F. Omelka Lukovský trojlístek I. Pan učitel se právě obrátil k tabuli, aby dokreslil náčrtek. To byla vhodná příležitost! Mírek Velický se vztyčil v lavici u kamen a zasykl na Cyrila Pospíška, který seděl u okna: "Cyrile, pozor!" Složen papírtek se mihl vzduchem. Cyril jej zachytl. Podíval se k tabuli - pan učitel kreslil. Rozbalil lístek a četl: Send op elokš az ynmuh! Chvíli se na to díval a luštil. Hledal klíč k tajné abecedě. Měli jich s Mírkem několik v zásobě pro vzájemné dopisování. Tentokrát mu to však nedalo mnoho přemýšlení. Usmál se. Dnes po škoje za humny! Vzal druhý lístek a napsal: Mímuzor! Ela o akilok chánidoh? Mrkl na Mírka. Ten obratně zachytil jeho odpověď. Při další zprávě by byli málem dopadeni. Pan učitel se neočekávaně otočil a taktak, že nezahlédl lístek s důležitou zprávou. Cyril se dal zase do kreslení. Tejprve když pan učitel pokračoval ve své práci na tabuli, rozbalil lístek. O lůp étseš! Rychle si vypočítal, co ho čeká po vyučování. Mají do tří. Po příchodu domů půjde na trávu. Odskočí jenom za "Psinec", tam je mnoho svlačce. Stačí, když donese dvě tašky. Potom nanosí vody a nadělá třísek. Sečku dnes řezat nebudou. Řepu pro králíky by mohla nastrouhat Mařka. Půjde to! A již letěla k Mírkovi jeho odpověď: Eřbod! Udjiřp ětičru. Mehob s! A to byla poslední zpráva, kterou si tolto odpoledne vyměnili. Neboť pan učitel dokreslil a nyní chodil po třídě. Radil, pomáhal, opravoval. Cyril sklonil hlavu nad výkres a snažil se mysliti jen na svou práci. Nadarmo. Jeho myšlenky se vracely opět a opět k Mírkovi. Co ho asi chce? Sotva zazvonilo, již byl u Mírka: "Co chceš?" Mírek se rozhlédl. Když viděl, že je pozoruje několik kluků, zašeptal: "Až tam. Je to důležité. Máš ty mé lístky?" "Ano." "Dej mi je. Aby nás někdo nestopoval." Zastrčil lístky do čítanky. Rozešli se. Mírek to měl blízko. Jeho tatínek byl řídícím učitelem. Bývali ve škole. Sotva odbila pátá, byl Cyril za humny. Zvědavost mu pomohla vykonati všechny práce v rekordním čase. Netrpělivě pohlížel ke škole. Konečnč se objevil Mírek. Nenápadně se rozhlížel, nejde-li někdo za ním. Ale záhumení bylo jako po vymření. "Tak co je, Mírku!" "Ohromné věci, člověče! Ale pojďme někam, kde nás neuslyší ani duch!" "Zajděme pod most!" "Vidíš, to můžeme." Za humny tekl potok. Po obou stranách byl vroubern starými vrbami. Pod mostem byli v bezpečí. "Tak mluv, Mírku! Hořím zvědavostí." "Budeš mrkat, člověče! Onehdy jsem četl knížku o cestě kolem světa." "Aha - tu od Vernea 'Cesta kolem světa za 80 dní', že? Ta je velmi pěkná." "Tu nemyslím. Je sice také hezká, ale mně se daleko víc líbila 'Skautova dobrodružství na cestě kolem světa'. Tam je ti tolik dobrodružných příhod, že jsem se od ní nemohl ani odtrhnout." "Jenom že je moc tustá. Tu já bych nepřečetl ani za půl roku." "Hm - a mně to netrvalo ani čtrnáct dní." "No ja, když tobě se to dobře čte. Ale kdybys měl tolik práce jako já, jak by ti těch stránek ubývalo." "Vždyť já vím, Cyro," uklidňoval ho Mírek. "No - a proč jsi mne vlastně zavolal?" "Protože, když jsem ji dočetl, dostal jsem nápad." "Jaký?" "Cyro, ty jsi můj nejlepší kamarád. Nezradíš mne, nebudeš-li souhlasit s tím, co ti teď navrhnu?" "Jak ti může něco takového napadnout?" "No ne, já se chci jenom zajistit. Slibuješ?" "Slibuješ." "Slibuju." "Tedy poslyš: podnikneme cestu okolo světa!" Cyril vytřeštil oči. "Kdo?" "Ty a já!" "A proč?" "Proč? Protože dosud podnikali cestu okolo světa jenom lidé dospělí. Ale dovedeš si představit tu slávu, až obejdeme svě my dva, školáci?" "Mírku, to je ohromný nápad!" "Tak půjdeš?" "Ale ovšem! A jak rád! Ale počkej!" "Co?" "Pustili by nás naši?" "Ani zdání!" "A jak to tedy provedeme?" "Musíme prchnout tajně." "A podaří se nám to?" "Musí se to podařit! Už jsem si to trochu promyslil." "Ale víš," Cyril zakolísal, "kam bychom šli nejprve?" "Do Číny." "Do Číny? A jak bychom tam trefili?" "Dobře. Podívej se!" Mírek vytáhl mapu, kterou měl pečlivě složenu v náprsní kapse. "Podle mapy trefím třeba do Tramtárie." Cyril pohlédl na Mírka s obdivem. Neměl nadarmo jedničku ze zeměpisu. Však pan učitel ví, proč ho ustanovuje vůdcem skupíny při pochodovém cvičení! "A na kterou stranu bychom tu šli?" Mírek rozložil mapu na zem. "Podívej se: Čína leží od nás na východ. To znamená, že bychom šli na Dolní Němčí, Slavkov, Horní Němčí, přes Javořinu na Slovensko -" "A potom?" "Přes Maďarsko a Rumunsko se nějak dostaneme. A až budeme v Rusku, to už nám bude hej." "Proč?" "Rusko je tak ohromné. že se v něm ztratíme jako dvě kapky v moři. Tam si nás nikdo ani nevšimne. Potom zajdeme do Číny - no, a v Číňě si vypracujeme plán další cesty." "Ty jsi přece jenom chlapík, Mírku. A jak dlouho by nám trvala ta cesta?" "To musíme teprve vypočítat. Nejhorší to bude ze začátku, protože se musíme skrývat. Až se dostaneme za hranice, tak už to půjde rychle." "A koho přibereme?" "Nikoho." "Proč?" "Protože kdyby nás bylo mnoho, nemohli bychom se tak dobře ukrývat." "To máš pravdu." "Proto nikomu ani slova. To víš, někdo by se prořekl před naši Věrou, ta by to řekla doma --- a z celé výpravy by nebylo nic. Ale teď se už musím vrátit. O půl osmé musím být doma. Zítra se tu zase sejdeme a ještě si o tom všem promluvíme. To víš, musíme se na to dobře připravit." "A kdy asi utečeme?" "Já myslím, že do týdne budeme s přípravami hotovi." "Ale Mírku, na to budeme potřebovat i nějaké peníze." "Ovšem. Kolik máš?" "Tři koruny." Mírek se poškrábal za ušima. "Hm, to je málo. Ale když nebude jinak, vezmu si vkladní knížku poštovní spořitelny, kterou mi dal strýc na biřmování." "Máš na ní něco uloženo?" "Je tam všechno, co jsem dostal darem: pět set korun." "Pět - set - korun?" vyrážel ze sebe Cyril. "Dost, co?" usmíval se Mírek. "Pak věřím, že se nám to podaří!" "Nic se vám nepodaří!" ozvalo se za nimi. Chlapci zůstali jako zkamenělí. "Nic se vám nepodaří," zaznělo podruhé, "protože nikam nepojedete. A už to utíkám říci tatínkovi a mamince." Mírek s Cyrilem se vzpamatovali. Vyskočili na most. Na hrázi potoka zahlédli prchající děvče. Jeho červené šaty se nápadně odrážely od sytě zelené trávy. Byla to Věra Velická, Mírkova sestra. II. "Tož to jsme již z Číny doma," zasteskl si Cyril. Mírek neodpověděl. Věděl, že prozradí-li je Věra, bude po všem. Musí ji zadržet stůj co stůj. Rychle vzpomínal na Věřiny hříchy, o nichž rodiče nevěděli. Pojednou se mu objevil na tváři vítězoslavný úsměv. "Věro!" vykřikl, až se to rozlehlo záhumení. "Řeknu na tebe, žes rozbila sošku v ložnici!" To byli asi před týdnem s Věrou sami doma. Mírek si četl v kuchyni, Věra cosi hledala v ložnici. Pojednou tam něco buchlo. Mírek přiskočil ke skleněným dveřím, jež vedly z kuchyně do ložllice. Poodhrnul záclonu a viděl: Věra shodila sošku, kterou jim přivezla teta z Brna. Soška se rozbila na dva kusy. Věra se pokoušela dáti je dohromady. Dařilo se jí to. Zářezy zapadly do sebe tak, že na první pohled nebylo vidět puklinu. Postavila sošku na původní místo a vrátila se do kuchyně. Byla červená jako pivoňka. Zpytavě se zahleděla na Mírka. Ale ten četl jakoby nic. Byl rád, že má sestřičku v hrsti. Snad se mu to hodí, až zase provede něco on. Nenadál se, že k tomu dojde tak brzy... A nezklamal se! Věra se rázem zastavila. "Jakou sošku?" zeptala se ulekaně. "No přece tu v ložnici, co nám ji přivezla teta!" "A jak to víš?" přiznávala se. "Viděl jsem tě z kuchyně," usmíval se sebevědomě Mírek. "A proč jsi mi to neřekl?" "Abych na tebe něco věděl." "Mírečku. . . a neřekneš to?" "Hm, to já ještě nevím. Soška má velikou cenu. Však víš, jak ji maminkai opatruje." Věra se pomalu vracela k mostu. "Když to na mne nepovíš, neřeknu doma ani slova o vaší výpravě," slibovala. "To si musím dobře rozmyslit," dělal drahoty Mírek. "Ale než začneme vyjednávat, musíš nam říci, jak ses sem dostala." "To je toho!" pokoušela se o úsměv. "Četla jsem si z tvé čítanky a našla jsem tam několik lístků. Přečetla jsem je -" "Však jsi tomu nerozuměla!" "Hihihi!" zapištěla. "Takové abecedě bych nerozuměla? Čte se to pozpátku a už je to. Odskočila jsem za humna. Hledala jsem vás, ale vy nikde. Hned jsem si řekla, že jste pod mostem. Šla jsem až k němu. Když jsem zaslechla vaše hlasy, stála jsem velmi tiše, abyste mne nezpozorovali. A potom jsem utíkala domů. . . Mírečku," žadonila, "já to na vás neřeknu! Ale zadušuj se, že ty to na mne také nepovíš!" "Tak jí to slib!" přimlouval se Cyril. "Ja, to máš těžké, Cyro!" Mírek se tvářil velmi starostlivě. "Pravda, dokud budeme doma, bude mlčet. Ale sotva odejdeme a naši se budou po mně shánět, poví to hned. To nejde jenom tak. . ." "Nehoj se, Mírečku," Věra již nabírala, "opravdu to nepovím!" "Ale co - já děvčiskám nevěřím," trval na svém Mírek. "Dám ti dvě koruny!" zkoušela ho podplatit. "Co mám z peněz!" "Tak si můžeš vzít můj míč." "Ten veliký?" "Ano." To bylo něco jiného! Mírkovy oči zazářily. "Mirku, ber! To by se kopalo!" dorážel Cyril. Ale Mírek viděl, že dnes může od Věry vymámit, co bude chtít. Taková příležitost se mu tak brzy nenaskytne! "A co s míčem na naší výpravě?" odmítal. "Stejně by nám nebyl nic platný." "Jak by ne!" řekl Cyril. "Když budeme odpočívat, můžeme si pěkně zahrát. A ostatně, kopaná se hraje na celém světě. S pomocí nějakých kluků bychom sestavili dvě jedenáctky, mohl bys jít do branky. Já bych byl bekem." "Tož to zas ne. Já bych šel rozhodně do útoku." "Nebo do útoku," souhlasil Cyril. "Vezmi od ní míč a máš to." "Ale já se přece jen bojím, že by to na nás řekla hned po našem odchodu. A dovedeš si představit, jaká by to byla ostuda, kdyby nás chytli hned na Slovensku?" "Mírečku, já to opravdu neřeknu." "Nevěřím ti." Věra se dala do pláče. Co by ještě mohla nabídnout? Náhle jí napadla spásná myšlenka. Drobné slzy jako perličky jí stékaly ještě po tváři, ale oči se již smály. "Tedy ty se bojíš, že to řeknu po vašem odchodu?" "Ano." "A když doma nezůstanu?" "To by bylo ovšem něco jiného. Ale kam bys šla?" "S vámi!" "Kam?" "No s vámi do Číny!" - Chlapci se zarazili. "To nejde," odmítl rozhodně Mírek. "Stejně bys nám jenom překážela." "Ba ne, Mírku," zastával se Věry Cyril, jemuž bylo líto utrápeného děvčátka. "Vůbec by nám nepřekážela." "A co by tam dělala?" "Víš přece že v Číně je válka. A kdybychom se tak dostali na nějaké bojiště. Věra by mohla -" "Co?" vydechla Věra. "Dělat samaritánku!" vytrumfl Cyril. "Sa - ma - ri - tán - ku!" slabikoval Mírek a překvapením nevěděl, co říci. "Samaritánku!" opakoval pyšně Cyril. "Mohla by ošetřovat raněné Číňany a Japonce." "Ano, budu samaritánkou!" zajásala Věra. Přiskočila k Cyrilovi a rozpustile se s ním zatočila. "Ty jsi nejhodnější ze všech kluků, Cyrile!" "Tož to je něco jiného," vzpamatovával se ze svého překvapení Mírek. "Samaritánka by se nám hodila, to je pravda. Jak tě to napadlo, Cyro?" "A tak. . co já vím?" smál se Cyril, šťastný, že to tak rozluštil. "Ale počkejte!" Mírka se zmocnily jakési pochyby. "A co dovedeš, Věro?" "No přece obvazovat! Nevíš, jak jsem ti onehdy krásně obvázala palec, když ses uřízl?" "Máš pravdu. To je báječné! Ale, děcka, nikomu ani muk!" "Neboj se!" ujišťoval ho Cyril a Věra nadšeně přitakovala. "Ale teď musíme domů. Stejně jsme se už velmi zdrželi. Zítra o půl šesté se tu zase sejdeme a ještě se o tom domluvíme." "A neřekneš to na mne Mírečku?" "Neboj se. Přece nebudu zrazovat naši samaritánku!" Druhého dne ve stanovenou hodinu byli tři cestovatelé zase pod mostem. Radili se, co všechno s sebou vezmou. "Já ponesu stanové dílce," řekl Mírek. "Kdo vezme jídlo?" "Já myslím, aby každý vzal něco," navrhoval Cyril. "Naši mají plný hrnec zásmažky, tož ji vezmu. Budeme si vařit polévku." "A my bychom mohli vzít vajíčka, Mírku," ozvala se Věra. "Máme jich ve špížce myslím půl kopy." "To můžeme. A k tomu nějaké máslo." "A sklínku medu!" Věra si potrpěla na sladkosti. "Já bych vzal kus slaniny a několik klobásek," nechtěl zůstati pozadu Cyril. "Chléb koupíme v Dolním Němčí," rozhodoval Mírek. "Doma se beztoho pořádně najíme, tak nač se s tím táhnout takový kus cesty." "Ale co si vezmeš ty, Věro, pro sarnaritánskou službu?" "Však už jsem o tom přemýšlela. Budu míti všechno, čeho je třeba pro první pomoc." "A kde to vezmeš?" zeptali se chlapci jako jedněmi ústy. "A nepovíte to?" "Že se tak můžeš ptát!" Věra ztlumila hlas: "Vezmu to ze školní lékárničky." "To je výborný nápad!" zvolal nadšeně Mírek. "A co je v ní?" zeptal se Cyril. "Včera večer jsem ji prohlížela. Jsou tam obvazy, jodová tinktura, vata, náplasti na menší rány, francovka, hofmanské kapky a kostky cukru." "To budeme mít hotovou nemocnici," smál se Cyril. "To bychom měli jídlo a samaritánskou službu. Ale teď přijde to hlavní. Cyro, včera jsi nás docela správně upozornil, že bychom se mohli dostat i na boJiště. Jak se na to vyzbrojíme?" "Já si vezmu křivák," řekl Cyril. "A ty, Mírku, máš doma prak," vzpomněla si Věra. "Jenom jestli tam ještě bude. Když to tatínek ve škole zakázal, schoval jsem si jej na půdě." "Mně stačí nějaká hůl," řekla Věra. "Třeba si vezmu tu novou 'valašku', kterou mi tatínek koupil na Radhošti." "Ale na to nejdůležitější zapomínáte," upozorňoval Mírek. "Na co?" "Hádejte!" "Na pušky!" vykřikl Cyril. "Ne." "Na kulomety!" zajásala Věra. "Ne." "Na děla!" "Ne." "Na letadla!" "Ne." "Už to mám!" vytrumfl Cyril. "Na tanky!" "Taky ne. Poddáte se?" "Ano." "Na masky přece!" "Že nám to hned nenapadlo!" ťukl se do čela Cyril. "Hm, to je toho!" zasmála se Věra. "Nevím, nač by nám byly masky!" "Je vidět, že válce vůbec nerozumíš," obořil se na ni Mírek. "A nejsi-li s mým návrhem spokojena, můžeš zůstat pěkně doma." "Ale, Mírečku, vždyť už nic neříkám." "Jakpak ne!" "Vždyť přece vím, že bez masek by to nešlo!" obracela. "No tak. A po druhé neodporuj!" "A mohu jít s vámi?" "Můžeš." "Ale kde je vzít?" staral se Cyril. "Tady," řekl Mírek a ukázal na aktovku, kterou po celou dobu nespouštěl z ruky. "Ty už je máš?" "Však uvidíte." Otevřel aktovku a vytáhl - Věřin veliký míč. "Toto přece nejsou masky!" "Ale budou. Uděláme si je!" Podívali se na něho nechápavě. Kopací míč a masky? "Jak bychom si je mohli udělat z míče?" nechápal Cyril. "Dobře. Rozstřihneme duši na dva stejné díly --" "Počkej!" přerušila ho Věra. "Tam jde Tonda Ratajský." "To se musíme ztratit. Kdyby nás uviděl, hned by mu napadlo, že něco zamýšlíme." "Můžeme se odtud po jednom vytratit a sejdeme se u naší stodoly. Tam za námi nikdo nepřijde. A i kdyby, nevadí. Zamkneme se a nikoho nepustíme." "To můžeme," souhlasil Mírek. "Ty jdi první." Vytratili se, aniž je Tonda zpozoroval. Ve stodole se dal Mírek do práce. Rozstřihl duši na dva díly. Potom v každém udělal otvory pro oči a pro ústa. "Toto že by měla být maska?" vrtěl hlavou Cyril, a Věra jen ze strachu před Mírkem zadržovala smích. "To ovšem ještě není všechno," poučoval Mírek. "Do otvorů pro oči musíme připevnit nějakou průhlednou látku. Nejlépe by bylo přimontovat tam opravdové brýle." "Mírku, mohly by to být i ty naše?" zeptala se Věra. "Které?" "Co je měl tatínek, když jezdíval na motocyklu." "Ovšem! Ale kde je vzít? Ty už jsou dávno ztraceny!" "Nejsou. Mám je ve skříni mezi hadérkami." "To je báječné!" zaradoval se Mírek. "Dáš mi je hned, jak přijdeme domů, ano?" "Dám," řekla Věra, celá šťastná, že si tím Mírka nadobro usmířila. "Tak to by byla zajištěna jedna maska," zjišťoval Mírck. "Ale teď musíme přemýšlet, jak bychom si opatřili brýle do dalších tří." "Snad jenom do dvou?" opravil ho Cyril. "Ne, do tří. Jednu musíme míti do zásoby. Co potom, kdyby se nám některá pokazila?" "Hm, náš dědeček má také jedny brýle," řekl Cyril. "Ale ty jsou asi ze skla?" "Ano." "Tož těch nemůžeme potřebovat. Sklo by bylo v masce nebezpečné," odmítal jeho návrh Mírek. "Už to mám!" zvolala Věra. "Koupíme v drogerii celofán a bude!" "To by mohlo být," souhlasil Mírek "Ale čím zakryjeme otvor pro ústa?" staral se Cyril. "To už jsem si také prostudoval," řekl sebevědomě Mírek. Pohlédli na něho s obdivern. Jak dovede mluvit! Jako nějaký opravdový student! "V 'Encyklopedii' jsem našel článek o plynových maskách," pokračoval Mírek. "A tam jsem se dočetl, že nejjednodušším filtrem je houba, napuštěná roztokem sody." "Ale kde vezmeme houby?" Cyril se hrozil roztoucího vydání. "Také je koupíme v drogerii," uklidňoval ho Mírek. "Ne, počkejte," vpadla Věra. "Aby nás to moc nestálo, vezmu je tatínkovi z kanceláře!" "Však já jsem mu již jednu vzal," přiznal se Mírek. Sáhl do aktovky a vyndal zbrusu novou houbu na utírání tabulí. "Páni, tou by se umývalo!" zajiskřilo se Cyrilovi v očích. "Ale jak ji tam připevníš?" "Přišijeme ji. To by mohla udělat Věra. "Ukaž!" vzala mu z ruky houbu i půl duše. "Máš jehlu a niti?" "Zde jsou." "A kam ji mám přišít? Na vnější stranu nebo dovnitř?" "Na vnější." Věra se dala do práce. Chlapci ji se zájmem pozorovali. "Pojednou se zastavila a zděšeně na ně pohlédla. "Teď jsme to ale napravili!" řekla sklesle. "Už je po masce." "Proč?" "Copak nevidíte? Vždyť těmi dírkami, které dělá jehla, bude dovnitř vnikati plyn!" Chlapci zůstali, jako by je opařil. Ale Mírek věděl hned radu. "Nevádí! Nic se nestalo! Dírky zalepíme a houby nebudeme přišívat. Přilepíme je lepidlem." "To je aspoň chlapík, ten Mírek," pomyslil si Cyril. "Se vším si dovede poradit." "A můžeme to hned zkusit," pokračoval Mírek. "Cyro, nemáte doma trochu lepidla?" "Nevím. Ale zdá se mi, že Franta má něco v tašce na kole. Počkejte tu na mne. Budu tu ráz dva." Za chvíli přiběhl i s lepidlem. Přilepili houbu - držela výborně. "Tak. A teď tam ještě přiděláme chránítka na oči a poutka, abychom mohli připevnit masku k hlavě - a budeme hotovi!" "A kdy uděláme ty další tři?" zeptal se Cyril. "Až obstaráme houby." "Ty budu míti již zítra," ujišťovala Věra. "Ale musíme sehnat ještě jednu duši z míče," vzpomněl si Mírek. Ztichli. Vzpomínali. "A mohla by být i zalátaná?" oživl Cyril. "Lepší by byla nová, to víš," řekl Mírek. "Ale neseženeme-li novou, musí nám stačit i zalátaná." "Tak žádné strachy. Joza Bachanů mi onehdy nabídl starou duši za můj křivák." "Za ten nový?" "Ano." "A co si vezmeš na výpravu?" "Seberu tatínkovi kudlu." "Dobře. Zítra se tu zase sejdeme a doděláme to." Cyril vyšel ze stodoly. Když zjistil, že je vzduch čistý, vrátil se pro Mírka a Věru. Rozešli se. Druhého dne zhotovili ještě tři masky. Když si je nasadili a podívali se jeden na druhého, dali se do bouřlivého smíchu. Vypadali jako maškary. "Ale mně se zdá, že moje maska dobře nepřiléhá," řekl Cyril. "To by bylo ovšem špatné," řekl vážně Mírek. "Vzduch může vnikati do prostoru pod maskou jen přes filtrační houbu. Jinak bys zahynul. Musíme to spravit." Přišili na Cyrilovu masku dvě nová poutka. "Zkus to teď!" vybídl ho Mírek. Cyril si ji nasadil. "Zdá se mi, že již je to dobré," usmíval se spokojeně. "Víte co?" prohodil Mírek. "Abychom měli jistotu, že jsou masky opravdu dobré, vyzkoušíme je!" "Ale kde?" "Musíme najít nějakou místnost, jež by se dala dobře uzavřít. Nasadime si masky, rozděláme oheň - a budeme vidět, co to provede." Mírek byl nadšen svým nápadem. "Už vím, kde to uděláme," ozval se Cyril. "V našem sklepě, až nebudou naši doma." "Tož to by bylo něco!" rozradostnil se Mírek. "Okénko do ulice bychom zadělali deskami -" "O to se už nestarejte!" pravil Cyril. "Nachystám si pár polen a trochu chvojí, aby to vydávalo hodně dýmu, a až bude vhodný den, zavolám vás." "Výborně, výborně! volali všichni. Masky ukryli pod otepí slámy a rozešli se. Stodola ztichla. IV. V sobotu odpoledne nepřišel Cyril do školy. Poslal Mírkovi lístek po Tondovi Blahoňovském. Mírek jej dychtivě rozbalil a četl: Ukrím, išan ilej an elop. Ítárv es ža rečev. Mesj amod más. Etďjiřp denh op ínávočuyv. Onchešv ej onevarpiřp. Liryc. Mírek se nemohl dočkat konce vyučování. Pak pospíšil za Věrou a vytratili se. Za chvilku byli u Pospíšků. Cyril je už očekával. "Máš tu masky?" zeptal se nedočkavě Mírek. "Všechno je připraveno. Páni, ta bude ohýnek!" Cyril pyšně ukázal na hromadu polen a chvojí. "Jenom aby to hořelo!" starala se Věra. "Tož to se nebojte! Vybral jsem samá suchá polínka." "A teď bychom měli zavřít poklop nad schody," navrhl Mírek. "Hned, jenom co přinesu lampu." Cyril odskočil a vrátil se se starou petrolejkou. Rozsvítil ji a postavil do kouta. "Čím jsi zadělal okénko?" zeptal se Mírek. "Deskami. Hadry by byly lepší, ale nemohl jsem nic vhodného sehnat. Však ono to stejně moc dýmu nepropustí." "A nemůže nás tu nikdo uvidět?" strachovala se Věra, když Cyril zavřel poklop. Okénko vedlo na ulici. "Neboj se!" chlácholil ji Cyril. "A kde máš putýnku s vodou, abychom mohli uhasit oheň?" "Tam," Cyril ukázal do kouta. "Vidím, žes pamatoval na všechno. Bude z tebe dobrý cestovatel. Tak, a nyní - nasadit masky!" Když je měli nasazeny, zvolal Mírek na Cyrila: "Tak už škrtni!" Cyril podpálil připravenou hraničku. Plamínek vesele vyskočil. Suché třísky zapraskaly. "Dej tam chvojí," řekl Mírek, když se oheň řádně rozhořel. Sklep, až dosud jasně ozářený šlehajícími plameny, ztemněl. Nad ohněm se zakolébaly mraky štiplavého dýmu. Za chvili ho bylo tolik, že se sotva viděli. Lampa v koutě zablikala. "Jak se vám dýchá?" zeptal se Mírek. "Dobře!" zaduněla sklepem temná odpověď Cyrilova. "A tobě?" Mírek se obrátil k Věře, která mu zůstala odpověď dlužna. "Také dob-," chtěla se stavěti hrdinkou, ale v půli slova se rozkašlala. I Mírkovi vnikal kouř do nosu, do plic, dráždil ho ke kašli, dusil a štípal v očích. Ale za živý svět by nepřiznal, že se jeho vynález neosvědčil. "Mírečku -," zaprosila Věra. "Já už vyjdu -" a zase se rozkašlala. "Co tě to napadá?" rozčiloval se. "Musíme vydržet až do konce. Vždyť mně se dýchá docela -," nedopověděl. I jeho tělem zalomcoval křečovitý kašel. "Páni," dusil se Cyril, "nechme toho." "Trochu to - polej!" poradil Mírek. Cyril se nedal dvakrát pobízet. Uchopil putýnku a celou ji hrkl na oheň. V ohni to zasyčelo. Vyvalily se mraky páry. "Mirečku!" zavřískla zděšeně Věra. Ke všemu Cyril zavadil o cylindr - lampa zhasla. Ve sklepě nastala hrobová tma. A vtom k nim dolehly z ulice ulekané výkřiky: "Hoří!" - "Hoří!" - "Hoří!" - "U koho?" - "U Pospíšků!" - "Pane na nebesích! A nikdo není doma!" Do zmatených výkřiků zazněl hlas hasičské trubky. Táhle, plačtivě, kvílivě naříkal: "Hóóóóó-řííííí!" "Ven!" zavelel šeptem Mírek. Ve tmě do sebe vráželi, Věra vzlykala. Konečně se jim podařilo otevříti poklop. Vyběhli do komory. "Co teď?" "Utečeme humnem!" "Já se vám celá třesu!" vyrážela s námahou Věra a s rozkoší vdechovala čistý vzduch. "A proč si nesděláš masku, Cyrile?" "Já - nevím - nemohu!" koulel očima ubohý Cyril a marně trhal maskou. "Proč nemůžeš?" "Ona mi nechce pustit od kůže! Já jsem ji chtěl mít ještě lepší než vy a přilepil jsem si ji lepidlem na duše." "Toto nám ještě scházelo!" zlobil se Mírek. "No, už si tu nějak pomoz sám! Tak s námi utíkat nemůžeš. Sbohem!" Mírek s Věrou šťastně uprchli. Cyril vběhl do stodoly. Ukryl se tam v seně. Pokoušel se sundati si masku. Nešlo to. Byla dobře přilepena. Při každém trhnutí to zabolelo. Zatím lidé vběhli na dvůr, do síně, do komory, i do sklepa. "Toto je mně divný pořádek!" láteřil na dvoře náčelník hasičů. "Za chvilku nás budete volat, i když si někdo podpálí v kamnech." "Kdo mohl vědět, že si to jenom děcka cosi smyslely! Však kdož ví, jak by to dopadlo!" "Musím říci Pospíškovi, aby si to s tím klukem důkladně vyřídil," uklidňoval se pomalu náčelník. Cyril v seně ani nedutal. Jak si oddychl, když se mu podařilo zbaviti se protivné masky! Jejich se za chvíli vrátili. Kdosi běžel za nimi na "Boršicko" se zlou novinou. "Cyrile! Cyrile!" rozléhalo se domem, humnem i ulicí. Ale Cyril se krčil v seně a mlčel. "Zatrápený kluk!" ulevoval si rozčilený otec. "Však až přijde, já si to s ním vyřídím." Našli ho teprve večer, když šla maminka pro seno. Klidně spal. Maminka ho vzbudila a Cyril chtě nechtě musel za tatínkem. V. Cestou do kostela byl Cyril obklopen hejnem chlapců. Vyptávali se ho, co to včera dělal ve sklepě. "Co bych dělal? Nic." "Vždyť celé městečko mluví o požáru, který jsi mohl zavinit." Chlapci doráželi, ale Cyril mlčel. Mlčel právě tak, jako když chtěl zvědět tatínek, co ho to napadlo. Nakonec odbyl chlapec odpovědí, že si udělal ve sklepě ohníček "jenom tak". Když uviděl Mírka, rozběhl se k němu. Ale někteří z chlapců utíkali s ním. "Dnes po požehnání," zašeptal udýchaně Cyril. - "Za humny?" "Ano." Více si povědět nemohli, protože chlapci již doběhli k nim. Po požehnání se sešli. Mírek přišel sám. Pro Věru přišlo několik děvčat a nemohla se jich zbavit. "Tak jsme to včera projeli," řekl Mírek na uvítanou. - "Copak vy, ale já -!" - "Bolelo to?" - "Ej, ani se neptej! Ale neprozradil jsem ani slova." - "Kam jsi dal masky?" - "Jsou ve stodole v seně." "Můžeš je někdy přinést." - "Budeme zkoušku opakovat?" - "Co tě to napadá!" - "Tož co s nimi?" - "Zničíme je."- "Zničíme?" protáhl Cyril lítostivě. "Ano, protože by nám nic nepomohly. Viděls, jak jsme kašlali. A to ještě nebyl žádný opravdový plyn!" Mírek mávl rukou a kamsi se zadíval. Bylo mu trochu líto, že se se svým vynálezem přepočítal. Odmlčeli se. "Mírku!" začal po chvíli Cyril. - "Co?" - "Tak už je po výpravě?" "Co tě nemá!" - "A jak bychom šli bez masek?" - "Půjdeme s maskami!" - "Vždyť sám říkáš, že by nám nic nepoznohly!" - "Obstaráme si opravdové masky. Kupované." - "Takové, jako mají vojáci?" - "Ano." Cyril zmlkl. Mírek je opravdu jako mocný čaroděj z pohádky. "A kde se prodávají?" "V Uherském Hradišti je prodejna." "A to si je tam půjdeme sami koupit?" "Sami ne. Možná, že by nám je ani neprodali. Už jsem řekl Frantovi, co jezdí v autobuse s panem Bednaříkem. Koupí nám je." "A neprozradí nás?" "Snad si nemyslíš, že jsem mu řekl, nač je potřebujeme?" "A co jsi mu řekl?" "Že je chci darovat mamince, tatínkovi a Věře, ale že o tom nesmí nikdo předem vědět. Řekl, že on takovým věcem rozumí a že ani necekne." "Ty jsi chytrák, Mírku!" zahleděl se na něho s obdivem Cyril. "Ale co peníze? A zač je vlastně taková maska?" "Za devadesát korun. Dal jsem mu knížku poštovní spořitelny." "Mírku, já z toho mám strach. Tolik peněz!" "Však je neutratíme za hlouposti. Maska, to je dnes dobrá věc." "Já vím. . ale pan řídící si o nás pomyslí, že jsme zloději. A to bych nechtěl." "Neboj se! Až budeme na hranicích, napíšeme domů dopis. Vysvětlím tatínkovi, nač jsem peněz potřeboval. Když se doví, že na své cestě okolo světa chceme pomáhat raněným, ještě nás pochválí." "Myslíš?" "Určitě. Uvidíš, že nás bude dávat ostatním chlapcům za vzor." "Tož když je to tak, už se nebojím. A kdy se sejdeme?" "Zítra večer u autobusu." Druhého dne stéli oba před šestou hodinou u pošt. Trochu jim bušila srdce. Kdož ví, jestli je Franta přece jen nezradí! Strachovali se nadarmo, Franta se tvářil ještě tajemněji než oni. Počkal v autobuse tak dlouho, dokud nevyšel poslední cestující. Teprve potom mrkl na Mírka. Mírek byl mžikem u něho. "Vezeš?" zeptal se nedočkavě. "Vezu. Tady je to," podával Mírkovi krabici. "A kam si to dáš?" "Cyril Pospíšků mi to prozatím schová. Ale. . . Franto. . . opravdu ani slova?" "Neboj se! Ale už maž, člověče! Nebo jak přijde pan Bednařík, budeš mít po radosti." "Děkuji ti, Frato." Mírek popadl krabici a už pelášil. Cyril za ním. Zastavili se až za humny. "Vezmeš to k vám, Cyrile, ano?" "Vezmu. Dám to do stodoly. Však už tam mám celé skladiště. A vy už máte všechno připraveno?" "Kromě jídla všechno. Máme to poskládáno v nářaďové místnosti. Ve středu ráno bychom mohli vyrazit." "O kolika?" "O půl osmé. Nebo ne, raději o osmi. To už bude tatínek v kanceláři. Budeš do té doby hotov?" "No jej! Ušvihnu kus slaniny a kolo klobás, dám to do batohu a vytratím se jako pára." "Kde jsi vzal batoh?" "Tatínek jej má ještě z války. Je už takový starý, ale aspoň ho nebude škoda, když jej rozederu." "Vidíš, to my musíme ještě nějak zařídit. Já sice batoh mám, ale co Věra?" "Může si vzít aktovku," radil Cyril. "To by šlo," souhlasil Mírek. "A kdy se podělíme o masky?" Zítra odpoledne. Přijdu k vám i s Věrou. Ale schovej je zatím dobře! A před nikým ani slova! připomínal Mírek. "Buď bez starosti!" ujistil ho Cyril. Přeskočil potok, přeběhl humno a zmizel ve stodole. Masky pečlivě ukryl pod hromadu slámy. Toho večera nemohl dloho usnout. Hořel zvědavostí, jak vypada,ji opravdové masky. A dočkal se. V úterý odpoledne byI zase sám doma. "Ať ti zase nenapadne dělat něco s ohněm!" napomínal ho otec. "Ne, tatínku." Nač by jim také byl oheň? Vždyť každá opravdová maska je v továrně mnohokrát vyzkoušena. Nemusí se bát, že by někudy pronikal plyn. Mírek s Věrou přišli hned po svačině. Když rozbalili krabici, rozléhaly se stodolou nadšené výkřiky. "Tož to je něco jiného!" zajásal Mírek, když si nasadil masku. "Teď už se nebojím ani čerta," smál se šťastný Cyril. "Vy jste v tom směšní!" pištěla Věra a prohýbala se smíchy. "Však ty se nech!" "Sluší mně to?" zeptala se. "Náramně!" Věra vytáhla z kabelky zrcátko. "Jé, to je ze mne maškara!" chichtala se. "Až budu velká, půjdu na maškarní ples v plynové masce!" "Jen pořádají-li se v Číně maškarní plesy," zapochyboval Cyril. "Však se vrátímc, ne?" "To se neví," odpověděl suše Mírek. "Jdeme okolo světa, ale zlíbí-li se nám v Číně, zůstaneme tam." "A maminka s tatínkem?" - "Pozveme je k sobě." - "A nebudou-li chtít?" - "Budou." - "Ale co tam bude tatínek dělat?" - "Tož co by dělal? Bude vyučovat." - "Vždyť neumí čínsky!" - "Hm, to je toho! Naučí se. Za dva měsíce bude mluvit jako rodilý Číňan." "Naši to budou mít lehčí," řekl Cyril. "Proč?" "No, budou tam obdělávat pole, a to znají." "To ano. Však jim napíšeme, aby se drželi pohromadě." "Budou to mít lepší než tady. Však ať se mají na stáří dobře." "Baže," souhlasil Cyril. "Musíme se o ně postarat." "A také postaráme," řekl sebevědomě Mírek. "Hlavně, abychom se tam dostali," mínila Věra. "To je to nejmenší. Nikdo nic neví, jídlo máme, peníze máme, masky máme - nic nás už nezadrží. Zítra o osmé vyrazíme." Podali si slavnostně ruce a slíbili si, že budou přesní. VI. "Kde se jenom zdržel?" ptal se už po několikáté Mírek. Čekal s Věrou na rozcestí. Osm hodin již dávno odbilo, za několik minut bude čtvrt na devět - a Cyril nikde. "Já bych myslela, abychom se zašli podívat do městečka. Třeba se mu něco přihodilo a něměl času poslat nám zprávu," řekla Věra. "Aby nás tam zahlédl tatínek, ne?" "Však batoh a aktovku bychom nechali zde." "Ty jsi mudrc, Věro! Vždyť by nám to někdo ukradl!" "Už jde!" vykřikla Věra. Cyril zdaleka mával na pozdrav silnou holí. "Pojďte sem!" volal na Věru a Mírka. "Snad nepůjdeme po silnici, aby nás každý viděl!" Odbočili na hráz. "Kde jsi byl tak dlouho?" obrátil se Mírek káravě k Cyrilovi. "Ale tož co se mi nestalo," začínal zeširoka Cyril. "V poslední chvíli mi napadlo, že bych měl vzít i nějaký hrnec. A také jsem si řekl, že by se mi hodila dědečkova hůl. Ale, páni, mám to těžké!" odfukoval. "Já také," přiznával se Mírek. "Copak vy!" řekla Věra. "Vám se to na zádech aspoň pohodlně nese, ale já se svou aktovkou jsem na tom hůř." "A co v ní máš?" vyzvídal Cyril. "Masku, litrovku medu, vejce a celou lékárničku." "Však dlouho se s tím nepotáhneme. Za Dolněmčím se někde utáboříme a trochu toho pojíme," navrhoval Cyril. "To můžeme," souhlasil Mírek. Netrvalo to dlouho a objevila se před nimi věž dolněmčanského kostela. "Páni, jenom aby tu nebyl některý kluk z první měšťanky," strachoval se Cyril. Všichni zrychlili chůzi. Za chvíli byli u pastviska. Jeden z pasáků cosi vykřikl. Hned nato se všichni rozběhli k cestě. "Je-li mezi nimi Janča nebo Pančík, jsme prozrazeni," prohodil Cyril. Pančík a Janča chodili do lukovské měšťanky. "Musíme jim uniknout," řekl Mírek a začal utíkat. Ale nebylo to nic platno. Dolněmčané se rychle blížili. Mírek se rozhlédl. V celém okolí nebylo dospělého člověka. "Věro, otevři aktovku a dej mi masku. A ty, Cyro, vytáhni za pochodu z mého batohu prak. Je ve vrchní kapse." "Na co?" divila se Věra. "Nemluv a dělej, člověče!" obořil se na ni Mírek. Věra rychle vyndala masku. Mírek si ji nasadil a uchopil prak. "Cyro, najdi nějaký šikovný kamének!" poroučel. "Ale dost veliký." "Mírku, abys tam někomu vyrazil oko," varovala Věra. "Neboj se! Nehudu přece střílet do nich! Chci jim jen ukázat, že jsme ozbrojeni." - Když měl všechno připraveno, zastavil se. "Vy se neohlížejte a běžte!" zašeptal, neboť Dolněmčané byli od nich již jen několik kroků. "Já vás potom dohoním." - Cyril s Věrou poskočili. Mírek se rychle obrátil. Dolněmčané vykřikli leknutím. Mírek s nasazenou maskou vypadal jako strašidlo. Pohrozil jim rukou a zařval. A aby zvýšil úděs, natáhl řemínky praku a veliký kámen vyletěl do výše. Ale to už bylo více, než mohli polekaní pasáci vydržet. Dali se do křiku a utíkali co jim nohy stačily ke svým kravkám. "Vidíte?" zvolal vítězoslavně Mírek, když dohonil Cyrila a Věru. "Ještě jsme ani nebyli na bojišti, a už nám masky pomohly." "Aspoň budeme mít od děcek pokoj," liboval si Cyril. "Když nás budou dopalovat, vytáhneme masky a bude." Přicházeli k prvním domkům. "Mírku, dej mi korunu," řekla Věra, když šli okolo obchodu.- "Nač?" - "Koupila bych bonbonů." - "To můžeš. Ale ať jsou dobré!" - Za okamžik byla zpět. "Kluci, ti vám tam mají bonbonů!" oči jí zářily nadšením. "To nemají, myslím, ani u Borýsků." "Nono," zapochyboval Cyril. "Však se jdi podívat!" vyzývala ho Věra. "Uvidíš." A rozbalovala sáček. Chlapci do něho zvědavě nahlédli. "Tož to už neříkám nic!" žasl Cyril, když ochutnal. "Počkejte, já si také koupím." Když se vracel, mával objemnou kabelkou. "A tož to já si také koupím." Mírek nechtěl nikdy zůstat pozadu. "Jenom jdi! Jsou báječné," pobízela Věra. "Co s tím budeme dělat?" smála šťastná Věra, když uviděla kilový sáček. "Co se dělá s cukrlaty! Budeme je cumlat," zamlaskal Cyril jazykem. "Ty cumlej," radil Mírek. "Ale my můžeme i křoupat." A na důkaz, že to myslí doopravdy, rozkousl bonbon, až to zapraskalo. "Hm, toje toho!" řekl pohrdavě Cyril. "A abys věděl, já budu také křoupat." - "A za chvilku nebudeš mít nic," varovala ho Věra. - "Nechť! Však vy ani neumíte křoupat." - "Tož to bys viděl! Že s tím budeme hotovi dřív než ty! Vsaďme se!" - "O co?" - "O tvou hůl." - "A když prohraješ ty?" - "Dám ti svůj prak." Podali si ruce. Věra je přesekla. A nastal závod. Cyril se tužil, ale co to bylo lplatné! Mírek s Věrou dávali do úst po dvou, po třech i po čtyřech bonbonech! JakmiÍe však přišli za dědinu, tempo závodu se zpomalovalo. "Mně se už nechce," přiznala po chvíli Věra. "Tož jaká ty jsi!" durdil se na oko Mírek. Ale ve skutečnosti byl rád, že to řekla. Sám už také nemohl. "Já sám to nevytrhnu," řekl. "Však toho nechte!" "A co sázka?" zašilhal Mírek po Cyrilovi. "Chceš-li, Mírku, můžeme ji zrušit. Já už mám také dost." "Nu, nemůžete-li už žádný, já toho také nechám," prohlásil blahovolně Mírek. "Ale sázka neplatí?" - "Ne." Vlevo od silnice tekl potok. "Utábořme se tu!" navrhl Mírek, když uviděli pěknou louku. "Však si musíme trochu ulechčit. Čím dříve to pojíme, tím lépe se nám půjde," řekl Cyril. Přišli k potoku. "Tak čím to začneme?" rozbalovala Věra Mírkův batoh. "Já myslím - jak doma. Nejprve polévku a potom to ostatní," radil Cyril. "Hrnec máme -" - "A zásmažku?" - "Také." - "Vaření necháme Věře. Cyro! My obstaráme oheň," řekl Mírek. Za chvíli byla polévka hotova. - "A co dáme do ní?" zarazila se Věra. "Ty jsi mně ale kuchařka!" zasmál se shovívavě Cyril. "Copak nevíš, že do zásmažkové polévky se dává chléb?" - "To vím, ale kde jej vzít?" - "Jak to?" zvolali oba rázem. - Vždyť jste říkali, že jej koupíte v Dolněmčí!" - "Vidíš, na to jsme zapomněli!" pronášel zklamaně Mírek. "Však tím jsi vinna jenom ty!" obořil se na Věru. "Ty jsi začala s těmi bonbony. Potom jsme už na nic jiného nemysleli - a teď jsme v bryndě!" "To nevadí," chlácholil je Cyril. "Vypijeme polévku jen čistou. Tak nejdřív pij ty, Věro, potom Mírek a nakonec já." Hrnec putoval od jednoho k k druhému. Za chvíli byl prázdný. - "A teď se dáme do vajec," navrhl Cyril. "Jak je budeme jíst? Usmažíme je, nebo je sníme na tvrdo?" zeptala se Věra. - "Na tvrdo," řekl Mírek. "Co se s tím budeme roztahovat!" "Mně je to jedno," mávl rukou Cyril. "Pro mne za mne, já bych je vypil i syrové." - "Opravdu?" žasli. Cyril vzal vejce a vyťukal v něm malý otvor. Vysypal tam trochu soli. "Hop!" nahnul vejce k ústům, "a už je ve mně!" "Tož to jsem ještě nikdy neviděla. Mírku, to bys ty nedovedl!" "Kdo? Já? Ukaž jedno!" - Ťukl do vajíčka a vypil. Otřásl se odporem. "Tak vidíš," pokoušel se o úsměv, ale nějak mu to nešlo. "Ale ostatní uvařímě, ano?" navrhla Věra. "Kolik jich mám uvařit?" - "Třeba deset," řekl Cyril. - Aby to šlo do počtu, uvařila jich dvanáct. Aspoň bude lehčí aktovka. - Čtyři vejce v každém zmizela, než by napočítal do sta. "Ale teď už mám dost," řekla Věra a pohladila si tvrdé bříško. "A tož to já zas bych ještě něco snědl," řekl Cyril a vybalil klobásy. Byly krásné, načervenalé. - "Klobásu bych také snědl," pohlédl na ně zálibně Mírek. "Tak uvař, Věro, čtyři a my s Mírkem se zatím dámě do slanin." "A jenom tak - bez chleba?" hrozil se Mírek. "Vždyť to nic není! Já už jsem se najedl bez chleba slanin!" usmál se Cyril. Pojídali slaniny a brouzdali se potokem. Věra vařila klobásy. Za chvíli, je vytáhla z hrnce. Byly tvrdé, ale chutnaly. "A co bychom tak teď ještě?" Cyril se zahleděl toužebně na Věřinu aktovku. - "Já už mám dost," vzdal se Mírek. - "Já bych tak ještě něco sladkého, víte?" usmíval se šibalsky Cyril. - "Chtěl bys medu?" zeptala se Věra. - "No, no!" vyhrkl Cyril. - Věra vytáhla láhev. "Na, vezmi si, kolik chceš!" podávala ji Cyrilovi. Ten se nedal dvakrát pobízet. Špičkou nože nabíral žluťoučký med a mlsně se olizoval. "Dej mi také nůž, Věro! Nemohu se na něj dívat, když mu tak chutná," řekl Mírek. Konečně měli dost. Zapili to vodou z potoka. "A nyní si odpočineme," natáhl se Mírek na trávníčku. Ochotně ho poslechli. Věra si lehla poslední. Ale dlouho nedřímala. Pojednou zaslechla bolestné zvuky. Vyskočila. Když se podívala na chlapce, nevěděla, má-li se smát nebo plakat. Chlapci se váleli po trávníku, kroutili se jako housenky, svíjeli se, sténali a vzdychali. "Bože! Bože!" úpěl Mírek. "Co budu dělat, co budu dělat!?" "Mne bolí břicho! Mne bolí břicho!" naříkal Cyril. - "Co je vám, kluci?" polekala se Věra. - "Proč jsme jenom jedli ty bonbony!" křičel Mírek místo odpovědi. - "A polévku!" přidával Cyril. "A vajíčka!" - "A slaniny!" - "A klobásy!" - "A med!" "Však jste neměli tolik jíst!" kárala je. "Já jsem poznala, kdy mám dost, a vy jste nevěděli, kdy přestat." - "Co máme z tvého kázání!" sténal Mírek. "Raději nám pomoz, samaritánko!" žadonil Cyril. "Ale jak?" ptala se bezradně. "A to je potom milosrdná sestra!" šklíbil se Mírek. "Počkej, už to mám!" poskočila Věra k aktovce. "Dám vám hofmanské kapky." Nakapala na cukr a podala chlapcům. Hned se jim trochu ulevilo. "Už se tak nikdy nenaperu," umiňoval si Mírek. - "To je z toho, že jsme jedli bez chleba," naříkal dále Cyril. - "Však hned ve Slavkově si koupíme bochník," těšila je Věra - "Jenom aby nás to do večera přešlo," strachoval se Mírek. "Zde bych nechtěl tábořit." Ale nemuseli čekat ani do odpoledne. Za dvě hodiny byli zase čilí a zdraví. - Když přišli do Slavkova, koupili hned v prvním pekařství bochník chleba. "Páni, ten voní! Hned bych si kousek ukrojil," řekl Cyril. "Já také," dostal chuť i Mírek. "Nedělejte to!" varovala je Věra. "Z čerstvého chleba byste dostali ještě větší bolesti než prve. A já bych vám už nedala hofmanských kapek. S takovou bych šla kolem světa bez lékárničky." - Chlapci neradi poslechli. Ze Slavkova to byl jen skok do Horního Němčí. Odtud šli na příkrý kopec Hrabinu a potom do rozlehlých lesů. VII. Slunce se chýlilo k západu. Trojlístek cestovatelů šel hlubokými lesy mlčky. Praménky potu jim stékaly po tvářích. Batohy nemilosrdně tlačily. "To bych pil!" povzdychl si Cyril. - "A já!" pronesla teskně Věra. Mírek mlčel. Jen odfukoval. "Vy se se vším spoléháte jen na mne!" vybuchl konečně. - - "Jak to?" nechápal Cyril. - "To vám nemohlo napadnout nabrat v Horním Němčí do bandasky vody?" - "Hm, a tobě to napadlo?" durdila se Věra. - "Ty, Věro, moc nemluv! Nebo se dopálím a pošlu tě domů," krotil ji. - "No, to by bylo neštěstí!" nedala se. - "Cože?" Mirkovi se úžasem protáhl obličej. - "Ano, nic bych si z toho nedělala," trvala na svém. - "A tož ty tak?" rozohňoval se Mírek. "Napřed takových slibů a teď už bys nás chtěla zradit!?" - "Jaká zrada!" ohrazovala se. "Já jsem to myslila dobře. Ale copak mohu za to, že je mi najednou po mamince tak smutno?" - "Ty jsi odjakživa maminčin mazlíček!" - "A nechť! Však ty zas tatínkův! A když si já tak vzpomenu, jak nás maminka s tatínkem sháněli k obědu, je mi jich líto." - "Tak ses k nám neměla přidávat," řekl už klidnějším hlasem Mírek. Zmínka o rodičích ho také roztesknila. - "Však kdybys mně nebyl vyhrožoval s tou soškou, nepřidala bych se k vám ani za nic. Kdo teď maminku rozveselí? Kdo skočí tatínkovi pro noviny?" - "A kdo našim donese trávy?" dodával truchlivě Cyril. "Kdo nařeže sečky? Kdo nastrouhá řepy?" - "Ale teď už toho mám dost!" rozkřikl se Mírek. "A abyste to věděli: jakmile dojdeme k prvnímu nádraží, hned vás odešlu domů." - "Mirečku, opravdu?" rozjásala se Věra. Hned však ztichla, neboť Mírkův pohled byl studený jako led. - "A ty?" zahleděl se Cyril na Mírka. - "Já? Nejsem přece žádný zbabělec. Co si umíním, to také vykonám. Půjdu třeba sám. Anebo si cestou přiberu jiné chlapce. A nechci vidět, jak nám budete závidět, až se vrátíme domů. Každý si nás bude zvědavě prohlížet. Budou nás fotografovat. Naše fotografie budou úveřejněny v obrázkových časopisech. Budou o nás psát v novinách. To bude slávy!" Mírek vykročil rázněji. Šel několik kroků před nimi. "Mírečku, já už nikdy nic neřeknu!" slibovala Věra. - "Ani já," řekl zkroušeně Cyril. "Však mě k tomu svedla stejně jen Věra. A když ona bude potichu, já sám nikdy nezačnu." - "Od tebe se mi to, Cyro, vůbec nelíbí. Ty jsi přece muž a máš vědět, jak se máš chovat. Ženské ať fňukají. Ale muži?" - "Tak nevrátíš nás?" dorážela Věra. Vycítila, že Mírkův odpor už zmizel. - "Hm. . . vrátím - nevrátím. To se ještě uvidí. Nejprve byste mi museli něco slavnostně slíbit," uzrálo v Mírkovi náhlé rozhodnutí. - "Slibuji!" vyhrkla Věra. - "Ty jsi ale. . . !" durdil se Mírek. "Vždyť ještě ani nevíš, co máš slíbit!" - "Tak nám to řekni!" vyzval ho Cyril. - "Předstup přede mne, Cyrile, podej mi pravou ruku a opakuj po mně: Slibuji, že budu vždy poslouchat svého náčelníka Mírka. Slibuji, že už nikdy nezačnu mluvit o návratu domů. Kdybych zrušil slib, může mne náčelník potrestat podle svého uznání." Cyril opakoval po Mírkovi vážně slovo za slovem. "Teď ty, Věro!" - Věře to připadlo hrozně směšné. Ale pohled do přísných Mírkových očí ji poučil, že nežertuje. Proto zadržela smích a opakovala po Mírkovi právě tak vážně jako Cyril. Když byli se skládáním slibu hotovi, Mírek řekl: "A teď můžeme jít dál. Ono, víte, pořádek být musí. Kdosi musí poroučet." - "A budeš na nás moc zlý?" zeplala se Věra. - "Když budete poslouchat, budeme spolu vycházet dobře. Ale jinak bych si s vámi zatočil." Vtom se rozlehl tichem lesa Věřin výkřik, který rázem zaplašil novou srážku: "Kluci, tamhle je studánka!" Rychle se rozběhli k malé dřevěné budce, která chránila chladivý lesní pramen před znečištěním. "Tož to je něco!" liboval si Mírek, když uhasil žízeň několika dlouhými doušky. - "Takové vody jsem ještě nepil!" přizvukoval Cyril. "A jak je tu krásně!" zvolala nadšeně Věra, která se zatím rozhlížela po malé mýtince. "A tam je nějaká dědinka, podívejte se!" V nevelké vzdálenosti od lesní stezky bylo vidět střechy domků. Mírek vytáhl mapu a zkoumavč se do ní zahleděl. "To je Strání," řekl po chvíli. "Zde by se nám dobře tábořilo, nemyslíte?" navrhl Cyril. Útulné místečko se zalíbilo i Mírkovi. "Věro, nasbírej dříví a rozdělej oheň! My s Cyrou zatím postavíme stan." Než dokončili stavbu stanu, snesl se na kraj tichý červnový večer. Za malou chvíli byl čaj hotov. Tiše pojedli. Právě se chystali uhasit oheň, když Věra vykřikla: "Jé, Mírečkú - tam -!" A než mohla dopovědět, zmizela ve stanu. Cyril s Mírkem byli v mžiku za ní. "Věruško!" vyrážel ze sebe vzrušeně Mírek. "Cos tam viděla?" - "Pohlédla jsem do křoví, a najedrrou se vám to křoví začalo hýbat a polézalo sem k našemu stanu. A já se bojím!" Věra se rozeštkala. "Neplač, Věruško! Křoví se přece nemohlo hýbat. Běž se tam podívat, Cyro!" - "Jen si běž, náčelníku!" odmítal Cyril. - "Tak pojď aspoň se mnou!" žadonil zkroušeně Mírek. Než sc k tomu odhodlali, zatřásl se les bouří smíchu. "Nebojte se nás!" ozval se venku jasný hlas. "To jsme my, děcka ze Strání!" Mírek opatrně nadzvedl stanové plátno a vykoukl ven. Okolo ohně poskakovalo několik dětí. Rázem se v něm probudila cestovatelská odvaha. Vyšel ven a nakvašeně zvolal: "Kdo vám řekl, že se bojíme?" - "A proč jste utekli od ohně?" smáli se mu. - "Protože jsme si hráli na schovávanou." - "Hihihi - hahaha -- vždyť jsme se na vás dívali již hezkou chvíli. a ani jste se nehnuli." Mírek byl v koncích. Nevěděl, co rychle říci. Ale tentokrát zakročila Věra: "VÍte, proč jsme se schovali? Protože se mi zdálo, že vidím v houštině divoké vepře!" - "To by bylo možné. Divočáci tu bývají," rozhlédli se Stráňané ustrašeně kolem sebe. - "A co tu vlastně chcete?" zeptal se odvážně Mírek, když viděl, že návštěvníci jsou polekáni více než oni. - "Viděli jsme tu oheň a tak jsme se zašli na vás podívat." - "Vy jste ze Strání?" - "Ano. A vy?" - "Z Lukova." - "A kam jdete?" - "Děláme cestu okolo světa." Stráňanští pohlédli na sebe nechápavě. Konečně jeden prohodil: "Jak to myslíte - okolo světa?" - "No dobře. Proceštujeme celý svět." - "A s kým jdete?" - "Sami. My vůbec nikoho nepotřebujeme. Já jsem náčelníkem, Věra je samaritánkou a toť Cyril je - no - cestovatel," vysvětloval Mírek. -- "A trefíte okolo světa?" - "To víte, lehké to není," tvářil se vážně Mírek. "To by tak každý nedovedl. Ale já mám mapu. Podívejte se!" Slovo dalo slovo a za chvíli seděli všichni svorně v družném hovoru u ohníčku. Když byla zábava v nejživějším proudu, Mírek se zvedl a odešel do stanu. Rozžal svíci a něco tam chvíli kutil. "Co jsi tam dělal?" zeptal se ho jeden ze Stráňanů. - "Psal jsem deník," odpověděl ledabyle Mírek. -- "Jaký?" - "A to si vedeme cestovatelský deník. Do něho zapisujeme své zkušenosti." - "Přečti nám jej!" žadonili. Věra s Cyrilem na sebe významně pohlédli. Pane, ten Mírek to zná! Však již tu byl i se zápisníkem. Když se všichni utišili, začal číst: 1. den. Psáno 14. června 1939 v lesích pod Javořinou, nedaleko Strání. Odchod z domova na cestu okolo světa v osm hodin. Sraz účastníků výpravy na rozcestí za Lukovem. Malé zpoždění cestovatele Cyrila vzato na vědomí. U Dolního Němčí byla výprava přepadena pasáky. Pasáci byli zahnáni na útěk tím, že jsem na sadil masku a vytáhl prak. Za Dolním Němčím oběd. Vážné onemocnění obou cestovatelů, kteří pojedli mnoho rozmanité stravy bez chleba. Samaritánka zakročila hofmanskými kapkami. Její pomoc se osvědčila. Ve Slavkově koupen chléb. V lesích vypukla první vzpoura Cyrila a samaritánky. Vzpoura byla potlačena tím, že mne uznali náčelníkem. Slíbili naprostou poslušnost. První nocleh ve stanu na lesní mýtině. Návštěva dětí ze Strání. Jinak minul den bez zvláštních příhod. Zapsal Mírek Velický, náčelník výpravy. "Páni to je krásně složeno!" zvolal kdosi ze Stráňanů. - "Poslyš, náčelníku," ozval se hoch asi ve stejném stáří jako Mírek, "ty se jmenuješ Mírek Veliký?" - "Ano." - "A tvůj tatínek je v Lukově panem řídícím?" - "Ty ho znáš?" - "Ano. I můj tatínek se s ním zná velmi dobře." - "A jak se jmenuje tvůj tatínek?" - "Jan Chorvát." - "Ten četnický strážmistr?" - "Ano." - "Ja, tož ti se znají dobře. Když tatínek jede s panem statkářem na Javořinu, vždycky se u vás zastaví." - "No, no!" - "Tož zas o kamaráda víc. Cyro a Věro - vidíte? Kdybyste se vrátili, už bych jednoho měl!" Chorvát se odmlčel. Náhle se zvedl a řekl Mírkovi: "Náčelníku, pojďme do stanu!" "Co je?" otázal se Mírek. - "Tiše! Nechci, aby to ostatní slyšeli. Chci ti něco navrhnout!" - "Tak ven s tím!" "Kdybyste tu do rána na mne počkali, přidal bych se k vám. Vzali byste mne s sebou?" - "No, to si musím rozmyslit," řekl Mírek. Nedomluvil. Zvenku dolehly do stanu zmatené výkřiky. "Co je?" lekl se Mírek a vyběhl ze stanu. Jediný pohled mu pověděl všechno. Když byl s Chorvátem ve stanu, zadul prudký vítr. Opřel se do plápolajícícho ohníčku. Tisíce jisker se vzneslo do výše. "Uhaste oheň!" rozkázal Mírek. - "Aby tak chytil les!" děsil se Cyril. Rozdupal hořící větve. Za chvíli je obklopila čirá tma. Když si jejich oči trochu přivykly temnotě lesa, kdosi ulekaně zvolal: "Děcka, podívejte se na ta mračna!" Opravdu! Nad jejich hlavami se válely těžké černé mraky. "To bude liják!" Vtom se hrozivě zablýsklo. "Rychle domů!" vykřikli Stráňanští a už pádili o závod s blížící se bouří. S cestovateli se ani nerozloučili. Přihnala se nová vlna vichru. V korunách stromů to temně zahučelo. Suché větvě zlověstně zapraskaly. "Mírečku, já se bojím!" zavzlykala Viěra a pevně se chytila Mírka za rameno. - "Do stanu!" zavelel Mírek hIasitě, aby přehlušil burácení hromu. Po chvíli dopadly na stanové dílce první dešťové kapky. Padaly hustěji a hustěji, až se slily v jediný mocný proud. Stan s počátku odolával přívalu deště i divokým nárazům vichřice. Ale pojednou Cyril zapištěl: "Mně prší za krk!" - "A mně teče do trampek!" rozplakala se Věra. - "Musíme to lépe utáhnout a ucpat," řekl Mírek a hned se dal do práce. Nadarmo. Voda pronikala nezadržitelně do stanu vrchem i spodem. "Zabalte se do přikrývek a batohy dejte na záda, ať nám voda nezničí jídlo!" zněl další povel Mírkův. Vtom se znovu zablýsklo. Hrom zarachotil a hučící vítr se přel vší silou do chatrného stanu. "Mírku, pomoz mi!" vykřikl Cyril. - "Co je?" - "Stanové kolíky jsou vytrženy. Tato strana se zvedá. . . " - "Která?" Ale než mohl Mírek pomoci, celý stan byl vytržen a převrátil se. Do skučení vichru se vmísilo úpěnlivé naříkání promoklých cestovatelů. "Schovejme se do lesa!" navrhl Cyril. - "To nejde!" odpovídal zlomeně Mírek. "Tam by nás zranily padající větve." - "A to tu budeme moknout?" - "Třeba se déšť brzy utiší." A opravdu. Za chvíli přestalo pršet. Bouře odešla stejně rychle, jak přišla. V lese se trochu rozsvětlilo. "Co teď" zeptal se Cyril a bezradně pohlédl na převrácený stan. - "V lese už nocovat nemůžeme. Země je docela promoklá," řekl Mírek. "Cestovatel musí být připraven na všechno. Posbíráme své věci a vyjdeme z lesa. Když nebude jinak, přenocujeme u nějakých lidí. Pojďme!" dodal chmurně a začal skládat stanové dílce. Věra a Cyril mu mlčký pomáhali. Za malou chvíli vykročili. Byla to špatná cesta. Nohy jim klouzaly na rozmoklé půdě. Každou chvíli klopýtli o uraženou větev. Brouzdali se ve vodě, neboť neviděli stružek, které stékaly s kopce. A ke všemu se zdálo, že les snad ani nebude mít konce. "Nepřijdeme-li co nejdříve k nějaké chalupě, tak tady umřu," rozplakala se Věra, když se již po několikáté svezla do mokré trávy. "To by bylo špatné. Museli bychom tě tu nechat ležet, protože s mrtvou samaritánkou bychom se nemohli vláčit světem," poznamenal suše Mírek. "Ani mamince a tatínkovi byste to nevzkázali?" "To bys tomu dala! Vždyť to by znamenalo konec naší cesty!" "Mírku, byl bys moc zlý, kdybychom se museli vrátit domů?" zapátral nesměle Cyril. "To je otázka!" vyhrkl Mírek. Ale jeho náhlé zmlknutí bylo důkazem, že by se nic, ale docela nic nezlobil, kdyby se najednou octl ve své posteli. I on se třásl zimou a nohy mu klesaly únavou. Chvíli šli mlčky. "To se tu nějak podivně rozsvětlilo!" zvolal pojednou Cyril. - "Už se blížíme k okraji lesa!" vykřikl radostně Mírek a rozběhl se po pěšině. Věra s Cyrilem utíkali za ním. Na kraji lesa zůstali stát jako očarovaní. Oblohou se ještě proháněly tmavé mraky. Ale mezi nimi chvilkami již prokukoval měsíc. V jeho bledém svitu ležela celá krajina před užaslými zraky mladých cestovatelů. Stáli na vrcholu mohutné hory. Lesnaté stráně se příkře svažovaly do údolí, z něhož se zvedaly na protější straně další kopce. Údolím se valily bělavé chuchvalce mlh. "Páni, to je krása!" vydechl Cyril. - "Jako v pohádce," šeptala okouzlená Věra. - "Ano, jako v pohádce," pronášel stísněným hlasem Mírek. "Jenže v pohádce by byla také perníková chaloupka. A po té - jak vidíte - není ani památky." VIII. "Opravdu, nikde není ani světýlka," vzpamatovala se první Věra. - "Co budeme dělat?" zeptal se Cyril. -- "Nevím," odpověděl sklesle Mírek. Náhle však oživl. Ukázal k nedaleké louce a zvolal: "Vidíte ty kopky sena?" - "Budou promoklé," poznamenal smutně Cyril. - "Nebudou. Byl to sice veliký liják, ale krátký. Když se zahrabeme každý do jedné kopky, bude se nám spát jako v peřinách." Zamířili ke kopkám. Věra šla poslední. Už sotva táhla nohy. "Slyšíte?" vykřikla náhle a několika skoky byla u Mírka. Chlapci se zastavili a zahleděli se k lesu. Krev jim ztuhla v žilách. Od lesa se ozýval šustot, jako by někdo přehraboval listí. A v křoví se objevilo světýlko! "Pytlák!" vykřikl přidušeně Cyril a dal sc na útěk. "Neboj se!" Mírek stiskl Věrčinu chvějící se ruku, a ačkoliv se mu strachem zachvěla kolena, zůstal nepohnutě stát a upřeně hleděl do houští. Světýlko se mihotalo sem tam, zvedalo se a klesalo. A už nebylo samo! Vpravo i vlevo se obJevila nová mihotavá světýlka. Mírek si vzpomněl na pohádky o bludičkách. Měl se co přemáhat, aby se nerozběhl za Cyrilem. A jedno světýlko se blížilo přímo k nim! "Mírečku!" zaštkala Věra a v hrůze zavřela oči. - "Vždyť to, je svatojánek!" zvolal ulehčeně Mírek, když se světýlko přiblížilo až k němu - "Ukaž!?" Věra otevřela zvědavě oči. - "No tohle!" divil se Cyril, který se byl zatím vrátil. - "A je jich plný les! Hleďte!" ukazoval Mírek k lesu: "Pojďme se tam podívat!" - "Ale - něco tam šustí, slyšíš?" zdržovala ho Věra a nová vlna strachu jí sevřela srdce. - "A to nic," řekl Mírek a zvolna, jaksi nerozhodně vykročil. Zvědavost a vůdcovská hrdost ho pobízela, strach ho zdržoval. Po špičkách se doplížil až k lesu. Naslouchal. Šustění ustalo. Ale náhle zase! A docela blízko! Mírek ani nedýchal. A vtom už se rozlehlo lesem jeho pronikavé zapištění: "Ííííí!" Několika skoky se octl u Cyrila a Věry. "Cosi se dotklo mé nohy!" sděloval rozčileně. - "Už to mám! Že je to, ježek!" vykřikl Cyril a rozběhl se k lesu. "Opravdu! Pojďte se podívat!" volal je. "Už se stočil do klubíčka!" Všichni tři si zvědavě prohlíželi ostnaté zvířátko. "Slyšíte?" přerušila Věra ticho. - "Co zase máš?" - "Poslouchejte!" "Hú - hú - hú!" ozývalo se z lesa a něco černého přeletělo nad jejich hlavami. "Co to bylo?" vydechla Věra. - "Sova. Ta lélá tak tiše, že ji ani neslyšet," poučoval Mírek. - "Už kdybychom spali!" řekla bezbarvým hlasem unavená a vylekaná Věra. Však právě došli na louku, kde bylo několik kopek sena. "Tož to bude něco!" zajásal Mírek. "Uvelebíme se každý v jedné kopce a bude se nám spát jako v peřinách!" - "Mírečku, mohu spát s tebou?" zaprosila Věra. - "Nu, když se tak bojíš!" svoloval ochotně. S chutí se dali do dělání děr. "Páni, to se tu leží!" liboval si Cyril, když zalezl do vyhrabaného otvoru. - "Mně je tu docela teplo," chválil Mírek. - "Ale doma je to přece jen lepší," zavzpomínala Věra. (i'okr, č. ování. ) "Doma! Doma! Volali jsme tě?" obořil se na ni Mírek. - "Však kdybych to byla věděla - !" - "Dobrá! Zítra ráno tě pošlu do Lukova," řekl rázně Mírek. "A teď už ticho! Ať se vyspíme!" Věra nebyla zdaleka tak nadšena noclehem jako chlapci. Stonky trav ji píchaly. Pronikavá vůně sena ji nutila ke kýchání. Krdyž se jí začínala klížit víčka, zjevila se v díře Cyrilova hlava. "Co je?" zašeptal polekaně Mírek. - "Poslouchejte! "Někdo sem jde!" A skutečně! K jejich kopce se blížily nějaké kroky! Ťap! - ťap - ťap! "Už je to tady!" zašeptal Cyril a zalezl co nejdále od otvoru. Nikdo ani nedýchal. Kroky se přiblížily docela. Seno zašustělo, zachrupalo. Pojednou se zjevila v otvoru parohatá hlava a statný srnec nahlédl dovnitř. Děti polekaně vykřikly. Vyplašený srnec se dal na útěk. "Ten nám dal!" řekl až za hodnou chvíli Cyril, stíraje si s čela pot. "Já se od vás už ani nehnu," dodal a zavřel oči. - "Tož tu zůstaň," svoloval Mírek. "Ale netlač se tolik!" První usnula Věra. Cyrilovi a Mírkovi se sklížila víčka až k ránu. IX. Probudili se skoro zároveň. Rychle vylezli z kopky a protáhli se. Slunce již stálo vysoko na obloze. Hřálo, až seno praskalo. "To je krásné!" zvolala nadšeně Věra. - "Ale hlad mám jako vlk," řekl Cyril - "Já taky," řekl Mírek. "Věro, dělej, ať uvaříš snídani!" - "Vařit budu. Ale oheň - to je vaše starost." - "Tak běž, Cyrile! Já si musím zapsat do deníku příhody dnešní noci," řekl vážně Mírek a sáhl po tužce. - "Ty jsi moc chytrý," bručel Cyril. - "Chceš psát ty? Prosím!" durdil se Mírek a strkal mu tužku. - "Jen si piš! Ale nezapomeň tam napsat, jak ses polekal ježka!" - "Víc ne, než ty srnce!" - "Nechejte být, měli jsme toho všichni dost," řekla Věra smířlivě. "A tož, Cyrile, rychle udělej ten oheň, ano?" Cyril poskočil a za chvíli byla vajíčka usmažena. "Výborná snídaně," pochvaloval si. "Tak kam teď, Mírku?" zeptal se Cyril, když dojedli a uhasili oheň. Mírek vytáhl mapu a beze slova se do ní zahleděl. "Kde teď jsme?" nakoukla do mapy Věra. - "Teď přemýšlím," odbyl ji Mírek, podepřel si čelo a zamyšleně hleděl do mapy. - "Tak se mi zdá, Mírku, že jsi v koncích," poznamenal po chvíli Cyril. - "Zkus to ty!" vyhrkl nakvašeně Mírek. - "Proč bych to zkoušel? Já nejsem vůdcem výpravy." - "Vy jste oba moc chytří! To stále jen: Mírku, udělej! - Mírku, podívej se! - Mírku, přines! - Ale sami něco - to ne!" - "Tak ty, Mírku, nevíš, kde jsme?" zeptala se Věra. - "Kde jsme! No v lese jsme, však vidíš!" - "Ale v kterém lese?" - "To vám řeknu až za chvíli. Pojďme!" řekl Mírek nevrle, vzal batoh a s mapou v ruce zamířil k lesu. Ale čím dále šli, tím jasněji poznával, že cestování podle mapy v lesích je velmi obtížné. Hodina za hodinou míjely a stále nemohl s určitostí povědět, kde jsou. Několikrát vylezli do kopce, slezli do údolí, i silnici jakousi překročili - až se zase s námahou vyšplhali na vysokou horu. Naskytl se jim pěkný rozhled po širém okolí. "Pojďte tam!" ukázala Věra ke strání, na níž byla roztroušena řada domků. - "Půjdeme," řekl Mírek a už slézal s kopce. Zanedlouho se dostali do rubiska. To byla cesta! Prodírali se spletí malin a ostružin, bodláky a kopřivy je skoro převyšovaly, každou chvíli klopýtli o poražený kmen, jindy se zase propadli mezi rozházenými větvemi tak hluboko, že sotva vylezli. Věra plakala. Cyril sténal, Mírek polykal slzy. Les, k němuž měli jen kousek, jako by zmizel. Bloudili v bodavém houští, stále byli nuceni měnit směr, neboť místy byla houština neproniknutelná. Vysíleni a uplakáni se konečně dostali k lesu. Byla na ně žalostná podívaná. Jejich lýtka byla rozpíchána do krve, ruce měli popáleny od kopřiv. Věřiny šaty byly na několika n místech roztrženy a kalhoty chlapců byly celé roztřepené. "Ach, kdyby nás teď viděla maminka!" zavzlykala Věra, když viděla ty spousty. - "To byla hotová džungle*)!" utíral si slzy Cyril. *) Džungle = neproniknutelná houština v horkých krajích. Jen Mírek mlčel. Bylo mu líto Věry, Cyrila i sebe. Ale nejvíc litoval svého snu o cestě okolo světa. Už věděl, že svět neobejdou. Ve skutečnosti to bylo všechno mnohem složitější než v jeho představách. Jak lehce se to říkalo: přes Javorinu na Slovensko, potom do Ruska! Na mapě to bylo také tak jednoduché. A teď - - - kopce, doliny, a to rubisko! A kdyby aspoň věděl, kde jsou! Jsou dosud na Moravě? Či už na Slovensku? Nevěděl ani, jdou-li k jihu nebo k severu, neboť slunce zašlo za mraky hned po poledni a teď se zvolna schylovalo k večeru. Zamlkle kráčeli lesem. Promluvili teprve, když les končil a kolem dokola na stráních spatřili mnoho domků. "Chalupy!" vykřikla Věra radostně a rozběhla se k první z nich. Chlapci ji následovali. V několika vteřinách se zastavili u nízkého domku s doškovou střechou a dvěma malinkými okny. "Pojďme dovnitř! Vyprosíme si trochu vody a zeptáme se, kde jsme," řekl Mírek a otevřel dveře. Octli se ve světnici. Byla to zřejmě jediná obytná místnost. Byla vybílena vápnem, podlahu měla hliněnou, strop nízký, z hrbolatých trámu. U dveří stál sporák s pecí, proti dveřím postel, v rohu stůl a dvě lavice. Na zdi visely obrázky svatých a několik hrnků. Šaty byly rozházeny na peci a po lavicích. "Moc čisto tu nemají," rozhlédla se Věra po světnici. - "A žádný není doma a ani si nezamkli," řekl Cyril. - "Kdo by takovým chudákům něco bral," litoval nepřítomné Mírek. "Pojďme si prohlédnout okolí chalupy! Snad budou mít aspoň vodu." Sotva se obrátili, polekaně vykřikli. Ve dveřích stála rohatá koza a nepřátelsky měřila cizí návštěvníky. "Jdeš ven!" obořil se na ni Cyril, ale se zlou se potázal. Koza se vrhla proti němu tak bojovně, že byl bleskem na peci, Věra na lavici a Mírek vyskočil až na stůl. Hned toho litoval, neboť koza se pustila rovnou za ním. "Mírku, utec oknem!" radil Cyril. Mírek napřáhl ruku k oknu - ale běda! Okno se neotvíralo - bylo zazděné. A koza dorážela čím dál zběsileji, div nepřevrátila chatrný stůl. Věra s Mírkem pištěli, až v uších zaléhalo. "Čo je to tu?" vběhl do světnice asi dvanáctiletý chlapec a zůstal překvapeně hledět na podivnou návštěvu. "Joj, já že sa tu bijú naše děcka, a zatým. . . Dze sce sa tu vzali? A čí sce?" - "Já jsem Mírek. To je Věra a tam je Cyril," řekl Mírek slézaje se stolu. "A jak ty se jmenuješ?" - "Jano." - "Ty jsi sám?" - "Ale dze! Nás je osem. S tatom a s mamú je nás dzesac." - "A kde spáváte?" podivila se Věra. - "Dze sa dá. V zime na peci, na zemi, na lavici a v lece na hůre v seně. A odkel sce vy?" - "Z Lukova. A teď cestujeme okolo světa." - "A čo vás taká hlúposc napadá?" - "Jaká hloupost? Kolik lidí už vykonalo cestu okolo světa!" - "To boli chlapi! Ale vy - takí bojazlivci? Kec sce sa báli aj kozy!" rozesmál se. - "Vaši nejsou doma?" rychle zamlouval Mírek. - "Kosí trávu. A já na stráni pasem. Som tam s chlapci. Jak chcece, pojce se mnú." - "A dal bys nám nejdříve vody?" - "Sedzíme u studně. Tam sa móžece napic, kolko budzece chcec." Za chvilku byli v živém hovoru s pasáky. Dověděli se, že ty roztroušené chalupy jsou kopanice. Dohromady tvoří obec Vyškovec-Bošačky, která leží již na hranicích Slovenska. Vysoká hora, kterou přešli, se jmenuje Veliký Lopeník. "A jak daleko je odtud do Lukova?" zeptal se Cyril. - "Joj, daleko! Dněskaj bysce tam už nědošli. Len že bysce išli celú noc. - "My tam nechceme jít. Půjdeme dál na Slovensko a potom do Ruska." Pasáci byli mnohem překvapenější než prve Jano a nechtěli tomu věřit. "A kde budzece spac?" - "Máme stan." - "Stan? Čo je to?" Rychle byl stan postaven a celé hejno pasáků se vmačkalo do něho. "Joj, to je niečo!" pochvalovali si. "Tu byzme nězmokli, keby aj pršalo." - "A zima by v něm něbolo, až začně fučac věter z hor!" Zatím co kopaničáři obdivovali stan, Mírek se vytratil i s batohem. Za stanem jej otevřel a vyndal masku. Rychle si ji nasadil, zamotal se do přikrývky a s nelidským řevem vrazil do stanu. "Joj? Joj!" křičeli kopaničáři. Převrátili stan a rozběhli se na všechny strany. "Vidíte, jak jste se polekali?" smál se Mírek, sundávaje masku. Kopaničáři se nesměle vraceli k převrácenému stanu. Zvědavě si prohlíželi a ohmatávali masku. "Čo je to? Na čo je to?" tázali se jeden přes druhého. Mírek byl ve svém živlu. Vysvětloval, poučoval a hlavně zveličoval. Kopaničáři ani nedýchali. "Tak, výpravo, musíme vyrazit," řekl Mírek, když vychrlil všechny své vědomosti o plynových maskách. Cyril s Věrou se těžce zvedli. Měli nohy jako z olova. "Šťastnú cestu!" volali za nimi kopaniřáři. "Co teď?" zeptal se Cyril, když kousek poodešli. "Sejdeme dolů a potom se dáme podél potoka na Slovensko," řekl Mírek a v nadšení, že konečně budou za hranicemi, se rozkutálel s kopce. X. "Mírku, zastav! Dole, je potok!" volala Věra za kutálejícím se Mírkem. Mírek se zadržel křoví a postavil se. "A co je tohle?" zahleděl se na pěknou jednopatrovou budovu z kamene, která se naráz objevila v údolí u potoka. - "Vypadá to jako turistická chata," mínila Věra a hned dodávala: "Kluci, v té bychom mohli nocovat. To by bylo jiné než v kopce!" - "Ani nápad s nocováním!" odporoval Mírek. "To bychom se mohli prozradit. A to bych nerad, když jsme už tak daleko." - "Ale snad bychom si ji mohli aspoň prohlédnout," navrhoval Cyril, který ještě nikdy nebyl v turistické chatě. - "No, však uvidíme," řekl stručně Mírek. Sestoupili do údolí a zvědavě obcházeli budovu. Mírek šel vpředu. Pojednou pohlédl ke střeše a četl hlasitě: "Obecná škola . . . No tohle!" zvolal překvapeně. "Co se tak divíš?" ozval se za ním něčí hlas. Mírek se obrátil a setkal se s veselýma očima mladého pana řídícího, který opakoval: "Co se tak divíš?" - "Prosím - já - prosím- -," koktal překvapený Mírek. Zatím se přiblížil i Cyril s Věrou a zůstali překvapeně stát. "A jej! Vás je tu! To jste na výletě?! - "Prosím - ano," zajíkal se Mírek. - "A kde máte pana učitele?" - "V Lukově," vyhrkla Věra. "Kde?" podivil se pan řídící. - "V Lukově," opakovala Věra, nic nedbajíc Mírkových výhružných pohledů. "A vy jste tu sami?" Cestovatelé mlčeli. "Mně se zdá, že tu není něco v pořádku. Jak se jmenuješ?" obrátil se k Mírkovi. "Mírek." - "A dál?" - "Mírek Velický." - "Velický? Z Lukova? Syn pana řídícího?" - "Ano, prosím." "No, to pojďte dál! Maminka vám uvaří kávu a můžete u nás přespat," vyzval je pan řídící, který začínal cosi tušit. "Prosím, ale my -" začínal nesměle Mírek. - "Copak?" - "My musíme jít dál!" vyhrkl. - "A kam?" divil se pan řídící. - "Okolo světa," pospíšila si Věra s vysvětlením. Pan řídící se vesele zasmál. "To je dobré!" zvolal. "Slyšelas to, maminko?" obrátil se k vysoké štíhlé paní, která scházela se schodů. "Slyšela. To mají asi u řídících v Lukově radost! A kdy jste vyšli z domu, děti?" - "Včera ráno," odpovídal zaraženě Cyril se sklopenou hlavou. - "A hlad nemáte?" - "Trochu," přiznávala se Věra. - "No, pojďte do kuchyně! Uvařím vám kávu, najíte se, hezky se nás vyspíte a ráno --" Nedořekla. Ve dveřích se zjevil pan strážmistr Chorvat. "No tak, konečně!" zvolal ulehčeně a utřel si s čela pot. "Vítáme vás, pane strážmistře! Co to, že jste zabloudil až na Bošačky?" podával mu ruku pan řídící i jeho manželka. "To kvůli těmto cestovatelům," pohlédl zpola přísně, zpola vesele na červenající se děti. "K vůli nim? A jak jste se o nich dověděl?" "Rádio hlásilo hned včera večer v deset hodin, že odešli z domu. Náš Jeník byl ještš vzhůru a hned se přihlásil, že o uprchlících ví. Ještě v noci jsem je šel hledat, ale v lese nebylo po nich ani památky. Dnes je hledáme od rána. Sem jsem zašel jen pro každý případ, a tu to máme! Div mi nevletěli do náručí!" "Ach, děti, to jste udělali rodičům pěknou radost!" pohlédla na ně vážně maminka pana řídícího. "Však já už chci jít domů!" volala Věra mezi pláčem. "A já také," nabíral Cyril. "A co ty, Mírku?" zeptal se pan Chorvat. "Ty se nechceš vrátit?" Mírek neodpověděl. Jeho pohled se svezl ke školní zahradě. U jejího drátěného plotu vyčníval ze země bílý kámen - hraničník. Kdyby jej byli překročili, byli by již na Slovensku. Škoda, že se zdrželi prohlížením školní budovy. Ale potom se zadíval na příkré stráně. Očima přeletěl rozsáhlé rubisko, v němž zakusili tolik útrap. Veliký Lopeník mu připomněl namáhavý výstup a sesťup. Potom pohlédl na plačící Věru. Chudinka, jak je přepadlá! A Cyril. . . . Jindy bývá tak živý a bujný! A teď? Stojí tu jako hromádka neštěstí. A konečně - proč by se díval jen na Věru a Cyrila? Vždyť sám se také sotva drží na nohou. Teď kdyby je tak uviděl tatínek s maminkou! Jak se asi dolekali, když se dověděli o jejich odchodu! Ne, opravdu. . . Bylo to přece jen kruté - odejít a ani se s nimi nerozloučit. . . "Ty se nechceš vrátit, Mírečku?" zeptal se po druhé pan strážmistr, který tušil, co se odehrává v Mírkových myšlenkách. Mírkovy oči zvlhly. Ale jeho hlas byl pevný a odhodlaný, když řekl stručně: "Chci!" "Tak pojďte! Zajdete se mnou do Lopeníku. Tam sedneme u pily do auta a za dvě hodiny budeme už doma." "Ale nejdříve pojďte nahoru vypít kávu," zval pan řídící. "To jsem ráda, že půjdeme domů," řekla Věra. "A já také," přidal se Cyril. "A co ty, Mírku?" "Já? Také půjdu rád domů. Ale až budu veliký, budu přece jen cestovatelem." "Potom můžeš. Je to krásné, ale vyžaduje to mnoho vzdělání, síly, zdraví a odvahy. Cvič, abys byl zdráv, otužuj se, ve škole se dobře uč, a až budeš dospělým mužem, můžeš vykonat to, co jsi zamýšlel nyní." "Kávu nemohli ani vypít. Radost, že ještě dnes uvidí drahé rodiče, jim stahovala hrdlo. "Tak půjdeme, děti," řekl pan strážmistr. Poděkoval za pohoštění a vyšli z domu. Stoupali po příkrém svahu k Pavlovu sedlu. Chlapci s Věrou kráčeli tak rychle, že jim pan strážmistr sotva stačil. Jako by jim najednou narostla křídla. Nohy je přestaly bolet a všechny jejich myšlenky se slily ve dvě sladká slova: maminka a tatínek. . . Po hodinové chůzi se zastavili u lopenické pily. Nasedli do čekajícího auta a vyjeli. Ručička na měřiči rychlosti tančila mezi 60 a 80 km, ale dětem to bylo ještě málo. Už, už kdyby byly doma! I toho se dočkaly. Sotva auto zastavilo, otevřely se dveře školy. Pan řídící s paní i Cyrilova maminka spěchali cestovatelům vstříc. "Maminko!" vyskočila Věra z auta a pověsila se matce na krk. Mírek objímal tatínka. Cyril svou matku. "Maminko!" štkala Věra. "Já jsem ti tak ráda, že už jsem zase doma!" "Vidíš to," slzela radostí paní řídící, "tož tak ty nás máš ráda, že od nás - mně nic, tobě nic - utečeš!" "Ale víš, maminko, když já jsem chtěla být tou samaritánkou!" "Cože?" divila se paní řídící. "Nu ano, naše Věrka byla samaritánkou!" vpadl nadšeně Mírek. "A jak znamenitě se osvědčila, viď, Cyro?" "Lépe než nějaká doktorka," řekl uznale Cyril. "No tohle je cosi zajímavého," usmíval se už i pan řídící. "Však pojďte dál, pane strážmistře! Vždyť hořím zvědavostí, jak se to všechno sběhlo." Paní Pospíšková poděkovala panu Chorvatovi a odvedla si Cyrila domů. Tichý letní večer rozestřel nad Lukovem svá křídla. Lidé odpočívali po těžké denní práci. Jen ve dvou domech se ještě svítilo: u Pospíšků a ve škole. To hrdinové lukovského trojlístku vypravovali o své cestě okolo světa. KONEC