AUTORŮV DOSLOV 
Často jsem byl žádán,  abych napsal,  kde jsem nalezl námět své knihy "Štafeta",  jak jsem získával informace,  jestli jsem si dopisoval s některými z přímých účastníků,  zda byla kniha přeložena do jiných jazyků atd. 
	Pokusím se na tyto otázky odpovědět. 
	V roce 1938 jsem byl učitelem češtiny.  Během letních prázdnin jsem si prohlížel novou učebnici slohu a velmi mě zaujal krátký článek s jednoduchým názvem "Štafeta".  Zněl takto:

	Stalo se to na Aljašce. 
	V jednom městečku onemocněly děti záškrtem.  Aby je lékař zachránil,  musil míti 400 gramů séra.  Ale jak dopravit lék do místa,  které je od nejbližšího města vzdáleno několik set kilometrů? Cesta do něho je cesta smrti. 
	Několik mužů se odhodlalo k hrdinnému činu.  Připravili sáně,  zapřáhli psy,  opatřili sérum a připravili štafetu,  jaké svět neviděl.  Vyrazili a telefonní zpráva letěla před nimi.  Nebyla to jen zpráva,  byl to rozkaz.  Lidskost rozkazovala - a nerozkazovala marně.  Všude čekali připravení jezdci i psi.  Balíček šel z ruky do ruky.  Ani minuta se nepromarnila.  Nejtěžši úsek cesty vykonal Fin Seppala.  Byla bouře a sněhová vánice a s ní se rval jediný člověk s 12 psy.  Dojel.  Odevzdal balíček,  hodil psům ryby a padl na sáně.  Dlouho trvalo,  než ho vzkřísili.  Zatím již poslední muž vjížděl do nešťastného městečka a lékař mu běžel v ústrety. 
	Děti byly zachráněny. 

	Řekl jsem,  že tento článek upoutal mou pozornost.  Ale nejen to.  Nikdy nezapomenu,  jak hluboce jsem byl dojat.  Dovedl jsem si představit to nešťastné město,  kde lidé umírají na záškrt.  Pokoušel jsem se představit si sám sebe jako bezmocného doktora,  který nemá proti záškrtu účinné sérum.  Obdivoval jsem neuvěřitelné hrdinství statečných mužů z různých koutů Aljašky,  kteří byli připraveni bez váhání obětovat i své životy,  aby zachránili neznámé lidi ze vzdáleného městečka. 
	Po chvíli jsem byl pevně rozhodnut: cítil jsem,  že statečnost těchto odvážných a obětavých mužů by neměla být zapomenuta.  Napíši knihu,  která svým čtenářům ukáže,  že svět není jen plný závisti a sobectví,  ale že je v něm také láska. 
	Původně jsem chtěl napsat krátkou povídku o různých dobrodružstvích,  lidech a místech,  která bych si vymyslel. 
	Ale pak jsem dostal nápad: příběh by byl daleko pravdivější a přesvědčivější,  kdyby vylíčil skutečné účastníky této neobyčejné štafety,  kdyby popsal skutečná místa,  jimiž skutečné týmy projížděly,  kdyby obsahoval skutečné jméno města,  kde lidé umírali na záškrt,  a kdyby zachytil úsilí skutečného doktora. 
	Ale jak získat potřebné informace? Aljaška je příliš daleko.  Snad někdo z USA nebo Kanady by mi mohl pomoci.  Naneštěstí jsem nemluvil ani nepsal anglicky.  Ale i kdybych to dovedl,  neznal jsem v těchto zemích nikoho,  kdo by mi mohl pomoci. 
	Nicméně se mi podařilo dovědět se všechno,  co jsem potřeboval.  Pomohlo mi esperanto.  Naučil jsem se tento mezinárodní jazyk v r.  1932 a ve své knihovně jsem měl esperantskou ročenku.  Vyhledal jsem si v ní čtyři adresy: dvě z Kanady a dvě z USA.  Čtyři adresy proto,  že ročenka byla vydána už před čtyřmi lety a dalo se předpokládat,  že někdo mezitím již zemřel nebo se přestěhoval. 
	Na všechny čtyři adresy jsem poslal stejný dopis,  kterýkromě jiného - obsahoval žádost o vyhledání těchto informací:
	1.  Jméno města,  v němž děti onemocněly. 
	2.  Jméno lékaře,  který sháněl sérum. 
	3.  Jméno města,  z nčhož bylo sérum odesláno.  .  
	4.  Jména všech účastníků štafety. 
	5.  Jména míst,  jimiž stateční muži a jejich psi projížděli. 
	6.  Jak dlouho trvala celá štafetová jízda?
	7.  V kterém roce se tato událost stala?
	8.  Mohl byste mi zaslat podrobnou mapu Aljašky?
	9.  Můžete mi sdělit jiné podrobnosti o štafetě?
	Asi za měsíc jsem dostal dopis z kanadského Vancouveru.  Každý si dokáže představit mé vzrušení,  když jsem ho otevíral.  Kdo to píše? A jak odpovídá na mé otázky?
	Pisatel se jmenoval Fenton a byl universitním profesorem.  Psal, že esperanto se naučil nedávno a že o štafetě ví, avšak detaily už zapomněl, protože celá událost se seběhla v roce 1925; je příliš zaneprázdněn, než aby mi mohl vyhledávat podrobnosti ve starých novinách. Zná však studenta, který ovládá esperanto, 	a ten že odpoví na mé otázky, jakmile shromáždí potřebné informace. 
	A student - Jack Scrivener - skutečně odpověděl. Och, jaký to byl dopis! Jack vyhledal staré časopisy z roku 1925. Přečetl články o aljašské štafetě, a tak mohl	dát odpověď na všechny mé otázky.  Ty nejzajímavější články přeložil do esperanta a přiložil k dopisu. Poslal mi také velkou mapu Kanady a Aljašky a podtrhl všechna místa, jimiž štafeta projížděla. Sám nakreslil náčrtek Aljašky a různobarevnými pastelkami vyznačil úseky, jimiž jednotliví účastníci štafety projížděli. 
	Byl jsem dojat ochotou a obětavostí člověka, který mě neznal, a přece mi věnoval tolik času. Abych mu aspoň trochu oplatil jeho laskavost,  poslal jsem mu fotografie moravskoslováckých vesnic a několik dalších zajímavostí. 
	Jack byl mým balíčkem příjemně překvapen. Vděčně mi poděkoval a aby mi udělal radost, připsal, že se začal učit česky. Dopis byl napsán 30. listopadu 1938. Jack - obyčejný student ze vzdálené země - si uvědomoval nebezpečí německého fašismu stejně jako my v Evropě. Zakončil svůj dopis slovy: „Nechť Bůh ochraňuje Československou republiku." 
	Pak jsem začal psát "Štafetu". Všude kolem už běsnila válka. Zbraně řinčely na bojištích, bomby padaly na města a vesnice,  rozsévaly smrt a němečtí fašisté pohřbívali miliony nevinných lidí na celém světě.  Bylo pro mne úlevou sednout si k psacímu stroji,  přenést se do vzdálené severské země a sledovat odvážné muže na jejich cestě přes ledové pláně.  Mohl jsem myslet ne na nenávist,  která všude převládala,  nýbrž na lásku,  která přiměla cizi lidi,  aby bojovali se vším možným nebezpečím a riskovali své životy,  aby zachránili životy jiných. 
	Po druhé světové válce knížka vyšla v češtině.  Brzy poté jsem ji napsal esperantsky.  Na pokračování byla publikována v esperantském časopise a pak knižně v Londýně.  Byla přeložena do němčiny (a vydána ve Vídni,  Kolíně a Berlíně),  do islandštiny (vydána v Reykjaviku) a překládá se do holandštiny.  Některá zahraniční vydání vyšla pod názvem "Aljašská štafeta". 
	Když se mi dostalo do rukou esperantské vydání z r. 1952,  byl jsem velmi překvapen.  Na obálce byla fotografie muže se dvěma psy a nápis: „Leonhard Seppala ještě žije.  Toto je jeho snímek.“ Dovedete si jistě představit mé vzrušení.  Ihned jsem napsal vydavateli a požádal jsem ho,  aby mi sdělil,  kde získal fotografii, a aby mi laskavě poslal Seppalovu adresu.  Brzy přišla odpověď.  Vydavatel obdržel fotografii od jednoho finského čtenáře.  Leonhard Seppala tehdy žil v USA. 
	Dvakrát jsem se nerozmýšlel. Napsal jsem Seppalovi dopis,  přiložil "Aljaškou štafetu" v esperantu a čekal na jeho odpověd'. 
	Po nějakém  čase jsem dostal objemný dopis. Leonhard Seppala,  v té době osmdesátiletý,  mi napsal,  že se o knize dověděl od svého fmského přítele.  Když knihu ode mne dostal, nechal si ji přeložit do angličtiny a byl velmi překvapen,  jak věrně jsem dokázal celou příhodu vylíčit.  Skromně zdůraznil,  že to nebylo žádné hrdinství.  Podobné cesty podnikl mnohokrát.  Býval na Aljašce cvičitelem psů a jeho psí spřežení bývala vždy mezi nejlepšími. Miloval své psy a vždycky pro něho bylo těžké se s nimi rozloučit.  Přiložil k dopisu několik svých fotografií a také snímků svého psího spřežení. 
 

	Tak začala má korespondence s hlavní postavou mé knížky a trvá dodnes. 
	Velmi jsem byl překvapen v roce 1958,  když jsem dostal dopis od Dr.  Arthura Wernera,  který přeložil mou knihu do němčiny.  Sdělil mi,  že právě četl článek o aljašské štafetě z r. 1925 v německých novinách a zjistil,  že jeden z účastníků štafety byl muž jménem Ivanov. Jak je možné,  že jsem jméno tohoto muže neuvedl?
	Byl jsem zmaten.  Mýlily se německé noviny,  nebo jsem byl špatně informován Jackem Scrivenerem? Ihned jsem vyhledal Jackovy dopisy z r. 1938 a připomněl jsem si,  co jsem po tolika letech už pozapomněl. Jack uvedl všechna jména, ale u jednoho úseku cesty bylo poznamenáno "neznámý muž".  Tak jsem byl nucen toto chybějící jméno si vymyslet.  Nazval jsem ho Emil Erikson a věnoval jsem mu v knize sotva půl stránky. 
	Když jsem toto vše zjistil,  rozhodl jsem se tuto chybu v příštím vydání Štafety opravit. Napsal jsem Leonhardu Seppalovi,  abych se o této záležitosti dozvěděl trochu víc.  Sdělil mi, že úsek mezi Hot Springs a Ruby byl opravdu svěřen Rusovi, který se jmenoval Ivanov. Z Aljašky se přestěhoval do Sovětského svazu, ale Seppala nevěděl, kde teď žije. 
	A tak je přede mnou nový úkol: zjistit,  kde Ivanov žije,  a získat od něho nějaké podrobnosti o jeho trase. 
	Doufám,  že v příštím vydání Štafety se už dočtete něco nového. 

	František Omelka, 
	Otrokovice 20.  června 1959. 

	Poznámka: Spisovatel se už nedověděl žádné další informace,  protože zemřel 23.  června 1960.  Jeho smrt ukončila nejen korespondenci s Leonhardem Seppalou a Jackem Scrivenerem (který bojoval proti fašismu jako příslušník americké armády a prožil konec války v Německu),  ale také s překladateli Štafety: Dr.  Arthurem Wernerem (němčina), St.  Sigurdsson (islandština) a Inne de Jong,  jejíž překlad do fríštiny byl publikován v Drachtenu po autorově smrti.