Setkání se uskuteční vždy třetí středu v měsíci v klubovně ÚMČ Brno – Kohoutovice, Libušina třída 27, 1. poschodí. Budova se nachází při konečné zastávce autobusu č. x37, který jezdí z Mendlova náměstí (25 minut jízdy), nebo vlevo od zastávky „Jírovcova“ trolejbusu č. x25 jedoucího z centra města, z Brandlovy, resp. České ulice (35 min.).
Schůze se konají pravidelně v 18.00 hodin.
|
18. ledna |
Esperanto en universitatoj. Jarkunveno (post la prelego) |
Ing. Josef Vojáček, Ph.D. |
|
15. února |
Mia vojaĝo al Kosovo |
Zdeněk Závodný |
|
15. března |
Esperanto en interreto |
Marek Blahuš |
Programoj de la Esperantista Klubo en Brno
Místo schůzí: Starobrněnská ul. 15, přízemí domu. Ulice je spojnicí mezi Zelným trhem a Šilingrovým náměstím v centru města. U vstupu je zvláštní zvonek.
Začátek schůzí v 18.00 hodin.
|
4. ledna |
Perspektivoj 2006 |
Mgr. Zdeněk Hršel |
|
11. ledna |
Esperanto en Stuttgart kaj Germanio |
Marek Blahuš |
|
25. ledna |
Kvizoj – enigmoj |
Věra Podhradská |
|
1. února |
Jarkunveno de la Esperantista Klubo en Brno |
|
|
8. února |
Romiaj imperiestroj |
Miroslav Hruška |
|
22. února |
Skrablo / Scrabble |
Marek Blahuš |
|
1. března |
Leksikono de literaturistoj |
Mgr. Zdeněk Hršel |
|
8. března |
Brunnaj legendoj |
Miroslav Hruška |
|
22. března |
Mirakloj, misteroj |
Věra Podhradská |
|
29. března |
Bazaj nocioj kaj nomoj en arkitekturo |
Ing. Jan Werner |
Co jsou a kam směřují Češi a jejich jazyk?
Dvě stě let po Bílé hoře zem našich předků, Čechů, bychom na mapě nenašli. V teritoriu, kde by měli být, bychom nalezli německy mluvící šlechtu a měšťanstvo. Jen část zaostalých venkovanů – zemědělců – zde mluvila řečí pro jiné nesrozumitelnou.
Karel Tůma v r. 1886 podal nelichotivé hodnocení povahy Čechů ve spise „Slovo k českým srdcím“. V mnohém a pro řadu z nás obrazně platí dodnes:
„Jmenujte
mi jediného šlechtice českého, kterýž by byl předstoupil kdy před panovníka neb
korunního prince s oslovením českým? Pouhá myšlenka na cosi takového vzbudila
by v kruzích »naší šlechty« ustrnutí, ba hotové pohoršení. Jak mohutný
dojem musila učiniti na panovníka i celý dvůr a vládu vídeňskou šlechta polská,
když před několika lety o slavnosti dynastické v plném počtu, ve skvělém
kroji národním, objevila se u trůnu, hrda na polský svůj národ a svůj jazyk.
Jakou sílu dodává šlechta maďarská věci čtyřmilionového národa svého tím, že
před panovníkem a před celým světem hrdě
vyznává, že jest národní, maďarská, a nezná nic dražšího na světě nad svou
národnost, kdežto naši historičtí kavalíři, předstoupí-li kdy vůbec sborem před
panovníka, předstupují se slovy německými, tak jako ve sněmovně po německu
skládají slib svým proslulým „ich gelobe“, – tedy ne co národní šlechta česká,
ne co představitelka národa českého, nýbrž co pouhá národu našemu cizí kasta,
která ho spíše zapírá a za jazyk jeho se stydí… Proč jen u nás a pouze u nás
takovéto nepochopitelné a v celém světě jediné chování se šlechty k národu
a jazyku jeho?
Odpovězme
si upřímně a podle pravdy: Poněvadž my sami se ukazujeme býti ku šlechtě té tak
nepochopitelnými slabochy, tak pokornými, nesmělými, nehrdými dobráčky a
ponžeňprsímichy, že to jest také v celém širém světě unicum.“
Přesto
ono nehrdé a ponížené české a moravské venkovské obyvatelstvo bez šlechty a
inteligence, národ bez elity vlastních vzdělanců, zásluhou českých buditelů se
začalo sebeuvědomovat a formovat jako samostatná kulturní a společenská
jednotka se svébytným posláním. Během pouhých padesáti let vstal český národ
v Čechách a na Moravě z mrtvých. Naším dědictvím z obrozenecké
doby je naše čeština. My, kteří jsme převzali odkaz buditelů, učme se cizím
jazykům abychom viděli do světa, ale mluvme česky, abychom si podrželi dědictví
otců, které se teprve ukáže být předností. V jazykově různé Evropě hajme
češtinu, nedopusťme ztrátu kulturní a jazykové identity našeho společenství podobně,
jak se stávalo a stává v kdysi kolonizovaných zemích.
Pan
Sagradjelou Kokou z Republiky Togo, kde je úředním jazykem francouzština,
v časopise „Monato“ (listopad 2005) publikoval článek o zoufalé jazykové
situaci v této africké zemi. Střídání koloniálních mocností (Německo,
Anglie, Francie) a vnucování evropských jazyků způsobilo komunikační chaos,
z kterého zatím nelze nalézt východisko. Z osmdesáti domorodých
jazyků v Togu jsou dva považovány také za oficiální a vyučují se ve školách vedle
francouzštiny. Ostatní se však hovorově uplatňuji v denním životě. Od
francouzštiny v současnosti nelze ustoupit, je to pracovní jazyk státní
správy, i když ovládaný jen zlomkem obyvatelstva. To patří obecně k různým
jazykovým skupinám a běžně se stává, že jazyková komunikace vázne nejen
v obci, ale i v rodinách. Národní obrození obdobné našemu se zde
teprve očekává. Autor článku v závěru napsal, že Afričani si musí tuto
situaci uvědomit sami a nabádá: učiňte konkrétní kroky, abyste zabránili postupnému
zániku svých tradičních jazyků po předcích; nezavrhujte národní jazyky při
svých jednáních; dovolte je užívat všude ve svých zemích; zavádějte je do
výchovy a výuky (vyučujte je přímo jimi); vytvářejte v nich vlastní
literaturu; pomocí těchto jazyků odstraňujte negramotnost (jen v Togu je
48 % obyvatel negramotných).
Nepatřičná
horlivost při zavádění cizího jazyka bývá různě motivována. U nás po únoru 1948
to byl motiv politického vazalství směrem k vůdčí straně a Sovětskému svazu a
také již zmíněné české slabošství, vstřícná poníženost pacholků. Dobový
příklad: Podle zákona č. 68 z roku 1951 se musely zrušit všechny
organizace, „jejichž další existence nepřispívá výstavbě socialismu anebo ji
brzdí“. Zrušit se musela i organizace esperantistů. Úřad předsednictva vlády,
podle pokynu tehdejšího premiéra Antonína Zápotockého, v odpovědi jednomu
nespokojenému občanovi m.j. sdělil
(1952-09-24): „…statisíce dělníků… se učí mateřštině průkopníků socialismu –
ruštině. Při takovém masovém rozšíření ruštiny ustupuje přirozeně do pozadí
význam esperanta, které tak jako tak je jazykem umělým a tedy ani jazykem
v pravém slova smyslu není… Máme za to, že v dnešní době je skutečně
daleko prospěšnější dát ty síly, organisační prostředky a tu energii, která je
věnována esperantu, do služeb dalšího rozšíření znalosti ruštiny.“
Jsme
o půl století dál a dnešní doba je opět jiná. I motiv je jiný: peníze a
postavení (to jako za Rakouska ve vztahu k němčině) a také globalizace,
nejen ekonomická (za Rakouska to byla globalizace regionální, tedy
germanizace). Angličtina je všude a mísí se s češtinou i tam, kde to není
nutné. Významný televizní komentátor hlásil: „O angličtině je již rozhodnuto.“
„Angličtina je o svobodě pohybu.“ „Svět nepotřebuje žádné vymyšlené jazyky,
angličtinu nepřeválcují.“ Angličtinu nepřijímá jen jako současnou nutnost,
nýbrž odevzdaně a s nadšením, devotně, neschopen vlastní komplexní úvahy zohledňující
souvislosti.
Tristní příklad devotnosti se nedávno udál v Jablonci nad Nisou, kde tamní zastupitelstvo přijalo městskou hymnu v angličtině. Těmto průkopníkům jazykové globalizace po anglicku napsal náš přítel dr. Zdeněk Rusín: „Velmi se podivuji Vašemu rozhodnutí schválit hymnu města Jablonce nad Nisou zpívanou v angličtině. Dozvěděl jsem se o tom z dnešních televizních novin. Předpokládám, že to je pouze váš první krok, a že v brzké době schválíte angličtinu také jako jednací jazyk vašich zasedání. Budete průkopníky, které budou jistě následovat další města a obce České republiky.“
Angličtina
zajisté není konečným řešením. A kterému jazyku půjdou Češi vazalsky vstříc
příště? To nám poví až některá z dalších generací. Ovlivňovat to však
můžeme již dnes, a to výchovou našich dětí, doma i ve školách. Přitom bychom
neměli zapomínat na „univerzální světla“ Jana Ámose Komenského (Via
lucis).
Jan Werner
|
Al niaj membroj kaj simpatiantoj ni deziras elkore, ke la jaro 2006 estu por ili escepte favora, alportanta prosperon, sanon kaj ankaŭ iom da libera tempo por esperantista agado.
La komitato |