásku, krok a odvahu!
	Tento týden jedna z nás odešla. Po třech měsících a asi pěti dnech. Ta má služba trvá o čtrnáct dní déle. . .

8. 3. 1943 

	Má rozmilá!
	Jistě ses dověděla z mého dopisu domů, že jednu z nás odvedli na porážku. Promiň mi ten výraz, ale vidíš snad rozdíl, dělájí snad rozdil mezi porážkou vola a člověka? Leda snad ten, že toho vola lépe opatrují a krmí a potom ještě dlouho mnoho hlav uvažuje, porazit-li ho či ještě ne, či by snad nebyl ještě užitečnější ve stáji a v práci. 
	A tak jeden člověk bojoval s poslední silnou touhou po životě, a když nejsilněji krvácel, netušily jsme a radovaly se možná právě z příjemného pátečního večera. A nic se nestalo. Nikdo se snad ani nezachvěl hrůzou ze svého činu, nikým neotřásla nesmírná nespravedlnost a nejpříšernější zločin: ejhle, nevinný!
	Ty tupý, hrozný, přišerný světe! Vraždíš a cynicky se usmíváš! Lidé, lidé, kdož jste hodni toho jména, vy, kteří cítíte a myslíte, nemodlete se, jednejte! Pomsta a spravedlnost je ve vašich rukou! Pomstěte nevinné na vinných, rozdupejte, strhněte netvora z ničemného trůnu a vyvěste prapor spravedlnosti a odplaty! Za ty milióny, jejichž krev nevinná byla prolita - a je denně prolévána! Soudruzi, kamarádi, bratři, lidé! Vyvázneme-li, nezapomeneme na vás. Vaše oběť bude zcitlivovat i zatvrzovat naše srdce a ruce! Padneme-li, padneme rádi, aby památka na nás vlila sílu do svalů, vyšlehla ohněm a zanítila srdce! Slibujeme!

	Jak nepatrného rozsahu je náš boj, pád! Tvé nitro, tvá fronta. Ale oč intenzivnější odpor všech, jimž památka tebe je milá a drahá! Stojí za to tvé vítězství!


	Víš, má Vítězko, nezalomcovala mnou ta jedna z jiných smutných zpráv. Vždyť jsme připraveni. Ale za tou samozřejmostí, která čeká také tebe, za tím štítem, kterým tě obrnil čas a boj, strhneš-li na okamžik clonu z očí, za kterou se díváš na tu bitvu s netvorem - za tou je hrůza, kterou se cynicky mstí za nezdařeně, zvířecky plány. Za tou je hrůza, kterou v celé hloubce a plností pocítí lidé teprve v pokoji, v míru a v pracovním úsilí za právo. Až po vichřici, až ty hlasy pekla zmlknou, až zítra, až vzplane slunce!
	Práci čest! 

9. 3. 1943 

	Drazí mojí!

	Zas dva dny utekly od poslední slovy zachycované besedy s vámi a po vás ani slechu ani dechu. To ticho neuspokojuje. Jste zdraví? Nic se nepřihodilo? Pište mi o všem, co děláte, jak žijete. 
Já jsem zdravá, nic mi neschází, klidná, veselá, rozezpívaná. Snad je to už jaro? Hází své jasné větévky oknem, ptáci zase své rozkvetlé hlásky, holub povrkává, rány kladiva slyším, tikot ptáčků, vzduch šumí vzdálenými zvuky života a voní jemně. To všechno vyvolává iluzi našeho dvora a života na něm. 
	Ptáte se, proč stále mluvím o slunéčku, obloze, zpěvu? To proto, že souvisí tak s naším životem. Že jsou důležitým mostem ke vzpomínkám. Když nám zaťuká na okno první paprsek zrána, říkáme: "To bude zas krásný den, a hned se mi chce poskakovat třeba na jedné noze nebo házet kuličky do důlečku v slunném zátiší. Jsem hned na dvoře a v polích. 
	Tak mám chuť dovádět, aspoň slovy si zahrávat, necítíte za tím povídáním dětské skotačení a dětský rozoumek? Cítím radost, víte z čeho? Ze řivota, z jara, z povídání, z naděje, z víry. Tak se často toužím přenést do prostorů, kam Ty ses ve svých mladých letech zatoulal, otče. Ta touha byla ve mně silná odedávna, Ty víš, když jsi vyprávěl. Zatoužila jsem po dalekých pláních, opřít se vichřici, která zámýšlí smést, vyvrátit můj sen z kořene. Já vím, že nevyvrátí, ale chtěla bych se trochu sama zúčastnit pochodu a rozrážet čelem její silácké vlny. Divná touha? Ani se Ti nezdá, viď? To když člověk sedí a sedí celé dny, když práce rukou je jednotvárná, zabloudí často tam, kde se pohybují živé vzory figurek. Mojí milí, čas utíká, práce volá. Raději bych teď ryla zahrádku, vinohrad, vyjela s naší kravkou (jak se jmenuje?) nebo se strýcovými koňmi. Že by záda bolela a ruce ztvrdly? Horší je, když jsou na srdci mozoly, protože si musilo zvyknout na těžší lopatu, než jsou ty naše doma. A tak pozdravuji vlaštovky, včely, stromy a všecko, co patří tam k nám. Nasadili jste kvíti do zahrádky?
	Co byste tomu řekli, kdybych se teď objevila na našem dvoře?
	Cožpak mě nevidíte, vždyť já tam jsem!

	Moje milovaná mamičko, teď několik řádečků jen Tobě. Půjde mé přání až po Tvém svátku, ale je stejně vroucné. Měla jsem Ti napsat už v neděli, ale až dnes mi připomnělo datum Tvé jméno, Tvůj svátek. To není tím, že bych na Tebe nemyslila, ale že na Tebe myslím příliš často, myslit nepřestávám. 
	Moje malá, ustaraná mamičko, napřed vřelé poděkování za oběti Tvého srdce i rukou, které tak obětavě a statečně přinášíš. Líbám Ti je a hladím. Pamatuješ si, co jsem Ti přála minulý rok v Brně? Abychom se na Tvůj svátek mohly objat doma. Jsem dnes skromnější a přeju Tobě i sobě, abychom se toho objetí dožily. A aby se Tvé srdce i bystrý rozum otevřel naprostému poznání. Velikou sílu, která by toto poznání unesla, neboť žádá nové, velké oběti. Mateřskému srdci není nic těžkého, ono unese lásku, radost, a bude-li třeba, i bolest. To je mé přání a dík. 
	I Tvůj svátek se blíží, tatíčku milý! Tobě děkuju za Tvou statečnost, za všecko, čím jsi podporoval mamičku, mne, nás všechny. Za Tvou víru, za celý Tvůj život, za jeho náplň a práci. 
Ten březen je tako jarní hájek, oáza, na které si přejeme shledání, objetí. To přeji Tobě, mámičko, tatíčku, sobě, nám všem. Ve vyplnění přání je štěstí nás všech, i stařenky, tetičky, Bětušky, Jožinka a mnoha, mnoha lidí. 
	Tebe, můj Jožinku, líbám. Aby ses pěkně učil, poslouchal, byl hodný a měl moc rád tatíčka a mamičku, všecky. Aby se z Tebe stal užitečný, spravedlivý člověk. Abys na mne nezapomněl. Posílám Ti celé pluky muzikantů, aby Ti hodně hlasitě a pěkně mé přání zahráli. - -

12. 3. 1943 

	Vítězko rozmilá, 
	zase jeden pátek za mnou. To napětí je týden od týdne větší. Jsem vždy vysílena jako po dlouhé cestě, chtěla bych Tě vzít za ruce, hlavu položit na Tvé rameno a vyprávět a poslouchat Tvůj hlas. Tož to je taková bláhová touha; musí stačit vědomí Tvé, vaší duševní a myšlenkové blízkosti. Toužím si porozprávět nejen sama se sebou, chtěla bych vidět živé slovo člověka, který je s to všecko pochopit, vyjádřit. Vítězko, prosím Tě, bude-li jen trochu možno, pošli mi "Matku naději", ovšem, jde-li to, půjde-li to. Pošlu během příštího týdne potom do pátku zpět. Chtěla bych mít pěknou neděli. - -Stále více a více se učím oceňovat bolševické přátelství a iniciativu. Bolševickou pomoc a porozumění. - -
	Aby sis nemyslila, že jsem zmalomyslnělá, to nejsem a nebudu. Jen přechodně unavená právě po té páteční túře v nejistém čekání. A není to únava, po které se klesá. Jsem v docela normálním klidném stavu a zítra už budu jako lístek. Já si dnes vyzpívala všechny "naše", vždycky ze mne písně odplaví všecko. Raději zpěvem než pláčem, je to lepší a navykla jsem si tak na to. Radějí úsměvem než slzami, vzpřímenou hlavou než skleslostí, a raději odvahu než bázeň. 

15. 3. 1943 

	Má milá!

	V pátek obyčejně popravují ženy k večeru, večer, jak jsem vypozorovala. To tedy případá v úvahu k odvolání polední a popolední čas; večer, jsem-li zde, už můžeš být klidná, Vítězko!
	

15. 3. 1943 

Milí, 

	vzpomínám dnes dne před čtyřmi lety. Je zajímavé, jaké detaily mi utkvěly! Ale to už byly jen dozvuky, tenkrát jen padl podlomený strom. Hroznější byl čaš, kdy uhodily první blesky. Jak smutný, jak nesmírně smutný, a přece plný víry!
	Dnes je víra oprávněnější než tenkrát; čas kvapí, kvapí. - - -
	

20. 3. 1943 

Vy všichni, má radosti, mé potěšení!

Tvůj dopis, mamičko, jsem dostala. Přišly i dobroty, ne ještě ty tvé, ale od tetičky Rudanky. 
	Mamičko, opakuji si tatíčkova slova, která pronesl před onou budovou, a narůstají mi křídla. Jsem na vás hrdá! Pamatujete, jednou, když venku padala noc a zuřily časy, praskal u nás na Vrbovcích oheň v kamnech a probleskova1 černou hodinkou. Seděli jsme všichni a uvažovali, kolik postaví naše rodina vojáků. Otce a mne jste určili. A přece každý z vás je jím, každý z vás stojí na svém místě s bdělýma očima a srdcem, které vidí potřebné. Ne, nezůstali jste ve sklepě při alarmu a raději pomáháte. To je má pýcha. - -

24. 3. 1943 

	Ranní pozdrav a políbení. Naplnila jsem 22 1et svého života. - - -

	25. 3. 1943 

	Drahá moje mamičko a tatíčku!
	Jaké jsou to překrásné dny, plné jara, touhy. Sviť, s1uníčko, ještě aspoň dnes, kdoví, nezajdeš-li zítra za šedivé mraky. Ještě dnes, ještě zítra, sviť radějí stále!
	Víš, mamičko, na co jsem si dnes vzpomněla? Jak ses na mne zlobívala pro sehnutou hlavu a záda. Napadlo mi to dnes při procházce. To, moji, byla tenkrát má sehnutá duše. Tápala jsem sama v sobě a vyhýbala se pohledu lidí. Dnes chodím zpříma, s hlavou zdviženou a pohledem přimým: To pevnost a jistota přesvědčení vypudily z očí plachost, narovnaly záda a napřímily hlavu. 
	Posílám dnes pozdravy a políbení také Bětušce a Jožíčkovi, stařence a tetičce. Pozdravy všem. 
	Učím Julínku všecky písničky, co jich znám. Chtěla bych narovnávat záda někde na poli a podívat se na široširý svět. 
	Vaše M. 

	A pak přišel ten 26. březen 1943. . . 
	Svítilo slunce, když Maruščino jméno letělo od cely k cele? Či zašlo za mraky?
	Nevím. 
	Všechny jsme zůstaly jako podťaté. 
	Ano, věděly jsme to, čekaly jsme na to s hrůzou - ale jakási nezdolná naděje klíčila v každé z nás do poslední chvíle. 
	Odvezli ji na Kletschkaustrasse. Do té protivné červené čtyřposchoďové budovy s mnoha sty cel, z níž vlál obrovský hákový kříž. Do té nestvůrné pevnosti, kde fašisté sekyrami umrtvovali touhu po svobodě. 
	Tam napsala Maruška svůj poslední dopis:


Strafgefängnis 						26. března 1943 
Breslau 
rev. 27/3
Breslau 10, 
Kletschkaustrasse 31

	Drazí moji rodiče, moje milovaná mamičko a tatíčku! Moje sestro jediná a maličký bratře! Nejdražší staruško a tetičko! Moji přátelé, milí, drazí, známí! Má rodino! Vy všichni, drazí v tom, co je srdci mému nejmilejší!
	Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed. K odchodu od Vás, a přece k naprostému sblížení, splynutí. Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky. Dnes, 26. III. 43, o půl sedmé večer, dva dny po dovršení 22. roku svého života vydechnu naposled. A přece do posledního okamžiku! Žít a věřit! Měla jsem vždycky odvahu žít, neztrácím ji ani tváří v tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrti. 
	Chtěla bych na sebe vzít celý Váš zármutek, bolest. Cítím sílu nést ji za Vás, touhu odnést ji s sebou. Prosím, prosím, mějte ji také, netrpte, neplačte! Já Vás miluji, já si Vás tolik vážím! Narůstala mi vždy křídla, když jsem četla Vaše slova! Udělali jste, co bylo jen v lidských a milujících silách. Nic si nevyčítejte, všecko vím, všecko cítím, všecko čtu ve Vašich srdcích. 
	Je dnes krásný den. Jste někde na poli či v zahrádce. Cítíte jako já tu vůni a krásu? Jako bych to dnes tušila. Byla jsem na procházce, na vzduchu s fluidem jara, s fluidem tepla, záře, vůně a vzpomínek. Nahého nervu duše se teple a jemně dotýkala poezie všednosti. Vůně vařených brambor, kouř, cinkot lžic, ptáci, obloha, život. Život každodenního tepu. Mějte jej rádi, mějte se rádi, učte lásce, hajte lásku, šiřte lásku. Abyste pocítili krásu jeho samozřejmých darů jako já, to si přeju. Abyste dovedli přijímat a rozdávat. 
	I dnešní odpoledne je krásné, cítím tolik žhavosti a lásky, tolik víry, tolik odhodlání, že rozevírám náruč, vztahuji ruce, abyste ji pocítili, abyste ji přijali. Nebojím se budoucího. I když jsem chybovala a ubližovala, vždy jsem cítila nutkání k dobrému, vznešenému, lidskému. Celý můj život byl krásný. Vroucí, věřící, bojující a vítězící. Vy jste byli jeho požehnáním. Ty, moje mamičko-ovečko, můj otče, má sestro a Jožinku, moje staruško a tetičko, Vy všichni, které jsem milovala a kteří jste měli mě rádi! Milovaní lidé, milý živote a světe!
	Klekám před Vás, Vy nejdražší z mého života, prosím o lásku a odpuštění. Prosím o odpuštění všeho a všechny, komu jsem kdy ublížila. Na cestě za člověkem-ideálem jsem mnohdy zbloudila, jen v srdci zůstávala víra a v očích touha. Libám Vám ruce a děkuji z celého srdce svého, z celé duše své v nejvážnější chvíli svého života. Neskrápím je slzami, ne, polévám je úsměvem lásky, díku a smíření a prosím o úsměv. Políbení na rty Tobě, mamíčko a tatíčku, Tobě, má milovaná děvečko a chlapečku, Vám, Vy moje stařenko a tetičko. Těšte se, milujte se. Pozdravujte! Pozdravuji a přeji všem lidské štěstí hluboce a upřímně. 
	"Vám poděkování a lásku Vám, kéž zněly by jak zvony!"
	Vaše milující dcera
	Marie Kudeříková 

	Požádala jsem ještě o dovolení napsat několik slov, která jsou přiložena na tomto papíru k řádnému dopisu z Breslau, Kletschkaustrasse 31. 
	Co zbývá říci, milovaní? Co Vám mohu o sobě více vyprávět? Znáte mě, vždyť jsem a zůstávám Vaší dcerou, Vaší krví. Zbořili jsme zeď, která se mezi nás postavíla, a stojíme tváří v tvář, ruku v ruce, srdce v srdci, mysl v mysli. Nechoďte, prosím, truchlit na hrob mé památky. Na ní ať vykvétá vždy jen radost a úsměv, potěšení. Prosím, aby neochromovala chuť k životu, ale aby jí posilovala a povzbuzovala. Každá vzpomínka, každá myšlenka. 
	Přišel právě pan farář. Pohovořili jsme si od srdce, jako člověk k člověku. Prozkoumala jsem znovu v nejvážnějším okamžiku vše, co tvoří mé já, a shledala pravdivým. Nebojte se o mne. Pojem mé spravedlnostt je čístý a vznešený, obstojí, protože přínáší lidem dobro. Neplačte, nezoufejte, ale žijte, milujte a radujte se! Tolikrát jsem opakovala slovo láska, že by znělo dutě, kdyby vážnost okamžiku mi nedávala nejvyšší oprávnění!
	Přerušuji. Mé věci, prosím, si vyžádejte zde! Pravděpodobně v mém vězení na Freiburgstrasse 5. Kdybyste je tam nedostali, poptejte se (lépe ústně než písemně) zde, Kletschkaustrasse 31, Breslau 10. Říkali mi, že mohu také svě vlasy přibalit, tož snad je dostaneš, mamičko! Žádej je a řekni, že mi to dovolili, ba navrhli. Dostanete-li také jiné pozůstatky, nevím. Nebojte se, nestrachujte! Všichni jsou ke mně hodní, ba mohu říci jemní. Vždyť jsou to také lidé s lidským cítěním. Říkají mi, že mám nervy a odvahu, tož se nebojte, nezoufejte! Už jsem Vám psala několikát snad že lidé kolem mne cítili, že chci a přeji jen dobro, opláceli mi stejným. 
	V tichu měsíců jsem mnoho přemýšlela, mnoho vzpomínala. Kdysi se mi zdálo nemužné litovat. Dnes pokorně, vroucně lituji všeho, čím jsem komu ublížila. Lituji všeho, co bylo v mém jednání špatného a chybněho, těším se z dobrého. 
	(Cenzurováno, vymazáno). . . statečně. Sblížil nás společný úděl. Pozdravujte jejich rodiče, děkuji jim a mám je ráda!
	Prošla jsem těmi měsíci všemi úseky svého života. Zlobila jsem jako děcko (odpusťte), dováděla a hrála si. Chodila do školy a prožívala znovu její vážné i veselé momenty. Prošla znovu celým procesem svého citového i rozumového dospívání a vyzrávání. Závěry znáte, vyplývají jasně z prožitého. 
	Nikdy nikomu jsem nelhala a měla jsem vždy ráda, komu jsem o lásce hovořila. Všechny Vás pozdravuji, líbám, tisknu ruce a přeji štěstí. Budete-li šťastni v životě Vy, já se ho ráda zřeknu, bez závisti, bez stesku, s nadšením pro Vás. 
	Poděkování a lásku Vám, kéž zněly by jak zvony! 
	Jsem s Vámi, byla jsem s Vámi, budu s Vámi. Vyprévěla bych Vám něco veselého, abyste pocítili, že jsem naprosto, naprosto klidná. Bojím se jen, aby to v tomto okamžiku neznělo cynicky. To jsem nikdy nebyla. 
	Choulím se do Tvé náruče, moje mamičko, bolesti, má ovečko! Tisknu se k Tobě, drahý otče, buď, prosím, oporou mé matky, jako jsi jí byl. Děkuji a líbám znovu Vaše ruce. 
	Co Tobě, má panenko? Mluvívala jsem k Tobě často ve svých dopisech, porozumělas? Malý, drahý Jožinku! Moje statečná stařenko; za všecko Vám děkuji a Ty, drahá tetičko, mi zůstaneš vzorem trpělivosti, svatosti. 
	Pamatujete se na mou maturitu? Vzpomínáte, že jsem se nikdy nebála a nelekala žádné zkoušky, žádné životní situace? Strach, tréma, plachost, úzkost vždycky vyprchaly v rozhodném okamžiku, ve kterém už byla jen pevnost, rozhodnost a přímé zření! Podobně je tomu i dnes, věřte tomu. Vždyť jsem bojovala a umlčovala dravý nepokoj nejistoty, stesk, bolest a touhu. . . (cenzura, vymazáno). . . památce zanechávám kousek této houževnatosti. 
	Vše ustalo, zmlklo, blíží se jen onen rozhodný okamžik. Jste doma? Vracíte se z vinohradu, ze zahrádky, od včeliček? Jsem s Vámi, cítíte? Chtěla bych položit své ruce jako štít na Vaše srdce, ztlumit ránu, kterou Vám zasadí má zpráva. Budu tak vždycky s Vámi, neopustím Vás. 
	Píši celé odpoledne. Musím přerušovat při vyřizování posledních formalit. 
	Nic mne nelitujte, neplačte! Vím, že byste to podstoupili rádi za mne, ale ne, já mám sílu unést svůj osud, který byl také mým dílem. To jsou jen nutné, neodvratné důsledky. 
	Nepřišlo mi ještě Vaše přání k narozeninám, ale já vím, s jakou láskou jste vzpomínali, co jste mně a sobě přáli. Všecko vím! Památky na mne umístěte tam, kde budu moci slyšet tep života. Odkud se budu dívat na Vaše kroky, upozorňovat, varovat, vést. Odkud se budu moci s Vámi radovat, Vás těšit, povzbuzovat. 
	Pan farář se přišel ještě podívat. 
	Miluji, odcházím s vírou, pevnou vírou. Vaše milující dcera
	Marie Kudeříková

	Pozdrav všem. Odpuštění. Dík. Lásku. Jsem s Vámi, Vám poděkování a lásku Vám!
	M. K. 


	Odcházím beze strachu. 
	Vlasy jsem sama vázala. Poslala jsem po nich vzkaz a políbení. Budou přibaleny k mým věcem, o které požádejte!

	Po válce jsme se rozjely z Breslau do všech koutů Evropy. 
	Za novou prací, za novými, radostnými úkoly. Tu a tam si i píšeme. Někdy dostanu lístek z Paříže, jindy z Moskvy, z Bruselu. . I z Hamburku. Nejčastěji, samozřejmě, od nás. Občas si vzpomene některá soudružka i delším dopisem. 
	Ale nemyslete si, že si píšeme o tom, co jsme vytrpěly. To je už daleko za námi. Nechceme se k tomu vracet. Píšeme si raději o svých dětech, o jejich budoucnosti. A o tom, co dělat, aby už nikdy na světě nezmohutněly síly, které rozpoutávaly válku. 
	A vzpomeneme-li na minulost, vzpomínáme na to, co v ní bylo krásného. Na takové okamžiky, kdy se člověk i za nejstrašnějších podmínek projevoval jako opravdu člověk. Na takové činy, které nás i v bahně věznic a koncentráků pozvedaly. 
	Na Marušku vzpomíná mnoho bývalých vězeňkyň, ať už se s ní setkaly v Brně, v Praze nebo v Breslau. 
	Nedávno byla v našem městě pietní oslava věnovaná památce žen, které padly v boji proti fašismu. Soudružka, která měla proslov, vzpomněla i této mladé a statečné bojovnice ze Slovácka. A myslím, že právě ona vyjádřila nejlépe, jak žije Maruška v našich vzpomínkách. Řekla:
	"Byla jsem uvězněna v Breslau od srpna 1943, tedy po Maruščině smrti. Žila jsem však v cele se soudružkami, které ji nejen dobře znaly, ale dostávaly od ní i motáky - vězeňské škrabky. Tyto škrabky zůstaly na naši cele jako drahé památky. Pamatuji si, že v jedné z nich odpovídala na povzbuzování soudružek asi v tomto smyslu: jste hodné, že chcete potěšit. Každý mladý člověk chce žít a já tolik miluji život a lidi. Ale přesto se nebojím toho, co přijde. Umřít za vlast není strašné. 
	K popravě ji doprovázela dozorkyně. Ta nám pak vyprávěla, že se Maruška do poslední chvíle usmívala. Kdybyste věděli, jak to na nás působilo a jak jsme Marušku, třebaže již mrtvou, milovaly a obdivovaly! Byla nám vzorem a každá z nás si před soudem říkala:
	"Být statečná a stát rovně jako Maruška!"