KOMŇANSKÝ HRDINA


Toto druhé vydání Komňanského hrdiny vydává Obecní úřad v Komni při příležitosti 400. výročí narození rodáka J. A. Komenského  březen 1992
 
F.Omelka:

KOMŇANSKÝ HRDINA


Historická povídka z moravskoslovenského pomezí 
Ilustroval Fr. Süsser
	
 I.

	" a jejich píseň ,Kdož jste boží bojovníci' je plná síly, odvahy, odhodlání, důvěry v Boha a pevné víry v konečné vítězství pravdy," s vroucím zanícením dokončoval své vypravování Pavel Bednář.
	"Tak ty, Pavle, myslíš, že pravda je na jejich straně?" otázal se soused Koudelák.
	"Ano, protože plní zákon Boží. Čtou Písmo, nebo aspoň naslouchají předčitatelům, a řídí se jím. Celý jejich život je uspořádán podle slov bible. Vzdali se soukromého majetku a zavrhli šlechtické tituly, neboť Bůh nestvořil vrchnosti a poddané, nýbrž rovnocenné lidi. Vespolek se nazývají bratřími a sestrami a plní tak přikázání Pána, který řekl:,Miluj bližního svého jako sebe samého!'"
	"Tož to je docela jiný svět," promtuvil do zamyšleného ticha sedlák Haluza. "Teď už věřím, že se ti ani domů nechtělo."
	"Nechtělo, sousedé. A kdyby mne sem netáhl syn, sestra a rodná chalupa, snad bych se ani nevrátil. Tam v Čechách jsem cítil, že jsem člověkem. Zde, když nás drábi honí na rytířovo zboží* jako dobytek, často ani uvěřit tomu nemohu."

	* statky.
 
	"Však nebývalo vždycky tak," ozval se rozvážný Minařík. "To za urozeného pana Voka z Kravař a jeho manželky Elišky se tu také jinak dýchalo. Ale od té doby, co sem přišel rytíř Heršl  darmo si to všechno připomínat."
	"A což  v Čechách a v jiných krajích naší země nerobotují?"
	"Robotují, ale nikde ne tolik, jako zde na zboží rytíře Heršla ze Zuvačova. Někde robotují osm dní do roka, jinde devět, nejvíce však dvanáct. A u nás?"  Bednář se hořce usmál.
	"Prý sis zapisoval robotní dny?"
	"Zapisoval."
	Pavel Bednář vstal s lavice a šel do kouta nízké jizby, kde stála železem pobitá, pestře malovaná truhla. Nadzdvihl těžké víko, vyndal silnou knihu vázanou v kůži a vrátil se ke stolu:
	"Tato kronika je v našem rodě přes osmdesát let. Můj děd zapisoval do ní od léta Páně 1346 všechno, co se dálo za panování Jeho Milosti krále Karla Otce vlasti. Po něm ji přejal můj otec, a dáli Bůh, i já ji odevzdám Václavovi," pohlédl vážně k peci, u níž seděl na lavici jeho jediný syn, patnáctiletý Václav, a strouhal louče.
	Po těchto slovech Václav zvedl hlavu, vděčně se na otce usmál a zase mlčky pokračoval ve své práci.
	Sedláci povstali se svých míst a shlukli se okolo stolu, u něhož stál dřevěný podstavec s vysunovatelnou tyčkou, nahoře ukončenou rozštěpím. V rozštěpí byla šikmo zaklesnuta buková louč, která jen chudě osvětlovala prostranou jizbu. Jizba byla jediná obytná místnost v celém stavení. Její zdi byly vybíleny vápnem, dřevěný strop byl uprostřed podepřen silným dubovým sloupem.
	"Vzácná kniha," prohodil sedlák Bureš, poklepávaje na pevnou vazbu a okuté rohy.
	"To děd sám vyčinil telecí kůži a sám si i knihu svázal. Nepamatuji se na něho, ale otec o něm říkával, že dovedl všechno. Uměl stejně dobře zacházeti s motykou jako s dlátem a brkem.."
	"Což o to, písmáctví je už ve vašem rodě. Vždyť kromě fojta* jsi jediný v celé Komni, který umí číst a psát. "
	"Však kdyby bylo po našem, byl bys už dávno naším fojtem."
	"Těší mne vaše důvěra, sousedé. Ale nechtěl bych býti fojtem. Nedovedu se hrbiti před nikým  jsem zvyklý jíti svou cestou."
	"Škoda, že nejsme všichni takoví jako ty, Bednáři. Kdybychom si byli zachovali svou bývalou selskou hrdost, jistě by nebylo ve tvrzi tolik troufalosti."
	"Rytířovi zaprodanci nás zrazují a tím naše bídné postavení ještě zhoršují. Však je jich ve vsi několik."
	"A nejhorší je Jakubík. Za rytířův úsměv by prodal i bratra. Slídí mezi námi a donáší na hrádek. Nyní má spadeno na tebe, Pavle."
	"Nebojím se ho. Však on za svou proradnost stejně kdysi dojde "
	Zařehtání koně před chalupou přetrhlo načatou větu. 
	"Kdo to přijíždí tak pozdě v noci?" vyslovil podiv všech Mozola. Sedláci pokrčili rameny a zvědavě se podívali ke dveřím.
	Slyšeli, jak jezdec seskočil s koně.
	Bednář vyšel na dvůr.

	* fojt nebo rychtář = starosta

 	V zápětí nato pozdní návštěvník prudce zabušil na vrata.
	"Otevřte!" zvolal drsným hlasem.
	"Je otevřeno," odpověděl Bednář. "Před dobrými lidmi nezamykáme."
	"Zlí však chodí týmiž dveřmi," řekl posměšně jezdec.
	"Zlí lidé jsou jako zlé svědomí. Neujdeš jim, kdyby ses před nimi zamkl na dvacet zámků."
	"Mluví z tebe učenost, která sedlákovi nikdy příliš nesluší."
	To již byli v jizbě. Plápolavé světlo louče dopadlo na tvář příchozíoo. Všichni poznali Erharda, obávaného drába rytíře Heršla ze Zuvačova.
	"Áááá, podívejme se, tady je nějaké zasedání!" ušklíbl se Erhard a vyzývavě se rozhlížel: "Nu, povíme to na hrádku, aby urozený pán věděl, že na jeho zboží se konají tajné sněmy, které "
	"Přeješ si, pane?" přerušil ho Bednář. 
	"Urozený a statečný rytíř Heršl ze Zuvačova ti vzkazuje, aby ses k němu zítra ráno dostavil i se svým synem."
	"I se synem?" zarazil se Bednář. "Co nám chce urozený pán?"
	"Zítra se dovíš. Mášli klidné svědomí, nemusíš se bát."
	"Neřekl jsem, že se bojím."
	"To věřím. Kdo by se bál, když je obklopen tolika rebely!"
	"Jakými rebely?!" vzpřímil se Mozola a jeho vyhrůžný pohled se zabodl do Erhardových očí. 
	"A co jste jiného? Však náš urozený pán již dovede s vámi zatočit!" a dráb zálibně švihal bičem, jako by se již nemoh1 dočkati jejich potrestání.
	"Vidíte, sousedé?" obrátil se k sedlákům Mozola. "A takoví jsou na Zuvačově všichni! Od samého rytíře až po posledního parobka!"
	"Jak to mluvíš o urozeném pánu, ty bídný rataji!"* vykřikl Erhard a chtěl sedláka švihnout bičem.
	Ale ten ho předešel. Přiskočil k drábovi, vyrval mu bič a odhodil jej na zem. Rázem v něm vzkypěla všechna utajovaná zlost. Tvrdýma, upracovanýma rukama uchopil nenávidéného Erharda a s výkřikem: "Tak! A tam jsou dveře!" vyhodil ho na dvůr.
	"To je tvé dílo, Bednáři!" zasykl dráb, zvedaje se se země. "Toto si zodpovíš!"
	A již byl před chalupou. Odvázal koně a uháněl k hrádku.
	V Bednářové jizbě zavládlo ticho.
	"To jsi neměl dělat, Mozolo!" ozval se ustrašený Maštalíř. "Nyní nám bude ještě hůře."      
	"A co!" mávl rukou pobouřený sedlák. "Ať zvědí na hrádku, že si také nenecháme všechno líbit!"

		* rataj = sedlák
 
	"Co ti asi chtějí?" zeptala se Dorotka, Bednářova sestra, jež mu vedla domácnost od smrti jeho manželky.
	"Nevím," odpověděl zamyšleně.
	"Nebude to nic dobrého, mášli přijít i s Václavem."
	"V tom má jistě zase prsty ten Jakubík! Od tvého návratu z Čech se o tebe nápadně zajímal. Jistě běžel na hrádek s každou zaslechnutou větou."
	"Jsi pro rytíře příliš chytrý."
	"Heršl nemá rád učených lidí."
	"To asi proto, že sám neumí číst ani psát."
	"A takového člověka máme poslouchat?" řekl vzdorně Mozola. "Nikam nechoď, Pavle!"
	"Nechoď!" přitakali i ostatní. "Přijdouli pro tebe, nedáme tě!"
	"Půjdu, sousedé. Mám čisté svědomí á nebojím se."
	"Uvězní tě!"
	"Nebojím se."
	"Prchni do Čech!" radil Kadluba. "Půjčím ti koně!"
	"Ne, sousedé, půjdu na hrádek i s Václavem. Uvidíte, že zítra budu zase mezi vámi."
	"Jen aby ses nemýlil. Heršl je zlý člověk a nenávidí tě."
	Nic nepomohlo všechno přemlouvání. Bednář byl rozhodnut, že uposlechne rozkazu.
	Po chvíli se sousedé rozešli s přáním dobré noci a šťastného návratu.

II.

	"Jděte s Pánem Bohem!" loučila se s odcházejícími Dorotka, marně potlačujíc slzy. "A štasťně sě vraťte!"
	"Neboj se, Dorotko," těšil ji Bednář. "Bůh je s námi, vrátíme se."
	Otec se synem odhodlaně vykročili a vozovou cestou zamířili k Zuvačovu.
	Vzduch byl už plný předjarní vůně. Stromy podél cesty nalévaly pupence a z brázdy vyletěl každou chvíli skřivan.
	"Brzy vyjedeme do polí," prohodil Bednář. Václav neslyšel otcovy poznámky. Jeho myšlenky byly soustředěny k rytířově tvrzi, jež se pyšně pnula na strmém kopci nad Komňou, a k jejímu zpupnému pánu.
	Hradby okolo tvrze znal dobře. Odjelli rytíř s posádkou na hon nebo na nějakou výpravu, to bývalo radosti mezi komňanskými chlapci! Běhali okolo hradeb, lozili na ně, přelézali příkop a hráli si na zbojníky docela nerušeně. Starého tvrzníka dávno omrzelo honiti se za nezbedníky. Však hradbám stejně nemohou uškodit a člověk je rád, máli pokoj.
	Ale obávaného rytíře znal jen z letmých setkání v polích nebo v horách  a bál se ho. Vždyť i dospělým naháněl hrůzu, když ho viděli ujíždět na zpěněném koni, přes pole, příkopy a zmoly, když slyšeli jeho divoké výkřiky, jimiž pobádal koně k šílenému běhu.
	"Učinéný kornyfel*," šeptali si přestrašení sedláci, když se přehnal okolo nich. Byli rádi, mohlili se mu vyhnout, neboť bičík v jeho ruce byl stále připraven k ráně, která mnohému z nich zjizvilá tvář.

* ďábel

	Václav se zachvěl, když si představil, že za chvíli budou stát před krutým pánem.
	Pohlédl na otce. Šel s hlavou sklopenou, byl zřejmě zamyšlen. Ale jeho mužná tvář byla klidná a bylo v ní možno čísti pevné odhodlání.
	Václav se zastyděl Co by si tatínek pomyslil, kdyby znal jeho myšlenky? Nevedl ho vždy k odvaze? Neříkal mu denně, že s poctivým člověkem je Bůh?
	Rázem se sebe setřásl všechnu úzkost. Jeli s tatínkem, nemusí se bát!
	Zatím se již přiblížili k prvním hradbám, jež byly odděleny od okolní krajiny hlubokým příkopem. Ten byl překlenut zdvihacím mostem, po němž vešli do předhradní osamělé věže. U brány stál tvrzník. Věděl patrně, že se měli dostaviti na hrádek, neboť se jich na nic nevyptával a hned je vyzval, aby ho následovali.
	Prošli branami v druhém a třetím kamenném náspu, až se dostali k palácovému stavení. Byla to čtverhranná kamenná budova o jednom poschodí. V přízemí byly čeledníky, kuchyně a pekárna. V poschodí bylo sídlo rytíře.
	Dokud byl majitelem Zuvačova pan Vok z Kravař, Bednář byl několikrát na hrádku, takže znal dobře celé zařízení tvrze. V prvním poschodí bylo prostorné večeřadlo, dvě komnaty a hostinská jizba. V rohu palácové budovy byla okrouhlá věž s ochozem.
	Obytné místnosti s okrouhlicí tvořily malé čtvercovité nádvoří.
	Tvrzník je vedl po kamenných schodech do rytířovy komnaty.
	"Vejděte!" řekl krátce a otevřel dveře, na něž předtím zaklepal.
	Zastavili se u dveří a pozdravili.
	Rytíř Heršl ze Zuvačova seděl na prosté židli, jež byla potažena kožišinou. Byl oděn v tmavomodré suknici s rudým lemováním. Na nohou měl lehké žluté škorně, na nichž se leskly stříbrné ostruhy.
	Na jejich uctivý pozdrav neodpověděl, ani se nepohnul, jen jeho oči klouzaly posměšně s jednoho na druhého.
	"Co poroučíš, urozený pane?" zeptal se Bednář, když se mlčení nepříjemně protahovalo.
	"Ještě jsem se tě netázal. Přinesl sis od těch kacířů podivné mravy."
	"Nechtěl jsem tě urazit, urozený pane."
	"Omlouváš se. Máš asi strach, viď? Ve vesnici jsi odvážnější."
	Bednář mlčel.
	"Zdá se, že mi na to nemáš co odpovědět, hrdino!" rozchechtal se rytíř. "Ty pobuřuješ proti mně pokojné vesničany?!"
	"Nevím o žádném pobuřování, urozený pane."
	"Co to tedy vykládáš po dědině?"

	"Po dědině nevykládám nic, urozený pane. A přijdouli sousedé na besedu, vypravuji jim jen o tom, co jsem viděl a slyšel," klidným hlasem odpovídal Bednář.
	"A co jsi viděl a slyšel?"
	"Na všech panstvích, která jsem prošel, jsou roboty daleko lehčí, než u nás."
	Přes čelo rytíře Heršla ze Zuvačova přeletél temný stín.
	"Jak to?" zeptal se podrážděně.
	"Na žádném panství nerobotují poddaní více než dvanáct dní do roka. Vyptávali se mne na poměry u nás "
	"A ty?" vpadl mu do řeči rytíř.
	"Řekl jsem jim pravdu."
	"Co jsi jim řekl?" zasyčel rytíř.
	"Že na tvých statcích musíme robotovat nejméně sedm téhodnů do roka."
	"Lháři!"
	"Urozený pane?"
	Stáli proti sobě jako dvě sochy, z nichž jedna představovala ztělesnénou zlobu, druhá klid a pevnou odhodlanost.
	"Jakým právem ses osmělil tam mě špinit a ostouzet?" 
	"Mluvil jsem pravdu. Mé svédomi je čisté." 
	"Svědomí!" vybuchl divoce rytíř. "Svědomí, chachacha! Což rataj může mít nějaké svědomí? Jsi lhář, buřič, štváč! To nevíš, že u fojta jsou uloženy listiny, v nichž je napsáno, že jste povinni robotovati na mém zboží jen čtrnáct dní do roka? Kde je ta tvá pravda, ty "
	"Urozený pane, znám dobře obsah těch spisů. A kdyby se plnilo všechno, co obsahují, nebylo by na tvém zboží nespokojenců."
	"Jakže? Ty se odvažuješ popírati pravdivost mých slov?"
	"Ve spisech je napsáno čtrnáct dní, to je pravda. Ale skutcčnost je jiná. Již po čtyři léta zapisuji každý robotní den. V žádném roce jich nebylo méné než padesát, loni dokonce třiašedesát
	"A ták. . . Tedy ty nazýváš robotou i mimořádné práce, k nimž vás zavolám?"
	"Ano, urozený pane. Robotou nazývám každý den, kdy musíme nechat své práce a jíti na tvé statky."
	"A to myslíš, že jinde nekonají mimořádných prací?"
	"Nikde. Vím to."
	Rytíř se zahryzl do rtů. Vrhl na Bednáře i jeho syna pohled plný nenávisti a poodešel k oknu.
	Bylo to jen malé okénko, jež nepropouštělo mnoho denního světla. Ale rytíř byl hrdý na okna svých pokojů, neboť zatím co všude v okolí dávali do okenních rámů měchuřinu, on měl tabulky sklenéné, zasazené do olova.
	"Jeho pohled zaletěl k mohutnému masivu Lopenických hor. Za nimi, kdesi daleko na straně polední, leželo čarokrásné město Budín, kde prožil řadu nezapomenutelně krásných let. Tam žije veselý národ se svými divokými čardáši a cikánskými kapelami, se svými pestrými zábavami a ohnivým vínem. Proč se jenom prořekl před Jeho Milostí císařem Zikmundem, že za bojů proti kacířským Čechům se naučil jejich jazyku? Císař Zikmund se toho hned chopil a poslal ho sem, na tuto zapadlou, osamělou tvrz, která je jako odřezána od světa. A vévoda Albrecht Habsburský, nynější pán Moravy, potvrdil mu držení Zuvačova i s přilehlým zbožím, takže nemá naděje, že by se odtud tak brzy dostal. . .
	Jeho pohled se svezl od dalekého obzoru k blízké vesnici, jež ležela v údolí, hluboko pod hrádkem. Byla to Komňa, část jeho zboží.
	Oh, jak nenávidí tento národ! A jak nenávidí tohoto muže, který je velikým nebezpečím pro celý kraj, protože je vzdělaný a lid dá mnoho na jeho slova. Jak se rytíř zaradoval, když Bednář odešel před půl rokem do Čech! Možná zahyne cestou, neboť doba je neklidná a bordy husitské se roztahují po celé zemi, plení, drancují a zabíjejí. Právě před nedávnem prý část jejich vojsk podnikla výpravu do Uher.
	A z ničeho nic  před měsícem se tu objevil zase. A s jeho příchodem dolehly na rytíře staré obavy před vzpourou vesničanů s novou silou.
	Odstoupil od okna, popošel do středu veliké komnaty a jeho oči se zabodly do očí Bednářových.
	"A vykládáš prý ve vesnici i o husitech?" 
	"Ano."
	"A uvědomil sis, že tím rušíš klid na mém zboží?"
	"Na tvých gruntech není klidu, urozený pane."
	Rytíř chtěl opět vybuchnout, ale ovládl se:
	"A mluvíš o husitech jako o svých přátelích?"
	"Mým přítelem je každý, kdo to s námi myslí dobře."
	"Tím se docela nepokrytě hlásíš k husitství?"
	"Můj bratr je husitským hejtmanem."
	"Husité jsou nepřáteli Jeho Milosti císaře Zikmunda. A ty?"
	"Jsem přítelem husitů."
	"A ty se domníváš, že budu trpěti na svém zboží rebela?" rytíř přistoupil až k Bednářovi. "Do vězení půjdeš!" zahřímal. "Do vězení i se svým klukem, a tam budete moci přemýšlet o věrnosti ke svému pánu a králi! A věř, že soud už dovede zatočit s takovým buřičem, jako jsi ty!"
	Bednář nepohnul ani brvou.
	Ale když začal rytíř o soudu, sotva znatelně sc usmál.
	"Soud, ueozený pane?" odvětil klidně. "Chtěl jsi snad říci, že ty dovedeš se mnou zatočit, ty sám  či mýlím se?"
	"Brzy tě přejde zpupnost! I výsměch ti zamrzne na rtech!" zasyčel zlostné rytíř.
	"Tatíčku!" Václav stiskl otcovu ruku.
	"Neboj se, chlapče! Náš osud je v rukou božích a urozený pán asi neví, že dnes už nelze zacházeti s poddaným jako se zvířetem!"
	Pronikavý hlas kovové desky, do níž rytíř uhodil krátkou paličkou, zastavil Bednářovu řeč a přivolal do komnaty dva dráby.
	"Odveďte je!" rozkázal rytíř. "Uvrhnete je do temné komory, spoutáte je řetězy a přivážete ke zdi. Až do vynesení rozsudku budou o hladu  rozumíte?"
	"Ano, urozený a statečný rytíři!"
	Václav se zadíval na svého otce s tichým obdivem. Věděl, že je odvážný a nebojácný, ale že by dovedl rnluviti tak hrdě se samým obávaným rytířem, toho se nenadál.
	Nyní jdou do temné komory. A nejhorší ze všeho je to, že snad zahynou, aniž by se někdo mohl pokusiti o jejich záchranu! Och, kdyby tak mohl vyskočiti na hradby a zoufalým hlasem vykřiknout na lidi, kteří pracují v okolí tvrze! Jistě by spěchali do vesnice, sedláci by se vzbouřili, vynutili by si přístup na hrádek a osvobodili by je!
	Hradní brána je otevřena. Je vidět celý kraj, který se probouzí k novému životu, k životu volnosti a svobody. A jeho otec, který tu první hlásal myšlenku svobody, který je vůdcem venkovanů, je odváděn do vězení.
	Dráb zachrastil obrovskými klíči. Vrata podzemního sklepení se otevřela. Temná, vlhká chodba se zašklebila na příchozí.
	Bednář se obrátil k synovi. Něžně ho pohladil a zdálo se, že vlhkost chodby přeskočila i do jeho hlasu, když se otázal:
	"Bojíš se, Václave?"
	"Ne, tatíčku "
	"Nemluvit!" okřikl je drsně dráb.
	Před obrovskými, železem pobitými vraty podzemní kobky se průvod zastavil. Tedy to je ta temná komora, o níž kolovalo tolik strašidelných pověstí! Zapadnou tam, tma je pohltí 
	Václav se ohlédl ke vchodu do podzemní chodby. Otevřeným křídlem vnikalo tam trochu denního světla. Poslední světlo, které mu navždy utkví v paměti.
	Dráb otevřel těžké dveře. Před nimi je život, za nimi smrt.
	Václavovo rozhodnutí dozrálo neobyčejně rychle. Přiskočil k drábovi, který držel rozžatou louč, vyrazil mu ji z ruky a s výkřikem: "Tatíčku, neboj se!" rozletěl se k východu z temné chodby.
	Ozvěna zesilovala jeho kroky. Zdálo se mu, jako by měl v patách sto pronáledovatelů.
	"Utíkej, Václáve, já je tu zadržím. Přivolej "
	Více již nezaslechl. Chodbou začaly dunět těžké kroky. Jeden dráb se Bednářovi vytrhl a hnal se za Václavem.
	Václav přibouchl vrata a jako vichr se přehnal přes opuštěné nádvoří.
	Právě vyběhl z brány a běžel po padacím mostě, když nádvoří zahlaholilo směsicí zmatených hlasů. Z podzemní chodby se vyřítil dráb, hněvem zarudlý a s kabátem na dva díly roztrženým. Křičel jen dvě slova, ale křičel je tak, že sípal:
	"Chyťte ho! Chyťte ho!"


III. 

	Václavovy nohy se jen míhaly, jak pádil po prudkém svahu od hrádku ke Komni. Obava, že by mohl padnouti do rukou rozzuřených pronasledovatelů a tím pohřbiti všechny naděje na záchranu otce, pobízela ho k větší a větší rychlosti.
	Byl asi v poloviční vzdálenosti mezi Zuvačovem a Komňou, když za sebou zaslechl dusot kopyt. Ohlédl se. Houf pronásledovatelů byl tak daleko, že se ho nemusil obávati. Než doběhnou ke Komni, dávno bude ukryt na půdě některého statku. Kdyby ho chtěli najít, musili by prohlédnout dům vedle domu. Zatím by nastala noc, pod její záštitou by se vytratil z vesnice a utekl do hor. Jich se tedy neobával.
	Ale co mu vehnalo všechnu krev do tváře, byl pohled na osamělého jezdce, který daleko předjel pronásledovatele. Obrovským karabáčem divoce šlehal koně a pobízel ho k rychlejšímu běhu. Na příkrém svahu kůň ovšem nemohl vyvinout největší rychlost. Ale nyni již začíná přecházet svah v rovinu, za chvilku budou u potoka. I když se Václavovi podaří doběhnout do vesnice dříve než jezdci, přece jen nebude míti času, aby se nepozorovaně ukryl.
	Ale nepodaří se mu to. Již slyší divoký výkřik biřicův a ostrý svist karabáče, jehož praménky dopadnou za chvilku na jeho hlavu. 
	Právě doháněl sedláka, který jel do vesnice s nákladem dříví. Byl to Bednářův soused, který byl jedním z největších nepřátel zpupného Heršla ze Zuvačova.
	Když uviděl Václava, za ním jezdce a vzadu smečku pronásledovatelů, hned si domyslil, oč jde. Rád by pomohl Bednářovu chlapci, kterého si oblíbil pro jeho nebojácnost. Ale jak? Kdyby ho pronásledoval jenom ten jezdec, dovedl by si už poradit. Ale co s tím houfem vzadu?
	Ohlédl se. Byli sice dosti daleko, ale přece by dobře zpozorovali, kdyby se dopustil nějakého násilí. A co by potom zmolil sám proti tolika pochopům?
	Však již tu byl Václav.
	Přehnal se okolo souseda jako štvaná laň.
	"Strýčku  tatíček  !" vykřikl, aniž se zastavil.
	Soused neměl ani tolik času, aby se zeptal, co se stalo s Bednářem, neboť již tu byl biřic. Jeho oči nenávistně hořely a na jeho tváři spočíval výraz kruté radosti, že je konečně u cíle.
	"S cesty!" zahřímal na sedláka, který se mu postavil do cesty a nějak nemotorně se tam obracel.
	A ježto soused neuskočil dosti rychle, jezdec se naklonil a v jizdě ho šlehl přímo do tváře.
	To, co následovalo, bylo dílem několika vteřin. Soused pustil opratě a levou rukou si zakryl tvář, na níž ucitil palčivou bolest. Ale zároveň se rozmáchl k prudké řáné bičem, jejž svíral v pravé ruce. Nevěděl, kam míří. Ani nechtěl mířit. Musil prostě šlehnout, aby si ulevil.
	Zasáhl koně do zadní nohy. Byla to asi hrozná rána, neboť kůň se divoce vzepjal, že jezdec ztratil rovnováhu, vyletěl ze sedla a mohutným obloukem dopadl do potoka, kde zůstal ležet bez hnutí.
	Byl mrtev?
	Václav nevěděl. Neměl ani dost času, aby o tom přemýšlel. Pěší pronasledovatelé se zatím značně přiblížili, a když zahlédli padajíciho jezdce, z jejich řad se ozvaly výkřiky zděšení.
	Kůň zařičel a polekán tolika nezvyklými dojmy, vyrazil kupředu. Václav sa dlouho nerožmýšlel.
	Přiskočil k pádícímu koni, uchopil ho za uzdu, jediným skokem se na něj vyšvihl a již se hnal mrtvými uličkami komňanskými.
	Měl nejvyšší čas, neboť první pronasledovatelé byli již u potoka. Když spatřili, jak Václav vyskakuje na koně, znovu vykřikli. Tentokrát to nebyly výkřiky leknutí. Leželo v nich tolik zklamání a zloby, že Václav si znovu uvědomil, jaký osud by ho čekal, kdyby jim padl do rukou.
	Pobídl koně k větší rychlosti.
	Údery kopyt se rozléhaly tichou vesnicí. Lidé vybíhali z domů a nechápavě se dívali na mladého jezdce. Ale když zaslechli halas výkřiků z houfu hradních pacholků, ženoucích se za Václavem, rychle mizeli v domech a jen skulinami vrat pozorovali, co se bude díti.
	Někteří rychle vylezli na půdu, odkud pozorovali divokou honbu. Viděli, jak rychle rostla vzdálenost mezi Václavem a jeho pronásledovateli. Mířil k lesům, které se zvedaly na stráních za Komňou. Podaříli se mu jich dosáhnouti, bude zachráněn, neboť v houštinách je tisíce bezpečných úkrytů.
	Konec pronásledování však nezahlédli, neboť jim v tom zabránily svahy nad Komňou.
	Když se Václav zmocnil tak neočekávaným způsobem biřicova koně, rázem změnil svůj úmysl. Nebude se ukrývat po vesnických domcích, nýbrž pojede k horám. Stejně by byl stále v nebezpečí, že bude nalezen, kdežto v horách bude úplně bezpečný. Mnoho hodin cesty na všechny strany zná v zalesněných horách moravskouherského pomezí každý kout. Co se v nich naprohánél s ostatními komňanskými chlapci!
	Když se přiblížil k prvnímu lesíku, ohlédl se. Radostně si oddychl. Jeho pronásledovatelé byli teprve nad Komňou. Je zachráněn!
	Seskočil s koně.
	"A nyní se vrať, koníčku, na hrádek. Nemohu tě již potřebovat, neboť v lesích bys mi nebyl nic platen. Škoda, líbíš se mi."
	Václav se rozběhl do houštin a rychle se jimi prodíral. Musí se dostat do temného pralesa v Lopenických horách, kde ho nebudou moci pronásledovat.
	Výkřiky pronasledovatelů dávno dozněly, ale Václav stále ještě běžel. 
	Konečně zvolnil běh. Byl obklopen hlubokým, strašidelným tichem pralesa. Bylo tu šero, jež působilo skličujícím dojmem.
	Ale Václav se nebál. Byl tu jako doma. Velebný klid mu  pomáhal urovnati rozvířené myšlenky. Všechny letěly na Zuvačov, za otcem. Zachrání ho. Musí ho zachránit! Zdrží se v horách několik dní. Jistě budou po něm pátrat a budou střežit vesnici pro případ, že by se vrátil. Až jejich ostražitost poleví, vrátí se v noci do Komni. Navštíví Mozolu a všechny známé, o nichž ví, že jsou nakloněni husitům. Budeli třeba, zajde i do Bystřice a pobouří celý kraj. Půjdou na hrádek a vynutí si propuštění otce. Rytíiř bude jistěé otálet s uskutečněním své hrozby. Vyšetřilli, jak to vlastně bylo s jezdcem, který Václava pronásledoval, jistě pochopí, že Bednářova smrt by byla znamením k všeobecnému povstání proti jeho neomezené vládě. A ke vzpouře nesmí nechat dojít, neboť nemá dost síly k jejímu potlačení. Vždyť celá posádka Zuvačova nemá víc než padesát mužů. K ochraně opevněného hrádku je to jistě dostačující  počet; ale naprosto nestačí k boji v otevřeném poli.
	Ale druhou část hrozby rytíř jisté splní: nechá otce o hladu tak dlouho, dokud se něco nestane. Snad ho nechá hladem i zemřít a potom dá ve vsi vyhlásit, že Bednář na hrádku onemocněl a zemřel přirozenou smrtí. Možná jim vydá i jeho mrtvolu, aby se nebouřili.      
	Ne, tak daleko to nesmí dojít! Musí se pokusit o otcovu záchranu co možná nejdříve!
	Myšlenka na mučení hladem mu připomněla, že sám také od rána nejedl. Prohledal kapsy, nezapomnělli snad v některé kousek chleba, aspoň nějakou suchou kůrečku. Byly prázdné. 	"Co se dá dělat," zabručel. "Nějak to vydržím. Však tatínkovi také není lépe. A teta, chudinka, jistě doma pláče." 
	Zatím se snášela na kraj hluboká noc. 
	Václav si vyhledal ještě za šera prostranou houštinu, do níž mohl proniknouti jen s námahou. Vnitřek vystlal listím. Bylo by to docela pohodlné lože, kdyby nebylo znepokojujících myšlenek o osud otcův a pronikavého chladu. 
	Mrtvé ticho a nesmírná únava jej nakonec uspaly. 

	Když se probudil, slunce již stálo nad obzorem. V první chvíli se nemohl vzpamatovat. 
	Kde je to?
	Ale pohled na podivné lože okamžitě mu připomněl skutečnost. Hrádek, rytíř Heršl, výslech, temná komora, otec, útěk   
	Kam to včera až doběhl?
	Vylezl z houštiny a rozhlížel se po krajině. Vždyť je pod Lukovem, pod tím vysokým kopcem, na němž ve válečných dobách byly zapalovány daleko viditelné ohně!
	Ne, zde nezůstane. Půjde na Vyškovec, potom po hřebenu na Mikulčin vrch a dále až na Lopeníky, kde jsou pralesy ještě nepřistupnější. Tam se bude ukrývat dva dny a potom se vrátí do Komni. 
	Dotěrný hlad se zase ozýval. Jak to tu vydrží bez jídla? Podaří se mu sehnati si nějakou potravu?
	Sluníčko rozveselilo chmurnou hradbu pralesa. Ptáci se rozezpívali. Václavova mysl se rozjasnila a jeho důvěra ve zdar celého podniku byla posílena. S chutí se vydal na další cestu. 
	Když se blížil k uherské stezce mezi Starým Hrozenkovem a Bystřicí, po níž od nepamětných dob jezdily do Uher karavany obchodníků i proudy útočících či ustupujicích vojsk, zbystřil pozornost. 
	Ale cesta bvla pustá a tichá. 
	Kdyby tak potkal nějaké dřevorubce! Jistě by měli u sebe chléb a dali by mu. Ale ticho pralesa nebylo rušeno ani jediným úderem sekyry, ani jediným lidským hlasem. Václav by1 sám uprostřed temných hvozdů. Sám právě tak, jako jeho otec na Zuvačově. 
	Před Vápenicemi se nerozhodně zastavil. Hlad ho pobízel, aby se vplížil do některého z roztroušených domků a poprosil o kousek chleba. Ale opatrnost radila, aby se neukazoval. Slídíli po něm Heršlovi pochopové, mohou tu býti někde ukryti. Po krátkém uvažování se rozhodl, že samoty obejde a půjde dále. Zároveň změnil směr cesty. Místo aby dělal okliku přes Vyškovec, půjde přímo k Mikulčinu vrchu.
	Šel tichým žlebem, na jehož dně zurčel potůček. Slunce se klonilo k západu, když přišel na paseku, odkud uviděl Mikulčin vrch. Musí si připravit nocleh, aby jej nemusil upravovat za šera jako včera.  
	Ohlížel se po nějaké vhodné houštině. Hle, tam v té se mu bude jistě bezpečně spát! Je hustá, neproniknutelná, listí je tu také dost 
	A již se prodíral spleteným křovím, aby se dostal do nitra houštiny. 
	Pojednou lehce vykřikl. 
	Před ním leželo v útulném hnízdečku šest malých divokých selátek. Ležela tam jako malá koťata a rozpustile se škádlila. 
	Dospělého divokého vepře viděl již několikrát, ale s mladými se setkal po prvé. 
	Kochal se vzácnou podívanou. 
  	Začal si s nimi hrát. Lechtal je na bříšku, za uchem, na malém rypáčku. Rozdováděná selátka vesele pištěla. 
	Vtom kdesi nablízku zapraskalo křoví. 
	Václav se napřímil a vyrazil ven. Jak mohl býti tak lehkomyslný! 
	Proti němu se hnala se zlověstným chrochtáním divoká svině, matka šesti selátek. 


IV. 

	Byl to opravdu statný kus "černé" zvěře, který se hnal proti něnu. 
	Na svých potulkách po horách spatřil Václav již několikrát divoké vepře, ale to je viděl vždycky jen z dálky. Pobíhali po lesích v malých stádech. Jen zřídka uviděl starého osamělého kance, jak se loudavým krokem ubíral někam za potravou. Věděl, že divoký vepř není člověku nebezpečný, dokud není podrážděn. 
	Svině, která se rychle blížila, odskočila asi jen na žir*. Když zaslechla kvičení mláďat, rychle se vracela, aby je chránila před neznámým nebezpečím. 
	Běžela se skloněnou hlavou a její zlostné funění prozrazovalo, že je podrážděna na nejvyšší míru.  
	Václav se dal na útěk, ale když slyšel praskot lámaných větví blíž a blíž, pochopil, že neunikne. 
	Ve chvíli úzkosti si vzpomněl na vypravování některých vesničanů, kteří se často zúčastnili lovu na divoké vepře, jejž pořádal rytíř Heršl ze Zuvačova. Jako náhončí byli nejednou napadeni rozzuřeným vepřem, zvláště bylli raněn. Ježto kromě mohutných klacků nemívali u sebe jiných zbraní, musili spoléhati na vlastní obratnost. Často je zachránila jen zaslepená zuřivost divokého zvířete, které se vždycky hnalo přímo kupřcdu, a nedovedlo dosti rychle měniti směr svého běhu. 
	Václav sc rychle obrátil a s rozechvěním hleděl na blížící se svini. Běžela podivuhodnou rychlostí a nebyla vzdálena více než deset kroků. Když uviděla, že se Václav zastavil, na okamžik se zarazita, ale hned nato vyrazila s tím větší zuřivostí. 
	A již byla u Václava!
	Bleskem uskočil stranou. Svině se přehnala jako smršť. Když, poznala, že se minula cíle, divoce zaryčela: Trvalo to chvilku, než se zastavila a obrátila k novému útoku. Její temné zachrochtání bylo jako výstraha, že tento útok bude nebezpečnější. 
	Sotva se přehnala okolo Václava při prvním útoku, rozběhl se v tu stranu, odkud přiběhla, aby se vzdálenost mezi nimi zvětšila co nejvíce. 
	Potom se obrátil a očekával nový útok. 
	Skončil tak jako první. 
	Václavovi působil téméř radost tento zápas s divokým zvířetem, jež nemohlo pochopiti jeho úskok. Jediná myšlenka ho znepokojovala. Kdo to vydrží déle?
	Štvanice trvala již hezkou chvíli a nezdálo se, že by svině umdlévala. 
	Po jednom útoku se vzdálenost mezi oběma soupeři neobyčejně zvětšila. Václav již začínal cítit únavu. V té chvíli ho napadla nová lest. Podaříli se, snad se zachrání. 
	Postavil se zády k mohuťnému dubu tak těsně, že se ho dotýkal. S napětím očekával další útok. 
	Zuřivost zvířete byla vybičována marnými útoky na nejvyšší stupeň. 
	Václav upřeně sledoval směr jeho běhu. Žene se přímo proti němu. Musí vytrvat na místě do posledního okamžiku. Je to nejnebezpečnéjší chvíle jeho života, ale musí ji prožít, nemáli tu zahynout. 
	A již je svině vzdálena pouhých deset kroků, již jenom pět, čtyři, tři, dva 
	Teď!
	Rychle jako myšlenka uskočil stranou. 
	A svině vrazila vší silou do mohutného kmene. Tichem lesa se rozlehlo daleko slyšitelné ječení. Bolestí omámené zvíře se převrátilo na bok.
	Václav se dal na zoufalý útěk. Věděl, že vzpamatujeli se zvíře brzy, daleko mu neujde. Bylo již tak rozzuřeno, že bude pokračovat v pronásledování své oběti do posledního dechu. 
	Ale neuběhl ani padesát kroků, když zesinal. V křoví před ním se něco mihlo a vtom se již vyřítil z houštiny statný kanec. Byl patrné přivolán bolestným kvikotem poraněné svině. 
	Václav se v prvním leknutí obrátil směrem, odkud přiběhl. Ale poraněná svině se zatím vzpamatovala a právé se zvedala, aby pokračovala ve svém pronásledování. 
	Byl to hrozný okamžik, ale Václav nepozbyl rozvahy. Uvědomil si, že teď je konec hry. Vpředu nebezpečí, vzadu nebezpečí  zbývala jediná možnost!
	Vymrštil se na větev nejbližšího stromu a jako veverka šplhal nahoru. Byl také již nejvyšší čas. 
	Sotva byl několik sáhů nad zemí, přihnala se obě zvířata a se zlostným chrochtáním začala dorážeti na objemný kmen statného dubu. 
	Zvláště kanec, jehož síly nebyly vyčerpány předchozím zápasem, sápal se divoce na strom. Když viděl, že se na něj nedostane, začal bušiti do tvrdého dřeva svými ostrými kly. 
	Václav se podíval dolů a zachvěl se. Kdyby tak spadl mezi rozzuřená zvířata!
	Přitiskl se ke stromu pevněji. 
	Jak dlouho tu bude uvězněn? Lekl se myšlenky, že zvířata by mohla vytrvati pod stromem přes celou noc. Vždyť cítí, že jeho zesláblé tělo by se neudrželo na stromě tak dlouho v nepohodlné poloze. Ale připravit se na to musí, a to hned, dokud nenastane noc. 
	Nad ním byly dvě větve, jež byly dosti silné, aby ho udržely. Spojíli je několika příčkami, může si tam pohodlně sednout. Z kabátce uplete provaz, čímž se uváže ke kmeni, aby nespadl, kdyby snad usnul. 
	Hned se dal do práce. Vylezl trochu výše, vytáhl nůž a uřezával jednu slabší větev. Když byl hotov a ulamoval ji, ozvalo se zespodu tlumené zachrochtání. Pohlédl dolů. Ke stromu přibíhala svině! Což se sem sejdou všichni divocí vepři z celého okolí?
	Ale když hledal očima své první nepřátele, uviděl jen kance. Rázem vše pochopil. Svině již pozbyla trpělivosti a šla za svými mláďaty. Když zaslechla praskot lámané větve, myslila, že Václav padá dolů a vracela se k dokončení své pomsty!  
	Václav přestal pracovat a pozoroval, co se bude díti. Obrovský kanec osaměl. Zřejmě se již nudil. Lehl si do trávy a chvíli se tam válel. 
	Václav sc ani nepohnul. Nesmí vzbudit pozornost  uklidňujícího se zvířete. Napjatě pozoroval každý pohyb. Zmocňovala se ho opojná radost, když si pomyslil, že by mohl přespati opět na pevné zemi. 
	Po chvíli, když se nikde nic nepohnulo, kanec mrzutě zachrochtal a pomalu, jako by se mu nechtělo, odcházel do houštin. 
	Václav div radostí nevykřikl. Štěstí mu přece jen přeje!
	Chvíli naslouchal, nezastavíli se kanec a nevrátili se několikrát, jako to učinila jeho družka. Ale šustot listí a praskot lámaných větví slábl a ztrácel se v dáli, až se ztratil nadobro. 
	Bohudíky!
	Václav se rozhodl, že sleze. Právě učinil první pohyb, když k němu dolehly podivné zvuky. Rychle se vrátil na původní místo a zmateně naslouchal. Co to bylo? Výkřik? Volání? Hlas člověka či ryk zvířete? Nemohl by říci, neboť když se pohyboval, zašustělo listí a neznámý zvuk splynul s šustotem. 
	Nečekal dlouho. 
	Z blízkého křoví k němu dolehly lidské hlasy. Jak se zaradoval! Konečné spatří lidi! Snad budou míti i něco k jídlu!
	Již se chtěl spouštět dolů a jásavě vykřiknout. 
	Vtom se houština rozhrnula a na volný prostor vystoupili dva mužové. 
	Václavovým tělem proběhlo mrazivé chvění. U jeho stromu se zastavili zrádce Jakubík a rytířův dráb Erhard. 

V. 

	"Můžeme si tu chvilku odpočinout," navrhl Erhard. "Po těch vašich horách aby člověk chodil za trest. Za jak dlouho dojdeme na ten kopec?"
	"Na Mikulčin vrch? Za půl hodiny jsme tam." 
	"Chválabohu! Nebo už toho mám opravdu dost." 
	Mužové usedli. 
	"Co teprve mají říkat ti, kteří byli vysláni na Lopník!"
	"Byloli nám toho třeba! Kornyfel aby sebral všechny husity!"
	"A kdo vlastně donesl na Zuvačov zprávu o nich?"
	"Byl to nějaký potulný zpěvák. Takoví se rádi uchylují na Zuvačov, neboť urozený a statečný rytíř je vždycky bohatě odmění."
	"To přijel dnes?"
	"Ano. Sotva jsme se vrátili z nezdařeného pronásledování toho darebáka, dal si nás urozený rytíř předvolat do své komnaty a udělil nám rozkazy. Nejprve jsme museli přivést na hrádek Komňanské a potom nás vyslal do hor."
	"Nezdráhali se cestou? Nechtěli vzíti do zaječích?" vypzvídal Jakubík. 
	"Ani pomyšlení!" zasmál se Erhard. "Ale počkej, to jsem se tě chtěl už před chvíli zeptat: jak to, že ve vesnici byli tak poslušni? Tam jsme očekávali nějaký odpor a byli jsme naň také připraveni, a zatím nic "
	"Snadná odpověď," usmál se Jakubík. "Jakmile jste jim odvedli Bednáře a Mozola utekl, zůstali bez vůdce. Sami nemají dosti odvahy k otevřené vzpouře."
	"Však se mne to něco namrzelo, že jsme našli Mozolúv barák prázdný. Nu, co naplat. Snad se s ním ještě setkám. A potom ať se těší! Ale teď už vyndej jídlo, mám hlad jako vlk."

	Jakubík otevřel brašnu a vyndal slaninu a chléb. Dali se do jídla.  
	"A kde vzali průvodce ostatní?" ozval se po chvíli Jakubík. 
	"Všichni znají cestu, neboť zde byli nekolikrát na lovu divočáků. Mně navrhl urozený pán, abych si obstaral tebe. Jsem mu opravdu vděčný za tu radu. Ono se jde docela jinak, víli člověk, že znáš v těchto prokletých horách každou píď."
	"Vypravoval Hudec také něco o síle husitů?"
	"Ne. Řekl jen, že se vracejí od Prešpurka podél Váhu. Zítra k večeru mohou býti u Nového Města. Ostatně kdo ví, možná i něco říkal o jejich počtu, ale urozený pán se o tom nezmínil ani slovem."
	"Potáhnou na půlnoc, k Žilině?"
	"Pravděpodobně nikoli. Urozený pán se domnívá, že se obrátí na Moravu a potom potáhnou do Čech. Nyní jde o to, půjdouli na Starý Hrozenkov nebo Vlárským údolím. Potáhnouli na Vláru, máme vyhráno. Zuvačov jim nestojí za to, aby k vůli němu dělali takovou okliku. Ale obrátíli se na Hrozenkov, jistě zaútočí na náš hrádek. A to právě máme zjistit my."
	"Nejsem sice voják, ale toto nemohu dost dobře pochopit," zavrtěl hlavou Jakubík.
	"Co?"
	"Tak prosím: na Lukové, Příslopu, Mikulčině vrchu a na Malém i Velikém Lopeníku budou umístěny stráže, které při spatření husitů zapálí strážné ohně. Ale vždyť my je můžeme zahlédnout teprve až budou docela blízko! A z těchto kopců je do Zuvačova několik málo mil  co to tedy bude urozenému a statečnému rytíři ze Zuvačova platno, dovíli se o blížícím se nepříteli několik hodin před jeho příchodem?"
	"Kdyby spoléhal jen na nás, pak by mu to opravdu mnoho nepomohlo," usmál se Erhard. "Ale dávno před námi byli vysláni jezdci, kteří jsou v této chvíli již za Novým Městem. Ti mají pozorovat pochodující husity a vyzvědět, kterým směrem vtrhnou na Moravu. Jakmile to vypátrají, oznámí to nám, my zapálíme ohně a za chvilku to budou vědět na Zuvačově, neboť v okrouhlé věži jsou ve dne v noci pozorovatelé. Tak bude urozený a statečný rytíř ze Zuvačova zpraven o nepříteli nejméně den před jeho příchodem. A tento den mu stačí."
	"K čemu? Co se může vykonat k obraně hrádku za jediný den?"
	"K čemu?" pochop se odmlčel a spočinul na Jakubíkovi dlouhým, zpytavým pohledem. Díval se mu přímo do očí, jako by chtěl proniknouti až na dno jeho duše. Neměl přiliš v lásce tohoto vesničana, který zrazoval své sousedy. 
	Čím déle se mu však Erhard dival do očí, tím určitěji poznával, že tento rataj úskočného, lstivého pohledu je jejich člověk, jejich duší i tělem. 
	"Mohu ti důvěřovat?" zeptal se Erhard po dlouhé chvíli. 
	"Urozený a statečný rytíř Heršl ze Zuvačova mne nazývá svým přítelem," odpověděl uraženě Jakubík. 
	"Nu, vždyť je dobře. Ale urozený pán nám nařídil naprostou mlčenlivost, proto jsem trochu zaváhal. Nuže " dráb se rozhlédl. Když viděl, že ticho pralesa není ničím rušeno, náklonil se k Jakubíkovi a tlumeně mu něco vykládal. 
	Václav napínal sluch, ale nezaslechl ani slova. Co by za to dal, kdyby věděl, o čem si ti dva dole tak dlouho povídají!
	Když Erhard dovyprávěl, Jakubík se rozesmál. Byl to takový suchý, jízlivý smích, který naplnil Václava odporem. 
	"Je to skvěle vymyšleno!" zvolal Jakubík hlasitě. "Jen aby se to podařilo!"
	"Nepochybuji o tom!"
	"Ale co by se stalo, kdyby hrádek padl při prvním útoku?" 	"To není možno. Jeho poloha na příkrém kopci sama zaručuje možnost dlouhého odporu. A není ani pomyšlení, že by někdo mohl dobýti pevných hradeb jediným útokem. Jsme připraveni i na dlouhé obléhání. Jídla a vody máme dost, ve sklepě je přes třicet ohromných sudů smoly, a balvanů je tolik, že jimi můžeme rozbíti pořádné vojsko," se sebevědomým úsměvem vykládal Erhard. "A naše hákovnice a tarasnice dovedou udržet nepřítele v uctivé vzdálenosti od hrádku."
	"A proč byli na hrádek povoláni Komňanští?"
	"Musí opravit hradby, upevnit na ně střelné kusy, připravit kotlíky se žhavým uhlím na zapalování doutnáků  oj, tam je teď práce!"
	"Co s nimi uděláte, dojdeli opravdu k boji?" 
	"Co?" rozesmál se pochop. "Snad bychom je nepustili! Zůstanou na hrádku! Vždyť k odražení útoku budeme potřebovat každého muže! Možná, že urozený a statečný rytíř pustí i toho husitu "
	"Bednáře?"
	"Ano. Přimlouval jsem se sice, aby ho dal hned popravit, ale rytíř řekl, že je dost času až po odchodu husitů."
	"A co, kdyby se tak Komňanští vzepřeli a nechtěli bojovat "proti husitům?"
	"Toho se neodváží. Za prvé  je jich méně než nás. A pak  budou rozestaveni mezi naší posádkou. Kdybychom zpozorovali něco jako vzpouru, máme rozkaz pobíjeti je jako prašivé ovce."
	Václav by nejraději skočil dolů a vrhl se na oba muže, kteří s takovou nenávistí mluvili o jeho přátelích. 
	"A přece si myslím, že nám nic nepomohou," ozval se zase Jakubík. "I když jim dáme luky a šípy a budou střílet, kdo je může v zápalu boje pozorovat, míříli správně, nebo míříli vůbec?"
	"Je vidět, Jakubíku, že válečnému řemeslu nerozumíš. Což myslíš, že jim dáme luky a šípy? Aby je obrátili proti nám? Co tě to napadá! Pěkně je postavímc k sudům se smolou a k balvanům. Vrhni to dolů, chcešli! A nechcešli, už se jistě najde šíp, který té odněkud zezadu učiní aspoň neškodným, nechcešli být prospěšným! Tak je to, Jakubíku! A při smole a při vrhání balvanů, to snad víš, nezáleží na míření. Ty už svůj úkol splní, jen až se budou řítit dolů a rozrážet řady útočících nepřátel!"
	"Tedy zítra k večeru mohou býti u Nového Města?"
	"Ano."
	"Bylo by opravdu lépe, kdyby táhli na Vláru." 
	"Proč?"
	"Bojím se, že Komňa by při tom lehla popelem."
	"Co na tom? Ty by ses měl kam obrátit."
	"Kam?"
	"Nu na hrádek přece! Urozený a statečný rytíř nezapomene na tvé služby. Musíme přece nějak odměnit tvé služby. Ale teď abychom se zvedli. Tedy na Mikulčin "
	Nedomluvil. Odněkud sem dolehl praskot lámaných větví. 
	"Co to?" zbledl Erhard. 
	"Nevím. Podívám se!" vyhrkl Jakubík a již lezl na strom, na němž se ukrýval Václav. 
	Ve Václavovi se zatajil dech. Vylezeli zrádce trochu výše, bude prozrazen. A to bude konec. Ale nedá se! Má výhodnou polohu, bude se bránit 
	Vtom zahlédl, jak Jakubík seskočil dolů. Seskok byl tak neočekávaný, že dopadl přímo na Erhardovu hlavu a povalil ho na zem. 
	"Co je? Který kornyfel  co je?" breptal dolekaný pochop. Snad si už myslel, že na jeho hlavu dopadl jeden z obávaných husitských palcátů. 
	"Rychle za mnou!" vykřikl Jakubík, pomáhaje mu na nohy. "Utíkají sem divocí vepři!"
	"Pane Bože!" vyhekl Erhard a Jakubík ho nemusel dvakrát pobízet ke spěchu. 
	Sotva zinizeli, přihnala se černá svině. Mihla se pod stromem jako přízrak. Nedalo jí to asi pokoje, co je s rušitelem jejího klidu. Odešla od svých mládat, když zaslechla podivné hlasy. 
	V zápětí za ní přeběhlo pod stromem celé stádo vepřů. 
	Václav na stromě ani nedýchal. Kdyby ho vepři zaslechli, byl by ztracen. 
	Nezpozorovali ho. Přehnali se po mýtince a zmizeli v křovinách. Za chvilku bylo všude úplné ticho. 
	Václav se ještě chvíli nepohnul. Když se přesvědčil, že se opravdu nikde nic nehýbe, svezl se se stromu, uchopil brašnu a houni, které tam Jakubík s Erhardem zapomněli, a rozběhl se k uherským hranicím. 

VI. 

	Václav se rychle proplétal houštinami. Nemohl se ani vzpamatovat z nenadálého štěstí. 
	Je to pravda, že má chléb a slaninu? A teplou houni! A není to jen příliš krásný sen, že blízko hranic jsou husité?
	Vědělo se sice, že táhli do Uher, ale celou řadu týdnů nebylo o nich zpráv. Ve vsi se proslýchalo, že polovali někde u Prešpurka, že drancovali a plenili nepřátelskou zemi, ale o jejich dalších úmyslech, jak dlouho tam pobudou, kterým směrem se vrátí, o tom nedovedl nikdo říci nic určitého. 
	A nyní ta radostná zvěst!
	Václav zvolnil divoký útěk. Hmátl do brašny. Bylo tam půl pecnu chleba a dobrá libra slaniny. S chutí se dal do jídla. 
	To již překročil hranice a mířil k Bošácké dolině. Půjde vstříc husitům, poví jim o kruté vládé Heršla ze Zuvačova a poprosí je, aby vysvobodili jeho otce. I když budou míti v úmyslu táhnouti Vlárským údolím, snad se dá vrchní hejtman uprositi a vyšle nějaký oddíl k Zuvačovu. Vždyť jeho posádka nebude moci dlouho odolávat. Husitům takové odbočení nic neudělá a Komňanským a celému kraji to velmi prospěje. 
	Daleko před Zemanským Podhradím ho překvapila noc. Chvíli rozmýšlel, máli jíti dále. Nakonec se rozhodl, že přenocuje v lese a ráno se svěžími silami půjde dále. Pustí se přes Zemanské Podhradí, Bošácu, Trenčanské Bohuslavice do Nového Města a dále, až se setká s prvními hlídkami pochodujících husitů. 
	Vyhledal si místo k noclehu v útulné dolince nedaleko bublajícího potoka, zabalil se do teplé drábovy houně a přesto, že byl rozrušen tolika mocnými dojmy, po chvíli usnul. 
	Když se probudil a otevřel oči, polekaně vyskočil. Nad ním byl skloněn neznámý muž, který jím třásl a snažil se ho probudit. Kolem dokola byli rozestoupeni jezdci na koních. Teď je konec všemu  pomyslil si Václav. Jsou to jistě zvědové rytíře Heršla. 
	"Co tu děláš?" opakoval svou otázku již po několikáté voják. 
	"Já jdu " chtěl říci, "k husitům", ale zarazil se. 
	"Nu tak? Proč nemluvíš?"
	"Že je to také jeden z nich, bratře desátníku!" ozval se jeden z jezdců. 
	"Aní řeči! Ten by si tak klidně nelehl blízko stezky".  
	"Nu tak?" dorážel na Václava, který nevěřil svému sluchu. Slyšel dobře  "bratře desátníku"? Bylo by to možné? Rozhlédl se po všech jezdcích. Ne, ani jediné této tváře dosud nespatříl. 
	"Jdu k husitům," řekl odhodlaně. 
	"Chceš jim pomáhati v bojích?" usmál se desátník. 
	"Ne," odpověděl vážně Václav a přes jeho tvář přeletěl stín nevole. "Totiž, budeli třeba mé pomoci, budu i bojovat. Ale proto k nim nejdu. Chci je poprosit, aby mi pomohli."
	"A co se ti stalo?"
	"Můj otec je uvězněn na hrádku Zuvačově "
	Václav si všiml, že všichni jezdci rázem oživli. 
	"Kdo ho uvěznil?"
	"Rytíř Heršl ze Zuvačova."
	"Jak se jmenuješ?"
	"Václav Bednář."
	"Jak?" Jeden z jezdců popojel až k Václavovi. 
	"Václav Bednář." 
	"A jsi z Komni?"
	"Ano."
	"A tvůj otec se jmenuje ?"
	"Pavel Bednář."
	"Je to našinec, bratře desátníku," obrátil se na velitele překvapený voják. "Poznávám ho i podle podoby. Jeho otce neznám. Ale s jeho strýcem jsem prodělal mnoho válečných výprav. Míval jsem na starosti jeho koně, dokud nebyl přidělen k vozbě."
	"Snad nechceš říci, že je to synovec hejtmana Bednáře?"
	"Nemýlím se," odpověděl voják. Seskočil s koně a srdečně Václava objal. 
	"Chlapče, tvému strýci vděčím za mnoho věcí. I za svůj život. Ale teď nám pověz, co se vlastně v tomto kraji děje "
	A překvapený Václav vypravoval. Jeho výklad byl tak jasný a zajímavý, že všechni jezdci seskočili s koní a přistoupili až k němu. Při jeho slovech několikrát souhlasně zakývali hlavami.  
	"Zajatci budou asi překvapeni, když se jich už nebudeme na nic vyptávat," rozesmál se desátník. "Znamenitě, chlapče! Abys věděl, ty Heršlovy špehéry jsme již pochytali. Nevěděli jsme však do této chvíle, s jakým tu byli posláním. Nu, teď je nám to jasné. A dovedl bys nám trochu přesněji určit polohu jednotlivých kopců, na nichž jsou umístěny stráže?"
	"Ó ano!" vykřikl radostně Václav. Byl velmi rád, že může prospět bojovníkům, před nimiž se třásla Evropa. 
	Vyhledal písčinu na břehu potoka, odhodil větší kameny a urovnal písek. Prutem zakreslil do vlhkého písku jejich stanoviště a polohu všech kopců, na nichž byly stráže. Počínal si při tom tak dovedně, že vojáci se netajili svým obdivem.   
	"Jsi chlapík!" pochválil ho i desátník. "Byl by z tebe již teď dobrý voják. Tak co, bratři, trefíme tam?"
	Bouřlivé "ano" bylo mu odpovědí. 
	Rozdělil je na menší skupiny. Každá měla za úkol zmocniti se stráže na jednom kopci. 
	"Já s Krušinou a Zmrzlíkem pojedu podél potoka, směrem k Mikulčině vrchu. A ty, bratře Koudelníku," obrátil se na toho, který znal Václavova strýce, "vrátíš se s hochem k hejtmanovi Bučkovi a oznámíš tam, co jsme zjistili."
	"Ano, bratře desátníku."
	Desátník s určenými jezdci zůstal na místě, ostatní se rozjeli. 
	Václav si sedl na koně za Koudelníka. Cestou se dověděl, že jeho strýc je jedním z nejlepších hejtmanů. Vrchní hejtman Prokůpek, který je velitelem vracejících se Sirotků, pověřuje ho těmi nejobtížnějšími úkoly. 
	Hovorný Koudelník mu také prozradil, že valný houf je na pochodu k Novému Městu, odkud potáhne na Štvrtok, Kochanovce, Drietomu, Starý Hrozenkov, Bánov a dále na Moravu. Tři jízdné roty jsou daleko před valným houfem. Dvě odbočily na Bošáckou dolinu, jedna jede směrem pochodu valného houfu. Vrchní velení nad nimi má bratr rotymajstr Mikuláš Buček, voják tělem i duší, odvážný, prudký a rázný. 
	Právé míjeli Zemanské Podhradi, když se od Bošáce vyrojil dlouhý řad jezdců. Před nimi jel na statném ryzáku mladý ještě muž, osmahlých tváří a jiskrných očí, které se bystře rozhlížely po krajině. 
	"To je bratr rotymajstr Buček," upozorňoval Koudelník Václava. 
	Však již je zahlédl a zdaleka volal:
	"Tak se mi zdá, bratře Koudelníku, že než dorazíme k Bánovu, budeme míti z těch zajatců nejméně dvě nové roty! Áááá  tento je nějaký mladý! Kde jste ho zajali?"
	"Místo zajatce přivádím bratra," usmál se Koudelník. 
	"Máš opravdu svérázné žerty."
	"Je to synovec hejtmana Bednáře." 
	"Jeli možná?" divil se rotymajster. 
	Když mu Koudelník všechno pověděl, obrátil se rotymajstr k Václavovi:
	"Znáš dobře okolí Zuvačova?"
	"Ano, pane rotymajstře."
	"Žádný "pane", chlapče, rozumíš?"
	Václav se zarděl. 
	"Odpusť, ale nevím, jak bych tě měl jinak oslovit."
	"Budeš mi říkat "bratře", tak jako ostatní." 
	"Ale vždyť jsem ještě "
	"Já vím, chceš říci mladý. Ale stáří tu nerozhoduje. Jednal jsi jako muž, jsi náš bratr a dost!"
	Když se vyptal na všechny podrobnosti o poloze Zuvačova, o přístupu k němu, o jeho posádce a jiných vojensky důležitých okolnostech, popojel kupředu a zřejmě si nepřál, aby ho někdo dohonil. 
	"To už přemýšlí, jak do toho," mrkl Koudelník na Václava, který zatím přesedl na záložního koně. 
	Po chvíli se rotymajstr zastavil a počkal na Koudelníka s Václavem. 
	"Zajeď pro bratra Jíru. Je vzadu. Že prosím, aby přijel ke mně."
	"Ano, bratře rotymajstře."
	Netrvalo to dlouho a bratr Jíra, velitel druhé roty, je dohonil. 
	Rotymajstr Buček mu oznámil své rozhodnutí: zítra ráno podniknou útok na Zuvačov. 
	"To snad nemyslíš doopravdy, bratře Bučku." 
	"Proč?"
	"Jak bychom se toho mohli odvážit sami, bez podpory valného houfu?"
	"Docela dobře. Je nás celkem něco přes šest set, hrádek je slabě obsazen. A máme tam spojence."
	"Nechtěl bys raději vyčkat příchodu pěších?"
	"Ne. Zmocníme se hrádku sami. Však víš " 
	"Vím a chápu tvé rozhodnutí. Ale budeli nám to trvat několik dní?"
	"Nemožno. Zmocníme se hrádku jediným náporem."
	"A nezmocnímeli se  ?"
	"Zmocníme!"
	"Bereš to na svou odpovědnost?"
	"Ano. A nyní ti povím, jak si to představuji." 
	"Poslouchám, bratře Bučku."
	Rotymajstr Buček, zasvěcoval Jíru do svého plánu. Za chvíli zavolali i Václava. Vyptávali se ho na různé podrobnosti. Zůstal u nich vpředu.
	Před polednem odpočívali. Dlouhá řada jezdců seskočila s koní, povolila jim řemeny a dala se do jídla. Oběd byl studený, poněvadž bylo zakázáno rozdělávati ohně. 
	Sotva sesedli, přijel hlouček jezdců s desátníkem. 
	"Bratře rotymajstře, přivádím nové zajatce Jsou to stráže s Lopeníku a Příslopu. S třemi bratry, kteří jeli na Mikulčin vrch, jsme ztratili spojení. Nemáme o nich nejmenších zpráv."
	Václav poslouchal s napětím. Srdce mu bušilo. 
	"Ani okem jste jich nezahlédli?"
	"Ne."
	"A nějaké hlasy nebo hluk  nic jste nezaslechli?"
	"Ne."
	"Nebyli zaskočeni?" 
	"Těžká odpověď."
	Vtom Václav lehce vykřikl. 
	"Podívejte se  tam !"
	Dolinou přijížděli pohřešovaní jezdci. 
	"Kde je bratr ?" zvolal jeden z nich, ale vtom již uviděl skupinu velitelů. 
	"Bratře Bučku, měli jsme přivést stráže s Mikulčina vrchu, ale. . ."
	"Vidím. Vracíte se sami," trochu nevrle řekl rotymajstr. 
	"Cestou na kopec jsme našli mrtvolu muže. Ležel na malé pasece. Byl roztrhán divokými vepři."
	"Jak byl oděn?" přerušil ho Václav, který se chvěl rozčilením. 
	"Měl na sobě vysoké ratajské škorně, teplou režnou halenu "
	"Jakubík!" vydechl Václav. 
	"Ten zrádce?"
	"Ano."
	"Nechali jsme ho ležet na místě a pátrali jsme po druhém strážném, ale marně. Vyjeli jsme si i hezký kus za Mikulčin vrch a tam jsme ho zahlédli. Pádil po cestě k Zuvačovu. Vyrazili jsme za ním, ale již to nemělo smyslu pronásledovat ho, neboť zatím nás spatřili s hradeb a spustili divoký pokřik."
	"Tedy už vědí "
	"Ano."
	Rotymajstr Buček se odmlčel. Mrzelo ho, že špehýř unikl. 
	"A přece jim to nic nepomůže!" vyhrkl po chvilce přemýšlení. "Bratře Jíro, vyšli ihned posly k třetí rotě, aby co nejrychleji dorazila k rozcesti na Bánov a Komňu. Tam na nás počkají a podnikneme útok ještě dnes odpoledne. Václave, povedeš nás tou nejkratší cestou: Dá Bůh, že ještě dnes večer se shledáš se svým otcem. Nasedat!" 
	Do husitů jako by vjel nový život. Hbitě se připravili k další cestě a za čtyři hodiny dorazili k rozcestí, kde již čekala třetí rota. 
	Hrádek Zuvačov byl před nimi. Stál na příkrém kopci pyšně a vyzývavě. 


VII. 

	Roty zajely do lesíka, kde jezdci seskákali s koní, aby si chvilku oddechli. 
	Hejtman Buček, doprovázen četou jezdců, odjel se svým štábem na obhlídku kraje. Václava vzali s sebou. 
	Nejprve zajeli na Holou Stráž, odkud byl daleko široko volný rozhled: Vrcholek Holé Stráže byl o několik sáhů výše než hradby Zuvačova, takže jezdci mohli pohodlně pozorovati polohu hrádku, který ležel ve vzdálenosti půl míle na půlnoc. 
	Viděli zřetelně palácové stavení a okrouhlici, předhradí i pevnou kamennou hradbu, na níž stálo několik obhájců. Vykřikovali něco nesrozumitelného a vyzývavě mávali meči. Viděli i čilý ruch na nádvoří, zmatené pobíhání pacholků, jimž rytíř právě vydával koule do pušek a ručnic. Jiní nosili šípy, luky, oštěpy, kopí, staré meče, jiní opét chystali bečičky smrduté smoly. 
	Rotymajstr Buček se zamračil. 
	"A nyní do Komni!" zavelel. 
	Sjeli s příkrého svahu a blížili se k vesnici, která byla na pohled jako po vymření. Komňanští už věděli o příjezdu husitů. Zavřeli se do svých domků a s obavami hleděli vstříc nejbližší budoucnosti. Co jim přinese? Mnoho mužů bylo odvlečeno na Zuvačov  a jak tam s nirni budou nakládat, zjistíli se, že se husité usadili v Komni? A jak to dopadne s těmi, kteří zůstali ve vesnici, budouli husité poraženi?
	V této chvíli těžké nejistoty promluvil Václav. "Komňané, nebojte se!" "zvolal jasným hlasem uprostřed návsi, když zahlédl několik ustrašených pohledů mezi pootevřenými dveřmi. "Husité nám přinášejí osvobození! Jsou to naši přátelé! Podniknou útok na Zuvačov a vysvobodí všechny naše lidi."
	"Václave!" dveře jejich domku se otevřely a teta Dorotka vyšla na náves. "Co je s tatínkem?"
	"Zavřeli ho, ale neboj se, tetičko!" pohladil jeji drsnou, upracovanou ruku, když uviděl její zblednutí. "Do večera bude zase na svobodě!"
	"Dal by Bůh!" povzdychla si stará žena, která od odchodu bratra a synovce nezavřela oka. 
	"Bude, tetičko, neměj obav!"
	Zatím se již otevřelo několik dveří a zaražení obyvatelé vesnice nesměle vycházeli. 
	"Přátelé!" promluvil rotymajstr Buček. "Známe již vaše utrpení a chceme vás ho zbavit. Podnikneme útok na Zuvačov. Nechceme vás žádat o pomoc, ale chtěl bych vědět, nejsouli mezi vámi zrádci, kteří by nám za útoku vpadli do zad."
	Shromážděný dav zahučel na znamení odporu. 
	"Toho se nemusíš obávat, urozený pane!" zvolal sedlák Mozola. "A chcešli, půjdeme s vámi v jednom šiku proti našim utiskovatelům."
     	"Děkuji vám, přátelé!" mocným hlasem odpovídal rotymajstr Buček. "Chcete-li nám opravdu pomoci, použili bychom vás jako hlídačů ke koním, aby se mohlo co nejvíce našich bratří zúčastniti útoku. Zatím co my pojedeme na další obhlídku, můžete se přichynat k odchodu na Holou Stráž. Na zpáteční cestě se pro vás zastavíme."
	Rotymajstr Buček bodl koně a vyrazil ke kopci, který ležel od Zuvačova na půlnoc. Říkali mu Kubánka. Byl oddělen od hrádku ne příliš hlubokým sedlem. 
	Několik mužů ze zuvačovské posádky pozorovalo každý pohyb jízdní družiny. Nechápali, kam jedou a co zamýšlejí. Viděli, jak se husité před Kubánkou zastavili, pozorně prohlíželi celý kraj a hlavně přístup k Zuvačovu. 
	Rotymajstr Buček odhadl zkušeným zrakem všechny možnosti." 
	"Útok podnikneme současně se všech stran," sděloval své rozhodnutí hejtmanům, kteří ho obstoupili. 
	"Hlavní úsilí soustředíme na hradby se strany půlnoční a západní, odkud je k hrádku nejlepší přístup. Koně budou za útoku ukryti v lesíku zá Holou Stráži. Třetí rota bude útočit na straně polední a východní pod velením bratra Jíry, první rota od půlnoci pod velením bratra Rečka a já s druhou rotou budu útočit od západu, kde je padací most."
	Hejtmani souhlasili. Chvíli ještě pozorovali krajinu. Každý si již v duchu sestavoval rozkazy pro svou rotu. 
	Na zpáteční cestě byli mile překvapeni Komňany, kteři se již zbavili počáteční nesmělosti a zvali je do svých domků, aby je pohostili. Rotymajstr Buček jim poděkoval, ale odmítl. Po boji si rádi pobesedují, nyní se však musí připraviti co nejrychleji k zahájení útoku. 
	Požádal fojta, mohli-li by si pro útok vypůjčiti žebříky. Sotva se zpráva roznesla po dědině, lidé snášeli kdejaký žebřík. 
	Vojáci se při pohledu na přinesené žebře rozpačitě usmívali. Byly to většinou rozviklané žebříky roztodivných tvarů a držely pohromadě jen jakýmsi nepochopitelným zázrakem. Přece se však našlo mezi nimi několik dobrých a ty vzali s sebou. 
	Teta Dorotka zdržovala Václava, přemlouvala ho, aby zůstal doma, ale nadarmo. Odjel s jezdci a několiha Komňanskými k prozatimnímu táboru husitů. 
	Rotymajstr s hejtmany se ještě chvíli radili. "Bratře Bučku," ozval se Bohuslav Reček, velitel třetí roty, "neměli bychom přece jen počkati na bratra Prokůpka? Bez pěších -"
	"Zase takový!" zlostně se utrhl rotymajstr. "Což nechápete, proč to chci udělat? Že chci dokázat bratru Prokůpkovi, jak se strašné mýlil, když nám vytkl, že kromě plenění nedovedeme nic jiného!? To jste bojovníci?"
	"S těmi bojovníky to jistě nemyslíš tak zle, jak to povídáš," odpověděl Reček a z jeho hlasu zavanul ledový chlad. "Ale snad si neuvědomuješ, jak je to nebezpečné..."     
	"Nebezpečné!" ušklíbl se rozzlobený rotymajstr. "A právě proto, že znám velikost nebezpečí, chci se do toho pustit. Či vám je jedno, jak se mluví o našich jezdcích? Já toho aspoň nestrpím!"
	"Dobrá pověst našich rot je nám také nade vše," rozohňoval se Reček. "Ale -"
	"Žádné ale! Vidíš to sídlo cizáka, který se ti usadil jako ropucha a jako pijavice ssaje krev českého lidu? Nuže, dnes večer bude zářit jeho sídlo jako pochodeň na výstrahu všem, kdož jsou tu proti nám. A pach dýmu zaletí až do Uher a zvěstuje vrchnímu hejtmanu, že naše roty dovedou něco víc, než plenit a obstarávat píci!" 
	Rotymajstr bodl koně a odklusal od ztichlého štábu. Poznámky velitele Rečka mu připomněly nedávný výstup s vrchním velitelem Sirotků. On, Buček, byl velitelem samostatného oddílu jízdy, který harcoval v okolí hlavního voje. Vracel se k vozovým hradbám jen za zvýšeného nebezpečí nebo tehdy, podařilo-li se jim uchvátiti stádo dobytka nebo jinou kořist, která by jim byla na překážku v rychlých přesunech s místa na místo. Před dvěma dny byl předvolán k Prokůpkovi.  Byl od něho napomenut, aby se tak daleko nepouštěl. Prudký rotymajstr, který místo pochvaly obdržel výtku, podrážděně se zeptal, zavinil-li již svými jízdami nějakou škodu.
	"Co se nestalo, může se stát," odpověděl mu stručně Prokůpek. "Ostatně, kdo ví, jak by nám pomohli tvoji jezdci, kdybychom se střetli s nepřítelem."
	"Bratře Prokůpku" - drálo se těžce z Bučkova hrdla, "co tím  chceš řici?"
	"Jen to, co jsem řekl! Vždyť samým pleněním jsou tak zhýčkáni, že to nechci vidět, až zase dojde k boji."
	Tato slova se mu zaryla do duše jako nůž. On, jehož rotám byly odjakživa svěřovány ty nejobtížnější úkoly, je v podezření, že své vojáky zhýčkal! Ty chrabré muže ošlehaných tváří, kteří se dovedli bíti jako lvové a kteří se vrhali slepě v boj, ať byla proti nim přesila sebevětší!
	Beze slova se vyřítil z velitelova stanu a spěchal ke svým rotám.
	Prokůpek hned viděl, že přestřelil. Vyběhl za ním, aby ho uchlácholil, že to nemyslil tak zle. Závolal na něho, ale Buček se ani neohlédl. Byl zranén na nejcitlivějším místě. V hlavě mu hučelo.
	Za chvilku se rozlehl rušným táborem jasný zvuk polnice, který svolával jezdce a oznamoval, že se vyrazí.
	Bučkovi nebylo jasno, co podnikne. Věděl jenom to, že musí vykonat něco, co přesvědčí vrchního velitele, jak se mýlil, a hlavně, jak ublížil.
	Velitelé rot se podivili náhlému odjezdu, ale když jim všechno vysvětlil, byli také rozhořčeni. Chtěli také co nejdříve ukázat, co dovedou.
	Ale krajina, jíž projížděli, byla klidná. Daleko široko nebylo stopy po nepříteli.
	Jak se proto Buček zaradoval, když mu přední hlídky hlásily, že zajaly nékolik jezdců! Jak uvítal Václavovu zprávu o zpupném Heršlovi! Ukáže bratru Prokůpkovi, co dovedou jeho vojáci!
	Pojednou mu zatanuly na mysli varovné hlasy jeho spoluvelitelů. Když jim řekl, jak se o nich vyjádřil Prokůpek, také zatoužili po nějakém dobrodružství. A nyní, když se jim tak neočekávaně postavilo v cestu, jaksi zkrotli a jenom varují ...
	Že by bylo něco pravdy ve slovech vrchního hejtmana Prokůpka? Že by i sami velitelé?
	Buček se zachvěl. Bál se domyslit. Ale ne, nepovolí. A kdyby měl sám se svou rotou podniknout útok, provede jej!
	"Bratře Bučku!" vytrhl ho z chmurných úvah velitel Jíra. "Všechno je připraveno k vyražení, čekáme jen na tebe."
	Jakže? Může věřit svému sluchu? Může věřit svým očím?
	Vojáci byli sešikováni v malé hloučky. Z očí jim sálala bojechtivost a jejich zářící oči se upíraly k vrchnímu veliteli. 
	"Oznámili jsme rotám, co ti řekl bratr Prokůpek. Řekli jsme jim, co od nich čekáme -"
	"Bratři!" rozradostnil se Buček a oči mu podivně zvlhly. "Tohoto vám nikdy nezapomenu! Nikdy!" objimal pohnutě Rečka i Jíru.
	A již byl v čele své roty. Vyrazili s mírného návrší do údolí, odkud se poženou nahoru k padacímu mostu. 
	Druhé dvě roty vyrazily zároveň s ním. 
	Václav odběhl od koní na Holou Stráž a pozoroval útok se zatajeným dechem. 
	Hle, již se rozestoupili a ženou se do kopce jako lavina. Někteří třímají v rukou meče, jiní kopí. Běží s divokým křikem, nevšímají si prudké palby s hradeb. Dolů se řítí balvany, před nimiž hbitě uskakují. Ale tam - jeden klesl k zemi! Zamával rukama, pustil meč, vyvrátil se a jeho tělo se řítí dolů do údolí  . . .
	Ale někteří již doběhli až k valům. Rychle zaklesli do otvorů mezi balvany provazové žebříky, přistavili i vypůjčené dřevěné žebře a po nich šplhají nahoru jako veverky. 
	A potom se odehrály výjevy, které nikdy nevymizely z Václavovy paměti.
	Sotva se ti nejobratnější vyšplhali k vrcholu hradby, padali dolů pod těžkými ranami obránců, rozestavených blízko sebe. 
	Vtom zahlédl, jak jeden z útočníků vyskočil až na hradbu. Sesypali se tam na něho se všech stran. Oháněl se mečem a udržoval je v bezpečné vzdálenosti od svého těla. Pojednou však byl zasažen střelou, vyvrátil se a zřítil se s hradeb. 
	Václav vykřikl a zakryl si oči. 
	Ale i kdyby jich nezakryl, stejně by nemohl spatřiti, co se odehrávalo na straně půlnoční a západní, kde byl veden hlavní útok. A bylo dobře, že toho neviděl. Byl by spatřil, jak pod prvním nárazem útočících řady obránců zakolísaly, ale v zápětí přiběhla posila. Byla ukryta v palácovém stavení a čekala na rytířův povel. Rytíř si ji tam nechal, aby ji mohl poslati v rozhodném okamžiku na nejohroženější místo. 
	Byl by spatřil, jak velitelé rot dávali zářící příklad svým vojákům a byli stále mezi prvními, kteří se pokoušeli vylézti na hradby. A co by ho naplnilo těžkým smutkem, byl by pohled na velitele Bučka, který se řítil s hradby s prostřeleným ramenem do náruče přiskočivšího vojáka. 
	Brzy nato zahlaholila polnice. 
	Roty husitů ustupovaly!
	Za nadšeného jásotu obležených šikovaly se v údolí a v naprostém pořádku odnášejíce mrtvé i raněné pochodovaly k lesíku u Holé Stráže. 
	Václav bezmocně zaštkal. . . 
	Dávno již dozněl hluk boje, i hrádek byl ztichlý a tábor jezdců se chystal ke spánku a Václav stále ležel na chladných kamenech s hlavou zabořenou do dlaní. 
	Když otevřel oči, nad krajem ležela tmavá noc. Zadíval se k Zuvačovu. Byl tichý a pohřížen v hlubokou tmu. 
	Rychle rozhodnut spěchal do ležení. Všeho se odváží, jen aby odčinil to, čím byl sám trochu vinen. 
	Okolo malého ohníku seděli velilelé rot. 
	"Ne, bratře Bučku, naše vina je úplné stejná, věř!" promluvil právě velitel Jira. 
	"Kdybych vás nebyl přemlouval, snad. . . A vy jste mne varovali. . . " pronášel temným hlasem Buček. "A jediná chyba -"
	"Žebříky!" vpadli oba rotmistři. 
	"Ano. Kdybychom měli dostatek dřevěných, dopadlo by to docela jinak."
	"Zítra jich naděláme zásobu," promluvil po chvilce ticha Reček. 
	"A pozítří zaútočíme znovu," dodal Jíra. 
	"Jsem rád, bratři, že jste nepozbyli odvahy," oživl Buček. "Věřte, že teď bych teprve nechtěl předstoupit před bratra Prokůpka a hlásiti mu, že jsme se marně pokusili o dobytí hrádku."
	"Chci vám v tom býti nápomocen," předstoupil před ně Václav. 
	Překvapené se na něho podívali. 
	"Naši lidé na hrádku jsou nyní bezmocni. Ale kdybychom se s nimi nějak domluvili, aby se ve chvíli nejprudšího nárazu vrhli k bráně a otevřeli ji, nastal by tam zmatek, kterého byste mohli využíti."
	"Dobrá myšlenka. Ale jak bychom se s nimi mohii dorozuměti?" usmál se rotymajstr. 
	"Sám se o to pokusím. "
	Velitelé se na chvíli odmlčeli. 
 	"A1e jak?" otázal se zamyšleně Jíra.  
	"Připlížím se až k hrádku. Někteří z našich jsou jistě na hradbách. Dám jim znamení -"
	"Jaké?"
	"Zahoukám jako sova. Všichni sousedé znají moje houkání."
	"Zkus to!"
	Václav zahoukal. Hejtmani užasli. 
	"Nu  a dále?"
	"Dají-li mi najevo, že mne zaslechli, vyšplhám se na hradby -"
	"A jak?"
	"Když nebýval rytíř na  hrádku, lozívali jsme tam s chlapci. Znám tam každou trhlinu, každý otvor a každý výčnělek, o nějž se mohu zachytit. Domluvím se s nimi. Řeknu, že útok začne pozítří ráno."
	"Je to příliš smělé, hochu. A naděje na zdar tvého podniku je opravdu nepatrná," řekl rotymajstr Buček. "Ale chceš-li se o to mermomocí pokusit -"
	"Prosím o to."
	"Budiž. Bratře Jíro, uvědom stráže, aby ho nezdržovaly. Šťastnou cestu, Václave! Bůh tě provázej!"
	Václava pohltila tma.
	Noc mu nijak nepřekážela, neboť v celém okolí Komně, Zuvačova i Holé Stráže by dovedl choditi i se zavázanýma očima. Nejprve šel kolem Komňanského potoka, potom odbočil k sedlu mezi Zuvačovem a Kubánkou a blížil se k žápadní straně, kde byl padací most. 
	V celém kraji bylo mrtvé ticho. Jen z poloopuštěné Komně se chvílemi ozval štěkot psů. 
	Václav se opatrné pližil nízkým podrostem. Každou chvíli se zastavoval a napjatě naslonchal. 

	Když byl vzdálen od hradeb asi padesát kroků, přitiskl se k zemi a zůstal ležet jako přimražen. 
	Brána se bez jediného vrznutí otevřela, padací most byl spuštěn, a z brány vyšlo několik lidských postav. Šly tiše jako duchové. Most zůstal spuštěn. 
	Václav nevěřil svým očím. Jsou tak opojeni svým  vítězstvím, že se odvažují ven? Kam jdou? Chtějí se přesvědčit, jsou-li ještě v okolí Zuvačova husitské hlídky? 
	Šli úzkou pěšinou, po níž se sem dostal i Václav. Co teď! Má uskočit? Zpozorovali by ho. Vždyť jsou již docela blízko. Zůstane ležet bez hnutí, snad ho nezahlédnou. 
	Zdálo se, že mu štěstí přeje. Již přešel první stín, druhý, třetí. Ale když se přiblížil čtvrtý, vrhl se bleskem na Václava. Dřive než mohl vykřiknout, byla mu ucpána ústa. Marně se bránil poutům. 
 
VIII. 

	Průvod došel k bráně. Jeden z mužů, kteří vedli Václava, tiše zaklepal. 
	"Kdo tam?" ozval se tlumený hlas. 
	"Hlídka."
	"Heslo!"
	"Věrnost králi, smrt kacířům."
	Brána se zase tak tajemně otevřela a hlídka vešla dovnitř. 
	Za branou stálo několik ozbrojených mužů. 
	"Co je? Proč se už vracite?"
	"Chytli jsme jednoho z nich. Zdá se, že je to nějaké mládě."
	"Zavedeme ho k urozenému a statečnému rytíři. Jeden z vás půjde s námi, ostatní se vrátíte na obhlídku. Mějte se na pozoru, pravděpodobně neodtáhli."
	Václav začínal chápat. Nezpozorovali ho s hradeb, jak se v první chvíli domníval. Šli prozkoumati okolí hrádku a zahlédli ho na zemi čirou náhodou.
	Snažil se proniknouti očima hlubokou tmu. Zdálo se mu, že vidí na hradbách nějaké stíny. Jsou to Komňanští? Proč některý z nich neseskočí s hradeb a nedá znamení ke vzpouře?
	Václav nevěděl, že sotva se začalo smrákat, všichni Komňané byli zavedeni do čeledníků, odkud nesměli vycházet. Rytíř jim nevěřil. Před čeledníkem se procházely stráže. 
	Václavův otec, který byl také vyveden z temné komory těsně před útokem, byl do ní na noc zase odveden. Ale dnes dostal jídlo a byl zbaven pout. 
	O tom všem Václav nevěděl, když ho vedli do rytířovy komnaty. 	
	Však již byli na chodbě. U rytíře byla nějaká návštěva. 
	"Všechno bude záležet na tom, dojede-li posel včas," zaslechl Václav rytířův hlas. 
	"A proč jsi ho neposlal dříve, pane? Kdybys ho byl odeslal hned, jak jsme zvěděli o vracejících se kacířích, už by tu mohlo být vévodovo vojsko."
	"Vévodovo vojsko má dosti vlastní práce, a proto jsem je nechtěl volat zbytečně. Vyslal jsem své zvědy, aby zjistili, potáhnou-li husité na Hrozenkov nebo na Vláru. Kdo za to může, že byli pochytáni těmi proklatci! Sotva se vrátil pronásledovaný Erhard, vyslal jsem posla do Uherskébo Hradiště. Možná, že část vévodského vojska je ukryta v jeho hradbách. A nejsou-li tam vévodští, Hradišťané mu jistě poradí, kam se má obrátit -"
	Rytíř mluvil tak hlasitě, že Václav rozuměl každému slovu. Tedy to byl ten hlavní důvod, proč byly vyslány na hory rytířovy hlídky! Rytíř se neodvážil žádati o pomoc dříve, dokud neměl jistotu, že husité potáhnou okolo Zuvačova!
	Velitel hradní stráže zaklepal na dveře rytířovy komnaty. 
	"Vstup!" ozvalo se zevnitř. 
	"Odpusť, urozený a statečný rytíři, že tě vyrušuji. Naše hlídka zajala jednoho husitu, který se odvážil až k hradu, patrně na výzvědy."
	"Je-li možná?" rytířova tvář se rozjasnila. "Teď budeme míti aspoň jistotu, kolik je jich a přijde-li jim posila. A kde je?"
	"Čeká na chodbě."
	"Předveď ho!"
	Sotva uviděl Václava, překvapeně zvolal: "Vždyť to je ten kluk, co nám předevčírem utekl!"
	"Opravdu," zvolal udivený velitel stráže. "A zdálo se mi i ve tmě, že je nějaký mladý. Ťedy k vůli tobě jsem si měl zlámat vaz pádem s koně, ty -"
	Přiskočil k Václavovi, a neohlížeje se na přítomnost nadřízených, vyťal mu políček. 
	Václav se zapotácel, ale ani nehlesl. Viděl, že je ztracen. Setkav se s tímto zuřivým člověkem již po třetí v těchto pohnutých dnech. Jednou ho pronáslcdoval na koni, po druhé byl pod stromem s Jakubíkem. Dvakrát to skončilo dobře: Ale nyní už není naděje na vyváznutí. 
	"Ne tak, Erharde," zakročil rytíř. "Chápu tvůj hněv a také ti nebudu bránit ve tvé spravedlivé pomstě. Ale dříve nám musí povědět všechno, co ví o husitech."
	"Ale buď na něho přísný, urozený pane, protože toho ví jistě dost."
	"Kam jsi utekl ze Zuvačova?" obrátil sc rytíř na Václava. 
	"Do Lopenických hor."
	"Jak ses setkal s husity?" 
	"Nalezli mne v horách."
	Rytíř se v duchu usmíval. Obával se, že výslech bude obtížný. Domníval se, že v žilách tohoto chlapce koluje rebelantská krev jeho otce, a zatím -
	"Kolik je jich?"
	Václav mlčel. 
	"Kolik je jich?" opakoval svou otázku již netrpělivě rytíř. 
	Václav se mu díval přimo do očí, ale neodpovídal. 	"Neumíš mluvit?" dorážel tvrzník, s nímž rytíř rozmlouval před příchodem Václavovým. 
	"Ihned řekni urozenému panu rytíři, kolik je těch zrádců, nebo -" a Erhard se k němu blížil s vyhrůžným pohledem a vztyčenou pěstí. 
	"Ani jeden zrádce tam není," ve Václavově odpovědi ležel ocelový vzdor. 
	"Jak to mluvíš před urozeným pánem?" zasyčel Erhard a šermoval pěstí Václavovi před očima. 
	"Nechej ho, Erharde," řekl rytíř. 
	Potlačil výbuch hněvu a obrátil se na Václava s vlídným úsměvem:
	"Ty mysliš, že není zrádcem ten, kdo zradil krále a vévodu?"
	"Vlast je více než král," rozohňoval se Václav. "A opravdovým zrádcem je ten, kdo zradí svou vlast.
	"Nu, nebudeme se o to přít," pronášel na oko klidně rytíř. "A konečně, v tvých slovech je také mnoho pravdy," stavěl se, jako by s ním souhlasil. "Ale chci slyšet, kolik je jich!"
	Václav neodpověděl. 
	"Hm, snad to ani sám nevíš. Tedy toho necháme. Ale toto budeš vědět jistě: půjdou tudy i ostatní voje husitů?"
	Nedostalo se mu odpovědi. V očích rytířových to zlověstně blýsklo. 
 	"Půjdou, viď! A kdy?"
	Když Václav setrvával ve svém mlčení, rytíř se uchýlil ke lsti. Podráždí jeho hrdost a ješitnost. 
	"Snad se ho tážeme na věci, kterým ani nerozumí," obrátil se k tvrzníkovi, který okamžitě prohlédl jeho úmysl. 
	"Tito venkované jsou opravdu omezení," přiléval oleje. 
	"Jen si nemyslete," rozčílil se Erhard, který nechápal. "Je to prohnaná luza!"
	"Erharde, jdi dohlédnout k bráně, je-li tam vše v pořádku. Potom se zase vrať!" rytíř se obával, že by Erhard mohl svou ukvapeností všechno pokazit. 
	"Jak poroučíš, urozený pane."
	"A hlavní věc jsme při tom zapomněli," pokračoval rytíř po odchodu Erhardově. "Jak by mohli dospělí bojovníci mluvit o svých plánech před malým chlapcem?"
	Při tom jakoby mimochodem zavadil zrakem o Václavovu tvář. Nemohl uvěřit svým očím. To vyžle se usmívá?! Vytřeštil oči. Ne, nemýli se! Vztek jím zalomcoval. 
	"Tož ty tak!" zaburácel. "My se tu snažíme tak pěkně na něho a on -"
	Jediným skokem byl u dveří a prudce je otevřel. Na chodbě stáli dva strážcové, kteří s Erhardem přivedli Václava. 
	"Utíkejte pro Erharda, ať se okamžitě vrátí! Ale rychle!"
	"Ano, urozený pane."
	"Takové prolhané plémě!" ulevil si rytíř, přecházeje pokojem dlouhými kroky. "Tak se to dovede přetvařovat! Ale počkej," zastavil se před Václavem. "Toto ti přijde draho! Všechno nám povíš, všechno! Jen co přijde -"
	Dveře se otevřely a do komnaty se vřítil udýchaný Erhard. 
	"Poroučíš, urozený pane?"
	"Zavoláš klíčníka a odvedete tohoto ničemu do mučírny! Budete ho mučit tak dlouho, až se ke všemu přizná."
	"Vždyť jsem to říkal, urozený pane," vybuchl radostně Erhard. "Vždyť jsem to říkal -"
	Václav nezakolísal ani na okamžik. Tušil, že jeho zprávy by měly veliký význam pro obleženou posádku. A čím je jeho život proti totnu velikému boji, který vede celý český národ? Tisíce padly v boji za svatou věc obrany vlasti proti nepřehledným zástupům křižáckých vojsk i proti vnitřnímu nepřiteli, k němuž náležel i Heršl. Co na tom, přibude-li k té nekonečné řadě mučedníků i jeho nepatrná oběť?
	Ale když klíčník zachrastil svazkem klíčů a dusné vlhko podzemní chodby, z níž se mu podařilo před dvěma dny uprchnouti, chtivě mu skočilo do tváře, proběhlo jeho tělem mrazivé chvění. 
	Míjeli dveře temné komory. Je tam ještě otec? Jižjiž chtěl Václav vykřiknout, ale v poslední chvilce se vzpamaťoval. Je-li tam otec, zbytečně by ho polekal. 
	Přicházeli k slepému konci chodby. Po žebříku vylezli na výstupek, za nímž byly ve zdi dveře. Byly tak malé, že se musili skrčiti, aby jimi prošli. Byli v mučírně. 
	Klíčník zaklesl čtyři hořící louče do dřevěného skřipce šikmo vzhůru. 
	"Připřavte lavici!" rozkázal Erhard svým pomocníkům. 
	Dali ji do středu mučírny. 
	"Svlečte ho!"
	Ve chvíli byl Václav obnažen až do půl těla. Připoutali ho k lavicí tak pevně, že se nemohl hnouti. S jedné strany se postavil Erhard, s druhé pomocník. 
	První uhodil Erhard. Podle všech zvyklostí útrpného práva měl se předem zeptat, poví-li Václav dobrovolně všechno, co ví. Ale byl tak rozezlen na svého mladého nepřítele, že musil nějak ulevit své zlosti. Rána dopadla prudce na obnažená záda. Na kůži okamžitě naskočil rudý pruh. Václav se zachvěl, ale nevydal ani hlásku. 
	"Nepovíš?" zasyčel Erhard a jako by se bál, že se Václav okamžitě rozpovídá a on nebude moci vykonati svou pomstu, rozmáchl se po druhé. 
	Ale jeho obavy byly zbytečné. Po každé ráné řekl Václav stručně: "Nepovím." S počatku to říkal hlasitě a odhodlaně. Ale čím dále, tím více jeho hlas slábl. Pa desáté ráné jen šeptal. 
	A když jich bylo patnáct, tělo se zhroutilo - Václav omdlel. 
	"Už toho nechejte," řekl klíčník, který první zpozoroval, že Václav je v bezvědomí. "Je to zbytečné."
	"Proč?" osopil se Erhard. 
	"Neví o sobě."
	"Toto nám scházelo!" rozčílil se Erharil. "Co teď s ním?“
	"Necháme ho tu," rozhodoval klíčník. "Ten se tak brzy neprobere."
	"A kdy ho dáme na žebřík?"
	"Až zítra. Bude už půlnoc, ať se trochu vyspíme. Kdo ví, jaký bude zítra den."
	"Kdyby bylo po mém, dal bych ho na žebřík hned," řekl Erhard. "Však on by se vzpamatoval." 
	"A zemřel by dřív, než bychom od něho uslyšeli jediné slovo," krotil jeho horlivost klíčník. "Tomu já zas rozumím, Erharde. Musíš myslit, že je to mladý chlapec."
	"Ale prohnaný jak deset starých."
	"Odvažte ho a hoďte ho tamhle do kouta," řekl klíčník pomocníkům a zhasl dvě louče. "Tak, a nyní se vrátíme."
	"Urozený pán nás pěkně přivítá," bručel Erhard. 
	"Nedá se nic dělat," pokrčil rameny kličník. Vrhl ještě jeden pohled na Václava, ležícího v koutě chmurné místnosti, posvítil ostatním na cestu a přibouchl těžké dveře. 
	V rezavém zámku zaskřípál klíč. Chvilku se rozléhaly chodbou dunivé kroky vzdalujících se mužů. 
	Podzemní svět ztichl. 

IX. 

	Ráno bylo na tvrzi živo.
	Většina posádky byla na hradbách, odkud muži pozorovali přesun husitského vojska. Viděli zřetelně, jak sjíždějí s Holé Stráže do údoÍí mezi Komňou a Zuvačovem. 
	Obležení zneklidněli: Co zamýšlejí ti kacíři? Je to začátek nového útoku? Či stačil jim jediný pokus o dobytí tvrze, aby poznali, že by se o ní marně pokoušeli? Táhnou na Bojkovice?
	Heršl se svými lidmi již začinal jásat. Vždycky si myslil, že jeho tvrz by dovedla odolávati mnohonásobné přesile. Ale že by se ti proslavení a obávaní válečníci vzdali svých úmyslů hned po prvním nezdaru, to mu ani ve snu nenapadlo. O svůj život se rytíř nestrachoval. Kdyby bylo nejhůř, kdyby husité vnikli již do
nádvoří, měl by stále ještě dosti času na svou záchranu. Posádku by nechal na pospas nepřátelům a sám by uprchl tajnou chodbou, o níž kromé tvrzníka nikdo nevěděl. Ještě po včerejší rozmluvě, z níž byli vyrušeni Václavem, odešel s tvrzníkem do zadní komnaty, aby se přesvědčil, je-li vchod do ty medvědími kožišinami, pod jednou z nich byl vchod do tajné chodby. Nezasvěcené oko by marně hledalo pohyblivý kvádr, za nímž byl pověšen žebřík. Po něm se slézalo do tajné chodby, jež se svažovala směrem k Bystřici a vyúsťovala v husté lesní houštině. 
	To tedy bylo poslední útočiště pána ze Zuvačova. 
	A bylo to útočiště opravdu bezpečné. Nezasvěcená ruka mohla tlouci kladívkem na mohutný kvádr a přece nezazněl dutý zvuk. Do kvádru se mohlo opřít několik silných paží a kvádr se nepohnul. Ale pán ze Zuvačova a tvrzník znali jeho důmyslný mechanismus. 
	Včera večer přezkoušeli zářízení. Bylo v pořádku. Heršl rozsvítil louč, jichž bylo několik připraveno u vchodu, poručil tvrzníkovi, aby zůstal v komnatě a sám poodešel několik kroků do nitra chodby. Plápolavé světlo louče dopadlo do hlubokého výklenku, v jehož pozadí se zaleskla kovová skřínka. Rytíř ji uchopil, potěžkal a na jeho tváři se objevil spokojený úsměv. Zde jsou ukryty jeho poklady, o nichž neví nikdo, ani tvrzník. Bude-li nucen uprchnouti, má o nejbližší budoucnost postaráno. 
	Vrátil se ke vchodu, který pečlivě zadělali. O svůj život tedy neměl obav. 
	Když se tak nyní díval s hradeb na odjíždějící řady husitů, byla to jiná radostná myšlenka, která mu vykouzlila úsměv na tváři. Až budou husíci za horami, pošle zprávu vévodovi Albrechtovi. Vylíčí včerejší útok a hrdinnou obranu posádky, zmíní se i o tom, že útok předvídal, a přece nežádal o pomoc, dokud jí nebylo nezbytně třeba. Vévoda jistě ocení jeho zásluhy, zvlášť když uváží, že husité odtáhli po prvním útoku, jehož odražení musilo býti opravdu velkolepé. Vždyť kdy to svět slyšel, aby to chámské vojsko, z něhož šla hrůza a děs, kam se jen obrátilo, upustilo od dobývání po jediném nezdaru? A ve své zprávě se zmíní jen tak mimochodem o svém odloučení od světa, že by se rád dostal někam jinam, ať je to kdekoliv, jen když to nebude v blízkosti těchto pustých hor. Vévoda pochopí a jistě ho odmění za věrné služby a slepou oddanost. 
	A rytíř si mnul ruce při pomyšlení, že by se mohl dostat někam na zámek do některého bohatého města, kde by mu nastal nový, veselý, radostný život. 
	Ale nebylo mu dopřáno, aby se dlouho opájel svými růžovými sny. 
	Poslední jezdci dlouhého průvodu byli právě v údolí na čáře Zuvačov-Komňa, když čelo průvodu zabočilo na Kubánku, rozložitý kopec, ležící od Zuvačova na půlnoc, směrem k Bojkovicím. Kubánka byla o néco nižší než Zuvačov, od néhož ji délilo ne přiliš hluboké sedlo. 
	Heršl ze Zuvačova se zachmuřil. Tedy husici neodjíždějí? Přesunují se jenom s Holé Stráže na Kubánku, aby se tam utábořili a podnikali další útoky?
	Rozhlédl se po obráncích. Jeho zlost se jenom stupňovala, když na všech tvářích viděl totéž zklamání, totéž rozčarování.  
	Znovu se zadíval na Kubánku. První jedzci již seskakovali s koní, které odváděli za návrší. A jaké podivné přípravy to konají? Lozí na stromy, ulamují větve - -
	Tedy neodjedou! Také dobře! Tentokrát dostanou za vyučenou, že na Zuvačov nikdy nezapomenou!
	Slezl s hradeb a odcházel k nádvoří, aby vydal rozkazy k odražení dalších útoků. Neušel ani dvacet kroků, když zaslechl vzrušené zvolání:
	"Urozený páne!"
	Hbitě se obrátil k bráně, odkud se zvolání ozvalo. Tvrzník právě seskočil s poslední příčky žebříku a zmateně mávaje rukama utíkal ke strážím u brány. 
	"Urozený pane!" vykřikl po druhé, ale hned nato, jako by se rozmyslil, obrátil se zase ke strážcům:
	"Spusťte most a otevřte bránu!"
	"Zadržte!" zahřímal rytíř, který se sem přihnal dlouhými skoky. Prudkým pohybem odstrčil biřice a jeho hněvem planoucí zrak spočinul na tvrzníkovi. 
	"Minul ses rozumem?"
	"Urozený pane, pronásledují ho!"
	"Kdo? Koho?"
	"Našeho  - posla -" vyrážel ze sebe rozčileně tvrzník. "A jsou již docela blízko!"
	Heršl ze Zuvačova se více nevyptával. Jako veverka se vyšplhal na hradby a pohlédl směrem, kam ukazoval tvrzník a několik biřiců. 
	Údolím od Bystřice se hnal jezdec, v němž poznal svého posla. V neveliké vzdálenosti za ním jelo několikačlenné družstvo husitských jezdců, kteří zuřivě pobízeli své koně k rychlejší jízdě. 
	"Spusťte most a otevřte bránu!" zazněl s hradeb rytířův rozkaz. 
	"Však jsem si myslil," zabručel potichu tvrzník. Řetězy zařinčely, těžký most zasténal ve veřejích. 
	"Erhardova skupina vyrazi!" zazněl s hradeb druhý úsečný rozkaz. 
	Dvacet pěších bojovníků vyrazilo proti jezdcům. 
	"Máme na ně vypálit?" ozval se kdosi netrpělivě od pušek. 
	"Nestřílet! Jsou příliš blízko sebe, mohli byste trefit někoho z našich." 
	"Urozený pane, tam -!"
	"Ženou se jako diví!" 
	"Zahlédli náš výpad!"
	Tyto výkřiky se ozvaly s hradeb od půlnoční strany. Heršl se tam zadíval a zbledl. 
	Husité na Kubánce zpozorovali, že pod Zuvačovem se odehrává něco neobvyklého. Vyskočili na koně a hnali se do údolí -
	Ale jeli nadarmo. Slabá husitská hlídka již uviděla nepřítele a zastavila se. Uštvaný jezdec se rychle blížil ke svým zachráncům. 
	Netrvalo to dlouho a celá skupina byla v bezpečí. Řetězy opět zařinčely, most byl vyzdvižen. 
	"Měl si namále!" rytíř poklepal na rameno svému poslu, který se jen usmíval a stíral si s čela pot. "A s tím - jak jsi pořídil?"
	"Znamenitě, urozený pane. Zítra v tuto dobu nebude na tvém panství husicích ani stopy."
	"Přijdou?"
	"Už jsou na cestě."
	Po těchto slovech zaburácelo nádvoří výkřiky nadšení. 
	"Děkuji ti. Jsi chlapík. Věděl jsem, koho mám poslat. Odveď ho do mé komnaty," obrátil se k tvrzníkovi. "Přijdu tam za vámi, jen co se ještě na ty proklatce podívám."
	Vyšplhal se na hradby a rozhlédl se. Hlídka, která pronásledovala posla, již zmizela. Také jezdci s Kubánky, když zpozorovali, že most byl vyzdvižen, vraceli se zpět. 
	"Dávejte na ně pozor!" nařizoval rytíř obhájcům. "Kdybyste zpozorovali nějaké nápadné pohyby, okamžitě mne zavolejte. Komňany vyveďte z čeledníku, ať nosí na hradby balvany a připravují kotly se smolou. Všechno ať je připraveno k odražení útoku, těm kornyfelům není radno věřit."
	"Všechno bude v pohotovosti, urozený pane!" ujišťoval velitel oddílu, který měl na starosti hájení hradeb."
	Heršl ze Zuvačova obešel celé hradby a pak se ode bral do svých komnat. 
	"Tvrzníku, dej donést vína, ať oslavíme poslův návrat," rozkázal hned na prahu. "A ty," obrátil se k poslu, "povídej zatím o své cestě, na níž bys bezmála přišel o život."
	"Nebylo to tak zlé," mávl biřic rukou. "Měl jsem před nimi dosti veliký náskok. Ale abych to vykládal po pořádku. Cesta k vévodskému vojsku minula bez nehody. V Brodě jsem se dověděl, že vojsko poluje za Hradištěm. Ale musil jsem zajeti až ke Zlechovu, neboť vojsko bylo právě v buchlovských horách a do města nijak nespěchalo. Odevzdal jsem veliteli tvůj list. Projevil velikou ochotu. Stejně prý se nudí již delší dobu a zahálka má na jeho vojsko neblahý vliv. Viděl jsem na vlastní oči, jaký jásot vzbudila jeho zpráva v celém táboře. Původně se chtěli utábořiti na noc u Zlechova, ale po mé zprávě se rozhodli, že budou pokračovat v cestě až do Hradiště. Přidal jsem se k nim  -"
	"A přenocoval jsi v Hradišti?"
	"Ano. Za svítání jsem se vydal na zpáteční cestu. Velitel mi uložil, abych ti vyřídil, že do večera budou zde. Pod ochranou noci obklíčí všechny okolní kopce od Holé Stráže až za Kubánku, od Bystřice až ke Komni  a za ranního šera podniknou jeho šiky náhlý útok na překvapené nepřátele -"
	"Kolik je našich?" 
	"Okolo osmi tisíc."
	"To je výborné! Znamenité! A jak jsi odhadl sílu těch kacířů?"
	Na půl tisíce. Zmínil jsem se jen o těch, které jsem včera zahlédl."
	"A nemýlil ses. Další už nepřišli a patrně ani nepřijdou. To by tu již jisté byli. A kdyby jich bylo i desetkrát půl tisíce, Zuvačov by tak hned nepadl. A napíjím se na naše vitězství!"
	"A na zdraví Jeho Milosti vévody Albrechta, jemuž všichni ze srdce přejeme, aby co nejdříve zničil tento kacířský národ."
	Cínové džbány třeskly. Oči se zaleskly. 
	Rytíř byl tak rozjařen přinesenými zprávami, že propadl své staré vášni a ztratil v pití všechnu míru. Tvrzník ho s počátku mírnil, ale bez úspěchu. 
	"Ty mi moc nevykládej," smál se mu Heršl. "Nyní jsme už na tom tak, jako bychom zvítězili. A takové vítězství se přece musí oslavit, ne?"
	Když tvrzník viděl, že jeho domluvy by byly marné, dal se strhnouti a pil také. Ostatně, proč by nepil!
	Jeho vevodská Milost - Bůh jí dopřej rychlého vítězství nad všemi kacíři   - jisté se brzy doví o hrdinné obrané Zuvačova, bude se zájímat o statečnou posádku, a po mocném panu rytíři bude tu on, tvrzník, jehož jméno bude oznámeno Jeho vévodské Milosti. Ta si je dobře zapamatuje, neboť v těchto pohnutých dobách je vděčna za každého oddaného bojovníka v této zemi, která je prosaklá morem nákazy a odpadlictví. Ano, zapamatuje si jeho jméno, dobře je podrží v paměti a snad ho i nějak vyznamená, odmění. A i kdyby se tak nestalo, nevadí. Vévodovu přízeň si získá a to stačí. Člověk neví, kdy jí bude potřebovat. 
	A urozený pán Heršl ze Zuvačova má pravdu. Jsou na tom opravdu tak, jako by již zvítězili. A pak. . kdyby se stalo cokoliv, oni dva jsou naprosto bezpečni. Stačí vejíti do vedlejší komnaty, opříti se do tajemného kvádru, slézti do tajné chodby. . .
	Ve dveřích se objevil Erhard. Uctivě se uklonil a čekal, až ho rytíř osloví. 
	"Co nám přinášíš, Erharde? A pojď si přisednout, jsi dobrý služebník" - rytíř mu podával cínový džbánek. "Vivat jeho vévodská Milost Albrecht Rakouský!" volal rozjařeně. 
	"Vivat! Vivat!" zaznělo rozlehlou komnatou ze čtyř hrdel. 
	"Urozený pane, jdu připomenout, že mám pokračovat v mučení toho - toho -". Erhard nemohl nalézti pojmenování, které by přiléhavě vyjadřovalo jeho nenávist k Václavovi. 
	"Toho komňanského rebela?"
	"Ano, urozený pane."
	"Co máš z toho, Erharde. Slavnostní náladu této chvíle si přece nedáme rušit nějakými skřeky. To si necháme na pozdější dobu. Stejně nám neujde. A nyní si už sedni a pij s námi. . . máš také zásluhy o naše vítězství. . . "
	Poledne již dávno minulo, ale čtverlístek šťastných obležených stále ještě pil."
	"A teď  se  podíváme  na ty  bojovníky, ne?" Heršl se zvedl od stolu, ale hlava se zatočila, nohy vypověděly službu. Natáhl se na lavici a spokojeně usnul. 
	Tvrzník s poslem a Erhardem ještě chvilku blábolili ale posléze také usnuli.  
	Když zapadlo slunce a celý kraj ztemněl, přijela k bráně malá skupina jezdců. Byli to poslové vyslaní velitelem vévodského vojska. 
	Sotva byli vpuštěni dovnitř, sháněli se po rytíři. Oznámili mu, že vévodské vojsko obkličuje celý kraj. Od Brodu táhlo dvěma proudy. Husité neměli do poslední chvíle o ničem tušení, tak opatrně se všechno dělo. Když zpozorovali léčku, do níž upadli, bylo již pozdě pomýšleti na útěk. Ráno bude podniknut útok na Kubánku, vítězství je jisté. 
	Rytíř, jehož myšlenky byly otupeny požitím velikého množství vína, hleděl na posly nechápavě. Slyšel jejich slova, ale nevnímal jich. Teprve když mu podruhé sdělili, s jakou zprávou přicházejí, dal se do divokého smíchu. 
	"Tvrzníku!" zalomcoval spáčem. "Tady přátelé nám přinášejí zprávu o vítězství a ty jim ani nic nepodáš! Ať je tu okamžitě to nejlepší víno!"
	"Odpusť, urozený pane. Spal jsem jako  - ale už jdu."
	"Pospěš si! A počkej, dej vyvalit ze sklepů několik sudů vína a dej to rozdělit posádce!"
	"I Komňanům?"
	"Co tě to napadá! Ti budou okamžité zavřeni do čeledníku a ráno je vyženeme ven  - eh, však ti budou zase poslouchat!" 
	Zuvačov hýřil. 
	Do tiché noci se nesly jásavé výkřiky obležených. Doletěly až na Kubánku a připomněly husitům neúprosnou, krutou skutečnost: že z oblehatelů se stali obležení. 


X. 

	Václava probudil mrazivý chlad v zatuchlé místnosti. Krutá bolest v zádech mu okamžitě připomněla prožité utrpení. Chtěl se protáhnouti, aby se trochu zahřál, ale každý pohyb mu působil nesnesitelnou bolest. Zima však byla tak dotěrná, že se rozhodl, že nalezne alespoň svůj kabátec. 
	V mučírně byla úplná tma. Nebylo tam ani jediného okénka, ani jediného otvoru, jímž by vnikalo světlo a čersrtvý vzduch. Václav opatrně hmatal po vlhké zemi. Pojednou zajásal. Nahmatal svůj kabátec. Ležel poblíže lavice, jak jej tam včera s něho strhli. Ale první vlna radosti rychle zmizela, když poznal, že kabátec je celý provlhlý. Přesto si jej oblékl a v první chvíli se mu ulevilo. To proto, že vlhká látka přilnula k pálícím ranám jako hojivý balsám. Ale jakmile vlhkost pronikla až do těla, nejraději by se byl zase vysvlékl a pobíhal po mučírně, aby zahnal myšlenky na dotěrný chlad. 
	Na místě nemůže zůstat. Vždyť už nyní se celý třese a jektá zuby, jistě by se nachladil a těžce roznemohl. 
	Sotva mu bleskla hlavou tato myšlenka, hořce se usmál. Tak mu to připadlo směšným, že má strach o své zdraví ve chvíli, kdy jeho dny jsou sečteny. Dnes se husité nedají do boje a zítra bude pozdě. Přijdou jeho mučitelé, budou ho znovu trýznit, aby pověděl všechno, co ví o husitském vojsku. Ale on neprozradí. Mohou s ním dělat cokoliv, mohou ho za živa řezat a pálit, mohou ho pověsit na žebřík, který tu včera zahlédl v plápolavém svitu loučí, Václav bude mlčet jako hrob. 
	Ví dobře, že dalšího mučení nesnese. V celém těle cití podivnou slabost a malátnost, útrapy posledních dnů podlomily jeho síily. Zemře tak mlád, čekal víc od života. Ale ať, zemře aspoň s vědomím, že pomohl husitům v boji za očistu země od cizáckého živlu, který pronikl na Moravu i do Čech za posledních Přemyslovců a v posledních dobách se v zemi nebezpečně rozmáhal!
	A při sebe krutějších mukách nevydá ze sebe ani slovíčka zrady, protože ho bude sílit vědomí, že husité osvobodí Komňany od nemilosrdné nadvlády zpupného Heršla ze Zuvačova. 
	Zatím co takto uvažoval, ohmatával podlahu nepříliš veliké mučírny. Několikrát ji již přešel a seznámil se se všemi předměty, jež ležely na zemi. Narazil na vzpřímený žebřík, který byl připevněn ke stropu, v koutě ležela sekyra a dvě kladiva. Právě když je ohmatával, myslil na to, že prospěje Komňanům. 
	Ale náhle, jako by jej někdo udeřil do hlavy. Křečovitě stiskl kladivo a zahleděl se do neproniknutelné tmy. Přišla ta myšlenka tak neočekávaně, že se nemohl vzpamatovat. 
	A což  stane-li se pravý opak? Jak mohl tak skalopevně věřit, že pomohl svému kraji? Neboť co se stane, přijde-li vévodské vojsko dříve než hlavní voje husitů, které nijak nespěchají, protože se domnívají, že jsou zajištěny jízdními rotami a o útoku na Zuvačov nemají ani potuchy? Jaká pohroma to bude pro celý kraj, až útoky husitů budou odraženy a vítězný Heršl popustí uzdu své libovůli!
	Václav zapomněl na bolest i únavu, zapomněl na odpornou vlhkost i ozývající se hlad a všechny jeho myšlenky se upíraly k jedinému přání: uvědomiti valný voj husitského vojska, že proti jízdním rotám táhnou vévodští, že Buček se svými hejtmany je ohrožen. 
	Uvédomiti - ale jak!
	Václav se opřel do dveří, ale ty se ani nepohnuly. Na jeho tváři se zase objevil trpký úsměv. Jak je bláhový! Vždyť co by mu to pomohlo, kdyby je vyvrátil! Na druhém konci chodby jsou ještě jedny dveře, jsou to vlastné vrata, těžká, železná vrata! A i kdyby těmi proklouzl nějakým zázračným způsobem, zase by mu to nebylo nic platno. Octl by se na nádvoří plném nepřátel, kteří by se vysmáli jeho dětinskému pokusu o útěk. . . 
	Neklidně přecházel s místa na místo. Jeho myšlenky se rychle honily. V hrobovém tichu a děsivé tmě se čas zastavil. 
	Hodina za hodinou však míjela. Proč raději nepřijdou dokonat své dílo? Či rozhodli se, že ho ponechají na pospas vlastním myšlenkám, které jsou nebezpečnější než deset žebříků?
	Zaletěl myšlenkami k velitelům husitských rot. Co si tak o něm pomyslili? Že by byl zajat a odvlečen do hradu, to jim jistě nenapadlo. Ráno asi prohledali okolí, po něm ani stopy. Co si jen -
	Václav nedomyslil.
	Vyskočil s lavice, jako by byl uštknut hadem. Z dálky k němu doletěly podivné zvuky. 
	Přiskočil ke klíčové dírce a naslouchal. 
	Ne, tentokrát to nebylo mámení smyslů. Kdosi opravdu rachotil klíčem u hlavních vrat!
	Václav se chvěl po celém těle. Na čelo mu vystoupil studený pot. Už jdou!
	Zřetelně slyšel, jak veřeje vrat zaskřípaly. Klíčovou dírkou zahlédl žlutavé světlo. A již se rozléhaly chodbou nepravidelné, potácivé kroky. 
	Ale - co to? Václav očekával, že za ním přijde zase celá včerejší skupina, aby pokračovala v mučení. A zatím přichází jen jediný člověk, neklame-li ho sluch, a jeho chůze je taková podivná, nejistá. 
	Nečekal dlouho na vysvětlení této záhady. Pozdní návštěvník se již přiblížil k žebříku, vedoucímu do mučírny. Chtěl se po něm vyšplhat na výstupek, ale šlo mu to nějak těžko. Na každé příčce se zastavoval a Václav vytušil, že příchozí tak činí proto, aby udržel rovnováhu a nespadl. 
	"Počkej  - ty ptáčku!" ozvalo se přede dveřmi. "Myslíš -  že se bez tvých - zpráv - neobejdeme - ale co je nám - po nich - ti tvoji ochránci jsou již -  obklíčeni  - chachacha - to se opravdu
povedlo! A ráno  - kluku mizerná - ráno bych ti přál vidět - tu jejich porážku! Ano  - Zuvačov, víš? - k Zuvačovu ať chodí husíci  - pro svá vítězství! Chachacha! - Rozbijeme je - na padrť  - rozdrtíme je  - jako suchou hroudu -"
	Příchozí si oddychl. Šťastně zdolal všechny příčky žebříku a pokoušel se najít klíčovou dírku. Dalo mu to mnoho práce, ale konečně se mu to podařilo. 
	"Ale já si to - s tebou" - pokračoval opilec, "vyřídím hned! - Nebudu čekat - do rána - abys věděl."
	Zář plápolavé louče dopadla přímo na tvář opilého vetřelce. 
	Byl to Erhard. 
	"A panáček už - zase živ a zdráv!" blábolil Erhard. "Nu  uvidíme. . . "
	Václav stál v pozadí mučirny. Jeho tvář byla popelavě šedá a v jeho očich ležel podivný plamen. Byl odhodlán odvážiti se všeho, jen aby mohl uprchnouti a upozorniti husitské voje, že jízda je obklíčena. Neměl ani potuchy, jak by se to dalo provést. Ale když mu nyní Erhard potvrdil jeho obavy o osud útočníků na Zuvačov, byl rozhodnut raději zahynout na útěku, než nečinně přihlížeti k záhubě svých přátel. Sotva pochopil, že má před sebou opilého muže, který přichází sám, rázem se rozhodl k činu. Uchopil kladivo. Nedá se již trýzniti! A budeli třeba, dá se i do zápasu!
	Erhard hledal zástrčku, aby v ní upevnil čadící louč. Právě když ji uviděl a popošel k ní, ozvaly se z dálky nové hlasy. 
	Václav se zachmuřil. Těšil se nadarmo! Jdou přece jen zase všichni!
	"Erharde!" volal kdosi chraptivým hlasem. "Chceš-li se napít pravého tokajského -"
	"Co pravíš? Tokajské?" zvolal Erhard ode dveří a zálibně se usmál. 
	"Pravé. Našli jsme ho tam dva sudy. Natočili jsme si do džbánků. Pojď!"
	Erhard zaváhal. Ale touha po víně byla mocnější než pomstychtivost. Ostatně  pomsta mu neuteče, kdežto víno bude pryč co nevidět. A dokud zásoby stačí, musí se pít a pít a pít, vždyť takový večer se tak brzy nenaskytne. 
	Dosti obratně slezl dolů. Za chvíli Václav slyšel družný hovor, divoký smích a cinkot džbánů. 
	"A pojď mezi nás do sklepa," zvali Erharda. "Tam to vypadá jako o královském hodokvasu -"
	"Přijdu - jen co si to vyřídím s tím - husitou - chachacha!"
	"Že bychom se šli na něho podívat?"
	"To můžete."
	"Ale co máte z toho," ozval se jeden z rozjařených kumpánů. "Na to máme dost času až zítra. Dnes hodujeme a basta!"
	"Máš pravdu!" zahlaholilo to sborem. "Tak už toho nechej, Erharde, a pojď!" vybízeli ho znovu. 
	"Hned  - jenom co ho tam - zase - zamknu -"
	"Ale pospěš si!"
	"To se nebojte! To víte: Erhard a tokajské!" 
	Erhard se vracel k mučírně. Jeho krok byl ještě nejistější než před chvílí. 
	Václav se rychle rozhodl k zoufalému pokusu. Vytušil, jak to dnes na tvrzi vypadá. Vyběhl z mučírny a ukryl se před ní. 
	Erhard přicházel. V jedné ruce mu chrastil svazek klíčů, v druhé držel plápolající louč. Cestou si něco bručel. 
	A již byl u žebříku. Václav se přikrčil do kouta a vzrušením ani nedýchal. 
	Když Erhard vystoupil na druhou příčku, ztratil rovnováhu. Vyvrátil se nazad a v zápětí nato ležel na zemi jak široký, tak dlouhý. Klíče i louč mu vypadly z rukou. 
	"Teď je konec," pomyslil si Václav. "Až se zvedne, jistě mne tu objeví."
	Ale Erhard se nezvedl. Přemožen vinem usnul. Tichou chodbou se rozléhalo jeho chrápání. 
	Václav uchopil louč, posvitil si na svazek klíčů, zvedl je a již spěchal k východu. 
	U temné komory se zastavil. Je tam tatínek? 
	"Tatíčku!" zašeptal.
	"Kdo tam?" ozvalo se z místnosti. 
	"Já - Václav."
	"A co tu děláš, chlapče?"
	Václav neodpovídal. Rychle zkoušel klíče, až našel ten pravý. Odemkl a vklouzl dovnitř. 
	Před ním stál jeho otec. Ve tváři byl pobledlý, trochu přepadlý. 
	Padli si do náručí. 
	"Jak ses sem dostal, Václave? A co ta louč, ty klíče -"
	"Všechno ti povím, ale teď musíme rychle uprchnout, než na nás přijdou." 
	"A jak chceš uprchnout přes nádvoří, kde je celá posádka?"
	"Jsou ve sklepích, vsechno je opile, jen rychle, tatíčku!"
	Zhasli louč a spěchali k východu. Vrata byla otevřena. 
	Nádvoří bylo téměř liduprázdné. Jen v jednom koutě hořel malý ohníček, kolem něhož seděla nečetná skupina mužů, kteří se již do sklepů nevešli. Vedle nich stál veliký sud vína. Naplněný džbánek koloval od jednoho k druhému. Veselé písně a hřmotný smích svědčily o jejich bezstarostnosti. 
	Václav s otcem šli pomalu, aby nevzbudili pozornosti. Když dosli k hradbám, vyšplhali se na ně po žebříku, který vytáhli za sebou nahoru. Potom jej spustili k vnější straně hradeb a slézali po něm dolů. 
	První lezl Václav. 
	Po celou tu dobu se nikde nic nepohnulo. Ale když Václavův otec slezl na první, příčku, zvedl se na hradbě temný stín. Byl to jeden z opilých strážců, který tam podřimoval. Hluk, způsobený přenášením žebříku, ho probudil. 
	Nechápavé se rožhlížel. Když zahlédl dva muže, kteří slézali s hradeb, rázem vše pochopil. Byl však tak zmaten, že zapomněl vykřiknout, aby varoval ostatní. 
	Rozběhl se k žebříku. 
	Václav, který zatím byl již na pevné zemi, to zpozoroval. Kdyby na žebříku nestál tatíček, byl by jej prostě odstavil a byli by zachráněni. Ale takhle - jak to jen dopadne?
	Opilý strážce se rychle blížil. Ale když se již chystal stoupnouti na žebřík, ztratil rovnováhu a v zápětí nato dopadl na zem, kde se jeho tělo začalo kutáleti po prudkém svahu. Po chvíli všechno ztichlo. 
	Uprchlíci odstavili žebřík a chvíli naslouchali. Když se nikde nic nehnulo, dali se na útěk. 
	Za malou chvili je pohltila hluboká tma. V lesíku pod Zuvačovem se zastavili, aby si oddychli. 
	Václav stručně pověděl otci všechno, co zaslechl o nynějším postavení husitů. Řekl, že jediným východiskem z tohoto postavení je, dodati rychlou zprávu valnému voji, jinak je nebezpečí, že jízdní roty budou zničeny. 
	"A kde je nyní valný voj?"" zeptal se otec šeptem. 
	"To ovšem přesné nevím. Ale jistě je již na cestě ke Starému Hrozenkovu."
	Chvilku se radili, co by měli podniknout. "Už vím, jak to uděláme," řekl posléze otec. "Zajdeme do Bystřice ke kováři Vávrovi. Znáš ho, viď?"
	"Byl jsem tam před dvéma lety. Trochu se na ného
	pamatuji. Je to ten, co bývá na kraji vesnice?K mAno. Je to jeden z našich lidí, vérné oddaných husitské myšlence. Má statné koné. Aspoň je mél, když jsem byl u né"ó posledné na návštévé. Jisté nám je milerád půjčí. Zajedeme k valnému voji a
	K
	Nedomluvil. 
	V té chvíli se ozvaly ze Zuvačova zmatené výkřiky, pusté hulákání, které nemělo nic společného s veselými písněmi, jež se až do té chvíle rozléhaly tichou nocí. 
	"Co to má znamenat?" zašeptal Václav. 
	"Možná zpozorovali náš útěk," odpověděl otec a oba napjaté naslouchali. 
	Křik sílil, hlasů přibývalo. Vtom zaduněly houfnice. 
	"Probůh, že se tam děje něco vážného!" zvolal Bednář. "Snad podnikli jezdci nový útok. Ale že by se odvážili teď, v noci?"
	S hradeb se střílelo jako při nejprudším útoku. 
	"Musím tam jít, Václave. Je-li to opravdu útok, budou husité potřebovat každého muže. A je-li to jen planý poplach, vrátím se co nejrychleji za tebou do Bystřice. Ty zatím utíkej, abys byl co nejdříve v bezpečí. Přestane-li střelba, počkej na mne u Vávrů."
	Objali se a každý se vydal v jinou stranu. Netrvalo to dlouho a Václav byl u Bystřice. Překvapeně se zadíval na řadu osvětlených oken. Proč celá vesnice bdí? Probudila je snad palba ze Zuvačova? A jaký divný hluk se to ozývá od kostela?
	Jako stín vklouzl k Vávrům, jejichž okénka byla také osvětlena. 
	U stolu seděla Vávrova manželka se třemi dětmi. Když se otevřely dveře a Václav vešel dovnitř, všichni se na něho zvědavě zadívali. 
	"Pozdrav vás Pán Bůh!" pozdravil Václav, který si nebyl jist, poznají-li ho ještě. 
	"Vítej, chlapče!" odpověděla žena a popošla mu vstříc. Pozorně si prohlížela podivnou noční návštěvu. Hoch jí připadal povědomý, ale marně vzpomínala, kde by se s ním byla setkala. 
	"Jsem Václav Bednářů -"
	"Z Komně!" vykřikl Vávrův Petr, který ho rázem poznal. 
	"Ano. A jdu vás prosit -"
	Vtom se ozvaly pod kůlnou těžké kroky. To kovář Vávra se vracel z porady, k níž byli svoláni všichni majitelé koní. 
	"To je pěkné nadělení!" hřímal již ze síně. "Aby jim člověk vydal to, co má v celém hospodářství nejcennějšího, a potom se domáhej!"
	To již vešel do jizby. 
	"Aáá, Václav Bednářů!" zvolal radostně a celá tvář se mu rozjasnila. "To jsou k nám hosti! Tak pojď dál, Václave, co stojíš u dveří, jako bys byl u cizích?"
	"Nemohu, strýčku. Mám velmi naspěch.
	"A to je mně pěkné! No, sedni si, snad to není tak zlé! Tak, mamko, dones něco k jidlu! A ty povídej, co tě k nám vede v tak nezvyklou dobu."
	Jak Václav vypravoval, tak se Vávrova tvář zachmuřovala a v očích se mu objevil výraz pevného odhodlání. 
	"Přicházíš jako na zavolanou," řekl živé, když Václav domluvil. "U nás je ubytována záloha vévodského vojska. Právě jsme byli předvoláni k rychtářovi, a tam nám bylo nařízeno, abychom půjčili vojsku všechny koně  a ještě k tomu na neurčitou dobu! To je právé tak, jako bychom je měli darovat. A opřít se nemůžeme, vždyť by nám zapálili střechy nad hlavami. Pojď se mnou, dám ti naši krásnou Ryzku."
	"A nebudete s tím mít nějaké nepříjemnosti?" zeptal se Václav. . . 
	"Na tom nezáleží. To já se už z toho nějak vymotám. Jen aby se ti podařilo šťastně dojet a hlavné přivésti pomoc včas."
	Odešli do stáje. 
	Vávra odvázal statného koně. 
	"Sedla ovšem nemám. Ale snad to vydržíš i tak."
	"Lépe než v sedle. Stejně jsem v něm ještě nikdy neseděl."
	Vtom někdo zabušil na vrata. 
	"Hrom do toho!" zabouřil Vávra. "Už jsou tu!"
	"Kdo?" zeptal se Václav a srdce mu prudce zabušilo. 
	Rychtář s hejtmanem a několika vojáky. Jdou pro koně."
	"Strýčku, já uteku humnem."
	"To můžeš. Ale pospěš si, aby tě nezahlédli!"
	Václav vyvedl koně na dvůr, vyskočil na něj a vyjel do humna. 
	"Děkuji, strýčku."
	"Jenom už jeď, ať jim unikneš! To víš, moc by se s tebou nemazlili."
	"Tak otevřete, nebo vám to máme rozmlátit?"
	"No, no, jen pomalu!" odsekl Vávra. "Rozmlátit může jen ten, kdo stavěl!"
	Otevřel jim. 
	"Ukaž nám ty své herky!" posmíval se jeden voják.
	"Jen abych vám neukázal něco jiného," zabručel temně Vávra. 
	Přišli do stáje. 
	"A kde máš Ryzku?" vybuchl neprozřetelně rychtář. Nechtěl Vávrovi uškodit, vyletělo mu to z úst docela proti jeho vůli, ale už se stalo. 
	Vávra chtěl vyhýbavé odpovědět, ale vtom přiběhl z ulice voják a vykřikl:
	"Z humna za tímto domem vyrazil právě jezdec!"
	"Kam jel?" zeptal se velitel. 
	"Po cestě k Hrozenkovu, možná míří do Komně - nevím," vyrážel udýchaný voják. 
	"To je podezřelé. Rychtáři, není ti o tom nic známo?" obrátil se velitel přísně k rychtáři. 
	"Ne, pane, opravdu nemám ani tušení -"
	"Markvartova četa za ním!" rozkázal velitel stručné. "Živého nebo mrtvého mně ho musí přivést, bez něho ať se nevracejí!"
	Za několik okamžiků vyrazila četa za Václavem. 

XI. 

	V nevelikém čeledníku se tísnilo asi třicet Komňanů. Někteří seděli na pryčnách u stolů, jiní leželi na slámě. 
	Nebylo jim do řeči. Včerejší útok husitů je zklamal. Představovali si je jako nepřemožitelné bojovníky - Bednář jim vypravoval o samých vítězstvích - a zatím jak snadno byli odraženi! Bili se sice statečně, ale čím byla jejich odvaha proti pevným hradbám Zuvačova!
	A nejvíc Komňany mrzelo, že nemohli útočníkům nijak prospěti. Věděli dobře, že posádka střeží každý jejich pohyb. Kdyby se byli útočníci dostali na hradby ve větším počtu, Komňané byli odhodláni vrhnouti se na posádku třeba holýma rukama. Překvapení obránci by jistě podlehli prvnímu náporu. Ale tak? Sotva se objevili na hradbách první husita, sesypali se na něho jako vosy, srazili ho a bylo po naději. 
	Po odražení útoku byli zahnáni do čeledníku a zavřeni jako zločinci. Dobře viděli stráž, která se procházela po nádvoří a občas vrhla zpytavý pohled k čeledníku, je-li tam všechno v pořádku. 
	Když se přiblížil večer a na ně jako by se s jídlem zapomnělo, nespokojenost dosahovala vrcholu. 
	"Tak to dál nepůjde!" zahučel Mikuláš Kovář, muž obrovité postavy. A aby dodal svým slovům důrazu, udeřil pěstí do stolu, div se nerozsypal. "Buď nám dají večeři, nebo -"
	"Jaké nebo?" vmísil se štiplavě Jan Nedbal. "Dokud není boj rozhodnut, musíme trpělivě snášet všechna přikoří."
	"A až bude rozhodnut?" zasmál se trpce Kovář. "Nemyslíš, že byl rozhodnut v té chvíli, kdy přišel jezdec se zprávou, že vévodští už jdou na pomoc? Až bude po boji, pak se máme teprve na co těšit. Chudák Bednář! Ten to odnese první."
	"A co bys chtěl tedy podniknout?" zeptal se Nedbal. 
	"Jít za rytířem a povědět mu, jak tu s námi zacházejí." 
	Čeledník se otřásl bouřlivým smíchem. 
	"Co se smějete?" vybuchl nakvašeně Kovář.
	"Mluvíš jako malé dítě," uklidňoval ho rozvážný Martin Švec. "Vždyť to všechno, co s námi dělají, je z nařizení samého rytíře."
	"Tím hůř," trval na svém Kovář. "Nepůjdu tedy nic vysvětlovat, nýbrž žádat."
	"Nedělej hlouposti!" varovali ho. "Ještě tě zavřou k Bednářovi --"
	"Aspoň tam nebude sám, chudák."
	"Jen ať jde! Pusťte ho!" ozvalo se několik hlasů. "Co nám mohou udělat. Trochu jídla jsme si snad zasloužili."
	"Já bych to o sobě říci nemohl," ozval se malý Adam Kozlík, který ležel v koutě čeledníku a dosud nepromluvil. 
	"Jak to?" divili se. 
	"A tak. . . V době útoku jsem byl zaměstnán ve sklepě, kde jsou sudy se smolou. Když bylo po útoku, všechno odskočilo na hradby. Zůstal jsem ve sklepě sám. Trápilo mne stále pomyšlení, žc musíme pomáhat svým utiskovatelům a že jsme tak bezmocní. A tak jsem se rozhodl, že se pokusím smýt naši vinu " 
	V čeledníku zavládlo hrobové ticho. 
	"Nahlédněte ven!" ozval se kdosi pološeptem. Koudelák pootevřel dveře. 
	"Není tu nikdo. Strážce poodešel k bráně." 
	"Povídej dál," vybízeli Kozlíka. 
	"Dal jsem na hromádku několik třísek, házel jsem to smolou a zapálil. Od ohníčku jsem udělal z kusů smoly cestičku až k sudům."
	"A jak to dopadlo?" 
	"Nevím. Čekám, ozve-li se volání na poplach." 
	"A že to nezpozorovali," podivil se kdosi. 
	"Zavřel jsem sklep a klíče jsem odevzdal sklepníkovi. Ani ho nenapadlo přesvědčit se, je-li všechno v pořádku. Tak byli zpiti radostí ze svého vítězství."
	"Ale, co by bylo s námi, kdyby se na to přišlo?"
	"Pak by nezbývalo, než boj na život a na smrt." 
	"Tak se mi to líbí," zvolal hřmotný Kovář a poklepal Kozlíkovi na rameno. "Raději vsadit všechno na jednu kartu, než setrvávat nečinně v tomto nečestném postavení."
	V čeledníku to zavířilo jak v úle. Několik malých dušiček propadlo strachu. Ale většina byla stržena odvahou Adama Kozlíka. 
	"A proto on tu tak potichu leží a s nikým nemluví!" 
	"Ano. Jsem myšlenkami stále ve sklepě."
	"Myslím, že to dávno zhaslo. Není přece možné, aby se oheň tak dlouho udržel."
	"Snad. Ale neklamou-li mne mé výpočty, požár přece vypukne," pronášel zvolna Kozlík. "Rozházel jsem smolu tak, aby si oheň dostal k sudům hodně pozdě."
	Všechna únava rázem zmizela
	"A tož teď tam teprvc půjdu," rozhodl sc Kovář. "Ať se na Zuvačově naposledy aspoň najíme."
	Neohlížeje se na některé hlasy, které ho ještě zdržovaly, šel ke dveřím. Ale když chytl za petlici, zůstal jako přimražen. 
	Nádvoří Zuvačova zabouřilo směsicí výkřiků. 
	"Už je to tu!" vykřikl Kozlík. "Připravme se na to nejhorší!"
	"Co si však počneme beze zbraní?"
	"Rozlamte stůl a pryčny, každý uchopí lať a -"
	Několik mužů se vrhlo na dřevěné pryčny. Každý chtěl míti co největší kus. 
	"Stůjte!" okřikl je Kovář. 
	Zavolání bylo tak rázné, že všichni zůstali stát jako sochy. 
	"Co je?"
	"Poslouchejte!  Slyšíte? To není volání na poplach! Vždyť to je jásot!"
	"Opravdu. . . "
	"Co se jen stalo?"
	"Že už přitáhli vévodští!"
	"Ale pak jsme ztraceni!"
	"Ty se nějak bojíš o svůj život!" pokáral ustrašence Kozlík. "Že se nestydíš za svou zbabělost!"
	"Ale co můžeme dělat?"
	"Uprchnout! Počkáme, až bude úplná noc. Vypukne-li požár, využijeme zmatku. A nevypukne-li, vyrazíme co nejrychleji k hradbám. Budou tak překvapeni, že než se vzpamatují, budeme dole."
	"A tam nás pochytají vévodští."
	"Přestaň už s takovými nesmysly! Zná někdo okolí tak dobře jako my? Proklouzneme do lesů a tam ať nás chytají!"
	"Ale teď už ticho," přerušil je Kovář. "Má-li se nám to podařit, musí být posádka přesvědčena, že spíme."
	V čeledníku zavládlo ticho. Několik pozorovatelů šeptem hlásilo, co zjistili. Brzy zaslechli opilé hulákání a z jednotlivých výkřiků poznali pravou příčinu jásotu. 
	Netrvalo to ani dvě hodiny a  jásot tichl. Posádka Zuvačova byla zpita. 
	"Nyní se připravte!" vyzval Komňany Kozlík. "Odplížíme se jako duchové. Kdyby nás však někdo zpozoroval, odhodíme všechnu opatrnost, přestaneme se skrývat a poběžíme k hradbám -"
	"A kde se sejdeme?"
	"Někdo se musí dostat do Komně, aby tam oznámil, co se stalo. Kdo si to chce vzíti na starost?"
	Několik mužů se přihlásilo. 
	"Půjdeš ty!" řekl Kozlík Kovářovi. "Máš to nebezpečný úkol, buď opatrný. A ostatní se sejdeme v bystřickém lesíku. A teď pozor  - kupředu!"
	Všechno se jim dařilo nad pomyšlení. Vyšplhali se na hradby, žebříky přehodili na druhou stranu. Ale ve chvíli, kdy posledních pět Komňanů šplhalo na hradby, kdosi je zahlédl.  
	Divoký výkřik se rozlehl nádvořím, vnikl do opilých mozků jako ostrý nůž a vyburcoval celou posádku z bezstarostného opojení. Na tvrzi zavládl zmacek. Několik mužů se vrhlo do čeledníku. 
	Kdosi vběhl do rytířovy komnaty. 
	"Urozený pane!" zalomcoval opilým pánem ze Zuvačova, který se nemohl probudit. "Urozený pane, Komňané -"
	"Co je s těmi  chlapy?" Heršl se probudil a kalné oči upřel na drzého rušitele svého spánku. 
	"Uprchli!"
	"Kdo?"
	"Komňané! Čeledník je prázdný - všicbni jsou pryč!"
	"Proklatci! Všechny vás dám pověsit, ničemové!"
	Ale to již duněly chodbou jeho potácivé kroky. Když vyšel na nádvoří, naskytl se mu obraz, který ho rozzuřil. Zpití obránci pobíhali po nádvoří s planoucími loučemi, hledali sve zbraně, vráželi do sebe. 
	"Na hradby!" zahřímal Heršl ze Zuvačova. "K palbě!"
	Obránci poněkud ztichli a vrhli se na hradby. Za malou chvíli zaduněly první rány. 
	"Bednáře a jeho syna sem!" poručil rytíř, neboť nevěděl, jak by si nejvíce ulevil. "A pověsit je, okamžitě je pověsit!"
	Muž, který objevil pod zemí prázdné místnosti a v koutě spícího Erharda, měl nesnadný úkol. Znal prchlivost a divokost svého pána. 
	"Urozený pane" - začínal nesměle. 
	"Kde je máš?" vykřikl divoce Heršl. 
	"Jsou také - pryč!"
 	Muž mohl mluviti o štěstí, že Heršl měl v ruce jen malý jezdecký bičík. Kdyby měl meč, byl by jistě o hlavu kratší. Tak to odnesl jen bolestnou ranou ve tváři.
	"Pálit! Pálit! Pálit!"
	Heršl ze Zuvačova pobíhal okolo hradeb jako šílený. Rázem téměř vystřizlivěl.
	Po chvíli se ozvalo pod hradbami klení. V zápětí nato dolehl do tvrze ostrý, pobouřený hlas:
	"Zbláznili jste se? Okamžitě zastavte palbu, nebo vás tu rozsekáme!"
	Hlas byl tak pánovitý, že i sám Heršl se zachvěl. 
	"Kde je pán tvrze?" ozval se hlas, který se zatím přiblížil k samým hradbám.
	"Zde!" odpověděl Heršl, když mu pomohli vyšplhati se na hradby. "Kdo to volá?"
	"Pobočník velitele vojska Jeho vévodské Milosti. Za tento čin si zodpovíš před vojenským soudem, pane!"
	"A co!? Jak? Proč?" vyrážel ze sebe zmatený Heršl. 	"Slyšíš ten nářek raněných? To isou naši vojáci! To jsou ti, kteří tě jdou chránit - a jimž ty se takovým způsobem odměňuješ! Velitel ti vzkazuje, aby ses k němu neprodleně odebral. Žádá od tebe okamžité vysvětlení."
	"Proklatě!" zahučel Heršl. "Toto mně ještě scházelo!"
	Poslušně sestoupil pod tvrz, kde bylo utábořeno velitelství vévodského vojska. Nikdo se nikdy nedověděl, co mu tam říkali. Ale když se zase vrátil do tvrze, byl tichý a zamlklý. Nikdo nemohl tušit, že té noci se Heršl loučil se svými sny a nadějemi na vysvobození ze země, kterou z celé duše nenáviděl. . .
	Docela jiná nálada zavládla v hloučku Komňanů, kteří se sešli na stanoveném místě. Cestou potkali Bednáře. Nemohl se dost vynadivit jejich útěku, právé tak jako oni žasli nad jeho vysvobozením. 
	Když poznal, že jeho pomoci nepotřebují, vydal se na cestu do Bystřice. 
	Vávrova žena mu pověděla, co se zatím stalo. Zbývající Vávrovy koně odvedli pro vojsko, kováře samého zadrželi na rychtě. 
	Bedmář se vrátil do lesíka, kde s ostamími Komňany očekával příchod rozhodujícího rána. 

XII. 

	Václav se vrátil dlouhým obloukem od záhumení na cestu. Sotva kůň ucítil pod nohama pevnou půdu ujeté cesty, zařehtal a bujně vyrazil kupředu. Nic mu nevadilo, že cesta začala stoupat příkře do kopce. 
	Mladý jezdec zapomněl na všechnu únavu: Věděl, že na této jízdě závisí osud něholika set obklíčených jezdců. A nejen to. I osud Komně a jejich obyvatel bude do značné míry záviseti na tom, podaří-li se mu dojeti včas k hlavnímu voji.
	Noc byla tichá. Kromé dusotu koně nebylo slyšeti žádného zvuku. Střelba ze Zuvačova již dávno ustala - ví Bůh, co se to tam odehrálo. A jak asi otec? Pojednou zahlédl na cestě před sebou shluk stínů. To byl již na rozcestí, kde odbočovala cesta ke Komni. Stály tam nehnutě jako přízrak. 
	Václav zarazil koně. Co teď? Jsou to husité nebo vévódští?
	Dlouho nebyl v nejistotách, neboť sotva se zastavil, hlouček vyrazil směrem k němu. 
	"Kdo tam?" zvolal jeden z jezdců. 
	"Nekřič! Je to jistě některý z těch kacířů! Jinak by věděl, že jsme tu," okřikl ho druhý hlas. 
	To Václavovi stačilo, aby si uvědomil, že je v pasti. Vpředu nepřítel, vzadu nepřítel - co zbývalo? Rychle rozhodnut obrátil koně. Několik kroků se vrátil a seskočil. Uchopil koně za ohlávku a zmizel s ním v neproniknutelné temnotě tajemného hvozdu. 
	Doufal, že se mu podaří proklouznouti okolo nebezpečné skupiny i s koněm. Ale kůň se začal vzpínat, stavěl se na zadní nohy a nechtěl jít kupředu. Pojednou prudce trhl hlavou, ohlávka se vysmekla Václavovi z ruky a Ryzka utekla. Václav se rozběhl za ní, ale nadarmo. 
	A již slyšel za sebou divoké klení. Pronasledovatelé se spojili, koně nechali pod dozorem na cestě a vnikli do lesa. 
	Václav se proplétal houštinami jako had. Ne, tentokrát se už nedá chytít! A kdyby se na tomto zoufalém útěku podřel až do krve, kdyby si o vyčnívající větve oko vypíchl a ještě snad něco horšího - vždycky to bude lepší než návrat do děsivé mučírny, kde stejné čeká jen hrozná smrt.
	Vzpomínka na prožité utrpení mu dodávala zázračné síly. Jen co by doběhl k uzounké stezce, jež vede souběžně s cestou a spojuje se s ní asi půl hodiny před Hrozenkovem!. Je přiliš úzká a nenápadná, než aby ji mohli pronasledovatelé v té rychlosti objeviti. Zatím co se budou namáhavě prodírati spletitým podrostem, on poběží jako vítr po pohodlné stezičce a snad, snad se mu podaří splniti úkol, který ho této noci očekává. 
	Hlasy pronasledovatelů slábly. 
	Václav zajásal, když se mu podařilo doběhnouti na chodníček. Utíkal po něm tak dlouho, dokud slyšel za sebou hluk pronasledovatelů. Když všechno ztichlo, zpomalil divoký běh a zvolna klusal. 
	Konečně hustou spletí lesa probleskl třpyt hvězdné oblohy. 
	Václav se rozhlížel na obě strany, ale nespatřil nikoho. 
	Pokračoval ve své cesté k Hrozenkovu. Každou chvíli se zastavoval a napínal sluch, nezaslechneli dusot kopyt. Po každém zastavení se ryehle r_ozbéhl, jako by chtél dohoniti, co zameškal. 
	Únava ho již začala přemáhati. Zubožené tělo bylo příliš zesláblé, než aby mohlo snášeti nové útrapy. Dosud se mu všechno jakž takž dařilo, ale jak bude dál? Co potom?
	Byl tak pohřížen ve své neveselé myšlenky, že zapomněl na všechnu opatrnost. Běžel kupředu s hlavou skloněnou, po čele mu stékaly praménky potu. 
	Náhle zůstal stát jako socha a v zápětí nato se vrhl do příkopu u cesty. 
	Před ním, jako by ze zemé vyrostl, objevil se osamělý kůň. Hnal se jako divý, a kdyby se Václav nebyt vrhl v posledním okamžiku do příkopu, jistě by ho kůň zasáhl svými kopyty. 
	Ale rychle se vzpamatoval. Když se hnal kůň okolo něho, Václav si všiml, že na něm nikdo nesedí. Že by to byla?
	"Ryzko!" zvolal tlumeně. 
	Kůň se zastavil. Nemýlil se!
	"Ryzko! Ryzečko! Pojď! Neboj se mne! Vždyť to jsem já, Václav - no pojď -"
	A už držel koně za ohlávku. Něžně ho pohladil po šíji a mrštně se vyšvihl na jeho hřbet. 
	"Tak, maličká - a teď  - počkej -"
	Chvilku naslouchal. 
	"Vidíš to, Ryzko. Ti chytráci nás asi ještě hledají po lese. Nu, Bůh jim pomáhej! A nám též. Teď ukaž, co dovedeš!"
	Pobídl koně a ten jako by věděl, oč běží, rozletěl se tichou cestou k Hrozenkovu. 
	Divoká radost zaplavila Václavovo nitro. Tedy ještě není nic ztraceno! Stale ještě může přivést pomoc včas! 
	Když projížděl Hrozenkovem, několik lidí vyběhlo zvědavě z vrat. Zahleděli se na mladého jezdce, a když se dále nic nedělo, zavrtěli hlavami a skrčili se zas pod těžké duchny. 
	To již byl Václav dáleko za malou dědinkou a řítil se s Ryzkou k Drietomé. Podél cesty bublal potůčck, ale Václav neviděl, neslyšel. Byl ovládán jedinou myšlenkou: vpřed!
	Bylo již k půlnoci, když se blížil k Drietomé. Držel se na koni jen s největším přemáháním. 
	Pojednou zaslechl ostré zvolání:
	"Stůj! Kdo tam?"
	"Posel!" vykřikl radostně Václav a zastavil. 
	"Od koho?"
	"Od jízdních rot."
	"Dolů s koně!"
	Až do té chvíle Václav nikoho neviděl. Jakmile však vyslovil slova "jízdních rot", příkop a houština u cesty oživly. Rázem se vyhrnulo na cestu několik mužů, kteří Václava zvědavě obstoupili. Byla to zajišťovací hlídka, která střežila vstup do vesnice. 
	"Kdo jsi?" zeptal se týž pronikavý hlas. 
	"Václav Bednář z Komně."
	"Hm, to nám mnoho nepovídá. . . a kdo tě posilá?"
	"Nikdo. Totiž mne nemohl nikdo poslat -"
	V hloučku se ozvalo nepřátelské hlučení. Chce si z nich to mládě tropit žerty? A vůbec, není to nějaký úskok?
	"Všichni na svá místa!" rozkázal velitel. "Zůstane tu jen Petr Skalák."
	Rozcházeli se váhavě a neradi, ale věděli, že musí poslechnouti. Zato aspoň napínali sluch, aby něco z rozmluvy zaslechli. 
	"Tvá řeč je trochu nejasná," obrátil se velitel k Václavovi. "Říkáš, že jsi posel, a hned dodáváš, že tě nikdo nemohl poslat. Vysvětli nám to!"
	"A přece je to tak, jak to říkám. Hejtman Buček mne nemohl poslat, protože je se svými rotami obklíčen vévodským vojskem na Kubánce u Zuvačova."
	"Co pravíš? Obklíčen?"
	"Ano."
	"A jak ty? Kdo tě k nám poslal?"
	"Všichnl Komňané jsou vašimi přáteli."
	"A ták! Skaláku, zaveď ho ihned k vrchnímu hejtmanu. A počkej. . . Ondráši!" zahoukl do křoví. 
	"Tu jsem!" přihnal se voják. 
	"Ty zatím sedneš na koně tohoto chlapce, tryskem zajedeš do vesnice a upozorníš všechny hlídky, aby je nezdržovaly. "
	"Ano, bratře desátníku!"
	"Jak se blížili k vesnici, tak ubývalo mlčelivých stínů. Zřejmě bylo vsechno v pohotovosti.
	Vrchní velitel Prokůpek konal právě poradu se svými hejtmany. Byli znepokojeni o osud svých jizdních rot, od nichž již dva dny neměli žádných zpráv. Cestou se dovídali, že tudy projížděly, větší část že jich zamířila k Zemanskému Podhradí a na Bošáckou dolinu, jednu rotu viděli Drietomští odjíždět na Hrozenkov, ale více již nic. . . A přece zde by měl býti hejtman Buček již opatrnější, poněvadž na Moravě je mnoho měst králi věrně oddaných. Za jejich hradbami může býti ukryto Albrechtovo vojsko a prudký Buček může býti zaskočen a napaden přesilou. . . Proto zrychlovali své pochody na nejvyšší míru a nyní se radili o zítřejším pochodu. 
	Seděli na lavicích v prostrané jizbě rychtářova domu a upírali své oči na starostlivé zachmuřenou tvář Prokůpkovu. Prokůpek jim právě vysvětloval podrobnosti zítřejšího pochodu, když se na dvoře ozval nějaký hluk. 
	"Co je to tam?" zamračil se Prokůpek. "Rozkázal jsem přece jasně, že nesmíme býti rušeni."
	Několik hejtmanů se zvedlo, aby zjistili, co se děje. Ale vtom se už otevřely dveře a Skalák s Václavem vešli dovnitř. 
	"Bratře Prokůpku, přivádím hocha z Komně, který prý ví o našich jizdních -"
	" Jakže?"
	"A co o nich ví?"
	"Kde jsou?"
	Hejtmané vyskočili se svých míst a obklopili neočekávané návštěvníky. Zvláště jeden hejtman se prodíral kupředu, pozorně se zadívaÍ na chlapce -
	"Václave!" vykřikl radostně hejtman Bednář, Václavův strýc. 
	"Strýčku!"
	Václavovi vytryskly z oči slzy. Byly to první slzy v těchto dnech a ležela v nich všcchna radost, která se ho zmocnila při pomyšlení, že konečně je v bezpečí, že dosáhl svého cíle, že přivede pomoc obleženým i celému kraji. . .
	Když minula první vlná radosti nad shledáním za tak podivných okolností, vyptali se Václava na všechno, co věděl. Divili se jeho stručným a výstižným odpovědem a neméně žasli nad jeho odvahou, o níž sice nemluvil, ale již si dovedli představiti při líčení jednotlivých příhod. Pověděl všechno, jen o svém mučení se nijak nerozšiřoval. 
	"A mnoho je jich?" zeptal se hejtman Rybák. 
	Ale než se mu dostalo odpovědi, hejtman Bednář přiskočil k Václavovi s výkřikem:
	"Probůh, Václave, co je ti?"
	Přiskočil právě včas, aby ho zadržel před pádem na zem. 
	"To je naše vina," zlobil se Prokůpek. "Chlapec se žene nocí kolik hodin cesty, je jistě na smrt unavený a vyhladovělý, a my, místo abychom mu dali něco najíst, hned se na něho vrhneme se svými otázkami jako sršni."
	"Ale to hlavní nám už, bohužel, neřekl," přerušil ho Rybák. 
	"Co?"
	"Kolik je vévodských." 
	"Bratře Rybáku!" usmál se Prokůpek. "Jako bys neznal slov naší písně . . . nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte. . . I kdyby jich bylo desetkrát tolik jako nás, pustíme se do nich bez rozmýšlení."
	"Máš pravdu, bratře," zaštyděl se Rybák. "Sám nevím, jak mi ta otázka mohla vyklouznout z úst."
	Toho statečného chlapce si vezmi na starost ty, bratře Bednáři. Je to jistě jen chvilková nevolnost z hladu a únavy."
	"Ano, bratře Prokůpku," odpověděl hejtman Bednář, který zatím třel Václavovi spánky. "Dám ho k své rotě a svěřím ho ženám."
	"Pohleďte!" vykřikl jeden z hejtmanů, který pomáhal Bednářovi.	
	Když vysvlékli Václavovi kabátec, trochu se mu vyhrnul spodní šat a objevila se záda, posetá temnými pruhy. Hejtmané se naklonili nad zmučeného hocha a jizbou zlověstně zahučely jejich vyhrůžné výkřiky. 
	"Oni ho mučili."
	"I s nedospělými lidmi bojují!"
	"Hanba jim! Hanba!"
	"Na ně!"
	"Ano!" přerušil je hrozivým hlasem Prokůpek. "Na ně! Všechno připravit k odchodu, za půl hodiny vyrazíme!"
	Nadšené výkřiky souhlasu byly mu odpovědí. Hejtmani se rozešli ke svým rotám. Tábor ožil. Václava zanesli k Bednářově rotě. Tam se ho ujaly ženy. Z měkkých přikrývek mu ustlaly na voze pohodlné lože, opatrně ho uložily a připravily pro něho jídlo. Trpělivé čekaly, kdy otevře oči. 


XIII. 

	Probudil ho hukot bouře. Aspoň se mu zazdálo, že to k němu dolehl ohlušující rachot hromu. Otevřel oči. Ležel v těžkém voze, který při prudké jízdě na nerovné cestě rachotil a řítil se s mirného svahu. Před Václavem, na zadní části vozu, stály dvě ženy. Nepozorovaly, že se probouzí. Hleděly upřeně kupředu a vzrušeně rozmlouvaly. Václav jim nerozuměl pro ohlušující vřavu. 
	Ale již pochopil, že to není bouře. Obloha byla čistá, bez jediného mráčku. Nad východem se rděla do růžova. A Václav rozeznával jednotlivá slova ponuře krásné válečné písně táborské:

	"Ktož jsú boží bojovníci
	a zákona jeho  -"

	Dorážela k sluchu jako dravý příboj a přehlušovala všechno ostatní. Umdlenému tělu dodávala sil. Václav sc zachvěl. Že by již byli u Zuvačova?
	Vyskočil. Všechna bolest zmizela. Jen široko rozevřené oči pohlcovaly valící se voj husitů -
	"Ale, chlapče, lehni si!" vzpamatovala se z leknutí jedna z žen. Docela na chlapce zapomněly a zůstaly jako omámeny, když hbitě vyskočil z nitra vozu. 
	"To jsem se lekla," řekla druhá a hned rozbalovala uzel s jídlem.  
	"Vezmi si, Václave, a zajez trochu." 
	"Pan Bůh zaplať," odpovídal vzrušeně Václav. "Ale já teď nechci, až potom."
	"Jen si vezmi, však při jídle se můžeš také dívat." 
	Václav uchopil podávané jidlo, ale třeba byl hladový jako vlk, zastrčil je do kapsy a zase se zahleděl dopředu. 
	Zatím co kdesi vpředu zuřil již boj, zadní voje stále zpívaly:

	"Kristus vám za škody stojí, 
	stokrát více slibuje --"


	Nyní se daly do zpěvu i obě ženy na voze, takže Václav dobře rozuměl každému slovu. 
	Les po pravé straně začínal řidnouti, přijížděli k rozcestí, kde odbočovala cesta do Komně. Ještě několik okamžiků a před nimi se objevila rozsáhlá pastvina, za ní údolí, Komňa, Zuvačov, Kubánka -
	Václav nevěděl, kam se má dívat nejdříve. Hořící Zuvačov poskytoval podívanou, při níž přejížděl po zádech mráz. Chuchvalce černého dýmu stoupaly nad pevné hradby, na nichž dohasínaly poslední zbytky odporu. Na Kubánce byli ukryti Bučkovi jezdci za prostými valy, jež si tam narýchlo zbudovali z klad. Právě se chystali k výpadu. 
	Hlavní boj zuřil v údolí pod Kubánkou. Václav mohl nechat oči na sešikovaných rotách, které se vrhaly do boje v naprostém pořádku, jako by konaly pouhé cvičení. Zatím co přední šiky se rozvinovaly, ze zadních rot zněla dále slova mohutné písně:

	"Nepřátel se nelekejte, 
	na množství nehleďte --" 

	Václav očekával, že u rozcestí vůz odbočí doprava, ke Komni. Ale jeli dále po cestě, dolů k Bystřici -
	"Proč nejedeš ke Komni?" vzkřikl Václav na vozataje, který dovedně řídil statné trojspřežení. 
	"Jedeme do Bystřice," odpověděl tázaný. 
	Do Bystřice! Za chvíli jim Holá Stráž zakryje výhled na Zuvačov, Kubánku i Komňu  a z celého zápasu nebude Václav vědět o ničem, nebude vědět, jak to dovadlo se Zuvačovem, s Komňou, s jízdními rotami. 
	"Pustíte mne?" obrátil se k ženám na zádi vozu. 
	"Jenom zůstaň! Bratr rotymajstr Bednář nám přikázal, abychom daly na tebe pozor."
	Dále již Václav neposlouchal. Vyhoupl se na boční stěnu vozu, seskočil dolů a rozběhl se k Zuvačovu. Nedbal výkřiků polekaných žen, které ho volaly zpátky. Neohlížel se napravo ani nalevo, jen hoříci tvrz mu tančila přcd očima. Setká se tam s otcem?
	"Václave! Vrať se! Slyšíš?"
	Hlas, který ho volal, byl rázný a nesnesl odporu. Václav se bezděky zastavil a ohlédl. Teprve teď poznal, žc minul hlouček hejtmanů. Seděli na koních a se svahu pozorovali průběh boje. Byli to velitelé záložních rot, které stály na rozsáhlé louce, připraveny zasáhnouti do boje v rozhodné chvíli. 
	Jeden jezdec popojel za Václavem. Byl to sám vrchní vojevůdce husitů - hejtman Prokůpek. 
	"Kam ses tak rozběhl, Václave?" zeptal sc mírně. 
	"K Zuvačovu."
	"A cos tam chtěl?"
	"Najít tatíčka."
	"Tož to jenom zůstaň s námi. V té vřavě bys ho stejně nenašel a mohlo by tě tam potkat neětěstí. Snad dá Bůh, že se s ním po bitvě shledáš."
	Václav se zadíval do údolí. 
	Celý kraj se otřásal poslední slokou husitské písné: 

	"A s tiem vesele křikněte,
	řkúc: Na ně, hr na ně!"

	"Na ně! Hrr  na ně!" zahřmělo z tisíců hrdcl. Střelba umlkla, nastal boj muže proti muži. Husité strhovali jezdce s koní dlouhými háky, čímž vnášeli do nepřátelských řad nepopsatelný zmatek. Roty cepníků a sudličníků zle řádily mezi vévodovým vojskem. 
	Pojednou s hradeb Zuvačova zazněl vítězný pokřik. To útočníci zlezli hradby, pronikli i do hořícího nádvoří - tvrz byla jejich. V zápětí nato znovu zaduněly zuvačovské tarasnice, ale tentokrát zanášely zkázu a smrt do vévodského vojska. 
	"Pohleďte tam!" vykřikl hejtman Šárovský. "Utíkají!"
	"Utíkají! Utíkají!" letělo od úst k ústům. "Hrrr na ně! Hrrr!"
	Nepřátelské řady zakolísaly hned při prvním náporu, ale chvíli se bránily. Když však viděly nové a nové zástupy obávaných husitů, začaly ustupovat. Nejprve se dala na ústup jízda. Větší část ujížděIa k Bojkovicím, několik korouhví prchalo sedlem mezi Zuvačovem a Kubánkou. Opuštěná pěchota propadla naprostému zmatku. Vojáci odhazovali zbraně, zbavovali se zbytečné přítěže a každý se snažil zachrániti holý život. 
	V té chvíli zahlaholila na Kubánce polnice. Její třepetavý zvuk zatančil, zahopkoval nad hučícím údolím a ještě se ani nevytratil, když s Kubánky vyrazily jízdní roty a začaly pronásledovat nepřítele. 
	Zatím co se řinčivý třesk zbraní," vzdaloval, pěší útočníci se znovu řadili v pevné šiky a za vítězného zpěvu se vraceli na louku, kde bylo seřadiště. 
	A mezi nimi hloučky komňanských mužů, žen, dětí i starců, ale již ne s tím dolekaným výrazem v očích, nýbrž s jásavou písní na rtech a rozesmátýma očima. 
	Celé rozsáhlé prostranství mezi Komňou a cestou z Hrozenkova do Bystřice bylo jako mraveniště. Houfy vítězných pěšáků i roztroušení jednotlivci spěchali ke svým rotám, které se šikovaly k pobožnosti. Ti, kteří byli v záloze, hlučně se pozdravovali s vracejícími se bratry. 
	Konečně bylo všechno připraveno. Hejtman Prokůpek chtěl zahájiti pobožnost krátkým proslovem, když kdosi vykřikl:
	"Jezdci se vracejí!" 
	Na ten výhřik se celé shromáždéní ohlédlo k sedlu mezi Kubánkou a hořícím Zuvačovem, kde se objevili první jezdci. 
	V nepřehledných zástupech to zašumělo. Každý byl zvědav, jak se oba hejtmani přivítají. 


XIV. 

	Jezdci se rychle blížili. Přehoupli se přes údolí a mírným klusem dojeli na svah, kde se zastavili a seřadili. Potom záznělo několik úsečných povelů  - a tři roty stály jako by byly vytesány ze žuly. 
	I koně jako by tušili, že nastala vážná, slavnostní chvíle. 
	Velitelé rot s rotymajstrem Bučkem v čele popojeli k hlavnímu štábu, k vrchnímu hejtmanu Prokůpkovi.
	Ve vojsku zavládlo hrobové ticho. A do něho zazněl širým prostranstvím jasný hlas rotymajstra Bučka:
	"Bratře Prokůpku, prosím za odpuštění, že jsem byl ovládnut pýchou a domýšlivostí. Sám kornyfel mně zasil do duše zlobu a hněv proti tobě a touhu pochlubit se slavnými činy. Kdyby nebylo tvé rychlé pomoci -"
	"Dosti již, bratře Bučku. Není vina jen na tvé straně. Nemám ti co odpouštět, neboť ani já jsem se k tobě nezachoval, jak nám velí Písmo svaté. I já jsem měl míti více pokory a neměl jsem s tebou mluviti tak příkrými slovy. Vím, že jsi udatný bitec a chápu, že se tě má ukvapená řeč bolestně dotkla. To, co bylo,
budiž navždy zapomenuto."
	"Vivat hejtman Prokůpek!" zaburácely roty. "Vivat rotymajstr Buček! Vivat! Vivat!"
	Hejtman Prokůpek kynul na znamení, že ještě nedomluvil, ale trvalo to dlouho, než se rozjásané davy utišily. A nebylo divu. Všichni očekávali, že mezi hejtmany dojde k ostré potyčce, a zatím -
	"Ale pokud se naší pomoci týče, o to má zásluhu tento mladý bratr, Václav Bednář, který nás přivedl v nejvyšší čas." 
	"Vivat bratr Václav Bednář!" rozjásaly se znovu zástupy a jejich zbraně vyletěly do výše. V zářivých paprscích slunce se zatřpytilo kování palcátů, zaleskly se sudlice a kopí.
	Václav by se viděl nejraději pod zemí. Všechna krev se mu vehnala do tváře. Komňané se tlačili k němu, objímali ho, děkovali mu. I rotymajstr Buček mu přátelsky pokynul. Jak se mu ulehčilo, když vrchní hejtman pokračoval ve své řeči!
	Mluvil o tom, jak český lid v Komni a okolí trpěl pod nadvládou krutého rytíře Heršla ze Zuvačova. 
	"Byl to cizák, který nerozuměl duši našeho lidu," pokračoval Prokůpek. "Český člověk mu byl dobrý jen k tomu, aby se dřel na jeho zboží, proto ho stihl zasloužený trest. Jeho pyšné sídlo vidíte v plamenech a troskách. Jemu samému se sice podařilo prchnout tajnou chodbou -"
	"Nepodařilo!" ozval se výkřik od Holé Stráže. Všichni se překvapeně otočili. Od Holé Stráže sc blížil hlouček Komňanů. 
	"Nepodařilo!" opakoval svůj výkřik  Václavův otec. "Zde je důkaz, že Heršl ze Zuvačova již není mezi živými!"
	Po těch slovech zamával Pavel Bednář těžkým rytířovým mečem. 
	"Tatíčku!" Václav se vrhl k otci, který ho bouřlivě objal. 
	Nastalo vzrušené dotazování a vysvětlování. Václavův otec vypravoval, jak byli ukryti v lesíku a s napětím očekávali nadcházející den. K ránu spatřili nad Zuvačovem rudou záři. Kozlíkovo dílo se podařilo! Když zaslechli ohlas boje, chtěli vyrazit na pomoc husitům. Vtom jeden z nich uleknutě vykřikl a propadl se do nějaké díry. Prohlédli si ji a hned poznal, že objevili východ z tajné chodby ze Zuvačova. Několik jich běželo na pomoc husitům, ostatní čekali u východu na stráži. Když byl boj v plném proudu, objevil se rytíř. V jedné ruce nesl kovovou skříňku - při těch slovech ji jeden z Komňanů položil před vrchního hejtmana  - v druhé třímal meč. 
	"Vzkřikli jsme na něho, aby se vzdal," končil své vypravování Bednář. "Ale místo aby odhodil meč, zaklel a začal se divoce ohánět na všechny strany. Když zasáhl souseda Nedbala do ramene, jeho osud byl zpečetěn. Nechali jsme ho ležet v lesíku --"  Bednář se odmlčel. 
	"Sami jste se zasloužili o úplnost vítězství," řekl hejtman Prokůpek. 
	"Jak naložíme s penězi?" zeptal se jeden z hejtmanů, který zatím otevřel skříňku, v níž se zatřpytily stříbrňáky a zaleskly veliké zlaté mince. 
	Rozdělíme je na dva díly. Polovinu dáme do společné pokladny, polovinu Komňanům. Beztoho byly nashromážděny z jejich potu."
	"Nepřijmeme ani penízku, viďte, sousedé?" obrátil se Bednář ke Komňanům. 
	"Nepřijmeme! Nám stačí, že jsme byli osvobozeni," zazněly výkřiky z jejich středu. 
	"Slyšíš to, pane!" pronášel s úsměvem Bednář.
	"Jste šlechetní. Děkuji vám jménem svých vojsk za cenný přínos do společné pokladny. V našich řadách nevíme, co je hrabivost a mamon. Netoužíme po penězích, poněvadž svádějí k hříchu. Ale přicházejí i takové okamžiky, kdy nám peníze prokazují dobré služby. A nyní k modlitbě!"
	Bubny zaduněly. Zástupy poklekly. 
	Kněz odsloužil polní mši. V procítěném kázání děkoval Bohu za nové vítězství. 
	Po vykonané pobožnosti mělo vojsko oddech. 
	Komňané pozvali husitské hejtmany i prosté vojáky do svých domů a pohostili je. 
	Nejživěji bylo u Bednářů. Václavův otec pozval svého bratra i vrchního hejtmana Prokůpka. 
	Dorotka byla celá zmatená, když snášela na stůl chléb, sýr a medovinu. Ze šátku vybalila i cínové nádoby, kterých se v domácnosti používalo jen při nejslavnějších příležitostech. 
	Hejtman Prokůpek se dlouho nezdržoval. Poděkoval za pohostinství a odcházel k rotám, dáti rozkazy pro další tažení, dohlédnouti na všechno. 
	Srdečně se se všemi rozloučil. 
	"Tatíček může míti z tebe radost," řekl Václavovi při loučení. "Vykonal jsi pro nás velmi mnoho. Takových vojáků bychom potřebovali." 
	Václav se zarděl a nesměle stiskl podávanou ruku. Poslední věta vrchního hejtmana ho tak zmátla, že ze sebe nedovedl vypraviti ani slova. Je hejtman Prokůpek takovým znalcem lidí, že dovede čísti i jejich myšlenky? Patrně ano, neboť jak jinak by mohl vysloviti to, co bylo nejvroucnéjšim přáním Václavovým!
	Oh, jak rád by se přidal k husitům, aby mohl hájiti vlast proti všem nepřátelům! Dosud nikdy si neuvědomil tak živě jako v posledních dnech, jak ji má rád. Je to malá země proti těm mocným říším, o nichž se někdy rozvykládal otec, ale její lid je tvrdý jako žula a nepoddá se nikomu. 
	Jak se tak díval za odcházejícím vrchním hejtmanem, vzpomněl si na všechna vítězství, kterých dobyli husité pod vedením Žižkovým. I to mu blesklo hlavou, jak Albrecht Rakouský, nynější pán Moravy, po někohk měsíců obléhal s vybraným vojskem břeclavský hrad, jak tam utrpěl hanebnou porážku, když obleženým přitáhl na pomoc Prokop Veliký. . . 
	Ale dovolil by tatíček?
	Rychle rozhodnut odvrátil se od okna. Řekne to otci. Snad se dá přemluvit, uprosit. . . 
	"A co ty hodláš dále?" zeptal se právé hejtman Bednář svého bratra. "Zůstaneš v Komni sedlačiť?"
	"Ne," rozhodným hlasem odpověděl Bednář. 
	"Přidáš se k nám?"
	"Ano. Dnešní noc o tom rozhodla."
	"Tatíčku!" vykřikl Václav a objal otce. "Mohu jít s tebou?"
	"Ale ovšem! Snad bych tě tu nenechal!" 
	"A teta?"  
	"Také půjde. Bude-li ovšem chtít. Co o tom soudíš, Dorotko?"
	"Půjdu. A ráda. Když jsem viděla ty nepřehledné řady odhodlaných žen, řekla jsem si, že by bylo hříchem zůstati nečinně doma a nepřispěti k obraně vlasti podle svých skromných sil."
	"Sláva!" vykřikl radostně Václav a střídavě objímal otce, tetu i strýce. "Budu husitou! Budu husitou!"
	Vyběhl ven a záře řadostí oznámil kamarádům, že celá jejich rodina odtáhne s husity. Jaké bylo jeho překvapení, když mu několik chlapců řeklo, že oni také půjdou se svými rodiči rozmnožiti husitské šiky.  
	Zatím tábor znovu ožil. Roty se řadily k nástupu, hejtmani udíleli rozkazy. 
	"Sbohem, bratře!" loučil se hejtman Bednář. "A na brzkou shledanou!"
	"Vydáme se za vámi hned, jakmile to tu trochu uspořádáme," pronášel dojatě Bednář.
	Vozy na cestě k Bystřici a Bánovu zarachotily, roty vykročily. 
	A krajem se rozlehla vítězná píseň husitů:

	"Ktož jsú boží bojovníci
	a zákona jeho ---"
 
	HISTORIE HRADU ZUBAČOVA
	PhDr JJosef Kohoutek, CSc
	z knihy: Komňa J. A. Komenskému

	Na počátku 13. století dochází na Moravě k dalším závažným strukturálním změnám, které podstatnou merou ovlivnily rozpad staré hradecké soustavy a vedly k nástupu rozvinutého feudalismu. Po následné likvidaci jednotlivých údělných knížectví kolem roku 1200 získává Morava ústřední vládu v osobě bratra krále Přemysla Otakara I., markraběte Vladislava Jindřicha. Již před polovinou 13. století začínají na Jihovýchodní Moravě vznikat nové zeměpanské hrady, které přebíraly centrální funkce pro jednotlivé oblasti (např. Buchlov. Brumov, Lukov). Tato území, označovaná někdy v písemných pramenech termínem "provincia, provinciae", byla svěřována do správy předním velmožům panovníkova dvora s úkolem zabezpečit rozvoj kolonizační činnosti a posílit moc českého státu proti neklidnému východnímu sousedovi, uherskému králivství. 
	Je otázkou, k jakému území spravovanému z královského hradu náleželo v té době Bojkovicko. Pouze na základě nepřímých důkazů se můžeme pokusit o následuící rekonstrukci vývoje struktury v této pohraniční oblasti. Jak se zdá, rozsáhlá území v povodí Olšavy, Vláry a horního Podřevnicka příslušela pod správu významného královského hradu Brumova, který byl centrem tzv. lucké provincie, dosud problematického rozsahu. Za vlády Přemysla II byl kastelánem brumovského hradu Smil ze Střílek a není vyloučeno, že za své služby získal brumovský hrad s příslušným územím do trvalé držby. Smil se souhlasem panovníka založil roku 1261 ve Vizovicích cisterciácký klášter Rosa Martae (nazývaný také podle svého zakladatele Smilheim), kterému ppřidělil rozáhlý majetkový fond patrně z území, spravovaného dříve z brumovského hradu. O založení vizovického kláštera jsme informováni z falze jeho zakládací listiny, dochované v opisu ze l4. století, mezi výčtem statků klášteru darovaných se na Bojkovsku objevují Komňa, Vysoká Lhota (dnes St. Hrozenkov) a Šanov, obce ležící téměř na hranicích s uherským královstvím. Rokem 1261 je tedy datována první písemná zmínka o existenci Komni. S jejím vznikem po polovině 13. století lze oprávněně počítat, a to právě ve vztahu k opevněnému sídlu v poloze Hrádek. 
	Lokalita označovaná tímto pomístním názvem je vzdálena od středu samotné obce Komňa necelý kilometr vzdušnou čarou západním směrem. Výrazná ostrožna, která byla zvolena pro stavbu hradu, vybíhá z masívu horského hřebene táhnoucího se od Mikulčina vrchu v centrálním pásmu Bílých Karpat severovýchodním směrem a zakončeného ostrožnou nad Bojkovicemi, kde byl později zbudován hrad Nový Světlov. Lokalita Hrádek v nadmořské výšce 521 m je oddělena od samotného hřebene úzkou přístupovou šíjí, na kterou se jihovýchodním směrem zvedá nejvyšší bod hřebene, kóta Bučník a andezitovým lomem. Morfologicky ji lze rozčlenit na několik částí; na nejzazším konci ostrožny je situován vlastní hrad, resp. hradní jádro, které má tvar celkem pravidelného oválu o průměru přes 30 m s nápadně vyvýšeným okrouhlým pahorkem o průměru cca 6 m v západní části hradního jádra, od něhož se plató vrcholové plošiny terasovité svažuje jihovýchodním a východním směrem. Celé jádro je obehnáno příkopem o šířce téměř 12 m a o hloubce přes 3 m, kolem něhož je z vnější strany nahozen val, vysoký v jihozápadní části téměř 3,5 m na severovýchodní části přechází v pouhou bermu. Západním směrem vybíhá směrem k přístupové šíji menší předhradí na upraveném skalnatém výchozu. Má lichoběžníkovitý půdorys, je delší osou orientováno ve směru západ-východ. Také předhradí je obehnáno příkopem, jehož nejzřetelnější stopy jsou patrné na severozápádní straně. Ve směru přístupu k hradu jsou ve vzdálenosti asi 30 m od valu předhradí v terénu pozorovatelné pozůstatky okrouhlé fortifikace s relikty příkopu na západní straně, v současné době však značně poškozené retantními zásahy (třeba kamene). Dochována je pouze západní jihozápadní část. 
	Lokalita Hrádek představovala již jen svou polohou výhodný strategický bod, dokonale ovládající celé Komenského údolí s vyústěním na Bojkovice a eventuálně s napojením cesty na Starohrozenkovský průsmyk. 
	V roce 1986 provedlo archeologické oddělení Oblastního muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně pod vedením autora na hrádku zjišťovací výzkum, který byl součástí většího výzkumného úkolu, zaměřeného na objasnění geneze a následného vývoJe středověkých opevněných sídel v regionu jihovýchodní Moravy. Výzkum prokázal, že nad Komňou byl postaven již v polovině l3. století kamenný hrad, který se skládal z vlastního jádra opevněného celokamennou hradbou o šířce téměř 2 m, v jejímž západním okraji byla vetknuta okrouhlá věž o průměru asi 8 m. Severně od věže byl pravděpodobně vstup do hradního jádra. V jeho východní polovině byl zřejmě situován hradní palác patrně hrázděné konstrukce spolu s použitím cihel. Předhradí bylo opevněno jen provizorně, i když ani zde nelze vyloučit existenci kamenné hradby či alespoň jednoduché zdi z kamene, kladeného bez použití malty. Fortifikace, resp. její zbytky před hradem lze za současného stavu poznání označit za pozůstatek předsunutého opevnění, avšak bez bližšího datování. Přístupová cesta k hradu vedla od západu po přístupové šíji, procházela předhradím a do vlastního hradu vstupovala severně od okrouhlé věže, která tak tvořila přímou ochranu vstupu. 
	Nálezy, získané po archeologickém výzkumu, umožňují prokázat, že hrad od svého vystavení kolem poloviny l3. století existoval téměř po dobu půl druhého století a někdy na počátku l5. století náhle zanikl. Výrázná požárová vrstva, zachycená při archeologickém výzkumu, svědčí o násilném zániku "komenského", tj. komňanského hradu. který již poté nebyl nikdy obnoven. 
	Dispozičně lze hrad nad Komňou přiřadit k tzv. bergfritovému typu, jehož rozšíření kulminovalo v našich zemích právě v průběhu druhé poloviny l3. století a na počátku l4. století. Jaké však byly příčiny jeho vzniku a kdo byl jeho stavitelem? Zcela nepochybně jeho stavba souvisela s kolonizační činností na východní Moravě za vlády krále Přemysla Otakara II. A zde se naskýtá ještě jedna zajímavá možnost. Mezi přední velmože, kteří z rozhodnutí panovníka podporovali kolonizační činnost na jihovýchodní Moravě, náležel i přední králův rádce, olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku. S jeho činností je spojeno vybudování impozantního hradu Šaumburka u Kelče a především kolonizační úsilí na Slavičínsku v tzv. provincia Zlawicensis. Jednalo se o značné území k jehož kolonizace použil biskup služeb svého mana Helemberta de Turri, který získal právo zde postavit hrad, který z poloviny zůstal v jeho majetku a druhá polovina připadla biskupovi.14 Z výzkumů prováděných v posledních letech na hradech v regionu jihovýchodní Moravy, vyplynulo, že onen zmíněný hrad z donační listiny biskupovy lze celkem bezpečně ztotožnit s hradem Engelsberkem nad Horní Lhotou u Luhačovic.15 Výzkumem se nadále prokázalo, že hrad Engelsberk vznikl ve stejné době jako hrad nad Komňou a navíc se ukázala také překvapující dispozíční shoda mezi oběma lokalitami "hrad v Komni je zmenšenou replikou Engelsberka". I když nelze na základě této analogie usuzovat na příslušnost Komně k slavičínskému biskupskému lénu, je tato shoda nápadná. I tak lze celkem poměrně s jistotou označit hrad nad Komňou jako správní centrální a opěrný bod blíže neznámé majetkové enklávy při samotných hranicích s Uhrami. V téže době po polovině l3. století, vznikla i samotná osada Komňa jako ekonomické zázemí vlastního hradu. V dochovaných písemných zprávách se objevuje k roku 1385 zmínka o Dětochovl z Komně,16 později na počátku l5. století jsou držiteli Komně a příslušného zboží bratři Adam a Dražek z Hrádku. Roku 1408 jsou uváděni ve vztahu ke Komni poprvé17 a roku 1415 se domáhají svého práva ke statku v Bzovém.18 Držitel světlovského panství Jaroslav ze Šternberka je však roku 1418 žaloval z neoprávněného nároku na Komňu, "že mi drží ves mú a dvuor v Komni, ježto já k tomu spravedliv".19 Tento spor nakonec vyzněl ve prospěch obou bratří smírčím výrokem zemského soudu roku 1420 "mají Dážkové při té zástavě ostati a chtěl-li dědic zboží míti, dada jim jejich peníze uvaž se ve zboží ..."20 Ve čtyřicátých letech 15. století získal Komňu a další statky (Nezdenice, Šumice a Hrozenkov) Miroslav z Cimburka, který proslul četnými spory se svými sousedy a o Komňu se dostal do konfliktu se Zdeňkem ze Šternberka v roce 1447 ". . . že mi drží dědictví mé Komňe ..."21 Zřejmě mezi oběma stranami došlo k dohodě, neboť již rok potom prodává Zdeněk ze Šternberka Komňu s tvrzištěm Miroslavovi z Cimburka a posléze roku 1481 získal Komenského zboží zpátky ke světlovskému panství Ctibor Landštejna ... ves Komňa s hradištěm pustým, ves Přečkovice pustú ..."23 I z těchto posledních historických zpráv vyplývá jednoznačný závěr, ostatně potvrzený archeologickým výzkumem, že feudální opevněné sídlo nad Komňou zaniklo již v průběhu první poloviny 15. století. Jeho zánik lze s největší pravděpodobností spojit s válečnými událostmi na konci první čtvrtiny 15. století, snad nejspíše s tažením sirotčích vojsk v roce 1431 do Uher.23 Poslední zpráva o existenci opevněného sídla nad Komňou pochází z počátku l6. století, kdy při prodeji světlovského panství Burianovi z Vlčnova se výčtu jednotlivých statků objevuje také ves Komňa s pustým hradem Zubačovem.24
	Tak se nám postupně objevuje i název hradu, a to Zuvačov (ne Zubačov, jak je v řadě publikací mylně uváděno). Celá věc je ovšem poněkud složitější. Ve starších písemných zprávách se vždy objevuje jen název Komňa a opevněné sídlo, byť již pusté, je uváděno jen jako tvrziště, resp. hradiště. Opravdu se nikde neobjevuje predikát ze Zuvačova. Zároveň se naskýtá otázka, zda predikát bratří z Hrádku v sobě nenese právě označení opevněného sídla nad Komňou, které se pak udrželo v místním pojmenování až do pozdějších dob. Je možné, že tento problém bude rozřešen až postupem dalšího výzkumu v této oblasti.